Štítek: krajina

Publikováno

Konec zimy na Vysočině

Před pár týdny jsme s Rusovlasou, Prvorozeným a Druhorozenou vyrazili na výlet na naši oblíbenou Vysočinu – plán byl obejít Velké Dářko, pak pozdní oběd ve vyhlášené restauraci Tisůvka v Cikháji a když už tam budeme, tak prohlídka svatostánku na Zelené hoře, kde jsme byli naposledy ještě za bezdětna. Ranní teplota a vlhkost atakovaly rosný bod, takže už z okna našeho bytu jsme měli výhled na skvělé atmosférické podmínky.

Ty naštěstí vydržely dost dlouho na to, abychom si je mohli užít i po příjezdu k Dářku. Mlžný opar mezi stromy prosvícený zezadu zatím ještě relativně nízko stojícím slunkem…co víc si může krajinář přát 😊

Procházka kolem Dářka na konci zimy je hodně mokrá, místy trochu bahnitá, když v polomu ztratíte cestu tak trochu dobrodružná, ale neskutečně příjemná a psychicky vzpružující. Vysočinu znám jen v létě a takhle jsem ji ještě nezažil. Po krátkém přejezdu na Cikháj jsme sice museli půl hodiny čekat na místo v restauraci, to nám ale nevadilo. Vidina božské many z tamní kuchyně byla silnější. Škoda jen, že přesně o tu půlhodinu jsme pak nestihli poslední prohlídku na Zelené hoře.

Ale co, tak někdy příště. Vždyť to máme kousek. Jak mi říkal jeden Američan ze Salt Lake City: „Mně se líbí, že tady v Evropě je všechno hezky blízko u sebe. To u nás v JŮ ES EJ – všechno daleko.“

. . . [ o ] . . .

Publikováno

S ledem na ledě

Neděle odpoledne po sobotní mrazivé noci, možná dvou. Vyrazil jsem na chvíli na přehradu, že se trochu provětrám a pokusím se ulovit nějaké zimní obrázky. I když to vlastně kolikrát ani nemusí být cílem. S sebou obvyklý cca devítikilový cestovní batůžek – D750ka s „širokáčem“ (16-35 mm), D7000ka s „teletem“ (70-200 mm), stativ a pár filtrů.

Po příjezdu k přehradě mě docela překvapilo množství lidí, které se po ledovém povrchu přehrady prohánělo na bruslích, s kočárky a dokonce i na kole. Led podle mě nebyl až tak tlustý a kompaktní, ale očividně to stačilo. Záchranáři však byli náležitě v pozoru a hlídkovali na svém stanovišti u Kozí Horky. „No nazdar, tak v těchto davech něco ulovit, to bude teda peklo.“ problesklo mi hlavou. Ale neklesal jsem na mysli a vyrazil hledat kompozice. Po chvíli jsem narazil na vylomené velké kusy ledu, a tak jsem zkusil štěstí.

„Když to vezmu hodně ze široka, zdůrazním tím perspektivu a bruslaři vzdálení pár desítek metrů budou úplně malinkatí a půjdou dobře vymazat.“

Vytáhl jsem stativ, nastavil ho skoro až k zemi tak, aby první kus ledu byl od objektivu asi tak 30 centimetrů, možná méně, a našel vhodný úhel, abych měl i kus oblohy, která už se hezky červenala od zapadajícího slunka.

„Hmm, pořád se mi to nějak nezdá….. Potřeboval bych větší kontrast mezi tím vylomeným kusem a ledovou hladinou…. Co takhle přidat polarizák?“

Polarizační filtr při správném natočení odstraňuje odlesky od nekovových ploch, což byl i tento případ. Hezky ztmavil popředí a odhalil temnotu pod hladinou, čímž dal vyniknout kusům ledu s bílou námrazou.

„No jo, ale když jsem takhle blízko, tak i s vyšší clonou (f/11) a širokým ohniskem (16 mm) to neucloním a nebude dostatečná hloubka ostrosti, pozadí bude neostré. Budu muset fotit naněkolikrát s různým zaostřením a pak skládat, aby výsledná fotka byla celá ostrá.“

Celkem jsem udělal myslím čtyři fotky – dvě zaostřené na první kus ledu (přední a zadní hrana), jednu na další dva ledy a jednu na pozadí. Možná vás napadá, proč jsem neclonil víc – f/16 nebo f/22. Jenže relativní vzdálenosti popředí a pozadí od objektivu byly tak moc rozdílné, že s clonou f/16 bych to možná zvládl na tři fotky místo čtyř (a skládání by mě čekalo tak jako tak) a s f/22 už by se začala projevovat difrakce (pokles ostrosti kresby vlivem štěpení světla na miniaturní štěrbině clony).

Doma jsem potom fotky navrstvil na sebe a prolnul podle toho, co bylo na které ostré (myslím že už i u nás zdomácněl výraz „focus stacking“). Vymazal jsem pár bruslařů, ztmavil oblohu a lehce zdůraznil její barvy. Líbilo by se mi, kdyby hladina byla čistější a nebyly na ní ty rýhy od bruslí a malé kousky ledu, ale to bych asi musel vyrazit brzy ráno a ne až odpoledne. Holt základem úspěchu je dobře naplánovat 🙂

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Srpnové šplouchání

Na konci července jsme jako „správní Češi“ vyrazili autem do Chorvatska. Naplánovat cestu, rámcově vymyslet program, zařídit nezbytné cestovní formality a jde se na to. Pochopitelně bez konzerv a jídla na dva týdny, protože zas TAK správní být nemusíme.

