Kdy koupit lepší vybavení?

Dříve nebo později se dostanete do situace, kdy bude přemýšlet o pořízení nového, lepšího vybavení. Sem tam sledujete práci jiných fotografů a vidíte fotky, které byste chtěli také umět fotit. Při pohledu na technické detaily fotky zjistíte, že fotka byla pořízena fotoaparátem nebo objektivem, který nemáte. V ten moment si řeknete:

Takhle bych chtěl taky fotit…. No jo, ale on(a) má D810 a Nikkor 14-24 mm f/2,8. Bez nich obdobné fotky asi neudělám… Měl bych si takové (nebo srovnatelné) vybavení koupit?

Jestliže se musíte ptát, odpověď zní NE.

Jestliže se musíte ptát, nemáte jasno v tom, čím (a jestli vůbec) vám nové vybavení pomůže. Pokud vás nějaký kus výbavy svými vlastnostmi a výkonem omezuje v rozvoji a brání vám pořizovat takové fotky, jaké chcete, potom se nemusíte ptát. Pravděpodobně dobře víte, v čem omezení spočívá a co potřebujete, abyste jej odstranili. Prostě jděte a kupte si takové vybavení, jaké chcete potřebujete a jaké váš rozpočet dovolí.

Obvykle ale problém nebývá ve vybavení. Bývá kousek za fotoaparátem. Schopnost tvořit, vidět, komponovat a exponovat totiž není vlastností vybavení, ale schopností fotografa. Špatné fotky nejsou vinou vybavení, ale důsledkem neschopnosti fotografa. Spíše než na nové/lepší vybavení bychom měli myslet na to, jak vylepšit svoje současné fotografie a postupy k nim vedoucí.

Když jsem na lokaci a fotím, snažím se 100% momentální pozornosti věnovat tomu, jak si představuji výslednou fotku a jak jí co nejlépe dosáhnout. Co vidím v hledáčku a jak to na mě působí. Co všechno na fotce chci a co všechno tam nemá být. Jestli mám čisté okraje. Jestli to nejde vylepšit změnou pozice. Nepřemýšlím o tom, jestli mám fotit na tělo s full-frame nebo s APS-C snímačem. Nepřemýšlím o tom, zda stačí stativ, který mám, nebo jaké by to bylo s jiným. Nepřemýšlím o tom, jestli můj objektiv stál 3 tisíce nebo 58 tisíc. Lepší kompozice a lepší světlo je lepší než lepší objektiv (to jsem napsal schválně). Budu-li přemýšlet o vybavení, zbyde mi méně kapacity na přemýšlení o výsledku. Jinými slovy, každá mozková buňka, která se zabývá otázkou vybavení, se nezabývá otázkou tvorby a vylepšení fotky, kterou se chystám udělat. Signál a šum.

Pojďme přemýšlet o tom, jak dělat lepší fotky s vybavením, které máme. Věnujme více času hledání neobvyklého pohledu. Věnujme více času výběru motivu. Věnujme více času kompozici. Nezatěžujme se přemýšlením o vybavení. A ještě lépe – nezatěžujme se přemýšlením o vybavení, které ani nemáme!

Podtrženo a sečteno, rozlišujte mezi potřebou a chtíčem. Pokud víte, že vás konkrétní kus vybavení omezuje a víte v čem, jděte a kupte si lepší. To je potřeba. Pokud toužíte po lepších fotkách a myslíte si, že lepší kus vybavení vám k nim pomůže, je to chtíč a naivita. Je to Fotoďábel.

. . . [ O ] . . .

Etika digitálních úprav

Dnes přichází na řadu krátká polemika o manipulaci digitálního obrazu. Podíváme se na to, proč se fotografie upravují a jaká je etika digitálních úprav.

Co jsou to úpravy?

