Co je kompozice?

Konečně přichází pokračování Fotoškoly. V prvním modulu jsme se seznámili s tím, jak fotografie funguje po technické stránce. Druhý modul budeme věnovat tomu, jakým způsobem uspořádat obraz tak, aby dával smysl, aby byl co nejpůsobivější a abyste dokázali přivést oko diváka tam, kam chcete. Už v Prologu jsem sliboval, že druhý modul bude náročnější. Že se budete muset trošku zamyslet. Takže, je to tu.

Předstupněm tohoto příspěvku (a vlastně druhého modulu Fotoškoly jako celku) je článek „Kompozice aneb úvaha o definicích“. Komu se nechce článek číst, shrnu podstatu:

Kompozice je způsob vidění.
Dobrá kompozice je taková, při které je způsob vidění nejsilnější.

Ve své podstatě jde o to, že nemá smysl zabývat se dogmatickými pravidly „dobrých“ či „špatných“ kompozic. Fotograf má (resp. měl by) sám v sobě hledat emocionální odezvu na to, co před sebou vidí, a pomocí obrazových prvků (např. linií, tvarů atd.) a výrazových prvků (např. perspektivy, hloubky ostrosti, světla atd.) hledat nejvhodnější způsob, jak oko diváka navést tam, kam chce. Zní to možná trochu složitě, ale zkuste se nad tím zamyslet. Pokud výše uvedenou tezi přijmete, odměnou vám bude až euforický pocit osvobození. Nejen že nebudete muset memorovat a myslet na desítky „zaručených“ pravidel z učebnic a aplikovat je. Nemusíte myslet ani na to, které z nich zrovna porušujete, a jestli je to v dané situaci opodstatněné. Všechno tohle totiž obvykle děláte v případě, že sami nemáte jasnou vizi, nebo ještě hůře – z obavy, co na to řeknou jiní/ostatní. Není ale důležité, co daná fotografie znamená pro VÁS? Obraťte pozornost dovnitř sebe sama a s tímto vědomím pak budete moci všechno s klidem hodit za hlavu a soustředit se na to podstatné – co před sebou vidíte a ze kterého bodu je vaše vidění nejsilnější.

Abyste ale mohli vyhodnotit místo a strategii nejsilnějšího vidění, musíte si nejprve odpovědět na to fundamentální:

CO vlastně fotím? Co je TO, co mě zaujalo?
Co chci svým divákům ukázat?

A nebuďte v odpovědích zbytečně obecní. Nebuďte líní zamyslet se a pojmenovat (stačí jednou větou) objekt vašeho zájmu. Pokud totiž nedokážete přesně říct, co fotíte, jak to pak chcete dobře zkomponovat? A jak potom chcete, aby to zprostředkovaně z vaší fotky pochopil divák, když to nevíte ani vy sami? Dovoluje-li to situace, obětujte JEDNU MINUTU konkretizování a pojmenování svého záměru. Věřte mi, že vám ta minuta bude připadat mučivě dlouhá. Jděte do detailu. Nestačí říct „přírodu“. V přírodě je spousta věcí – třeba jak mlha leží v údolí, jak slunce osvětluje vrcholky hor, jak se voda v jezírku točí a unáší barevné listí, jak stromy vrhají stíny atd. Nestačí říct „Moniku“ nebo „Robina“. I Monika a Robin se smějí, mračí, koukají přísně/vyděšeně/překvapeně/popleteně. I Monika i Robin mají nějakou osobnost, nějaký styl, nějakou činnost, kterou rádi dělají. Pojmenujte jednou větou to, co chcete na fotce ukázat. Možná váš překvapí, jak těžké to může být.

Jakmile budete mít v tomhle jasno (jedna minuta!), přejděte k další fázi. To jediné, co byste měli mít na paměti teď, je následující:

„Jednoduchost jako základní princip kompozice.
Cokoliv, co nepřispívá k fotografii, rozptyluje od ní.“

Jinými slovy – až se budete příště dívat do hledáčku nebo na displej vašeho přístroje, upamatujte se, co je námětem vaší fotografie. A podívejte se, co kromě vašeho námětu v hledáčku ještě vidíte. A cokoliv, co není oním námětem nebo s ním přímo nesouvisí, se pokuste z fotografie eliminovat. Změnou stanoviště, změnou ohniska, změnou perspektivy, rozostřením. Mějte na fotografii pouze to, co je námětem. Ostatní musí pryč, protože to odvádí pozornost od námětu. Že to nejde? Jeden filozof kdysi řekl, že „překážky jsou ony obávané věci, které spatříme, když odvrátíme pohled od svého cíle.“ Cílem je v našem případě mít na fotografii JEN ten námět. Je jasné, že to nejde vždycky a absolutně. Ale zkuste – namísto plácnutí fotky z výše očí a z místa, kde právě stojíte – hledat cestu, jak se co nejvíce k tomu cíli přiblížit.

Prostředkem, jak toho dosáhnout, je řada obrazových a výrazových prvků. Některé z nich, jako třeba linie či tón a kontrast, si přiblížíme v následujících kapitolách. Jiné, jako např. hloubka ostrosti či perspektiva, už máme v malíku od prvního modulu.

Nuže tedy, až příště vezmete fotoaparát do ruky, zkuste se na chvíli zastavit a zamyslet se v prvé řadě nad tím, co to vlastně fotíte a odkud je vaše vize nejsilnější. V druhé řadě – zda máte ve fotografii věci, které nesouvisí s námětem, a jestli by je nešlo nějakým způsobem dostat pryč. Pokud na tyto dvě věci dokážete pomyslet ještě před stisknutím spouště, jste na cestě k lepším fotografiím.

Praktické cvičení:

  1. Věnujte jednu celou minutu pojmenováním námětu.
  2. Podívejte se do hledáčku a zjistěte, co dalšího kromě námětu ještě vidíte. Zamyslete se, jaký vztah to má k hlavnímu námětu.
  3. Pokuste se všechno, co nemá spojitost s námětem, eliminovat či minimalizovat změnou stanoviště, perspektivy, úhlu pohledu či clonovým rozostřením.
  4. Opakujte body 1-3.
. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Napsat komentář