Martin

Martin mě kontaktoval přes moje stránky a chtěl zhotovit reprezentativní fotky. Že prý si připadá nefotogenický, má problematickou pleť a chce se proto svěřit do rukou někomu, kdo s tím má zkušenosti. Stigma špatných fotek je, zdá se, poměrně rozšířené. Ale jak už bylo objasněno dříve, nefotogeničnost je mýtus – každý může mít dobrou fotku. A Martin udělal dobře, že se rozhodl to stigma prolomit.

Mužům více svědčí boční, kontrastnější svícení. Zvolil jsem proto větší softbox s mřížkou umístěný zleva a docela blízko, tak aby světlo bylo v zásadě měkké, ale přesto kontrastní. Pod softbox na levé straně jsem umístil odraznou desku, tak abych jeho obličej světlem více „obalil“ a trochou světla vyplnil stíny. Boční světlo je sice kontrastní a zvýrazňuje nerovnosti pleti, to ale platí hlavně pro přední část obličeje. Jelikož zde je problematická část na boku, udělalo v tomto případě přesný opak – prosvítilo celou strukturu kolmo a snížilo tím kontrast v klíčové oblasti. Zezadu zprava jsem pak přidal ještě druhý (menší) softbox s mřížkou, abych Martina oddělil od pozadí. A protože světlo není téměř nikdy bílé, přidal jsem barevné gely (slabý oranžový ¼ CTO a modrý ½ CTB), aby ve fotce byl nejen kontrast jasový (světlo x stín), ale také lehký barevný.

Možná si řeknete, že ten druhý blesk neudělal Martinově pleti nejlepší službu, protože její struktura na (jeho) levé tváři je docela viditelná. Možná máte pravdu. Mohl jsem druhý blesk vypnout nebo jej otočit směrem na pravou polovinu pozadí. Silueta by krásně vynikla a struktura pleti by zmizela ve stínech. To jsem ale úplně nechtěl. Nefotil jsem šampónka pro reklamu do módního časopisu. Fotil jsem portrét. A jeho pleť k němu patří, je součástí jeho osobnosti. Nechtěl jsem svítit tak, abych vytvářel zmanipulovaný obraz reality. Chtěl jsem svítit tak, abych realitu jen malinko ohnul v jeho prospěch.

Pokud bych mohl něco udělat jinak, rozsvítil bych světla v rozích garáže před Martinem (tj. za mnou). Ne, že by měly šanci jakkoli promluvit do expozice, na to jsou asi moc daleko. Ale zařídily by, aby se Martinovi stáhly oční zornice, takže by měl daleko větší a barevnější duhovky.

Pak už stačilo jen pohlídat klíčové atributy pro S&O (sebevědomí a otevřenost), tj. zřetelnou linii čelistí, nepatrně přimhouřená dolní víčka a malý úsměv. A bylo hotovo 🙂

. . . [ o ] . . .

K narozeninám

Zhruba před dvěma lety se mě Rusovlasá ptala, co bych chtěl k narozeninám. Řekl jsem, že chci „opušťák“ na Moravské Toskánsko, do krajinářské Mekky naší republiky. S přespáním, abych tam byl jak na večerní, tak ranní světlo. Už už jsem se chystal, že vyrazím, na konci března to mělo být to pravé. Pak přišel covid, všechny nás zavřel doma a dárek musel být odložen na neurčito.

Vyšlo to až letos. Sice v trochu jiném formátu, než jsem původně zamýšlel, to ale nebylo na škodu. Šardice, Svatobořice-Mistřín, Násedlovice. Krásných pár hodin strávených v inspirativní zemědělské krajině, kde dobrý záběr můžete najít o dost častěji než jinde. Klíčem je dlouhé tele (klidně 200 mm a víc) a dobrý stativ. No a dobré světlo (ale to je potřeba vždycky, přece byste nečekali něco jiného). Když na ně máte trochu štěstí, je to jako v pohádce. Jediné co vás štve je, že nemůžete být aspoň na dvaceti různých místech současně. Tím pádem ale máte 19 dobrých důvodů, proč se sem vrátit 🙂

Vstával jsem v 5 hodin, abych tam byl první. Povedlo se, u rozhledny Soudek nad Šardicemi jsem byl ještě před kolegy z Bohemian Journeys. Celé ráno ale bylo totálně zatažené, šedé, nijaké. Navíc se mi nedařilo najít kompozici, která by stála za to. Nakonec jsem to (asi trošku znechuceně) zabalil a vyrazil objevovat nové pohledy jinam. Cestou jsem na chvíli zastavil nedaleko autovrakoviště Šardice-Rajčatárna. Asi na 3 minuty se slunko prodralo vrstvou mraků a já měl zrovna to štěstí, že jsem stál vedle auta s foťákem v ruce. Pár cvaků na každou stranu a kouzlo zase zmizelo.

Takovou fotku si dokážu představit ve velkém fomátu na zdi. Toho dvouletého odkladu nelituji. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám. A já už teď vím, že se tam budu vracet častěji.

. . . [ o ] . . .

Portrét začínající fotografky

Letošní první fotomisí byl portrét začínající fotografky Anny. Jednou už jsem měl tu čest a důvěru zachytit důležité okamžiky z jejího života. Tentokrát byl však účel jiný – pár fotek, které by mohla použít na profil svých stránek a sociálních sítí.

Když fotíte něčí profil, jako první musí nejdříve přijít otázka:

Koho fotím? Kdo je můj klient a co chci vlastně prezentovat?“

Zatímco já často tíhnu k relativně větší produkci a není pro mě výjimkou si na focení přinést 20 i více kg vybavení (což souvisí s tím, jaké fotky chci dělat), Anna je z mého pohledu maximálně minimalistická. Jedno tělo (fotoaparátu), k němu jeden kvalitní pevný objektiv a přirozené světlo. To je všechno, co potřebuje a co jí stačí. Což (nečekaně) souvisí zase s tím, jaké fotky chce dělat ona. Vím sice, že má i menší odraznou desku a systémový blesk, ale nic z toho jsem ji ještě neviděl používat. Fotí sice teprve krátce, ale z jejích fotek je znát, že se světlem pracuje citlivě a dobře. Navíc minimalistické vybavení naznačuje, že při focení se soustředí hlavně na práci s klienty a ne na mačkání tlačítek. A to je dobře.

Pro výsledek proto byly klíčové dva atributy – přítomnost „nářadí“ na fotce a žádný blesk, pouze přirozené světlo. Dopředu jsme domluvili oblečení a já si mezitím připravil asi tři lokace – jednu „bezpečnou“ (otevřený stín, severozápadní stěna), jednu se sytými barvami a jednu navíc. S výjimkou první „bezpečné“ lokace to bylo nejvíc o hledání světla, které by nebylo fádní a nudné. Trošku jako když Antonín Kratochvíl hledal světlo s Davidem Bowiem. A tak, když jsem na jednom místě „našel“ sluneční prasátka a na tom druhém zajímavé „kapsy“ pozdněodpoledního slunka (rozhraní světla a stínu) prostupujícího nedalekým keřem, nebylo nad čím váhat. Třešničkou na dortu pro mě bylo retrospektivní zjištění, že všechny tři fotky jsou zhotovené jedním (byť zoomovým) objektivem, tedy stejně minimalistickým kitem, který používá Anna.

