Těhotenské focení ve Fotostudiu Krejčí

Tentokrát s Luckou a Zdendou, kteří už brzy nebudou jen dva, ale tři… Měl jsem velkou radost, když mi to Lucka oznámila. A měl jsem větší, když chtěla, abych udělal pár fotek. Termínově jsem navrhl cca 30.-32. týden. V té době je bříško obvykle už dost velké a zároveň náročnost pro nastávající maminku je ještě snesitelná. Z dostupných možností nakonec padla volba na Fotostudio Krejčí na okraji Bučovic.

Prostorný, útulně zařízený stometrový byt a k němu odhadem dalších sto metrů venkovní terasy. Tu jsme ale nevyužili. Venku totiž nebylo úplně teplo, a tak jsme si vystačili uvnitř. Studio nabízí dostatek prostoru, vybavení a rekvizit pro všemožné nápady, včetně několika rolí pozadí. Z fotografického hlediska je vybavené párem stálých světel (Nanlite Forza se softboxy), jedním konstantním kruhovým světlem a jedním bleskem (Alien Bee 1600 ve velkém deštníku, ale na malém stojanu). K plnému komfortu a pocitu bezpečí (myšleno bezpečí používané techniky) mi trochu chyběla přídavná ramena („boom-arm“) a zátěžové pytle na světelné stojany. A odrazná deska. Studio však má francouzská okna a navíc je situované jižním směrem, takže ve většině situací si vystačíte i bez světel.

Dopředu jsme si domluvili typ a barvy oblečení a pár rekvizit, Já si do notesu jako obvykle napsal, co všechno si mám vzít s sebou, aby mě žádná situace nezaskočila („Když jsi blbej, kup si notes. Já mám dva!“). Dvě těla, tři skla, záložní baterky, záložní karty, odraznou desku, jeden stojan, pár malých blesků a jeden velký. Co kdyby náhodou, znáte to.

Tříhodinový blok jsme využili plně. Dalo by se určitě stihnout a vymyslet víc, ale nechtěl jsem, aby si Lucka se Zdendou připadali jako na závodech. Je podle mě lepší mít pohodovou atmosféru než pár fotek navíc za cenu permanentního stresu. Krátké přestávky přišly vhod. Bál jsem se, že se Zdenda bude nudit a trpět, ale snažil jsem se jej co nejvíc zapojovat, tak aby na nudu neměl čas. S výsledkem byli oba spokojení, což je pro mě nejvyšší stupeň uznání. Vstupenku do jejich životů jsem myslím už získal. A moc se těším na to, že ještě dostanu další příležitosti podívat se na ně skrz hranoly svých fotoaparátů :-).

. . . [ o ] . . .

Rodinné focení v Růženině lomu

Na jaře, když jsem v dubnu fotil Andreu, se jen tak mezi řečí a fotkami zeptala, jestli fotím i děti. Že má skoro ročního synka a že by s partnerem chtěli nějaké rodinné focení. V tomhle směru sice nejsem úplně matador, ale byla to opět po nějaké době příležitost, jak si procvičit práci s jiným než vlastním dítětem (a jak jsem v průběhu focení zjistil, také příležitost plně si uvědomit několik dalších věcí).

Dohodli jsme místo, čas, oblečení a pár dalších detailů a šlo se na to. Jelikož byl červenec, ideální světlo by bylo zhruba mezi sedmou a osmou večer. Ale třináctiměsíční dítě má určitý režim a poměrně omezenou dobu pozornosti a není dobré režim příliš narušovat. Mohlo by se totiž stát, že nebude vůbec spolupracovat. Domluvili jsme se proto na pátou, což dobře zapadlo do harmonogramu dne. OK, chápu, přizpůsobím se. Světlo není priorita. Udělal jsem si potřebnou přípravu, namemoroval fotky, které chci udělat. Na místě jsme byli všichni včas, věci běžely podle plánu. Tedy až doteď, kdy to bylo v rukou dospělých.

V prvních zhruba pěti minutách focení jsem zjistil, že dál věci nepůjdou úplně tak, jak chci já. A že třináctiměsíční dítě věnuje pozornost tomu, čemu zrovna chce. Ne nějakým trapným rodičům, které má doma pořád, natož pak úplně cizímu člověku, který se navíc každou chvíli schovává za jakousi podivnou černou věcí. Asi půl hodiny jsme se snažili naplnit společnou představu o tom, jak by focení mělo probíhat. Nutno podotknout, že ne vždycky úspěšně. V jejím průběhu mi postupně docházelo, v jak velkém omylu jsem doteď žil a jak rychle mě z něj ten malý prcek vyvádí ven. Bylo na čase přerámovat zadání. Vystoupit z role režiséra a stát se jen pozorovatelem. A pokusit se co nejlíp zachytit to, co ten malý je ochoten dát. Po necelé hodině a půl jsme naznali, že je na čase skončit, že další snaha k lepšímu výsledku už nepovede. Vznikla spousta hezkých spontánních fotek, ze kterých byli nadšení. A já si připomněl, že i když si myslím, že mám relativně všechno pod kontrolou, je to opravdu JEN relativně.

. . . [ o ] . . .

Svatě úniková

Rok se rokem sešel a zavolali k tomu ještě další dva. Po čtyřech letech od Totalitně únikové připravila Katka Bukovjanová a tým učitelů a rodičů z Pramínku na druhý listopad další únikovku, tentokrát „Ke všem svatým“.

Akci předcházela papírová pozvánka, která všem žákům oznámila čas a místo setkání. Teplé nápoje a oblečení s sebou to jistily, zkušenosti z minula už velká část účastníků měla.

Po dokončení úvodních příprav hra začala příjezdem sv. Václava na koni a příchodem ostatních svatých patronů naší země. Václavův plamenný projev o křehkosti a neřestech dnešní mladé generace uvedl hráče do kontextu. Cílem hry bylo získat 20 klíčů, které odemknou zámky na velké truhle s překvapením. Úkol plnilo celkem 20 soutěžních týmů, které byly důmyslně namíchané tak, že každý tým sestával ideálně z jednoho zástupce z každé třídy školy. Tím bylo (kromě výkonnostní vyrovnanosti družstev) zajištěno i několik dalších cílů, které mimo jiné charakterizují Pramínek – spolupráce jednotlivců i skupin, mezitřídní i věková solidarita a pomoc druhému.

Jednotlivé týmy měly k dispozici 20 různých stanovišť, na kterých se mohly dozvědět něco o svatých patronech a vyzkoušet si něco z jejich životů. Výměnou za prokázané konkrétní znalosti a potřebnou fyzickou i rukodělnou zdatnost získávaly symbolické atributy svatých, které ve finále proměnily v klíče k zámkům na truhle. Úkoly byly vždy charakterizovány daným patronem – poskládat papírovou hvězdu (sv. Jan Nepomucký), naštípat sekerou dříví (sv. Prokop), rozluštit nápis psaný hlaholicí (sv. Cyril a Metoděj), sepsat přímluvy za potřebné (sv. Vojtěch), nebo třeba připravit chutnou krmi pro hladové z potravin nakoupených za vlídné slovo a ošetřit nemocné a žebrající (sv. Anežka). Aby to týmy neměly tak jednoduché, pohybovaly se v areálu zlé, zlomyslné a poťouchlé duše, které sváděly od plnění úkolů, nabízely zábavu a sladkosti, odváděly pozornost a ubíraly čas na dosažení společného cíle, případně se snažily týmům prodat falešné klíče výměnou za již získané atributy. Přestože se někteří jedinci nechali zlákat vidinou snadného zisku, záhy zjistili, že podobně jako v životě ke kýženému cíli jednoduchá a bezpracná cesta nevede. Nakonec se všem dvaceti týmům podařilo získat „svůj“ klíč, který odemkl jeden ze zámků na truhle.

