Někdy se vracím ke starším fotkám a vyvolávám je z digitálního negativu znovu. Proč? Jen tak. Pro trénink. Dřív jsem svoje fotky vyvolával podle toho, co moje oči viděly v okamžiku focení. Poslední dobou ale vyvolávám spíše podle toho, jak jsem se cítil. Nebo, jak se cítím ve chvíli, kdy retušuji. V různých časech nepřekvapivě má člověk různé nálady a rozpoložení a tak se stává, že z jednoho okamžiku mám fotky, které jsou úplně jiné. A nejinak je tomu i s touto. Pro srovnání, jak vypadala skoro stejná fotka (vyfocená o minutu dříve) po prvním vyvolání:
A jak vypadala ta úvodní ve formě negativu, když vypadla z paměťové karty:
Pro začátek je potřeba si uvědomit, že lidské oko je nesmírně chytrý a adaptivní orgán a změny v množství světla nevnímá lineárně, ale logaritmicky. Tomu je přizpůsobeno i chování fotoaparátů a tkví v tom podstata číselných řad, které se při fotografování používají.
Co je to expoziční čas
„Expoziční čas“ (exposure time), někdy ne zcela přesně označovaný termínem „rychlost závěrky“ (shutter speed), je množství času, po kterou je senzor/film vystaven světlu, přicházejícímu do fotoaparátu objektivem. Toto vystavení světlu (=expozice) je realizováno pomocí závěrky. Ta může být buď mechanická nebo elektronická.
Mechanická závěrka – je tvořena dvěma lamelami, které se pohybují nad senzorem podobně jako dvě poloviny závěsu před oknem (jen na rozdíl od závěsů obvykle vertikálním směrem). Na začátku je senzor kompletně zakrytý první lamelou (a u zrcadlovek také zrcátkem). Při stisknutí spouště (se sklopí zrcátko a) první lamela odkryje senzor. Po uplynutí stanoveného expozičního času druhá lamela senzor zase zakryje (a zrcátko se sklopí do původní polohy). Rychlost pohybu lamel však má svoje fyzikální limity. Velmi krátké expoziční časy (např. jedna tisícina sekundy a kratší) se dosahují tak, že při stisku spouště první lamela vyrazí na svoji cestu a ještě než dorazí na její konec, druhá lamela se už vydává za ní. Prakticky to pak vypadá tak, že nad senzorem se pohybuje úzká štěrbina. Na zpomaleném videu se můžeme podívat, jak to funguje v Nikonu D3s při 1/100 sec. a jak při 1/1000 sec.:
Elektronická závěrka – přišla až s digitální érou. Její podstatou je, že elektrický náboj, který se vytváří dopadáním světla na senzor, se ze senzoru odečítá jen určitou krátkou dobu. Dnešní fotoaparáty většinou využívají kombinaci obou metod.
Základní řada expozičních časů
Jak už zaznělo v úvodu, expoziční časy jsou v odstupech logaritmických. Každá následující hodnota je tedy dvojnásobkem té předchozí, tj. vpustí k senzoru dvojnásobné množství světla (nebo polovinu, když to vezmete z druhé strany). Na displeji fotoaparátu nebo v hledáčku vidíme časy jako 30, 60, 250 atd., přičemž jde o zlomky sekundy:
Čas 1/60 je tedy delší než čas 1/125 a ten je zase delší než 1/250. Že to není vždy přesný dvojnásobek/polovina, je snahou o použití rozumně zapamatovatelných čísel. Expoziční časy v řádech sekund se pak označují např. 1‘‘, 2‘‘, … , 30‘‘ atd.
