Pan učitel

Na letošní dovolené jsme opět (už asi po páté či po šesté) zavítali do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Už jsme tu viděli víceméně všechno. Ale otevřenou školu a v ní učitele teprve poprvé. Kouzelný stařík. Distinguovaný pán, který i přes svůj pokročilý věk vyzařoval duševní svěžest a moudrý životní nadhled na všechny strany. Poutavě a nikoli nesouvisle vyprávěl o realitě věku minulého, jakoby ji sám zažil, přestože nemohl. Vůbec se mi nechtělo pryč, dokázal bych poslouchat hodiny. Tak jsem se zeptal (to považuji za základní slušnost), zda si můžu udělat obrázek. Velkoryse svolil.

Jeden z mála environmentálních portrétů, které v mém portfoliu najdete. Je na první pohled jasné, kde byla fotka pořízena. Kompozice je na střed. Někdo jistě bude namítat, že je to velké faux-pas. Já si to nemyslím. Učitel je obklopen věcmi, které určují charakter místa – černá školní tabule, svinovací obraz, katedra s učebními pomůckami. Kam jinam učitele umístit, než doprostřed. TAM přece logicky patří. A přitom těch věcí není tak moc, aby mezi nimi vizuálně zanikl. Stačí přece náznak. Náš mozek nabídnuté indicie bleskurychle vyhodnotí a správně zařadí do existujících konceptů a zkušeností. Také díky světlu hraje pan učitel na fotce jasný prim. Jediné, co mi trošku vadí, je odkládací polička na křídy/hadr na zdi. Čistý prostor by se mi líbil víc. Ale nebyl jsem pánem situace. Byl jsem jen návštěvník.

Nakonec jsem poděkoval a se srdečným podáním ruky jsme se rozloučili. Takového učitele bych si přál mít…

. . . [ o ] . . .

Nezapomeňte se otočit

Když fotíte krajinu, jste otočení určitým směrem a zíráte na to krásné světlo, které jste tentokrát (zaplať pan Bu) stihli, a přemýšlíte, jak nejlépe zkomponovat. Přitom často zůstanete zafixovaní na úhel pohledu a směr, kvůli kterému jste přišli. Tak jako já nedávno:

Než ale odejdete, nezapomeňte se otočit kolem své osy. Nezabere vám to déle než 10 sekund. Uvidíte, co jste předtím neviděli. A někdy to může být stejně (nebo ještě více) atraktivní záběr, než ten, pro který jste původně přišli. I když to bude jen hloupé selfíčko. Vivian Maier je fotila pořád.

Buďte otevření a přístupní novým možnostem.
Dívejte se kolem sebe.
Dívejte se líp.
Dívejte se „out of the box“. 🙂

. . . [ o ] . . .

V hlavě

To co vidíte nahoře, není pro mě tak úplně typická fotka. Alespoň tedy ne v intencích toho, co tu běžně věším. Přesto jsem měl neodolatelnou potřebu tuhle fotku udělat. Její hodnota je pro mě nikoliv vizuální, ale ryze symbolická.

jedné chytré knize jsem četl, že věci fotografujeme pro to, čím jsou, a pak pro to, čím JINÝM jsou. Jednodušeji řečeno, v našich rozhodnutích o tom, co fotografovat, hrají důležitou roli asociace nyní viděného s jinými věcmi nebo situacemi z našich životů.

Když jsem vloni poprvé viděl ten barák a k němu přilepenou polorozpadlou kůlničku, uvědomil jsem si, že něco takového aktuálně prožívám ve vztahu k fotografii. Něco na způsob ostrovů z populárního animáku V hlavě. Dům zde reprezentuje váš život a osobnost a časem k němu lepíte kůlničky všeho, co děláte a co vás ovlivňuje. Kůlnička rodiny, kůlnička adrenalinových sportů, kůlnička hulení trávy… každý má to své. Já před patnácti lety postavil kůlničku fotografie. Dlouho stála bez údržby. Víc než deset let. Pak do ní někudy zateklo. Zřejmě na mě dolehl pocit neschopnosti uspokojivě zodpovědět fundamentální otázku toho mého cvakání – proč to vlastně dělám. Aby fotka nebyla konečným produktem, ale nástrojem/prostředkem k dosažení vyššího cíle. Jenže CO je ten vyšší cíl? Pomalu jedna po druhé začaly uhnívat střešní latě, až nedokázaly unést tíhu svého břemene. Střecha se propadla a kůlničce hrozilo celkové sesunutí.

Dlouhé měsíce jsem stál na rozcestí a přešlapoval. Volby byly přitom jasné – buď kůlničku zbourat a přilepit k domu jinou, nebo ji opravit tím, že najdu odpovědi. Teď vás určitě napadne, že asi nebudu moc bystrej, když dojít do této fáze mi trvalo víc než deset let. Jenže já celou tu dobu takovou otázku řešit nepotřeboval. Drajv pro fotku tam byl od začátku sám o sobě a to mi vždycky stačilo. Pak to tak nějak plíživě a nepozorovaně přišlo. A tak jsem provedl celkovou dekonstrukci až k základům a čekal, co z toho bude.

A ty odpovědi jsem skutečně našel. Dokonce mě to oklikou přivedlo zpět k Projektu Portrét, jehož třetí etapa se právě začíná rozjíždět.

 

Na rozcestích se všichni ocitáme s železnou pravidelností.

Některá jsou jednoduchá, jiná ne.

Záleží jen na vás, jakou cestou se vydáte.

Vzdát se je snadné.

Už jen TO je důvod, proč to nedělat.

 . . . [ o ] . . .

Antifrustrační

Čas od času se pro inspiraci koukám na 500px a když v galeriích vidím ty skvělé fotky krajin, přepadá mě frustrace. Dokonalé úsvity a západy slunce, vodopády, mléčné dráhy, polární záře, písečné duny. Island, Alpy, Patagonie, pacifické pobřeží Oregonu, Nový Zéland. Taky by se mi líbilo jezdit po všech těch zemích a cvakat si ikonické scény.

Pak si ale uvědomím, že udělat pěknou fotku v těchto místech světa není zase tak těžké. Když dokážete včas vstát a dobře zkomponovat, máte téměř vyhráno. Atraktivita dané lokality pracuje pro vás. Ale co takhle udělat pěknou fotku pár kroků od vašeho domu? Že tam není nic k vidění? Chyba. Nedíváte se správně. Všude je něco k vidění. A i na prázdné louce kousek od domu můžete udělat zajímavou fotku.

Až příště jen tak půjdete někudy, kde zdánlivě nic není, zkuste se lépe dívat 😉

. . . [o] . . .

Linie

Linie je nejjednodušším a zároveň nejsilnějším grafickým prvkem. Přitom je ideálním nástrojem pro vedení oka obrazem. Lidské oko totiž, jakmile linii uzří, instinktivně ji následuje a sklouzne se po ní jako po banánové slupce. Linií tedy můžete chytře využít ve svůj prospěch – pokud například fotografovaný objekt umístíte na jejich konec, budou fungovat jako vodící linky (leading lines) a divákovo oko se – chtě nechtě – sveze přímo k cíli.