Celá hra nebyla samoúčelná se záměrem vyplnit jeden z výukových dní ve škole pouhou zábavou. Pohledem nezávislého fotoreportéra by se dala charakterizovat jako výuková, testovací a teambuildingová, ale také s cílem důmyslně hravým způsobem formovat dospívající osobnosti správným směrem. A že se to dařilo, o tom nepochybuji. „Pokladem“ v truhle totiž nebylo nic hmotného. Hlavním pokladem bylo zjištění, že je to jejich vlastní budoucnost, kterou mohou v každém okamžiku života utvářet svými slovy a činy. Čekal jsem hlasité projevy zklamání, ale těch jsem se od pléna přítomných asi 160 žáků školy nedočkal. Bravo! Úspěšné zakončení a závěrečný proslov přijel pronést opět sv. Václav, tentokrát již plně motorizovaný.

Znovu jsem byl rád součástí takového mimořádného programu. Programu, ze kterého děti odcházely s vědomím, že co je snadné, nemusí být vždycky správné. Že když budou spolupracovat a nebudou lhostejní k druhým, dojdou cíle. A že zkratky a cheaty používají (ve hrách i v životě) jenom lajdáci 😊.

. . . [ o ] . . .

Natálka a Martin

Natálka se před mým objektivem objevila poprvé před dvanácti lety, na svatbě její tety. Pak ještě asi dvakrát (třeba tady) a znovu minulou sobotu, tentokrát sama v roli nevěsty. Martina jsem do té doby neznal, a taky proto jsem se s oběma chtěl před svatbou vidět osobně (což dělám vždy, pokud je to možné).

Dohodli jsme všechny detaily a já si všechno pečlivě zapsal do notýsku, protože moje hlava ráda zapomíná a ze všeho nejraději zapomíná důležité věci. Na focení včetně skupinek jsem dostal dvě hodiny. Musel jsem se sice o čas dělit s kameramanem, ale i tak byl rozsah zcela dostatečný.

Svatební den probíhal (až na drobné zpoždění před obřadem) podle dohodnutého harmonogramu. Musím ocenit, jak promyšlené to všechno měli. Že mysleli nejen na dospělé, ale nezapomněli ani na děti a celiaky. Každý si mohl najít to, co chtěl a potřeboval.

Během celého dne jsem se snažil fotit opravdu hodně, abych pak neměl nouzi při tvorbě výběru. Hlavní události, detaily, momentky. Všeho hodně. Overshooting. Největší celkový objem fotek, který jsem kdy na svatbě pořídil, a výsledný výběr rozsáhlejší než kdy jindy. Pro vlastní pocit bezpečí, že dodám důstojný výsledek. Výsledek, za který se nebudu muset stydět.

Pokud jste tam byli, zažili jste na vlastní kůži, jaké to bylo. Pokud jste tam nebyli, můžete atmosféru jejich svátečního dne nasát aspoň z fotek. 🙂

. . . [ o ] . . .

Těhotenské focení ve Star studiu Brno

Nedávno jsem dostal skvělou příležitost vyzkoušet si focení v bytovém atelieru Star studio. Nebudu se tajit tím, že to už nějakou dobu bylo moje velké přání. Zkoušel jsem sice párkrát přemluvit Rusovlasou ke glamour/boudoir session, ale motivace navzdory všem absolvovaným manažerským školením zřejmě ještě nepatří k mým silným stránkám, a tak zatím odolává.

Když mě Martin a Kačka na podzim oslovili s tím, že by chtěli pár těhotenských fotek, byly v zásadě tři možnosti – u nich doma, venku v přírodě, nebo v atelieru. Aniž bych je musel jakkoli přemlouvat, rozhodli se pro atelier. A udělali dobře. Venku je totiž na přelomu ledna a února ne každému příjemně a prostorové dispozice běžných bytů (a průměrné množství věcí v nich) nejsou vždy pro focení úplně ideální. Zabookovali proto brněnské Star studio, kde v pracovní den dopoledne můžete za v podstatě symbolický peníz řádit celých pět hodin.

Měli jsme štěstí, že v domluvený den bylo jasno a slunečno. Hned po osmé ráno mě příjemně překvapilo slunko dopadající do studia okny situovanými na jih. Neváhal jsem proto a než si Martin z domu přivezl zapomenutou košili, pustili jsme se s Kačkou do práce. Asi největší výhoda studia totiž spočívá v enormním množství denního světla, které můžete pomocí závěsů regulovat. Takže pokud patříte k „jáfotímjenvdennímsvětle“ fotografům a záblesky a trvalá světla buď neumíte nebo se bojíte používat, můžete kolem nich jen tak bez povšimnutí projít. Bude jim možná smutno, ale vzato čistě pragmaticky – pokud je nebudete používat, pravděpodobně je ani nerozbijete😊.

K dispozici jsou tři pokoje s velkými okny, ve kterých je focení radostí a zábavou. Je vidět, že při zařizování studia majitel přemýšlel a ví, co je potřeba. Postel, kosmetický stůl, zrcadla, křesla, sedačka s lampou na čtení, otománek s tunou polštářů, několik pěkných židlí. Pro případ hladu a žízně kuchyňská linka, pár rolí papírového pozadí, odrazné desky, hliníkové schůdky, ventilátor a taky velký plyšový medvěd na pomazlení. Není asi moc věcí, které by vám při focení chyběly – leda trochu kvalitnější stojany a mřížky k softboxům. Dostupné fotovybavení je totiž z kategorie těch superlevných, ale za víceméně symbolickou cenu pronájmu studia bych zde Elinchrom nebo Profoto opravdu nečekal.

Postupně jsme zrealizovali v podstatě všechny fotky, které byly na předem připraveném seznamu. V průběhu focení se mimo jiné potvrdilo, že oblíbené rčení „portrétování v interiéru je 10 % fotografie a 90 % přesouvání nábytku“ není žádným pouťovým výmyslem. I tak jsme ze studia odcházeli více než půl hodiny před koncem doby pronájmu.

Spolupráce s Kačkou a Martinem byla opět skvělá – asi jsem si nemohl přát lepší klienty. Uvědomuju si, že není snadné pustit někoho do svého života. Patří jim proto velký dík za důvěru, kterou mi dali, a za nasazení, s jakým realizovali všechny moje výmysly. Celou session jsme následně zakončili u vynikajícího oběda v nedaleké asijské restauraci Little Saigon.

. . . [ o ] . . .

Lucka a Zdenda

Začalo to objednávkou termínu půl roku dopředu.

„Pátek, 27. května.“
„Jasný, v zásadě nou problém.“
„Čtyři lidi plus fotograf.“
„Jasný, jaký si to uděláte…“
„Na Bezdězu.“
„Jasný. Cože – moment, KDE?!?

Zakázek sice nemám plný diář (fotky mě neživí), ale v tu chvíli jsem si musel ujasnit, jaké zakázky chci dělat a jaké ne. 300 km není zrovna za rohem.

Oba jsem znal zběžně od loňského června – Lucku jako svědkyni Kačky a Martina, Zdendu jako jejího přítele.  A protože jsme si lidsky skvěle vyhovovali, byla volba po chvilce vnitřního dialogu o pořadí priorit krystalicky jasná. Deset dnů před termínem jsme se potkali k doladění detailů a malé fotozkoušce. Jen tak, pár obrázků. Aby si zvykli být před objektivem.

