Karanténní

Tato fotka vznikla poslední den před vyhlášením všeobecné karantény.
Pro všechny, kteří  jsou doma. Vydržme.

Zakázka téměř komerční

Nedávno jsem tu psal o únikové hře, kterou spáchali učitelé a rodiče dětí ze ZŠ a MŠ Pramínek k třicátému výročí sametové revoluce. Někomu klíčovému se asi musely líbit moje fotky, tak mi v mejlu přistála prosba o zhotovení fotek pro nový školní web.

Kromě obrázků z výuky (mateřská škola plus oba stupně základní školy) jsem měl obsáhnout také podobenky cca 45 zaměstnanců školy – což není úplně málo – a to celé v časové dotaci necelých 5,5 hodin. Představa byla asi taková, že učitelé budou zachyceni přímo „v akci“, tedy při výuce. Téměř instinktivně jsem tuto ideu zavrhl. Představa nekontrolovaného prostředí a nutnosti přizpůsobovat se světlu, času a průběhu výuky mě upřímně děsila. Místo toho jsem se chtěl držet postupu, který umím nejlépe a který bude mít ve výsledku nějakou štábní kulturu.

Svůj garážový atelier jsem tedy nacpal do auta a přemístil do ředitelny školy, kterou k tomu účelu velkoryse poskytla paní ředitelka. Chvíli si možná myslela, že se tam chci rovnou nastěhovat, ale zcela profesionálně nedala na venek nic znát.

Místnost byla sice asi o půl metru kratší, než jsem si přál, ale připravený plán nebylo nutné nijak revolučně modifikovat. V zásadě jsem zvolil univerzální dvousvětelný set-up, přičemž hlavní světlo v ose objektivu (a odrazná deska pod ním) osvětlovalo osobu a druhé, taktéž v ose, odrazem o zeď relativně rovnoměrně osvětlovalo pozadí – bílou rozptylku:

Tak je zajištěno, že na rozdíl od „klasického“ svícení ze 45° úhlu může portrétovaný nastavit libovolnou stranu tváře včetně „ánfasu“ a všechny fotky vypadají stejně. Navíc se jednalo téměř výhradně o dámy, takže s nějakým bočním svícením – které zvýrazňuje nerovnosti pleti a nemůže si je proto dovolit každý – jsem se nechtěl pouštět na tenký led. Spíš jsem chtěl děvčatům trochu polichotit a k tomu se nejlépe hodí frontální svícení shora a zespoda (tzv. clamshell lighting).

Nepřišli sice všichni, ale i tak – málokdo chce/může v nabitém programu běžného pracovního dne strávit s fotografem víc než dvě nebo tři minuty. A i za ten kratičký čas musí fotograf udělat maximum pro to, aby fotky byly v každém individuálním případě nejen použitelné, ale i reprezentativní.

Kvůli tomu přece angažovali specialistu. Někoho, kdo držel foťák v ruce víc než jednou.

. . . [ o ] . . .

Barevné hrátky

Barva je ve fotografii důležitým výrazovým prvkem. Čisté světlo z blesku je  sterilně bílé (tj. má neutrální spektrum), barevná teplota cca 5400 K. Někdy takové světlo chceme.

Většinou ale ne. Ze života kolem nás totiž známe mnoho světelných zdrojů – slunce, oheň, nejrůznější typy žárovek, zářivek, LED zdrojů, pouličních neonů atd. Ale téměř žádný z nich není neutrálně bílý. Možná tak slunce na bezmračné obloze kolem poledního. Ale při východu a západu je nejprve červené, pak tmavě oranžové a s rostoucí intenzitou sytost barvy slábne. A ve stínu má světlo modrý nádech.

Někdy se snažíme bleskem emulovat různé typy osvětlení, aby to vypadalo, že svíceno není bleskem. Kdo to takhle umí, může se považovat za mistra. My ostatní se ještě musíme hodně učit.

Někdy se ale nesnažíme nic emulovat. Někdy je primárním účelem ta barva a nebojíme se to naplno přiznat. Proč? Protože je prostě cool a zábavné mít nahoře modrý jazyk a po stranách růžový.

Ale o tom, jaký je rozdíl mezi emulací světelného zdroje a bláznivou divadelní paletou zase až někdy jindy. Teorie barev je sama o sobě dost složitá.