Přitom linie nemusí být nutně rovná a dokonce ani nemusí být spojitá (souvislá). Pokud dokážete najít sérii vhodně uspořádaných samostatných bodů, náš mozek si linii „vytvoří“ sám na základě vlastních zkušeností s existujícími koncepty. Dobrý příklad je třeba úvodní fotka z článku o perspektivě:

Přestože hlavice a patky pilířů jsou jen sérií diskrétních „bodů“ v prostoru, jejich uspořádání je takové, že náš mozek jednotlivé body podvědomě propojí a vytvoří vodící linie pro oko, které se zastaví na fotografovaném objektu (turisté).

Důležité na liniích je však především to, jaký pocit navozují. Svislé a vodorovné linie působí klidně a staticky, protože zvykově představují objekty nehybně stojící (stromy) či ležící (horizont, vodní hladina). Naproti tomu linie diagonální působí značně dynamicky, protože připomínají objekty v procesu pádu. Zajímavé je, když se obojí potká v jedné fotce – například zde je všudypřítomný rytmus statických svislých linií narušen jedinou diagonálou. S ní fotka nepůsobí ani zdaleka tak poklidným a tichým dojmem, jakým by působila jen se svislými kmeny. Šikmý strom do fotky vnáší značný neklid, nestabilitu a dynamiku (přestože se ve skutečnosti nikam nepohybuje).

Přitom nemusí jít jen o fotky krajiny – vzpomeňte na příspěvek o Robertovi, kde byly aplikovány stejné principy.

Podobně lze uvažovat i o tvaru linie – je-li oblá, zakřivená či jde-li třeba o vlnovku, navozuje daleko větší pocit dynamiky než rovná linie, která působí klidněji (i když je třeba orientována diagonálně).

A jak to všechno zužitkovat při hledání odpovědi na otázku jak komponovat? Především musíte jít do sebe a nejprve vycházet z toho, jak na Vás scéna před Vámi působí nebo jaký pocit chcete na diváka přenést. Pokud cítíte ticho, klid a mír, volte kompozici statickou, aby Vaše fotka takové pocity přenesla. Cítíte-li neklid, pohyb a energii, komponujte dynamicky s výraznými diagonálními liniemi.

. . . [ o ] . . .

Na hliník

Před nějakou dobou jsem měl příležitost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na plátno. 90×60 cm. Poté přišel samolepící plakát 60×40 cm. Nyní jsem měl možnost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na hliníkovou desku. 120×80 cm! Nikdy jsem nic tak velkého nedělal.

Přitom to začalo docela nevinně.

„Chtěl bych nějakou tvou fotku do chatičky. Abych se díval do přírody, když vejdu.“
„No jo, na té straně nemáš vokno. Po libosti, vyber si. A jak velký? Chtělo by to aspoň 90×60.“

Výběr padl na břízy ve větru. Po zvážení klimatických podmínek v chatičce (0-30 °C a kolísající vlhkost) jsem zavrhl papír i plátno a zvolil hliníkovou desku. 90×60 bylo ok. Jenže kdesi vzadu v hlavě mě šimrala zvědavost. Co takhle trochu prozkoumat možnosti a rezervy mé 8 let staré D7000? Pojďme do toho. Největší co mají ve formátu 3:2 – 120×80. Za tři pracovní dny přišla zpráva o expedici. Když jsem o další dva dny později přijel do trafiky, kde si hotové zakázky normálně vyzvedávám, nikde jsem žádný větší placatý balík neviděl. Že by tady ještě nebyl? To je divný.

„Dobrý den, jdu si vyzvednout zakázku z Fotolabu.“
„Jo jo, museli jsme to kvůli velikosti dát tady za roh…“

Málem mi vypadly oči z důlků. Pane bože, to je monstrum, běželo mi hlavou. Jak dám tohle do auta?!? Naštěstí se vešlo, s odřeným balením. Nad hlavy všem, jako druhá střecha. Další úžas čekal doma po rozbalení. Nádherné detaily, krásné barvy, kontrast, ostrost… zkrátka – jiná liga. Těším se, až uvidím reakci budoucího majitele.

…A kdesi vzadu v hlavě se skládá plán. Tohle musím ještě někdy zopakovat.

. . . [ o ] . . .

Vzpomínka na jaro

Někde jsou závaly sněhu, v Brně to vypadá jakoby zima ještě ani pořádně nezačala. A do jara je daleko. Už mi ale chybí, tak vzpomínám.

Foceno 21. dubna 2018, mezi Žebětínem a Veselkou.

. . . [o] . . .

Co je kompozice?

Konečně přichází pokračování Fotoškoly. V prvním modulu jsme se seznámili s tím, jak fotografie funguje po technické stránce. Druhý modul budeme věnovat tomu, jakým způsobem uspořádat obraz tak, aby dával smysl, aby byl co nejpůsobivější a abyste dokázali přivést oko diváka tam, kam chcete. Už v Prologu jsem sliboval, že druhý modul bude náročnější. Že se budete muset trošku zamyslet. Takže, je to tu.

Předstupněm tohoto příspěvku (a vlastně druhého modulu Fotoškoly jako celku) je článek „Kompozice aneb úvaha o definicích“. Komu se nechce článek číst, shrnu podstatu:

Kompozice je způsob vidění.
Dobrá kompozice je taková, při které je způsob vidění nejsilnější.

Ve své podstatě jde o to, že nemá smysl zabývat se dogmatickými pravidly „dobrých“ či „špatných“ kompozic. Fotograf má (resp. měl by) sám v sobě hledat emocionální odezvu na to, co před sebou vidí, a pomocí obrazových prvků (např. linií, tvarů atd.) a výrazových prvků (např. perspektivy, hloubky ostrosti, světla atd.) hledat nejvhodnější způsob, jak oko diváka navést tam, kam chce. Zní to možná trochu složitě, ale zkuste se nad tím zamyslet. Pokud výše uvedenou tezi přijmete, odměnou vám bude až euforický pocit osvobození. Nejen že nebudete muset memorovat a myslet na desítky „zaručených“ pravidel z učebnic a aplikovat je. Nemusíte myslet ani na to, které z nich zrovna porušujete, a jestli je to v dané situaci opodstatněné. Všechno tohle totiž obvykle děláte v případě, že sami nemáte jasnou vizi, nebo ještě hůře – z obavy, co na to řeknou jiní/ostatní. Není ale důležité, co daná fotografie znamená pro VÁS? Obraťte pozornost dovnitř sebe sama a s tímto vědomím pak budete moci všechno s klidem hodit za hlavu a soustředit se na to podstatné – co před sebou vidíte a ze kterého bodu je vaše vidění nejsilnější.

Abyste ale mohli vyhodnotit místo a strategii nejsilnějšího vidění, musíte si nejprve odpovědět na to fundamentální:

CO vlastně fotím? Co je TO, co mě zaujalo?
Co chci svým divákům ukázat?

