O podstatě srovnávání

Kdysi jsem tu v jednom článku napsal pár řádků o fotoserverech a o tom, proč jsem z této platformy odešel. Že mi nedělalo dobře, kam se komunita fotografů ubírala. A o neslušnosti a vulgárním chování v online prostoru, kde si kdekdo troufne k jiným to, při čem by mu v rozhovoru mezi čtyřma očima zajely koule zpět do břicha rychleji, než byste řekli „expozimetr“.

Také jsem se dotkl toho, že častá návštěva fotoserverů vede k destrukci sebedůvěry. Ve volných chvílích si zabrouzdáte po nějaké galerii a skoro pořád narážíte na fotky, ze kterých vám padá čelist na stůl. A nesedíte-li hrudí pevně přiražení ke stolu, tak leckdy až na zem. A aby toho nebylo málo, tak fotografů, kteří mají fotky úžasné (a lepší než vy), jsou stovky. Nebo spíš stovky tisíc. Po kratší či delší chvíli (záleží na tom, kolik času zrovna máte na prokrastinaci) zavíráte záložku prohlížeče s pocitem frustrace a chutí okamžitě prodat všechno vybavení, které máte. Už jste to někdy zažili?

Jádro pudla tkví totiž v tom, s kým se srovnáváte. Možná, že ti lepší fotografové jsou lepší proto, že fotí o dost déle než vy. Pokud ne déle, tak rozhodně intenzivněji. A čím si můžete být naprosto jistí? Že VŽDYCKY mají lepší vybavení. Tedy, ne že by na vybavení nějak extra záleželo, ale tak trochu (dost) přece jen. A pokud nebudete tvrdě makat několik dekád, mít talent, prostředky a štěstí, VŽDYCKY se najde řada těch, kteří budou lepší než vy. Tenhle závod prostě nemůžete vyhrát. Dobrou zprávou je, že nemusíte a nepotřebujete.

Jediné srovnání, které dává smysl a může vám říct, jak jste na tom, je srovnání sám se sebou v čase. Teď versus před rokem. Teď versus před pěti lety. Teď versus před deseti. S postupujícím časem totiž získáváte nové poznatky, zkušenosti a dovednosti. Vyvíjí se vaše schopnost vidět a komponovat. Vyvíjí se technika, ještě rychleji pak softwarové nástroje, se kterými pracujete. Vyvíjí se vaše měřítko kvality. Před pěti lety jste se koukli na svou novou fotku a zdála se vám super. Kouknete se na ni teď a vidíte řadu věcí, které byste teď udělali jinak. Už byste si ji nedali ani na fejsbůk. Ale tak je to v pořádku. Potřebujete vidět, že se někam hýbete, že se vyvíjíte a že vaše současná práce je lepší a kvalitnější než vaše stará. Pokud to tak je, je všechno v pořádku.

Srovnávání se s ostatními je slepá ulička. Srovnávání se s ostatními je šum. Hledejte signál, soustřeďte se na svou příští fotku. Signál a šum.

. . . [ o ] . . .

Těhotenské focení ve Fotostudiu Krejčí

Tentokrát s Luckou a Zdendou, kteří už brzy nebudou jen dva, ale tři… Měl jsem velkou radost, když mi to Lucka oznámila. A měl jsem větší, když chtěla, abych udělal pár fotek. Termínově jsem navrhl cca 30.-32. týden. V té době je bříško obvykle už dost velké a zároveň náročnost pro nastávající maminku je ještě snesitelná. Z dostupných možností nakonec padla volba na Fotostudio Krejčí na okraji Bučovic.

Prostorný, útulně zařízený stometrový byt a k němu odhadem dalších sto metrů venkovní terasy. Tu jsme ale nevyužili. Venku totiž nebylo úplně teplo, a tak jsme si vystačili uvnitř. Studio nabízí dostatek prostoru, vybavení a rekvizit pro všemožné nápady, včetně několika rolí pozadí. Z fotografického hlediska je vybavené párem stálých světel (Nanlite Forza se softboxy), jedním konstantním kruhovým světlem a jedním bleskem (Alien Bee 1600 ve velkém deštníku, ale na malém stojanu). K plnému komfortu a pocitu bezpečí (myšleno bezpečí používané techniky) mi trochu chyběla přídavná ramena („boom-arm“) a zátěžové pytle na světelné stojany. A odrazná deska. Studio však má francouzská okna a navíc je situované jižním směrem, takže ve většině situací si vystačíte i bez světel.

Dopředu jsme si domluvili typ a barvy oblečení a pár rekvizit, Já si do notesu jako obvykle napsal, co všechno si mám vzít s sebou, aby mě žádná situace nezaskočila („Když jsi blbej, kup si notes. Já mám dva!“). Dvě těla, tři skla, záložní baterky, záložní karty, odraznou desku, jeden stojan, pár malých blesků a jeden velký. Co kdyby náhodou, znáte to.

Tříhodinový blok jsme využili plně. Dalo by se určitě stihnout a vymyslet víc, ale nechtěl jsem, aby si Lucka se Zdendou připadali jako na závodech. Je podle mě lepší mít pohodovou atmosféru než pár fotek navíc za cenu permanentního stresu. Krátké přestávky přišly vhod. Bál jsem se, že se Zdenda bude nudit a trpět, ale snažil jsem se jej co nejvíc zapojovat, tak aby na nudu neměl čas. S výsledkem byli oba spokojení, což je pro mě nejvyšší stupeň uznání. Vstupenku do jejich životů jsem myslím už získal. A moc se těším na to, že ještě dostanu další příležitosti podívat se na ně skrz hranoly svých fotoaparátů :-).

. . . [ o ] . . .

Konec zimy na Vysočině

Před pár týdny jsme s Rusovlasou, Prvorozeným a Druhorozenou vyrazili na výlet na naši oblíbenou Vysočinu – plán byl obejít Velké Dářko, pak pozdní oběd ve vyhlášené restauraci Tisůvka v Cikháji a když už tam budeme, tak prohlídka svatostánku na Zelené hoře, kde jsme byli naposledy ještě za bezdětna. Ranní teplota a vlhkost atakovaly rosný bod, takže už z okna našeho bytu jsme měli výhled na skvělé atmosférické podmínky.

Ty naštěstí vydržely dost dlouho na to, abychom si je mohli užít i po příjezdu k Dářku. Mlžný opar mezi stromy prosvícený zezadu zatím ještě relativně nízko stojícím slunkem…co víc si může krajinář přát 😊

Procházka kolem Dářka na konci zimy je hodně mokrá, místy trochu bahnitá, když v polomu ztratíte cestu tak trochu dobrodružná, ale neskutečně příjemná a psychicky vzpružující. Vysočinu znám jen v létě a takhle jsem ji ještě nezažil. Po krátkém přejezdu na Cikháj jsme sice museli půl hodiny čekat na místo v restauraci, to nám ale nevadilo. Vidina božské many z tamní kuchyně byla silnější. Škoda jen, že přesně o tu půlhodinu jsme pak nestihli poslední prohlídku na Zelené hoře.

Ale co, tak někdy příště. Vždyť to máme kousek. Jak mi říkal jeden Američan ze Salt Lake City: „Mně se líbí, že tady v Evropě je všechno hezky blízko u sebe. To u nás v JŮ ES EJ – všechno daleko.“

. . . [ o ] . . .

S ledem na ledě

Neděle odpoledne po sobotní mrazivé noci, možná dvou. Vyrazil jsem na chvíli na přehradu, že se trochu provětrám a pokusím se ulovit nějaké zimní obrázky. I když to vlastně kolikrát ani nemusí být cílem. S sebou obvyklý cca devítikilový cestovní batůžek – D750ka s „širokáčem“ (16-35 mm), D7000ka s „teletem“ (70-200 mm), stativ a pár filtrů.

