Táta kdysi fotíval. Právě s jeho pomocí jsem udělal svou první fotku (no – udělal…. moje účast byla omezena toliko na stisk spouště). A po tátovi jsem pak zdědil jeho zrcadlovku – východoněmeckou středoformátovou legendu Pentacon Six TL na svitkový film. S šachtovým hledáčkem, kde vpravo je vlevo a vlevo je vpravo (aspoň že dole není nahoře, to už by bylo regulérní peklo). Bez expozimetru. S malinko radioaktivním (při výrobě se tehdy používalo thorium) objektivem přezdívaným „zebra“ (pruhovaný design nenechá nikoho na pochybách). Carl Zeiss Jena, DDR. To celé 1970, plus mínus (spíš mínus). Jestli někdo z Vašich známých pamatuje Woodstock, tak to je ta doba.
Patnáct let jsem tu myšlenku zavrhoval. Patnáct let jsem si říkal, že na film nikdy fotit nebudu – jsem přece dítě digitální éry. Jenže na YouTube je VŠECHNO a naučí vás tam i všechno kolem focení na film. Tak jsem si letos na konci léta řekl, že by nemuselo být úplně marné to zkusit. Jen tak ze zvědavosti. Že bych si mohl na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to tenkrát bylo dělat fotky. A že by mě to mohlo koneckonců i něco naučit. Experimenty k cestě přece patří.
Fast forward, zakládám svůj první film. Podle návodu z YouTube, pochopitelně. Beru P-6ku ven. Nacházím si záběr. Jaké hodnoty mám nastavit? Vytahuju sovětský externí expozimetr Leningrad 4 a měřím množství odraženého světla. Nastavuju citlivost filmu a na stupnici odečítám naměřené ekvivalentní kombinace clonových čísel a expozičních časů. Stejné hodnoty volím i na foťáku se slepou důvěrou, že měřící schopnost selenového článku se za těch 50 let nezměnila.
Vyklápím šachtu a natahuju spoušť, čímž se taky zrcadlo pod matnicí sklápí do pracovní polohy. Konečně vidím v šachtě to, co vidí foťák. Obraz na matnici je obrácený (není tu hranol, který by jej převracel zase zpátky, tak jak jsme zvyklí), takže mi chvíli trvá, než obraz zkomponuju tak, jak chci. Ještě nemám zaostřeno. Zhruba odhaduju vzdálenost mezi aparátem a objektem a nastavuju ji na „zebře“. Na matnici není přesnost zaostření dost dobře vidět, takže vyklápím miniaturní lupu, která mi s tím pomůže. Lupu zaklapnu zpátky, znovu ještě trochu zmateně manévruju s kompozicí, ale nakonec je to tam a já mačkám. S nezvykle dutým zvukem vrací pružinka zrcadlo do základní polohy a matnice je zase mléčně bílá. Trvalo to celé asi pět minut (no dobře, tak jednu a půl), ale krátce poté se do podvědomí dostavuje lehké opojení z druhé fotky v mém životě zachycené na film (a první, u které jsem věděl, co dělám). Ještě jich mám na svitku (při formátu 6×6) k dispozici jedenáct. JEDENÁCT!!!
„Tatíííí, a můžeš mi tu fotku ukázat?“
„No, to právě že ne, broučku.“
„Jaktože ne? Vždyť na NORMÁLNÍM foťáku je to vidět hned…“
„Napřed ten film dofotím a pak ho musím dát do labu, kde ho vyvolají.“
„Jak jako vyvolají???“
Po zbytek cesty cítím kolem žaludku lehké chvění. Ještě totiž nevím, jestli to „vyšlo“.
O prvních dojmech po vycvakání tří, čtyř filmů, o uvědomění a poučení zase příště ;-).
. . . [ o ] . . .