Rozdílu mezi dvěma sousedními hodnotami řady říkáme „jeden expoziční stupeň„, ve zkratce „1 EV“ (Exposure Value). Změna z 1 sec. na 1/2 sec. je tedy o -1 EV (jde o poloviční čas, tj. na senzor přijde celkově 2x méně světla). Změna z 1 sec. na 1/4 sec. je o -2 EV (čtvrtinový čas, tj. 4x méně světla), z 1 sec. na 1/8 sec. je změna o -3 EV (8x méně světla). Stejná změna o -3 EV je například z 1/60 sec. na 1/500 sec., ale také z 30 sekund na 4 sekundy (30:2=15:2=8:2=4). Pokud expoziční čas prodlužujeme (pouštíme světlo k senzoru déle), např. z 1/60 sec. na 1/30 sec., je to změna o +1 EV.
V praxi je však potřeba jemnější dělení než 1 EV, takže chytří inženýři nám připravili možnost měnit časy zpravidla po 1/3 EV. Na fotoaparátu se tedy můžete pohybovat v krocích
… 1/250 1/200 1/160 1/125 1/100 1/80 1/60 … atd.
Možnost nastavovat na fotoaparátu expoziční časy přímo máme v režimu plně manuálním (M-manual) a v režimu priority času (S-shutter).
Příklady z praxe
Krátké expoziční časy (cca 1/250 a kratší) používáme k zastavení (zmrazení) děje (za tisícinu vteřiny se toho moc nestihne), přičemž jestli je čas dostatečně krátký, záleží na rychlosti děje. Čím rychlejší dění chcete zachytit, tím kratší čas, musíte použít. Zde na ukázce expoziční čas 1/640. Pohyb ve skoku zmrazený, jen na pravé botě je vidět drobná neostrost. Čas nebyl tak krátký, aby děj zastavil zcela.
Dlouhé expoziční časy používáme nejčastěji v případech, kdy je buď málo světla (to nemáme moc na vybranou), nebo chceme do fotografie vnést iluzi pohybu, dynamiky. Na následující ukázce exponováno časem 1/6 sec. Vidíme záměrnou pohybovou neostrost, které jsem docílil pohybem fotoaparátu v průběhu expozice stejným směrem a rychlostí, jako kočárek (technika sledování objektu, tzv. „panning“). Vše, co se pohybovalo jiným směrem, jinou rychlostí nebo zůstávalo na místě ve vztahu k fotoaparátu, je máznuté.
Na další ukázce exponováno velmi dlouhým časem 717 sekund. Taková fotka vyžaduje, aby se fotoaparát ani nepohnul. K tomu můžete použít stativ, nebo fotoaparát prostě na něco položíte, máte-li na co.
Zda chceme mít fotku s pohybem (a tím myslím pohyb úmyslný), nebo bez něj, to už je kreativní rozhodnutí, které musíme udělat my, fotografové. Podle svého fotografického záměru tedy volíme expoziční strategii – zda čas krátký (zmrazit) nebo dlouhý (rozpohybovat). Nebo můžeme upřednostňovat jiné cíle a na použitém čase nám nebude až tak záležet. Postačí nám třeba, když bude udržitelný z ruky (v případě, že nemáme stativ).
Udržitelný čas
Pravidlo tzv. udržitelného času říká, jaký expoziční čas zvolit, tak abychom dokázali fotoaparát bezpečně udržet z ruky, bez stativu, a neměli rozmazané fotky (jen máloco je víc frustrující než roztřesená fotka). Obecně se doporučuje zvolit takový čas, který je převrácenou hodnotou ohniskové vzdálenosti objektivu. Fotíme-li objektivem 50 mm, měli bychom použít čas alespoň 1/50 sec. Pokud je náš fotoaparát nebo objektiv vybaven stabilizátorem, dovolí nám zpravidla udržet čas o 2-3 EV delší. (Někdo to umí i rukama. Ale je nás takových málo. A nesmí foukat moc velký vítr.)
Pozn.: Ano, vím. Crop faktor. Nechtěl jsem, aby těch technických informací bylo na úvod příliš mnoho. V komentářích mě za to můžete ukamenovat.