Na místo jsem na nabídku Lucky přijel už ve čtvrtek večer (ostatní tam byli už od středy). To jednak umožnilo zredukovat stres z včasného příjezdu na minimum a jednak značně rozšířilo repertoir „nesvatebních“ fotek, které dokreslily atmosféru celé události. Pátek pak byl od rána naprosto pohodovým dnem. Nahoře nás sice trošičku zaskočilo počasí (chvílemi silný déšť, mlha, studený vítr a pocitová teplota asi 6° C), ale pochopil jsem to jako příležitost ke zhotovení více fotek. Zakončení u Máchova jezera pak už bylo jen třešničkou na dortu.

I když jsem měl s sebou dva malé blesky a jeden velký, snažil jsem se co nejvíc pracovat hlavně s přirozeným světlem, kompozicí a grafikou. Tím, že byla svatba takto minimalistická, nebylo nic, co by se nutně muselo a nebylo nic, co by se nemohlo. Lucka se Zdendou mi dali téměř absolutní kreativní svobodu. Záměrně píšu „téměř“, jelikož v určitém okamžiku se mi podařilo hranice té svobody objevit – když jsem se jim na nádvoří Bezdězu (za ne zcela příznivého počasí a teploty) pokoušel nastínit vizi své „signature fotky“, při které se měli asi do půli lýtek namočit do jezera (podobně jako třeba tady), Zdenda zchoulený v budně a kapuci přimhouřil oči, ústa se roztáhla do úsměvu od ucha k uchu a ledově klidným hlasem prohlásil: „Ty si se asi úplně pos*al, ne?“ A tak jsem je do vody nenamáčel a zůstali jsme raději na suchu.

Více fotek najdete na samostatné stránce.

. . . [ o ] . . .

Portrét začínající fotografky

Letošní první fotomisí byl portrét začínající fotografky Anny. Jednou už jsem měl tu čest a důvěru zachytit důležité okamžiky z jejího života. Tentokrát byl však účel jiný – pár fotek, které by mohla použít na profil svých stránek a sociálních sítí.

Když fotíte něčí profil, jako první musí nejdříve přijít otázka:

Koho fotím? Kdo je můj klient a co chci vlastně prezentovat?“

Zatímco já často tíhnu k relativně větší produkci a není pro mě výjimkou si na focení přinést 20 i více kg vybavení (což souvisí s tím, jaké fotky chci dělat), Anna je z mého pohledu maximálně minimalistická. Jedno tělo (fotoaparátu), k němu jeden kvalitní pevný objektiv a přirozené světlo. To je všechno, co potřebuje a co jí stačí. Což (nečekaně) souvisí zase s tím, jaké fotky chce dělat ona. Vím sice, že má i menší odraznou desku a systémový blesk, ale nic z toho jsem ji ještě neviděl používat. Fotí sice teprve krátce, ale z jejích fotek je znát, že se světlem pracuje citlivě a dobře. Navíc minimalistické vybavení naznačuje, že při focení se soustředí hlavně na práci s klienty a ne na mačkání tlačítek. A to je dobře.

Pro výsledek proto byly klíčové dva atributy – přítomnost „nářadí“ na fotce a žádný blesk, pouze přirozené světlo. Dopředu jsme domluvili oblečení a já si mezitím připravil asi tři lokace – jednu „bezpečnou“ (otevřený stín, severozápadní stěna), jednu se sytými barvami a jednu navíc. S výjimkou první „bezpečné“ lokace to bylo nejvíc o hledání světla, které by nebylo fádní a nudné. Trošku jako když Antonín Kratochvíl hledal světlo s Davidem Bowiem. A tak, když jsem na jednom místě „našel“ sluneční prasátka a na tom druhém zajímavé „kapsy“ pozdněodpoledního slunka (rozhraní světla a stínu) prostupujícího nedalekým keřem, nebylo nad čím váhat. Třešničkou na dortu pro mě bylo retrospektivní zjištění, že všechny tři fotky jsou zhotovené jedním (byť zoomovým) objektivem, tedy stejně minimalistickým kitem, který používá Anna.

. . . [o] . . .

U jezírka

Kdesi v polích mezi lesy leží poměrně důmyslně ukryté Maršovské jezírko. Když v létě sestoupíte k jeho hladině, máte pocit, že jste u menší verze Stříbrného jezera s pokladem. Julie navrhla fotit u něj, na mně bylo vymyslet ten zbytek. Oblečení jsme volili tak, aby nebylo moc křiklavé a hlavně – aby se mohla namočit (určitě jste si už všimli, že vodu, u vody a nebo ve vodě fotím poměrně často).

Největší výzvou (jakkoli to v současnosti zprofanované slovo nemám rád) se ukázalo nikoliv focení, ale samotná cesta k jezírku. Pro běžná auta není moc přístupné, a proto jsme museli necelý kilometr dojít pěšky. Což v zásadě není problém, pokud s sebou nemáte 25 kg vybavení, z čehož zhruba polovinu nesete v rukách. Na zádech batoh a v něm dvě těla (záloha pro případ selhání) se dvěma objektivy (širokáč a tele), pár blesků a dalších drobností – šedý ND filtr, korekční gely na blesk atd. No a na ruce pak zbyl stativ, světelný stojan, zátěžový pytel, vak se softboxem a deka. Julie se sice nabízela, že mi pomůže něco vzít, ale to jsem nemohl připustit, protože modelka je na krásu a ne na nošení věcí.

Po příchodu k jezírku jsme si vysvětlili, jak bude první fotka vypadat (tak trochu jako z Erbenovy Kytice), a každý jsme zaujali svou pozici. Potíž byla v tom, že za těch asi 800 metrů cesty byly moje ruce tak vysílené, že jsem nedokázal udržet foťák v klidu a musel jsem si vzít na pomoc stativ. Kdybychom přidali dýmovnici, byla by fotka možná ještě lepší. Něco si ale musím nechat i na příště.

Na fotce v úvodu bylo nejtěžší najít kompozici tak, aby žádná ze dvou linií (vody a kraje lesa) neprocházela Julii hlavou. Středová kompozice se vyloženě nabízela – vzhledem k liniím, které přirozeně vedou oko ze všech čtyř rohů do středu. Na pravidlo třetin (či jakékoliv další) zapomeňte. Kompozice totiž není soubor pravidel, ale ZPŮSOB VIDĚNÍ. O zbytek už se postaral barevný kontrast oranžové (poloviční CTO na blesku) a modré (WB 3600 K).

Na pastvině nad jezírkem jsme pak udělali ještě tuto fotku a pak už nás čekala jen cesta zpět k autu s původní zátěží.

Fyzicky zřejmě nejnáročnější focení, které jsem kdy absolvoval. Ponaučení? Pokud chcete fotit něco víc než jen běžné výcvaky, pořiďte si asistenta 😀

. . . [ O ] . . .

Business portrét koučky + BTS

Před pár týdny jsem fotil portrét začínající koučky. V zadání rezonovalo „business“ a „reprezentativní“, aby to byla první fotka, která by na vás měla vykouknout z jejích stránek. Janu jsem několikrát fotil už dřív – vždy to byla laskavost z její strany na moje pozvání. A bylo na čase, abych jí to oplatil.

Začali jsme na parkovišti u rustikální betonové zdi. Lepší pozadí si nemůžete přát. Trochu podexponovat (-0,7 EV), white balance téměř na žárovku (4000 K) a přidat blesk s polovičním CTO gelem – (nejen) můj oblíbený trik. Tentokrát v 60 cm softboxu s mřížkou, aby rozptyl byl co nejmenší.

Pokračovali jsme v interiéru. Využil jsem zábradlí jako vodící linii (a k pohodovému opření), rychle klesající slunko ještě vytvořilo zajímavý barevný kontrast na pozadí. Svíceno 90 cm softboxem (bez mřížky). Větší měkčí světlo, menší kontrast.

