Rubrika: Škola fotografování

Publikováno

Expozice (3) – Clona

Obtížnost: Začátečník

Co je to clona

Clona (aperture) je mechanické zařízení, které (podobně jako závěrka) reguluje množství světla, které prochází objektivem k čipu/filmu. Na rozdíl od závěrky není umístěna v těle fotoaparátu, ale uvnitř objektivu. Konstrukčně jde nejčastěji o 7 nebo 9 lamel z tenkého kovu, které jsou umístěny po vnitřním obvodu objektivu a pohybují se ve vzájemné shodě tak, že vytvářejí přibližně kruhový otvor (ideální clona by byla geometricky kruhová o nulové tloušťce). Jak se clona otevírá nebo zavírá, průměr (označujeme D) a tím i plocha clonového otvoru se zvětšuje nebo zmenšuje a množství objektivem propuštěného světla je větší nebo menší. Jak clona pracuje, nám ukazuje následující obrázek:

clona

Clona a clonové číslo

Množství světla, které clonou projde, je přímo úměrné velikosti plochy otvoru. Zdvojnásobení průměru clony má za následek zvětšení plochy clony 4x, tedy propustí čtyřnásobné množství světla, tj. vede ke čtyřnásobné expozici (+2 EV, jak si nepochybně pamatujete z článku o expozičním čase). Chceme-li expozici změnit o +1 EV, tj. zdvojnásobit, musíme zdvojnásobit plochu clonového otvoru, což v praxi odpovídá změně průměru clony o odmocninu ze 2, tj. cca 1,4x (provést matematický důkaz by nebylo složité, ale kvůli tomu tu myslím nejsme).

Množství světla, které následně dopadá na senzor, však nezávisí jen na průměru clony, ale také na vzdálenosti, kterou musí světlo urazit od clony k senzoru. Této vzdálenosti se říká „ohnisková vzdálenost objektivu“ (označujeme f). Čím delší je ohnisková vzdálenost, tím méně světla k senzoru dorazí. Proč? Protože cestou se světlo „ředí“ na větší plochu. Jelikož velikost plochy roste s druhou mocninou, světla cestou od clony k senzoru ubývá také s druhou mocninou. Řečeno lidsky, pokud musí světlo urazit dvojnásobek vzdálenosti, jeho intenzita klesne 4x (zákon úbytku světla). To ovšem znamená, že množství světla dopadnuvšího na senzor fotoaparátu závisí nepřímo úměrně na ohniskové vzdálenosti objektivu.

Počítat při expozici s průměrem clony a navíc s ohniskovou vzdáleností objektivu by však bylo docela složité a nepraktické. Než bychom to spočítali, to, co bychom chtěli vyfotit, už by mezitím bylo dávno pryč. Proto fotografové přišli na způsob, jak výpočty zjednodušit. Vymysleli tzv. „clonová čísla“ (označujeme F), která z výpočtu ohniskovou vzdálenost eliminují. Clonové číslo (např. 5,6) zajistí vždy stejné množství světla bez ohledu na to, jaká je momentálně ohnisková vzdálenost objektivu. Fotoaparátu tedy stačí, když mu řekneme clonové číslo (F) a on si sám podle aktuální ohniskové vzdálenosti (f) spočítá, jaký průměr clony (D) má nastavit.

D=f/F
Průměr clony = aktuální ohnisková vzdálenost / clonové číslo

Řada clonových čísel

Řada clonových čísel je (zcela překvapivě) postavena tak, aby se sousední hodnoty lišily o 1 EV, stejně jako u expozičního času.

1   1,4   2,0   2,8   4,0   5,6   8,0   11   16   22   32   45

A aby to bylo jednodušší, můžeme na fotoaparátu stejně jako u expozičního času mezi jednotlivými clonovými čísly volit 2 mezihodnoty:

… 2,0  2,2  2,5  2,8  3,2  3,5  4,0  4,5  5,0  5,6  6,3  7,1  8,0  9,0  10  11 … atd.

Čím nižší clonové číslo zvolíme, tím více je clona otevřená, tj. vpouští více světla. Vnutit fotoaparátu konkrétní clonové číslo můžeme v manuálním režimu (M-manual) a v režimu priority clony (A-aperture).