A nebuďte v odpovědích zbytečně obecní. Nebuďte líní zamyslet se a pojmenovat (stačí jednou větou) objekt vašeho zájmu. Pokud totiž nedokážete přesně říct, co fotíte, jak to pak chcete dobře zkomponovat? A jak potom chcete, aby to zprostředkovaně z vaší fotky pochopil divák, když to nevíte ani vy sami? Dovoluje-li to situace, obětujte JEDNU MINUTU konkretizování a pojmenování svého záměru. Věřte mi, že vám ta minuta bude připadat mučivě dlouhá. Jděte do detailu. Nestačí říct „přírodu“. V přírodě je spousta věcí – třeba jak mlha leží v údolí, jak slunce osvětluje vrcholky hor, jak se voda v jezírku točí a unáší barevné listí, jak stromy vrhají stíny atd. Nestačí říct „Moniku“ nebo „Robina“. I Monika a Robin se smějí, mračí, koukají přísně/vyděšeně/překvapeně/popleteně. I Monika i Robin mají nějakou osobnost, nějaký styl, nějakou činnost, kterou rádi dělají. Pojmenujte jednou větou to, co chcete na fotce ukázat. Možná váš překvapí, jak těžké to může být.

Jakmile budete mít v tomhle jasno (jedna minuta!), přejděte k další fázi. To jediné, co byste měli mít na paměti teď, je následující:

„Jednoduchost jako základní princip kompozice.
Cokoliv, co nepřispívá k fotografii, rozptyluje od ní.“

Jinými slovy – až se budete příště dívat do hledáčku nebo na displej vašeho přístroje, upamatujte se, co je námětem vaší fotografie. A podívejte se, co kromě vašeho námětu v hledáčku ještě vidíte. A cokoliv, co není oním námětem nebo s ním přímo nesouvisí, se pokuste z fotografie eliminovat. Změnou stanoviště, změnou ohniska, změnou perspektivy, rozostřením. Mějte na fotografii pouze to, co je námětem. Ostatní musí pryč, protože to odvádí pozornost od námětu. Že to nejde? Jeden filozof kdysi řekl, že „překážky jsou ony obávané věci, které spatříme, když odvrátíme pohled od svého cíle.“ Cílem je v našem případě mít na fotografii JEN ten námět. Je jasné, že to nejde vždycky a absolutně. Ale zkuste – namísto plácnutí fotky z výše očí a z místa, kde právě stojíte – hledat cestu, jak se co nejvíce k tomu cíli přiblížit.

Prostředkem, jak toho dosáhnout, je řada obrazových a výrazových prvků. Některé z nich, jako třeba linie či tón a kontrast, si přiblížíme v následujících kapitolách. Jiné, jako např. hloubka ostrosti či perspektiva, už máme v malíku od prvního modulu.

Nuže tedy, až příště vezmete fotoaparát do ruky, zkuste se na chvíli zastavit a zamyslet se v prvé řadě nad tím, co to vlastně fotíte a odkud je vaše vize nejsilnější. V druhé řadě – zda máte ve fotografii věci, které nesouvisí s námětem, a jestli by je nešlo nějakým způsobem dostat pryč. Pokud na tyto dvě věci dokážete pomyslet ještě před stisknutím spouště, jste na cestě k lepším fotografiím.

Praktické cvičení:

  1. Věnujte jednu celou minutu pojmenováním námětu.
  2. Podívejte se do hledáčku a zjistěte, co dalšího kromě námětu ještě vidíte. Zamyslete se, jaký vztah to má k hlavnímu námětu.
  3. Pokuste se všechno, co nemá spojitost s námětem, eliminovat či minimalizovat změnou stanoviště, perspektivy, úhlu pohledu či clonovým rozostřením.
  4. Opakujte body 1-3.
. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Best of 2018

Po roce opět krátké retrospektivní ohlédnutí za uplynulým rokem a pár fotek, které nebyly na blogu. Letos bylo fotek tak nějak méně. Holt, plány nevyjdou vždy podle představ. Možná, že je čas na revizi přístupu. Není to prohra. Není to give-up. Dost možná jen dočasná změna strategie.

Neplánovat.
Nestanovovat si cíle.
Nechat se unášet plynutím života.
A na konci být možná příjemně překvapen.
Ale rozhodně ne zklamán.

. . . [ o ] . . .

PF 2019

Klidné a pohodové Vánoce.
Do nového roku hlavně zdraví.
A dobré světlo.
A… více lepších fotek.

DTP
🙂

. . . [ o ] . . .

Brněnská adventní

Po dlouhé pauze opět s fotopřístrojem v ruce. Respektive, na stativu. Nadešel čas adventní a centrum Brna se již tradičně ponořilo do záplavy stánků. Na náměstích se mísí vůně svařeného vína a punče s pronikavou vůní skořicových trdelníků, pečeného masa a uzených klobás. Letos má však Brno jednu premiérovou atrakci – třiatřicetimetrové ruské kolo.

Poměrně dlouho jsem hledal kompozici, která by kolu slušela – aby bylo v čistém prostoru a nevedla přes něj žádná šňůra světel. A zároveň aby popředí nedominovaly všudypřítomné odpadkové koše, což při stanovišti na zemi a širokém ohnisku (10 mm na APS-C) byl trošku problém. Původně jsem měl připravenou kompozici s dvojicí pouličních lamp po krajích. Ale lampy z nějakého důvodu nesvítily, čímž v kompozici ztratily svoje opodstatnění, a tak jsem tuto variantu opustil.

I při tak širokém ohnisku bylo potřeba fotoaparát mírně naklonit vzhůru. I když focení trvalo jen pár minut, neuchránil jsem objektiv od dešťových kapek. Napřed jsem počasí ten den (šedé plechové zataženo a mírný déšť) proklínal. Když jsem ale uviděl fotku, byl jsem mile překvapen – barevné rozostřené skvrny mi nejen nevadily, ale naopak pro mě dotvořily atmosféru studeného sychravého počasí, které k adventu patří stejně neodmyslitelně jako zálohované kelímky ohřívající svým obsahem prokřehlé ruce návštěvníků.

Třešničkou na pomyslném dortu pak byla paní ve žluté bundě, která notnou chvíli hypnotizovala kolo. Možná přemýšlela, jestli stojí za to vystát frontu a dát jednu jízdu. Možná si jen užívala svůj kelímek a nasávala atmosféru blížících se Vánoc.

. . . [ o ] . . .

Zrcátková legrácka

…aneb experiment, BTS a neplánované selhání.

Při focení v atelieru vyznávám osobní mantru: Pokaždé vyzkoušet něco nového. Ne moc revolučně. Trošičku. Mám-li v plánu 5 fotek, jedna z nich musí být experimentální, taková, jakou jsem ještě nedělal. Za prvé, nutí mě to o nadcházející session přemýšlet dopředu a přicházet s kreativními nápady. Za druhé, řemeslně se posouvám dopředu (nebo, aspoň v to věřím).