Nejprve a také pro celistvost článku je zřejmě nutné vypořádat se s pojmem (digitální) „úprava fotky“. Pokud neuvedu jinak, budu tím myslet jakýkoliv zásah do zdrojové fotky (digitálního negativu) v obrazovém editoru typu Lightroom, Photoshop atd. A to jak globální (celé fotky), tak také lokální (části fotky).

Pokud se domníváte, že úpravy fotek jsou doménou dnešní digitální éry, jste na omylu. Fotky se upravovaly už od nepaměti. A kupodivu nešlo jen o úpravy globální. Již v dobách dávno minulých trávili fotografové v temných komorách hodiny či dny experimentováním, aby při vyvolávání filmového negativu zesvětlili nebo naopak ztmavili jen jednu vybranou část fotky. Jindy vzali štětce a retušovali škrábance nebo třeba původně černobílé negativy ručně kolorovali. A jindy zase skládali fotku z více různých snímků (či z jednoho, použitého vícekrát). Dnešní doba se od té minulé liší pouze použitým médiem a tím, že úprav dnes dosahujeme podstatně jednodušeji a efektivněji než dříve. V dobách kinofilmu byly postupy o něco složitější. Pokud jste chtěli fotku zesvětlit, bylo nutné na negativ na příslušném místě déle svítit. Pokud jste chtěli větší nebo menší kontrast, bylo nutné použít rozdílné druhy papíru. Pokud jste chtěli saturovanější barvy nebo naopak fotky černobílé, bylo nutné do fotoaparátu založit jiný film. Stejně jako když jste chtěli fotit s vyšší citlivostí ISO. A nedej bože, když jste měli fotit v interiéru s převážně umělým světlem. OPĚT založit jiný film. Dnes stačí jen pomačkat pár čudlíků a pootočit rollerem a máte všechno nastaveno. A pokud ani to nezvládnete, není ještě nic ztraceno. Množství detailů zachycené v digitálním negativu (zrcadlovky) je úctyhodné a pokud správně potaháte táhla v editoru, může i z původně zdánlivě zkažené fotky vzniknout obstojný výsledek. Dnes, zkrátka, je to jednodušší a fotky může upravovat každý pablb (třeba já). Což ovšem neznamená, že to v hledáčku můžete odfláknout. Za prvé, ani Photoshop NEMÁ žádný filtr s názvem „odpodělat“. A za druhé: v okamžiku, kdy si začnete myslet „to je dobrý, to zachráním v PC“, to můžete zabalit, protože se z vás stal líný fotograf a takoví se moc daleko nedostanou (teda, doufám).

Proč se fotky upravují?

Podle motivu bych rozdělil úpravy do dvou základních skupin – korekční a estetické/umělecké. Ty první používají zejména ti z nás, kteří mají problém správně exponovat nebo zapomínají správně nastavit vyvážení bílé. Cílem je napravit chyby, které jsme natropili před stiskem spouště. Ty druhé používají zejména ti, kteří mají vizi, a fotografie právě zachycená neodpovídá tomu, jak scénu vidí, co cítí a co chtějí fotografií vyjádřit oni sami. Do této skupiny patří i takové úpravy, které něco přidávají, ubírají nebo libovolně křiví zachycenou „realitu“ (záměrně zde používám uvozovky, protože dále se pokusím lehce nabourat běžnou percepci fotografie jako žánru) tak, že vlastně vznikne něco, co v původní předloze neexistovalo.

Já osobně vnímám úpravy v editoru jako druhou polovinu kreativního procesu. První polovina je správně vyfotit to, co mám před sebou. Správně zkomponovat – najít bod nejsilnějšího vidění. Světlem, perspektivou a hloubkou ostrosti zdůraznit důležité a potlačit irelevantní. Poté správně exponovat – zachytit dostatečné množství detailů ve světlech a ve stínech. Ve druhé polovině procesu potom fotku „vyvolat“ – zdůraznit důležité a potlačit irelevantní, pokud se to z libovolného důvodu nepovedlo už při kompozici (což ovšem není omluva). Vtisknout fotce osobní vizi.