Co byste si měli zapamatovat
Co je to expoziční čas
Které expoziční časy jsou delší a které kratší a o kolik
K čemu se používají krátké časy a k čemu dlouhé
Pravidlo udržitelného času
Praktické cvičení:
Nastavte fotoaparát do plně manuálního režimu M (jestli jste teď zažili moment úzkosti a zděšení, nebojte se, opravdu k tomu není důvod), nastavte nejnižší hodnotu ISO (pokud máte zapnutou funkci Auto-ISO, vypněte ji), clonu 8 a expoziční čas 1/60. Udělejte fotku. Dále měňte hodnoty expozičního času na 1/30, 1/15, 1/125, 1/250 a 1/500 (při focení miřte vždy na stejné místo) a sledujte, jak se mění výsledná fotka.
O čem je dnešní příspěvek? Krajinářská fotografie – jak kritické je být na správném místě včas…
Občas si tak vykouknu z okna své ložnice do přírody na cestu pod domem, která vede kolem zahrádkářské kolonie nad Údolím oddechu. Chodím tam pozorovat světlo – jeho směr, intenzitu, barvu. Chodím je pozorovat několikrát denně. O víkendech, kdy jsem doma, tak i několikrát za jedno ráno. A když je světlo zajímavé, vyfotím ho. Pokaždé stejný pohled – stejný směr, stejný výřez. Jen měnící se světlo.
Jeden z nejkrásnějších pohledů je v zimě, na konci roku. Slunko je v takové pozici a v takovém úhlu, že není stíněno vedlejším domem. A když se povede, aby slunko na chvíli prosvitlo mezi horizontem a zimními mraky, a přidá se stoupající mlha a námraza na stromech, je to krásná podívaná. Netrvá ale dlouho. Fotky v úvodu příspěvku jsou vyfoceny s odstupem dvou minut – první v 8:12, druhá v 8:14. V jednu chvíli světlo je a vy máte pocit, že jste v pohádce (nevím proč mě zrovna napadl Mrazík). Za dvě minuty už není. Je to jako okno do jiné dimenze, které se otvírá jednou za čas a jen na krátkou chvíli. Podobně, jako zde nebo zde.
To ráno jsem vyfotil víc fotek. Třeba v 7:25, kdy slunko ještě nebylo nad horizontem (dole). Stejný pohled, úplně jiné světlo. Krajinářská fotografie stojí a padá se zajímavým světlem. A na tom, zda je dokážete zachytit. Na tom, jestli jste ve správnou chvíli na správném místě. Okno se otvírá jen někdy a jen na krátkou chvíli. Buďte připraveni. Buďte tam. Budete odměněni.
První modul Školy fotografování je nejlehčí částí kurzu a pokrývá nezbytné technické minimum, které byste měli znát. Ale nebojte se, žádná složitá matematika vás v průběhu kurzu nečeká. Celý dosavadní život mi stačily 3 věci – zlomky/procenta, Pythagorova věta a trojčlenka – říkám tomu trojice svatá a nehodlám ji v žádném případě rozšiřovat. V průběhu celého prvního modulu Fotoškoly nebudete muset nic zkoumat, hledat, ani po ničem hluboce pátrat. Prostě si jen osvojíte informace a vetřete je pod kůži jako malou násobilku. Sem tam se setkáte s anglickými termíny. Ne, že bych vám je mermomocí nutil, ale znát je můžete. Třeba časem sáhnete k zahraničním zdrojům a základní slovní zásoba se vám bude hodit. Tak tedy, začínáme.
Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se Duch Boží. I řekl Bůh: Buď světlo! (Genesis 1-2)
A v ten okamžik Bůh uslyšel zvuk prvního sklopení zrcadla a otevření závěrky, protože fotografové už měli postavené stativy a s drátěnou spouští v ruce netrpělivě vyčkávali na to správné světlo. Fotografie se tak dělila o první místo v soutěži o nejstarší řemeslo světa (s elektrikáři, kteří už v okamžiku Bohova pokynu měli natahané kabely a zapojený vypínač).
