Po deseti letech existence blogu je čas na změnu a stanovení vyšší mety. Nebudu už dávat sérii fotek „Best of“, ale pokusím se vždy před koncem roku sestavit kalendář na následující rok. Cíl je to vysoký a do budoucna zavazující. I takový mistr jakým je Ladislav Kamarád říká, že těch „kalendářových“ fotek dokáže za rok vyprodukovat maximálně pět-šest.
Tady je tedy první kalendář pro rok 2025. Hledáte-li luxusní dárek pro své známé, velikost 60×45 cm (A2) na kvalitním matném papíře je ta pravá. V „klasické“ úspornější velikosti 45×30 cm (A3) je též pěkný, ale není tak působivý jako jeho větší verze.
Provedení „Standard“ – velikost A3, cena 349,- Provedení „Premium“ – velikost A3, kvalitní fotopapír, cena 699,- (Cewe Fotolab) Provedení „Deluxe“ – velikost A2, prémiová kvalita, cena 1299,- (Saal Digital)
Pokud o kalendář máte zájem, dejte mi vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Uzávěrka objednávek 15. 12. 2024.
Táta kdysi fotíval. Právě s jeho pomocí jsem udělal svou první fotku (no – udělal…. moje účast byla omezena toliko na stisk spouště). A po tátovi jsem pak zdědil jeho zrcadlovku – východoněmeckou středoformátovou legendu Pentacon Six TL na svitkový film. S šachtovým hledáčkem, kde vpravo je vlevo a vlevo je vpravo (aspoň že dole není nahoře, to už by bylo regulérní peklo). Bez expozimetru. S malinko radioaktivním (při výrobě se tehdy používalo thorium) objektivem přezdívaným „zebra“ (pruhovaný design nenechá nikoho na pochybách). Carl Zeiss Jena, DDR. To celé 1970, plus mínus (spíš mínus). Jestli někdo z Vašich známých pamatuje Woodstock, tak to je ta doba.
Patnáct let jsem tu myšlenku zavrhoval. Patnáct let jsem si říkal, že na film nikdy fotit nebudu – jsem přece dítě digitální éry. Jenže na YouTube je VŠECHNO a naučí vás tam i všechno kolem focení na film. Tak jsem si letos na konci léta řekl, že by nemuselo být úplně marné to zkusit. Jen tak ze zvědavosti. Že bych si mohl na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to tenkrát bylo dělat fotky. A že by mě to mohlo koneckonců i něco naučit. Experimenty k cestě přece patří.
Fast forward, zakládám svůj první film. Podle návodu z YouTube, pochopitelně. Beru P-6ku ven. Nacházím si záběr. Jaké hodnoty mám nastavit? Vytahuju sovětský externí expozimetr Leningrad 4 a měřím množství odraženého světla. Nastavuju citlivost filmu a na stupnici odečítám naměřené ekvivalentní kombinace clonových čísel a expozičních časů. Stejné hodnoty volím i na foťáku se slepou důvěrou, že měřící schopnost selenového článku se za těch 50 let nezměnila.
Vyklápím šachtu a natahuju spoušť, čímž se taky zrcadlo pod matnicí sklápí do pracovní polohy. Konečně vidím v šachtě to, co vidí foťák. Obraz na matnici je obrácený (není tu hranol, který by jej převracel zase zpátky, tak jak jsme zvyklí), takže mi chvíli trvá, než obraz zkomponuju tak, jak chci. Ještě nemám zaostřeno. Zhruba odhaduju vzdálenost mezi aparátem a objektem a nastavuju ji na „zebře“. Na matnici není přesnost zaostření dost dobře vidět, takže vyklápím miniaturní lupu, která mi s tím pomůže. Lupu zaklapnu zpátky, znovu ještě trochu zmateně manévruju s kompozicí, ale nakonec je to tam a já mačkám. S nezvykle dutým zvukem vrací pružinka zrcadlo do základní polohy a matnice je zase mléčně bílá. Trvalo to celé asi pět minut (no dobře, tak jednu a půl), ale krátce poté se do podvědomí dostavuje lehké opojení z druhé fotky v mém životě zachycené na film (a první, u které jsem věděl, co dělám). Ještě jich mám na svitku (při formátu 6×6) k dispozici jedenáct. JEDENÁCT!!!