Jaké úpravy jsou eticky přijatelné?

Od samého začátku se nabízí otázka, která je podstatou tohoto článku – zda jsou úpravy fotek eticky přijatelné a do jaké míry.

Odpověď v zásadě závisí na žánru fotografie. Pokud fotíme dokument nebo reportáž, snažíme se reprodukovat realitu – zobrazit ji co nejvěrněji, takovou, jaká skutečně byla. V takovém případě jsou akceptovatelné maximálně úpravy korekční. Pokud ale je naším cílem fotografie coby umělecké dílo, jsme podle mého názoru oprávněni dělat jakékoliv úpravy. Tvoříme-li umělecké dílo, realita nebývá mnohdy až tak podstatná, protože často je jen nástrojem – v obraze reality se ukrývá obraz něčeho jiného, něčeho, co chtěl umělec komunikovat směrem k divákovi svého díla.

Obecně zažité dogma, že fotky by se neměly upravovat „nerealisticky“ (vždyť přece fotoaparátem zachycujeme reálně existující věci), je veskrze liché. Tvoříme-li umělecké dílo, nemůžeme se přece nechat svázat něčím tak plytkým, jako je realita. Základem uměleckého díla je vize, která vzniká v autorově hlavě. Podívejme se na jiné žánry umění. Například v hudbě existují tóny, samy o sobě však nic neznamenají. Teprve až je skladatel zkompiluje v určitém pořadí, vzniká harmonie celku – umělecké dílo. Přitom toto dílo nemá žádnou (a to ani nepřímou) souvislost s realitou. Pokud malíř maluje obraz na plátno, začíná z ničeho a postupně tvoří jednotlivé vrstvy, dokud obraz nevypadá tak, jak malíř sám chtěl. Přitom toto dílo nemusí mít žádnou souvislost s realitou (malíř si maluje co chce a jak chce). Píše-li spisovatel román nebo báseň, používá sice slova, ale konkrétní význam jim dává až smysl celé věty (odstavce/kapitoly). Přitom může popisovat situace, které se nikdy nestaly (fantasy). Nebo může popisovat situace, které se staly, ale jednotlivé detaily si upravuje, přidává a ubírá podle svého uvážení. Jeho dílo taktéž nemusí (a zpravidla ani nebývá) zakotveno v realitě. Proč by tedy fotograf měl být existencí reality omezen? Protože používá médium, které má schopnost zachytit obraz skutečnosti? To je argument dost chabý. Výběr formy přece nemůže determinovat prostředky a hranice uměleckého díla. Právě z podstaty toho, co je to umělecké dílo. Úpravy fotografií tedy mohou mít jen jediné kritérium přijatelnosti – jestli se mi subjektivně líbí a umožňují směrem k divákovi komunikovat to, co jsem chtěl sdělit. Potom mohu použít jakoukoliv úpravu. A bude to přijatelné.

BARVA jako kompoziční prvek

Občas si tak přemýšlím, jakým technologickým vývojem fotografie od svého začátku prošla. Nejdříve byly fotografie jen monochromatické (tj. jednobarevné). Dlouhá desetiletí trvala éra černobílých negativních filmů, než přišly na trh materiály barevné. To byla v zásadě revoluční změna, která umožnila vytvářet papírové fotografie takové, které odpovídaly našemu běžnému vidění. Heuréka! Je však barva ve fotografii vždy k užitku? Pokračovat ve čtení „BARVA jako kompoziční prvek“

O fotoserverech…

Když jsem s focením začínal, našel jsem si jistý lokální fotoserver. Jednou z jeho funkcí je možnost vkládat fotky do virtuální galerie, kde si je ostatní uživatelé (členové komunity?) mohou prohlížet a chtějí-li, tak i komentovat a hodnotit bodovým skóre. Takových fotoserverů existuje bezpočet od lokálních (fotoaparát, digiarena, megapixel atd.) až po globální (např. picasa, flickr, 500px atd.). A tak jsem začal pravidelně vkládat svoje fotky. Byl jsem pyšný na to, že vystavuji do stejné galerie jako (někteří lokální) profesionálové a že moje fotky nedopadají v hodnocení vyloženě špatně.