Tentokrát s Julií. V čem je fotka „běžná“? Atelier. Dva blesky. Modrý (CTB) a oranžový (CTO) gel. Normálka. V čem je fotka nová? Především použitým tvarovačem hlavního světla. Dnes žádný deštník, žádný softbox. Žádný beauty dish, který tak rádi používají módní fotografové. Obyčejné domácí zrcátko. A pár kusů kvalitní šedé lepící pásky, takzvané „gafy“ (Gaffer tape).

 

BTS:

Pozadí: Jeden blesk s CTB gelem, malý softbox.

Popředí: Stíny malinko prosvětluje odražené modré světlo z pozadí. Oči osvětluje druhý blesk s CTO gelem, který má Julie po své pravé ruce a mírně za sebou. Světlo vyletí z blesku, obarví se gelem na oranžovo (na teplotu žárovky). Dál putuje mřížkou, aby se mu nezachtělo příliš do stran. Proletí spořádaně Julii těsně kolem hlavy a dopadá na zrcátko, jehož plocha je částečně přelepena gafou tak, aby vznikl nepravidelný tvar (téměř trojúhelník). Od zrcátka se odráží a konečně dopadá Julii do tváře. Povrch zrcátka paprsky odráží, avšak nerozptyluje (!) a vytváří tak nepravidelný tvar s ostrými hranicemi.

Selhání: Za zrcátkem po mé pravé ruce byl ještě velký 150 cm deštník, který měl velmi malým výkonem projasnit místa, kde Julie není osvětlená zrcátkem (tedy skoro všude). Jenže jsem nemehlo a při manipulaci se světly mezi fotkami jsem si blesk omylem přepnul do jiného režimu. Takže nebleskal. Co na to říct? Napadá mě akorát: „Pane Bu, proč já?!?“

. . . [ o ] . . .

Zase po roce

Po roce opět na Velkém Dářku. Tentokrát však ne tradičně od hráze se západem slunce. Letos od Radostína – s východem slunce.

Budíček ve 4:30. Adrenalinová jízda kolmo potmě lesem s baterkou na hrudní přezce batohu. Můj bajk totiž žádné svítilny nemá (jsou pro trapáky a je to zbytečná zátěž). Naštěstí se nikdo nepokoušel Pomáhat a chránit. Hodinu do půli stehen ve vodě a hledání nejlepší kompozice a světla. ND filtr a kabelová spoušť zastrčené v plavkách, střídavě dle potřeby vytahuji jedno nebo druhé a to zbývající se snažím neutopit ve vodě. Série odstupňovaných expozic (bracketing pro HDR) s různým časem, různou clonou (f/9 pro maximální ostrost popředí a horizontu, f/22 pro sluneční paprsky) a různou zaostřovací vzdáleností (focus stacking).

Když už je slunko docela vysoko, balím, suším nohy a jedu lesem zpět. Tentokrát už bez baterky. Ještě dlouho před snídaní jsem doma. Někteří ještě leží v posteli 🙂

Miluju tichá rána. Jen já, foťák, příroda a světlo. Nic víc. To stačí.

. . . [ o ] . . .

 

Slunečnicová

Budíček ve 4:40. Obloha roztažená, silnice mokrá – v noci pršelo.
4:50 odjezd autem do lokality mezi Kníničkami a Jinačovicemi, zastávka u prvního slunečnicového pole.
To, co dnes hledám, je anomálie. Slunečnice, která ráno NENÍ otočená na východ. Rebelka, která dokáže popřít svoji přirozenost. A – východ slunce. Nejlépe obojí v jedné fotce. Pár takových slunečnic jsem našel. Koukají na jih (na rozdíl od zbytku stáda, které tupě zírá na východ a čeká na nevyhnutelné).
Jediné, co tu není, je lepší světlo. Protisvětlo. Východ slunka blokuje kopec. Než se přes něj slunko přehoupne, bude už pozdě. Měním lokaci.

Přesun do Jinačovic. Mlha, skoro až tma. No go.

Přejezd k lehce vyvýšeným Rozdrojovicím. Slunečnicový lán svažující se na severovýchod. Pár desítek metrů pode mnou se po silnici líně převaluje mlha. Slunko vykoukne co nevidět. Co víc si přát? Hledám Rebelku. Nenacházím. Široko daleko ani jedna. Asi mají lepší disciplínu než ty holky dole pod kopcem. Škoda. Už není čas hledat dál.

Rozevírám stativ a exponuji. Priorita clony. Zaostřit na popředí, clona f/9 pro maximální ostrost. Přeostřit na horizont (resp., na nekonečno), clona f/20 pro delší paprsky sluneční hvězdy. 

Lightroom. Vyvolání obou fotek – vyrovnání (sblížení, chcete-li) jednotlivých expozic („exposure matching“). Photoshop. Prolnutí obou fotek. Retuš tmavých skvrnek, způsobených nečistotami na čipu, které jsou při f/20 už hodně vidět. Slaboučké barevné tónování – stíny do modra, jasy do červena. Ortonův efekt, doostření, ořez. Uložit.

Rebelku jsem našel. Bohužel na nevyhovujícím místě. Tato fotka má však pro mě daleko silnější atmosféru, kouzlo okamžiku.
Podlehl jsem. Zvítězila forma nad obsahem?

Kolejová

Osobním projektem na tento rok jsou takzvaná „selfíčka“. Jako, ne že bych chtěl běhat po okolí s telefonem na tyčce. Nejsem totiž tupá blondýna s velkým telefonem. (Jsem středně tupej plešoun s  středně velkým telefonem. A o co menší je můj telefon, o to větší je moje pleš.) Pokusím se do toho dát trochu víc úsilí. Proč? Za prvé – nehodlám se spokojit s průměrnými výsledky. Za druhé – jakkoli zvláštní se to zdá, ještě pořád (fotograficky) nevím, kdo jsem. Často se cítím jako kapitán Jack Sparrow, který stojí u kormidla své lodě a kouká na kompas, který NEukazuje směr. Třeba mi tento projekt pomůže aspoň trošku odkrýt velkou záhadu vlastní identity. (Jak se tak čtu, vypadá to na jasný případ pro psychologa…)

První vlaštovkou je volné rozvinutí tématu „Get Low„. Neměl jsem však v úmyslu stát se rekordmanem v plivání na osmičku ani být hlavní postavou večerních zpráv, a tak jsem fotil nadvakrát a následně skládal.

. . . [ o ] . . .

Poslední světlo

Ve fotografii přírody je máloco tak vděčného, jako světelné podmínky, které můžete vidět jen pár minut za den. Obvykle ráno a v podvečer. Tady jsem zase po dlouhé době měl štěstí. Poslední paprsky na rozkvetlých stromech kolem silnice mezi Žebětínem a Troubskem. Čekal jsem, že nejlepší fotka bude s protisvětlem. Boční světlo vyhrálo. Čekal jsem rovnou linii silnice. Že linie lesa v pozadí bude kopírovat linii korun stromů, to byl tedy, ehm, samozřejmě,… jaksi…. kompoziční záměr, že ano. 🙂

Jen tak, pro radost. Mám rád přírodu. A miluju stromy.