. . . [ o ] . . .

Ranní štatl

Po dlouhé dlouhé době jsem opět vyrazil ráno na Špilberk. Abyste v polovině února stihli modrou hodinku a úsvit, nemusíte ještě vstávat uprostřed noci. Vyplatí se přijít včas – ještě potmě. Jednak chytíte nejlepší místo – ostatní se musí smířit jen s tím, co zbylo. Jednak máte šanci chytit ještě noční světla. Východ slunce totiž v 99 % případů přichází až dlouho poté, co zhasnou.

Stejně jako dnes. Dvě fotky, ze kterých je ta výsledná složena, dělilo celých 46 minut. Tuto techniku jsem již jednou popisoval zde.

A když budete mít štěstí, zastaví se u vás další fotograf z cizího státu a vy budete mít třeba možnost potrénovat konverzaci. Tak jako já dnes 🙂

. . . [ o ] . . .

Best of 2019

A do nového roku 2020 vstupujeme s výběrem několika fotek z roku 2019, které se zde na blogu neobjevily, ale patří k tomu nejlepšímu, co se mi povedlo. Tedy, až na tu úvodní. Ta se povedla Druhorozené.

A co dál? Jedeme dál. Dopředu. Pořád dál. Nezastavujem, máme zpoždění.

. . . [ o ] . . .

Čtyři a půl decky za MUNI

Asi před patnácti lety jsem se chtěl stát dárcem. Nechtěli mě. Tak jsem se nedávno zeptal znovu. A už chtějí.

Impulsem byl projekt 100 litrů krve díky MUNI. Původně jsem si chtěl s sebou vzít foťák a pořídit obrázek přímo z akce. Včera večer při nácviku jsem ale zjistil, že s pevnou padesátkou s minimální zaostřovací vzdáleností 45 cm nedokážu spolehlivě zamířit a zaostřit. A taky mi došlo, že každý by nemusel snést pohled na napíchnutou ruku, byť na obrázku. Tak alespoň takto symbolicky.

Dnes za MUNI. Příště už sám za sebe.

Pojďte se zapojit taky. Zachráníte život.

Nejste z MUNI? Nevadí, může kdokoliv.

. . . [ o ] . . .

Protisvětlo v barvách podzimu

Uplynulé dva týdny vrcholil podzim. Teplé počasí, ranní mlhy, a ve srovnání s předchozími roky letos opravdu dlouhé období bohatých barev, navíc umocněné nadprůměrným počtem slunečných dnů. Kdo nevyrazil, už tolik příležitostí mít letos nebude.

Barvy podzimu. A protisvětlo. Spojení dvou věcí, které mě tolik baví. Dřív jsem si myslel, že fotit do protisvětla je složité a těžké a že nejlepší je fotit po světle. Trochu mi to připomíná tu památnou větu z pohádky, jak není umění vařit se solí. Protisvětlo však dokáže náladu a energii fotky posunout úplně jinam. A když se taková fotka podaří, radost je o to větší 🙂

. . . [ o ] . . .

Pan učitel

Na letošní dovolené jsme opět (už asi po páté či po šesté) zavítali do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Už jsme tu viděli víceméně všechno. Ale otevřenou školu a v ní učitele teprve poprvé. Kouzelný stařík. Distinguovaný pán, který i přes svůj pokročilý věk vyzařoval duševní svěžest a moudrý životní nadhled na všechny strany. Poutavě a nikoli nesouvisle vyprávěl o realitě věku minulého, jakoby ji sám zažil, přestože nemohl. Vůbec se mi nechtělo pryč, dokázal bych poslouchat hodiny. Tak jsem se zeptal (to považuji za základní slušnost), zda si můžu udělat obrázek. Velkoryse svolil.