Po příjezdu k přehradě mě docela překvapilo množství lidí, které se po ledovém povrchu přehrady prohánělo na bruslích, s kočárky a dokonce i na kole. Led podle mě nebyl až tak tlustý a kompaktní, ale očividně to stačilo. Záchranáři však byli náležitě v pozoru a hlídkovali na svém stanovišti u Kozí Horky. „No nazdar, tak v těchto davech něco ulovit, to bude teda peklo.“ problesklo mi hlavou. Ale neklesal jsem na mysli a vyrazil hledat kompozice. Po chvíli jsem narazil na vylomené velké kusy ledu, a tak jsem zkusil štěstí.

Když to vezmu hodně ze široka, zdůrazním tím perspektivu a bruslaři vzdálení pár desítek metrů budou úplně malinkatí a půjdou dobře vymazat.

Vytáhl jsem stativ, nastavil ho skoro až k zemi tak, aby první kus ledu byl od objektivu asi tak 30 centimetrů, možná méně, a našel vhodný úhel, abych měl i kus oblohy, která už se hezky červenala od zapadajícího slunka.

Hmm, pořád se mi to nějak nezdá….. Potřeboval bych větší kontrast mezi tím vylomeným kusem a ledovou hladinou…. Co takhle přidat polarizák?

Polarizační filtr při správném natočení odstraňuje odlesky od nekovových ploch, což byl i tento případ. Hezky ztmavil popředí a odhalil temnotu pod hladinou, čímž dal vyniknout kusům ledu s bílou námrazou.

No jo, ale když jsem takhle blízko, tak i s vyšší clonou (f/11) a širokým ohniskem (16 mm) to neucloním a nebude dostatečná hloubka ostrosti, pozadí bude neostré. Budu muset fotit naněkolikrát s různým zaostřením a pak skládat, aby výsledná fotka byla celá ostrá.

Celkem jsem udělal myslím čtyři fotky – dvě zaostřené na první kus ledu (přední a zadní hrana), jednu na další dva ledy a jednu na pozadí. Možná vás napadá, proč jsem neclonil víc – f/16 nebo f/22. Jenže relativní vzdálenosti popředí a pozadí od objektivu byly tak moc rozdílné, že s clonou f/16 bych to možná zvládl na tři fotky místo čtyř (a skládání by mě čekalo tak jako tak) a s f/22 už by se začala projevovat difrakce (pokles ostrosti kresby vlivem štěpení světla na miniaturní štěrbině clony).

Doma jsem potom fotky navrstvil na sebe a prolnul podle toho, co bylo na které ostré (myslím že už i u nás zdomácněl výraz „focus stacking“). Vymazal jsem pár bruslařů, ztmavil oblohu a lehce zdůraznil její barvy. Líbilo by se mi, kdyby hladina byla čistější a nebyly na ní ty rýhy od bruslí a malé kousky ledu, ale to bych asi musel vyrazit brzy ráno a ne až odpoledne. Holt základem úspěchu je dobře naplánovat 🙂

. . . [ o ] . . .

PF 2024

Všem pravidelným čtenářům i náhodným zabloudivším vše nej do příštího roku 2024!

. . . [ o ] . . .

Best of 2023

Na sklonku roku již tradiční nízký průlet uplynulým rokem a pár fotek, které se na blogu neobjevily. Ne proto, že by se mi nelíbily. Hlavně proto, že letos jsem méně psal a více fotil. Fotek v digitální knihovně zůstalo po promazání něco přes deset tisíc. A 20+1 z nich je zde. Něco z portrétů, něco z krajinek, něco na film. Panoramata, HDR, experimentální fotky, blesky v atelieru, blesky v exteriérech, půjčená technika. To všechno letos bylo a jsem za to vděčný. A taky za to, že sem chodíte a čtete a prohlížíte tyto stránky. Jestli chcete, nechte dole koment, názor, dojem. Budu rád. Ale nemusíte 😉 Díky.

. . . [ o ] . . .

Rodinné focení v Růženině lomu

Na jaře, když jsem v dubnu fotil Andreu, se jen tak mezi řečí a fotkami zeptala, jestli fotím i děti. Že má skoro ročního synka a že by s partnerem chtěli nějaké rodinné focení. V tomhle směru sice nejsem úplně matador, ale byla to opět po nějaké době příležitost, jak si procvičit práci s jiným než vlastním dítětem (a jak jsem v průběhu focení zjistil, také příležitost plně si uvědomit několik dalších věcí).

Dohodli jsme místo, čas, oblečení a pár dalších detailů a šlo se na to. Jelikož byl červenec, ideální světlo by bylo zhruba mezi sedmou a osmou večer. Ale třináctiměsíční dítě má určitý režim a poměrně omezenou dobu pozornosti a není dobré režim příliš narušovat. Mohlo by se totiž stát, že nebude vůbec spolupracovat. Domluvili jsme se proto na pátou, což dobře zapadlo do harmonogramu dne. OK, chápu, přizpůsobím se. Světlo není priorita. Udělal jsem si potřebnou přípravu, namemoroval fotky, které chci udělat. Na místě jsme byli všichni včas, věci běžely podle plánu. Tedy až doteď, kdy to bylo v rukou dospělých.

V prvních zhruba pěti minutách focení jsem zjistil, že dál věci nepůjdou úplně tak, jak chci já. A že třináctiměsíční dítě věnuje pozornost tomu, čemu zrovna chce. Ne nějakým trapným rodičům, které má doma pořád, natož pak úplně cizímu člověku, který se navíc každou chvíli schovává za jakousi podivnou černou věcí. Asi půl hodiny jsme se snažili naplnit společnou představu o tom, jak by focení mělo probíhat. Nutno podotknout, že ne vždycky úspěšně. V jejím průběhu mi postupně docházelo, v jak velkém omylu jsem doteď žil a jak rychle mě z něj ten malý prcek vyvádí ven. Bylo na čase přerámovat zadání. Vystoupit z role režiséra a stát se jen pozorovatelem. A pokusit se co nejlíp zachytit to, co ten malý je ochoten dát. Po necelé hodině a půl jsme naznali, že je na čase skončit, že další snaha k lepšímu výsledku už nepovede. Vznikla spousta hezkých spontánních fotek, ze kterých byli nadšení. A já si připomněl, že i když si myslím, že mám relativně všechno pod kontrolou, je to opravdu JEN relativně.

. . . [ o ] . . .

Svatě úniková

Rok se rokem sešel a zavolali k tomu ještě další dva. Po čtyřech letech od Totalitně únikové připravila Katka Bukovjanová a tým učitelů a rodičů z Pramínku na druhý listopad další únikovku, tentokrát „Ke všem svatým“.

Akci předcházela papírová pozvánka, která všem žákům oznámila čas a místo setkání. Teplé nápoje a oblečení s sebou to jistily, zkušenosti z minula už velká část účastníků měla.

Po dokončení úvodních příprav hra začala příjezdem sv. Václava na koni a příchodem ostatních svatých patronů naší země. Václavův plamenný projev o křehkosti a neřestech dnešní mladé generace uvedl hráče do kontextu. Cílem hry bylo získat 20 klíčů, které odemknou zámky na velké truhle s překvapením. Úkol plnilo celkem 20 soutěžních týmů, které byly důmyslně namíchané tak, že každý tým sestával ideálně z jednoho zástupce z každé třídy školy. Tím bylo (kromě výkonnostní vyrovnanosti družstev) zajištěno i několik dalších cílů, které mimo jiné charakterizují Pramínek – spolupráce jednotlivců i skupin, mezitřídní i věková solidarita a pomoc druhému.

