Podzimní vzkříšení

Pozvolný návrat mezi živé po více než dvou měsících klinické fotografické smrti. Stejně jako ten žlutý list jsem si připadal vnitřně mrtvý a pomalu pohlcován změtí zelených chapadel nedostatku času, energie a inspirace. Několikrát se sice nesměle přikradla myšlenka, že v knihovně Lightroomu na mě čeká pár stovek nezpracovaných fotek, ale po otevření aplikace a uvědomění si reálné velikosti dluhu jsem (nutno dodat, že s citelnou úlevou) kurzorem myši zamířil ke spáse večera v podobě křížku v pravém horním rohu okna. Batoh, ve kterém na povel k akci netrpělivě čekají (téměř vždy) připravené dvě zrcadlovky s pěti objektivy a třemi blesky, jsem se pro jistotu ani nepokoušel otevřít. Přestože za normálních okolností vím, jak s těmi věcmi zacházet, najednou jakoby byly cizí a já nevěděl, jak je vzít do ruky, co s nimi dělat a co v tom zatraceném černém obdélníku mám vidět. Nejhorší ale byl sžíravý pocit svědomí, že fotky nedlužím jen sám sobě, ale i dalšímu člověku, který na ně nejspíš čeká.

Zdá se ale, že toto období ustupuje a já pomalu nacházím cestu zpět do rovnováhy. Do stavu, kdy svírat tubus objektivu s palcem a ukazováčkem levé ruky na zoom kroužku je tak normální. Do stavu, kdy nosit kšiltovku kšiltem dopředu překáží, protože kvůli tomu nemůžu pohodlně koukat do hranolu. Do stavu, kdy slovní spojení „maska vrstvy“ nezařazuji do kategorie vulgární. Do stavu, kdy při pohledu na černé tělo fotoaparátu necítím odpor. Do stavu normality.

Ne, že by takový odpor byl něčím špatným. Spíše naopak. Díky tomu si uvědomuji, co pro mě fotografie znamená. Že je to buď láska, nebo odpor. Že to není nic mezi tím. Mnohem horší by bylo, kdybych v tomto směru necítil nic. Takhle aspoň vím, že ten vztah je pro mě osudový.

. . . [ o ] . . .

Napsat komentář