Jeden z mála environmentálních portrétů, které v mém portfoliu najdete. Je na první pohled jasné, kde byla fotka pořízena. Kompozice je na střed. Někdo jistě bude namítat, že je to velké faux-pas. Já si to nemyslím. Učitel je obklopen věcmi, které určují charakter místa – černá školní tabule, svinovací obraz, katedra s učebními pomůckami. Kam jinam učitele umístit, než doprostřed. TAM přece logicky patří. A přitom těch věcí není tak moc, aby mezi nimi vizuálně zanikl. Stačí přece náznak. Náš mozek nabídnuté indicie bleskurychle vyhodnotí a správně zařadí do existujících konceptů a zkušeností. Také díky světlu hraje pan učitel na fotce jasný prim. Jediné, co mi trošku vadí, je odkládací polička na křídy/hadr na zdi. Čistý prostor by se mi líbil víc. Ale nebyl jsem pánem situace. Byl jsem jen návštěvník.

Nakonec jsem poděkoval a se srdečným podáním ruky jsme se rozloučili. Takového učitele bych si přál mít…

. . . [ o ] . . .

Nezapomeňte se otočit

Když fotíte krajinu, jste otočení určitým směrem a zíráte na to krásné světlo, které jste tentokrát (zaplať pan Bu) stihli, a přemýšlíte, jak nejlépe zkomponovat. Přitom často zůstanete zafixovaní na úhel pohledu a směr, kvůli kterému jste přišli. Tak jako já nedávno:

Než ale odejdete, nezapomeňte se otočit kolem své osy. Nezabere vám to déle než 10 sekund. Uvidíte, co jste předtím neviděli. A někdy to může být stejně (nebo ještě více) atraktivní záběr, než ten, pro který jste původně přišli. I když to bude jen hloupé selfíčko. Vivian Maier je fotila pořád.

Buďte otevření a přístupní novým možnostem.
Dívejte se kolem sebe.
Dívejte se líp.
Dívejte se „out of the box“. 🙂

. . . [ o ] . . .

V hlavě

To co vidíte nahoře, není pro mě tak úplně typická fotka. Alespoň tedy ne v intencích toho, co tu běžně věším. Přesto jsem měl neodolatelnou potřebu tuhle fotku udělat. Její hodnota je pro mě nikoliv vizuální, ale ryze symbolická.

jedné chytré knize jsem četl, že věci fotografujeme pro to, čím jsou, a pak pro to, čím JINÝM jsou. Jednodušeji řečeno, v našich rozhodnutích o tom, co fotografovat, hrají důležitou roli asociace nyní viděného s jinými věcmi nebo situacemi z našich životů.

Když jsem vloni poprvé viděl ten barák a k němu přilepenou polorozpadlou kůlničku, uvědomil jsem si, že něco takového aktuálně prožívám ve vztahu k fotografii. Něco na způsob ostrovů z populárního animáku V hlavě. Dům zde reprezentuje váš život a osobnost a časem k němu lepíte kůlničky všeho, co děláte a co vás ovlivňuje. Kůlnička rodiny, kůlnička adrenalinových sportů, kůlnička hulení trávy… každý má to své. Já před patnácti lety postavil kůlničku fotografie. Dlouho stála bez údržby. Víc než deset let. Pak do ní někudy zateklo. Zřejmě na mě dolehl pocit neschopnosti uspokojivě zodpovědět fundamentální otázku toho mého cvakání – proč to vlastně dělám. Aby fotka nebyla konečným produktem, ale nástrojem/prostředkem k dosažení vyššího cíle. Jenže CO je ten vyšší cíl? Pomalu jedna po druhé začaly uhnívat střešní latě, až nedokázaly unést tíhu svého břemene. Střecha se propadla a kůlničce hrozilo celkové sesunutí.

Dlouhé měsíce jsem stál na rozcestí a přešlapoval. Volby byly přitom jasné – buď kůlničku zbourat a přilepit k domu jinou, nebo ji opravit tím, že najdu odpovědi. Teď vás určitě napadne, že asi nebudu moc bystrej, když dojít do této fáze mi trvalo víc než deset let. Jenže já celou tu dobu takovou otázku řešit nepotřeboval. Drajv pro fotku tam byl od začátku sám o sobě a to mi vždycky stačilo. Pak to tak nějak plíživě a nepozorovaně přišlo. A tak jsem provedl celkovou dekonstrukci až k základům a čekal, co z toho bude.

A ty odpovědi jsem skutečně našel. Dokonce mě to oklikou přivedlo zpět k Projektu Portrét, jehož třetí etapa se právě začíná rozjíždět.

 

Na rozcestích se všichni ocitáme s železnou pravidelností.