Postupem času jsem dostal pocit, že úroveň (navzdory zavedení omezení v počtu vkládaných fotek) v průměru klesá a atmosféra se zhoršuje. Z komunity online kamarádů, kteří se snaží se vzájemně respektovat, pomáhat si a posouvat jeden druhého dál, vyrostla komunita poloarogantních samozvaných odborníků na uměleckou tvorbu. Poznámky typu „kompo“ bez dalšího vysvětlení, bodové srážky za kdejakou hloupost. Nadprůměrné hodnocení pro kamaráda, aby nebyl zklamaný, přestože daná fotka je z vlastního pohledu banální výcvak. Někteří jedinci praktikovali dokonce i bodové vendety, pokud někdo jejich „skvělou“ fotku neohodnotil tak, jak si dotyční sami představovali (ano, zažil jsem to na vlastní jedničkonulnou kůži).

Došlo mi, že celý tento koncept angažování se na fotoserveru, diskuse a bodování fotek je pouze a jen… počkejte si na to… ŠUM. Na začátku jsem se vždycky trochu bál, jak asi vybraná fotka v komunitě dopadne. Jestli bude mít vysoký průměr. A jak ji asi ohodnotí ti, jejichž fotky obdivuji. A když nedopadla dobře, byl jsem zklamaný a přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Ale to jsem ještě netušil, že jdu špatným směrem. Že se příliš mnoho zabývám tím, co si myslí ostatní. Že si každý den tak trochu lžu do kapsy a nechávám odvádět svou pozornost od toho podstatného – vlastních pocitů.

Aktuálně to cítím tak, že moje fotka je dobrá tehdy, pokud se líbí mně. Pokud se na ni mohu dívat dlouho, aniž by mě omrzela. Pokud se na ni podívám a ona se mnou rezonuje. Pokud ve mně vyvolá emoci. Pak splnila svůj účel. Došlo mi, že cestu vpřed nenajdu u ostatních, ale jen sám u sebe. Když se ostatním lidem líbí, je to samozřejmě fajn a jsem za to rád. Ale není to pro mě měřítko kvality fotky. (Jen aby nedošlo k nějaké desinterpretaci – nebojím se konfrontace, zpětnou vazbu na svoje fotky neodmítám, ale vítám – dokud je konstruktivní. Za zbytečné považuji nutnost obhajovat svoje metody, kompozici atd. před ostatními. Moje fotky vypadají tak, jak jsem chtěl, aby vypadaly.) Snažím se být sám sobě největším kritikem. Jedině srovnání sám se sebou má totiž nějaký smysl. Jestli se posouvám. Jestli jsou moje fotky dnes lepší než moje fotky před rokem. Ale o podstatě srovnávání až někdy příště…

Po pronájmu vlastní domény jsem fotoserver opustil. Místo na hodnocení samozvanými „odborníky“ jsem se zaměřil na sebe a svoje vlastní pocity. Od té doby jsem šťastnější. Nezažívám předposrání z případného nepřijetí fotky komunitou. Nezažívám následné zklamání. Nezaměstnávám svůj mozek přemýšlením o tom, proč tato (pro mě skvělá) fotka propadla a naopak co na téhle (veskrze průměrné) všichni vidí.

Fotím si sobě pro radost. Fotím srdcem. Jsem šťastnější. A moje fotky jsou lepší.

