Rubrika: Denní všednosti

Asi před patnácti lety jsem se chtěl stát dárcem. Nechtěli mě. Tak jsem se nedávno zeptal znovu. A už chtějí.

Impulsem byl projekt 100 litrů krve díky MUNI. Původně jsem si chtěl s sebou vzít foťák a pořídit obrázek přímo z akce. Včera večer při nácviku jsem ale zjistil, že s pevnou padesátkou s minimální zaostřovací vzdáleností 45 cm nedokážu spolehlivě zamířit a zaostřit. A taky mi došlo, že každý by nemusel snést pohled na napíchnutou ruku, byť na obrázku. Tak alespoň takto symbolicky.

Dnes za MUNI. Příště už sám za sebe.

Pojďte se zapojit taky. Zachráníte život.

Nejste z MUNI? Nevadí, může kdokoliv.

. . . [ o ] . . .

Zima v plném proudu a do jara ještě daleko. Svrbí mě prst na spoušti a netrpělivě očekávám příchod jarních teplot. Ne, že v zimě by se nedalo fotit. Ale možnosti nejsou takové, jako od jara do podzimu. V nevytápěném garážatelieru přimrzají prsty ke stojanům a baterie v blescích po pár blýsknutích řeknou „pápá“ a zcela bez diskuse se vyčerpané samy uloží k zimnímu spánku. A tak si semtam chodím po venku, cvičím oko a pomalu připravuji plány na sezonu. A jak jste na tom vy?

Pozvolný návrat mezi živé po více než dvou měsících klinické fotografické smrti. Stejně jako ten žlutý list jsem si připadal vnitřně mrtvý a pomalu pohlcován změtí zelených chapadel nedostatku času, energie a inspirace. Několikrát se sice nesměle přikradla myšlenka, že v knihovně Lightroomu na mě čeká pár stovek nezpracovaných fotek, ale po otevření aplikace a uvědomění si reálné velikosti dluhu jsem (nutno dodat, že s citelnou úlevou) kurzorem myši zamířil ke spáse večera v podobě křížku v pravém horním rohu okna. Batoh, ve kterém na povel k akci netrpělivě čekají (téměř vždy) připravené dvě zrcadlovky s pěti objektivy a třemi blesky, jsem se pro jistotu ani nepokoušel otevřít. Přestože za normálních okolností vím, jak s těmi věcmi zacházet, najednou jakoby byly cizí a já nevěděl, jak je vzít do ruky, co s nimi dělat a co v tom zatraceném černém obdélníku mám vidět. Nejhorší ale byl sžíravý pocit svědomí, že fotky nedlužím jen sám sobě, ale i dalšímu člověku, který na ně nejspíš čeká.

Zdá se ale, že toto období ustupuje a já pomalu nacházím cestu zpět do rovnováhy. Do stavu, kdy svírat tubus objektivu s palcem a ukazováčkem levé ruky na zoom kroužku je tak normální. Do stavu, kdy nosit kšiltovku kšiltem dopředu překáží, protože kvůli tomu nemůžu pohodlně koukat do hranolu. Do stavu, kdy slovní spojení „maska vrstvy“ nezařazuji do kategorie vulgární. Do stavu, kdy při pohledu na černé tělo fotoaparátu necítím odpor. Do stavu normality.

Ne, že by takový odpor byl něčím špatným. Spíše naopak. Díky tomu si uvědomuji, co pro mě fotografie znamená. Že je to buď láska, nebo odpor. Že to není nic mezi tím. Mnohem horší by bylo, kdybych v tomto směru necítil nic. Takhle aspoň vím, že ten vztah je pro mě osudový.

. . . [ o ] . . .

Tak jako každý rok i letos jsme nejbližší předdušičkový víkend věnovali návštěvě hřbitovů. Proč? Abychom si připomněli ty, kteří nás navždy opustili… (a abychom se vyhnuli davům).

Na brněnské centrálce zpravidla chodíme od zadního vchodu. Přes části věnované padlým vojákům. Pokaždé, když tudy člověk prochází, to nutí k zamyšlení. A já pokaždé docházím ke stejnému závěru. Že válku nelze vyhrát. Protože nepřítel není na druhé straně. Skutečným nepřítelem je válka sama.

Už dávno říkali, že válka je vůl. A měli pravdu.

. . . [ O ] . . .