Jak to funguje
Když Bůh stvořil světlo, umožnil tím vznik fotografie. Světlo – jeho množství, barva a kvalita – je totiž to jediné, co tvoří fotografii a rozhoduje o jejím výsledku. Kdyby nebylo světlo, nemohla by fotografie vzniknout. A jak tedy fotografie vzniká? Světlo putuje ze zdroje, dopadá na věci kolem nás a od nich se odráží. Část toho odraženého světla zachytí naše oči – díky tomu vidíme. A když na něco namíříme fotoaparát, část toho odraženého světla projde objektivem a dopadne na senzor/film. My přitom dbáme na to, aby množství světla, které na senzor/film dopadne, bylo správné – aby ho nebylo málo (výsledná fotka by byla příliš tmavá) ani moc (výsledná fotka by byla příliš světlá).
Expozice je alfou a omegou fotografie, proto si dovoluji zařadit ji na úplný začátek. Každý, kdo to s fotoaparátem myslí jen trochu vážně, by měl vědět, jak expozice funguje. Ano, já vím, že už nejsme v předpotopní době celulózových pásků stočených do roliček a dnešní moderní fotoaparáty spočítají všechno za nás. Ale jsou to stroje – nedokáží za nás dělat kreativní rozhodnutí a určovat expoziční strategie. V tomto nám rozvoj techniky nijak nepomůže, to bude i nadále na nás – fotografech.
Co je to expozice
Každá scéna, kterou chceme fotografovat, odráží určité množství světla. Tomuto množství říkáme expozice a toto množství je dáno okolními podmínkami (konkrétně množstvím světla dopadajícího na scénu – tzv. světelnou hladinou – a odrazivostí věcí na ní). Naším fotoaparátem chceme zachytit správné množství světla, které nám zaručí, že výsledná fotka nebude ani moc tmavá ani moc světlá, bude prostě tak akorát.
Co ovlivňuje expozici
Ve fotoaparátu existují 3 fičurky (zrovna mě nenapadá lepší slovo), kterými můžeme regulovat množství světla dopadajícího na senzor/film. Jsou to:
expoziční čas
clona
citlivost ISO
Na jednotlivé fičurky si podrobněji posvítíme v následujících příspěvcích. Volný čas mezitím můžete věnovat přečtení návodu k obsluze vašeho fotoaparátu. Pokud jste to už udělali, jděte třeba… …do hospody 🙂 (nebo pokračujte na další příspěvky).
Jak fotoaparáty měří expozici
Každý fotoaparát (resp., každý fotoaparát mladší než 40 let) má v sobě zabudované zařízení – expozimetr – který měří hladinu osvětlení. V závislosti na zvoleném režimu snímání nám pak navrhuje kombinace expozičních parametrů (tohle je to slovo, které jsem hledal v minulém odstavci), které zajistí strojově správnou expozici snímku. Dnešní sofistikované expozimetry měří v 99% případů správně. Stačí jen porozumět tomu, jak se expozimetr Vašeho fotoaparátu chová. Přesto jsou určité situace, kdy je potřeba fotoaparátu říct, že to chcete jinak. Expozimetr sice vyhodnotí scénu strojově správně, avšak logicky chybně. Holt, je to jenom hloupý stroj. (Podrobněji v kapitole o kompenzaci expozice.)
Co byste si měli zapamatovat:
Co je to expozice;
Čím expozici ovlivňujeme ve fotoaparátu.
Praktické cvičení:
Nastavte fotoaparát do režimu Auto (většinou označeno zeleným piktogramem), miřte s ním na různě osvětlené věci a sledujte buď na displeji fotoaparátu nebo v hledáčku, jak se mění expoziční parametry. Zatím jim nemusíte rozumět. Prostě jen sledujte, jak expozimetr pracuje.