*

P. S. Abych nebyl jen negativní. Musím přiznat, že tomu fotoserveru (a fotce v úvodu) vděčím za kamarádku. Přestože nás dělí generační rozdíl a víc než 300 kilometrů vzdálenosti, je to moje druhá nejlepší kamarádka (ta první nejlepší je moje žena). Díky, Liško… 😉

Fotoďábel

Snad každý, kdo vlastní zrcadlovku, pocítil někdy chuť koupit si nový kus vybavení. Je to logické. Zrcadlovka zpravidla není otázkou jednorázové investice jako kompakt, který si koupíte a máte vystaráno. Zrcadlovka je základ systému, který můžete budovat dlouhá léta. Objektivy, filtry, blesky, stativy, nepřeberné množství studiového vybavení. Vše, na co jen si můžete vzpomenout a co vám pomůže rozvíjet se směrem, kterým chcete jít. Má to však drobné úskalí. Když ještě pořádně nevíte, o čem fotografie ve skutečnosti je, může vás posednout fotoďábel. Začne vás nahlodávat, věší vám bulíky na nos a snaží se vás přesvědčit o tom, že s dalším (nebo lepším) kusem vybavení se z vás stane lepší fotograf. Pokračovat ve čtení „Fotoďábel“

Kdo je fotogenický?

Lidé mi často říkají

„Ale já vůbec nejsem fotogenický!“

Není-li to jen výmluva, jak nabídku focení zahrát „do autu“ („Co budeš fotit takovýho dědka, vyber si radši nějakou mladou holku…“), ani sami netuší, že  žijí ve lži. Celý konstrukt „nejsem fotogenický“ je špatný už od svého základu. Staví totiž na mylném předpokladu, že fotogeničnost souvisí s fotografovaným objektem. Pokračovat ve čtení „Kdo je fotogenický?“

KOMPOZICE aneb úvaha o definicích

Každý z nás se už v životě setkal se slovem „kompozice“ nebo, pro náš účel přesněji, „obrazová/fotografická kompozice“. Fotografové to slovo běžně používají, leč mám za to, že málokdo opravdu rozumí tomu, co to ve skutečnosti znamená. Zkusme se tedy podívat na pudla a zjistit, jestli se dostaneme k jeho jádru.

Nejčastěji se setkáte s definicí fotografické kompozice v této podobě:

„Kompozice je způsob uspořádání fotografických prvků v obraze.“

Definice veskrze obecná. Věta je sice hezká – na první přečtení zní poměrně erudovaně – ale sama o sobě neříká nic užitečného. Narazil jsem v literatuře i na další definice, například:

„Kompozice je způsob vedení divákova oka fotografií.“

Ve své podstatě je to jen opis toho samého jinými slovy. Zřejmě proto, aby se autor vyhnul možného nařčení z plagiátorství. Zpravidla jsou tyto definice doprovázeny výčtem základních kompozičních prvků (linie, tvar, světlo, rytmus, barva, hloubka ostrosti atd.) a větším či menším souborem pravidel (zlatý řez, pravidlo třetin, úhel záběru, perspektiva, symetrie atd.), jakým prvky v obraze uspořádat.

Obě výše uvedené definice mají jedno společné – žádná z nich neříká, JAK komponovat.

Bez dále uvedených pravidel jsou obě definice v podstatě bezcenné. Ano, já vím, že definici nemáme chápat, že stačí, když si ji osvojíme. Alespoň tak to říkával jeden z mých pedagogů matematiky. Pravidla kompozice určité návody poskytují. Například pravidlo zlatého řezu, resp. zjednodušené na pravidlo třetin, nám říká, že obraz rozdělíme dvěma přímkami na třetiny (horizontálně i vertikálně) a ústřední body zájmu umístíme podél těchto přímek nebo na jejich průsečíky (například horizont v krajině, oči v portrétu).

