Nedávno jsem dostal další příležitost fotit newborn. S vidinou, že jedu do relativně malého bytu, jsem se tentokrát snažil mít to z fotografického hlediska jednoduché – dvě těla, na jednom světelný základní zoom (24-70 mm, f/2,8), druhé spíš jako zálohu. Odraznou desku 5v1. A kdyby bylo se světlem nejhůř, pro jistotu i jeden stojan, oktabox a 2 blesky (jeden řídící a jeden řízený).
Světla sice nebylo mnoho, ale výkon dnešních semi-pro foťáků už je tak dobrý, že to většinou stačí. Mnohem důležitější než absolutní množství světla je vědět, jak s ním máte pracovat. Jak se světlo šíří prostorem a jak rychle (nebo pomalu) jej ubývá se zvětšující se vzdáleností od zdroje. No a pak už jen pozorovat, vnímat a cvakat ve správnou chvíli. Blesky a oktabox nakonec (na rozdíl od odrazné desky) ani nepřišly ke slovu. Poučení pro příště.
Rodiče byli s fotkami moc spokojení. Nebo aspoň říkali, že jsou. Mně se nejvíc líbí fotka úvodní (protože moment a diagonální kompozice) a pak taky tato:
Není nijak kompozičně strojená, ba ani světelně ohromující. Prostě si nehraje na uměleckost. Rezonuje ve mně všednost toho okamžiku a zároveň jeho intimita. A zachycená hmatatelnost a povaha jejich vztahu. Trochu mi to připomíná Jindřicha Štreita. Možná proto, že jsem asi v emocionálním vleku jeho výjimečného díla. Možná se mi to jen zdá, kdo ví. Každopádně beru jako velký dar, že jsem u těchto chvil mohl být. Fotoaparát je vstupenkou.
I met Jana about 15 years ago as a schoolmate of my sister-in-law. She visited my ministudio for a couple of sessions (see my portrait work), nothing special. Tuck I knew only by hearsay as her colleague and later as a friend. We shortly met a few times. Until a couple of months ago a somewhat surprising e-mail landed in my mailbox that they decided to get married and would like me to be their wedding photographer.
Friday, June 14th, Mahen theatre foyer. Everyone gets married at a city hall, a church or in a meadow. But not everyone gets married in a theatre. Duolingo, as Tuck is Canadian. That’s the kind of offer you just can’t turn down.
A couple of weeks prior to the wedding we met to clarify the assignment, day schedule and to align expectations. Jana and Tuck had a clear idea as both are very organised and professional in whatever they do. Traditionally, a wedding day includes a time slot for photographing the newlyweds. But they did not want it that way. At the theatre, after the ceremony, there was supposed to be a cocktail hour during which they preferred to walk among the guests, have conversations and receive congratulations. Then, at the restaurant, all their attention was paid to the invited guests again, which was very thoughtful and respectful and perfectly aligned with their personalities. So the assignment was rather less artistic and more journalistic.
I tried to gently suggest small modifications to the schedule in order to gain a little bit of time to take a few „traditional“ portraits of the bride and groom. But I didn’t urge and respected their plan and wishes. The photographer’s job really is not to make the bride and groom do what the photographer wants. His job is to seamlessly fit into the day plan and deliver the product he had been asked to supply.
Either way, I think I managed to take a few nice portraits to complement the story of their wedding day. And they made my job easier by being natural and spontaneous all day. They let me capture a lot of emotive moments with their loved ones. Honestly, I couldn’t ask for more and I did my best to translate those emotions and spontaneity into the pictures. If you have read this far, make sure to check the photogallery.
I would also like to express my thanks and gratitude to them for giving me the opportunity and their trust. They both were very cooperative and generous and the amount of respect I experienced during the day made me feel like a guest, not like a contractor.
CZ:
Janu jsem poznal asi před patnácti lety jako spolužačku své švagrové. Párkrát zavítala do mého miniatelieru na pár portrétů (které najdete zde), nic velkého. Tucka jsem znal spíše jen z doslechu jako jejího kolegu a kamaráda, později přítele. Asi dvakrát jsme se krátce potkali. Až před pár měsíci mi v mejlu přistála překvapivá zpráva, že se chtějí vzít a že by byli rádi, kdybych já byl u toho se svým foťákem.
