Barča mě kontaktovala na doporučení své kamarádky Lucky. Když jsme se poprvé potkali necelé dva týdny před svatbou k upřesnění detailů a pár zkušebním fotkám, byla hodně nesvá a přiznala, že se nerada fotí. Snažil jsem se tehdy navnímat, co považuje za problém, abych se s tím v den svatby mohl co nejlépe vyrovnat.
Svatební den probíhal podle harmonogramu. Dopoledne přípravy, obřad ve 13:30 venku. Polední sluníčko na téměř bezmračném nebi… Tradiční přípitek novomanželů, zametání střepů, projevy svědků, další přípitek, polévka („Hmmmm, nudlová!“), nakrojení dortu.
Při odpoledním focení si Barča přála doprovod Lucky. To jsem samozřejmě uvítal i já, protože práce s asistentem je lepší než práce bez asistenta 😊. Při focení jsem se snažil hledat pěkné světlo a do něj novomanžele umístit. Případně pomocí velké rozptylky tvrdé sluneční paprsky přetvořit na superměkké, nízkokontrastní, lichotící světlo, jaké si přeje každá žena. Barča už byla tou dobou docela uvolněná (nebo aspoň na mě takovým dojmem působila) a focení šlo o mnoho lépe, než jsem původně předpokládal.
Po návratu do místa svatby jsem kromě reportážní klasiky měl dostatek času vyzkoušet i pár experimentů s blesky, trvalým LED světlem a ručním generátorem dýmu.
Po předání hotových fotek jsem byl nesvůj pro změnu já a velice netrpělivě čekal na zpětnou vazbu. Jistě, už jsem předtím fotil lidi, kteří se neradi fotí. Vždy to ale bylo „jen tak“, kdy na výsledku v zásadě nezáleželo. Ale svatba? To je jiný kalibr a jiná míra odpovědnosti. Fotky se naštěstí oběma moc líbily (můžete je vidět zde) a já si mohl konečně oddychnout 😊
. . . [ o ] . . .