Některá jsou jednoduchá, jiná ne.

Záleží jen na vás, jakou cestou se vydáte.

Vzdát se je snadné.

Už jen TO je důvod, proč to nedělat.

 . . . [ o ] . . .

Antifrustrační

Čas od času se pro inspiraci koukám na 500px a když v galeriích vidím ty skvělé fotky krajin, přepadá mě frustrace. Dokonalé úsvity a západy slunce, vodopády, mléčné dráhy, polární záře, písečné duny. Island, Alpy, Patagonie, pacifické pobřeží Oregonu, Nový Zéland. Taky by se mi líbilo jezdit po všech těch zemích a cvakat si ikonické scény.

Pak si ale uvědomím, že udělat pěknou fotku v těchto místech světa není zase tak těžké. Když dokážete včas vstát a dobře zkomponovat, máte téměř vyhráno. Atraktivita dané lokality pracuje pro vás. Ale co takhle udělat pěknou fotku pár kroků od vašeho domu? Že tam není nic k vidění? Chyba. Nedíváte se správně. Všude je něco k vidění. A i na prázdné louce kousek od domu můžete udělat zajímavou fotku.

Až příště jen tak půjdete někudy, kde zdánlivě nic není, zkuste se lépe dívat 😉

. . . [o] . . .

Linie

Linie je nejjednodušším a zároveň nejsilnějším grafickým prvkem. Přitom je ideálním nástrojem pro vedení oka obrazem. Lidské oko totiž, jakmile linii uzří, instinktivně ji následuje a sklouzne se po ní jako po banánové slupce. Linií tedy můžete chytře využít ve svůj prospěch – pokud například fotografovaný objekt umístíte na jejich konec, budou fungovat jako vodící linky (leading lines) a divákovo oko se – chtě nechtě – sveze přímo k cíli.

Přitom linie nemusí být nutně rovná a dokonce ani nemusí být spojitá (souvislá). Pokud dokážete najít sérii vhodně uspořádaných samostatných bodů, náš mozek si linii „vytvoří“ sám na základě vlastních zkušeností s existujícími koncepty. Dobrý příklad je třeba úvodní fotka z článku o perspektivě:

Přestože hlavice a patky pilířů jsou jen sérií diskrétních „bodů“ v prostoru, jejich uspořádání je takové, že náš mozek jednotlivé body podvědomě propojí a vytvoří vodící linie pro oko, které se zastaví na fotografovaném objektu (turisté).

Důležité na liniích je však především to, jaký pocit navozují. Svislé a vodorovné linie působí klidně a staticky, protože zvykově představují objekty nehybně stojící (stromy) či ležící (horizont, vodní hladina). Naproti tomu linie diagonální působí značně dynamicky, protože připomínají objekty v procesu pádu. Zajímavé je, když se obojí potká v jedné fotce – například zde je všudypřítomný rytmus statických svislých linií narušen jedinou diagonálou. S ní fotka nepůsobí ani zdaleka tak poklidným a tichým dojmem, jakým by působila jen se svislými kmeny. Šikmý strom do fotky vnáší značný neklid, nestabilitu a dynamiku (přestože se ve skutečnosti nikam nepohybuje).

Přitom nemusí jít jen o fotky krajiny – vzpomeňte na příspěvek o Robertovi, kde byly aplikovány stejné principy.

Podobně lze uvažovat i o tvaru linie – je-li oblá, zakřivená či jde-li třeba o vlnovku, navozuje daleko větší pocit dynamiky než rovná linie, která působí klidněji (i když je třeba orientována diagonálně).

A jak to všechno zužitkovat při hledání odpovědi na otázku jak komponovat? Především musíte jít do sebe a nejprve vycházet z toho, jak na Vás scéna před Vámi působí nebo jaký pocit chcete na diváka přenést. Pokud cítíte ticho, klid a mír, volte kompozici statickou, aby Vaše fotka takové pocity přenesla. Cítíte-li neklid, pohyb a energii, komponujte dynamicky s výraznými diagonálními liniemi.

. . . [ o ] . . .

Na hliník

Před nějakou dobou jsem měl příležitost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na plátno. 90×60 cm. Poté přišel samolepící plakát 60×40 cm. Nyní jsem měl možnost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na hliníkovou desku. 120×80 cm! Nikdy jsem nic tak velkého nedělal.

