Jelikož jsem se s tímto tématem sám nedávno potýkal, rozhodl jsem se, že se pokusím vám ostatním usnadnit cestu prostřednictvím tohoto postu. Výběr stativu totiž není radno podceňovat (ostatně stejně jako výběr jakékoliv jiné věci), protože se jedná o investici na několik let dopředu a ne o tatranku ke svačině (ovšem, ani tu se nevyplatí podcenit).
Svůj první stativ jsem si koupil ještě za dávných studentských let. Stál 799 Kč a šlo o model Hama Star 63. Hliníkové nohy, vypadal poměrně robustně oproti svým hubenějším sourozencům, kteří byli o něco levnější. V tu chvíli jsem ještě netušil, kolik trápení s ním budu v příštích letech mít. Teprve postupně jsem zjišťoval, kolik věcí ten krám nemá a neumí (grrrrrrrr Hama), a fotil jsem s ním stále víc a víc nerad. Nemám totiž rád vybavení, které překáží v práci. Až jednoho dne pověstný pohár trpělivosti přetekl a nastal čas výměny.
Následující řádky obsahují pár postřehů o tom, jak vybrat vhodný funkční stativ, který vám nebude při práci překážet, a na co si dát pozor. Předem upozorňuji, že půjde o fotografický tripod, nikoliv o monopod či stativ pro natáčení videa.
Materiál základny
Hlavní otázkou je volba materiálu. Mainstream má dnes dvě paralelní koleje, a to hliník a karbon. Jak se dá asi očekávat, každý má své výhody a nevýhody. Hliníkový stativ je řádově levnější. Má také vyšší hmotnost, což je nepohodlné pro cestování. Výhodou však je, že když vám upadne na zem nebo s ním nešťastnou náhodou klepnete o kámen, nic se mu nestane (maximálně poškrábete lak). Stativ karbonový má podstatně nižší hmotnost. Čím nižší však je hmotnost, tím je také menší stabilita (relativně k váze fotoaparátu plus objektivu). Čím těžší fotoaparát máte, tím robustnější by měl být i váš stativ. Není totiž nic horšího, než když stativ neplní svou základní funkci – být stabilní. Se stabilitou souvisí i další parametr – počet sekcí nohou. Zpravidla máte na výběr 3, 4 nebo 5 sekcí, přičemž platí pravidlo, že čím méně sekcí, tím vyšší stabilita (méně vůči sobě pohyblivých částí). Méně sekcí však znamená také větší transportní velikost.
Na peníze to vychází asi tak, že za cenu karbonové základny můžete mít robustní hliník a kvalitní hlavu k tomu (a ještě zbyde na tatranky ke svačině). Existuje ještě jedna varianta – čínský karbon. Cena jako evropský hliník. Lákavé, že? Já jsem se však rozhodl neriskovat. Takový stativ si musíte nechat dovézt (minimálně přes Amazon) a v případě reklamace či nutnosti servisního zásahu se vám taková levná koupě hezky prodraží, jelikož v tuzemsku nenajdete ani prodejní partnery, natož pak oficiální zastoupení nebo servisní středisko.
Já jsem šel cestou poměrně konzervativní. Materiál hliník, počet sekcí 4. Rozumný kompromis mezi stabilitou, hmotností a transportní velikostí. A k tomu evropská cena.
Hlava
Nedílnou součástí stativu je tzv. „hlava“, neboli ta část, na kterou se upevňuje fotoaparát. Levnější stativy mají hlavu pevně spojenou se základnou. Standardem ale je mít zvlášť základnu a zvlášť hlavu, abyste mohli jedno nebo druhé v případě potřeby vyměnit. Hlavy bývají nejčastěji kulové (univerzální) nebo třícestné s možností aretovat nezávisle jednotlivé osy pohybu. (Zvláštní třídou jsou potom hlavy panoramatické. Ty záměrně vynechám, protože to už je v podstatě jednoúčelové specializované příslušenství, které běžný amatér nevlastní.) Já jsem vybral kulovou hlavu, jelikož umožňuje snadnou a téměř neomezenou manipulaci a je nejvhodnější pro situace, kdy základna stativu nestojí vodorovně. A to v přírodě bývá dost často. Rychlejší a pohodlnější než zkracovat a prodlužovat jednotlivé nohy stativu metodou pokus-omyl (grrrrrrrrrrr Hama) je srovnat fotoaparát „do váhy“ (resp. do horizontu) pomocí kulové hlavy. Opět platí pravidlo, že čím větší a těžší fotoaparát a objektivy máte, tím robustnější by měla být i samotná hlava.
Další funkce
Dobrý stativ má možnost vyklopit jednotlivé nohy základny do více než jedné polohy (např. 45°, 80°, 90°), a to nezávisle na sobě. Můžete se tak s fotoaparátem dostat k zemi blíže než na půl metru (grrrrrr Hama). Vybírejte takový stativ, který má samostatný středový sloupek. Ten se zpravidla dá vertikálně posouvat, v lepším případě také otočit vzhůru nohama (pro makro fotky blízko u země) a vyklopit do horizontální polohy. Kombinace nezávislých vyklápěcích nohou, výklopného středového sloupku a kulové hlavy vám poskytne dostatečnou polohovací volnost na v podstatě jakoukoliv situaci. Příjemné je, když horní části nohou stativu – tam, kde je zpravidla držíte rukama – jsou obaleny pěnovou gumou. To oceníte zejména v zimě, kdy vám nebudou ruce (a jazyky) přimrzat k hliníkovým nohám (grrrrrrrrr Hama). Kdo se rozhodne pro karbon, je v pohodě. Samozřejmostí by měla být rychloupínací destička. Tu přišroubujete k tělu vašeho fotoaparátu a upevnění ke stativu je pak otázkou vteřiny.
Shrnutí
Záměrně nejmenuji žádné značky. Určitě bych na nějakou zapomněl a majitelé těchto stativů, kteří sem náhodou zabrousí, by po mně mohli házet virtuální kameny. Nakonec přidám souhrn nejdůležitějších bodů, které je vhodné při výběru stativu vzít v úvahu:
- materiál: jde-li vám o peníze, berte hliník. Jde-li vám o váhu, zvolte karbon;
- hlava: určitě na ní nešetřete, nebojte se za ni dát stejné peníze jako za základnu;
- základna: preferujte nezávislé plně výklopné nohy a také středový sloupek pro maximální volnost polohování;
- váha a nosnost jak základny tak hlavy stativu by měly být dostatečně dimenzované na hmotnost těla vašeho fotoaparátu plus největšího objektivu.
Já jsem zvolil Vanguard AltaPro 264 s kulovou hlavou AB-100. Je to pořádný kus poctivého nářadí. Není z nejlehčích, 2,3 kg. Váha je zřejmě jeho největší slabinou, ale zároveň jeho největší výhodou. A mám-li zvolit mezi váhou a stabilitou, beru za všech okolností stabilitu. K čemu mi bude 637 gramů váhy, které jsem nemusel přinést na lokaci, když se stativ kymácí ve větru?
. . . [ O ] . . .