Pátek 14. 6. ve foyer Mahenova divadla. Na úřadě, v kostele nebo na louce se bere kdekdo. Ale ne každý se bere v divadle. A protože Tuck je Kanaďan, tak dvojjazyčně. Taková nabídka se prostě neodmítá.
Pár týdnů před svatbou jsme se potkali, abychom si ujasnili zadání, představy a harmonogram celého dne. Jana i Tuck jsou oba velmi organizovaní, profesionálové každým coulem a měli jasný plán. Tradičně je ve svatebním dni vyčleněný slot, ve kterém fotograf portrétuje novomanžele. Jana a Tuck to takhle ale nechtěli. V divadle měla po obřadu být cocktail hour, ve které chtěli chodit mezi hosty, přijímat gratulace a vyprávět si. Poté přejezd na hostinu do restaurace a opět všechna pozornost pozvaným hostům, což je velice ohleduplné a perfektně to odpovídá jejich osobnostem. Zadání tedy bylo méně umělecké a více žurnalistické.
Pokusil jsem se jemně navrhnout nějaké malé úpravy v harmonogramu a vydobýt si tím trochu času na ty „tradiční“ portréty ženicha a nevěsty. Nijak jsem ale nenaléhal a respektoval jejich plán a přání. Ruku na srdce – úkolem fotografa není přesvědčit je, aby dělali, co chce fotograf. Jeho úkolem je snažit se zapadnout do celkového plánu dne a udělat to, co potřebují oni.
I tak se mi ale myslím povedlo udělat pár pěkných portrétů, aby ani tyto fotky v příběhu dne nechyběly. A Jana i Tuck mi celý den usnadnili tím, že byli naprosto přirození a dovolili mi zachytit mnoho spontánních a emotivních okamžiků s jejich blízkými. Víc jsem si ani nemohl přát. A snažil jsem se, abyste ty emoce z fotek cítili i vy. Pokud jste dočetli až sem, určitě se podívejte do galerie.
Chtěl bych jim také poděkovat za důvěru a příležitost, kterou mi svěřili. Spolupráce s nimi byla naprosto skvělá. Díky respektu a úctě, které mi v průběhu dne věnovali, jsem se na jejich svatbě cítil jako host, nikoli jako dodavatel.
Leckdo by si mohl říct, že fotka vznikla k příležitosti třetího výročí svatby Kačky a Martina. Bylo to ale jen tak, při krátké společné procházce. Většinou na takové procházky beru foťák nebo dva (prý to takhle fotografové často dělávají). Sem tam zmáčknu spoušť a sem tam z toho vyjde něco docela pěkného.
Jak na to? Slunko dejte zezadu, to udělá ty krásné světlé kontury. Za sebou mějte nejlépe otevřenou oblohu, abyste nachytali co nejvíc výplňového světla, které projasní stíny. Pokud máte s sebou asistenta a větší odraznou desku, můžete trochu toho slunka odrazit zpět na ně. Ale to pravda nemá každý. Výsledek je pak lepší, ale není to nezbytně nutné – dá se to dohnat několika lokálními úpravami v postprocesu.
Hodí se mít trochu větší odstup od pozadí a fotit delším sklem, alespoň 100 mm (zde to bylo 135 mm), kterým je izolujete a budete mít vzadu méně rušivých prvků. Nemějte úplně otevřenou clonu – mohlo by se pak stát, že někdo z nich bude vlivem malé hloubky ostrosti nedocloněný. Kolem f/5 bývá ideál.
Zlehka je naveďte, co mají plus mínus dělat, a zbytek nechte na nich. Na prcka stačí udělat pár obličejů nebo máchat rukama. Pokud zrovna nefotíte komisní, přísnou tetu, můžete zkusit do placu prohodit něco vtipného, třeba jako „A teď řeknou všichni „varlataaa“!“ O přirozený smích nebudete mít nouzi.
Kdysi jsem tu v jednom článku napsal pár řádků o fotoserverech a o tom, proč jsem z této platformy odešel. Že mi nedělalo dobře, kam se komunita fotografů ubírala. A o neslušnosti a vulgárním chování v online prostoru, kde si kdekdo troufne k jiným to, při čem by mu v rozhovoru mezi čtyřma očima zajely koule zpět do břicha rychleji, než byste řekli „expozimetr“.