Baterky v obou tělech plně nabité, paměťové karty zformátované, skla vyleštěná, stativ v pohotovosti. Vzal jsem s sebou širokáč 16-35, tele 70-200 (resp. 105-300 na crop těle D7000) a obligátní padesátku (která si ovšem na bajonetu moc nepobyla), protože je malá a lehká. Jedeme přece k moři, tam bude spousta vody v pohybu a tím pádem i fotografických příležitostí. Z ostatního vybavení ještě standardní výbavu filtrovou (polarizák a dva neutrální šedé – vari-ND 2-5 EV a 10 EV), dálkovou spoušť a panoramatickou hlavu. Aniž bych z těch posledních dvou zmíněných věcí cokoli použil, takže to ve výsledku bylo spíš dobrovolné závaží, abych po výletech a po horách nechodil moc nalehko a neodfouknul mě vítr.

Příležitostí bylo opravdu hodně a zejména u vody jsem se hodně vyřádil. Domů jsem přivezl přes 2600 fotek, z čehož sice velká část byla odpad, ale i přesto zbyly po selekci skoro čtyři stovky na tvorbu fotoknihy. Bude tlustá. Tak to má ale být. K čemu by ty fotky jinak byly, kdyby nešly na papír.

Publikováno

Kyjovsko s dlouhým sklem

Nedávno jsem se opět vydal na krajinářskou fotovýpravu s přespačkou do malebného kraje Moravského Toskánska – kraje, který je za poslední dekádu řádně zprofanovaný a navštěvují ho fotografové z celého světa, o čemž ostatně svědčilo setkání s jednou skupinou z východní Asie, jednou skupinou z Polska a přátelským Samuelem z Izraele.

Z loňska jsem věděl, že ohnisko 300 mm je tady často docela málo. Půjčil jsem si proto vesměs chváleného Nikkora 200-500 mm f/5,6. V plánu byla klasika – čejkovická třešeň, Šardice, vlnky u Čejče, kolečko nad Svatobořicemi-Mistřínem. Sklo má skvělý dosah a rozumnou světelnost, spolehlivý stabilizátor a váhu atakující bezmála 2,5 kg. K tomu připočtěte váhu těla fotoaparátu a za pár hodin nošení máte solidně vytahané ruce. Když je taková sestava na stativu, stačí aby kolem proletěl čmelák a už máte záběr rozklepaný a neostrý. Z tohoto úhlu pohledu naprosto chápu, že někteří přecházejí na Olympus.

V sobotu bylo od rána zataženo a deštivo. Když jsem se odpoledne po dálnici blížil k Velkým Bílovicím, byla v podstatě bouřková tma a hustě lilo. V duchu jsem si mnul ruce, jaké mám štěstí – fotek s ideální atmosférou a slunkem těsně nad horizontem kreslící dlouhé stíny mají odtud všichni plno, ale zataženo a déšť bude mít jen málokdo (možná pan Radek Severa). Déšť ale pomalu ustával, mraky se tu a tam roztrhly a slunko nakonec i párkrát vykouklo.

No a když si myslíte, že zdejší krajina je jako dělaná pro dlouhá skla, překvapí vás skvělými kompozicemi na 16 mm :-D.

Půjčit takhle dlouhé sklo se opravdu vyplatilo – jednak mi dovolilo udělat záběry, které nemá každý, ale také mi pomohlo uvědomit si několik věcí – že takový rozsah má jen omezené použití, že je opravdu velké a těžké (na běžné nošení), že fotit s ním není vždy snadné (kvůli malé hloubce ostrosti, velké váze, množství atmosférických jevů atd.) a že i když jedete primárně pro záběry ultradlouhým sklem, najdete mezitím i ultraširoké záběry. Už teď se těším na příště 🙂

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Podvečerně zimní

Pár dní byla u nás v Bystrci mlha. Chvílemi hustá tak, že by se v ní ztratil i Rákosníček. Doma se smrkalo a spalo, a tak jsem nahodil baťůžek s oblíbenou krajinářskou kombinací (D750 + 16-35 a D7000 + 70-200) a vyrazil ven.

Že mám rád mlhu, to ví skoro každý (třeba odtud nebo odtud). Dokáže totiž skrýt to, co nemá být vidět a výrazně pomáhá dosáhnout jednodušších kompozic. Když je u toho ještě sníh nebo aspoň námraza, je to o to lepší. Asi hodinu a půl jsem brouzdal po poli a krajem lesa, válel se ve sněhu a cvakal, co se mi líbilo – a že toho v husté mlze bylo hodně. V jednu chvíli, uprostřed pole, jsem si připadal jako uvnitř pingpongového míčku – na všechny strany byla jen bílá tma, nebylo poznat, kde končí zem a kde začíná obloha. Žádné orientační body. Přestože to tam docela dobře znám, najednou nešlo určovat vzdálenosti a správný směr jsem jen tušil. Bez navigačního zaváhání jsem prošel pěšky půlku Švédska podle mapy z pejpru (GPS v mobilu bylo tehdy ještě vlhkým snem vizionářů), ale za těchto podmínek jsem si i doma za humny připadal tak trochu ztracený.