. . . [o] . . .

Stolní světlo

Nedávno jsem tu dával článeček o světle ze supermarketu. Dnes to bude o světle, kterému se ve fotografické hantýrce říká „stolní“ (table-top light).

To totiž máte tak. Před minulým víkendem mi Rusovlasá slíbila, že se mnou zajde do garáže otestovat nové postupy ve svícení. A toho bylo potřeba využít. V podstatě by se dalo říct, že to byl workshop. Pro mě. Pro ni to byla malá procházka a pár (ona říká, že hodně) chvil otužování v 6°C.

Když se řekne stolní světlo, je to přesně to, co slyšíte. Světlo zvednete nahoru nad hlavu a namíříte svisle dolů na zem, tak aby jeho plocha byla vodorovně – jako deska stolu (odtud „table-top“). Takové světlo však může vytvářet poměrně hluboké stíny, a proto je vhodné volit světlo s větší plochou (čím větší, tím lepší), od věci není ani přidání odrazky pod světlo, tak aby se část světla mohla odrazit zpět nahoru a prosvítit stíny. Máte-li jen jeden blesk, odrazku potřebujete umístit těsně pod dolní hranu snímku. Sílu odrazu pak můžete částečně regulovat buď vzdáleností (nahoru/dolů), náklonem nebo volbou barvy odrazky (stříbrná/bílá). Regulace je ale v tomto případě poněkud omezená. Pokud máte blesků více, můžete odrazku jen tak ledabyle pohodit na zem a druhým bleskem svítit dolů na odrazku. Regulaci síly odrazu (a tím pádem vzájemný poměr množství světla shora a zespodu) pak máte plně pod kontrolou. Fotografovanou osobu umístíte těsně za okraj softboxu a odrazky, takže světlo vlastně svítí do prostoru mezi vámi a modelem.

Vzhledem k tomu, že takové světlo je frontální, má dvě zásadní výhody:

  • Do značné míry potlačuje nerovnosti a vady pleti, a proto je jako stvořené pro ženy. Pokud ženě dopřejete takové světlo, bude vás za to milovat.
  • Poloha světla je univerzální vzhledem k poloze modelu, tzn. není potřeba dělat žádné změny, pokud se model natočí na jinou stranu.

Suma sumárum, k fotce: 150 cm bílý odrazný deštník s rozptylnou vrstvou nahoře. Opravdu velká plocha, takže velmi měkké světlo. Není jako mořská vlna, která se nečekaně přižene a nevybíravě vás uhodí do tváře. Je spíš … jako by vás někdo položil do mechu. Na zemi přímo pod deštníkem leží stříbrná odrazka, do které pálím druhým bleskem, pro urychlení jej držím jen tak v levé ruce. Na pozadí pak miniaturním výkonem svítí třetí blesk s mřížkou domácí výroby. Jeden blesk v sáňkách fotoaparátu v režimu Commander řídí ty tři služebníky.

Jeden blesk jim vládne všem, jeden jim všem káže, …

. . . [ o ] . . .

U jezírka

Kdesi v polích mezi lesy leží poměrně důmyslně ukryté Maršovské jezírko. Když v létě sestoupíte k jeho hladině, máte pocit, že jste u menší verze Stříbrného jezera s pokladem. Julie navrhla fotit u něj, na mně bylo vymyslet ten zbytek. Oblečení jsme volili tak, aby nebylo moc křiklavé a hlavně – aby se mohla namočit (určitě jste si už všimli, že vodu, u vody a nebo ve vodě fotím poměrně často).

Největší výzvou (jakkoli to v současnosti zprofanované slovo nemám rád) se ukázalo nikoliv focení, ale samotná cesta k jezírku. Pro běžná auta není moc přístupné, a proto jsme museli necelý kilometr dojít pěšky. Což v zásadě není problém, pokud s sebou nemáte 25 kg vybavení, z čehož zhruba polovinu nesete v rukách. Na zádech batoh a v něm dvě těla (záloha pro případ selhání) se dvěma objektivy (širokáč a tele), pár blesků a dalších drobností – šedý ND filtr, korekční gely na blesk atd. No a na ruce pak zbyl stativ, světelný stojan, zátěžový pytel, vak se softboxem a deka. Julie se sice nabízela, že mi pomůže něco vzít, ale to jsem nemohl připustit, protože modelka je na krásu a ne na nošení věcí.

Po příchodu k jezírku jsme si vysvětlili, jak bude první fotka vypadat (tak trochu jako z Erbenovy Kytice), a každý jsme zaujali svou pozici. Potíž byla v tom, že za těch asi 800 metrů cesty byly moje ruce tak vysílené, že jsem nedokázal udržet foťák v klidu a musel jsem si vzít na pomoc stativ. Kdybychom přidali dýmovnici, byla by fotka možná ještě lepší. Něco si ale musím nechat i na příště.

Na fotce v úvodu bylo nejtěžší najít kompozici tak, aby žádná ze dvou linií (vody a kraje lesa) neprocházela Julii hlavou. Středová kompozice se vyloženě nabízela – vzhledem k liniím, které přirozeně vedou oko ze všech čtyř rohů do středu. Na pravidlo třetin (či jakékoliv další) zapomeňte. Kompozice totiž není soubor pravidel, ale ZPŮSOB VIDĚNÍ. O zbytek už se postaral barevný kontrast oranžové (poloviční CTO na blesku) a modré (WB 3600 K).

Na pastvině nad jezírkem jsme pak udělali ještě tuto fotku a pak už nás čekala jen cesta zpět k autu s původní zátěží.

Fyzicky zřejmě nejnáročnější focení, které jsem kdy absolvoval. Ponaučení? Pokud chcete fotit něco víc než jen běžné výcvaky, pořiďte si asistenta 😀

. . . [ O ] . . .

Best of 2021

Je konec roku a s ním přichází i tradiční bilancování a nízký průlet nad letošními fotkami. Tentokrát je jich víc, protože jsem víc fotil. Přírůstek digitálního archivu za tento rok jen o chlup nedosáhl pěti tisíc snímků. Přeji všem klidný závěr roku a úspěšný vstup do toho příštího. 🙂

. . . [ o ] . . .

PF 2022

Všem pravidelným čtenářům i náhodným návštěvníkům hezké pohodové Vánoce
a do nového roku hlavně zdraví, méně starostí a více radostí.

A vím, že se budu opakovat, když si budu přát, aby příští rok byl zase o něco víc normální.

Navíc ještě celé naší současné společnosti bych přál:
Aby bylo méně zákazů a méně příkazů.
Aby bylo více tolerance vůči druhým.
Aby ubylo všudypřítomného napětí a podrážděnosti.
Aby lidé pro sebe měli více vlídnosti a pochopení.
Aby se i na nejvyšší místa vrátil zdravý rozum.
Aby si lidé uvědomili, že není jen černá a bílá.
Že existuje i široká škála odstínů šedé mezi tím…

A aby se každému z nás splnilo to, co si nejvíc přeje.