Následovala série fotek „v akci“, kdy Jana vysvětluje…….. ….no zkrátka to co zrovna potřebovala vysvětlit 😊 Vzhledem k tomu, že jsme byli ve standardní konferenční místnosti, kde světla nebylo úplně nazbyt, zkusil jsem trik, který jsem okoukal u Jerryho Ghionise – blesk jednoduše nasadíte do patice fotoaparátu, hlava otočená o 90° do strany (do zdi) a režim TTL bez kompenzace necháte dělat, co umí. Nikon využívá sofistikovaných technologií a má za sebou desítky let vývoje, tak proč toho nevyužít. Výsledkem je jemně rozptýlené boční světlo.

Nakonec jsem ve zbytku času chtěl ještě udělat klasický headshot s bílým pozadím. Použil jsem jen jeden blesk, takže bílá úplně nevyšla, ale myslím že to tentokrát moc nevadí.

. . . [ o ] . . .

A zase ta Julie

Julii jsem fotil už dřív. Tentokrát jsme však knížky vyměnili za housle a z atelieru vyrazili do plenéru. Hraje totiž už od základky a já rád fotím lidi při tom, co dělají. Snažil jsem se, ostatně jako vždy, vytvořit několik různých vzhledů, aby bylo z čeho vybírat. Lokaci jsem si obhlížel nedávno.

Fotka v úvodu byla třešničkou na dortu celého focení. Chtěl jsem barevný kontrast, oblohu po západu slunka a hlavně pohyb. Řešení tedy bylo jasné – šaty barevně kontrastní k modré a zelené a delší expoziční čas. Přestože už bylo jen chvíli před setměním, obloha na západě pořád svítila skoro nukleárně, a tak jsem musel nasadit neutrální šedý filtr, abych se na ten relativně delší čas vůbec dostal. Odhadoval jsem, že na zobrazení pohybu bude nutné použít přibližně ¼ sekundy. Julii bylo také nutné prosvítit bleskem, aby to celé nebyla jen divná tmavá mazanice se světlou oblohou. Ten správný čas byl nakonec 1/8 sec. (ISO 50 a f/5,6), blesk na druhou lamelu, aby na konci expozice vyřízl ostrý zmrazený obraz.

Za dobu, co jsme fotili, zahrála pěkných pár písniček a byla radost ji poslouchat. Několikrát jsem se přistihl, že místo focení jen poslouchám. Několik skvělých fotek jsme udělali i u jezírka, ale o těch (a o strastech k nim vedoucích) zase někdy příště.

. . . [ o ] . . .

Kačka a Martin

Před pár týdny jsem měl tu čest fotit svatbu Kačce a Martinovi. Full-day event, z domu jsem vyrážel po páté ráno, domů přijel před desátou večer.

Fotit svatbu je vždycky tak trochu adrenalin a tak trochu hodně tíha zodpovědnosti za očekávaný výsledek z akce, která se nedá zopakovat. Kdybyste se v pozici svatebního fotografa někdy ocitli, můžete se inspirovat v sérii mých článků Jak fotit svatbu.

Když jsme si domlouvali parametry zakázky, chtěl jsem se s nimi sejít osobně. Na rozdíl od všech předchozích svateb jsem totiž nastávající novomanžele vůbec neznal. Jen jeden opatrný telefonát kvůli rezervaci termínu, ze kterého nepoznáte téměř nic. Jedině z osobního setkání totiž máte šanci „nasát“ jací jsou. Jestli si s nimi budete vyhovovat. A mimo jiné taky navnímat, jak daleko budete moci při focení zajít.

Překvapilo mě, jak moc milí, přátelští, vstřícní a ohleduplní Martin a Kačka jsou. Opatrně sdělovali svá přání a představy a pokud si něčím nebyli zcela jistí, neměli problém nechat si poradit. Obvykle se při focení svatby potýkáte s nedostatkem času. Dvě samostatné hodinové fotící session na různých místech (dopoledne + podvečer) a k tomu svědkyně jako asistentka na mě proto působily jako dar z nebes. Jediné, co na chvíli překazilo plány, bylo počasí. Obřad měl být na rodinné vinici, nakonec jej museli přesunout do interiéru. Byli však dobře připraveni i na takovou variantu.

Při focení neměli problém věnovat dostatek své pozornosti objektivu a byli pro každou hloupost, kterou jsem vymyslel. Dovolím si říct, že svou prezenci před fotoaparátem si vyloženě užívali. Dobře totiž chápali, že fotograf je tam pro ně a že pustit jej k sobě dostatečně blízko je investice, která má vysokou návratnost a prémiové dividendy. A já myslím, že na fotkách je to znát.

A kdyby to někomu znělo jako „standardní svatba“, pro mě přece jen byla něčím výjimečná. Poprvé jsem totiž vyráběl zakázkovou fotoknihu. Ale o tom zase až někdy jindy 😉

. . . [ o ] . . .

Nový život

Nedávno jsem si vyzkoušel, jaké to je fotit newborn. Mám sice dvě vlastní děti, na kterých jsem toho vyzkoušel docela dost, ale toto je něco jiného. K vlastním dětem totiž nejspíš nepřistupujete jako k zakázce s jasným zadáním a časovým rámcem („Když to nevyjde dnes, tak to zkusím zase zítra, pozítří, den poté….“). Ne však, když jedete k někomu domů.

Docela dlouho jsem neměl ponětí, co vlastně mám dělat. Tak jsem se aspoň snažil nasát co nejvíc informací z tutoriálů. Ono to totiž moc není o tom, co dokážete, ale o tom, co dokážete v mezích, které vám ten maličký nový človíček vytyčí. Proto se newborn fotí ve druhém nebo třetím týdnu – v době, kdy človíček ještě většinu dne prospí.

Nakoukal jsem pár základních póz a s vidinou, že mě čeká paneláková 1+1, pravděpodobně s přebytkem věcí a nedostatkem denního světla, se vybavil dvojicí pevných skel (50/1,8 + 85/1,8), pro jistotu velkým deštníkem (150 cm) a dvěma blesky (jeden svítí, druhý řídí) a dvojicí černých a dvojicí bílých pozadí, které používám v atelieru. K tomu jsme se domluvili na černých a bílých tričkách pro tatínka i maminku.

Světlo v kuchyni bylo naštěstí docela luxusní (jako softbox 2×2 metry), a tak jsem si většinu doby vystačil s denním světlem a „padesátkou“. Fotilo se s bílou zdí v pozadí a kuchyňským stolem mezi námi. Pak jsme na chvíli z bílé zdi udělali černou, se stolem nešlo udělat nic. V druhém pokoji bylo světla o poznání méně (předsazený zasklený balkon), ale ani to nebyl pro D750 a pevné světelné sklo vyloženě problém. Kde to nestačilo (fotka dole – protisvětlo), tam jsme přidali odraznou desku a trochu toho protisvětla přesměrovali. Když jsme nefotili předem připravené pózy, snažil jsem se zachytit detaily a to, čemu se říká mateřská něha…

Bílá trika na bílém pozadí a černá trika na černém pozadí vybízela k finálnímu monochromatickému vyvedení. Jim se víc líbily plnobarevné, mně tentokrát ne. Původní předpoklad byl 4-5 hodin, podle toho, co človíček dovolí. Zvládli jsme to celé za 2 hodiny. Všehovšudy bylo asi 200 fotek, z čehož jsem ve výsledku vybral necelých 30. Mám zase o zkušenost víc. A děkuji za ni dvěma milým hodným lidem, kteří měli dostatek odvahy a důvěry na to, aby v této době a do tak intimních momentů vpustili téměř cizího člověka.