Pak najednou poměrně skokově ubylo hodně světla (asi přišel mrak nebo co), a tak jsem to otočil směrem domů. Při ISO 400 a cloně f/5 to vycházelo na cca 1/40 nebo 1/30 sekundy (a to ještě při kompenzaci -1 EV), při tom se na přepočteném ohnisku např. 190 mm fotí z ruky už docela nejistě. Přesto jsem se cestou ještě zastavil a cvaknul tuto kompozici. Kvůli nedostatku světla a nutné větší hloubce ostrosti (aby byly ostré obě větve i kmen, ze kterého rostou) jsem udělal dvě fotky s různými rovinami zaostření a prolnul ve photoshopu. Tři fotky by byly ještě lepší. Stativ jsem měl sice s sebou, ale lenost bohužel (zase) zvítězila, a tak zůstal jen ve funkci vždy přítomné tréninkové zátěže. Výsledek se mi ale i tak hodně líbí – zejména barevný kontrast a vyváženost kompozice.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Minimalistická II.

Jednoduchost a minimalismus je ve fotografii to, co mě baví. Ráno takhle vstanete a je obří mlha. Hodíte do sebe snídani, na sebe pár kousků oblečení (zahřeje vás přece zážitkový adrenalin), na záda batoh s foťákem nebo dvěma a vyrazíte do míst, o kterých víte, že tam ta mlha minimálně dopoledne vydrží. A když jsou u toho stromy, jen lépe. Co z toho, že v poledne nebude uvařeno? Toto je důležitější.

A tak chodíte, díváte se kolem sebe a cvakáte, hledáte kompozici. Až ji konečně najdete.

Jednoduchost.
Tvary.
Linie.
Kontrast téměř černé a téměř bílé.
A tisíce odstínů šedé mezi tím.
Ticho.
Čtyřúhelník, tvořený kmeny a větvemi stromů, rozkrojený vodorovnou linií horizontu.
Nebo jsou to dva trojúhelníky a obdélník dole?
Kdo ví.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

A zase na Dářku…

Rok jsem tu nebyl. Letos na jaře jsem měl velké plány na focení. Vesmír se pak jaksi postaral, že na focení aktuálně nezbývá moc času ani energie.

Když jsem letos k Dářku přijel a za hudebního doprovodu jakéhosi Kabát revivalu jsem z kempu vyrazil po hrázi směrem k přístavu plachetnic, cítil jsem všudypřítomnou roztěkanost a nedařilo se mi najít myšlenkový klid ke kompozici. Foukal docela silný vítr, mraky jely rychle a voda poměrně hodně vlnkovala. Podmínky jak dělané na dlouhou expozici. Roztáhl jsem stativ a začal si štelovat obraz v hledáčku. Dlouhá pauza ve focení byla hodně znát. Vnitřně mě naprosto šokovalo, jak těžce jsem z útrob paměti lovil, jak se tenhle typ fotek vlastně dělá. Co musím kde nastavit a v jakém pořadí. Zatáhnout stativ, zaostřit a přepnout na manuální ostření, polarizační filtr, šedý filtr, dálková spoušť, kabel, stínítko očnice. Z expoziční tabulky vybrat správnou hodnotu času. Vyfotit. Odhadem podle stupnice na objektivu přeostřit na pozadí. Vyfotit znovu. Měl jsem za to, že je to jako plavání nebo jízda na kole. Že tohle se nezapomíná. Opak je zřejmě pravdou.

Než jsem se propracoval ke kompozici, se kterou jsem byl spokojený, obloha se vyčistila a mraky byly tytam. Ale poslední světlo se mi naštěstí podařilo zachytit. Udělal jsem na místě celkem asi 160 fotek. Tato se mi zatím líbí nejvíc, hromadu z nich ještě nemám zpracovaných. I tuto první postuji s asi měsíčním zpožděním. Plány jsou hezká věc – když vycházejí. Doufám, že se na Dářko příští rok zase vrátím. Je to v plánu.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

K narozeninám

Zhruba před dvěma lety se mě Rusovlasá ptala, co bych chtěl k narozeninám. Řekl jsem, že chci „opušťák“ na Moravské Toskánsko, do krajinářské Mekky naší republiky. S přespáním, abych tam byl jak na večerní, tak ranní světlo. Už už jsem se chystal, že vyrazím, na konci března to mělo být to pravé. Pak přišel covid, všechny nás zavřel doma a dárek musel být odložen na neurčito.

Vyšlo to až letos. Sice v trochu jiném formátu, než jsem původně zamýšlel, to ale nebylo na škodu. Šardice, Svatobořice-Mistřín, Násedlovice. Krásných pár hodin strávených v inspirativní zemědělské krajině, kde dobrý záběr můžete najít o dost častěji než jinde. Klíčem je dlouhé tele (klidně 200 mm a víc) a dobrý stativ. No a dobré světlo (ale to je potřeba vždycky, přece byste nečekali něco jiného). Když na ně máte trochu štěstí, je to jako v pohádce. Jediné co vás štve je, že nemůžete být aspoň na dvaceti různých místech současně. Tím pádem ale máte 19 dobrých důvodů, proč se sem vrátit 🙂

Vstával jsem v 5 hodin, abych tam byl první. Povedlo se, u rozhledny Soudek nad Šardicemi jsem byl ještě před kolegy z Bohemian Journeys. Celé ráno ale bylo totálně zatažené, šedé, nijaké. Navíc se mi nedařilo najít kompozici, která by stála za to. Nakonec jsem to (asi trošku znechuceně) zabalil a vyrazil objevovat nové pohledy jinam. Cestou jsem na chvíli zastavil nedaleko autovrakoviště Šardice-Rajčatárna. Asi na 3 minuty se slunko prodralo vrstvou mraků a já měl zrovna to štěstí, že jsem stál vedle auta s foťákem v ruce. Pár cvaků na každou stranu a kouzlo zase zmizelo.