Jednotlivé týmy měly k dispozici 20 různých stanovišť, na kterých se mohly dozvědět něco o svatých patronech a vyzkoušet si něco z jejich životů. Výměnou za prokázané konkrétní znalosti a potřebnou fyzickou i rukodělnou zdatnost získávaly symbolické atributy svatých, které ve finále proměnily v klíče k zámkům na truhle. Úkoly byly vždy charakterizovány daným patronem – poskládat papírovou hvězdu (sv. Jan Nepomucký), naštípat sekerou dříví (sv. Prokop), rozluštit nápis psaný hlaholicí (sv. Cyril a Metoděj), sepsat přímluvy za potřebné (sv. Vojtěch), nebo třeba připravit chutnou krmi pro hladové z potravin nakoupených za vlídné slovo a ošetřit nemocné a žebrající (sv. Anežka). Aby to týmy neměly tak jednoduché, pohybovaly se v areálu zlé, zlomyslné a poťouchlé duše, které sváděly od plnění úkolů, nabízely zábavu a sladkosti, odváděly pozornost a ubíraly čas na dosažení společného cíle, případně se snažily týmům prodat falešné klíče výměnou za již získané atributy. Přestože se někteří jedinci nechali zlákat vidinou snadného zisku, záhy zjistili, že podobně jako v životě ke kýženému cíli jednoduchá a bezpracná cesta nevede. Nakonec se všem dvaceti týmům podařilo získat „svůj“ klíč, který odemkl jeden ze zámků na truhle.

Celá hra nebyla samoúčelná se záměrem vyplnit jeden z výukových dní ve škole pouhou zábavou. Pohledem nezávislého fotoreportéra by se dala charakterizovat jako výuková, testovací a teambuildingová, ale také s cílem důmyslně hravým způsobem formovat dospívající osobnosti správným směrem. A že se to dařilo, o tom nepochybuji. „Pokladem“ v truhle totiž nebylo nic hmotného. Hlavním pokladem bylo zjištění, že je to jejich vlastní budoucnost, kterou mohou v každém okamžiku života utvářet svými slovy a činy. Čekal jsem hlasité projevy zklamání, ale těch jsem se od pléna přítomných asi 160 žáků školy nedočkal. Bravo! Úspěšné zakončení a závěrečný proslov přijel pronést opět sv. Václav, tentokrát již plně motorizovaný.

Znovu jsem byl rád součástí takového mimořádného programu. Programu, ze kterého děti odcházely s vědomím, že co je snadné, nemusí být vždycky správné. Že když budou spolupracovat a nebudou lhostejní k druhým, dojdou cíle. A že zkratky a cheaty používají (ve hrách i v životě) jenom lajdáci 😊.

. . . [ o ] . . .

Srpnové šplouchání

Na konci července jsme jako „správní Češi“ vyrazili autem do Chorvatska. Naplánovat cestu, rámcově vymyslet program, zařídit nezbytné cestovní formality a jde se na to. Pochopitelně bez konzerv a jídla na dva týdny, protože zas TAK správní být nemusíme.

Baterky v obou tělech plně nabité, paměťové karty zformátované, skla vyleštěná, stativ v pohotovosti. Vzal jsem s sebou širokáč 16-35, tele 70-200 (resp. 105-300 na crop těle D7000) a obligátní padesátku (která si ovšem na bajonetu moc nepobyla), protože je malá a lehká. Jedeme přece k moři, tam bude spousta vody v pohybu a tím pádem i fotografických příležitostí. Z ostatního vybavení ještě standardní výbavu filtrovou (polarizák a dva neutrální šedé – vari-ND 2-5 EV a 10 EV), dálkovou spoušť a panoramatickou hlavu. Aniž bych z těch posledních dvou zmíněných věcí cokoli použil, takže to ve výsledku bylo spíš dobrovolné závaží, abych po výletech a po horách nechodil moc nalehko a neodfouknul mě vítr.

Příležitostí bylo opravdu hodně a zejména u vody jsem se hodně vyřádil. Domů jsem přivezl přes 2600 fotek, z čehož sice velká část byla odpad, ale i přesto zbyly po selekci skoro čtyři stovky na tvorbu fotoknihy. Bude tlustá. Tak to má ale být. K čemu by ty fotky jinak byly, kdyby nešly na papír.

Natálka a Martin

Natálka se před mým objektivem objevila poprvé před dvanácti lety, na svatbě její tety. Pak ještě asi dvakrát (třeba tady) a znovu minulou sobotu, tentokrát sama v roli nevěsty. Martina jsem do té doby neznal, a taky proto jsem se s oběma chtěl před svatbou vidět osobně (což dělám vždy, pokud je to možné).

Dohodli jsme všechny detaily a já si všechno pečlivě zapsal do notýsku, protože moje hlava ráda zapomíná a ze všeho nejraději zapomíná důležité věci. Na focení včetně skupinek jsem dostal dvě hodiny. Musel jsem se sice o čas dělit s kameramanem, ale i tak byl rozsah zcela dostatečný.

Svatební den probíhal (až na drobné zpoždění před obřadem) podle dohodnutého harmonogramu. Musím ocenit, jak promyšlené to všechno měli. Že mysleli nejen na dospělé, ale nezapomněli ani na děti a celiaky. Každý si mohl najít to, co chtěl a potřeboval.

Během celého dne jsem se snažil fotit opravdu hodně, abych pak neměl nouzi při tvorbě výběru. Hlavní události, detaily, momentky. Všeho hodně. Overshooting. Největší celkový objem fotek, který jsem kdy na svatbě pořídil, a výsledný výběr rozsáhlejší než kdy jindy. Pro vlastní pocit bezpečí, že dodám důstojný výsledek. Výsledek, za který se nebudu muset stydět.

Pokud jste tam byli, zažili jste na vlastní kůži, jaké to bylo. Pokud jste tam nebyli, můžete atmosféru jejich svátečního dne nasát aspoň z fotek. 🙂

. . . [ o ] . . .

Barokní portrét

Nedávno jsem pro kolegyni dělal nějakou práci. Ptala se mě, co budu chtít na oplátku. Jelikož poměrně často mluví o tom, že její synové dělají historický šerm (dobově spadající do třicetileté války), nebylo snazší volby.

Dohodli jsme datum, které oběma stranám vyhovovalo, a sešli jsme se (zcela tématicky) u hradu Veveří. Jelikož ale ten den nebylo úplně vlídné počasí (prudká průtrž opticky těžkých mraků s kroupami dvě hodiny před setkáním leccos napověděla), po pár úvodních fotkách nás zahnal poměrně intenzivní déšť. Naštěstí mám svou útulnou garáž, tak jsme focení přesunuli tam.

V garáži jsem chtěl udělat portréty, které by vypadaly dobově. Třicetiletá válka, to je věk Rembrandta. Jeho obrazy jsou charakteristicky tmavé, typicky osvětlené jedním (výše umístěným) oknem s mistrným zvládnutím kontrastu. A o to jsem se pokusil i tady. Jeden blesk do octaboxu zleva shora, doplněný odraznou deskou vpravo (Rembrandt odrazky nejspíš nepoužíval, zato mohl svým štětcem exponovat každou část obrazu jinak), jednolité pozadí, na které jsem v editoru přidal jednu nebo dvě textury. Většina obrázku v tmavých tónech, vysoký lokální kontrast v oblasti obličeje a viditelná gradace světla od hlavy směrem dolů. Aby bylo světlo ještě plastičtější, natočil jsem jej schválně rameny v ose světla, tak aby torzo nebylo osvětlené rovnoměrně. Pak už stačilo fotku jen barevně sjednotit a bylo hotovo.