Mějte se fajn. 🙂

. . . [ o ] . . .

Těhotenský portrét + BTS

Tato fotka je sice už pár měsíců stará, ale teprve nedávno jsem dostal svolení ji zveřejnit. Už si úplně přesně nepamatuju, jestli mě o fotky požádala, nebo jsem jí svou nabídku tak trochu vnutil. Známe se totiž už drahně let a fotil jsem ji za tu dobu už tolikrát, že jsem si tak nějak nechtěl připustit, že bych u tak důležité věci, jako je první těhotenství, se svým objektivem nebyl.

Zadání tedy bylo jasné – série fotek jak párových, tak samostatných. Obvykle si světlo na fotce tvořím sám, místo abych se přizpůsoboval tomu, co zrovna je. Jelikož se ale člověk musí neustále zlepšovat a posouvat („U gotta keep movin‘, bro!“), byla tentokrát strategie malinko jiná – jako základ pracovat s přirozeným světlem a pomocně přiblýsknout jen v případě, že to bude potřeba. A většina fotek opravdu byla jen s přirozeným světlem, byť v zatažený lednový den toho světla nebylo úplně moc – průměrná expozice vycházela přibližně na 1/40 sec. při f/4,5 a ISO 800.

Základem každého portrétního focení jsou dobré pózy. A ty musí zvládat fotograf. Portrétovaní, pokud to nejsou profesionální modelové a modelky, toho většinou o pózování moc neví, takže očekávají, že je fotograf „nastaví“ tak, aby to dobře vypadalo. Je fotografův job říct svému modelu, co chce. Portrétovaný se totiž nevidí, takže nemůže posoudit, jak právě vypadá. Zadání přitom musí být dostatečně konkrétní (typu „levou nohu dej na schodek a loktem se opři o koleno“), aby se nemnožily okamžiky nechápavě pozvednutého obočí („a teď udělej něco trochu jinak, ne ještě jinak…“). Výborně funguje přímo předvedení nebo například zrcadlení – fotograf dělá to, co chce po portrétovaném, a portrétovaný dělá to co fotograf, jako by se díval na svůj obraz do zrcadla. Výhodou je, že tato technika nepotřebuje rozsáhlou slovní zásobu 😀

Po prozkoumání možností a limitů přirozeného světla jsem přece jen vytáhl blesk a trochu přeskupil světelné poměry v místnosti. Chtěl jsem něco tmavšího, kontrastnějšího, kompozičně výraznějšího. Stáhnul jsem tedy expozici na -2 EV a rozsvítil lampu, abych pozadí trochu prosvětlil – jsme přece v interiéru a tam umělé žárovkové světlo očekáváte. Těhuli jsem posadil na kraj židle v popředí a z pravé strany – odkud mimochodem přicházelo přirozené světlo oknem – jsem přisvítil 90 cm softboxem. Ke kompoziční výraznosti jsem si dopomohl širokým ohniskem (24 mm). Abych ale zachoval tu tmavší a kontrastnější atmosféru, potřeboval jsem mít absolutní kontrolu nad rozptylem a směrováním světla tak, aby blesk svítil jenom tam kam chci a ne jinam. Na softbox jsem proto přidal mřížku. Použít na přisvícení něco jako odraz od bílého stropu nebo průsvitný deštník, světlo by se rozletělo všude a atmosféra by byla zcela zabitá.

A pak je tu ještě barva světla. Žárovka je červená (3000 K), zatímco blesk má barvu neutrálního denního světla (5400 K). To moc nejde dohromady. Navíc světlo není téměř nikdy neutrálně bílé. Zde se snažím bleskem simulovat přirozené existující světlo, nechci žádné divoké teatrální efekty. A jelikož divák ve fotce vidí svítit žárovky, PŘEDPOKLÁDÁ, že nastávající maminka je osvětlená právě tímto zdrojem světla. Kdyby ale světlo v popředí mělo barevně výrazně jiné spektrum, byl by tam logický rozpor. Pro částečné „sblížení“ teplot obou světel jsem proto na blesk přidal čtvrtinový CTO gel. Setup vypadal přibližně takto:

Fotky se líbily. To mě moc těší. Mně se z nich nejvíc líbí ta úvodní a jsem rád, že jsem ji tady mohl vyvěsit.

. . . [ o ] . . .

Adventní

A je to tu…. První adventní neděle. Těším se, letos na mě ta vánoční atmosféra leze nějak dřív. A když ani nebudou ty vánoční trhy, tak jsme si aspoň rozsvítili na návsi stromeček…

Zátišíčka obvykle nefotím, ale Rusovlasá tak hezky vyzdobila balkon, že jsem nemohl odolat. Stačilo jen dát foťák na stativ, aktivovat samospoušť a přidat světlo luny… 🙂

Krásný advent všem.

. . . [ o ] . . .

Na sídlišti

Párkrát už jsem tu psal, že víc než fotek z atraktivních destinací si vážím fotek, které vzniknou v okolí bydliště. Když totiž přijedete do Alp, na Seychely nebo na Island, udělat pěknou fotku je takové…. jednodušší. Už jen z toho důvodu, že máte smysly zbystřené a našponované a očekáváte, že o dobré fotky budete doslova zakopávat na každém kroku.

Zatímco v okolí domova nejste většinou ve střehu a máte pocit, že všechno, co tam je, už jste viděli tisíckrát. Musíte vyvinout mnohem víc vědomého úsilí k tomu, abyste v té změti tisíckrát viděného našli fotku. Něco podobného se mi stalo minulý víkend, když jsem vyšel z domu, abych odvezl auto do garáže. Normálně totiž vidíte toto:

Jen když napnete smysly, uvidíte v tom zmatku „běžných“ věcí, které tak na sídlišti obvykle čekáte, i fotku v úvodu. Obě jsou focené ze stejného místa, jen jiným ohniskem (a ta úvodní s neutrálním šedým filtrem k prodloužení expozičního času). Upoutalo mě totiž, jak vítr třepotá podzimem zbarvenými javorovými listy (věnujte jednu celou minutu pojmenování toho, co fotíte!). A zachytit to se nakonec povedlo.

. . . [ o ] . . .

Business portrét koučky + BTS

Před pár týdny jsem fotil portrét začínající koučky. V zadání rezonovalo „business“ a „reprezentativní“, aby to byla první fotka, která by na vás měla vykouknout z jejích stránek. Janu jsem několikrát fotil už dřív – vždy to byla laskavost z její strany na moje pozvání. A bylo na čase, abych jí to oplatil.

Začali jsme na parkovišti u rustikální betonové zdi. Lepší pozadí si nemůžete přát. Trochu podexponovat (-0,7 EV), white balance téměř na žárovku (4000 K) a přidat blesk s polovičním CTO gelem – (nejen) můj oblíbený trik. Tentokrát v 60 cm softboxu s mřížkou, aby rozptyl byl co nejmenší.

