Vpřed do minulosti (I.)

Táta kdysi fotíval. Právě s jeho pomocí jsem udělal svou první fotku (no – udělal…. moje účast byla omezena toliko na stisk spouště). A po tátovi jsem pak zdědil jeho zrcadlovku – východoněmeckou středoformátovou legendu Pentacon Six TL na svitkový film. S šachtovým hledáčkem, kde vpravo je vlevo a vlevo je vpravo (aspoň že dole není nahoře, to už by bylo regulérní peklo). Bez expozimetru. S malinko radioaktivním (při výrobě se tehdy používalo thorium) objektivem přezdívaným „zebra“ (pruhovaný design nenechá nikoho na pochybách). Carl Zeiss Jena, DDR. To celé 1970, plus mínus (spíš mínus). Jestli někdo z Vašich známých pamatuje Woodstock, tak to je ta doba.

Patnáct let jsem tu myšlenku zavrhoval. Patnáct let jsem si říkal, že na film nikdy fotit nebudu – jsem přece dítě digitální éry. Jenže na YouTube je VŠECHNO a naučí vás tam i všechno kolem focení na film. Tak jsem si letos na konci léta řekl, že by nemuselo být úplně marné to zkusit. Jen tak ze zvědavosti. Že bych si mohl na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to tenkrát bylo dělat fotky. A že by mě to mohlo koneckonců i něco naučit. Experimenty k cestě přece patří.

Fast forward, zakládám svůj první film. Podle návodu z YouTube, pochopitelně. Beru P-6ku ven. Nacházím si záběr. Jaké hodnoty mám nastavit? Vytahuju sovětský externí expozimetr Leningrad 4 a měřím množství odraženého světla. Nastavuju citlivost filmu a na stupnici odečítám naměřené ekvivalentní kombinace clonových čísel a expozičních časů. Stejné hodnoty volím i na foťáku se slepou důvěrou, že měřící schopnost selenového článku se za těch 50 let nezměnila.

Vyklápím šachtu a natahuju spoušť, čímž se taky zrcadlo pod matnicí sklápí do pracovní polohy. Konečně vidím v šachtě to, co vidí foťák. Obraz na matnici je obrácený (není tu hranol, který by jej převracel zase zpátky, tak jak jsme zvyklí), takže mi chvíli trvá, než obraz zkomponuju tak, jak chci. Ještě nemám zaostřeno. Zhruba odhaduju vzdálenost mezi aparátem a objektem a nastavuju ji na „zebře“. Na matnici není přesnost zaostření dost dobře vidět, takže vyklápím miniaturní lupu, která mi s tím pomůže. Lupu zaklapnu zpátky, znovu ještě trochu zmateně manévruju s kompozicí, ale nakonec je to tam a já mačkám. S nezvykle dutým zvukem vrací pružinka zrcadlo do základní polohy a matnice je zase mléčně bílá. Trvalo to celé asi pět minut (no dobře, tak jednu a půl), ale krátce poté se do podvědomí dostavuje lehké opojení z druhé fotky v mém životě zachycené na film (a první, u které jsem věděl, co dělám). Ještě jich mám na svitku (při formátu 6×6) k dispozici jedenáct. JEDENÁCT!!!

„Tatíííí, a můžeš mi tu fotku ukázat?“
„No, to právě že ne, broučku.“
„Jaktože ne? Vždyť na NORMÁLNÍM foťáku je to vidět hned…“
„Napřed ten film dofotím a pak ho musím dát do labu, kde ho vyvolají.“
„Jak jako vyvolají???“

Po zbytek cesty cítím kolem žaludku lehké chvění. Ještě totiž nevím, jestli to „vyšlo“.

O prvních dojmech po vycvakání tří, čtyř filmů, o uvědomění a poučení zase příště ;-).

. . . [ o ] . . .

Nezapomeňte se otočit

Když fotíte krajinu, jste otočení určitým směrem a zíráte na to krásné světlo, které jste tentokrát (zaplať pan Bu) stihli, a přemýšlíte, jak nejlépe zkomponovat. Přitom často zůstanete zafixovaní na úhel pohledu a směr, kvůli kterému jste přišli. Tak jako já nedávno:

Než ale odejdete, nezapomeňte se otočit kolem své osy. Nezabere vám to déle než 10 sekund. Uvidíte, co jste předtím neviděli. A někdy to může být stejně (nebo ještě více) atraktivní záběr, než ten, pro který jste původně přišli. I když to bude jen hloupé selfíčko. Vivian Maier je fotila pořád.

Buďte otevření a přístupní novým možnostem.
Dívejte se kolem sebe.
Dívejte se líp.
Dívejte se „out of the box“. 🙂

. . . [ o ] . . .