Takovou fotku si dokážu představit ve velkém fomátu na zdi. Toho dvouletého odkladu nelituji. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám. A já už teď vím, že se tam budu vracet častěji.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Na sídlišti

Párkrát už jsem tu psal, že víc než fotek z atraktivních destinací si vážím fotek, které vzniknou v okolí bydliště. Když totiž přijedete do Alp, na Seychely nebo na Island, udělat pěknou fotku je takové…. jednodušší. Už jen z toho důvodu, že máte smysly zbystřené a našponované a očekáváte, že o dobré fotky budete doslova zakopávat na každém kroku.

Zatímco v okolí domova nejste většinou ve střehu a máte pocit, že všechno, co tam je, už jste viděli tisíckrát. Musíte vyvinout mnohem víc vědomého úsilí k tomu, abyste v té změti tisíckrát viděného našli fotku. Něco podobného se mi stalo minulý víkend, když jsem vyšel z domu, abych odvezl auto do garáže. Normálně totiž vidíte toto:

Jen když napnete smysly, uvidíte v tom zmatku „běžných“ věcí, které tak na sídlišti obvykle čekáte, i fotku v úvodu. Obě jsou focené ze stejného místa, jen jiným ohniskem (a ta úvodní s neutrálním šedým filtrem k prodloužení expozičního času). Upoutalo mě totiž, jak vítr třepotá podzimem zbarvenými javorovými listy (věnujte jednu celou minutu pojmenování toho, co fotíte!). A zachytit to se nakonec povedlo.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

K čemu je širokáč

Spousta lidí vlastní a spousta lidí plánuje si pořídit širokoúhlý objektiv – lidově širokáč, širočina nebo široko. To je objektiv, který má krátkou ohniskovou vzdálenost (např. 24 mm, 20 mm, 15 mm) a široký úhel záběru. Ne každý jej ale používá správně.

Hlavní účel širokáče

Tím, že má objektiv široký zorný úhel, vleze se do záběru hodně věcí.

Podstata širokáče ale nespočívá v tom, abyste do záběru dostali všechno. Podstata spočívá v tom, že širokáč dokáže zvýraznit perspektivu.

Takový objektiv se tedy hodí zejména ke zdůraznění popředí. Důležité také je, abyste se k tomu popředí, které má být zvýrazněno, hodně přiblížili. Podrobněji v tomto samostatném článku o perspektivě.

Jistě, někdy je širokáč dobrý k tomu, abyste do záběru dostali například celý zámek. Ale to pravé ořechové nastává, když se přiblížíte na dosah ruky nebo blíž. Nebojte se klidně na dvacet, třicet centimetrů. Čím blíže budete, tím výraznější bude i perspektivní zkreslení.

Na co si dát pozor

  1. Správný výběr popředí – čím výraznější popředí bude, tím víc úsilí musíte věnovat výběru dobrého (zajímavého) motivu.
  2. Minimální zaostřovací vzdálenost objektivu – každý asi chápe, že by popředí nemělo být od objektivu v menší vzdálenosti, než na jakou dokáže objektiv zaostřit.
  3. Hloubka ostrosti – přestože širokáče mívají velkou hloubku ostrosti, při velkém přiblížení je dobré volit vyšší clonová čísla (f/11, f/16 apod.), případně exponovat vícekrát s různou zaostřovací vzdáleností a následně fotky složit v editoru (focus stacking).
  4. Linie – tím, že se do širokého záběru vlezou celé domy, je snadné nechat se zlákat a při focení trochu naklopit foťák dozadu (chcete přece i střechu…). A máte zaděláno na častý problém amatérských snímků architektury – kácející se linie. Jde to sice korigovat v editoru, ale jak už to tak bývá – čím víc naklopíte, tím hůř se to pak napravuje.

Až příště nasadíte širokáč (nebo zazůmujete na široký konec setového objektivu), vzpomeňte si, k čemu široký úhel záběru vlastně je. Ne proto, abyste tam měli víc věcí. Ale proto, aby věci ve předu byly víc vidět. Správně použitý širokáč pak dokáže vyprodukovat divácky velmi atraktivní snímky.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Maršovské jezírko

Kdesi v půli cesty mezi Lažánkami a Maršovem, mezi poli, několik metrů pod úrovní okolní krajiny a obklopený kouskem lesa, se nachází skrytý poklad. Oáza klidu, čisté vody, kousek krajiny nezatížený civilizačním bordelem.

Na doporučení Julie jsem si tam zajel na scouting – hledat lokaci na naše příští focení. Bylo zrovna po dvou dnech intenzivních dešťů a přeháněk. Když jsem hledal přístupovou cestu k jezírku, našel jsem jen jednu. Byl to sice poněkud strmý svah vymletý tekoucí vodou, ale rozhodl jsem se to risknout. No neudělal jsem dobře, protože asi tak na 20. metru sestupu (z 25 celkem) jsem se moc hezky vyválel v blatíčku. Radost z toho měla zejména Rusovlasá, protože měla čím naplnit pračku 🙂

Chtěl jsem vytáhnout stativ s panohlavou a polarizační filtr. Ale všude bylo asi 3 cm bahna, tak ani nebylo kam pložit batoh…. Tak jsem to risknul z ruky – panorama ze 4 fotek vertikálně. Svítilo slunko a zároveň pršelo. Při obcházení jezírka jsem pak našel tu druhou cestu. Budete-li mít někdy čas, zajeďte si a chvíli poseďte. Je tam krásně.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Na skok v české Itálii

Vloni na jaře jsem plánoval vyrazit do tuzemské Mekky krajinářských fotografů – Moravského Toskánska. Už pár let mě totiž ze zdi dráždí velkoformátové kalendáře Ladislava Kamaráda, ve kterých se pravidelně fotky z této lokality objevují. Vláda to ale vymyslela jinak a zavřela nás doma. Letos se to konečně povedlo. Sice jen na skok a s drobnými obtížemi na začátku – jedno pozdní odpoledne, navíc zkrácené o hodinový průjezd ucpaným Brnem – ale stálo to za to.

