Podzimní vzkříšení

Pozvolný návrat mezi živé po více než dvou měsících klinické fotografické smrti. Stejně jako ten žlutý list jsem si připadal vnitřně mrtvý a pomalu pohlcován změtí zelených chapadel nedostatku času, energie a inspirace. Několikrát se sice nesměle přikradla myšlenka, že v knihovně Lightroomu na mě čeká pár stovek nezpracovaných fotek, ale po otevření aplikace a uvědomění si reálné velikosti dluhu jsem (nutno dodat, že s citelnou úlevou) kurzorem myši zamířil ke spáse večera v podobě křížku v pravém horním rohu okna. Batoh, ve kterém na povel k akci netrpělivě čekají (téměř vždy) připravené dvě zrcadlovky s pěti objektivy a třemi blesky, jsem se pro jistotu ani nepokoušel otevřít. Přestože za normálních okolností vím, jak s těmi věcmi zacházet, najednou jakoby byly cizí a já nevěděl, jak je vzít do ruky, co s nimi dělat a co v tom zatraceném černém obdélníku mám vidět. Nejhorší ale byl sžíravý pocit svědomí, že fotky nedlužím jen sám sobě, ale i dalšímu člověku, který na ně nejspíš čeká.

Zdá se ale, že toto období ustupuje a já pomalu nacházím cestu zpět do rovnováhy. Do stavu, kdy svírat tubus objektivu s palcem a ukazováčkem levé ruky na zoom kroužku je tak normální. Do stavu, kdy nosit kšiltovku kšiltem dopředu překáží, protože kvůli tomu nemůžu pohodlně koukat do hranolu. Do stavu, kdy slovní spojení „maska vrstvy“ nezařazuji do kategorie vulgární. Do stavu, kdy při pohledu na černé tělo fotoaparátu necítím odpor. Do stavu normality.

Ne, že by takový odpor byl něčím špatným. Spíše naopak. Díky tomu si uvědomuji, co pro mě fotografie znamená. Že je to buď láska, nebo odpor. Že to není nic mezi tím. Mnohem horší by bylo, kdybych v tomto směru necítil nic. Takhle aspoň vím, že ten vztah je pro mě osudový.

. . . [ o ] . . .

Novoroční

Nový rok, 8:33 ráno. Moje první letošní fotka.

A smíšené pocity.
Jsem vděčný, že jsem se hned první den v novém roce dostal ven fotit.
Jsem zklamaný, že světlo nebylo ani zdaleka takové, jaké jsem si představoval.

Holt ne vždy má člověk štěstí na světlo, tak jako třeba tady nebo tady. Ale o tom krajinářská fotografie je. Chcete-li touto cestou jít, připravte se na zklamání. Sedmkrát z deseti případů vyjdete naprázdno. Ale o to větší radost a vzrušení prožijete v těch zbývajících třech případech. Základem je být tam venku a být připravený. A čas od času budete mít štěstí.

Nic jiného než se spolehnout na štěstí vám ani nezbyde, protože ten newsletter zatím není v provozu.

. . . [ o ] . . .

Dušičková…

Tak jako každý rok i letos jsme nejbližší předdušičkový víkend věnovali návštěvě hřbitovů. Proč? Abychom si připomněli ty, kteří nás navždy opustili… (a abychom se vyhnuli davům).

Na brněnské centrálce zpravidla chodíme od zadního vchodu. Přes části věnované padlým vojákům. Pokaždé, když tudy člověk prochází, to nutí k zamyšlení. A já pokaždé docházím ke stejnému závěru. Že válku nelze vyhrát. Protože nepřítel není na druhé straně. Skutečným nepřítelem je válka sama.

Už dávno říkali, že válka je vůl. A měli pravdu.

. . . [ O ] . . .DSC_3769

Druhorozená

Druhorozená. Anděl s ďáblem v těle. Je jako kočka – dělá si, co chce. Pokud má udělat něco, co chce kdokoliv jiný (vypnout televizi, jít si vyčistit zuby, převléknout se atd.), nese to velmi nelibě. Na svůj věk nadprůměrně zdatná v mnoha disciplínách, například:

  • jízda na kole (brzdí zásadně pokřikem „Tatííííí, zastaviiiiiiiit!!!“)
  • škemrání o sladkosti
  • psaní číslic a písmen (téměř stejně dobře jako Prvorozený)
  • vztekání se
  • sociální interakce
  • lepení náplastí kamkoliv
  • malování na vlastní obličej
  • psychologická manipulace (zejména s dospělými)

Překypuje sebevědomím. Překypuje energií. Zejména ve chvílích, kdy je zakázáno běhat nebo je čas jít spát.

Živel.
Anděl s ďáblem v těle.
Správná ženská.
Druhorozená.
Moje.

DSC_3383

Nedělní fotovýprava

Žena lehce ochořela, druhorozená 3 dny po ní. Já a prvorozený se zatím držíme (a snad se i udržíme). Ráno klasický nákup, rychlé vaření, nedělní oběd. Jenže co odpoledne? Jaký je plán? Předně minimalizovat riziko nákazy zdravých jedinců zkrácením pobytu v zavirované zóně našeho bytu. OK, na přehradu chodíme pořád, tak pro změnu vyrazíme do centra. Je krásně šedivě zataženo, lehce větrno, počasíčko jak dělané pro toulky s fotoaparátem :-). Dlouhodobě plánuji zdokumentovat současné Brno – v černobílé, hezky „postaru“. Takový pokus o fine art.