Kolejová

Osobním projektem na tento rok jsou takzvaná „selfíčka“. Jako, ne že bych chtěl běhat po okolí s telefonem na tyčce. Nejsem totiž tupá blondýna s velkým telefonem. (Jsem středně tupej plešoun s  středně velkým telefonem. A o co menší je můj telefon, o to větší je moje pleš.) Pokusím se do toho dát trochu víc úsilí. Proč? Za prvé – nehodlám se spokojit s průměrnými výsledky. Za druhé – jakkoli zvláštní se to zdá, ještě pořád (fotograficky) nevím, kdo jsem. Často se cítím jako kapitán Jack Sparrow, který stojí u kormidla své lodě a kouká na kompas, který NEukazuje směr. Třeba mi tento projekt pomůže aspoň trošku odkrýt velkou záhadu vlastní identity. (Jak se tak čtu, vypadá to na jasný případ pro psychologa…)

První vlaštovkou je volné rozvinutí tématu „Get Low„. Neměl jsem však v úmyslu stát se rekordmanem v plivání na osmičku ani být hlavní postavou večerních zpráv, a tak jsem fotil nadvakrát a následně skládal.

. . . [ o ] . . .

QUIT SMOKING 7

Další příspěvek do projektu Quit Smoking. Komentář snad nepotřebuje.

Abych předešel obvinění z obecného ohrožení: provaz jsem záměrně vybral hrubý, takže utáhnout smyčku šlo jen hodně obtížně. Život mám v úctě.

 

Model – Robert Ulrich (Díky!)

. . . [ o ] . . .

QUIT SMOKING 5

Další do série projektu Quit Smoking (Svlečte smoking).

Poděkování patří všem, kteří jakkoliv přispěli ke vzniku této série:
modely – Radim Brychta, Alena Taranzová, Julie Tomaňová
zajištění plynové masky – Magdaléna Dvořáčková
lokace – restaurace East Village Bar & Diner

Díky!

. . . [ O ] . . .

QUIT SMOKING 4

Už je tomu nějaký čas, co jsem postoval poslední fotku k projektu Quit Smoking. Minulou sobotu jsem pořídil pár dalších. Produkce i postprodukce byla tentokrát trochu náročnější, ale výsledek snad stojí za to.

Poděkování patří všem, kteří jakkoliv přispěli ke vzniku této série:
modely – Radim Brychta, Alena Taranzová, Julie Tomaňová
zajištění plynové masky – Magdaléna Dvořáčková
lokace – restaurace East Village Bar & Diner

Díky!

. . . [ o ] . . .

Projekt Portrét: část třetí

Podtitul: Fotokniha

Poslední část, která uzavírá odyseu tohoto osobního projektu. V první části jsem se snažil oprostit se od strachu z oslovování cizích lidí. V druhé části jsem hledal zajímavé tváře. Jednou z původních ideí projektu bylo, aby každá další část byla nádstavbou na tu předchozí. Podstatou třetí části tedy není nic jiného než hledat zajímavé tváře a oslovovat je s nabídkou focení. Tentokrát ale koncepčně – formou TFP (Time For Prints) s pozvánkou do miniatelieru, případně nabídkou příjezdu do smluveného místa. Výměnou za čas a úsilí budou tištěné fotky zdarma.

Jako přesvědčovací nástroj bude sloužit pro tento účel poskládaná fotokniha s ukázkami portrétů, které jsem doposud nasbíral. Není tlustá. Dá se prolistovat za 15-20 vteřin. Ostatně, víc ani není potřeba. Během té krátké chvíle si většina lidí dokáže sesumírovat první dojem a vycítit, zda mi chce říct spíše

Hele, neotravuj s kravinama!
nebo spíše
Hej, tohle se mi ještě nestalo… A celé je to zdarma, říkáš?

Může to být zajímavý sociální experiment. Kolik (procent) lidí v naší krajině je ochotno něčemu takovému věnovat čas?

*

Jste Vy ochotni něčemu takovému věnovat čas?

*

*

DEDPXL09 – Autoportrét

David Taranza

[Parafráze]

Vivian: „Whose camera is this?“
Butch: „It’s not a camera baby, it’s PHASE ONE.“
Vivian: „Whose Phase One is this?“
Butch: „Zack’s.“
Vivian: „Who’s Zack?“
Butch: „Zack’s dead, baby, Zack’s dead.“

[viz konec příspěvku]

Březnovým tématem projektu DEDPXL byl autoportrét. Proč? Abychom zjistili, jaké je to na „druhé straně“. Pokračovat ve čtení „DEDPXL09 – Autoportrét“

DEDPXL (08) – Náladová černobílá

Tématem vyhlášeným na začátku února byla Náladová černobílá („Moody B&W“). Jak příznačné pro únor, kdy je většinou zamračeno, šedivo, černobílo, mlhavo, depresivno, hnusno. A právě z toho vycházelo zadání – deprese, temno, ticho, lítost, neopětovaná láska, nehybný, ztracený, zlomený, zamyšlený, vážný. Jenže já byl v poměrně optimistické náladě, natěšený na jaro, které už o sobě dávalo sem tam vědět. Pokračovat ve čtení „DEDPXL (08) – Náladová černobílá“

DEDPXL #06 – VEJCE

Tématem šestým fotoprojektu Z. Ariase pro širokou veřejnost bylo „vejce“. Obyčejné slepičí vejce. Banalita. Opravdu?