V plánu toho bylo víc. Počasí však bylo proti, a tak jsme se dohodli, že zbytek dofotíme příště. Kluci byli nadšení, že budou mít co dát na sociální sítě, a pozornost fotoaparátu si náležitě užívali. A já byl zase spokojený, že budu mít pár nových fotek do portfolia, tentokrát trochu jiných, než jaké dělám obvykle. Lepší odměnu za práci jsem si zkrátka nemohl přát.

. . . [ o ] . . .

Andrea pro LinkedIn + BTS

Nedávno mi zavolal spolužák ze střední, jestli ještě fotím. Že jeho přítelkyně by potřebovala fotku s bílým pozadím pro platformu LinkedIn a že se jim to doma s telefonem úplně nedaří. „Šůr. Bílý pozadí umím, číslo máš, tak ať mi zavolá a můžem rovnou domluvit konkrétní termín.“ O dva dny později stála v mé garáži. Jelikož mě nejvíc baví headshoty, navrhl jsem, že kromě oficiálního zadání (fotka do půli těla, bílé pozadí), bychom pak mohli udělat i pár fotek „navíc“.

Jako pozadí posloužila velká bílá „5-in-1“ rozptylka, nasvícená malými blesky do kříže (to kvůli lepší uniformitě). Jako hlavní světlo jsem použil 90 cm oktabox vlevo. Napravo na zeď a taky dolů pod úroveň pasu jsem přidal bílé odrazné desky, aby vrátily trochu světla tam, kam z levé strany nemohlo dopadnout. Finální fotka oficiálního zadání zde:

Pak jsme se přesunuli k fotkám „navíc“. Světlo jsem hodně sklopil (skoro do tabletopu) a dolní odraznou desku posunul trochu nahoru, aby jeho plocha byla relativně větší a světlo měkčí. Andrea naštěstí umí bravurně ovládat jednotlivé části svého těla (což vůbec není samozřejmost), a tak pro ni nebyl žádný problém nasadit sebevědomí a otevřenost. Za necelou hodinku bylo hotovo, přičemž podstatnou část jsme proklábosili :-D. Viděli jsme se sice (v podstatě) poprvé v životě, ale celá session byla od začátku nenucená a příjemně uvolněná.

Příspěvek na LinkedIn, pro který měla fotka sloužit, je na podporu celosvětové kampaně #EmbraceEquity. Páni. Moje fotka z garáže slouží celosvětové kampani?!? Tak to by mě na začátku, když mi spolužák volal jestli ještě fotím, ani nenapadlo.

. . . [ o ] . . .

Kyjovsko s dlouhým sklem

Nedávno jsem se opět vydal na krajinářskou fotovýpravu s přespačkou do malebného kraje Moravského Toskánska – kraje, který je za poslední dekádu řádně zprofanovaný a navštěvují ho fotografové z celého světa, o čemž ostatně svědčilo setkání s jednou skupinou z východní Asie, jednou skupinou z Polska a přátelským Samuelem z Izraele.

Z loňska jsem věděl, že ohnisko 300 mm je tady často docela málo. Půjčil jsem si proto vesměs chváleného Nikkora 200-500 mm f/5,6. V plánu byla klasika – čejkovická třešeň, Šardice, vlnky u Čejče, kolečko nad Svatobořicemi-Mistřínem. Sklo má skvělý dosah a rozumnou světelnost, spolehlivý stabilizátor a váhu atakující bezmála 2,5 kg. K tomu připočtěte váhu těla fotoaparátu a za pár hodin nošení máte solidně vytahané ruce. Když je taková sestava na stativu, stačí aby kolem proletěl čmelák a už máte záběr rozklepaný a neostrý. Z tohoto úhlu pohledu naprosto chápu, že někteří přecházejí na Olympus.

V sobotu bylo od rána zataženo a deštivo. Když jsem se odpoledne po dálnici blížil k Velkým Bílovicím, byla v podstatě bouřková tma a hustě lilo. V duchu jsem si mnul ruce, jaké mám štěstí – fotek s ideální atmosférou a slunkem těsně nad horizontem kreslící dlouhé stíny mají odtud všichni plno, ale zataženo a déšť bude mít jen málokdo (možná pan Radek Severa). Déšť ale pomalu ustával, mraky se tu a tam roztrhly a slunko nakonec i párkrát vykouklo.

No a když si myslíte, že zdejší krajina je jako dělaná pro dlouhá skla, překvapí vás skvělými kompozicemi na 16 mm :-D.

Půjčit takhle dlouhé sklo se opravdu vyplatilo – jednak mi dovolilo udělat záběry, které nemá každý, ale také mi pomohlo uvědomit si několik věcí – že takový rozsah má jen omezené použití, že je opravdu velké a těžké (na běžné nošení), že fotit s ním není vždy snadné (kvůli malé hloubce ostrosti, velké váze, množství atmosférických jevů atd.) a že i když jedete primárně pro záběry ultradlouhým sklem, najdete mezitím i ultraširoké záběry. Už teď se těším na příště 🙂

. . . [ o ] . . .

Foťák jako vstupenka

Před několika lety jsem u Davida Hobbyho četl, že fotoaparát je vstupenkou. Vstupenkou do života lidí. Přestože jsem zhruba chápal, co tím myslí, ta představa byla pořád jakási…. abstraktní. Jak se to asi stane, že držíte v ruce foťák a někomu jen tak vlezete do života? Jak se to dělá?? Pak jsem na téma na nějakou dobu zapomněl, protože – upřímně – já toho v paměti zas tak moc neudržím.

Lehce mi to ťuklo zhruba před dvěma lety, když mi začínající fotografka se svým partnerem dali příležitost zachytit na paměťovou kartu jejich čerstvě narozeného syna. Bylo to zhruba rok po začátku covidu v ČR. Nemocnice byly narvané k prasknutí, kliky ulepené od desinfekčních gelů a všude plno strachu, nejistoty a respirátorů. Přesto mě pozvali k sobě domů. Díky tomu, že jsem měl foťák a nějaké zkušenosti (a nutno dodat, že NE s newborn fotografií).

Naplno jsem si to uvědomil vlastně až relativně nedávno. Když mě Kačka s Martinem po těhotenském focení požádali, abych jim udělal i newborn – že už si na mě zvykli a nikoho jiného prý shánět nebudou… A v ten okamžik mi došlo, že už skoro dva roky dokumentuji důležité momenty jejich vztahu – svatba, těhotenství, newborn. Odnikud se najednou objevil a byl tu – pověstný „Aha! moment“, že se to už vlastně stalo – že tu vstupenku do jejich života mám dávno v kapse, aniž bych si toho všiml. Teď už konečně vím, jak to ten Hobby myslel.

. . . [ o ] . . .

Lucie

Seznámili jsme se na svatbě Martina a Kačky, kde svědčila a zařizovala spoustu věcí. Sympatická pohodářka s nadhledem, kterou hned tak něco nerozhodí. Od první chvíle jsem věděl, že jako lidi máme vysokou kompatibilitu. Pak jsme se viděli zase na svatbě, tentokrát na té její. A teď na začátku dubna přišla probudit můj miniatelier ze zimního spánku.

Ten den jsem zvolil trochu jiný přístup – méně režisérský, více spontánně plynoucí. Zahájili jsme běžnou společenskou konverzaci a zatímco jsem si nastavoval světla, nechal jsem ji vybrat jednu ze dvou židlí a dal jí volný prostor – ať se posadí tak, jak jí to bude nejpohodlnější. Během focení (vlastně bych spíš řekl, že to mnohem víc bylo povídání než focení) jsem pak ještě sem a tam přidal přímou režii. Jen trošku, abych to moc nepokazil.