Že tohle byl informačně chudý příspěvek? Nebojte se, to přijde 😉
. . . [ o ] . . .
P. S. Uvítám zpětnou vazbu – názory, připomínky, komentáře – k formě, stylu i obsahu. Pokud se vám článek líbil, napište mi komentář. Dáváte mi tím chuť a energii k psaní dalších příspěvků. Díky!
Na konci každého roku se s Rusovlasou na krátkou chvíli zastavíme a bilancujeme uplynulý rok. Součástí tohoto bilancování je i výběr nejlepších fotek roku, které mám rád. A které nebyly na blogu. Abych se neopakoval. Máte-li chuť, napište mi, která (-é) se vám líbí nejvíc.
Na přání svých čtenářů (celkem jsou asi dva) jsem se rozhodl napsat pár článků o základech fotografování. Cílem je, aby začínajícím kolegům pomohly pochopit něco ze základních principů fungování fotografie, ale také nasměrovat je k tomu, co pokládám za důležité pro rozvoj fotografického umu a osobnosti. Aby, tak jako já, nezabředli do plytkých nedůležitých otázek technického charakteru a měli možnost se od začátku soustředit na to podstatné. Do nového roku tedy odstartujeme s novým seriálem Škola fotografování.
O čem by měl být
Úroveň: začátečník: o základních principech fungování fotografie. Způsob vnímání světla okem, porozumění expozici (čas, clona, ISO a jejich reciprocita), hloubka ostrosti, barevná teplota světla, perspektiva. Obecná problematika fyziky fungování fotografie, která není vázána ke konkrétnímu vybavení, konkrétním výrobcům, dokonce ani ke způsobu záznamu (funguje stejně pro digitál i film).
Úroveň: mírně pokročilý: o kompozici – co to je, jaké jsou obvyklé kompoziční prvky a proč ignorovat všudypřítomně propagovaná kompoziční pravidla.
Úroveň: pokročilý: o tom, jak se v deseti krocích stát lepším fotografem a co to obnáší.
Co v něm naopak nenajdete
Popis druhů fotoaparátů a recenze dalšího vybavení (objektivy, blesky atd.). Za prvé, takových informací najdete na internetu kvanta. Za druhé, když jsem otvíral tenhle blog, slíbil jsem (si), že nebude orientovaný na techniku. A tomu hodlám dostát.
Návody na ovládání fotoaparátu a jejich funkcí. Pokud nevíte, jak nastavit krátký čas, zvýšit ISO nebo ručně vyvážit bílou, přečtěte si návod k obsluze. Jako, vážně. Smrtelně.
Lekce úprav a retušování fotografií v editorech. Tato problematika je natolik obsáhlá, že si na to zatím netroufám. Může se ubírat desítkami směrů a vydá na celé, více či méně tlusté, knihy. Od toho je tu Scott Kelby a tisíce dalších.
Co dál?
To je základní framework. Jelikož seriál bude pro vás čtenáře, můžete navrhnout témata, která vás zajímají, a tím přímo ovlivňovat obsahovou stránku seriálu. Já vám na oplátku slíbím, že o navržených tématech napíšu. Tedy za předpokladu, že nespadají do kategorií vyjmenovaných v předchozím odstavci.