Když nad tím začnete přemýšlet, dojdete k závěru, že až tak úplně banální to není. Jak ztvárnit vajíčko, aby to bylo dostatečně elegantní, originální a odlišné od všech ostatních? Můžete je vyfotit celé. Nebo rozbité. Nebo usmažené, rozšlápnuté, prosvícené, rozstřelené, jen skořápky, atd. Jedinou podmínkou je, aby dominantním objektem fotky bylo fyzické vejce (nebo jeho část).

Jelikož jsem invenčně poměrně omezený (rozumějte na štíru s nápady), rozhodl jsem se ztvárnit vajíčko pomocí krásného světla. A jelikož jsem jedinec podstaty plytké, tady je první pokus (větší na rozklik):

Obrysy vajíčka. Fotka jednoduchá jako já sám. Jen dokonalé obrysy. Nic víc, nic míň. Vejce. Po domácku vyrobený stripbox s mřížkou. Položil jsem jej horizontálně na zem, do něj jeden SB-900, přes střed stripboxu černá látka. Vajíčko drží na špičce na miniaturní kulaté součástce z dětské stavebnice Seva (díky, synu!), kterou jsem v postprodukci vyretušoval. Kdosi poznamenal, že tato fotka nemá daleko k původnímu posteru k filmu Vetřelec. Přísahám, na mou duši na psí uši na kočičí svědomí, že jsem nekopíroval!

Dobrá. Jednoduché, ale trošku nuda. Čas na něco akčnějšího. Následovalo několik vcelku neúspěšných pokusů se sklenkou na víno, napřed prázdnou, pak do poloviny zaplněnou vodou a optické hrátky s lomem světla. Pořád to nebylo ono, ale přivedlo mě to k další myšlence – žbluňk do vody.

vejce-2

Původní představa byla taková, že pozadí bude opět černé a vázu, žbluňk a vajíčko budou osvětlovat dva blesky z boku – každý z jedné strany. Než jsem se ale dostal k této variantě, vyzkoušel jsem napřed bílé pozadí, osvětlené jedním bleskem zezadu – aranžmá bylo jednodušší. Nejtěžší bylo podle očekávání správně načasovat stisk spouště. Vajíčko padalo do vody a předpokladem tedy bylo, že při vstupu do jiného prostředí s nepoměrně vyšší hustotou voda jeho pohyb značně zbrzdí (takhle nějak se to ve fyzice učí, ne?). Voda však, navzdory všem dusičnanům, bakteriím a vodnímu kameni, není tak hustá, jak by jeden čekal… Možná to taky trošku kazil ten téměř dokonalý aero resp. akvadynamický tvar.

Při finálním výběru jsem nakonec upřednostnil variantu s bílým pozadím, jelikož tmavé vejce zde jednoznačně dominuje celému obrazu. Šplíchanec vody je díky své průhlednosti jen subtilním doplňkem, jakýmsi spojovacím mostem mezi negativním a pozitivním prostorem. Varianta s černým pozadím a jiným úhlem světla byla více o té vodě, což vzhledem k zadání bylo vcelku kontraproduktivní. Při akci utrpěla zranění celkem tři vajíčka, která zemřela na následky zranění během následujícího dne (rozklepnutím do pánve). Čestná salva, R. I. P.

Do kritiky se tentokrát ani jedna z fotek nedostala. Holt, není každé téma posvícení. Zpětně si říkám, že jsem neprozkoumal dostatečně všechny možnosti, ale to se holt někdy stává, že máte víc nápadů než času na jejich provedení. I když jde o tak banální věc, jako je vejce.

DEDPXL #03 – Stíny

Tématem třetího kola projektu DEDPXL byly STÍNY. Stín často vyfotíte nevědomky, nebo jako sekundární motiv, ale málokdy je stín ústředním prvkem kompozice. Na téma jsem měl jsem k dispozici 12 dní. Deset z toho byla obloha zatažená. Co dělat, když máte fotit stíny a sluníčko nikde? Vytáhnete blesk. Nebo dva. Tentokrát to byla sázka na jedinou kartu.

Pátek třináctého
Pátek třináctého

Pokračovat ve čtení „DEDPXL #03 – Stíny“

DEDPXL #02 – Opakující se tvar, forma, vzor, rytmus

Tématem druhého kola projektu DEDPXL byly opakující se tvary, formy, vzorek a rytmus. Toto kolo bylo subjektivně o dost těžší než první. Linie, ty máte všude – ať už jako spojité čáry (horizont, plaňky plotu či zábradlí, hrany schodů atd.), nebo linie imaginární, tvořené posloupností diskrétních prvků či například hranicí světla a stínu. Pokračovat ve čtení „DEDPXL #02 – Opakující se tvar, forma, vzor, rytmus“