. . . [ o ] . . .

Sešívané portréty

Už delší dobu tu nebylo nic z praktického focení. Dnes si řekneme něco o sešívaných portrétech (stitched portraits). Nebudou to – jak by se možná na první pohled mohlo zdát – portréty hráčů pražské Slavie, ale portréty vzniklé složením z několika fotek. Je to v podstatě jistý druh panoramatu, na rozdíl od klasických panoramat má však svoje specifika a účel, který stojí v pozadí jeho vzniku. Focení portrétů tímto specifickým způsobem se také říká „Brenizerova metoda“, protože jejím autorem a průkopníkem je talentovaný newyorský svatební fotograf Ryan Brenizer.

Proč Brenizerova metoda vznikla

Cílem a výsledkem této metody jsou portréty s nízkou hloubkou ostrosti, takže postava se nám zdá „odpíchnutá“ od pozadí, nebo že z fotky téměř vystupuje (máme silnější pocit prostorovosti fotky). Nízké hloubky ostrosti samozřejmě lze, jak již víme z příslušné lekce Fotoškoly, dosáhnout i jinak – nastavením nižšího clonového čísla či změnou poměru vzdáleností „fotoaparát – objekt – pozadí“. Brenizerova metoda však dosahuje lepších a efektivnějších výsledků – většího rozostření pozadí – kterých lze standardními postupy dosáhnout jen obtížně. Ne každý si může dovolit skla se světelností f/1,4 (nebo dokonce ještě méně) a jediný další „standardní“ způsob, kterým lze obdobného výsledku docílit, je výměna fotoaparátu za jiný – s větším formátem čipu. Koho nezajímají technické detaily, může zbytek tohoto odstavce s klidným svědomím přeskočit. Čím větší je totiž formát čipu/filmu, tím delší objektiv potřebujete k zobrazení běžného úhlu záběru. Je-li pro full-frame fotoaparát (24×36 mm) „základní“ objektiv 50 mm (základní je takový, který má zobrazovací úhel stejný jako lidské oko), pro fotoaparát s menším APS-C čipem (23,7×15,6 mm) je základním objektivem 35 mm. Pro středoformátové přístroje s čipem větším než full frame (např. 44×33 mm) je základním objektivem třeba 80 mm. Jinými slovy, se třemi různými fotoaparáty a třemi různými objektivy uděláte ze stejného místa zcela stejný záběr. Každý ze záběrů ale bude pořízen jinou ohniskovou vzdáleností a za takových podmínek bude nutně mít (při stejném clonovém čísle) jinou hloubku ostrosti. Protože čím delší ohnisko, tím nižší hloubka ostrosti.

Jak to správně provést

Postup focení je v podstatě shodný s focením panoramatu – pro snadné „sešívání“ potřebujete:

  • Světelný objektiv (alespoň f/2,8);
  • Fotoaparát v manuálním režimu a pro všechny dílčí fotky stejné expoziční hodnoty včetně nastavení bílé;
  • Fotoaparát ve stabilní poloze – tj. mezi jednotlivými snímky s ním pokud možno nepohnout dopředu nebo dozadu (stativ nebo „palcová metoda“);
  • Manuální ostření (resp. zaostření a následná deaktivace autofokusu);
  • Dostatečně velké překrytí jednotlivých snímků (alespoň 1/3);
  • Software pro sešívání fotek (Lightroom CC, Photoshop, Autopano Giga atd.).

Oproti klasickému panoramatu (krajiny či architektury) však budete pracovat s nízkým clonovým číslem (jde nám přece o nízkou hloubku ostrosti), a tak stabilita fotoaparátu (zejména ta předozadní) hraje klíčovou roli – pohybem fotoaparátu o pár centimetrů se můžete snadno dostat mimo rovinu zaostření. Posledním, neméně důležitým požadavkem je, aby se portrétovaná osoba mezi dílčími snímky nepohnula. Nebo, pokud možno, co nejméně. Jestliže se totiž bude hýbat, počítač může mít problém jednotlivé snímky spojit. A pokud nebude mít problém je spojit, zaručeně je spojí tak, jak nechcete (použije ty nesprávné části). Murphyho zákony fungují, věřte mi.

No a pak už si stačí určit jen počet snímků, které chcete použít, a systematicky je odfotit. Ze začátku bývá trochu problém s odhadem prostoru (zejména u těch snímků, na kterých nemáte vizuální záchytný bod), ale jakmile získáte trochu cviku, není to problém.

Nejčastější chyby

Pominu-li nevypnutý autofokus a polo- či plně automatický režim expozice, nejčastější chybou bývá použití příliš krátkého ohniska objektivu. Pamatujte, že čím kratší ohnisko, tím více se projevuje perspektivní zkreslení a počítači dá velkou práci takové snímky k sobě dobře slepit. Často pak vznikají prázdná místa, která musíte složitě vyplňovat, deformovat či hodně ořezávat. S delším ohniskem je práce jednodušší a efekt celé metody větší. Za rozumné minimum považuji ohnisko základní, tj. 35 mm na APS-C či 50 mm na full-frame přístroji.

Používejte také co možná nejnižší clonová čísla. Při f/5,6 nebo f/8 téměř celý efekt této metody jednoduše zahodíte. „Na jistotu“ z hlediska hloubky ostrosti bývá tak f/2,8. Můžete-li méně, rozhodně se toho nebojte. O to více ale hlídejte, abyste fotoaparátem nepohnuli.

Vyberete-li pozadí bez detailu, počítač může mít problém takové snímky k sobě spojit. Buďte tedy opatrní s pozadím typu bezmračná modrá obloha, hustá mlha atd.

Osudným pro celý portrét může být také nedostatečné překrytí mezi jednotlivými snímky. Obecně se doporučuje minimálně 30%, čím více to ale bude, tím lépe. Raději pár snímků přidejte, než abyste o celý portrét přišli proto, že nejde slepit dohromady. To stejné platí pro orámování celé fotky. Raději kolem portrétované osoby nechejte více místa – věřte mi, že se to vyplatí (oříznout můžete vždy).

Příklady

Fotka v úvodu článku je sešita z 22 dílčích fotek. Obvykle to však z praktických důvodů bývá méně, zpravidla 3 – 9. Jednak portrétované osoby nemívají tolik trpělivosti, jednak s prodlužující se dobou mezi první a poslední fotkou roste riziko pohybu objektu či fotoaparátu. Zde přidávám několik portrétů vzniklých Brenizerovou metodou. Nejvíce vzrušující je to netrpělivé čekání, jestli se výsledná fotka podaří. O to větší je pak radost, když ano 🙂

. . . [ o ] . . .

Okno

Opět se blíží změna času na letní a to je ten nejlepší čas pro focení východu slunce. Nejenže nemusíte vstávat tak brzy, ale dokonce máte ještě šanci zachytit noční světla města. Tedy, ne že byste jindy neměli, ale právě těsně před změnou času nemusíte na místě strávit hodiny, abyste měli obojí. A máte-li po ruce šikovný editor, můžete mít obojí v jedné fotce! Pokračovat ve čtení „Okno“

Perspektiva

Článek o perspektivě uzavírá první modul Fotoškoly. Počínaje koncem tohoto článku budete vybaveni nezbytným teoretickým základem praktického fungování fotografie. Nuže, k věci.