. . . [ o ] . . .

Jana za 5 minut (BTS)

Před půl rokem jsem tu dával příspěvek o Janě – o záměru a jeho přípravě. O tom, že se vyplatí věnovat pozornost detailům. Dnes se podíváme na to, jak to celé probíhalo na místě a jak dlouho trvá takovou fotku udělat (ano, v nadpisu je spoiler). Kameramana, co by o tom natočil video, zatím nemám (hlaste se!), tak bude muset stačit běžný popis (ano, to je totálně oldschool, jako já).


OK, jsme na místě – Kozí horka, brněnská přehrada. Přicházím od auta ověšený jako vánoční stromeček. Je vlahý červencový večer a na tomto konkrétním místě bohužel i plno komárů a žravých mušek. Vědět tohle dopředu, objednal bych pár včelařů s dýmákem. Na břehu rozkládám stojan, gumovou šňůrou k němu přivazuji pytel s pískem, aby se stojan náhodně nepřevrátil a já v přehradě neutopil blesk za 12 tisíc….to by byla drahá sranda. Na ramínko dávám velkou mámu, do ní SB-910 s plným CTO filtrem. Celý „rig“ přemísťuji do vody. Všechny následující fotky jsou SOOC (straight out of camera), tedy bez jakýchkoli úprav.

19:58:20 – První zkouška (zatím bez Jany): Manuální režim, od oka ladím ISO 100, 1/60, f/5,6. WB – 4000K.

Zhodnocení: Pozadí je moc tmavé, jsme tu později, než jsem původně plánoval (zakecali jsme se v garáži). Mám 3 možnosti: prodloužit čas na 1/30 (to už je docela na hraně, to z ruky nejspíš neudržím), odclonit na f/4 (na plnou díru je ale kresba trochu měkká a taky chci mít rozumnou hloubku ostrosti), zbývá zvýšit ISO na 200. To zní jako nejrozumnější možnost. Šum bude pořád na nízké úrovni, taky tím relativně zvýším dosah blesku a nebudu jej ždímat na hranici výkonnosti.

19:58:30 – Oprava.

To už je lepší. Povolávám Janu s knihou dle vlastního výběru, dávám základní instrukce.

20:00:08 – První „ostrá“ fotka.

Zhodnocení: Moc blesku, Jana příliš oranžová, pozadí by mohlo být ještě světlejší. Blesk svítí i na vodu kolem Janiných nohou, to nechci. Koriguji WB na 3100K (posun spektra směrem ke studenějším barvám), prodlužuji čas na 1/40 (spoléhám na stabilizátor v objektivu), výkon blesku snižuji o 1 EV a velkou mámu trochu klopím z původně svislé roviny směrem nahoru k nebi, abych omezil osvětlení vody a nohou.

20:00:57 – Další fotka.

Zhodnocení: Naprosto přesně taková, jakou jsem chtěl. Teď už jen správně vyladit výšku fotoaparátu, správnou projekci Janiny pózy a uhlídat náklon horizontu. Zažívám ultimátní opojení a fotím jako o život, než přijdu o světlo.

20:03:36 – Vzniká fotka, pro kterou jsem přišel. Pro srovnání dávám verzi bez úprav i s úpravami, abyste měli představu o rozsahu retuše.

Zdrželi jsme se pak ještě o trochu déle, abych udělal skládaný portrét – ten jsem použil v původním příspěvku. To už ale byl jen příjemný bonus.

Nakonec ještě BTS fotka, jak to celé vypadalo. 20:21:10.

Doprovázím Janu ke břehu, nabízím ručník na osušení. Mezitím balím věci, odcházíme. Za těch pár štípanců to rozhodně stálo! 🙂

. . . [ o ] . . .

Zakázka téměř komerční

Nedávno jsem tu psal o únikové hře, kterou spáchali učitelé a rodiče dětí ze ZŠ a MŠ Pramínek k třicátému výročí sametové revoluce. Někomu klíčovému se asi musely líbit moje fotky, tak mi v mejlu přistála prosba o zhotovení fotek pro nový školní web.

Kromě obrázků z výuky (mateřská škola plus oba stupně základní školy) jsem měl obsáhnout také podobenky cca 45 zaměstnanců školy – což není úplně málo – a to celé v časové dotaci necelých 5,5 hodin. Představa byla asi taková, že učitelé budou zachyceni přímo „v akci“, tedy při výuce. Téměř instinktivně jsem tuto ideu zavrhl. Představa nekontrolovaného prostředí a nutnosti přizpůsobovat se světlu, času a průběhu výuky mě upřímně děsila. Místo toho jsem se chtěl držet postupu, který umím nejlépe a který bude mít ve výsledku nějakou štábní kulturu.

Svůj garážový atelier jsem tedy nacpal do auta a přemístil do ředitelny školy, kterou k tomu účelu velkoryse poskytla paní ředitelka. Chvíli si možná myslela, že se tam chci rovnou nastěhovat, ale zcela profesionálně nedala na venek nic znát.

Místnost byla sice asi o půl metru kratší, než jsem si přál, ale připravený plán nebylo nutné nijak revolučně modifikovat. V zásadě jsem zvolil univerzální dvousvětelný set-up, přičemž hlavní světlo v ose objektivu (a odrazná deska pod ním) osvětlovalo osobu a druhé, taktéž v ose, odrazem o zeď relativně rovnoměrně osvětlovalo pozadí – bílou rozptylku:

Tak je zajištěno, že na rozdíl od „klasického“ svícení ze 45° úhlu může portrétovaný nastavit libovolnou stranu tváře včetně „ánfasu“ a všechny fotky vypadají stejně. Navíc se jednalo téměř výhradně o dámy, takže s nějakým bočním svícením – které zvýrazňuje nerovnosti pleti a nemůže si je proto dovolit každý – jsem se nechtěl pouštět na tenký led. Spíš jsem chtěl děvčatům trochu polichotit a k tomu se nejlépe hodí frontální svícení shora a zespoda (tzv. clamshell lighting).

Nepřišli sice všichni, ale i tak – málokdo chce/může v nabitém programu běžného pracovního dne strávit s fotografem víc než dvě nebo tři minuty. A i za ten kratičký čas musí fotograf udělat maximum pro to, aby fotky byly v každém individuálním případě nejen použitelné, ale i reprezentativní.

Kvůli tomu přece angažovali specialistu. Někoho, kdo držel foťák v ruce víc než jednou.

. . . [ o ] . . .

Eva

Garáž photoshoot 2017-2 + BTS

 

Eva. Známe se jen krátce, ale od samého začátku mám pocit, jako bychom byli staří známí. Po tom, co jsem fotil Roberta, jsem jen tak naslepo nadhodil, jestli by se za mnou nechtěla zastavit jeho přítelkyně. Pokračovat ve čtení „Eva“

Robert

Garáž photoshoot 2017-1 + BTS

Zase jednou po dlouhé době ve svém miniatelieru. Tentokrát s kolegou a kamarádem Robertem. Cílem shootu bylo – jako obvykle – udělat paletu čtyř, pěti vzhledově odlišných fotek a vyzkoušet něco nového. Vše jsem opět pečlivě naplánoval dopředu, abychom se „na place“ nezdržovali. Za prvé, plán byl na určený časový rozvrh poměrně ambiciozní a zahrnoval i focení v exteriéru. Za druhé, když si na place dáte jednu ruku v bok a druhou se začnete škrábat na pleši (kdo nemá, tak třeba za uchem) a přemýšlet, co že jste to vlastně chtěli, nepůsobí to moc profesionálně. A vy jako profesionál působit rozhodně chcete.