Světelnost objektivu

Světelnost objektivu je údaj, který nám říká, jaké nejmenší clonové číslo je možné s tímto objektivem použít. Tento údaj je přímo vidět v označení objektivu, např. objektiv 50 mm f/1,8 říká, že nejmenší použitelné clonové číslo je 1,8. Jeho clona při největším otevření má tedy průměr 50/1,8=27,77 mm. Průměr zcela otevřené clony je vlastně shodný s průměrem zadní (nejmenší) čočky. Máme-li zcela otevřenou clonu, říkáme slangově, že fotíme „na plnou díru“ (wide open). Přitom obecně platí, že čím světelnější je objektiv, tím je kvalitnější (a zároveň také dražší, protože musí mít větší čočky). U levnějších zoom objektivů (u nichž se tubus objektivu fyzicky vysouvá a mění se tak vzdálenost mezi přední a zadní čočkou) se světelnost označuje dvěma čísly, např. 18-70 mm f/3,5-4,5. To znamená, že na „krátkém“ konci (18 mm – objektiv je „zasunutý“) je nejmenší použitelné clonové číslo 3,5. Na „dlouhém“ konci (70 mm – objektiv je „vysunutý“) pak 4,5. Nejlepší zoom objektivy mají světelnost konstantní v celém rozsahu ohniskových vzdáleností, např. 24-70 mm f/2,8 nebo 70-200 mm f/4 – jsou totiž zkonstruovány tak, že jejich velikost se při zoomování nemění (nevysouvají se). Objektivy s pevnou (neměnnou) ohniskovou vzdáleností (např. již vzpomínaný 50mm f/1,8) mají pochopitelně pouze jednu světelnost.

Čím světelnější objektiv je, tím více světla může naráz propustit (má větší čočky). A k čemu že to má být dobré? Tak především k tomu, že čím více světla může objektivem naráz projít, tím kratší expoziční čas je potřeba ke správné expozici. Čím kratší čas, tím menší riziko, že naše fotky budou nechtěně roztřesené. Další spojitost má clona s hloubkou ostrosti, kterou si přiblížíme v jedné z příštích kapitol. Obecně tedy – čím světelnější objektiv, tím lépe pro fotografa (a hůře pro jeho peněženku).

Co byste si měli zapamatovat:
  1. Co je to clona;
  2. Co je to clonové číslo;
  3. Řada clonových čísel;
  4. Proč jsou světelnější objektivy lepší.
. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Publikováno

Expozice (2) – expoziční čas

Modul 1: Základy

Jak oko vnímá světlo

Pro začátek je potřeba si uvědomit, že lidské oko je nesmírně chytrý a adaptivní orgán a změny v množství světla nevnímá lineárně, ale logaritmicky. Tomu je přizpůsobeno i chování fotoaparátů a tkví v tom podstata číselných řad, které se při fotografování používají.

Co je to expoziční čas

„Expoziční čas“ (exposure time), někdy ne zcela přesně označovaný termínem „rychlost závěrky“ (shutter speed), je množství času, po kterou je senzor/film vystaven světlu, přicházejícímu do fotoaparátu objektivem. Toto vystavení světlu (=expozice) je realizováno pomocí závěrky. Ta může být buď mechanická nebo elektronická.

Mechanická závěrka – je tvořena dvěma lamelami, které se pohybují nad senzorem podobně jako dvě poloviny závěsu před oknem (jen na rozdíl od závěsů obvykle vertikálním směrem). Na začátku je senzor kompletně zakrytý první lamelou (a u zrcadlovek také zrcátkem). Při stisknutí spouště (se sklopí zrcátko a) první lamela odkryje senzor. Po uplynutí stanoveného expozičního času druhá lamela senzor zase zakryje (a zrcátko se sklopí do původní polohy). Rychlost pohybu lamel však má svoje fyzikální limity. Velmi krátké expoziční časy (např. jedna tisícina sekundy a kratší) se dosahují tak, že při stisku spouště první lamela vyrazí na svoji cestu a ještě než dorazí na její konec, druhá lamela se už vydává za ní. Prakticky to pak vypadá tak, že nad senzorem se pohybuje úzká štěrbina. Na zpomaleném videu se můžeme podívat, jak to funguje v Nikonu D3s při 1/100 sec. a jak při 1/1000 sec.:

Elektronická závěrka – přišla až s digitální érou. Její podstatou je, že elektrický náboj, který se vytváří dopadáním světla na senzor, se ze senzoru odečítá jen určitou krátkou dobu. Dnešní fotoaparáty většinou využívají kombinaci obou metod.