Pokračovali jsme v interiéru. Využil jsem zábradlí jako vodící linii (a k pohodovému opření), rychle klesající slunko ještě vytvořilo zajímavý barevný kontrast na pozadí. Svíceno 90 cm softboxem (bez mřížky). Větší měkčí světlo, menší kontrast.

Následovala série fotek „v akci“, kdy Jana vysvětluje…….. ….no zkrátka to co zrovna potřebovala vysvětlit 😊 Vzhledem k tomu, že jsme byli ve standardní konferenční místnosti, kde světla nebylo úplně nazbyt, zkusil jsem trik, který jsem okoukal u Jerryho Ghionise – blesk jednoduše nasadíte do patice fotoaparátu, hlava otočená o 90° do strany (do zdi) a režim TTL bez kompenzace necháte dělat, co umí. Nikon využívá sofistikovaných technologií a má za sebou desítky let vývoje, tak proč toho nevyužít. Výsledkem je jemně rozptýlené boční světlo.

Nakonec jsem ve zbytku času chtěl ještě udělat klasický headshot s bílým pozadím. Použil jsem jen jeden blesk, takže bílá úplně nevyšla, ale myslím že to tentokrát moc nevadí.

. . . [ o ] . . .

Podzimní portrét

Obrázek ze společného víkendu s Martinem a Kačkou. Zrovna jsme natrefili na peak podzimních barev a vymetenou oblohu. Při procházce zámeckým parkem se Druhorozená chtěla válet v hromadě ořechového listí, to jsme jí naštěstí vymluvili. Jako náhradu za „zkaženou legraci“ jsem vymyslel aspoň tento skupinový portrétek v podzimních barvách a padajícím listí, které Prvorozený i Druhorozená hodili do vzduchu. Momentální malý nápad, do kterého se podařilo vměstnat místo, barvy, počasí, lidi a hlavně pohodovou atmosféru.

Malý nápad, ze kterého mám velkou radost.

Fotka, ve které je vše podstatné.

Fotka, která pro mě zůstane mementem toho víkendu.

Důvod, proč v prvé řadě bereme foťák do ruky.

. . . [ o ] . . .

Světlo ze supermarketu

Muže nefotím příliš často. Když ale mám takovou příležitost na dosah, neodmítnu ji. A pokud jde o muže se silným charismatickým pohledem, jdu té příležitosti aktivně naproti.

Tento portrét vznikl víceméně jako doplněk při práci na jiné zakázce. Jednoduchý one-light headshot ve zbytku času. Ten „zbytek času“ byl možná jádrem problému. Použité (téměř frontální) svícení, které fantasticky sluší ženám (ženu jsem fotil pro tu jinou zakázku), se k němu moc nehodí. Jeho tvář prozrazuje, že tento chlapík prožil bohatý a plný život. Že má zkušeností na rozdávání. A za to by si zasloužil lépe padnoucí světlo.

Je to asi jako když si na sebe místo obleku ušitého na míru vezmete oblek ze supermarketu. Bude relativně dobrý, ale ne dokonalý. Protože obleky ze supermarketu mají univerzální střih – aby padly relativně dobře na průměrnou postavu. Jenže lidé nejsou univerzální ani průměrní, lidé jsou individuality.

A toto bylo takové univerzální světlo ze supermarketu. Kdybych fotil znovu nebo měl trochu víc času, volil bych jiný typ svícení – tvrdší, kontrastnější, s druhým bleskem kontra a tmavším pozadím – tak aby se světlo lépe hodilo k té drsné tváři. (Podrobněji na toto téma také zde.)

Naštěstí pro mě, jeho tvář a pohled mají TOLIK charakteru, že celou fotku „utáhnou“ i přes to supermarketové svícení.

. . . [ o ] . . .

K čemu je širokáč

Spousta lidí vlastní a spousta lidí plánuje si pořídit širokoúhlý objektiv – lidově širokáč, širočina nebo široko. To je objektiv, který má krátkou ohniskovou vzdálenost (např. 24 mm, 20 mm, 15 mm) a široký úhel záběru. Ne každý jej ale používá správně.

Hlavní účel širokáče

Tím, že má objektiv široký zorný úhel, vleze se do záběru hodně věcí.

Podstata širokáče ale nespočívá v tom, abyste do záběru dostali všechno. Podstata spočívá v tom, že širokáč dokáže zvýraznit perspektivu.

Takový objektiv se tedy hodí zejména ke zdůraznění popředí. Důležité také je, abyste se k tomu popředí, které má být zvýrazněno, hodně přiblížili. Podrobněji v tomto samostatném článku o perspektivě.

Jistě, někdy je širokáč dobrý k tomu, abyste do záběru dostali například celý zámek. Ale to pravé ořechové nastává, když se přiblížíte na dosah ruky nebo blíž. Nebojte se klidně na dvacet, třicet centimetrů. Čím blíže budete, tím výraznější bude i perspektivní zkreslení.

Na co si dát pozor

  1. Správný výběr popředí – čím výraznější popředí bude, tím víc úsilí musíte věnovat výběru dobrého (zajímavého) motivu.
  2. Minimální zaostřovací vzdálenost objektivu – každý asi chápe, že by popředí nemělo být od objektivu v menší vzdálenosti, než na jakou dokáže objektiv zaostřit.
  3. Hloubka ostrosti – přestože širokáče mívají velkou hloubku ostrosti, při velkém přiblížení je dobré volit vyšší clonová čísla (f/11, f/16 apod.), případně exponovat vícekrát s různou zaostřovací vzdáleností a následně fotky složit v editoru (focus stacking).
  4. Linie – tím, že se do širokého záběru vlezou celé domy, je snadné nechat se zlákat a při focení trochu naklopit foťák dozadu (chcete přece i střechu…). A máte zaděláno na častý problém amatérských snímků architektury – kácející se linie. Jde to sice korigovat v editoru, ale jak už to tak bývá – čím víc naklopíte, tím hůř se to pak napravuje.

Až příště nasadíte širokáč (nebo zazůmujete na široký konec setového objektivu), vzpomeňte si, k čemu široký úhel záběru vlastně je. Ne proto, abyste tam měli víc věcí. Ale proto, aby věci ve předu byly víc vidět. Správně použitý širokáč pak dokáže vyprodukovat divácky velmi atraktivní snímky.

. . . [ o ] . . .

Vlasy

Tentokrát ovšem nejde o slavný muzikál, ale právě o obyčejné vlasy. No, vlastně ne tak úplně obyčejné. Jde o vlasy, které se nestříhaly déle než dva roky. A mým úkolem bylo je obrazově ztvárnit před tím, než je ostré břity znovu zkrátí.

Vzhledem k tomu, že vrcholilo léto, byly k dispozici louky a pole s obilím – tj. zelená a žlutá. Zvolili jsme proto zelené šaty – jdou dobře ke žluté i zelené a jsou kontrastní k oranžové. Ke zvýraznění vlasů se nejlépe hodí protisvtětlo, a tak jsem se snažil mít pozdně-odpolední slunko nejvíc na pozici kolem desáté nebo druhé hodiny.

