Na začátku letošního roku tomu bylo dvacet let, co jsme spolu začali chodit. Víc, než polovina našich dosavadních životů. Ze začátku to nebyla taková ta bláznivá zamilovanost, která časem opadne. Spíš zvolna a pomalu se začalo rozvíjet přátelství, které přerostlo v lásku. Od začátku jsem se vedle ní cítil v pohodě, v klidu, uvolněně. Žádná rozechvělá nervozita, žádné napětí. Někteří z vás si asi pomyslí, že tohle by tam být mělo, jinak je to nuda. Ale když jsem na ni pomyslel, moje podvědomí zaplavila ultimátní pohoda. A já věděl už tehdy, že takhle je to správně, že tohle by mohlo vydržet dlouho.
Střih – o dvacet let a dvě děti později – pořád ultimátní pohoda. Čas mi dal za pravdu – chvění v břiše na začátku vztahu není nezbytný komponent. Náš vztah je pevnější, silnější a lepší než kdy dřív. A já už teď vím, že vydrží navždy. Protože není založen na pomíjivých záležitostech jako jsou peníze, moje ultrahusté vlasy nebo její pevné bicepsy. Je založen na nadčasových hodnotách – na důvěře, pochopení a vědomí, že v sobě máme oporu za každé situace. Kdykoliv na ni pomyslím, je tam spousta nejrůznějších věcí a pocitů. Ale nikdy tam nejsou pochyby. A tak je to správně, tak to má prostě být.