Přitom to začalo docela nevinně.

„Chtěl bych nějakou tvou fotku do chatičky. Abych se díval do přírody, když vejdu.“
„No jo, na té straně nemáš vokno. Po libosti, vyber si. A jak velký? Chtělo by to aspoň 90×60.“

Výběr padl na břízy ve větru. Po zvážení klimatických podmínek v chatičce (0-30 °C a kolísající vlhkost) jsem zavrhl papír i plátno a zvolil hliníkovou desku. 90×60 bylo ok. Jenže kdesi vzadu v hlavě mě šimrala zvědavost. Co takhle trochu prozkoumat možnosti a rezervy mé 8 let staré D7000? Pojďme do toho. Největší co mají ve formátu 3:2 – 120×80. Za tři pracovní dny přišla zpráva o expedici. Když jsem o další dva dny později přijel do trafiky, kde si hotové zakázky normálně vyzvedávám, nikde jsem žádný větší placatý balík neviděl. Že by tady ještě nebyl? To je divný.

„Dobrý den, jdu si vyzvednout zakázku z Fotolabu.“
„Jo jo, museli jsme to kvůli velikosti dát tady za roh…“

Málem mi vypadly oči z důlků. Pane bože, to je monstrum, běželo mi hlavou. Jak dám tohle do auta?!? Naštěstí se vešlo, s odřeným balením. Nad hlavy všem, jako druhá střecha. Další úžas čekal doma po rozbalení. Nádherné detaily, krásné barvy, kontrast, ostrost… zkrátka – jiná liga. Těším se, až uvidím reakci budoucího majitele.

…A kdesi vzadu v hlavě se skládá plán. Tohle musím ještě někdy zopakovat.

. . . [ o ] . . .

Vzpomínka na jaro

Někde jsou závaly sněhu, v Brně to vypadá jakoby zima ještě ani pořádně nezačala. A do jara je daleko. Už mi ale chybí, tak vzpomínám.

Foceno 21. dubna 2018, mezi Žebětínem a Veselkou.

. . . [o] . . .

Co je kompozice?

Konečně přichází pokračování Fotoškoly. V prvním modulu jsme se seznámili s tím, jak fotografie funguje po technické stránce. Druhý modul budeme věnovat tomu, jakým způsobem uspořádat obraz tak, aby dával smysl, aby byl co nejpůsobivější a abyste dokázali přivést oko diváka tam, kam chcete. Už v Prologu jsem sliboval, že druhý modul bude náročnější. Že se budete muset trošku zamyslet. Takže, je to tu.

Předstupněm tohoto příspěvku (a vlastně druhého modulu Fotoškoly jako celku) je článek „Kompozice aneb úvaha o definicích“. Komu se nechce článek číst, shrnu podstatu:

Kompozice je způsob vidění.
Dobrá kompozice je taková, při které je způsob vidění nejsilnější.

Ve své podstatě jde o to, že nemá smysl zabývat se dogmatickými pravidly „dobrých“ či „špatných“ kompozic. Fotograf má (resp. měl by) sám v sobě hledat emocionální odezvu na to, co před sebou vidí, a pomocí obrazových prvků (např. linií, tvarů atd.) a výrazových prvků (např. perspektivy, hloubky ostrosti, světla atd.) hledat nejvhodnější způsob, jak oko diváka navést tam, kam chce. Zní to možná trochu složitě, ale zkuste se nad tím zamyslet. Pokud výše uvedenou tezi přijmete, odměnou vám bude až euforický pocit osvobození. Nejen že nebudete muset memorovat a myslet na desítky „zaručených“ pravidel z učebnic a aplikovat je. Nemusíte myslet ani na to, které z nich zrovna porušujete, a jestli je to v dané situaci opodstatněné. Všechno tohle totiž obvykle děláte v případě, že sami nemáte jasnou vizi, nebo ještě hůře – z obavy, co na to řeknou jiní/ostatní. Není ale důležité, co daná fotografie znamená pro VÁS? Obraťte pozornost dovnitř sebe sama a s tímto vědomím pak budete moci všechno s klidem hodit za hlavu a soustředit se na to podstatné – co před sebou vidíte a ze kterého bodu je vaše vidění nejsilnější.