Perspektiva je optický jev, jenž způsobuje to, že vzdálené objekty se zdánlivě jeví menší než objekty blízké. Vlivem perspektivy se taktéž vzdálené objekty jeví blíže u sebe než ty blízké, aniž by tomu tak skutečně bylo. Každému z nás se v mysli jistě vybaví obrázek zdánlivě se sbíhajících železničních kolejí či krajnic dlouhé rovné silnice. Něco podobného můžeme vidět na úvodní fotce z Květné zahrady v Kroměříži.

Tento jev je tím výraznější, čím blíže k fotoaparátu ty blízké objekty jsou. A opačně, čím větší vzdálenost od fotoaparátu, tím méně výrazná perspektiva je. K čemu ale tento jev využít ve fotografii? Přirozeně, jako kreativní nástroj. Je-li perspektiva výraznější pro blízký objekt, můžeme jej jeho přiblížením k fotoaparátu zvýraznit a tím na něj upozornit. Pokud naopak chceme popředí potlačit a zvýraznit pozadí, musí popředí být daleko od fotoaparátu, tj. co možná nejblíže k pozadí.

Jak to ale prakticky provést?

Klíčem k manipulaci s perspektivou je primárně poměr vzdáleností

FOTOAPARÁT – POPŘEDÍ – POZADÍ,

sekundárně ohnisková vzdálenost objektivu. Se širokoúhlým objektivem můžeme jít k objektu blíže (čímž změníme výše uvedený poměr vzdáleností). S teleobjektivem musíme být od objektu daleko, aby se nám vešel do záběru. A v tom je celý fígl.

Chceme-li zdůraznit perspektivu, použijeme krátké ohnisko
a jdeme co nejblíže.

Chceme-li perspektivu potlačit, použijeme teleobjektiv.

Čím kratší ohnisko, tím větší bude perspektivní zkreslení. Čím delší ohnisko, tím více bude perspektiva potlačena. Pro srovnání si ukážeme 3 fotky. Na všech je zruba to stejné – Druhorozená v popředí a jeřáb v pozadí. Všimněte si ale, jak se se změnou ohniskové vzdálenosti mění i relativní velikost obou (rozklikněte pro větší verzi).

Zatímco na prvním obrázku Druhorozená neoddiskutovatelně dominuje, na druhé fotce už to tak jasné není. A na té třetí fotce už se musíte docela snažit, abyste Druhorozenou vůbec našli. Mezi jednotlivými fotkami jsem přirozeně musel změnit stanoviště. První fotka je cca z metru a půl ohniskem 24 mm, druhá asi z 6 metrů ohniskem 75 mm a na třetí fotku jsem se musel vzdálit zhruba na 25 metrů při použití ohniskové vzdálenosti 138 mm. Změnou stanoviště došlo vždy ke změně poměru vzdáleností já – Druhorozená – jeřáb.

Při jakém ohnisku ale perspektivu ani nezdůrazňujeme ani nepotlačujeme?

Perspektiva je veskrze obecný jev, který se projevuje vždy. Za „normální“ úroveň perspektivy můžeme považovat takovou, která je stejná, jakou běžně vidíme svýma očima. Zornému úhlu lidského oka přibližně odpovídá objektiv délky 50 mm (ona pověstná „padesátka“) nasazená na fotoaparát se snímačem velikosti 24×36 mm, tedy plného políčka kinofilmu (odtud „full-frame“). Proto se padesátce také říká „základní“ objektiv. Máme-li ve fotoaparátu snímač menší velikosti než full-frame (např. APS-C, cca 24×15 mm), podobnému zornému úhlu odpovídá objektiv délky 35 mm. Je-li snímač ještě menší, stejný zorný úhel bude mít ještě kratší objektiv. Fotky pořízené objektivem o stejném úhlu záběru jako má naše oko (tedy se stejnou perspektivou) se nám zdají nejpřirozenější, protože takto celý život vidíme svět kolem sebe.

V reálu

Pokud fotíme portrét, obecně se doporučuje používat delší ohniska. Potlačená perspektiva je totiž lichotivá k lidské tváři – lidé pak nemají velké nosy a zdeformované tváře jako při použití krátkých (kratších než 50 mm) ohnisek. Případně, pokud velký nos mají, dá se relativně zmenšit použitím dlouhého ohniska. Nikde však není psáno, že široké ohnisko je zakázáno použít. Vše závisí na konkrétním kreativním záměru. Na této fotce jsou moje ruce od hlavy vzdáleny asi tak 20 cm. Přesto vypadají daleko větší než hlava, právě díky velkému perspektivnímu zkreslení širokoúhlého objektivu (f=15 mm).

David Taranza

 

U krajin jsou dobře použitelná všechna ohniska – záleží pouze na tom, jak právě nám to vyhovuje nejlépe pro danou kompozici, resp. při jaké perspektivě najdeme bod nejsilnějšího vidění. Na této fotce je vzdálenost mezi popředím a pozadím odhadem 1,5 kilometru, přesto relativní velikosti stromů jsou skoro srovnatelné (f=360 mm).

Zoomování nohama?

V jedné zaručeně kvalitní příručce jsem četl, že není nutné mít teleobjektiv, protože můžeme „zoomovat nohama“ a ke vzdálenějším objektům prostě přijít blíž. Autor této poučky si zřejmě neuvědomil (nebo to záměrně zatajil), že pokud změníme stanoviště, změníme tím i poměr vzdáleností fotoaparát-popředí-pozadí. Tím ale změníme i perspektivu! Nohama sice můžeme přijít blíž, ale nezanedbatelně tím změníme celkové optické poměry ve snímku. Zoomovat nohama je tedy, z hlediska perspektivy, holý nesmysl.

Co byste si měli zapamatovat:

Čím kratší ohnisko, tím výraznější může popředí být. Čím delší ohnisko, tím více je popředí potlačeno.

* * * * *

Na tomto místě nezbývá než pogratulovat – právě jste se pročetli na konec prvního bloku Fotoškoly. Informace z tohoto prvního bloku stačí si osvojit, není nutné o nich nijak složitě přemýšlet. V druhém bloku pokročíme trochu dále a zaměříme se na to, co je to kompozice a které prvky lze v kompozici využít.

Návrat na Přehled

. . . [ o ] . . .

Zimní Prýgl

Hledání kompozic v tuhých mrazech nedělního pozdního odpoledne. Původně to měla být dlouhá expozice na Žebětínském rybníku, ale vzhledem k tomu, že se tam momentálně o víkendech vyskytuje asi tak stovka lidí lačných pilování brusařského umění, rozhodl jsem se nakonec vyrazit na přehradu. Za doprovodu podivných, téměř až vesmírně znějících zvuků nesených pevným ledem na vzdálené kilometry jsem prošel kousek pláže mezi hasičskou stanicí a Sokolským koupalištěm a ulovil pár záběrů. Konkrétně na tomto mě zaujal odraz barvy oblohy na ledových krách a kameny v popředí. Aplikoval jsem svých 5 tipů pro focení krajiny – stativ s sebou, včasný příchod, počkat na zajímavé světlo, najít zajímavé popředí a jít blíže k zemi. A každý z těch tipů přispěl svůj nezanedbatelný díl ke vzniku celkem ucházející fotky.