ProbléDSC_1778m však bývá v tom, že někdy je nutné komponovat v rozporu s těmito pravidly. Situace si prostě a jednoduše „vynutí“ umístění objektu zájmu do středu fotky, přestože podle obecně tradovaných pravidel je to zásadně špatně.  „Jsou to jen taková doporučení, neberte je moc vážně„, nebo: „pravidla existují proto, aby se porušovala„, zazní obvykle někde v závěru kapitoly nebo článku o kompozici. Potom ale vyvstává otázka, k čemu taková „pravidla“ vlastně jsou? Máme je tedy dodržovat nebo ne? Nebo třikrát ano, jednou ne? Jak to vlastně je? Nebylo by v tom případě jednodušší pravidla nemít?

V jedné knize jsem narazil na definici kompozice, jejímž autorem je Edward Weston. Ten uvádí, že

kompozice je ZPŮSOB VIDĚNÍ.

Na první pohled možná ne uplně jednoznačně srozumitelná definice. Zřejmě je to dáno tím, že je orientována zcela opačně než obvyklé (výše uvedené) definice. Jejich podstatou je totiž zvenčí dodaný soubor pravidel, která si máme osvojit. To je ovšem od základu špatně. Umění je o vyjádření pocitu. Pocity však vycházejí zevnitř, nikoliv zvenčí. Uvnitř sebe sama je potřeba hledat odpověď na otázku, jak komponovat. Dobrá kompozice je tedy podle Westona taková, kdy způsob vidění je z osobního (!) pohledu nejsilnější. Na tuto třetí definici nenavazují žádná pravidla. Není jich totiž třeba. Tato skoro až magická větička v sobě nese jediný univerzální návod, jak komponovat: zapomenout na všechna „pravidla“ a nechat se vést svou vlastní intuicí. Kompozice je způsob vidění. A nikdo přece nemůže jinému říkat, jak má „správně“ vidět.

DSC_4346_m

Cesta fotografa

Každá cesta někde začíná

Každý z nás prochází v průběhu času vývojem. S tím, jak dospíváme a stárneme, nabýváme životní zkušenosti, které nás formují. Mění se naše názory, postoje a přístupy, ovlivňují nás různí lidé a různé životní události. Zkrátka, každý člověk absolvuje „svou cestu“ oblastmi, které jej (v lepším případě) zajímají. Já se pokusím popsat to, co doposud byla moje cesta světem fotografie a jakým směrem by se mohla v příštích chvílích (rozumějte letech, jelikož čas letí jako blázen) ubírat.

Do světa fotografie jsem poprvé nakoukl jako dítě. Táta fotil nejčastěji na 35 mm zrcadlovku Praktica Super TL s německou optikou Carl Zeiss Jena 50 mm f/1,8 (ostatně, co víc byste čekali v 80. letech hluboko uvnitř komunistického bloku) a někdy středoformátovým Pentaconem Six TL s šachtovým hledáčkem a základním objektivem Biometar 80 mm f/2,8. Materiál si vyvolával doma, matně si vzpomínám na místnost s tlumeným červeným světlem, ve které bylo několik plastových vaniček se záhadnými tekutinami. Byl jsem toho času malé dítě a moje účast se v podstatě omezila na jedno povolené „ostré“ stisknutí spouště Praktiky (viz fotka) a občasné (lehce zmatené) koukání na zrcadlově převrácený obraz na matnici Pentaconu („Čo to tam robíte? Veď já som tuná, prečo kúkáte dole?“). Nějaký čas poté táta onemocněl a fotografie šla stranou. Z mého pohledu bylo vlastně po všem dřív, než mě tato oblast vůbec stačila zaujmout (bohužel k mé škodě – jak mohly moje fotky dnes vypadat, kdybych měl o 15 let zkušeností víc?). No a jako puberťák jsem se zajímal o úplně jiné věci.