Pokud jde o svícení, zvolil jsem osvědčený set-up pro lichocení ženám, takzvaný „tabletop clamshell beauty lighting“ – velký deštník shora naplacato a k tomu malý blesk do odrazné desky na zemi, podobně jako tady (jen tentokrát ta odrazka na zemi byla trochu menší a bílá). Výhodou tohoto světla je, že přestože je frontální a vyhlazuje pleť, zůstává stále směrové a plastické. Oblečení jsme záměrně zvolili tmavší – chtěl jsem, aby její tvář hrála ve fotce tonální prim.

Bylo to moc fajn a já se těším, že se budeme potkávat i mimo svatby, třeba jako tentokrát. 🙂

. . . [ o ] . . .

Těhotenské focení ve Star studiu Brno

Nedávno jsem dostal skvělou příležitost vyzkoušet si focení v bytovém atelieru Star studio. Nebudu se tajit tím, že to už nějakou dobu bylo moje velké přání. Zkoušel jsem sice párkrát přemluvit Rusovlasou ke glamour/boudoir session, ale motivace navzdory všem absolvovaným manažerským školením zřejmě ještě nepatří k mým silným stránkám, a tak zatím odolává.

Když mě Martin a Kačka na podzim oslovili s tím, že by chtěli pár těhotenských fotek, byly v zásadě tři možnosti – u nich doma, venku v přírodě, nebo v atelieru. Aniž bych je musel jakkoli přemlouvat, rozhodli se pro atelier. A udělali dobře. Venku je totiž na přelomu ledna a února ne každému příjemně a prostorové dispozice běžných bytů (a průměrné množství věcí v nich) nejsou vždy pro focení úplně ideální. Zabookovali proto brněnské Star studio, kde v pracovní den dopoledne můžete za v podstatě symbolický peníz řádit celých pět hodin.

Měli jsme štěstí, že v domluvený den bylo jasno a slunečno. Hned po osmé ráno mě příjemně překvapilo slunko dopadající do studia okny situovanými na jih. Neváhal jsem proto a než si Martin z domu přivezl zapomenutou košili, pustili jsme se s Kačkou do práce. Asi největší výhoda studia totiž spočívá v enormním množství denního světla, které můžete pomocí závěsů regulovat. Takže pokud patříte k „jáfotímjenvdennímsvětle“ fotografům a záblesky a trvalá světla buď neumíte nebo se bojíte používat, můžete kolem nich jen tak bez povšimnutí projít. Bude jim možná smutno, ale vzato čistě pragmaticky – pokud je nebudete používat, pravděpodobně je ani nerozbijete😊.

K dispozici jsou tři pokoje s velkými okny, ve kterých je focení radostí a zábavou. Je vidět, že při zařizování studia majitel přemýšlel a ví, co je potřeba. Postel, kosmetický stůl, zrcadla, křesla, sedačka s lampou na čtení, otománek s tunou polštářů, několik pěkných židlí. Pro případ hladu a žízně kuchyňská linka, pár rolí papírového pozadí, odrazné desky, hliníkové schůdky, ventilátor a taky velký plyšový medvěd na pomazlení. Není asi moc věcí, které by vám při focení chyběly – leda trochu kvalitnější stojany a mřížky k softboxům. Dostupné fotovybavení je totiž z kategorie těch superlevných, ale za víceméně symbolickou cenu pronájmu studia bych zde Elinchrom nebo Profoto opravdu nečekal.

Postupně jsme zrealizovali v podstatě všechny fotky, které byly na předem připraveném seznamu. V průběhu focení se mimo jiné potvrdilo, že oblíbené rčení „portrétování v interiéru je 10 % fotografie a 90 % přesouvání nábytku“ není žádným pouťovým výmyslem. I tak jsme ze studia odcházeli více než půl hodiny před koncem doby pronájmu.

Spolupráce s Kačkou a Martinem byla opět skvělá – asi jsem si nemohl přát lepší klienty. Uvědomuju si, že není snadné pustit někoho do svého života. Patří jim proto velký dík za důvěru, kterou mi dali, a za nasazení, s jakým realizovali všechny moje výmysly. Celou session jsme následně zakončili u vynikajícího oběda v nedaleké asijské restauraci Little Saigon.

. . . [ o ] . . .

Best of 2022

Tradice by se měly udržovat, a proto i na závěr letošního roku přináším malý výběr fotek, které se neobjevily na blogu.

Všem čtenářům děkuji za přízeň, přeji klidný poslední den letošního roku a úspěšný 2023!

. . . [ o ] . . .

Podvečerně zimní

Pár dní byla u nás v Bystrci mlha. Chvílemi hustá tak, že by se v ní ztratil i Rákosníček. Doma se smrkalo a spalo, a tak jsem nahodil baťůžek s oblíbenou krajinářskou kombinací (D750 + 16-35 a D7000 + 70-200) a vyrazil ven.

Že mám rád mlhu, to ví skoro každý (třeba odtud nebo odtud). Dokáže totiž skrýt to, co nemá být vidět a výrazně pomáhá dosáhnout jednodušších kompozic. Když je u toho ještě sníh nebo aspoň námraza, je to o to lepší. Asi hodinu a půl jsem brouzdal po poli a krajem lesa, válel se ve sněhu a cvakal, co se mi líbilo – a že toho v husté mlze bylo hodně. V jednu chvíli, uprostřed pole, jsem si připadal jako uvnitř pingpongového míčku – na všechny strany byla jen bílá tma, nebylo poznat, kde končí zem a kde začíná obloha. Žádné orientační body. Přestože to tam docela dobře znám, najednou nešlo určovat vzdálenosti a správný směr jsem jen tušil. Bez navigačního zaváhání jsem prošel pěšky půlku Švédska podle mapy z pejpru (GPS v mobilu bylo tehdy ještě vlhkým snem vizionářů), ale za těchto podmínek jsem si i doma za humny připadal tak trochu ztracený.

Pak najednou poměrně skokově ubylo hodně světla (asi přišel mrak nebo co), a tak jsem to otočil směrem domů. Při ISO 400 a cloně f/5 to vycházelo na cca 1/40 nebo 1/30 sekundy (a to ještě při kompenzaci -1 EV), při tom se na přepočteném ohnisku např. 190 mm fotí z ruky už docela nejistě. Přesto jsem se cestou ještě zastavil a cvaknul tuto kompozici. Kvůli nedostatku světla a nutné větší hloubce ostrosti (aby byly ostré obě větve i kmen, ze kterého rostou) jsem udělal dvě fotky s různými rovinami zaostření a prolnul ve photoshopu. Tři fotky by byly ještě lepší. Stativ jsem měl sice s sebou, ale lenost bohužel (zase) zvítězila, a tak zůstal jen ve funkci vždy přítomné tréninkové zátěže. Výsledek se mi ale i tak hodně líbí – zejména barevný kontrast a vyváženost kompozice.

. . . [ o ] . . .

PF 2023

Všem pravidelným čtenářům i náhodným kolemjdoucím díky za zastavení a do nového roku vše nejlepší, zejména zdraví a jen samé jistoty a sociální pozitiva! 😉

. . . [ o ] . . .

Minimalistická II.

Jednoduchost a minimalismus je ve fotografii to, co mě baví. Ráno takhle vstanete a je obří mlha. Hodíte do sebe snídani, na sebe pár kousků oblečení (zahřeje vás přece zážitkový adrenalin), na záda batoh s foťákem nebo dvěma a vyrazíte do míst, o kterých víte, že tam ta mlha minimálně dopoledne vydrží. A když jsou u toho stromy, jen lépe. Co z toho, že v poledne nebude uvařeno? Toto je důležitější.

A tak chodíte, díváte se kolem sebe a cvakáte, hledáte kompozici. Až ji konečně najdete.