. . . [ o ] . . .

Čekání

Zima v plném proudu a do jara ještě daleko. Svrbí mě prst na spoušti a netrpělivě očekávám příchod jarních teplot. Ne, že v zimě by se nedalo fotit. Ale možnosti nejsou takové, jako od jara do podzimu. V nevytápěném garážatelieru přimrzají prsty ke stojanům a baterie v blescích po pár blýsknutích řeknou „pápá“ a zcela bez diskuse se vyčerpané samy uloží k zimnímu spánku. A tak si semtam chodím po venku, cvičím oko a pomalu připravuji plány na sezonu. A jak jste na tom vy?

Vyvážení bílé

Vyvážení bílé je funkce, která u klasických fotoaparátů nemá obdobu. Pomáhá nám vyrovnat se s tím, že různé zdroje světla vydávají různě barevné spektrum. Vezměme to ale hezky od začátku.

Co je to bílá?

Fotoaparát je hloupý stroj a neumí vyhodnotit, co je to „správná“ barevnost. Neví, že když na bílý list papíru posvítíte svíčkou nebo žárovkou, bude papír na pohled sytě žlutý nebo oranžový (podle barvy aktuálního světla). Aby ale na našich fotografiích byly barvy správné (takové, jaké opravdu jsou, když na věci posvítíme neutrálním „bílým“ spektrem), musíme našemu fotoaparátu říct, CO je bílá, aby se tzv. „zkalibroval“ a reprodukoval bílou i ostatní barvy správně. K tomu ale potřebujeme vědět, JAK barevné to které světlo je, tj. potřebujeme jeho barvu nějak měřit.

Jak se měří barevná teplota

K měření barvy spektra nám slouží stupnice barevné teploty spektra, která se měří v jednotkách Kelvinů. Abychom si nemuseli všechny hodnoty na stupnici pamatovat, změřili chytří lidé teplotu spektra nejčastějších světelných zdrojů a přiřadili těmto teplotám příslušné piktogramy. To jsou ty obrázky, které můžete vidět na displeji svého fotoaparátu – žárovka, zářivka, sluníčko, blesk, mráček a domeček vrhající stín. Světelné spektrum těchto konkrétních světelných zdrojů má vždy zhruba stejné složení. Následující obrázek ukazuje, jakou barevnou teplotu jednotlivé světelné zdroje (resp. podmínky) mají.

Vyvážení bílé na fotoaparátu

Jak můžeme fotoaparátu říct, co je to bílá? Můžeme to udělat pomocí funkce vyvážení bílé (white balance – WB). Řekneme mu, jaký světelný zdroj právě (převážně) osvětluje scénu a on podle toho upraví reprodukci barev tak, aby byla co nejvěrnější. Vyvážit bílou můžeme na fotoaparátu několika způsoby:

  • automaticky
  • zvolením příslušného piktogramu
  • ručním nastavením konkrétní barevné teploty v Kelvinech (u lepších přístrojů)
  • uživatelským vyvážením s pomocí kartičky (viz dále)

Na následující fotce (na kvalitu a obsah nehleďte, je z mobilu a čistě jen pro ilustrační účel v tomto článku) jsou identifikovatelné dva různé druhy světelných zdrojů – časné ranní světlo a žárovky. Fotoaparátu jsem nastavil bílou na sluníčko (denní světlo, cca 5400 K). Jak můžeme vidět na levé straně na zdech 1. a 2. patra budovy, ranní světlo před východem slunce, tzv. „modrá hodinka“, je o dost modřejší než běžné denní světlo (odhadem cca 7500 K; asi podle toho se tak jmenuje). Žárovky osvětlení pouličního a uvnitř budovy jsou naopak sytě žluté až oranžové (cca 2800 K).

Co na bílou náš mozek?

Lidský mozek je neobyčejně chytrý orgán. Ze zkušenosti ví, že bílý papír je bílý. Dokáže se však sám vyrovnat s tím, že na bílý papír momentálně svítí jiné než neutrální spektrum. Ví, že papír je bílý a upraví si svoje vlastní vnímání barev tak, že papír i pod žárovkovým světlem vyhodnotí jako (téměř) bílý. Má v sobě vlastně zabudovanou funkci automatického vyvážení bílé a sám se podvědomě průběžně kalibruje podle toho, v jakém barevném prostředí se zrovna nachází. Fotoaparáty také umí vyvažovat bílou automaticky. Někdy (častěji než zřídka) ale bývají nepřesné – jistě jste se už setkali s tím, že fotky měly zvláštní žlutý nebo naopak namodralý nádech. A (také) proto je lepší vyvažovat bílou ručně. Co když ale teplotu okolního světla špatně odhadnete? Nemusíte si zoufat, na každý problém existuje řešení.

Jak nejpřesněji bílou vyvážit?

Pokud toužíte po ultrapřesné reprodukci barev v každé situaci, najděte ve svém fotoaparátu funkci uživatelského vyvážení bílé („Preset Manual WB“ nebo „Custom WB“). Dále budete potřebovat neutrální šedou kartičku – nejlépe zase ta 18% šedá – například taková. Ale pro vyvážení bílé stejně dobře poslouží i čistý list bílého (!) papíru. Proč? Protože bílý papír je, pokud jde o barvu, stejně neutrální jako 18% šedá, jen světlejší. (Pokud byste místo bílého papíru vytáhli z knihovny Babičku po babičce nebo původní vydání kuchařky M. D. Rettigové, s bílou asi moc nepochodíte.) Chceme-li mít pod určitým typem osvětlení přesné barvy, vytáhneme bílý papír, namíříme na něj náš fotoaparát a vyvážíme bílou uživatelsky (přesný postup pro svůj fotoaparát najdete v uživatelské příručce). Voila a kouzlo je hotovo. Vizir je zase bez práce.

Kromě neutrální šedé tabulky však můžete fotoaparátu ukázat i libovolnou jinou barvu. Fotoaparát se překalibruje tak, že tuto barvu bude považovat za neutrální a ostatní barvy reprodukuje podle toho. V závislosti na tom, na jakou barvu jej zkalibrujete, můžete dosáhnout až surrealistických výsledků – fantazii se žádné meze nekladou.

Proč bílou vyvažovat a co z toho?