Také jsem se dotkl toho, že častá návštěva fotoserverů vede k destrukci sebedůvěry. Ve volných chvílích si zabrouzdáte po nějaké galerii a skoro pořád narážíte na fotky, ze kterých vám padá čelist na stůl. A nesedíte-li hrudí pevně přiražení ke stolu, tak leckdy až na zem. A aby toho nebylo málo, tak fotografů, kteří mají fotky úžasné (a lepší než vy), jsou stovky. Nebo spíš stovky tisíc. Po kratší či delší chvíli (záleží na tom, kolik času zrovna máte na prokrastinaci) zavíráte záložku prohlížeče s pocitem frustrace a chutí okamžitě prodat všechno vybavení, které máte. Už jste to někdy zažili?
Jádro pudla tkví totiž v tom, s kým se srovnáváte. Možná, že ti lepší fotografové jsou lepší proto, že fotí o dost déle než vy. Pokud ne déle, tak rozhodně intenzivněji. A čím si můžete být naprosto jistí? Že VŽDYCKY mají lepší vybavení. Tedy, ne že by na vybavení nějak extra záleželo, ale tak trochu (dost) přece jen. A pokud nebudete tvrdě makat několik dekád, mít talent, prostředky a štěstí, VŽDYCKY se najde řada těch, kteří budou lepší než vy. Tenhle závod prostě nemůžete vyhrát. Dobrou zprávou je, že nemusíte a nepotřebujete.
Jediné srovnání, které dává smysl a může vám říct, jak jste na tom, je srovnání sám se sebou v čase. Teď versus před rokem. Teď versus před pěti lety. Teď versus před deseti. S postupujícím časem totiž získáváte nové poznatky, zkušenosti a dovednosti. Vyvíjí se vaše schopnost vidět a komponovat. Vyvíjí se technika, ještě rychleji pak softwarové nástroje, se kterými pracujete. Vyvíjí se vaše měřítko kvality. Před pěti lety jste se koukli na svou novou fotku a zdála se vám super. Kouknete se na ni teď a vidíte řadu věcí, které byste teď udělali jinak. Už byste si ji nedali ani na fejsbůk. Ale tak je to v pořádku. Potřebujete vidět, že se někam hýbete, že se vyvíjíte a že vaše současná práce je lepší a kvalitnější než vaše stará. Pokud to tak je, je všechno v pořádku.
Srovnávání se s ostatními je slepá ulička. Srovnávání se s ostatními je šum. Hledejte signál, soustřeďte se na svou příští fotku. Signál a šum.
Tentokrát s Luckou a Zdendou, kteří už brzy nebudou jen dva, ale tři… Měl jsem velkou radost, když mi to Lucka oznámila. A měl jsem větší, když chtěla, abych udělal pár fotek. Termínově jsem navrhl cca 30.-32. týden. V té době je bříško obvykle už dost velké a zároveň náročnost pro nastávající maminku je ještě snesitelná. Z dostupných možností nakonec padla volba na Fotostudio Krejčí na okraji Bučovic.
Prostorný, útulně zařízený stometrový byt a k němu odhadem dalších sto metrů venkovní terasy. Tu jsme ale nevyužili. Venku totiž nebylo úplně teplo, a tak jsme si vystačili uvnitř. Studio nabízí dostatek prostoru, vybavení a rekvizit pro všemožné nápady, včetně několika rolí pozadí. Z fotografického hlediska je vybavené párem stálých světel (Nanlite Forza se softboxy), jedním konstantním kruhovým světlem a jedním bleskem (Alien Bee 1600 ve velkém deštníku, ale na malém stojanu). K plnému komfortu a pocitu bezpečí (myšleno bezpečí používané techniky) mi trochu chyběla přídavná ramena („boom-arm“) a zátěžové pytle na světelné stojany. A odrazná deska. Studio však má francouzská okna a navíc je situované jižním směrem, takže ve většině situací si vystačíte i bez světel.
Dopředu jsme si domluvili typ a barvy oblečení a pár rekvizit, Já si do notesu jako obvykle napsal, co všechno si mám vzít s sebou, aby mě žádná situace nezaskočila („Když jsi blbej, kup si notes. Já mám dva!“). Dvě těla, tři skla, záložní baterky, záložní karty, odraznou desku, jeden stojan, pár malých blesků a jeden velký. Co kdyby náhodou, znáte to.