Místo obvyklých stojanů s blesky, softboxy a deštníky jsem se tentokrát snažil pracovat jen s přirozeným světlem a zúročit nakoukané tutoriály o pózování. Jestli se to povedlo nebo ne, posuďte sami.

Zhruba za týden po focení vjel do pole s obilím kombajn a do vlasů nůžky. Pevně svázané lokny putovaly do krabice a směrem k dobrovolníkům v noveharo.cz, kteří jim brzy najdou nového majitele.

. . . [ o ] . . .

A zase ta Julie

Julii jsem fotil už dřív. Tentokrát jsme však knížky vyměnili za housle a z atelieru vyrazili do plenéru. Hraje totiž už od základky a já rád fotím lidi při tom, co dělají. Snažil jsem se, ostatně jako vždy, vytvořit několik různých vzhledů, aby bylo z čeho vybírat. Lokaci jsem si obhlížel nedávno.

Fotka v úvodu byla třešničkou na dortu celého focení. Chtěl jsem barevný kontrast, oblohu po západu slunka a hlavně pohyb. Řešení tedy bylo jasné – šaty barevně kontrastní k modré a zelené a delší expoziční čas. Přestože už bylo jen chvíli před setměním, obloha na západě pořád svítila skoro nukleárně, a tak jsem musel nasadit neutrální šedý filtr, abych se na ten relativně delší čas vůbec dostal. Odhadoval jsem, že na zobrazení pohybu bude nutné použít přibližně ¼ sekundy. Julii bylo také nutné prosvítit bleskem, aby to celé nebyla jen divná tmavá mazanice se světlou oblohou. Ten správný čas byl nakonec 1/8 sec. (ISO 50 a f/5,6), blesk na druhou lamelu, aby na konci expozice vyřízl ostrý zmrazený obraz.

Za dobu, co jsme fotili, zahrála pěkných pár písniček a byla radost ji poslouchat. Několikrát jsem se přistihl, že místo focení jen poslouchám. Několik skvělých fotek jsme udělali i u jezírka, ale o těch (a o strastech k nim vedoucích) zase někdy příště.

. . . [ o ] . . .

Kačka a Martin

Před pár týdny jsem měl tu čest fotit svatbu Kačce a Martinovi. Full-day event, z domu jsem vyrážel po páté ráno, domů přijel před desátou večer.

Fotit svatbu je vždycky tak trochu adrenalin a tak trochu hodně tíha zodpovědnosti za očekávaný výsledek z akce, která se nedá zopakovat. Kdybyste se v pozici svatebního fotografa někdy ocitli, můžete se inspirovat v sérii mých článků Jak fotit svatbu.

Když jsme si domlouvali parametry zakázky, chtěl jsem se s nimi sejít osobně. Na rozdíl od všech předchozích svateb jsem totiž nastávající novomanžele vůbec neznal. Jen jeden opatrný telefonát kvůli rezervaci termínu, ze kterého nepoznáte téměř nic. Jedině z osobního setkání totiž máte šanci „nasát“ jací jsou. Jestli si s nimi budete vyhovovat. A mimo jiné taky navnímat, jak daleko budete moci při focení zajít.

Překvapilo mě, jak moc milí, přátelští, vstřícní a ohleduplní Martin a Kačka jsou. Opatrně sdělovali svá přání a představy a pokud si něčím nebyli zcela jistí, neměli problém nechat si poradit. Obvykle se při focení svatby potýkáte s nedostatkem času. Dvě samostatné hodinové fotící session na různých místech (dopoledne + podvečer) a k tomu svědkyně jako asistentka na mě proto působily jako dar z nebes. Jediné, co na chvíli překazilo plány, bylo počasí. Obřad měl být na rodinné vinici, nakonec jej museli přesunout do interiéru. Byli však dobře připraveni i na takovou variantu.

Při focení neměli problém věnovat dostatek své pozornosti objektivu a byli pro každou hloupost, kterou jsem vymyslel. Dovolím si říct, že svou prezenci před fotoaparátem si vyloženě užívali. Dobře totiž chápali, že fotograf je tam pro ně a že pustit jej k sobě dostatečně blízko je investice, která má vysokou návratnost a prémiové dividendy. A já myslím, že na fotkách je to znát.

A kdyby to někomu znělo jako „standardní svatba“, pro mě přece jen byla něčím výjimečná. Poprvé jsem totiž vyráběl zakázkovou fotoknihu. Ale o tom zase až někdy jindy 😉

. . . [ o ] . . .

Na dřevo

V době, kdy se fotilo na kinofilm a všechny fotky se vyvolávaly na papír, jste měli hmatatelný produkt své tvorby. Digitální doba s sebou přinesla nové trendy – fotí se mnohem víc než dřív, ale zároveň se vyvolává (resp. tiskne) míň než dřív. Přinesete si domů plnou kartu fotek, kdo chce, ten je nějak zpracuje, a do minilabu k vytisknutí posíláte jen těch pár vybraných, které se vám líbí nejvíc. Hard-disk počítače se vám plní tisícovkami fotek ročně, ale drtivá většina z nich zůstává v podobě jedniček a nul kdesi hluboko v útrobách digitálního archivu.

Na jednu stranu – proč ne. Téma paperless života a elektronizace všeho je nepopiratelně fenoménem doby a udržitelného rozvoje. Nemusíte doma nostalgicky skladovat tuny fotek, které se vám nepovedly. V případě cloudového řešení svého archivu pak můžete mít všechny fotky neustále při sobě prostřednictvím telefonu/tabletu. Na druhou stranu, když zůstanou všechny fotky jen digitální, může vám chybět ten hmatatelný produkt. Jistě, sem tam si pošlete do labu pár fotek, abyste si je mohli pověsit v práci na nástěnku. Sem tam stvoříte fotoknihu z dovolené, sem tam kalendář pro prarodiče vašich dětí.

Ale někdy….někdy to chce něco pořádného. Naplno využít ty desítky megapixelů, které nám výrobci neustále nutí v nových a nových modelech fotoaparátů. Před nějakým časem jsem nechal zhotovit fotku na hliníkovou desku. Tentokrát to byly tři fotky na dřevo. Aby stylově doplnily dřevěný ručně malovaný obrázek v ložnici. Byl jsem zvědavý, jak taková věc vypadá. A věřte nebo ne, vypadá skvěle. Když jsem obrazy vybaloval, samým vzrušením se mi chvěly ruce. Kdybych byl youtuber, určitě bych natočil bezva vlogísek o unboxingu.

Konečně si zase můžu na nějakou ze svých fotek sáhnout. Už jen pověsit…. Dopřejte si to někdy, je to úžasně satisfakční 🙂

. . . [ o ] . . .

Maršovské jezírko

Kdesi v půli cesty mezi Lažánkami a Maršovem, mezi poli, několik metrů pod úrovní okolní krajiny a obklopený kouskem lesa, se nachází skrytý poklad. Oáza klidu, čisté vody, kousek krajiny nezatížený civilizačním bordelem.