Inu, jsou tu dva důvody. Za prvé, můžeme chtít přesnou reprodukci barev – z pochopitelných důvodů. Aby bílá bílá byla a modrá byla modrá a nebyla jiná. V takovém případě aplikujeme postup s šedou tabulkou nebo bílým papírem popsaný v předchozím odstavci. Za druhé, můžeme bílou uchopit kreativně a pomocí záměrně „chybného“ nastavení bílé docílit zajímavého barevného podání fotky. Pomocí funkce WB můžeme velmi snadno za pár sekund z bílého světla udělat modré nebo naopak béžové jen tím, že bílou schválně nastavíme na jiný barevný zdroj. Pokud byste chtěli vyvážit bílou u klasického fotoaparátu, museli byste vyměnit roličku filmu za jiný typ, což bývá v terénu krajně nepohodlné. Tuto funkci nám kinofilmoví kolegové (při čekání na převinutí roličky filmu) mohou jen závidět. Na následujícím obrázku se podívejme, jak vypadá stejná fotka, které jsem pokaždé vyvážil bílou jinak:

Jak vidno, prosté nastavení bílé lze úspěšně prohlásit za výrazový prvek. Existují samozřejmě určité limity dané kontextem a použitím fotografie. Zatímco obloha v krajinářské umělecké fotografii může klidně hýřit téměř libovolnou barvou (pomineme-li fakt, že by taková skutečně mohla být), taková pleťová barva má jen určité poměrně úzké spektrum odstínů, ve kterém nám připadá „správná“. Toto spektrum pramení z naší zkušenosti. Vidíme-li na fotce pořízené pod běžným denním světlem modré nebo pomerančově oranžové lidi, podvědomě nám to nepřipadá v pořádku, protože takovou barvu lidé za daných podmínek normálně nemívají. Nebo pokud chceme ukázat, jak něco vypadá ve skutečnosti (reprodukovat realitu), je věrné podání barev více než žádoucí. Buďte tedy obezřetní a dobře rozmýšlejte, zda je taková „kreativní bílá“ v daném kontextu přijatelná.

Kdo pořizuje fotografie v surovém formátu RAW, nemusí si s vyvážením bílé moc dělat starosti, protože může nastavit „správnou“ barevnou teplotu i později v počítači bez ztráty kvality.

 

Praktická cvičení:
  • Nastavte na fotoaparátu sluníčko a udělejte 4-5 fotek – jednu pod umělým osvětlením (žárovka) a tři fotky z okna v různých denních dobách – když se ráno rozednívá (vstáváte-li po desáté, první fotku vynechte), po obědě a večer, když slunce zapadá a než se setmí. Pozorujte, jakou barvu má světlo na fotkách. Aby výsledek byl jasněji viditelý a barvy více saturované, nastavte expoziční kompenzaci na přibližně -1,7 EV.
  • Nastavte WB na sluníčko a udělejte fotku pod žárovkovým osvětlením. Vezměte list bílého papíru a uložte do fotoaparátu uživatelskou hodnotu WB. Nyní pořiďte fotku s uživatelskou hodnotou WB a pozorujte, jak se barevné podání změnilo.

 

Co byste si měli zapamatovat:
  1. K čemu je funkce vyvážení bílé
  2. Jak se v průběhu dne mění teplota spektra – v jakých podmínkách je světlo červené, v jakých neutrální a v jakých namodralé.
. . . [ o ]. . .

 

Návrat na Přehled

QUIT SMOKING 7

Další příspěvek do projektu Quit Smoking. Komentář snad nepotřebuje.

Abych předešel obvinění z obecného ohrožení: provaz jsem záměrně vybral hrubý, takže utáhnout smyčku šlo jen hodně obtížně. Život mám v úctě.

 

Model – Robert Ulrich (Díky!)

. . . [ o ] . . .

Ze života hradu

…aneb o pohledu na Špilberk, který běžně neuvidíte.

Nejde o to, že byste se nedostali na místo, odkud byla zkomponována tato fotka. Tam se dostanete (téměř) kdykoliv. Pohled z tohoto místa je nejklasičtější, notoricky známý a troufnu si říct, že z tohoto místa se Špilberk fotografuje nejčastěji. Zastavte se do kiosku s turistickými suvenýry, pohled z tohoto místa bude doslova na každé čumkartě.

Nejde o to, že byste nepřišli dost brzy na to, abyste viděli svítící lucerny. Kvůli pěkné fotce si zcela nepochybně každý rád přivstane (nechápu, že by to někdo mohl mít jinak).

Nejde o to, že byste neviděli Špilberk ve vycházejícím slunci.

Jde o to, že obojí – rozsvícené lucerny i vycházející slunce – neuvidíte
V JEDEN OKAMŽIK.

V tomto případě jde o kombinaci dvou fotek, které byly pořízeny ze stejného místa, ale v různé časové okamžiky. Mám odpozorováno, že noční osvětlení hradu se vypíná automaticky dvěma způsoby – buď časovým spínačem v cca 6:00, nebo spínačem světelným, pokud intenzita denního světla je v době před šestou ranní dostatečná.

Chtěl jsem přijít v době, kdy lucerny ještě svítí, ale denní světlo už je dostatečně silné, aby obloha za hradem nebyla úplně černá – tedy v době ranní modré hodinky (před východem slunce). Nejvhodnější doba k tomuto druhu fotonávštěv je na jaře a na podzim, těsně před změnou času. Okamžiky vypnutí osvětlení a východu slunce jsou nejblíže k sobě, takže nebudete na místě tvrdnout 2,5 hodiny, a přitom nemusíte vstávat ve 3 v noci, abyste to stihli. To se mi naštěstí podařilo, noční osvětlení celého hradu ještě svítilo. Rozložení stativu, první fotka (5:47). Noční osvětlení a temná modrá evokují – jak jinak – noc.

Následně pohaslo osvětlení hradu, lucerny zatím zůstávají (5:48). Už se to hodně blíží tomu, co jsem měl v plánu.

Krátce nato (a bohužel dříve, než jsem čekal) zhasly i lucerny (5:52). Domníval jsem se, že tím mám hotovo, a vyrazil jsem hledat další kompozice. Po pár minutách ale začalo neuvěřitelné světelné divadlo, kdy první rudé paprsky vycházejícího slunce posvítily na věž hradu a pomalu se posunovaly po zdech směrem dolů. Nešlo se nevrátit na původní místo a nepokusit se to představení zachytit (lepší kompozici jsem mezitím nenašel). Poslední fotka – 6:20.

Dlouho jsem si nebyl jistý, jak fotky zpracovat. Každá z nich zvlášť byla jakási neúplná, zkrátka „něco“ mi v nich chybělo. Po deseti měsících od stisku spouště, uleželé skoro jako dobré portské, přišly na řadu.

A co kdybych se pokusil prolnout dva různé časové okamžiky, které by v jedné fotce spojily to nejlepší z obou?“

Trocha hraní ve Photoshopu a fotka byla na světě. Konečně má ten správný drajv. Sluneční paprsky opět vítězí v každé ráno se opakující bitvě a vyhání pomalu ustupující noc a chladnou temnotu ze zdí hradu. Večer bude situace opačná…

Je přijatelné vytvářet fotky, které v realitě nemohl nikdo vidět? Volně odkazuji na polemiku o etice digitálních úprav.

. . . [ o ] . . .