Na některých místech se dá fotit přímo z auta – jen stáhnete okýnko a můžete cvakat. Čtyři z pěti lidí, kteří tam zastaví a z auta vystoupí (popřípadě slezou z motorky), mají v ruce foťák s větším teleobjektivem. Ten pátý foťák v ruce nemá, protože z kufru svého auta vytahuje drona… A pokud chcete objet více míst, pravděpodobně některého z těch pěti lidí ještě potkáte.

Bylo to hodně uspěchané, abychom se s Prvorozeným stihli vrátit domů ve slušnou hodinu. Ale bylo to boží. Stojíte tam a zažíváte obrázky hodně podobné těm, které vidíte v luxusním kalendáři od špičkového Pana krajináře. Nasáváte genia loci. A skoro nemůžete uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Sobotní fotolov

Včera ráno při pohledu z okna moje fotografické srdce zaplesalo. Hle – MLHA! Využil jsem toho, že bylo navařeno, a hned po snídani vytáhl všechny členy domácnosti (s výjimkou křečka, ten nechtěl a radši se šel zahrabat) na celodopolední procházku na přehradu. Po posledních mrazech je ještě zamrzlá, ale místy už praská a při krajích je na ledu už malá vrstvička vody. S sebou samozřejmě batoh se dvěma těly, širokáč, tele a stativ. Máloco ve fotografii mám totiž raději, než procházky v mlze.

Mlha se víc držela ve vyšších polohách, takže se mi ji podařilo ulovit také, ale i na přehradě trocha zbyla k volnému použití. A když jsem uviděl tenhle klacek kousek od kraje, bylo jasno. Není to sice typická fotka mlhy, ale líbí se mi pro svou jednoduchost – kompoziční i barevnou. Plánem pro letošní rok je více minimalistických fotek, a na to je mlha jako stvořená. Od Rusovlasé se mi sice záhy dostalo důrazného upozornění, že jako otec mám jít dětem lepším příkladem, ale nešlo to. Dobrá hospodyňka totiž pro pírko i přes plot skočí a dobrý fotograf pro fotku i na netlustý led vleze.

16 mm, f/9, 1/80 sec. a „zapomenutých“ ISO 200.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Podzimní vycházková

Zřejmě nejbarevnější víkend tohoto roku je za námi. Kdo vyrazil, měl skvělé podmínky. Ranní mlhy, barvy na vrcholu, slunko. Ne každý ale bydlí v Českém Švýcarsku, v Alpách nebo Beskydech, které se ikonickými vyhlídkami do krajiny hemží stejně jako příslušník SNB zajímavými příběhy. Ne vždy máte podmínky, abyste mohli vyrazit ve správný čas a na správné místo. Jednou už jsem o tom psal tady.

O to cennější je pak fotka z úplně obyčejné procházky, na kterou vyrazíte v neděli odpoledne s rodinou. Žádná mlha, téměř zataženo. Chce to jen vidět ten správný výřez. Kompozici příliš nekomplikovat – čím jednodušší, tím lepší. Všechno, co tam nepatří, musí pryč. Nic složitého. Dvě linie, protnuté uprostřed. Jemná dynamika drobného náklonu spolu s výraznou diagonálou, značící probíhající proces změny. Barevný kontrast. A samozřejmě čisté okraje. Víc netřeba.

Joo, vlastně ještě něco. Mít foťák s sebou a cvaknout. Bez toho to fakt nejde.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Minimalistická

Tato fotka vznikla dnes ráno jako vedlejší produkt. Čeho? Touhy posouvat hranice vlastních možností a schopností. Říká se, že člověk má zkoušet nové věci, aby si rozšiřoval obzory. Já jsem se třeba ještě nikdy nekoupal v brněnské přehradě v říjnu, tak to teď, lehce inspirován Wimem Hofem, trochu zkouším.

Dnes ráno byla parádní mlha, asi 9 °C. A protože mám mlhu rád, vzal jsem si s sebou kromě plavek a ručníku i foťák. Co kdyby náhodou. Vyplatilo se. Po plných dvou minutách náležitého tělesného i duševního tužení (a plašení ryb nedaleko sedícím rybářům) jsem zašel k blízkému molu, po delší době zase kouknout na svět skrz hledáček a prozkoumat kompoziční možnosti. Jednoduché fotky mě totiž baví. A minimalismus ve fotografii mě doslova uchvacuje, byť to tak z mého portfolia nevypadá (tohle prostě moc neumím). Mlha je v takovém případě vynikajícím pomocníkem.