Na doporučení Julie jsem si tam zajel na scouting – hledat lokaci na naše příští focení. Bylo zrovna po dvou dnech intenzivních dešťů a přeháněk. Když jsem hledal přístupovou cestu k jezírku, našel jsem jen jednu. Byl to sice poněkud strmý svah vymletý tekoucí vodou, ale rozhodl jsem se to risknout. No neudělal jsem dobře, protože asi tak na 20. metru sestupu (z 25 celkem) jsem se moc hezky vyválel v blatíčku. Radost z toho měla zejména Rusovlasá, protože měla čím naplnit pračku 🙂

Chtěl jsem vytáhnout stativ s panohlavou a polarizační filtr. Ale všude bylo asi 3 cm bahna, tak ani nebylo kam pložit batoh…. Tak jsem to risknul z ruky – panorama ze 4 fotek vertikálně. Svítilo slunko a zároveň pršelo. Při obcházení jezírka jsem pak našel tu druhou cestu. Budete-li mít někdy čas, zajeďte si a chvíli poseďte. Je tam krásně.

. . . [ o ] . . .

Na skok v české Itálii

Vloni na jaře jsem plánoval vyrazit do tuzemské Mekky krajinářských fotografů – Moravského Toskánska. Už pár let mě totiž ze zdi dráždí velkoformátové kalendáře Ladislava Kamaráda, ve kterých se pravidelně fotky z této lokality objevují. Vláda to ale vymyslela jinak a zavřela nás doma. Letos se to konečně povedlo. Sice jen na skok a s drobnými obtížemi na začátku – jedno pozdní odpoledne, navíc zkrácené o hodinový průjezd ucpaným Brnem – ale stálo to za to.

Na některých místech se dá fotit přímo z auta – jen stáhnete okýnko a můžete cvakat. Čtyři z pěti lidí, kteří tam zastaví a z auta vystoupí (popřípadě slezou z motorky), mají v ruce foťák s větším teleobjektivem. Ten pátý foťák v ruce nemá, protože z kufru svého auta vytahuje drona… A pokud chcete objet více míst, pravděpodobně některého z těch pěti lidí ještě potkáte.

Bylo to hodně uspěchané, abychom se s Prvorozeným stihli vrátit domů ve slušnou hodinu. Ale bylo to boží. Stojíte tam a zažíváte obrázky hodně podobné těm, které vidíte v luxusním kalendáři od špičkového Pana krajináře. Nasáváte genia loci. A skoro nemůžete uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

. . . [ o ] . . .

Nový život

Nedávno jsem si vyzkoušel, jaké to je fotit newborn. Mám sice dvě vlastní děti, na kterých jsem toho vyzkoušel docela dost, ale toto je něco jiného. K vlastním dětem totiž nejspíš nepřistupujete jako k zakázce s jasným zadáním a časovým rámcem („Když to nevyjde dnes, tak to zkusím zase zítra, pozítří, den poté….“). Ne však, když jedete k někomu domů.

Docela dlouho jsem neměl ponětí, co vlastně mám dělat. Tak jsem se aspoň snažil nasát co nejvíc informací z tutoriálů. Ono to totiž moc není o tom, co dokážete, ale o tom, co dokážete v mezích, které vám ten maličký nový človíček vytyčí. Proto se newborn fotí ve druhém nebo třetím týdnu – v době, kdy človíček ještě většinu dne prospí.

Nakoukal jsem pár základních póz a s vidinou, že mě čeká paneláková 1+1, pravděpodobně s přebytkem věcí a nedostatkem denního světla, se vybavil dvojicí pevných skel (50/1,8 + 85/1,8), pro jistotu velkým deštníkem (150 cm) a dvěma blesky (jeden svítí, druhý řídí) a dvojicí černých a dvojicí bílých pozadí, které používám v atelieru. K tomu jsme se domluvili na černých a bílých tričkách pro tatínka i maminku.

Světlo v kuchyni bylo naštěstí docela luxusní (jako softbox 2×2 metry), a tak jsem si většinu doby vystačil s denním světlem a „padesátkou“. Fotilo se s bílou zdí v pozadí a kuchyňským stolem mezi námi. Pak jsme na chvíli z bílé zdi udělali černou, se stolem nešlo udělat nic. V druhém pokoji bylo světla o poznání méně (předsazený zasklený balkon), ale ani to nebyl pro D750 a pevné světelné sklo vyloženě problém. Kde to nestačilo (fotka dole – protisvětlo), tam jsme přidali odraznou desku a trochu toho protisvětla přesměrovali. Když jsme nefotili předem připravené pózy, snažil jsem se zachytit detaily a to, čemu se říká mateřská něha…

Bílá trika na bílém pozadí a černá trika na černém pozadí vybízela k finálnímu monochromatickému vyvedení. Jim se víc líbily plnobarevné, mně tentokrát ne. Původní předpoklad byl 4-5 hodin, podle toho, co človíček dovolí. Zvládli jsme to celé za 2 hodiny. Všehovšudy bylo asi 200 fotek, z čehož jsem ve výsledku vybral necelých 30. Mám zase o zkušenost víc. A děkuji za ni dvěma milým hodným lidem, kteří měli dostatek odvahy a důvěry na to, aby v této době a do tak intimních momentů vpustili téměř cizího člověka.

. . . [ o ] . . .

Lockdown a poučení z archivu

Jedním z pozitiv toho, že nás vláda zavřela doma, je příležitost ohlédnout se zpátky. Můžete zasednout ke svému digitálnímu archivu a projít se pár let do minulosti. Obvykle s tím přichází – aspoň u mě to tak je – několik různých pocitů a myšlenek. Jedním z nich je „Páni, to je ale fotek.“ Hodně často (častěji, než bych sám chtěl) je to zdvižené obočí ve smyslu „Boha jeho, na co jsem myslel, když jsem toto fotil?!?“ No a někdy se stane, že objevím obrázek, u kterého si řeknu „Počkat, jak jsem TOHLE mohl přehlédnout?“ V každém případě pak máte příležitost se něco naučit. Protože jak postupně získáváte více zkušeností, děláte věci jinak, lépe. A když se pak ohlédnete zpátky, vidíte všechny ty věci, které byste dnes udělali jinak.

Jednou z takových „přehlédnutých“ fotek je i tento charakterní portrét nejlepšího přítele, který sedí na hard disku už pěkných pár let (portrét, ne přítel). Chvíle relaxu s nezdravou rekvizitou na konci focení (a taky netriviální porušení provozního řádu objektu). Jednoduché křížové svícení. Zprava zepředu čtyřiadvacetipalcový softbox. Zleva zezadu jen holý blesk s modrým gelem.

A co bych udělal dnes jinak?


1. Relativní tvrdost/měkkost světel. Když zepředu svítíte docela zblízka softboxem 60×60 cm, nemůžete zezadu, z dvakrát větší vzdálenosti, svítit holým bleskem s velikostí výbojky 4×5 cm. Stíny z různých světel jsou pak různě tvrdé, vy na to koukáte, něco vám na tom vadí, ale nemůžete přesně přijít na to, co to je. Používáte-li více světel, jejich relativní velikosti by měly být obdobné.