Fotka v úvodu je klasické rembrandtovské svícení – jedno světlo umístěné před modelem, vytažené docela nahoru, tak aby světlo dopadající křížem přes obličej vysvítilo na tmavší straně typický trojúhelník pod okem.

* * *

Druhá fotka je cvičením v pozorování a použití barevného světla. Zkušení říkají, že

light is almost never white“,

tedy že světlo není téměř nikdy bílé. A je to pravda – většinu dne má světlo nějaký nádech – červený, oranžový, modrý. Ale naše blesky jsou vyváženy tak, aby jejich spektrum bylo právě bílé! Běžné zábleskové světlo působí ve výsledku uměle a sterilně. Naším cílem je však svítit tak, aby naše světla byla nenápadná – chceme, aby působila jako denní světlo ve svých různých polohách a necvičené oko diváka nepoznalo, že jde o umělá světla. A to bez barev nejde. Proč? Protože světlo není téměř nikdy bílé. Hlavní světlo osvětlující tvář má oranžový nádech, boční světla modrý. Nepopírám, že inspirací byla fotka Bruce Springsteena na obálce časopisu TIME, jejímž autorem je mistr mistrů Gregory Heisler. Fotka samotná působí dynamicky a vibrantně – jednak díky použitým barvám světla (žádná sterilní bílá), jednak diagonální linie nakloněné hlavy dodává portrétu značnou dynamiku. Robertův výrazný energický pohled byl posledním dílkem, který perfektně zapadl do celé fotoskládačky.

* * *

Fotka v exteriéru („Robin a Bora“) byla více než co jiného závodem s časem. Jelikož jsme začali později než bylo původně v plánu a jednotlivé varianty fotek ve studiu se ještě trochu natáhly, tu „správnou“ polohu slunka jsme o pár desítek vteřin nestihli. Focení bylo zpestřené poměrně silným větrem, ve kterém roztažený jedenapůlmetrový deštník fungoval jako plachta na Santa Marii. Trochu jsem se bál, aby ty dva blesky uvnitř nepotkal Drtivý dopad na asfalt (to by byla sakra drahá fotka). Jeden z blesků byl opět vybaven oranžovým korekčním gelem, abych barvu světla přiblížil zapadajícímu slunku.

* * *

Poslední fotka je klasickou ukázkou tzv. děleného svícení (split lighting), při kterém ostrá hranice světla a stínu rozděluje (odtud ten název) fotografovanou tvář  na dvě poloviny – jednu plně osvětlenou, druhou v hlubokém stínu. Přestože svícení je hodně kontrastní (dalo by se říct až agresivně), fotka jako celek působí klidně až tiše – zejména díky zobrazenému gestu. Neméně důležitou úlohu hraje také statická kompozice v podobě vertikální linie hranice světla a stínu a horizontální linie obou ramen.

V záloze mám ještě další dvě fotky, ale ty přijdou na řadu až jako součást dvou jiných projektů.

. . . [ o ] . . .

Na plátno

„Víš, moje maminka bude mít narozeniny, a já bych jí chtěla nechat udělat fotku dětí na plátno“, oslovila mě nedávno kolegyně. „Šůr“, řekl jsem já, a v hlavě se mi začala roztáčet kolečka.

Kolik dětí je? V jakém věku? Kde budeme fotit? Prostor se našel nečekaně snadno. Nevyužitá místnost bez oken, kde se nacvičuje divadlo. Prostor cca 5×5 metrů s bílým promítacím plátnem na zdi. Ideální atelier. Bohužel mi neříká „pane“ 🙁 Ale jak svítit? Obecně jsou dvě možnosti: sázka na jistotu nebo experiment. Sázka na jistotu je víceméně můj životní styl. Zároveň je to ale trochu nuda. Chtěl bych zkusit experiment podle své stávající filozofie – na každém shootu něco nového.

Jsem ale dost frajer na to, abych si na akci „na zakázku“, kde navíc budu fotit úplně cizí lidi, dovolil risknout techniku, kterou jsem ještě nikdy nezkoušel?
Co když to podělám?!? Proboha, vždyť ona na mě spoléhá.

Jenže kdo se bojí, nesmí do lesa. Základním úkolem fotografa je přenést 3D objekt do 2D fotografie, ale přitom zachovat dojem prostorovosti. Z běžného života jsme zvyklí vnímat prostorovost okolního světa pomocí světla a stínu. Framework byl tedy na světě:

  1. Hlavní světlo (key light) – menší odrazný deštník – pro svícení zboku a tím vytvoření plasticity (prostorovosti) snímku. Toto světlo má dominovat (protože je hlavní).
  2. Velký 150 cm deštník přímo za fotoaparátem jako výplňové světlo (fill light), které jen zlehka dosvítí stíny. Přitom ale nevnímáte, že tam tohle světlo je. Spávně použitého výplňového světla si totiž všimnete až ve chvíli, kdy jej vypnete – v tom okamžiku všechny části, které nejsou osvětleny malým deštníkem (hlavním světlem), zůstanou černé. Což je tady ale nežádoucí – babička určitě potřebuje chce svoje vnoučata dobře vidět. Změnou vzájemného poměru intenzity hlavního a výplňového světla potom určujete kontrast mezi světlými a tmavými částmi snímku (resp. tváří).

Na fotoaparátu nastavuji již odzkoušené „ateliérové“ hodnoty – ISO 100, čas 1/250 a clonu f/6,3. Kombo, které spolehlivě odstraní veškeré stávající světlo (zářivky), zajistí dostatečnou hloubku ostrosti a zároveň nevycucá tužkové baterky v obou blescích do sucha. Výkonově to na blescích (SB-900) vychází někam mezi 1/8 a 1/4 výkonu.

Nejdříve zhruba nastavuji světla, přitom se lehce seznamuji s dětmi. Přeci jen jsem pro ně úplně cizí a je na nich vidět, že tak trochu neví, co mají čekat. Musíme si na sebe trochu zvyknout, také děti si musí zvyknout na blesky. Třeba jim trochu pomůže, když zapojím maminky. Ne kvůli fotkám, které by se měly uchovat. Kvůli tomu, abychom se všichni dostali do provozní teploty a já měl možnost správně nastavit poměr hlavního a výplňového světla. Následuje pár individuálních fotek, poté přecházíme na skupinky. Poměr key:fill ladím „podle chuti“. Pro individuální fotky trochu výplňového světla uberu, pro skupinové trochu přidám.

Dopředu mám na papírku vypsané nějaké nápady (nikdy nepodceňujte přípravu!) a focení odsýpá poměrně rychle. Žádné z dětí nenechávám dlouho zahálet a snažím se jejich pozornost udržet „na place“. Odměňují mě příkladnou spoluprací. Ani ten nejmenší přede mnou neutekl, a to považuji za úspěch. Někde v průběhu vzniká fotka na plátno (úvodní). Po hodině mi dochází nápady (i ty z papírku), a tak dávám „padla“. Ale ne, přece jen jsem na něco zapomněl. Kompozit z profilů. Ještě je prosím o posledních 5 minut. Z kufru tahám teleobjektiv 70-200 mm, čtyřiadvacetipalcový softbox Lastolite Ezybox. Do prostoru dávám jedinou židli, na které se postupně vystřídají všichni tři. Světlo na deseti hodinách vzhledem k židli. Potřebuji, aby světlo vykreslilo profil, dopadlo na hranu tváře a pak náhle zmizelo – aby stín vytvořil dostatečně kontrastní prostor pro další profil. Doma ve Photoshopu potom poskládám finální obrázek:

Po příchodu domů následuje klasický postup – výběr nejlepších fotek, retušování, upřesnění „té“ fotky pro tisk na plátno a rozměrů a odeslání do labu na zpracování (o samotném procesu přípravy fotky pro plátno v některém z příštích příspěvků). Po pár dnech je obraz připraven k vyzvednutí. Rozbalení, kontrola výsledku a opětovné pečlivé zabalení. Teď už bude plátno jen čekat na svého nového majitele 😉

 . . . [ o ] . . .