Po pár úvodních fotkách mě zaujaly trubky žebříku a dokonalá absence horizontu za nimi. Prostě jen trubky a pak už nic. Žlutá bójka. Její barevný kontrast s namodralým chladným tichým ránem. A kde se vzali, tu se vzali, dva rybáři na loďce. Posouvali se po hladině docela pomalu, takže stačilo jen o 2 kroky změnit stanoviště, přikleknout, zkomponovat a čekat, až naplují do správného místa. Do místa, kde opticky vyváží žlutou bójku. Čisté okraje. Svislé svislice. Jen malý kousek mola. Negativní prostor. Namáčknout, zaostřit. Nádech, výdech. Cvak. A bylo to tam. Jedna z nejlepších krajinářských fotek, co jsem kdy udělal. A definitivně nejlepší moment dneška.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Zelená

Po dlouhé době zapršelo a do lesů se vrátila zelená. Konečně! Ještě před měsícem vypadal les takhle. Jaro mám asi nejradši ze všech ročních období. Už není zima, ještě není vedro a vidět v lese čerstvou zelenou je v dnešní kůrovcové době jako pastva nejen pro oči, ale i pro duši. Projít takovým lesem je jako napojit se na velkou všeobjímající nabíječku. Foceno včera při procházce s Prvorozeným, Druhorozenou a Rusovlasou, abychom na chvíli oddechli od domácího vyučování, domácího zaměstání, domácího všeho. ISO 100, f/8, 1/6 sec. z ruky. Měl jsem i stativ. Ale než jsem stihl nasát atmosféru a energii toho místa a zkomponovat, tak mi všichni utekli kamsi dopředu. Tak jsem jej ani nevytáhl. Abych je ještě našel.

Jestli existuje Fotobůh, chtěl bych mu poděkovat za stabilizátor.

Vyjdete z lesa ven, oberete všechna cestou nachytaná klíšťata a cítíte se jako znovuzrození.

. . . [o] . . .
Publikováno

Poslední světlo nad lesem

Nedávno cestou z garáže, to ještě nebyly listy na stromech, jsem si všiml, že poslední paprsky zapadajícího slunka jen tak letmo olizují kraj lesa. Den na to jsem se tam vrátil ve stejnou dobu, kouknul hledáčkem a byl téměř nadšen. Téměř. Dokonalou kompozici kazila jen osvětlená bříza v levém dolním rohu. Jak to jen udělat, aby na ni nesvítilo? Když dost dlouho počkám, napadlo mě, nebude svítit nikam. Roztáhl jsem stativ, pevně utáhl, našteloval expozici (tuším -1,7 EV, na pohled byl les dost tmavý) a sem tam zmáčknul. Celkem jsem tam stál asi 25 minut, ale měl obě fotky – tu osvětlenou i tu bez světla. Ve Photoshopu jsem pak obě fotky prolnul a světlo na bříze bylo v mžiku to tam.

. . . [o] . . .
Publikováno

Protisvětlo v barvách podzimu

Uplynulé dva týdny vrcholil podzim. Teplé počasí, ranní mlhy, a ve srovnání s předchozími roky letos opravdu dlouhé období bohatých barev, navíc umocněné nadprůměrným počtem slunečných dnů. Kdo nevyrazil, už tolik příležitostí mít letos nebude.

Barvy podzimu. A protisvětlo. Spojení dvou věcí, které mě tolik baví. Dřív jsem si myslel, že fotit do protisvětla je složité a těžké a že nejlepší je fotit po světle. Trochu mi to připomíná tu památnou větu z pohádky, jak není umění vařit se solí. Protisvětlo však dokáže náladu a energii fotky posunout úplně jinam. A když se taková fotka podaří, radost je o to větší 🙂

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Antifrustrační

Čas od času se pro inspiraci koukám na 500px a když v galeriích vidím ty skvělé fotky krajin, přepadá mě frustrace. Dokonalé úsvity a západy slunce, vodopády, mléčné dráhy, polární záře, písečné duny. Island, Alpy, Patagonie, pacifické pobřeží Oregonu, Nový Zéland. Taky by se mi líbilo jezdit po všech těch zemích a cvakat si ikonické scény.

Pak si ale uvědomím, že udělat pěknou fotku v těchto místech světa není zase tak těžké. Když dokážete včas vstát a dobře zkomponovat, máte téměř vyhráno. Atraktivita dané lokality pracuje pro vás. Ale co takhle udělat pěknou fotku pár kroků od vašeho domu? Že tam není nic k vidění? Chyba. Nedíváte se správně. Všude je něco k vidění. A i na prázdné louce kousek od domu můžete udělat zajímavou fotku.

Až příště jen tak půjdete někudy, kde zdánlivě nic není, zkuste se lépe dívat 😉

. . . [o] . . .
Publikováno

Na hliník

Před nějakou dobou jsem měl příležitost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na plátno. 90×60 cm. Poté přišel samolepící plakát 60×40 cm. Nyní jsem měl možnost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na hliníkovou desku. 120×80 cm! Nikdy jsem nic tak velkého nedělal.

Přitom to začalo docela nevinně.

„Chtěl bych nějakou tvou fotku do chatičky. Abych se díval do přírody, když vejdu.“
„No jo, na té straně nemáš vokno. Po libosti, vyber si. A jak velký? Chtělo by to aspoň 90×60.“

Výběr padl na břízy ve větru. Po zvážení klimatických podmínek v chatičce (0-30 °C a kolísající vlhkost) jsem zavrhl papír i plátno a zvolil hliníkovou desku. 90×60 bylo ok. Jenže kdesi vzadu v hlavě mě šimrala zvědavost. Co takhle trochu prozkoumat možnosti a rezervy mé 8 let staré D7000? Pojďme do toho. Největší co mají ve formátu 3:2 – 120×80. Za tři pracovní dny přišla zpráva o expedici. Když jsem o další dva dny později přijel do trafiky, kde si hotové zakázky normálně vyzvedávám, nikde jsem žádný větší placatý balík neviděl. Že by tady ještě nebyl? To je divný.