Moje první, cca 1987

Past zvaná technika

K celé problematice jsem se znovu dostal až asi o 15 let později (cca 2002). Jeden známý mi půjčil Tajnou knihu digitální fotografie od Ondřeje Neffa. Po přečtení jsem se rozhodl, že to musím alespoň zkusit. Z uspořených peněz jsem pořídil třímegový, plně automatický kompakt Olympus mju 300. Přece jen, nevěděl jsem, co mám od fotografie očekávat, jestli mě to bude vůbec bavit a tak dále. Lákaly mě dynamicky se rozvíjející možnosti zpracování digitálního obrazu. O analogu jsem v té době neuvažoval – objektiv Prakticy měl (zřejmě?) nefunkční clonu a ze středoformátového Pentaconu jsem měl prazvláštní respekt. Přece jen, není to úplně hračka pro děti. Nemá vestavěný expozimetr (což mi došlo až poté, co jsem původní tátův externí expozimetr vyhodil – byl totiž v ruštině, kdežto já jsem dítě vzdělané jazykem imperialistických yankees) a neměl jsem ve svém okolí nikoho, kdo by mi dokázal vysvětlit základní technické záležitosti kinofilmové fotografie. Kromě toho, digitální obrázky jsou přece „zadarmo“, kdežto za film i jeho vyvolání se musí platit. Přestože jsem se rozhodl pro digitál, oba analogové přístroje mám dodnes doma jako památku na tátu.

Nasával jsem tehdy všechny dostupné informace o (povětšinou) technické stránce focení. Během prvního roku už jsem věděl vše důležité a objevil v sobě dostatek zájmu na to, abych byl ochoten se do toho naplno opřít. Druhý rok byl ve znamení nasávání dalších informací a čekání na okamžik, kdy se digitální zrcadlovky formátu APS-C (v té době největší dostupný čip) stanou cenově přijatelnými i pro běžné smrtelníky. Naštěstí jsem se dočkal a pořídil výběhový Nikon D70.

Na několik dalších let se mi podařilo uvíznout v pasti záplavy technických informací a víceméně opomíjet to podstatné – co je ve fotografii (či umění obecně) esenciální a že vybavení je jen pouhým nástrojem k dosažení cíle. Ne, že by se mi nepodařilo sem tam udělat hezkou fotku krajiny. Znalost technických informací mi v tom bezesporu pomohla, ale v retrospektivním zhodnocení docházím k závěru, že ty hezké fotky vznikly zejména proto, že jsem náhodou byl ve správnou dobu na správném místě. Že málokterá z nich vyjadřuje moje momentální emoční rozpoložení. A že kreativní proces za většinou z nich se omezil na položení a zodpovězení sekundární sady otázek:

„Co vše má/nemá být v rámečku?“
„Jakou clonu nastavit?“
„Jakou rychlost závěrky?“
„Mám nasadit polarizační/šedý/přechodový filtr?“
„S bleskem nebo bez?“ Atd.

To vše mělo jeden neblahý důsledek: za celou tu dobu jsem nepřemýšlel hlouběji o podstatě a cíli fotografie. Nikdy jsem se sám sebe neptal, proč to vlastně celé dělám. Naivně jsem se cítil uspokojen tím 1% subjektivně dobrých fotek, které si troufnu ukazovat světu. Nikdy jsem si však nepokládal tu primární sadu otázek:

„Kdo jsem?“
„Co mě skutečně zajímá“? (Odpovědi „fotograf“ a „fotografie“ jsou opravdu slepá ulička.)
„Co cítím, když se podívám na to, co chci fotit?“

Proč tedy? Nejsem profesionál, takže otázka peněz k obživě jde očividně stranou. Jako koníček, jistě. A pak vzpomínky. Fotka dokáže zastavit čas. Připomíná nám, co všechno jsme prožili. Obraz doby. Svědectví událostí. Vzpomínky po čase blednou. Fotky zůstávají.

Jsou však fotky samy o sobě cílem, ke kterému to všechno směřuje?