2. Barva světla. Zadní blesk má modrý nádech – v pořádku. Vpředu je však blesk bez barvy – čistě bílý. Jenže světlo není téměř nikdy čistě bílé. Kdybych přidal poloviční CTO gel, dosáhl bych většího barevného kontrastu a celkově lepší chromatické komplexity snímku. No jo, jenže já tehdy o barvě ještě moc nepřemýšlel.

3. Oblečení. Tohle nejspíš mělo být na prvním místě. Bílé tílko a holá ramena mají vysokou odrazivost, tím pádem vysoký jas a hodně přitahují pozornost. I když jsem se snažil v editoru rozložení světla trochu změnit a vést oko diváka k tomu, co považuji za důležité, stejně to není dost. Tmavá košile – nebo ještě lépe kabát – by udělaly ohromné množství práce, pokud jde o rozložení světla. Detailům se totiž vyplatí věnovat pozornost. Každý se holt učí. A nejlíp se učí z vlastních chyb.

. . . [ o ] . . .

Sobotní fotolov

Včera ráno při pohledu z okna moje fotografické srdce zaplesalo. Hle – MLHA! Využil jsem toho, že bylo navařeno, a hned po snídani vytáhl všechny členy domácnosti (s výjimkou křečka, ten nechtěl a radši se šel zahrabat) na celodopolední procházku na přehradu. Po posledních mrazech je ještě zamrzlá, ale místy už praská a při krajích je na ledu už malá vrstvička vody. S sebou samozřejmě batoh se dvěma těly, širokáč, tele a stativ. Máloco ve fotografii mám totiž raději, než procházky v mlze.

Mlha se víc držela ve vyšších polohách, takže se mi ji podařilo ulovit také, ale i na přehradě trocha zbyla k volnému použití. A když jsem uviděl tenhle klacek kousek od kraje, bylo jasno. Není to sice typická fotka mlhy, ale líbí se mi pro svou jednoduchost – kompoziční i barevnou. Plánem pro letošní rok je více minimalistických fotek, a na to je mlha jako stvořená. Od Rusovlasé se mi sice záhy dostalo důrazného upozornění, že jako otec mám jít dětem lepším příkladem, ale nešlo to. Dobrá hospodyňka totiž pro pírko i přes plot skočí a dobrý fotograf pro fotku i na netlustý led vleze.

16 mm, f/9, 1/80 sec. a „zapomenutých“ ISO 200.

. . . [ o ] . . .

Jana za 5 minut (BTS)

Před půl rokem jsem tu dával příspěvek o Janě – o záměru a jeho přípravě. O tom, že se vyplatí věnovat pozornost detailům. Dnes se podíváme na to, jak to celé probíhalo na místě a jak dlouho trvá takovou fotku udělat (ano, v nadpisu je spoiler). Kameramana, co by o tom natočil video, zatím nemám (hlaste se!), tak bude muset stačit běžný popis (ano, to je totálně oldschool, jako já).


OK, jsme na místě – Kozí horka, brněnská přehrada. Přicházím od auta ověšený jako vánoční stromeček. Je vlahý červencový večer a na tomto konkrétním místě bohužel i plno komárů a žravých mušek. Vědět tohle dopředu, objednal bych pár včelařů s dýmákem. Na břehu rozkládám stojan, gumovou šňůrou k němu přivazuji pytel s pískem, aby se stojan náhodně nepřevrátil a já v přehradě neutopil blesk za 12 tisíc….to by byla drahá sranda. Na ramínko dávám velkou mámu, do ní SB-910 s plným CTO filtrem. Celý „rig“ přemísťuji do vody. Všechny následující fotky jsou SOOC (straight out of camera), tedy bez jakýchkoli úprav.

19:58:20 – První zkouška (zatím bez Jany): Manuální režim, od oka ladím ISO 100, 1/60, f/5,6. WB – 4000K.

Zhodnocení: Pozadí je moc tmavé, jsme tu později, než jsem původně plánoval (zakecali jsme se v garáži). Mám 3 možnosti: prodloužit čas na 1/30 (to už je docela na hraně, to z ruky nejspíš neudržím), odclonit na f/4 (na plnou díru je ale kresba trochu měkká a taky chci mít rozumnou hloubku ostrosti), zbývá zvýšit ISO na 200. To zní jako nejrozumnější možnost. Šum bude pořád na nízké úrovni, taky tím relativně zvýším dosah blesku a nebudu jej ždímat na hranici výkonnosti.

19:58:30 – Oprava.

To už je lepší. Povolávám Janu s knihou dle vlastního výběru, dávám základní instrukce.

20:00:08 – První „ostrá“ fotka.

Zhodnocení: Moc blesku, Jana příliš oranžová, pozadí by mohlo být ještě světlejší. Blesk svítí i na vodu kolem Janiných nohou, to nechci. Koriguji WB na 3100K (posun spektra směrem ke studenějším barvám), prodlužuji čas na 1/40 (spoléhám na stabilizátor v objektivu), výkon blesku snižuji o 1 EV a velkou mámu trochu klopím z původně svislé roviny směrem nahoru k nebi, abych omezil osvětlení vody a nohou.

20:00:57 – Další fotka.

Zhodnocení: Naprosto přesně taková, jakou jsem chtěl. Teď už jen správně vyladit výšku fotoaparátu, správnou projekci Janiny pózy a uhlídat náklon horizontu. Zažívám ultimátní opojení a fotím jako o život, než přijdu o světlo.

20:03:36 – Vzniká fotka, pro kterou jsem přišel. Pro srovnání dávám verzi bez úprav i s úpravami, abyste měli představu o rozsahu retuše.

Zdrželi jsme se pak ještě o trochu déle, abych udělal skládaný portrét – ten jsem použil v původním příspěvku. To už ale byl jen příjemný bonus.

Nakonec ještě BTS fotka, jak to celé vypadalo. 20:21:10.

Doprovázím Janu ke břehu, nabízím ručník na osušení. Mezitím balím věci, odcházíme. Za těch pár štípanců to rozhodně stálo! 🙂

. . . [ o ] . . .

Best of 2020

Je tu konec roku a s ním již tradiční ohlédnutí zpět přes rameno na to, co bylo. Rok 2020 byl zvláštní, divný, překvapivý, šokující, náročný, emotivní…. zkrátka všechno, jen ne „běžný“. Na 2020 budeme myslím hodně dlouho vzpomínat. A ještě déle jej budou mít v paměti všichni lékaři, zdravotníci, záchranáři, učitelé, policisté, studenti nasazení v rámci pracovní povinnosti a rodiče školou povinných dětí. Takže vlastně skoro všichni.

Naštěstí pořád nacházím důvody, proč přiložit foťák k oku a zmáčknout. Původně jsem tady chtěl dát výběr reportážních fotek, které spojuje letošní celosvětové téma. Nakonec jsem ale naznal, že takhle to bude lepší, a dávám prostor výběru několika fotek, které tady na blogu v průběhu roku nedostaly prostor.

Vyšlo to, co jsem si plánoval před dvěma roky – neplánovat. Letos to stejně ani moc nešlo. A na konci roku být možná příjemně překvapen. To se opravdu splnilo. A nejen ve fotografii. Užijte si letmý průlet letošními cvaky 😉

. . . [ o ] . . .