„Tatíííí, a můžeš mi tu fotku ukázat?“ „No, to právě že ne, broučku.“ „Jaktože ne? Vždyť na NORMÁLNÍM foťáku je to vidět hned…“ „Napřed ten film dofotím a pak ho musím dát do labu, kde ho vyvolají.“ „Jak jako vyvolají???“
Po zbytek cesty cítím kolem žaludku lehké chvění. Ještě totiž nevím, jestli to „vyšlo“.
O prvních dojmech po vycvakání tří, čtyř filmů, o uvědomění a poučení zase příště ;-).
Když fotíte krajinu, jste otočení určitým směrem a zíráte na to krásné světlo, které jste tentokrát (zaplať pan Bu) stihli, a přemýšlíte, jak nejlépe zkomponovat. Přitom často zůstanete zafixovaní na úhel pohledu a směr, kvůli kterému jste přišli. Tak jako já nedávno:
Než ale odejdete, nezapomeňte se otočit kolem své osy. Nezabere vám to déle než 10 sekund. Uvidíte, co jste předtím neviděli. A někdy to může být stejně (nebo ještě více) atraktivní záběr, než ten, pro který jste původně přišli. I když to bude jen hloupé selfíčko. Vivian Maier je fotila pořád.
Buďte otevření a přístupní novým možnostem. Dívejte se kolem sebe. Dívejte se líp. Dívejte se „out of the box“. 🙂
Osobním projektem na tento rok jsou takzvaná „selfíčka“. Jako, ne že bych chtěl běhat po okolí s telefonem na tyčce. Nejsem totiž tupá blondýna s velkým telefonem. (Jsem středně tupej plešoun s středně velkým telefonem. A o co menší je můj telefon, o to větší je moje pleš.) Pokusím se do toho dát trochu víc úsilí. Proč? Za prvé – nehodlám se spokojit s průměrnými výsledky. Za druhé – jakkoli zvláštní se to zdá, ještě pořád (fotograficky) nevím, kdo jsem. Často se cítím jako kapitán Jack Sparrow, který stojí u kormidla své lodě a kouká na kompas, který NEukazuje směr. Třeba mi tento projekt pomůže aspoň trošku odkrýt velkou záhadu vlastní identity. (Jak se tak čtu, vypadá to na jasný případ pro psychologa…)
První vlaštovkou je volné rozvinutí tématu „Get Low„. Neměl jsem však v úmyslu stát se rekordmanem v plivání na osmičku ani být hlavní postavou večerních zpráv, a tak jsem fotil nadvakrát a následně skládal.
Projekt, který se zrodil letos na jaře. Snad z toho dlouhého stereotypu v práci. Snad z nedostatku fotopříležitostí. Nevím. Každopádně, architektonicky podnětné prostředí Ústřední knihovny Filozofické fakulty MU Pokračovat ve čtení „Ústřední knihovna FF MU“
Další do série projektu Quit Smoking (Svlečte smoking).
Poděkování patří všem, kteří jakkoliv přispěli ke vzniku této série:
modely – Radim Brychta, Alena Taranzová, Julie Tomaňová
zajištění plynové masky – Magdaléna Dvořáčková
lokace – restaurace East Village Bar & Diner
Už je tomu nějaký čas, co jsem postoval poslední fotku k projektu Quit Smoking. Minulou sobotu jsem pořídil pár dalších. Produkce i postprodukce byla tentokrát trochu náročnější, ale výsledek snad stojí za to.
Poděkování patří všem, kteří jakkoliv přispěli ke vzniku této série:
modely – Radim Brychta, Alena Taranzová, Julie Tomaňová
zajištění plynové masky – Magdaléna Dvořáčková
lokace – restaurace East Village Bar & Diner