Základní řada expozičních časů

Jak už zaznělo v úvodu, expoziční časy jsou v odstupech logaritmických. Každá následující hodnota je tedy dvojnásobkem té předchozí, tj. vpustí k senzoru dvojnásobné množství světla (nebo polovinu, když to vezmete z druhé strany). Na displeji fotoaparátu nebo v hledáčku vidíme časy jako 30, 60, 250 atd., přičemž jde o zlomky sekundy:

… 1/1000  1/500  1/250  1/125  1/60  1/30  1/15  1/8  1/4  1/2 …

Čas 1/60 je tedy delší než čas 1/125 a ten je zase delší než 1/250. Že to není vždy přesný dvojnásobek/polovina, je snahou o použití rozumně zapamatovatelných čísel. Expoziční časy v řádech sekund se pak označují např. 1‘‘, 2‘‘, … , 30‘‘ atd.

Rozdílu mezi dvěma sousedními hodnotami řady říkáme „jeden expoziční stupeň„, ve zkratce „1 EV“ (Exposure Value). Změna z 1 sec. na 1/2 sec. je tedy o -1 EV (jde o poloviční čas, tj. na senzor přijde celkově 2x méně světla). Změna z 1 sec. na 1/4 sec. je o -2 EV (čtvrtinový čas, tj. 4x méně světla), z 1 sec. na 1/8 sec. je změna o -3 EV (8x méně světla). Stejná změna o -3 EV je například z 1/60 sec. na 1/500 sec., ale také z 30 sekund na 4 sekundy (30:2=15:2=8:2=4). Pokud expoziční čas prodlužujeme (pouštíme světlo k senzoru déle), např. z 1/60 sec. na 1/30 sec., je to změna o +1 EV.

V praxi je však potřeba jemnější dělení než 1 EV, takže chytří inženýři nám připravili možnost měnit časy zpravidla po 1/3 EV. Na fotoaparátu se tedy můžete pohybovat v krocích

… 1/250   1/200   1/160   1/125   1/100   1/80   1/60 … atd.

Možnost nastavovat na fotoaparátu expoziční časy přímo máme v režimu plně manuálním (M-manual) a v režimu priority času (S-shutter).

Příklady z praxe

Krátké expoziční časy (cca 1/250 a kratší) používáme k zastavení (zmrazení) děje (za tisícinu vteřiny se toho moc nestihne), přičemž jestli je čas dostatečně krátký, záleží na rychlosti děje. Čím rychlejší dění chcete zachytit, tím kratší čas, musíte použít. Zde na ukázce expoziční čas 1/640. Pohyb ve skoku zmrazený, jen na pravé botě je vidět drobná neostrost. Čas nebyl tak krátký, aby děj zastavil zcela.DSC_0783

Dlouhé expoziční časy používáme nejčastěji v případech, kdy je buď málo světla (to nemáme moc na vybranou), nebo chceme do fotografie vnést iluzi pohybu, dynamiky. Na následující ukázce exponováno časem 1/6 sec. Vidíme záměrnou pohybovou neostrost, které jsem docílil pohybem fotoaparátu v průběhu expozice stejným směrem a rychlostí, jako kočárek (technika sledování objektu, tzv. „panning“). Vše, co se pohybovalo jiným směrem, jinou rychlostí nebo zůstávalo na místě ve vztahu k fotoaparátu, je máznuté.DSC_0299

Na další ukázce exponováno velmi dlouhým časem 717 sekund. Taková fotka vyžaduje, aby se fotoaparát ani nepohnul. K tomu můžete použít stativ, nebo fotoaparát prostě na něco položíte, máte-li na co.
DSC_6508

Zda chceme mít fotku s pohybem (a tím myslím pohyb úmyslný), nebo bez něj, to už je kreativní rozhodnutí, které musíme udělat my, fotografové. Podle svého fotografického záměru tedy volíme expoziční strategii – zda čas krátký (zmrazit) nebo dlouhý (rozpohybovat). Nebo můžeme upřednostňovat jiné cíle a na použitém čase nám nebude až tak záležet. Postačí nám třeba, když bude udržitelný z ruky (v případě, že nemáme stativ).

Udržitelný čas

Pravidlo tzv. udržitelného času říká, jaký expoziční čas zvolit, tak abychom dokázali fotoaparát bezpečně udržet z ruky, bez stativu, a neměli rozmazané fotky (jen máloco je víc frustrující než roztřesená fotka). Obecně se doporučuje zvolit takový čas, který je převrácenou hodnotou ohniskové vzdálenosti objektivu. Fotíme-li objektivem 50 mm, měli bychom použít čas alespoň 1/50 sec. Pokud je náš fotoaparát nebo objektiv vybaven stabilizátorem, dovolí nám zpravidla udržet čas o 2-3 EV delší. (Někdo to umí i rukama. Ale je nás takových málo. A nesmí foukat moc velký vítr.)
Pozn.: Ano, vím. Crop faktor. Nechtěl jsem, aby těch technických informací bylo na úvod příliš mnoho. V komentářích mě za to můžete ukamenovat.

