Cesta fotografa

Každá cesta někde začíná

Každý z nás prochází v průběhu času vývojem. S tím, jak dospíváme a stárneme, nabýváme životní zkušenosti, které nás formují. Mění se naše názory, postoje a přístupy, ovlivňují nás různí lidé a různé životní události. Zkrátka, každý člověk absolvuje „svou cestu“ oblastmi, které jej (v lepším případě) zajímají. Já se pokusím popsat to, co doposud byla moje cesta světem fotografie a jakým směrem by se mohla v příštích chvílích (rozumějte letech, jelikož čas letí jako blázen) ubírat.

Do světa fotografie jsem poprvé nakoukl jako dítě. Táta fotil nejčastěji na 35 mm zrcadlovku Praktica Super TL s německou optikou Carl Zeiss Jena 50 mm f/1,8 (ostatně, co víc byste čekali v 80. letech hluboko uvnitř komunistického bloku) a někdy středoformátovým Pentaconem Six TL s šachtovým hledáčkem a základním objektivem Biometar 80 mm f/2,8. Materiál si vyvolával doma, matně si vzpomínám na místnost s tlumeným červeným světlem, ve které bylo několik plastových vaniček se záhadnými tekutinami. Byl jsem toho času malé dítě a moje účast se v podstatě omezila na jedno povolené „ostré“ stisknutí spouště Praktiky (viz fotka) a občasné (lehce zmatené) koukání na zrcadlově převrácený obraz na matnici Pentaconu („Čo to tam robíte? Veď já som tuná, prečo kúkáte dole?“). Nějaký čas poté táta onemocněl a fotografie šla stranou. Z mého pohledu bylo vlastně po všem dřív, než mě tato oblast vůbec stačila zaujmout (bohužel k mé škodě – jak mohly moje fotky dnes vypadat, kdybych měl o 15 let zkušeností víc?). No a jako puberťák jsem se zajímal o úplně jiné věci.

Moje první, cca 1987

Past zvaná technika

K celé problematice jsem se znovu dostal až asi o 15 let později (cca 2002). Jeden známý mi půjčil Tajnou knihu digitální fotografie od Ondřeje Neffa. Po přečtení jsem se rozhodl, že to musím alespoň zkusit. Z uspořených peněz jsem pořídil třímegový, plně automatický kompakt Olympus mju 300. Přece jen, nevěděl jsem, co mám od fotografie očekávat, jestli mě to bude vůbec bavit a tak dále. Lákaly mě dynamicky se rozvíjející možnosti zpracování digitálního obrazu. O analogu jsem v té době neuvažoval – objektiv Prakticy měl (zřejmě?) nefunkční clonu a ze středoformátového Pentaconu jsem měl prazvláštní respekt. Přece jen, není to úplně hračka pro děti. Nemá vestavěný expozimetr (což mi došlo až poté, co jsem původní tátův externí expozimetr vyhodil – byl totiž v ruštině, kdežto já jsem dítě vzdělané jazykem imperialistických yankees) a neměl jsem ve svém okolí nikoho, kdo by mi dokázal vysvětlit základní technické záležitosti kinofilmové fotografie. Kromě toho, digitální obrázky jsou přece „zadarmo“, kdežto za film i jeho vyvolání se musí platit. Přestože jsem se rozhodl pro digitál, oba analogové přístroje mám dodnes doma jako památku na tátu.

Nasával jsem tehdy všechny dostupné informace o (povětšinou) technické stránce focení. Během prvního roku už jsem věděl vše důležité a objevil v sobě dostatek zájmu na to, abych byl ochoten se do toho naplno opřít. Druhý rok byl ve znamení nasávání dalších informací a čekání na okamžik, kdy se digitální zrcadlovky formátu APS-C (v té době největší dostupný čip) stanou cenově přijatelnými i pro běžné smrtelníky. Naštěstí jsem se dočkal a pořídil výběhový Nikon D70.