Dlouhou dobu jsem to tak cítil. Dlouhou dobu mi to stačilo. (Ano, JSEM jednoduchý a povrchní.) V posledních pár letech mě však ty primární otázky trápí čím dál víc. Kam odtud dál? Jak se ponořit hlouběji? Cítím rozčarování z toho, že na ně nedokážu rezolutně a jednoznačně odpovědět. V průběhu těch deseti let byly okamžiky, kdy jsem zvažoval, jestli vůbec pokračovat dál. Jestli chci. Jestli mám na to, abych obstál sám před sebou. Vzdát se je TAK snadné. Teď vím, že všechy ty křižovatky na mé cestě jsou přímým důsledkem neschopnosti odpovědět na primární otázky. A důsledkem ultimátním, všeobjímajícím, je tvorba bez cíle. Jako byste se plavili po moři, ale přitom nevěděli, kam vlastně chcete doplout. Nápady ad hoc, takzvané momentální. A nedostatek fantazie, to je pro umělce smrt.

Jedno však vím jistě: ve fotografii jsem objevil tolik zaujetí a vášně, jako doposud v ničem jiném ve svém životě. Když mám prst na spoušti a hledáček u oka, na ničem jiném nezáleží. Jen já a „okamžik“. A cítím, že je to záležitost, které se nemůžu vzdát. Přes všechny útrapy a neúspěchy (a že jich není málo) vždycky najdu vůli vzít tu věc zase do ruky a pokračovat dál.

Transice

Najít odpovědi na primární otázky. To je úkolem, který člověka posune dál a rozvíjí. Inspirace a motivace, která vzniká uvnitř člověka. Ne ta, která přichází zvenčí. V jedné knize jsem četl, že „Photography is a statement.„, v překladu: „Fotografie je prohlášení, výpověď, názor.“ Uvědomil jsem si, že když přemýšlím nad tématy, která mě zajímají či nenechávají lhostejným (a fotografii uchopím jako nástroj potřebný k vyjádření názoru), nápady přicházejí relativně snadno. Je totiž nesnadné mít názor na něco, co vás nezajímá. A je nemožné mít názor, pokud nevíte, na co jej máte mít. Názor. Vyjádření osobního postoje. Fotografie jako soubor schopností a dovedností, který bude sloužit „vyššímu“ cíli. Na tom založím svůj další projekt.

Moje cesta dostává směr. Poprvé za tu dlouhou dobu střelka kompasu ukazuje jedním směrem. Nevím, jestli ten směr je správný, ale je to směr. Ne jen neurčité otáčení.

Street…

Když se řekne street fotografie

Street1Street neboli pouliční fotografie je žánrem dokumentární fotografie, která zobrazuje lidi a věci v běžných, nearanžovaných situacích na veřejně přístupných místech. Často se koncentruje na jediný, tzv. „rozhodující“ okamžik. Jedním z jejích cílů je zachytit obraz doby. Pokračovat ve čtení „Street…“

Signál a šum

Obecně:
SIGNÁL je znamení nebo stručná zpráva, nesoucí informaci.
ŠUM naproti tomu jsou data bez významu, vznikající jako vedlejší produkt jiných aktivit. Šum poškozuje a zkresluje signál.

V digitální fotografii:
Dopadem fotonu na snímací čip fotoaparátu dojde k vyzáření jeho energie. Světlocitlivá buňka snímače (pixel) vygeneruje příslušně velký elektrický SIGNÁL. Generovaný signál je však ovlivněn i jinými druhy existujícího elektromagnetického záření (rádiové vlny, mikrovlny, teplota polovodičových součástek atd.), čímž vzniká náhodný, nechtěný náboj, neboli ŠUM.

Tolik Wikipedie.

Video, které natočil Zack Arias pro server scottkelby.com. Můj oblíbený nástroj motivace. Pro ty, kteří nevládnou angličtinou, uvádím pod videem český překlad komentáře.

Pokračovat ve čtení „Signál a šum“