Co byste si měli zapamatovat

  1. Co je to expoziční čas
  2. Které expoziční časy jsou delší a které kratší a o kolik
  3. K čemu se používají krátké časy a k čemu dlouhé
  4. Pravidlo udržitelného času

Praktické cvičení:

Nastavte fotoaparát do plně manuálního režimu M (jestli jste teď zažili moment úzkosti a zděšení, nebojte se, opravdu k tomu není důvod), nastavte nejnižší hodnotu ISO (pokud máte zapnutou funkci Auto-ISO, vypněte ji), clonu 8 a expoziční čas 1/60. Udělejte fotku. Dále měňte hodnoty expozičního času na 1/30, 1/15, 1/125, 1/250 a 1/500 (při focení miřte vždy na stejné místo) a sledujte, jak se mění výsledná fotka.

. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Publikováno

Expozice (1) – Úvod

Modul 1: Základy

Začínáme

První modul Školy fotografování je nejlehčí částí kurzu a pokrývá nezbytné technické minimum, které byste měli znát. Ale nebojte se, žádná složitá matematika vás v průběhu kurzu nečeká. Celý dosavadní život mi stačily 3 věci – zlomky/procenta, Pythagorova věta a trojčlenka – říkám tomu trojice svatá a nehodlám ji v žádném případě rozšiřovat. V průběhu celého prvního modulu Fotoškoly nebudete muset nic zkoumat, hledat, ani po ničem hluboce pátrat. Prostě si jen osvojíte informace a vetřete je pod kůži jako malou násobilku. Sem tam se setkáte s anglickými termíny. Ne, že bych vám je mermomocí nutil, ale znát je můžete. Třeba časem sáhnete k zahraničním zdrojům a základní slovní zásoba se vám bude hodit. Tak tedy, začínáme.

   Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se Duch Boží. I řekl Bůh: Buď světlo!
(Genesis 1-2)

A v ten okamžik Bůh uslyšel zvuk prvního sklopení zrcadla a otevření závěrky, protože fotografové už měli postavené stativy a s drátěnou spouští v ruce netrpělivě vyčkávali na to správné světlo. Fotografie se tak dělila o první místo v soutěži o nejstarší řemeslo světa (s elektrikáři, kteří už v okamžiku Bohova pokynu měli natahané kabely a zapojený vypínač).

Jak to funguje

Když Bůh stvořil světlo, umožnil tím vznik fotografie. Světlo – jeho množství, barva a kvalita – je totiž to jediné, co tvoří fotografii a rozhoduje o jejím výsledku. Kdyby nebylo světlo, nemohla by fotografie vzniknout. A jak tedy fotografie vzniká? Světlo putuje ze zdroje, dopadá na věci kolem nás a od nich se odráží. Část toho odraženého světla zachytí naše oči – díky tomu vidíme. A když na něco namíříme fotoaparát, část toho odraženého světla projde objektivem a dopadne na senzor/film. My přitom dbáme na to, aby množství světla, které na senzor/film dopadne, bylo správné – aby ho nebylo málo (výsledná fotka by byla příliš tmavá) ani moc (výsledná fotka by byla příliš světlá).

Expozice je alfou a omegou fotografie, proto si dovoluji zařadit ji na úplný začátek. Každý, kdo to s fotoaparátem myslí jen trochu vážně, by měl vědět, jak expozice funguje. Ano, já vím, že už nejsme v předpotopní době celulózových pásků stočených do roliček a dnešní moderní fotoaparáty spočítají všechno za nás. Ale jsou to stroje – nedokáží za nás dělat kreativní rozhodnutí a určovat expoziční strategie. V tomto nám rozvoj techniky nijak nepomůže, to bude i nadále na nás – fotografech.

Co je to expozice

Každá scéna, kterou chceme fotografovat, odráží určité množství světla. Tomuto množství říkáme expozice a toto množství je dáno okolními podmínkami (konkrétně množstvím světla dopadajícího na scénu – tzv. světelnou hladinou – a odrazivostí věcí na ní). Naším fotoaparátem chceme zachytit správné množství světla, které nám zaručí, že výsledná fotka nebude ani moc tmavá ani moc světlá, bude prostě tak akorát.

Co ovlivňuje expozici

Ve fotoaparátu existují 3 fičurky (zrovna mě nenapadá lepší slovo), kterými můžeme regulovat množství světla dopadajícího na senzor/film. Jsou to:

  • expoziční čas
  • clona
  • citlivost ISO

Na jednotlivé fičurky si podrobněji posvítíme v následujících příspěvcích. Volný čas mezitím můžete věnovat přečtení návodu k obsluze vašeho fotoaparátu. Pokud jste to už udělali, jděte třeba…    …do hospody 🙂 (nebo pokračujte na další příspěvky).