Startujeme v lednu příštího roku. Budu se těšit na vaše návrhy! 🙂
Předminulou neděli jsem vyrazil na přehradu. Jen tak, oddychnout. Zabít čas, než se prvorozený s druhorozenou vyspí po obědě. A případně cvaknout, co oko zaujme. Počasí nic moc, zataženo odnevidímdonevidím, všechno tak zoufale šedé. Aspoň že nepršelo. Tentokrát jsem měl více duchapřítomnosti než onehdy na jaře a nezapomněl doma foťák (první předpoklad úspěchu splněn). Chvíli jsem jen tak bloudil a hledal kompozice, ale nenacházel nic pořádného, co by stálo za to. Ze samého zoufalství jsem se dokonce pokoušel vyexperimentovat abstrakci:
Když pak najednou – z ničeho nic – došlo k Osvícení. Mraky se na malou chvíli rozestoupily. No, spíš se jen tak náhodou v jednom místě poskládaly do tenší vrstvy. A zpoza mraků prosvitlo sluníčko a rozzářilo řadu podzimně zbarvených stromů. Vyrazil jsem sprintem na blízké molo (přísahám, že jsem bych rychlejší než Bolt). Foťák na stativ a pár rychlých snímků. Celé to trvalo asi minutu a půl, možná dvě. Dočasně ztenšená vrstva mraků ztloustla a všechno bylo zase šedé jako předtím. Moc jsem toho nestihl.
Jestli tam nahoře někdo poslouchá, chtěl bych navrhnout, aby takové momenty byly hlášeny minimálně dvě hodiny dopředu. Místo a čas konání a doba trvání. Stačil by mejlový newsletter, podle kterého by se člověk mohl rozhodnout, kam a kdy vyrazí. Byl by na místě včas, s drátěnou spouští v ruce připraven zachytit prchavé kouzlo okamžiku. Hned bych se přihlásil k odběru… Celý proces by byl racionalizovaný a ekonomický – najednou by odpadla veškerá nejistota a hodiny čekání na světlo, které nakonec nepřijde. Nádherných snímků by bylo více a z každé fotovýpravy byste se vraceli s kartou plnou dobrých úlovků (kdo by to nechtěl). Paretovské zlepšení? Záleží na úhlu pohledu. Najednou by se na určitých místech srocovaly davy fotografů čekajících na jeden okamžik. Možná by se přestali snažit přemýšlet o tom, jak udělat dobrou fotku (je to tutovka, psali to v tom mejlu přece). Vytratila by se z toho veškerá romantika. Odstranili byste jeden z primárních motivů – totiž to vzrušující čekání, jestli to vyšlo, nebo ne…
Osvícení bývá krátké. Ale obykle stojí za to. Mějte oči otevřené a buďte připraveni. Newsletter se nechystá.
Nedávno jsem si s dětmi udělal dlouho plánovaný výlet – do Rájce-Jestřebí. Jako dítě jsem tu na prázdninách u babičky a dědy strávil spoustu krásných dní. Bylo to jako návrat do minulosti a tentokrát poměrně zvláštní pocit – nostalgicky brouzdat místy, kterými jsem chodil před čtvrt stoletím a která se za to dobu ale VŮBEC nezměnila. Kovomat je pořád tam, kde býval, drogerie taky a sámoška jakbysmet… Jedním z navštívených míst byl také zámecký park. Kupodivu, nebo možná díky bohu, se za těch 25 let také vůbec nezměnil… I většina staletých dubů pořád ještě stála tak, jak si je pamatuji z dětství. Prošel jsem jej nesčetněkrát, ale nikdy jsem jej neviděl takhle – ve zlatavé záři podzimu. Vždy jen na vrcholu zeleného rozpuku. Jak taky jinak, když prázdniny jsou uprostřed léta. Přece jen se, aniž bych v to jakkoliv doufal, při návštěvě starých míst našlo něco nového.
Tak jako každý rok i letos jsme nejbližší předdušičkový víkend věnovali návštěvě hřbitovů. Proč? Abychom si připomněli ty, kteří nás navždy opustili… (a abychom se vyhnuli davům).
Na brněnské centrálce zpravidla chodíme od zadního vchodu. Přes části věnované padlým vojákům. Pokaždé, když tudy člověk prochází, to nutí k zamyšlení. A já pokaždé docházím ke stejnému závěru. Že válku nelze vyhrát. Protože nepřítel není na druhé straně. Skutečným nepřítelem je válka sama.