Tříhodinový blok jsme využili plně. Dalo by se určitě stihnout a vymyslet víc, ale nechtěl jsem, aby si Lucka se Zdendou připadali jako na závodech. Je podle mě lepší mít pohodovou atmosféru než pár fotek navíc za cenu permanentního stresu. Krátké přestávky přišly vhod. Bál jsem se, že se Zdenda bude nudit a trpět, ale snažil jsem se jej co nejvíc zapojovat, tak aby na nudu neměl čas. S výsledkem byli oba spokojení, což je pro mě nejvyšší stupeň uznání. Vstupenku do jejich životů jsem myslím už získal. A moc se těším na to, že ještě dostanu další příležitosti podívat se na ně skrz hranoly svých fotoaparátů :-).
Před pár týdny jsme s Rusovlasou, Prvorozeným a Druhorozenou vyrazili na výlet na naši oblíbenou Vysočinu – plán byl obejít Velké Dářko, pak pozdní oběd ve vyhlášené restauraci Tisůvka v Cikháji a když už tam budeme, tak prohlídka svatostánku na Zelené hoře, kde jsme byli naposledy ještě za bezdětna. Ranní teplota a vlhkost atakovaly rosný bod, takže už z okna našeho bytu jsme měli výhled na skvělé atmosférické podmínky.
Ty naštěstí vydržely dost dlouho na to, abychom si je mohli užít i po příjezdu k Dářku. Mlžný opar mezi stromy prosvícený zezadu zatím ještě relativně nízko stojícím slunkem…co víc si může krajinář přát 😊
Procházka kolem Dářka na konci zimy je hodně mokrá, místy trochu bahnitá, když v polomu ztratíte cestu tak trochu dobrodružná, ale neskutečně příjemná a psychicky vzpružující. Vysočinu znám jen v létě a takhle jsem ji ještě nezažil. Po krátkém přejezdu na Cikháj jsme sice museli půl hodiny čekat na místo v restauraci, to nám ale nevadilo. Vidina božské many z tamní kuchyně byla silnější. Škoda jen, že přesně o tu půlhodinu jsme pak nestihli poslední prohlídku na Zelené hoře.
Ale co, tak někdy příště. Vždyť to máme kousek. Jak mi říkal jeden Američan ze Salt Lake City: „Mně se líbí, že tady v Evropě je všechno hezky blízko u sebe. To u nás v JŮ ES EJ – všechno daleko.“
Neděle odpoledne po sobotní mrazivé noci, možná dvou. Vyrazil jsem na chvíli na přehradu, že se trochu provětrám a pokusím se ulovit nějaké zimní obrázky. I když to vlastně kolikrát ani nemusí být cílem. S sebou obvyklý cca devítikilový cestovní batůžek – D750ka s „širokáčem“ (16-35 mm), D7000ka s „teletem“ (70-200 mm), stativ a pár filtrů.
Po příjezdu k přehradě mě docela překvapilo množství lidí, které se po ledovém povrchu přehrady prohánělo na bruslích, s kočárky a dokonce i na kole. Led podle mě nebyl až tak tlustý a kompaktní, ale očividně to stačilo. Záchranáři však byli náležitě v pozoru a hlídkovali na svém stanovišti u Kozí Horky. „No nazdar, tak v těchto davech něco ulovit, to bude teda peklo.“ problesklo mi hlavou. Ale neklesal jsem na mysli a vyrazil hledat kompozice. Po chvíli jsem narazil na vylomené velké kusy ledu, a tak jsem zkusil štěstí.
„Když to vezmu hodně ze široka, zdůrazním tím perspektivu a bruslaři vzdálení pár desítek metrů budou úplně malinkatí a půjdou dobře vymazat.“
Vytáhl jsem stativ, nastavil ho skoro až k zemi tak, aby první kus ledu byl od objektivu asi tak 30 centimetrů, možná méně, a našel vhodný úhel, abych měl i kus oblohy, která už se hezky červenala od zapadajícího slunka.
„Hmm, pořád se mi to nějak nezdá….. Potřeboval bych větší kontrast mezi tím vylomeným kusem a ledovou hladinou…. Co takhle přidat polarizák?“
Polarizační filtr při správném natočení odstraňuje odlesky od nekovových ploch, což byl i tento případ. Hezky ztmavil popředí a odhalil temnotu pod hladinou, čímž dal vyniknout kusům ledu s bílou námrazou.