Abyste ale mohli vyhodnotit místo a strategii nejsilnějšího vidění, musíte si nejprve odpovědět na to fundamentální:

CO vlastně fotím? Co je TO, co mě zaujalo?
Co chci svým divákům ukázat?

A nebuďte v odpovědích zbytečně obecní. Nebuďte líní zamyslet se a pojmenovat (stačí jednou větou) objekt vašeho zájmu. Pokud totiž nedokážete přesně říct, co fotíte, jak to pak chcete dobře zkomponovat? A jak potom chcete, aby to zprostředkovaně z vaší fotky pochopil divák, když to nevíte ani vy sami? Dovoluje-li to situace, obětujte JEDNU MINUTU konkretizování a pojmenování svého záměru. Věřte mi, že vám ta minuta bude připadat mučivě dlouhá. Jděte do detailu. Nestačí říct „přírodu“. V přírodě je spousta věcí – třeba jak mlha leží v údolí, jak slunce osvětluje vrcholky hor, jak se voda v jezírku točí a unáší barevné listí, jak stromy vrhají stíny atd. Nestačí říct „Moniku“ nebo „Robina“. I Monika a Robin se smějí, mračí, koukají přísně/vyděšeně/překvapeně/popleteně. I Monika i Robin mají nějakou osobnost, nějaký styl, nějakou činnost, kterou rádi dělají. Pojmenujte jednou větou to, co chcete na fotce ukázat. Možná váš překvapí, jak těžké to může být.

Jakmile budete mít v tomhle jasno (jedna minuta!), přejděte k další fázi. To jediné, co byste měli mít na paměti teď, je následující:

„Jednoduchost jako základní princip kompozice.
Cokoliv, co nepřispívá k fotografii, rozptyluje od ní.“

Jinými slovy – až se budete příště dívat do hledáčku nebo na displej vašeho přístroje, upamatujte se, co je námětem vaší fotografie. A podívejte se, co kromě vašeho námětu v hledáčku ještě vidíte. A cokoliv, co není oním námětem nebo s ním přímo nesouvisí, se pokuste z fotografie eliminovat. Změnou stanoviště, změnou ohniska, změnou perspektivy, rozostřením. Mějte na fotografii pouze to, co je námětem. Ostatní musí pryč, protože to odvádí pozornost od námětu. Že to nejde? Jeden filozof kdysi řekl, že „překážky jsou ony obávané věci, které spatříme, když odvrátíme pohled od svého cíle.“ Cílem je v našem případě mít na fotografii JEN ten námět. Je jasné, že to nejde vždycky a absolutně. Ale zkuste – namísto plácnutí fotky z výše očí a z místa, kde právě stojíte – hledat cestu, jak se co nejvíce k tomu cíli přiblížit.

Prostředkem, jak toho dosáhnout, je řada obrazových a výrazových prvků. Některé z nich, jako třeba linie či tón a kontrast, si přiblížíme v následujících kapitolách. Jiné, jako např. hloubka ostrosti či perspektiva, už máme v malíku od prvního modulu.

Nuže tedy, až příště vezmete fotoaparát do ruky, zkuste se na chvíli zastavit a zamyslet se v prvé řadě nad tím, co to vlastně fotíte a odkud je vaše vize nejsilnější. V druhé řadě – zda máte ve fotografii věci, které nesouvisí s námětem, a jestli by je nešlo nějakým způsobem dostat pryč. Pokud na tyto dvě věci dokážete pomyslet ještě před stisknutím spouště, jste na cestě k lepším fotografiím.

Praktické cvičení:

  1. Věnujte jednu celou minutu pojmenováním námětu.
  2. Podívejte se do hledáčku a zjistěte, co dalšího kromě námětu ještě vidíte. Zamyslete se, jaký vztah to má k hlavnímu námětu.
  3. Pokuste se všechno, co nemá spojitost s námětem, eliminovat či minimalizovat změnou stanoviště, perspektivy, úhlu pohledu či clonovým rozostřením.
  4. Opakujte body 1-3.
. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Best of 2018

Po roce opět krátké retrospektivní ohlédnutí za uplynulým rokem a pár fotek, které nebyly na blogu. Letos bylo fotek tak nějak méně. Holt, plány nevyjdou vždy podle představ. Možná, že je čas na revizi přístupu. Není to prohra. Není to give-up. Dost možná jen dočasná změna strategie.