„Dobrý den, jdu si vyzvednout zakázku z Fotolabu.“
„Jo jo, museli jsme to kvůli velikosti dát tady za roh…“

Málem mi vypadly oči z důlků. Pane bože, to je monstrum, běželo mi hlavou. Jak dám tohle do auta?!? Naštěstí se vešlo, s odřeným balením. Nad hlavy všem, jako druhá střecha. Další úžas čekal doma po rozbalení. Nádherné detaily, krásné barvy, kontrast, ostrost… zkrátka – jiná liga. Těším se, až uvidím reakci budoucího majitele.

…A kdesi vzadu v hlavě se skládá plán. Tohle musím ještě někdy zopakovat.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Vzpomínka na jaro

Někde jsou závaly sněhu, v Brně to vypadá jakoby zima ještě ani pořádně nezačala. A do jara je daleko. Už mi ale chybí, tak vzpomínám.

Foceno 21. dubna 2018, mezi Žebětínem a Veselkou.

. . . [o] . . .
Publikováno

Zase po roce

Po roce opět na Velkém Dářku. Tentokrát však ne tradičně od hráze se západem slunce. Letos od Radostína – s východem slunce.

Budíček ve 4:30. Adrenalinová jízda kolmo potmě lesem s baterkou na hrudní přezce batohu. Můj bajk totiž žádné svítilny nemá (jsou pro trapáky a je to zbytečná zátěž). Naštěstí se nikdo nepokoušel Pomáhat a chránit. Hodinu do půli stehen ve vodě a hledání nejlepší kompozice a světla. ND filtr a kabelová spoušť zastrčené v plavkách, střídavě dle potřeby vytahuji jedno nebo druhé a to zbývající se snažím neutopit ve vodě. Série odstupňovaných expozic (bracketing pro HDR) s různým časem, různou clonou (f/9 pro maximální ostrost popředí a horizontu, f/22 pro sluneční paprsky) a různou zaostřovací vzdáleností (focus stacking).

Když už je slunko docela vysoko, balím, suším nohy a jedu lesem zpět. Tentokrát už bez baterky. Ještě dlouho před snídaní jsem doma. Někteří ještě leží v posteli 🙂

Miluju tichá rána. Jen já, foťák, příroda a světlo. Nic víc. To stačí.

. . . [ o ] . . .

 

Publikováno

Slunečnicová

Budíček ve 4:40. Obloha roztažená, silnice mokrá – v noci pršelo.
4:50 odjezd autem do lokality mezi Kníničkami a Jinačovicemi, zastávka u prvního slunečnicového pole.
To, co dnes hledám, je anomálie. Slunečnice, která ráno NENÍ otočená na východ. Rebelka, která dokáže popřít svoji přirozenost. A – východ slunce. Nejlépe obojí v jedné fotce. Pár takových slunečnic jsem našel. Koukají na jih (na rozdíl od zbytku stáda, které tupě zírá na východ a čeká na nevyhnutelné).
Jediné, co tu není, je lepší světlo. Protisvětlo. Východ slunka blokuje kopec. Než se přes něj slunko přehoupne, bude už pozdě. Měním lokaci.

Přesun do Jinačovic. Mlha, skoro až tma. No go.

Přejezd k lehce vyvýšeným Rozdrojovicím. Slunečnicový lán svažující se na severovýchod. Pár desítek metrů pode mnou se po silnici líně převaluje mlha. Slunko vykoukne co nevidět. Co víc si přát? Hledám Rebelku. Nenacházím. Široko daleko ani jedna. Asi mají lepší disciplínu než ty holky dole pod kopcem. Škoda. Už není čas hledat dál.

Rozevírám stativ a exponuji. Priorita clony. Zaostřit na popředí, clona f/9 pro maximální ostrost. Přeostřit na horizont (resp., na nekonečno), clona f/20 pro delší paprsky sluneční hvězdy. 

Lightroom. Vyvolání obou fotek – vyrovnání (sblížení, chcete-li) jednotlivých expozic („exposure matching“). Photoshop. Prolnutí obou fotek. Retuš tmavých skvrnek, způsobených nečistotami na čipu, které jsou při f/20 už hodně vidět. Slaboučké barevné tónování – stíny do modra, jasy do červena. Ortonův efekt, doostření, ořez. Uložit.

Rebelku jsem našel. Bohužel na nevyhovujícím místě. Tato fotka má však pro mě daleko silnější atmosféru, kouzlo okamžiku.
Podlehl jsem. Zvítězila forma nad obsahem?

Publikováno

Poslední světlo

Ve fotografii přírody je máloco tak vděčného, jako světelné podmínky, které můžete vidět jen pár minut za den. Obvykle ráno a v podvečer. Tady jsem zase po dlouhé době měl štěstí. Poslední paprsky na rozkvetlých stromech kolem silnice mezi Žebětínem a Troubskem. Čekal jsem, že nejlepší fotka bude s protisvětlem. Boční světlo vyhrálo. Čekal jsem rovnou linii silnice. Že linie lesa v pozadí bude kopírovat linii korun stromů, to byl tedy, ehm, samozřejmě,… jaksi…. kompoziční záměr, že ano. 🙂

Jen tak, pro radost. Mám rád přírodu. A miluju stromy.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Velké Dářko

Po roce opět na Vysočině.

Velké Dářko.

Tak rád se sem vracím.

Kvůli západům.

Jsou tak… uvolňující. Tak… relaxační. Tak… nabíjecí.

Proto.

Většinou při focení namočím nohy.

Někdy neplánovaně i s botami, jako letos.

Ale co, za ten výsledek to stojí.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Jak fotit panorama

Co je to panorama

Panoramatická fotografie je fotka zpravidla širokoúhlá. Poměr stran takové fotky je větší než klasické standardizované formáty (3:2 nebo 4:3), zpravidla 16:9 a více. Panorama můžeme vytvořit dvěma způsoby:
1. falešné panorama – vyfotíme scénu širokoúhlým objektivem a fotku v editoru shora a zespodu ořízneme;
2. pravé panorama – vyfotíme několik fotek, které v editoru složíme dohromady.