Jsme oblečení, chystám potřebné vybavení. Šalinkarta, klíče, peněženka, svačina. Jdu nalehko – D7000 + širokáč, základní zoom jako záloha pro nečekané situace a vybavení pro dlouhé expozice – stativ, šedý filtr (ND 1000x), dálkový ovladač a krytka očnice. Po cestě musím zaparkovat auto do garáže (do centra jedeme tramvají). Takže ještě klíče od auta a klíče od garáže. Taky musím zavolat babičce a zajistit hlídání na zítra pro druhorozenou, já i žena musíme do práce. Mobil mám v kapse. Takže zbývá batoh, klíče, stativ na rameno. Ještě odpadky cestou vyhodit. Bundu mám v autě před domem od dopoledních nákupů. Prvorozený jde po schodech, já sjíždím výtahem. Popelnice, nasednout do auta, přejezd do garáže, cesta na tramvaj. Zavolat babičce. Tramvaj už jede. Nasedáme a jsme konečně na cestě do centra.

V plánu je Petrov, dominanta nejbrněnštější. Uděláme si kolečko, mrkneme dovnitř, vystoupáme do věží na vyhlídku. Stativ mám u nohou, batoh vedle něj. D7000 se širokáčem mi visí přes rame….? (Okamžik zmatení). Moment, proč mi foťák nevisí přes rameno? Ajo, mám ho přece v batohu. Hlava děravá. Zběžná kontrola batohu. Náhradní objektiv, lahev s pitím, doklady, peněženka, dva pardubické perníky na svačinu.

A D7000 se širokáčem doma v obýváku na skříni…

Šok. Míra okamžité frustrace: 100%. Doplněná o pocit marnosti, že celé odpoledne s sebou budu vláčet věci, které nemám šanci využít (zejména ten tříkilový stativ…). Vracet se už nemá cenu, jsme 3 zastávky od nástupu. Než bychom se vrátili domů, protáhlo by to celou výpravu minimálně o tři čtvrtě hodiny (je neděle, tramvaje jezdí ne častěji než po deseti minutách). Pokračujeme podle plánu. Akorát ty fotky žádné nebudou… Přichází mi na mysl slova jednoho slovenského sportovního komentátora:

„Naši hráči majú chuť, ale nemajú puk…“

I tak to byl výlet krásný, zpestřený nečekaným duněním kostelního zvonu 3 metry nad hlavou a náhodným nákupem sušeného ovoce a zeleninových chipsů :-).

Úvodní fotka pořízena před dvěma dny. Hrad Špilberk, 144 sekund, f/16, ISO 100.

První sníh

Letošní první sníh! 26. listopadu! Ve srovnání s předchozími roky extrémně brzy. Že by prosinec byl po dlouhých letech na blátě znovu zimním měsícem? Nechme se překvapit a přejme si, aby tomu tak opravdu bylo. Aby byly bílé Vánoce. Aby si děcka užily trochu sněhu. Nemusí být úplně ladovská zima, stačí když bude normální. A když pak včas skončí a dá zase prostor jaru.

Ne jako v roce 2013, kdy to na Velikonoce kousek za Brnem vypadalo takhle:

velikonoce

😀

Prvorozený

Můj prvorozený.

Nic vám nezmění život tak, jako příchod prvního dítěte. Ani se nenadějete a je mu šest. Ani se nenadějete znovu a bude maturovat (a dá-li Pan Bu, tak i promovat, ženit se atd.). Někdy mě ta rychlost plynutí času děsí. A proto fotím, fotím, fotím, abych navždy zachytil tu prchavost okamžiků, které prožívám. A až budu mít jednou čas, proberu se těmi stovkami zdánlivě bezvýznamných každodenních výcvaků a znovu prožiju tu nejkrásnější dobu svého života.

Proč zrovna tato fotka? Pro ten letmý dotek světla. Pro ten něžný kontrast monotónních odstínů. Stejně něžný a citlivý, jako je jeho duše.

*
*
*

(Ano, vím, že tento příspěvek není nic než jen obrovská hromada sentimentu.)

*

(No a co? 😀 )

Zima je tu…

„Pozor pozor! Důležité hlášení!
Nastala nám zima a uhodily mrazy.
Hliníkové stativy bývají příčinou úrazů.
Kovové předměty se vlivem mrazu stávají lepkavými
a je nebezpečné na takové předměty sahat, nebo je dokonce olizovat!
Opakuji.
NEOLIZUJTE HLINÍKOVÉ STATIVY! NEOLIZUJTE ANI NAMRZLÉ OBJÍMKY FILTRŮ!!!
Konec hlášení.“

Pokračovat ve čtení „Zima je tu…“

Černý fotovíkend

Uplynulý víkend byl vskutku zvláštní. Každý ze tří dní víkendu jsem měl možnost strávit určitý (nekrátký) čas s hledáčkem u oka. Víkend, jakých nemívám v roce mnoho. Fotovíkend. Každý den však byl zcela jiný, ten další vždy o něco horší než ten předchozí. Na samotném konci fotovíkendu polykám hořkou slinu rozčarování. Pokračovat ve čtení „Černý fotovíkend“