Na několik dalších let se mi podařilo uvíznout v pasti záplavy technických informací a víceméně opomíjet to podstatné – co je ve fotografii (či umění obecně) esenciální a že vybavení je jen pouhým nástrojem k dosažení cíle. Ne, že by se mi nepodařilo sem tam udělat hezkou fotku krajiny. Znalost technických informací mi v tom bezesporu pomohla, ale v retrospektivním zhodnocení docházím k závěru, že ty hezké fotky vznikly zejména proto, že jsem náhodou byl ve správnou dobu na správném místě. Že málokterá z nich vyjadřuje moje momentální emoční rozpoložení. A že kreativní proces za většinou z nich se omezil na položení a zodpovězení sekundární sady otázek:

„Co vše má/nemá být v rámečku?“
„Jakou clonu nastavit?“
„Jakou rychlost závěrky?“
„Mám nasadit polarizační/šedý/přechodový filtr?“
„S bleskem nebo bez?“ Atd.

To vše mělo jeden neblahý důsledek: za celou tu dobu jsem nepřemýšlel hlouběji o podstatě a cíli fotografie. Nikdy jsem se sám sebe neptal, proč to vlastně celé dělám. Naivně jsem se cítil uspokojen tím 1% subjektivně dobrých fotek, které si troufnu ukazovat světu. Nikdy jsem si však nepokládal tu primární sadu otázek:

„Kdo jsem?“
„Co mě skutečně zajímá“? (Odpovědi „fotograf“ a „fotografie“ jsou opravdu slepá ulička.)
„Co cítím, když se podívám na to, co chci fotit?“

Proč tedy? Nejsem profesionál, takže otázka peněz k obživě jde očividně stranou. Jako koníček, jistě. A pak vzpomínky. Fotka dokáže zastavit čas. Připomíná nám, co všechno jsme prožili. Obraz doby. Svědectví událostí. Vzpomínky po čase blednou. Fotky zůstávají.

Jsou však fotky samy o sobě cílem, ke kterému to všechno směřuje?

Dlouhou dobu jsem to tak cítil. Dlouhou dobu mi to stačilo. (Ano, JSEM jednoduchý a povrchní.) V posledních pár letech mě však ty primární otázky trápí čím dál víc. Kam odtud dál? Jak se ponořit hlouběji? Cítím rozčarování z toho, že na ně nedokážu rezolutně a jednoznačně odpovědět. V průběhu těch deseti let byly okamžiky, kdy jsem zvažoval, jestli vůbec pokračovat dál. Jestli chci. Jestli mám na to, abych obstál sám před sebou. Vzdát se je TAK snadné. Teď vím, že všechy ty křižovatky na mé cestě jsou přímým důsledkem neschopnosti odpovědět na primární otázky. A důsledkem ultimátním, všeobjímajícím, je tvorba bez cíle. Jako byste se plavili po moři, ale přitom nevěděli, kam vlastně chcete doplout. Nápady ad hoc, takzvané momentální. A nedostatek fantazie, to je pro umělce smrt.

Jedno však vím jistě: ve fotografii jsem objevil tolik zaujetí a vášně, jako doposud v ničem jiném ve svém životě. Když mám prst na spoušti a hledáček u oka, na ničem jiném nezáleží. Jen já a „okamžik“. A cítím, že je to záležitost, které se nemůžu vzdát. Přes všechny útrapy a neúspěchy (a že jich není málo) vždycky najdu vůli vzít tu věc zase do ruky a pokračovat dál.

Transice

Najít odpovědi na primární otázky. To je úkolem, který člověka posune dál a rozvíjí. Inspirace a motivace, která vzniká uvnitř člověka. Ne ta, která přichází zvenčí. V jedné knize jsem četl, že „Photography is a statement.„, v překladu: „Fotografie je prohlášení, výpověď, názor.“ Uvědomil jsem si, že když přemýšlím nad tématy, která mě zajímají či nenechávají lhostejným (a fotografii uchopím jako nástroj potřebný k vyjádření názoru), nápady přicházejí relativně snadno. Je totiž nesnadné mít názor na něco, co vás nezajímá. A je nemožné mít názor, pokud nevíte, na co jej máte mít. Názor. Vyjádření osobního postoje. Fotografie jako soubor schopností a dovedností, který bude sloužit „vyššímu“ cíli. Na tom založím svůj další projekt.

Moje cesta dostává směr. Poprvé za tu dlouhou dobu střelka kompasu ukazuje jedním směrem. Nevím, jestli ten směr je správný, ale je to směr. Ne jen neurčité otáčení.

2 odpovědi na “Cesta fotografa”

Napsat komentář