Jak fotoaparáty měří expozici

Každý fotoaparát (resp., každý fotoaparát mladší než 40 let) má v sobě zabudované zařízení – expozimetr – který měří hladinu osvětlení. V závislosti na zvoleném režimu snímání nám pak navrhuje kombinace expozičních parametrů (tohle je to slovo, které jsem hledal v minulém odstavci), které zajistí strojově správnou expozici snímku. Dnešní sofistikované expozimetry měří v 99% případů správně. Stačí jen porozumět tomu, jak se expozimetr Vašeho fotoaparátu chová. Přesto jsou určité situace, kdy je potřeba fotoaparátu říct, že to chcete jinak. Expozimetr sice vyhodnotí scénu strojově správně, avšak logicky chybně. Holt, je to jenom hloupý stroj. (Podrobněji v kapitole o kompenzaci expozice.)

Co byste si měli zapamatovat:
  1. Co je to expozice;
  2. Čím expozici ovlivňujeme ve fotoaparátu.
Praktické cvičení:

Nastavte fotoaparát do režimu Auto (většinou označeno zeleným piktogramem), miřte s ním na různě osvětlené věci a sledujte buď na displeji fotoaparátu nebo v hledáčku, jak se mění expoziční parametry. Zatím jim nemusíte rozumět. Prostě jen sledujte, jak expozimetr pracuje.

Že tohle byl informačně chudý příspěvek? Nebojte se, to přijde 😉

. . . [ o ] . . .

P. S. Uvítám zpětnou vazbu – názory, připomínky, komentáře – k formě, stylu i obsahu. Pokud se vám článek líbil, napište mi komentář. Dáváte mi tím chuť a energii k psaní dalších příspěvků. Díky!

Návrat na Přehled

Publikováno

Škola fotografování – prolog

Na přání svých čtenářů (celkem jsou asi dva) jsem se rozhodl napsat pár článků o základech fotografování. Cílem je, aby začínajícím kolegům pomohly pochopit něco ze základních principů fungování fotografie, ale také nasměrovat je k tomu, co pokládám za důležité pro rozvoj fotografického umu a osobnosti. Aby, tak jako já, nezabředli do plytkých nedůležitých otázek technického charakteru a měli možnost se od začátku soustředit na to podstatné. Do nového roku tedy odstartujeme s novým seriálem Škola fotografování.

O čem by měl být

Úroveň: začátečník: o základních principech fungování fotografie. Způsob vnímání světla okem, porozumění expozici (čas, clona, ISO a jejich reciprocita), hloubka ostrosti, barevná teplota světla, perspektiva. Obecná problematika fyziky fungování fotografie, která není vázána ke konkrétnímu vybavení, konkrétním výrobcům, dokonce ani ke způsobu záznamu (funguje stejně pro digitál i film).

Úroveň: mírně pokročilý: o kompozici – co to je, jaké jsou obvyklé kompoziční prvky a proč ignorovat všudypřítomně propagovaná kompoziční pravidla.

Úroveň: pokročilý: o tom, jak se v deseti krocích stát lepším fotografem a co to obnáší.

Co v něm naopak nenajdete

Popis druhů fotoaparátů  a recenze dalšího vybavení (objektivy, blesky atd.). Za prvé, takových informací najdete na internetu kvanta. Za druhé, když jsem otvíral tenhle blog, slíbil jsem (si), že nebude orientovaný na techniku. A tomu hodlám dostát.

Návody na ovládání fotoaparátu a jejich funkcí. Pokud nevíte, jak nastavit krátký čas, zvýšit ISO nebo ručně vyvážit bílou, přečtěte si návod k obsluze. Jako, vážně. Smrtelně.

Lekce úprav a retušování fotografií v editorech. Tato problematika je natolik obsáhlá, že si na to zatím netroufám. Může se ubírat desítkami směrů a vydá na celé, více či méně tlusté, knihy. Od toho je tu Scott Kelby a tisíce dalších.

Co dál?

To je základní framework. Jelikož seriál bude pro vás čtenáře, můžete navrhnout témata, která vás zajímají, a tím přímo ovlivňovat obsahovou stránku seriálu. Já vám na oplátku slíbím, že o navržených tématech napíšu. Tedy za předpokladu, že nespadají do kategorií vyjmenovaných v předchozím odstavci.

Startujeme v lednu příštího roku. Budu se těšit na vaše návrhy! 🙂

. . . [ o ] . . .