Míša

Garáž photoshoot 2016-2 + BTS

Co dělat, když máte volné odpoledne bez dětí? Můžete jít na pivo. Nebo hodíte nohy na stůl a uděláte si doma pohodu. Nebo, něco vytvoříte. Třeba portrét kolegyně z práce. Má totiž jednu z těch tváří, která si dokáže získat objektiv.

Strategie byla jednoduchá. Začít s jedním velkým superměkkým světlem (a případně odrazkou) a pokud to půjde, nevytahovat jich víc. DSC_3203

Hmm, typická začáteční fotka. Docela to ujde, ale není to ono. „Něco“ tomu chybí. Ale, co by to mělo být? Snad se podaří na to přijít časem. Přidáme trochu pohybu a posouváme se k úvodní fotce příspěvku. Dynamika, akce, výrazná barva. Něco pro uvolnění atmosféry. Tahle fotka už nevypadá úplně obyčejně. Lepší, ale pořád to ještě není ono. Ještě to pořád nemá ten správný „drajv“.

Co dál? Odstraníme odraznou desku, hlavní světlo posuneme dál (bude vzhledem k tváři relativně menší) a přidáme druhé světlo. Ale pořád to není ono. To hlavní světlo je takové moc……velké a měkké. Že by?

Pro Míšu málo charakterní.

To je ono, už jsem na to přišel. Málo charakterní. Teď se asi budete divit, jak může mít světlo charakter? Je to jednoduché. Světlo je něco jako řeč. Fotograf světlem mluví. Vypráví. V řeči můžete volit různé intenzity a barvy hlasu. Můžete šeptat, můžete mluvit normálně, chraptět, zvýšit hlas, můžete křičet. Do hlasu můžete vetknout emoce, které se hodí dané situaci. To stejné můžete udělat i se světlem – jeho intenzitou, barvou, relativní velikostí (měkkostí nebo tvrdostí) či pozicí přímo ovlivňujete charakter světla. A ne každému sluší velké měkké světlo. Takže uděláme poměrně radikální změnu v relativní velikosti světla – místo 150 cm softboxu použijeme 50 cm softbox a ještě na něj dáme mřížku. Výsledkem je světlo pořád ještě relativně dost velké (protože je umístěné velmi blízko, hned za okrajem záběru), ale díky mřížce je poměrně dost tvrdé. DSC_3419

BUM! TO JE ONO! Konečně jsem našel světlo, které jí sluší. A teď pojď, dávej, dávej! Ještě trocha experimentů. Blesk, který ji odděluje od pozadí (rim light), umístíme dozadu tak, aby svítil přímo do objektivu. Předpokladem je, že jak se bude světlo v objektivu odrážet sem a tam mezi jednotlivými čočkami, udělá prasátko (lens flare). Něco podobného je, když vám zasvítí do objektivu sluníčko. Hle, je to tak. Jako bonus je prasátko krásně barevné. Jen drobnými změnami úhlu vychytat pozici prasátka tak, aby nebylo přímo v obličeji. Povedlo se!DSC_3332

diagram-misaZajímavý experiment. Pro každý photoshoot se snažím vymyslet jiný. Zkrátka, pokaždé zkusit něco nového, co jsem předtím ještě nikdy nedělal. Tentokrát z toho vyšla světelně zajímavá fotka. Největším překvapením pro mě však bylo zjištění, že to „správné“ světlo bude mnohem tvrdší, než jsem původně předpokládal. Život je zkrátka samé překvapení…

Pro mě nejlepší portrét je však ten bez prasátka. Na čistém černém pozadí. Když ten šudypřítomný úsměv jí najednou z tváře zmizel a zůstal jen lehce tajemný výraz. Ráno ještě vůbec netušila, že odpoledne bude sedět v garáži na židli a kusem polystyrenu v ruce odrážet světlo. Jakoby přemýšlela, kam to ten den může ještě gradovat. Přímý oční kontakt. Konečně bez ostychu a spontánních obranných mechanismů, které člověk nevědomky zapojuje, když na něj někdo namíří objektiv. Konečně TEN kontakt, který hledám.

Míša. S ostrým charakterním světlem s hlubokými stíny. Se světlem, které jí sluší.

DSC_3355

. . . [ O ] . . .

Svatba – Alena a Marek

Svatba - Alena a Marek

Alenka a Marek. Jsou jeden pro druhého stvořeni a spolu kráčí světem už pěkných pár let. A mně se dostalo té cti, být s nimi v jejich nejdůležitější den. Kdo nechce číst dál, může hned přejít na stránku s fotografiemi.

Když fotíte pro někoho, koho dobře znáte, je to o to těžší. Nemůžete si dovolit selhat. Tedy, ne že v komerční rovině byste si to dovolit mohli, ale u cizích lidí vás výčitky svědomí nestraší tak dlouho. Obvyklá ranní neuróza (moje) mi napovídala, že to určitě nedopadne špatně. Technika fungovala, jak měla (naštěstí!), harmonogram dne byl víceméně pozvolný a ani celková atmosféra nebyla nijak nervózně hektická a zmatečná, jak to na svatbě někdy umí být. A protože se svatbovalo na Valašsku, trnky tekly proudem od začátku až do samého konce.DSC_3737

Z fotografického hlediska šlo o běžný standard – tmavý kostel s lešením uvnitř a tmavá restaurace („Děkujeme Ti, Pane náš, za moderní nešumící čipy, světelná skla a externí blesky…“), a tak jsem stavěl na osvědčených pilířích – dostatek času na portrétové fotky a (tentokrát dopředu domluvená) asistentka Eva (svědkyně a sestra nevěsty), která skvěle zvládala všechny (nejen mnou) svěřené úkoly a funkce. O Alenku a Marka sem se bát nemusel. Oba byli uvolnění, bezprostřední a skvěle spolupracující. Přesně takoví, jak je znám z běžného života.

. . . [ O ] . . .

Alena

Garáž photoshoot 2016-1 + BTS

Portrét drahé kamarádky. Čekal jsem asi 3,5 roku, než stane před mým objektivem. Až dostuduje. Až zhubne. Až se trošku opálí, aby nebyla bledá (kromě toho dostudování by se dalo všechno zařídit i ve Photoshopu, ale proč to dělat složitě). Všechno dohromady se sešlo až toto léto. Potkali jsme se v garáži, kde obvykle fotím. Protože se známe už 4 roky, atmosféra byla od začátku příjemná a nenucená a já jsem z její strany cítil stoprocentní důvěru.

Před samotným focením jsem přemýšlel, jaké světlo jí bude slušet. Volba nakonec padla na velký deštníkový softbox (150 cm, bílý interiér, difúzní vrstva), jehož použití se prolínalo téměř celým focením jako červená nit. Velké měkké světlo. Je jako něžný podvečerní vánek. Není ostré a tvrdé jako facka. Ani energické a devastující jako přílivová vlna. Je jako do vzduchu hozený hedvábný šátek. Velké, měkké, příjemné. Všeobjímající. Jako dělané pro krásnou ženu. Velký box jsem sem tam doplňoval bílou odraznou či černou pohlcující deskou (tzv. „V-flat„) nebo deštníkem.