Jednoduchost.
Tvary.
Linie.
Kontrast téměř černé a téměř bílé.
A tisíce odstínů šedé mezi tím.
Ticho.
Čtyřúhelník, tvořený kmeny a větvemi stromů, rozkrojený vodorovnou linií horizontu.
Nebo jsou to dva trojúhelníky a obdélník dole?
Kdo ví.

. . . [ o ] . . .

Vpřed do minulosti (I.)

Táta kdysi fotíval. Právě s jeho pomocí jsem udělal svou první fotku (no – udělal…. moje účast byla omezena toliko na stisk spouště). A po tátovi jsem pak zdědil jeho zrcadlovku – východoněmeckou středoformátovou legendu Pentacon Six TL na svitkový film. S šachtovým hledáčkem, kde vpravo je vlevo a vlevo je vpravo (aspoň že dole není nahoře, to už by bylo regulérní peklo). Bez expozimetru. S malinko radioaktivním (při výrobě se tehdy používalo thorium) objektivem přezdívaným „zebra“ (pruhovaný design nenechá nikoho na pochybách). Carl Zeiss Jena, DDR. To celé 1970, plus mínus (spíš mínus). Jestli někdo z Vašich známých pamatuje Woodstock, tak to je ta doba.

Patnáct let jsem tu myšlenku zavrhoval. Patnáct let jsem si říkal, že na film nikdy fotit nebudu – jsem přece dítě digitální éry. Jenže na YouTube je VŠECHNO a naučí vás tam i všechno kolem focení na film. Tak jsem si letos na konci léta řekl, že by nemuselo být úplně marné to zkusit. Jen tak ze zvědavosti. Že bych si mohl na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to tenkrát bylo dělat fotky. A že by mě to mohlo koneckonců i něco naučit. Experimenty k cestě přece patří.

Fast forward, zakládám svůj první film. Podle návodu z YouTube, pochopitelně. Beru P-6ku ven. Nacházím si záběr. Jaké hodnoty mám nastavit? Vytahuju sovětský externí expozimetr Leningrad 4 a měřím množství odraženého světla. Nastavuju citlivost filmu a na stupnici odečítám naměřené ekvivalentní kombinace clonových čísel a expozičních časů. Stejné hodnoty volím i na foťáku se slepou důvěrou, že měřící schopnost selenového článku se za těch 50 let nezměnila.

Vyklápím šachtu a natahuju spoušť, čímž se taky zrcadlo pod matnicí sklápí do pracovní polohy. Konečně vidím v šachtě to, co vidí foťák. Obraz na matnici je obrácený (není tu hranol, který by jej převracel zase zpátky, tak jak jsme zvyklí), takže mi chvíli trvá, než obraz zkomponuju tak, jak chci. Ještě nemám zaostřeno. Zhruba odhaduju vzdálenost mezi aparátem a objektem a nastavuju ji na „zebře“. Na matnici není přesnost zaostření dost dobře vidět, takže vyklápím miniaturní lupu, která mi s tím pomůže. Lupu zaklapnu zpátky, znovu ještě trochu zmateně manévruju s kompozicí, ale nakonec je to tam a já mačkám. S nezvykle dutým zvukem vrací pružinka zrcadlo do základní polohy a matnice je zase mléčně bílá. Trvalo to celé asi pět minut (no dobře, tak jednu a půl), ale krátce poté se do podvědomí dostavuje lehké opojení z druhé fotky v mém životě zachycené na film (a první, u které jsem věděl, co dělám). Ještě jich mám na svitku (při formátu 6×6) k dispozici jedenáct. JEDENÁCT!!!

„Tatíííí, a můžeš mi tu fotku ukázat?“
„No, to právě že ne, broučku.“
„Jaktože ne? Vždyť na NORMÁLNÍM foťáku je to vidět hned…“
„Napřed ten film dofotím a pak ho musím dát do labu, kde ho vyvolají.“
„Jak jako vyvolají???“

Po zbytek cesty cítím kolem žaludku lehké chvění. Ještě totiž nevím, jestli to „vyšlo“.

O prvních dojmech po vycvakání tří, čtyř filmů, o uvědomění a poučení zase příště ;-).

. . . [ o ] . . .

Lucka a Zdenda

Začalo to objednávkou termínu půl roku dopředu.

„Pátek, 27. května.“
„Jasný, v zásadě nou problém.“
„Čtyři lidi plus fotograf.“
„Jasný, jaký si to uděláte…“
„Na Bezdězu.“
„Jasný. Cože – moment, KDE?!?

Zakázek sice nemám plný diář (fotky mě neživí), ale v tu chvíli jsem si musel ujasnit, jaké zakázky chci dělat a jaké ne. 300 km není zrovna za rohem.

Oba jsem znal zběžně od loňského června – Lucku jako svědkyni Kačky a Martina, Zdendu jako jejího přítele.  A protože jsme si lidsky skvěle vyhovovali, byla volba po chvilce vnitřního dialogu o pořadí priorit krystalicky jasná. Deset dnů před termínem jsme se potkali k doladění detailů a malé fotozkoušce. Jen tak, pár obrázků. Aby si zvykli být před objektivem.

Na místo jsem na nabídku Lucky přijel už ve čtvrtek večer (ostatní tam byli už od středy). To jednak umožnilo zredukovat stres z včasného příjezdu na minimum a jednak značně rozšířilo repertoir „nesvatebních“ fotek, které dokreslily atmosféru celé události. Pátek pak byl od rána naprosto pohodovým dnem. Nahoře nás sice trošičku zaskočilo počasí (chvílemi silný déšť, mlha, studený vítr a pocitová teplota asi 6° C), ale pochopil jsem to jako příležitost ke zhotovení více fotek. Zakončení u Máchova jezera pak už bylo jen třešničkou na dortu.

I když jsem měl s sebou dva malé blesky a jeden velký, snažil jsem se co nejvíc pracovat hlavně s přirozeným světlem, kompozicí a grafikou. Tím, že byla svatba takto minimalistická, nebylo nic, co by se nutně muselo a nebylo nic, co by se nemohlo. Lucka se Zdendou mi dali téměř absolutní kreativní svobodu. Záměrně píšu „téměř“, jelikož v určitém okamžiku se mi podařilo hranice té svobody objevit – když jsem se jim na nádvoří Bezdězu (za ne zcela příznivého počasí a teploty) pokoušel nastínit vizi své „signature fotky“, při které se měli asi do půli lýtek namočit do jezera (podobně jako třeba tady), Zdenda zchoulený v budně a kapuci přimhouřil oči, ústa se roztáhla do úsměvu od ucha k uchu a ledově klidným hlasem prohlásil: „Ty si se asi úplně pos*al, ne?“ A tak jsem je do vody nenamáčel a zůstali jsme raději na suchu.

Více fotek najdete na samostatné stránce.

. . . [ o ] . . .

A zase na Dářku…

Rok jsem tu nebyl. Letos na jaře jsem měl velké plány na focení. Vesmír se pak jaksi postaral, že na focení aktuálně nezbývá moc času ani energie.

Když jsem letos k Dářku přijel a za hudebního doprovodu jakéhosi Kabát revivalu jsem z kempu vyrazil po hrázi směrem k přístavu plachetnic, cítil jsem všudypřítomnou roztěkanost a nedařilo se mi najít myšlenkový klid ke kompozici. Foukal docela silný vítr, mraky jely rychle a voda poměrně hodně vlnkovala. Podmínky jak dělané na dlouhou expozici. Roztáhl jsem stativ a začal si štelovat obraz v hledáčku. Dlouhá pauza ve focení byla hodně znát. Vnitřně mě naprosto šokovalo, jak těžce jsem z útrob paměti lovil, jak se tenhle typ fotek vlastně dělá. Co musím kde nastavit a v jakém pořadí. Zatáhnout stativ, zaostřit a přepnout na manuální ostření, polarizační filtr, šedý filtr, dálková spoušť, kabel, stínítko očnice. Z expoziční tabulky vybrat správnou hodnotu času. Vyfotit. Odhadem podle stupnice na objektivu přeostřit na pozadí. Vyfotit znovu. Měl jsem za to, že je to jako plavání nebo jízda na kole. Že tohle se nezapomíná. Opak je zřejmě pravdou.