PF 2021

Co napsat na konec tohoto divného roku. Snad jen, aby ten příští byl aspoň o trochu víc normální.

Díky, že sem chodíte, čtete a koukáte na obrázky.

Budu rád, když sem budete chodit dál 🙂

. . . [ o ] . . .

CAMPování s dětmi

Babička si objednala fotku dětí, že prý potřebuje čerstvou, aby měla na co koukat. Nou problém. Jdu na to jako obvykle – způsobem, který se tak nějak spontánně zformoval praxí za dobu, co fotím. Pye Jirsa (provozující skvělý web SLRLounge.com) tento přístup uceleně popsal a říká mu „C.A.M.P. framework“.

Jde o zkratku z počátečních písmen slov „Composition“ (kompozice), „Ambient“ (přirozené světlo), „Modify/Add“ (upravit/přidat) a „Photograph“ (vyfotit).

Strategie je jasná. Fotíme v interiéru, chce to nízké clonové číslo – zejména proto, že tam není úplně moc světla. Podmínky jsou konstantní, takže manuální režim dává smysl. Ze všeho nejdříve najdeme vhodnou kompozici – světýlka na nábytku působí jako zajímavý grafický prvek – a naskládáme děti („Composition“). Dál určíme požadovanou expozici přirozeného světla. Mně se líbí pozadí o něco podexponovat – zde vyšla 1/100 s. při f/2,8 a ISO 200 („Ambient“). Takový kompromis mezi rozumnou hloubkou ostrosti, nízkým šumem a časem, který jde při ohnisku 85 mm bezpečně udržet z ruky. A jak na popředí? Když to nechám jen na přirozeném světle, budou totálně ve tmě. Přidávám tedy blesk do čtyřiadvacetipalcového softboxu (pozice centrálně shora zcela před dětmi) a na zem po celé šířce rozprostírám stříbrný obal na velkou odrazku („Modify/Add“). Tím, že blesk svítí ze softboxu a téměř svisle dolů, nerozplizává se nekontrolovatelně po celé místnosti (jako kdybych svítil třeba deštníkem) a neruší atomosféru ambientního osvětlení. Jeho úkolem je jen expozičně „odpíchnout“ děti od pozadí. Velká stříbrná odrazka zase zařídí, že nemají tmu v očích a pod bradami. Výkon blesku? Nic velkého. Trochu. Vyváženě. Ne nukleárně. Ne tornádo, které odnáší střechy, krávy a auta. S citem smíchat s již existující expozicí. Jako když v létě foukne větřík do vysoké trávy. Bylo to tuším TTL -1,7 EV. A fotíme („Photograph“).

Nejdůležitější element? Výraz. Snažil jsem se děti pozitivně motivovat, ale nějak se mi nedařilo je svým euforickým povzbuzováním strhnout k tomu samému. Dva metry za mnou to celé pozorovala Rusovlasá. Když viděla, jak se moje snaha zcela míjí účinkem a já začínám být zoufalý, elegantně přispěla svou troškou do mlýna:

„A Prvorozený štípne obě holky do zadku!“

A tohle je fotka, která následovala necelou vteřinu po tom. Když jsem pak na Rusovlasou upřel svůj pohled mixující rovným dílem úžas a obdiv, jen suše dodala: „Já vím. Nemáš zač. Až zas budeš příště potřebovat, tak si řekni.“

Úkol splněn. A já se už teď těším, jak budu příště zase CAMPovat.

. . . [ o ] . . .

Možná překvapivý fakt

Nikoho asi nepřekvapí, že když člověk vyrazí s fotografickým přístrojem do přírody, výsledkem jsou fotky. Málokdo si ale uvědomuje, že – ač se to zřejmě nezdá – samotné fotografování (krajiny) má s výslednými fotografiemi jen pramálo společného.

Když vyrazíte, máte hrubou představu o tom, co vás čeká – kam jedete, co tam bude, co byste chtěli fotit. Pak jsou věci, které byste si přáli, ale neovlivníte je – zejména to, jestli bude světlo, které chcete. Obojí jsou jen podružné věci, spadající do šuplíku s nálepkou „JAK“. Hlavní důvod, proč tam jedete, totiž není ani světlo, ani fotky. Nejedete tam přemýšlet o clonových číslech, dynamickém rozsahu, expozičním bracketingu nebo optimálním kontrastu středních tónů.

Jedete tam kvůli tomu, co se schovává v šuplíku s nálepkou“PROČ“.

Kvůli tomu procesu samotnému. Jedete tam postát nebo posedět. Roztáhnout stativ, upnout do něj foťák a užít si pár desítek nerušených (máte-li štěstí) minut. Podívat se na východ/západ slunka. Zaposlouchat se do zurčení vody nebo šumění větru ve větvích stromů. Jedete tam být sami.

Naplnit svůj vnitřní energetický rezevoár.

A někdy obnovit vlastní příčetnost, pokud rezervoár zeje prázdnotou.

Jestli jste si mysleli, že lidi chodí rybařit, aby nachytali ryby, pletete se. Prut nebo foťák, to je fuk. Ryby i fotky jsou jen bonus. Někdy ryby a fotky jsou, někdy ne. Ale to nevadí. Protože ryby a fotky jsou JEN bonus. Vedlejší produkt. Fotografování má s fotkami jen pramálo společného. Stejně jako rybaření nemá téměř nic společného s chytáním ryb.

. . . [ o ] . . .

Podzimní vycházková

Zřejmě nejbarevnější víkend tohoto roku je za námi. Kdo vyrazil, měl skvělé podmínky. Ranní mlhy, barvy na vrcholu, slunko. Ne každý ale bydlí v Českém Švýcarsku, v Alpách nebo Beskydech, které se ikonickými vyhlídkami do krajiny hemží stejně jako příslušník SNB zajímavými příběhy. Ne vždy máte podmínky, abyste mohli vyrazit ve správný čas a na správné místo. Jednou už jsem o tom psal tady.

O to cennější je pak fotka z úplně obyčejné procházky, na kterou vyrazíte v neděli odpoledne s rodinou. Žádná mlha, téměř zataženo. Chce to jen vidět ten správný výřez. Kompozici příliš nekomplikovat – čím jednodušší, tím lepší. Všechno, co tam nepatří, musí pryč. Nic složitého. Dvě linie, protnuté uprostřed. Jemná dynamika drobného náklonu spolu s výraznou diagonálou, značící probíhající proces změny. Barevný kontrast. A samozřejmě čisté okraje. Víc netřeba.

Joo, vlastně ještě něco. Mít foťák s sebou a cvaknout. Bez toho to fakt nejde.

. . . [ o ] . . .

Rusovlasá ladí do podzimu

Když jsme minulý víkend jen tak procházeli lesem, byla všude spousta zelené a žluté. Dvě barvy oku lahodící, které spolu sousedí na barevném kruhu. Ale něco jim tam chybělo. Ještě jedna barva, která sedí hned vedle. Naštěstí ji Rusovlasá nosí všude s sebou, tak mi na pár fotek trochu půjčila.

. . . [ o ] . . .