Joe McNally často říká, že začínat máte vždy jen s jedním světlem a nevytahovat jich z tašky víc, pokud to není nutné. Tak fajn. Ten pán už má něco za sebou, tak na tom asi něco bude. Začínáme s jedním světlem na boku a lehce vzadu (plus černý V-flat vpravo, aby se světlo v malém prostoru garáže neodráželo všude kolem). Výsledkem je dle očekávání hodně kontrastní fotka s hlubokými stíny.DSC_1786-2

Pro fotku v úvodu (nad příspěvkem) jsem černý V-flat nahradil bílým odrazným a přidal druhé světlo. Velký box vlevo a lehce vpředu a menší box (odrazný deštník ve verzi Softlighter) vpravo vzadu, odkud osvětloval její levou stranu a odděloval od pozadí. Jemný dotek světla na její levé tváři je od světla z boxu, odraženého zpět. Možná se budete ptát, proč oba boxy nemíří přímo na ni, ale kousek mimo. Ze zkušenosti vím, že zhruba někde uprostřed světelného zdroje je světlo nejsilnější a směrem k okrajům jeho intenzita slábne. Raději než se samotným jádrem světla pracuji s jeho měkčím okrajem. Proto jádro boxu natáčím „kousek před“ nebo „kousek za“. Anglický výraz „feathering the light“ (feather=peří) to myslím vystihuje poměrně přesně. Jednak je na okraji světlo méně agresivní a jednak mám také prostor část světla odrazkou natvarovat a vrátit tam, kde by chybělo (na stinné straně tváře). Boxy pak umisťuji tak blízko, jak to jen z hlediska záběru jde. Jejich relativní velikost vzhledem k subjektu (a tím pádem měkkost světla) je tak největší možná a postačí menší výkon blesků.

lighting-diagram-alena1

* * *

Jako další jsem chtěl vyzkoušet high-key vzhled (převaha světlých tónů) s velkýmlighting-diagram-alena3 boxem vzadu a dvěma deštníky po stranách. High-key fotky podle mě nejlépe vynikají v černobílé (případně monochromaticky tónované do nějakého odstínu).

DSC_1903-2

* * *

Povinné, předem namyšlené fotky splněny. Přišel čas na zábavu. Velké světlo pryč a na řadu přichází malé hraní s barevnými gely. Zelená a oranžová, modrá a červená. Barvy, které se navzájem dobře doplňují. DSC_1925-2lighting-diagram-alena4

Tmavé, zamyšlené, tajemné. Úplně jiné než všechny předchozí.

* * *

Známe se čtyři roky a za tu dobu jsme se stali dobrými přáteli. A protože se známe tak dobře, bylo celé focení příjemné. Tak uvolněné, nenucené. Tak snadné. 3,5 roku jsem čekal, až to přijde. A to čekání stálo za to.

…  [ O ]  …

3D nadšenec

Portrét Prvorozeného s 3D brýlemi aneb další náhled pod fotografovu pokličku. Co vše obnáší fotka jako je tahle? Tak především zdrojovou fotku.

Zdrojová fotka

Jako primární a zcela nezbytné se jeví využít počátečního nadšení Prvorozeného ze zapůjčených brýlí. Železo se má kout, dokud je žhavé… A vzhledem k tomu, že jeho přirozená ochota spolupracovat při focení s rostoucím věkem klesá, musíte konat rychle.
Fotoaparát v manuálním režimu, ISO 100 (pro nejnižší šum), clona 5,6 (pro dobrou hloubku ostrosti) a čas 1/250 (maximální synchročas blesku).
Svíceno je třemi blesky. Hlavní světlo je 50 cm softbox uprostřed, těsně nad objektivem. Světla po stranách jsou dva deštníky (Fomei EW-114) s odnímatelným návlekem.

lighting-diagram-14

Deštníky jsou svléknuté jen napůl. Potřebuji, aby světlo šlo jen dopředu, nikoliv na pozadí. A takový „polonaháč“ poskytuje (pro tuto situaci) dostatečné množství kontroly nad světlem. Zde je potřeba pohlídat, aby světla po stranách byla symetrická, tj. aby deštníky byly stejně veliké, ve stejné vzdálenosti od fotografovaného a blesky nastaveny na stejný výkon (ideálně by to měly být dvě identické jednotky). Polovina každého deštníku směřující na pozadí je zakrytá, takže světlo nepropouští a nedělá pozadí zbytečně světlé. Toto světelné schéma (tmavší pozadí + boční světla) mi poskytuje maximální flexibilitu pro pozdější úpravy v editoru – zejména pro snadné vyříznutí postavy od pozadí a tím možnost vytvořit působivý kompozit. Zde je fotka tak, jak vypadla z fotoaparátu:

DSC_5965

Retuš

V Adobe Lightroom (Lr) jsem provedl jen základní úpravu tonality, expozice (zesvětlit) a kontrastu (pro začátek snížit; přidat mohu kdykoliv později). Bílá je vyvážená dobře, fotka nemá žádný barevný nádech. Pro složitější úpravy se přesouvám do Adobe Photoshopu (Ps). Zde dochází k úpravám, které nelze provést v Lr – retuš pleti, odstranění odlesků v pravém sklíčku brýlí (klonovacím razítkem), zesvětlení očí, lehké zesvětlení zubů, vytažení detailů ve stínech, zvýšení kontrastu ve středních tónech. Také jsem si všimnul, že na této fotce je velikost hlavy a těla v lehoučkém nepoměru – to je způsobeno tím, že Prvorozený je v pase lehce nakloněn směrem k fotoaparátu. Objektiv střední délky 50 mm nedokáže zcela potlačit perspektivní zkreslení, na to by bylo potřeba delšího teleobjektivu (nebo větší celkové vzdálenosti Prvorozeného od fotoaparátu). Rozhodl jsem se tento nepoměr ještě trošku zvýraznit a umocnit tak jeho nadšený výraz lehkou karikaturou. Filtrem „Zkapalnit“ – jsem nepatrně zvětšil hlavu a stejně tak nepatrně zmenšil ramena. Precizní „vyříznutí“ mi pak umožnilo přidat nové pozadí, vyplnit je doplňkovou barvou k modrým brýlím (co je doplňková barva se dočtete zde) a částečně zesvětlit od středu do stran radiálním gradientem (zní to jako hodně sprosté slovo, ale je to obyčejný kruhový přechod). Celkem asi 15 vrstev úprav, nic moc složitého. Nakonec už jen doostřit a dílo je hotovo. Pro srovnání přidám ještě šoupací obrázek „před/po“ úpravách:

Archiv roku 2014.

Monika

Garáž photoshoot 2015-1 + BTS

Hodil jsem rukavici a čekal, až ji zvedne. Trvalo to snad dva roky. Až dostuduje. Až zhubne (jakoby měla co). Až nebude ona ani já na dovolené. Až bude v atelieru víc než 7 a míň než 30 stupňů (což se zařizuje dost komplikovaně, když v každém z rohů máte neustále 90). Ale nakonec ji přece jen zvedla a přijela. Pokračovat ve čtení „Monika“

Těhotenská…

DSC_5220
Těhotenská

Nedávno mě moje kamarádka, bývalá i současná kolegyně a dřívější spoluškolačka (vše v jedné osobě) požádala, zda bych jí mohl udělat pár fotek, aby měla památku na období prvního těhotenství. Těhotenská fotografie je sice oblast, se kterou nemám moc zkušeností, ale jako portrétní fotograf jsem nemohl odolat. Naložil jsem do auta fotobatoh plus všechno, co mohlo držet, podpírat nebo rozptýlit blesk, a vyrazil.  Pokračovat ve čtení „Těhotenská…“