Neplánovat.
Nestanovovat si cíle.
Nechat se unášet plynutím života.
A na konci být možná příjemně překvapen.
Ale rozhodně ne zklamán.

. . . [ o ] . . .

PF 2019

Klidné a pohodové Vánoce.
Do nového roku hlavně zdraví.
A dobré světlo.
A… více lepších fotek.

DTP
🙂

. . . [ o ] . . .

Brněnská adventní

Po dlouhé pauze opět s fotopřístrojem v ruce. Respektive, na stativu. Nadešel čas adventní a centrum Brna se již tradičně ponořilo do záplavy stánků. Na náměstích se mísí vůně svařeného vína a punče s pronikavou vůní skořicových trdelníků, pečeného masa a uzených klobás. Letos má však Brno jednu premiérovou atrakci – třiatřicetimetrové ruské kolo.

Poměrně dlouho jsem hledal kompozici, která by kolu slušela – aby bylo v čistém prostoru a nevedla přes něj žádná šňůra světel. A zároveň aby popředí nedominovaly všudypřítomné odpadkové koše, což při stanovišti na zemi a širokém ohnisku (10 mm na APS-C) byl trošku problém. Původně jsem měl připravenou kompozici s dvojicí pouličních lamp po krajích. Ale lampy z nějakého důvodu nesvítily, čímž v kompozici ztratily svoje opodstatnění, a tak jsem tuto variantu opustil.

I při tak širokém ohnisku bylo potřeba fotoaparát mírně naklonit vzhůru. I když focení trvalo jen pár minut, neuchránil jsem objektiv od dešťových kapek. Napřed jsem počasí ten den (šedé plechové zataženo a mírný déšť) proklínal. Když jsem ale uviděl fotku, byl jsem mile překvapen – barevné rozostřené skvrny mi nejen nevadily, ale naopak pro mě dotvořily atmosféru studeného sychravého počasí, které k adventu patří stejně neodmyslitelně jako zálohované kelímky ohřívající svým obsahem prokřehlé ruce návštěvníků.

Třešničkou na pomyslném dortu pak byla paní ve žluté bundě, která notnou chvíli hypnotizovala kolo. Možná přemýšlela, jestli stojí za to vystát frontu a dát jednu jízdu. Možná si jen užívala svůj kelímek a nasávala atmosféru blížících se Vánoc.

. . . [ o ] . . .

Zrcátková legrácka

…aneb experiment, BTS a neplánované selhání.

Při focení v atelieru vyznávám osobní mantru: Pokaždé vyzkoušet něco nového. Ne moc revolučně. Trošičku. Mám-li v plánu 5 fotek, jedna z nich musí být experimentální, taková, jakou jsem ještě nedělal. Za prvé, nutí mě to o nadcházející session přemýšlet dopředu a přicházet s kreativními nápady. Za druhé, řemeslně se posouvám dopředu (nebo, aspoň v to věřím).

Tentokrát s Julií. V čem je fotka „běžná“? Atelier. Dva blesky. Modrý (CTB) a oranžový (CTO) gel. Normálka. V čem je fotka nová? Především použitým tvarovačem hlavního světla. Dnes žádný deštník, žádný softbox. Žádný beauty dish, který tak rádi používají módní fotografové. Obyčejné domácí zrcátko. A pár kusů kvalitní šedé lepící pásky, takzvané „gafy“ (Gaffer tape).

 

BTS:

Pozadí: Jeden blesk s CTB gelem, malý softbox.

Popředí: Stíny malinko prosvětluje odražené modré světlo z pozadí. Oči osvětluje druhý blesk s CTO gelem, který má Julie po své pravé ruce a mírně za sebou. Světlo vyletí z blesku, obarví se gelem na oranžovo (na teplotu žárovky). Dál putuje mřížkou, aby se mu nezachtělo příliš do stran. Proletí spořádaně Julii těsně kolem hlavy a dopadá na zrcátko, jehož plocha je částečně přelepena gafou tak, aby vznikl nepravidelný tvar (téměř trojúhelník). Od zrcátka se odráží a konečně dopadá Julii do tváře. Povrch zrcátka paprsky odráží, avšak nerozptyluje (!) a vytváří tak nepravidelný tvar s ostrými hranicemi.