„No jo, ale když jsem takhle blízko, tak i s vyšší clonou (f/11) a širokým ohniskem (16 mm) to neucloním a nebude dostatečná hloubka ostrosti, pozadí bude neostré. Budu muset fotit naněkolikrát s různým zaostřením a pak skládat, aby výsledná fotka byla celá ostrá.“
Celkem jsem udělal myslím čtyři fotky – dvě zaostřené na první kus ledu (přední a zadní hrana), jednu na další dva ledy a jednu na pozadí. Možná vás napadá, proč jsem neclonil víc – f/16 nebo f/22. Jenže relativní vzdálenosti popředí a pozadí od objektivu byly tak moc rozdílné, že s clonou f/16 bych to možná zvládl na tři fotky místo čtyř (a skládání by mě čekalo tak jako tak) a s f/22 už by se začala projevovat difrakce (pokles ostrosti kresby vlivem štěpení světla na miniaturní štěrbině clony).
Doma jsem potom fotky navrstvil na sebe a prolnul podle toho, co bylo na které ostré (myslím že už i u nás zdomácněl výraz „focus stacking“). Vymazal jsem pár bruslařů, ztmavil oblohu a lehce zdůraznil její barvy. Líbilo by se mi, kdyby hladina byla čistější a nebyly na ní ty rýhy od bruslí a malé kousky ledu, ale to bych asi musel vyrazit brzy ráno a ne až odpoledne. Holt základem úspěchu je dobře naplánovat 🙂
Na sklonku roku již tradiční nízký průlet uplynulým rokem a pár fotek, které se na blogu neobjevily. Ne proto, že by se mi nelíbily. Hlavně proto, že letos jsem méně psal a více fotil. Fotek v digitální knihovně zůstalo po promazání něco přes deset tisíc. A 20+1 z nich je zde. Něco z portrétů, něco z krajinek, něco na film. Panoramata, HDR, experimentální fotky, blesky v atelieru, blesky v exteriérech, půjčená technika. To všechno letos bylo a jsem za to vděčný. A taky za to, že sem chodíte a čtete a prohlížíte tyto stránky. Jestli chcete, nechte dole koment, názor, dojem. Budu rád. Ale nemusíte 😉 Díky.
Na jaře, když jsem v dubnu fotil Andreu, se jen tak mezi řečí a fotkami zeptala, jestli fotím i děti. Že má skoro ročního synka a že by s partnerem chtěli nějaké rodinné focení. V tomhle směru sice nejsem úplně matador, ale byla to opět po nějaké době příležitost, jak si procvičit práci s jiným než vlastním dítětem (a jak jsem v průběhu focení zjistil, také příležitost plně si uvědomit několik dalších věcí).
Dohodli jsme místo, čas, oblečení a pár dalších detailů a šlo se na to. Jelikož byl červenec, ideální světlo by bylo zhruba mezi sedmou a osmou večer. Ale třináctiměsíční dítě má určitý režim a poměrně omezenou dobu pozornosti a není dobré režim příliš narušovat. Mohlo by se totiž stát, že nebude vůbec spolupracovat. Domluvili jsme se proto na pátou, což dobře zapadlo do harmonogramu dne. OK, chápu, přizpůsobím se. Světlo není priorita. Udělal jsem si potřebnou přípravu, namemoroval fotky, které chci udělat. Na místě jsme byli všichni včas, věci běžely podle plánu. Tedy až doteď, kdy to bylo v rukou dospělých.
V prvních zhruba pěti minutách focení jsem zjistil, že dál věci nepůjdou úplně tak, jak chci já. A že třináctiměsíční dítě věnuje pozornost tomu, čemu zrovna chce. Ne nějakým trapným rodičům, které má doma pořád, natož pak úplně cizímu člověku, který se navíc každou chvíli schovává za jakousi podivnou černou věcí. Asi půl hodiny jsme se snažili naplnit společnou představu o tom, jak by focení mělo probíhat. Nutno podotknout, že ne vždycky úspěšně. V jejím průběhu mi postupně docházelo, v jak velkém omylu jsem doteď žil a jak rychle mě z něj ten malý prcek vyvádí ven. Bylo na čase přerámovat zadání. Vystoupit z role režiséra a stát se jen pozorovatelem. A pokusit se co nejlíp zachytit to, co ten malý je ochoten dát. Po necelé hodině a půl jsme naznali, že je na čase skončit, že další snaha k lepšímu výsledku už nepovede. Vznikla spousta hezkých spontánních fotek, ze kterých byli nadšení. A já si připomněl, že i když si myslím, že mám relativně všechno pod kontrolou, je to opravdu JEN relativně.