Proč se to dělá

Inu, důvody mohou být různé. Nemáme-li dostatečně širokoúhlý objektiv, je to cesta, jak dostat do záběru celou scénu. Nemáme-li dostatečné rozlišení, je to cesta, jak vytvořit fotku s několikanásobně jemnějšími detaily pro tisk na velké formáty. Ale když o tom tak přemýšlím,  počty megapixelů v dnešních fotoaparátech několikanásobně převyšují požadavky běžných lidí (na tisk formátu A4 stačí 3 Mpix).

 

Kde je zádrhel

Jak asi tušíte, vyfotit a poskládat dobré panorama není tak úplně triviální záležitost. I když software pro skládání panoramat je čím dál dokonalejší, musíme ctít určité principy a postupy, abychom na konci dostali uspokojivý výsledek. Při pořizování zdrojových snímků musíme totiž mezi jednotlivými stisky spouště hýbat (rotovat) s fotoaparátem. Přitom ale není jedno, jak rotujeme – ideálně by se fotoaparát měl otáčet kolem tzv. nodálního bodu, aby nedocházelo k chybě paralaxe (parallax error). Nodální bod se nachází v objektivu fotoaparátu, přesněji tam, kde je umístěna clona. Pokud nebude fotoaparát rotovat kolem nodálního bodu, dojde k paralaxní chybě. Tím se značně zvyšuje riziko, že naše panorama nebude poskládané dobře – uvidíme nenavazující linie nebo např. posuny blízkých objektů po pozadí.

O takové panorama asi nikdo nestojí… Zkusme to tedy lépe.

Jak najít nodální bod

Nejlépe tak, že si najdeme dva objekty, které jsou od nás různě daleko (jeden v popředí, jeden v pozadí), a umístíme je do vzájemného zákrytu (oba body spolu s naším fotoaparátem leží v přímce). Pokud při rotaci fotoaparátu na pravou nebo levou stranu body mění vzájemnou polohu, dochází k paralaxní chybě. Je nutno zvolit jiný bod otáčení. Pokud při rotaci fotoaparátu nepozorujeme změnu vzájemné polohy obou bodů, našli jsme nodální bod. (Jupí!)

 

Jak fotit

V praxi se tedy snažíme paralaxní chybu odstranit nebo maximálně minimalizovat, aby software v počítači měl vůbec šanci panorama správně složit (čím menší bude paralaxní chyba, tím jednodušší to pro něj bude). Důležité je dostatečné překrytí jednotlivých snímků – obecně se doporučuje 30% (čím více, tím lépe). Existují cca tři základní metody, které se liší množstvím vybavení a – přirozeně – přímo úměrně tomu také dokonalostí složeného panoramatu:

1. Bez vybavení

Pokud máte jen fotoaprát, nemusíte ho ještě házet do žita. Základem metody je za pevný bod prohlásit svoji levou nohu a přenést na ni celou váhu těla. Kolem této nohy (jako pomyslného středu kružnice) budete otáčet celé tělo tak, že pravou nohou opíšete část kružnice směrem vzad. Přitom se budete snažit držet fotoaparát v nezměněné pozici (výška, náklon atd.). Nejméně přesná metoda, ale budete-li mít trochu štěstí a dobrý software, vyjde to.

2. Stativ

Obyčejný stativ (zde najdete rady, jak vhodný stativ vybrat) má každý fotograf, který to myslí jen trochu vážně. Použití pro panorama je ale lehce odlišné – rozhodně nečekejte, že upnout fotoaparát na stativ a točit hlavou (stativu) je správný postup! Místo toho zkuste hlavu stativu sevřít do pěsti a palec vytrčit nahoru jako opěrný bod. Na špičku palce potom umístíte objektiv a fotoaparát budete rotovat na tomto opěrném bodu. Je to o hodně přesnější než první metoda, navíc máte možnost poměrně dobře kontrolovat míru paralaxní chyby.

3. Stativ + panoramatická hlava

Specializované vybavení pro tvorbu panoramat. Pokud jím disponujete, máte zcela vyhráno. Kvalitní pano hlava má dvě nezávislá ramena a dovoluje přesně najít a zachovat nodální bod. Pořídit ji můžete „již od“ bratru lidových 5-6 tisíc Kč. Chcete-li se panoramatické fotografii věnovat cíleně, je to volba pro vás.

 

Poznámka k nastavení fotoaparátu

V průběhu fotografování se doporučuje používat manuální režim – jednotlivé fotografie je možné bezchybně a jednolitě spojit pouze v případě, že jsou stejně exponované a stejně barevné. V automatickém nebo poloautomatickém režimu změříte expozici jednotlivých částí scény. Pokud se hodnoty liší, zvolíte rozumný kompromis a hodnoty času, clonového čísla a citlivosti nastavíte v manuálním režimu. Totéž platí pro nastavení bílé (!) – zejména v případě, kdy fotíte do JPEG (kdo fotí do RAW, může si směle dovolit na nastavení bílé zapomenout). Rovněž doporučuji vypnout automatické zaostřování, aby každý snímek nebyl „omylem“ zaostřen někam jinam.

Poté už zbývá jen svěřit fotografie počítači, který si s jejich složením poradí. K nejlepším programům pro skládání panoramat patří AutoPano Giga, Photoshop (CS6 a novější) a Lightroom CC.

. . . [ o ] . . .