Než jsem se propracoval ke kompozici, se kterou jsem byl spokojený, obloha se vyčistila a mraky byly tytam. Ale poslední světlo se mi naštěstí podařilo zachytit. Udělal jsem na místě celkem asi 160 fotek. Tato se mi zatím líbí nejvíc, hromadu z nich ještě nemám zpracovaných. I tuto první postuji s asi měsíčním zpožděním. Plány jsou hezká věc – když vycházejí. Doufám, že se na Dářko příští rok zase vrátím. Je to v plánu.

. . . [ o ] . . .

Martin

Martin mě kontaktoval přes moje stránky a chtěl zhotovit reprezentativní fotky. Že prý si připadá nefotogenický, má problematickou pleť a chce se proto svěřit do rukou někomu, kdo s tím má zkušenosti. Stigma špatných fotek je, zdá se, poměrně rozšířené. Ale jak už bylo objasněno dříve, nefotogeničnost je mýtus – každý může mít dobrou fotku. A Martin udělal dobře, že se rozhodl to stigma prolomit.

Mužům více svědčí boční, kontrastnější svícení. Zvolil jsem proto větší softbox s mřížkou umístěný zleva a docela blízko, tak aby světlo bylo v zásadě měkké, ale přesto kontrastní. Pod softbox na levé straně jsem umístil odraznou desku, tak abych jeho obličej světlem více „obalil“ a trochou světla vyplnil stíny. Boční světlo je sice kontrastní a zvýrazňuje nerovnosti pleti, to ale platí hlavně pro přední část obličeje. Jelikož zde je problematická část na boku, udělalo v tomto případě přesný opak – prosvítilo celou strukturu kolmo a snížilo tím kontrast v klíčové oblasti. Zezadu zprava jsem pak přidal ještě druhý (menší) softbox s mřížkou, abych Martina oddělil od pozadí. A protože světlo není téměř nikdy bílé, přidal jsem barevné gely (slabý oranžový ¼ CTO a modrý ½ CTB), aby ve fotce byl nejen kontrast jasový (světlo x stín), ale také lehký barevný.

Možná si řeknete, že ten druhý blesk neudělal Martinově pleti nejlepší službu, protože její struktura na (jeho) levé tváři je docela viditelná. Možná máte pravdu. Mohl jsem druhý blesk vypnout nebo jej otočit směrem na pravou polovinu pozadí. Silueta by krásně vynikla a struktura pleti by zmizela ve stínech. To jsem ale úplně nechtěl. Nefotil jsem šampónka pro reklamu do módního časopisu. Fotil jsem portrét. A jeho pleť k němu patří, je součástí jeho osobnosti. Nechtěl jsem svítit tak, abych vytvářel zmanipulovaný obraz reality. Chtěl jsem svítit tak, abych realitu jen malinko ohnul v jeho prospěch.

Pokud bych mohl něco udělat jinak, rozsvítil bych světla v rozích garáže před Martinem (tj. za mnou). Ne, že by měly šanci jakkoli promluvit do expozice, na to jsou asi moc daleko. Ale zařídily by, aby se Martinovi stáhly oční zornice, takže by měl daleko větší a barevnější duhovky.

Pak už stačilo jen pohlídat klíčové atributy pro S&O (sebevědomí a otevřenost), tj. zřetelnou linii čelistí, nepatrně přimhouřená dolní víčka a malý úsměv. A bylo hotovo 🙂

. . . [ o ] . . .

K narozeninám

Zhruba před dvěma lety se mě Rusovlasá ptala, co bych chtěl k narozeninám. Řekl jsem, že chci „opušťák“ na Moravské Toskánsko, do krajinářské Mekky naší republiky. S přespáním, abych tam byl jak na večerní, tak ranní světlo. Už už jsem se chystal, že vyrazím, na konci března to mělo být to pravé. Pak přišel covid, všechny nás zavřel doma a dárek musel být odložen na neurčito.

Vyšlo to až letos. Sice v trochu jiném formátu, než jsem původně zamýšlel, to ale nebylo na škodu. Šardice, Svatobořice-Mistřín, Násedlovice. Krásných pár hodin strávených v inspirativní zemědělské krajině, kde dobrý záběr můžete najít o dost častěji než jinde. Klíčem je dlouhé tele (klidně 200 mm a víc) a dobrý stativ. No a dobré světlo (ale to je potřeba vždycky, přece byste nečekali něco jiného). Když na ně máte trochu štěstí, je to jako v pohádce. Jediné co vás štve je, že nemůžete být aspoň na dvaceti různých místech současně. Tím pádem ale máte 19 dobrých důvodů, proč se sem vrátit 🙂

Vstával jsem v 5 hodin, abych tam byl první. Povedlo se, u rozhledny Soudek nad Šardicemi jsem byl ještě před kolegy z Bohemian Journeys. Celé ráno ale bylo totálně zatažené, šedé, nijaké. Navíc se mi nedařilo najít kompozici, která by stála za to. Nakonec jsem to (asi trošku znechuceně) zabalil a vyrazil objevovat nové pohledy jinam. Cestou jsem na chvíli zastavil nedaleko autovrakoviště Šardice-Rajčatárna. Asi na 3 minuty se slunko prodralo vrstvou mraků a já měl zrovna to štěstí, že jsem stál vedle auta s foťákem v ruce. Pár cvaků na každou stranu a kouzlo zase zmizelo.

Takovou fotku si dokážu představit ve velkém fomátu na zdi. Toho dvouletého odkladu nelituji. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám. A já už teď vím, že se tam budu vracet častěji.

. . . [ o ] . . .

Portrét začínající fotografky

Letošní první fotomisí byl portrét začínající fotografky Anny. Jednou už jsem měl tu čest a důvěru zachytit důležité okamžiky z jejího života. Tentokrát byl však účel jiný – pár fotek, které by mohla použít na profil svých stránek a sociálních sítí.

Když fotíte něčí profil, jako první musí nejdříve přijít otázka:

Koho fotím? Kdo je můj klient a co chci vlastně prezentovat?“

Zatímco já často tíhnu k relativně větší produkci a není pro mě výjimkou si na focení přinést 20 i více kg vybavení (což souvisí s tím, jaké fotky chci dělat), Anna je z mého pohledu maximálně minimalistická. Jedno tělo (fotoaparátu), k němu jeden kvalitní pevný objektiv a přirozené světlo. To je všechno, co potřebuje a co jí stačí. Což (nečekaně) souvisí zase s tím, jaké fotky chce dělat ona. Vím sice, že má i menší odraznou desku a systémový blesk, ale nic z toho jsem ji ještě neviděl používat. Fotí sice teprve krátce, ale z jejích fotek je znát, že se světlem pracuje citlivě a dobře. Navíc minimalistické vybavení naznačuje, že při focení se soustředí hlavně na práci s klienty a ne na mačkání tlačítek. A to je dobře.