Selhání: Za zrcátkem po mé pravé ruce byl ještě velký 150 cm deštník, který měl velmi malým výkonem projasnit místa, kde Julie není osvětlená zrcátkem (tedy skoro všude). Jenže jsem nemehlo a při manipulaci se světly mezi fotkami jsem si blesk omylem přepnul do jiného režimu. Takže nebleskal. Co na to říct? Napadá mě akorát: „Pane Bu, proč já?!?“

. . . [ o ] . . .

Zase po roce

Po roce opět na Velkém Dářku. Tentokrát však ne tradičně od hráze se západem slunce. Letos od Radostína – s východem slunce.

Budíček ve 4:30. Adrenalinová jízda kolmo potmě lesem s baterkou na hrudní přezce batohu. Můj bajk totiž žádné svítilny nemá (jsou pro trapáky a je to zbytečná zátěž). Naštěstí se nikdo nepokoušel Pomáhat a chránit. Hodinu do půli stehen ve vodě a hledání nejlepší kompozice a světla. ND filtr a kabelová spoušť zastrčené v plavkách, střídavě dle potřeby vytahuji jedno nebo druhé a to zbývající se snažím neutopit ve vodě. Série odstupňovaných expozic (bracketing pro HDR) s různým časem, různou clonou (f/9 pro maximální ostrost popředí a horizontu, f/22 pro sluneční paprsky) a různou zaostřovací vzdáleností (focus stacking).

Když už je slunko docela vysoko, balím, suším nohy a jedu lesem zpět. Tentokrát už bez baterky. Ještě dlouho před snídaní jsem doma. Někteří ještě leží v posteli 🙂

Miluju tichá rána. Jen já, foťák, příroda a světlo. Nic víc. To stačí.

. . . [ o ] . . .

 

Slunečnicová

Budíček ve 4:40. Obloha roztažená, silnice mokrá – v noci pršelo.
4:50 odjezd autem do lokality mezi Kníničkami a Jinačovicemi, zastávka u prvního slunečnicového pole.
To, co dnes hledám, je anomálie. Slunečnice, která ráno NENÍ otočená na východ. Rebelka, která dokáže popřít svoji přirozenost. A – východ slunce. Nejlépe obojí v jedné fotce. Pár takových slunečnic jsem našel. Koukají na jih (na rozdíl od zbytku stáda, které tupě zírá na východ a čeká na nevyhnutelné).
Jediné, co tu není, je lepší světlo. Protisvětlo. Východ slunka blokuje kopec. Než se přes něj slunko přehoupne, bude už pozdě. Měním lokaci.

Přesun do Jinačovic. Mlha, skoro až tma. No go.

Přejezd k lehce vyvýšeným Rozdrojovicím. Slunečnicový lán svažující se na severovýchod. Pár desítek metrů pode mnou se po silnici líně převaluje mlha. Slunko vykoukne co nevidět. Co víc si přát? Hledám Rebelku. Nenacházím. Široko daleko ani jedna. Asi mají lepší disciplínu než ty holky dole pod kopcem. Škoda. Už není čas hledat dál.

Rozevírám stativ a exponuji. Priorita clony. Zaostřit na popředí, clona f/9 pro maximální ostrost. Přeostřit na horizont (resp., na nekonečno), clona f/20 pro delší paprsky sluneční hvězdy. 

Lightroom. Vyvolání obou fotek – vyrovnání (sblížení, chcete-li) jednotlivých expozic („exposure matching“). Photoshop. Prolnutí obou fotek. Retuš tmavých skvrnek, způsobených nečistotami na čipu, které jsou při f/20 už hodně vidět. Slaboučké barevné tónování – stíny do modra, jasy do červena. Ortonův efekt, doostření, ořez. Uložit.

Rebelku jsem našel. Bohužel na nevyhovujícím místě. Tato fotka má však pro mě daleko silnější atmosféru, kouzlo okamžiku.
Podlehl jsem. Zvítězila forma nad obsahem?