[Parafráze]
Vivian: „Whose camera is this?“
Butch: „It’s not a camera baby, it’s PHASE ONE.“
Vivian: „Whose Phase One is this?“
Butch: „Zack’s.“
Vivian: „Who’s Zack?“
Butch: „Zack’s dead, baby, Zack’s dead.“
[viz konec příspěvku]
Březnovým tématem projektu DEDPXL byl autoportrét. Proč? Abychom zjistili, jaké je to na „druhé straně“.
Když na někoho namíříte svůj objektiv, jakoby se najednou přepnul do módu „NENÁVIDÍM, KDYŽ MĚ NĚKDO FOTÍ“. A my, kteří se vyskytujeme téměř výhradně na straně očnice a displeje, po nich ještě chceme, aby se uvolnili a chovali přirozeně. Před objektivem je člověk exponovaný, připadá si odhalený, nechráněný a ohrožený. Pocit ohroženosti je zpravidla tím větší, čím delší ohnisko a světelnější objektiv máte zrovna na těle. V některých kulturách lidé dokonce věří, že když je vyfotografujete, ukradnete jim duši. A to si fotograf často neuvědomuje, pokud to nezažil na vlastní kůži. Cílem tohoto kola tedy bylo vyzkoušet si pozici na opačné straně fotoaparátu a cítit to stejné, co cítí naše modely.
Během tří týdnů jsem dal dohromady 3 fotografie. Úvodní „Pojď k tatínkovi“ mluví sama za sebe. Širokoúhlý objektiv, samospoušť s časovačem na dvě sekundy. Hlavní blesk (softbox) shora, umístěný v podstatě nad rukama. Dva vedlejší blesky osvětlují bílou zeď za mnou. Vzhledem k tomu, že doma nemám k dispozici zeď tak velkou, aby nebyly vidět věci v pozadí, musel jsem se v editoru „vyříznout“ a umístit se na čistě bílé pozadí. Trochu mě mrzí uříznuté konečky prstů, ale pokud fotíte sám sebe bez náhledu, je poměrně obtížné trefit správnou pozici. Tak jsem raději upřednostnil výraz před prsty…
Fotka druhá „Uvězněn“ je autoportrét obrazný. Dlouhodobě se potýkám s nedostatkem kreativity a vlastní omezeností, pokud jde o nápady. Touha tvořit (něco) je konfrontována s neschopností vymyslet kreativní a neotřelé řešení. Jsem jako umělec neschopný, bezcenný? Svíceno jedním softboxem v téměř horizontální pozici. Samospoušť tentokrát nahradil můj pětiletý prvorozený. Ne, že by to s dálkovým ovládáním nešlo, ale tohle bylo pohodlnější a rychlejší. Plus, dálkové ovládání nemůže nosit stativ 😉
Fotku třetí inspiroval Gregory Heisler a jeho „vždy se snažím udělat to opačné“. Většina lidí jako autoportrét vyfotí svůj obličej. Tak jsem udělal to opačné. Záměrně jsem zvolil diptych, aby fotka zaujala na sekundu nebo dvě déle. Pokud se to povedlo, splnila svůj účel. Speciální poděkování Aleně Taranzové (za kresbu a doplňky) a Martinu Kudlvasrovi (za produkční dohled a držení odrazné desky.
Tvorba na toto téma byla nejen zajímavá a poučná, ale také osvobozující. Doporučuji absolvovat každému, kdo zajímá focení portrétu. Je to něco jako ochutnat vlastní medicínu 🙂
Kritika měla být zveřejněna na začátku dubna, bohužel se nestalo. V polovině srpna stále čekáme. Pokud nezemřel, máme ještě šanci se dozvědět, jak to dopadlo…