EN: (CZ verze níže)
I met Jana about 15 years ago as a schoolmate of my sister-in-law. She visited my ministudio for a couple of sessions (see my portrait work), nothing special. Tuck I knew only by hearsay as her colleague and later as a friend. We shortly met a few times. Until a couple of months ago a somewhat surprising e-mail landed in my mailbox that they decided to get married and would like me to be their wedding photographer.
Friday, June 14th, Mahen theatre foyer. Everyone gets married at a city hall, a church or in a meadow. But not everyone gets married in a theatre. Duolingo, as Tuck is Canadian. That’s the kind of offer you just can’t turn down.
A couple of weeks prior to the wedding we met to clarify the assignment, day schedule and to align expectations. Jana and Tuck had a clear idea as both are very organised and professional in whatever they do. Traditionally, a wedding day includes a time slot for photographing the newlyweds. But they did not want it that way. At the theatre, after the ceremony, there was supposed to be a cocktail hour during which they preferred to walk among the guests, have conversations and receive congratulations. Then, at the restaurant, all their attention was paid to the invited guests again, which was very thoughtful and respectful and perfectly aligned with their personalities. So the assignment was rather less artistic and more journalistic.
I tried to gently suggest small modifications to the schedule in order to gain a little bit of time to take a few „traditional“ portraits of the bride and groom. But I didn’t urge and respected their plan and wishes. The photographer’s job really is not to make the bride and groom do what the photographer wants. His job is to seamlessly fit into the day plan and deliver the product he had been asked to supply.
Either way, I think I managed to take a few nice portraits to complement the story of their wedding day. And they made my job easier by being natural and spontaneous all day. They let me capture a lot of emotive moments with their loved ones. Honestly, I couldn’t ask for more and I did my best to translate those emotions and spontaneity into the pictures. If you have read this far, make sure to check the photogallery.
I would also like to express my thanks and gratitude to them for giving me the opportunity and their trust. They both were very cooperative and generous and the amount of respect I experienced during the day made me feel like a guest, not like a contractor.
CZ:
Janu jsem poznal asi před patnácti lety jako spolužačku své švagrové. Párkrát zavítala do mého miniatelieru na pár portrétů (které najdete zde), nic velkého. Tucka jsem znal spíše jen z doslechu jako jejího kolegu a kamaráda, později přítele. Asi dvakrát jsme se krátce potkali. Až před pár měsíci mi v mejlu přistála překvapivá zpráva, že se chtějí vzít a že by byli rádi, kdybych já byl u toho se svým foťákem.
Pátek 14. 6. ve foyer Mahenova divadla. Na úřadě, v kostele nebo na louce se bere kdekdo. Ale ne každý se bere v divadle. A protože Tuck je Kanaďan, tak dvojjazyčně. Taková nabídka se prostě neodmítá.
Pár týdnů před svatbou jsme se potkali, abychom si ujasnili zadání, představy a harmonogram celého dne. Jana i Tuck jsou oba velmi organizovaní, profesionálové každým coulem a měli jasný plán. Tradičně je ve svatebním dni vyčleněný slot, ve kterém fotograf portrétuje novomanžele. Jana a Tuck to takhle ale nechtěli. V divadle měla po obřadu být cocktail hour, ve které chtěli chodit mezi hosty, přijímat gratulace a vyprávět si. Poté přejezd na hostinu do restaurace a opět všechna pozornost pozvaným hostům, což je velice ohleduplné a perfektně to odpovídá jejich osobnostem. Zadání tedy bylo méně umělecké a více žurnalistické.
Pokusil jsem se jemně navrhnout nějaké malé úpravy v harmonogramu a vydobýt si tím trochu času na ty „tradiční“ portréty ženicha a nevěsty. Nijak jsem ale nenaléhal a respektoval jejich plán a přání. Ruku na srdce – úkolem fotografa není přesvědčit je, aby dělali, co chce fotograf. Jeho úkolem je snažit se zapadnout do celkového plánu dne a udělat to, co potřebují oni.
I tak se mi ale myslím povedlo udělat pár pěkných portrétů, aby ani tyto fotky v příběhu dne nechyběly. A Jana i Tuck mi celý den usnadnili tím, že byli naprosto přirození a dovolili mi zachytit mnoho spontánních a emotivních okamžiků s jejich blízkými. Víc jsem si ani nemohl přát. A snažil jsem se, abyste ty emoce z fotek cítili i vy. Pokud jste dočetli až sem, určitě se podívejte do galerie.
Chtěl bych jim také poděkovat za důvěru a příležitost, kterou mi svěřili. Spolupráce s nimi byla naprosto skvělá. Díky respektu a úctě, které mi v průběhu dne věnovali, jsem se na jejich svatbě cítil jako host, nikoli jako dodavatel.
. . . [ o ] . . .