Pro výsledek proto byly klíčové dva atributy – přítomnost „nářadí“ na fotce a žádný blesk, pouze přirozené světlo. Dopředu jsme domluvili oblečení a já si mezitím připravil asi tři lokace – jednu „bezpečnou“ (otevřený stín, severozápadní stěna), jednu se sytými barvami a jednu navíc. S výjimkou první „bezpečné“ lokace to bylo nejvíc o hledání světla, které by nebylo fádní a nudné. Trošku jako když Antonín Kratochvíl hledal světlo s Davidem Bowiem. A tak, když jsem na jednom místě „našel“ sluneční prasátka a na tom druhém zajímavé „kapsy“ pozdněodpoledního slunka (rozhraní světla a stínu) prostupujícího nedalekým keřem, nebylo nad čím váhat. Třešničkou na dortu pro mě bylo retrospektivní zjištění, že všechny tři fotky jsou zhotovené jedním (byť zoomovým) objektivem, tedy stejně minimalistickým kitem, který používá Anna.

. . . [o] . . .

Stolní světlo

Nedávno jsem tu dával článeček o světle ze supermarketu. Dnes to bude o světle, kterému se ve fotografické hantýrce říká „stolní“ (table-top light).

To totiž máte tak. Před minulým víkendem mi Rusovlasá slíbila, že se mnou zajde do garáže otestovat nové postupy ve svícení. A toho bylo potřeba využít. V podstatě by se dalo říct, že to byl workshop. Pro mě. Pro ni to byla malá procházka a pár (ona říká, že hodně) chvil otužování v 6°C.

Když se řekne stolní světlo, je to přesně to, co slyšíte. Světlo zvednete nahoru nad hlavu a namíříte svisle dolů na zem, tak aby jeho plocha byla vodorovně – jako deska stolu (odtud „table-top“). Takové světlo však může vytvářet poměrně hluboké stíny, a proto je vhodné volit světlo s větší plochou (čím větší, tím lepší), od věci není ani přidání odrazky pod světlo, tak aby se část světla mohla odrazit zpět nahoru a prosvítit stíny. Máte-li jen jeden blesk, odrazku potřebujete umístit těsně pod dolní hranu snímku. Sílu odrazu pak můžete částečně regulovat buď vzdáleností (nahoru/dolů), náklonem nebo volbou barvy odrazky (stříbrná/bílá). Regulace je ale v tomto případě poněkud omezená. Pokud máte blesků více, můžete odrazku jen tak ledabyle pohodit na zem a druhým bleskem svítit dolů na odrazku. Regulaci síly odrazu (a tím pádem vzájemný poměr množství světla shora a zespodu) pak máte plně pod kontrolou. Fotografovanou osobu umístíte těsně za okraj softboxu a odrazky, takže světlo vlastně svítí do prostoru mezi vámi a modelem.

Vzhledem k tomu, že takové světlo je frontální, má dvě zásadní výhody:

  • Do značné míry potlačuje nerovnosti a vady pleti, a proto je jako stvořené pro ženy. Pokud ženě dopřejete takové světlo, bude vás za to milovat.
  • Poloha světla je univerzální vzhledem k poloze modelu, tzn. není potřeba dělat žádné změny, pokud se model natočí na jinou stranu.

Suma sumárum, k fotce: 150 cm bílý odrazný deštník s rozptylnou vrstvou nahoře. Opravdu velká plocha, takže velmi měkké světlo. Není jako mořská vlna, která se nečekaně přižene a nevybíravě vás uhodí do tváře. Je spíš … jako by vás někdo položil do mechu. Na zemi přímo pod deštníkem leží stříbrná odrazka, do které pálím druhým bleskem, pro urychlení jej držím jen tak v levé ruce. Na pozadí pak miniaturním výkonem svítí třetí blesk s mřížkou domácí výroby. Jeden blesk v sáňkách fotoaparátu v režimu Commander řídí ty tři služebníky.

Jeden blesk jim vládne všem, jeden jim všem káže, …

. . . [ o ] . . .

U jezírka

Kdesi v polích mezi lesy leží poměrně důmyslně ukryté Maršovské jezírko. Když v létě sestoupíte k jeho hladině, máte pocit, že jste u menší verze Stříbrného jezera s pokladem. Julie navrhla fotit u něj, na mně bylo vymyslet ten zbytek. Oblečení jsme volili tak, aby nebylo moc křiklavé a hlavně – aby se mohla namočit (určitě jste si už všimli, že vodu, u vody a nebo ve vodě fotím poměrně často).

Největší výzvou (jakkoli to v současnosti zprofanované slovo nemám rád) se ukázalo nikoliv focení, ale samotná cesta k jezírku. Pro běžná auta není moc přístupné, a proto jsme museli necelý kilometr dojít pěšky. Což v zásadě není problém, pokud s sebou nemáte 25 kg vybavení, z čehož zhruba polovinu nesete v rukách. Na zádech batoh a v něm dvě těla (záloha pro případ selhání) se dvěma objektivy (širokáč a tele), pár blesků a dalších drobností – šedý ND filtr, korekční gely na blesk atd. No a na ruce pak zbyl stativ, světelný stojan, zátěžový pytel, vak se softboxem a deka. Julie se sice nabízela, že mi pomůže něco vzít, ale to jsem nemohl připustit, protože modelka je na krásu a ne na nošení věcí.

Po příchodu k jezírku jsme si vysvětlili, jak bude první fotka vypadat (tak trochu jako z Erbenovy Kytice), a každý jsme zaujali svou pozici. Potíž byla v tom, že za těch asi 800 metrů cesty byly moje ruce tak vysílené, že jsem nedokázal udržet foťák v klidu a musel jsem si vzít na pomoc stativ. Kdybychom přidali dýmovnici, byla by fotka možná ještě lepší. Něco si ale musím nechat i na příště.

Na fotce v úvodu bylo nejtěžší najít kompozici tak, aby žádná ze dvou linií (vody a kraje lesa) neprocházela Julii hlavou. Středová kompozice se vyloženě nabízela – vzhledem k liniím, které přirozeně vedou oko ze všech čtyř rohů do středu. Na pravidlo třetin (či jakékoliv další) zapomeňte. Kompozice totiž není soubor pravidel, ale ZPŮSOB VIDĚNÍ. O zbytek už se postaral barevný kontrast oranžové (poloviční CTO na blesku) a modré (WB 3600 K).

Na pastvině nad jezírkem jsme pak udělali ještě tuto fotku a pak už nás čekala jen cesta zpět k autu s původní zátěží.

Fyzicky zřejmě nejnáročnější focení, které jsem kdy absolvoval. Ponaučení? Pokud chcete fotit něco víc než jen běžné výcvaky, pořiďte si asistenta 😀

. . . [ O ] . . .

Best of 2021

Je konec roku a s ním přichází i tradiční bilancování a nízký průlet nad letošními fotkami. Tentokrát je jich víc, protože jsem víc fotil. Přírůstek digitálního archivu za tento rok jen o chlup nedosáhl pěti tisíc snímků. Přeji všem klidný závěr roku a úspěšný vstup do toho příštího. 🙂

. . . [ o ] . . .

PF 2022

Všem pravidelným čtenářům i náhodným návštěvníkům hezké pohodové Vánoce
a do nového roku hlavně zdraví, méně starostí a více radostí.

A vím, že se budu opakovat, když si budu přát, aby příští rok byl zase o něco víc normální.

Navíc ještě celé naší současné společnosti bych přál:
Aby bylo méně zákazů a méně příkazů.
Aby bylo více tolerance vůči druhým.
Aby ubylo všudypřítomného napětí a podrážděnosti.
Aby lidé pro sebe měli více vlídnosti a pochopení.
Aby se i na nejvyšší místa vrátil zdravý rozum.
Aby si lidé uvědomili, že není jen černá a bílá.
Že existuje i široká škála odstínů šedé mezi tím…

A aby se každému z nás splnilo to, co si nejvíc přeje.

Mějte se fajn. 🙂

. . . [ o ] . . .