Garáž photoshoot 2016-2 + BTS
Co dělat, když máte volné odpoledne bez dětí? Můžete jít na pivo. Nebo hodíte nohy na stůl a uděláte si doma pohodu. Nebo, něco vytvoříte. Třeba portrét kolegyně z práce. Má totiž jednu z těch tváří, která si dokáže získat objektiv.
Strategie byla jednoduchá. Začít s jedním velkým superměkkým světlem (a případně odrazkou) a pokud to půjde, nevytahovat jich víc. 
Hmm, typická začáteční fotka. Docela to ujde, ale není to ono. „Něco“ tomu chybí. Ale, co by to mělo být? Snad se podaří na to přijít časem. Přidáme trochu pohybu a posouváme se k úvodní fotce příspěvku. Dynamika, akce, výrazná barva. Něco pro uvolnění atmosféry. Tahle fotka už nevypadá úplně obyčejně. Lepší, ale pořád to ještě není ono. Ještě to pořád nemá ten správný „drajv“.
Co dál? Odstraníme odraznou desku, hlavní světlo posuneme dál (bude vzhledem k tváři relativně menší) a přidáme druhé světlo. Ale pořád to není ono. To hlavní světlo je takové moc……velké a měkké. Že by?
Pro Míšu málo charakterní.
To je ono, už jsem na to přišel. Málo charakterní. Teď se asi budete divit, jak může mít světlo charakter? Je to jednoduché. Světlo je něco jako řeč. Fotograf světlem mluví. Vypráví. V řeči můžete volit různé intenzity a barvy hlasu. Můžete šeptat, můžete mluvit normálně, chraptět, zvýšit hlas, můžete křičet. Do hlasu můžete vetknout emoce, které se hodí dané situaci. To stejné můžete udělat i se světlem – jeho intenzitou, barvou, relativní velikostí (měkkostí nebo tvrdostí) či pozicí přímo ovlivňujete charakter světla. A ne každému sluší velké měkké světlo. Takže uděláme poměrně radikální změnu v relativní velikosti světla – místo 150 cm softboxu použijeme 50 cm softbox a ještě na něj dáme mřížku. Výsledkem je světlo pořád ještě relativně dost velké (protože je umístěné velmi blízko, hned za okrajem záběru), ale díky mřížce je poměrně dost tvrdé. 
BUM! TO JE ONO! Konečně jsem našel světlo, které jí sluší. A teď pojď, dávej, dávej! Ještě trocha experimentů. Blesk, který ji odděluje od pozadí (rim light), umístíme dozadu tak, aby svítil přímo do objektivu. Předpokladem je, že jak se bude světlo v objektivu odrážet sem a tam mezi jednotlivými čočkami, udělá prasátko (lens flare). Něco podobného je, když vám zasvítí do objektivu sluníčko. Hle, je to tak. Jako bonus je prasátko krásně barevné. Jen drobnými změnami úhlu vychytat pozici prasátka tak, aby nebylo přímo v obličeji. Povedlo se!
Zajímavý experiment. Pro každý photoshoot se snažím vymyslet jiný. Zkrátka, pokaždé zkusit něco nového, co jsem předtím ještě nikdy nedělal. Tentokrát z toho vyšla světelně zajímavá fotka. Největším překvapením pro mě však bylo zjištění, že to „správné“ světlo bude mnohem tvrdší, než jsem původně předpokládal. Život je zkrátka samé překvapení…
Pro mě nejlepší portrét je však ten bez prasátka. Na čistém černém pozadí. Když ten šudypřítomný úsměv jí najednou z tváře zmizel a zůstal jen lehce tajemný výraz. Ráno ještě vůbec netušila, že odpoledne bude sedět v garáži na židli a kusem polystyrenu v ruce odrážet světlo. Jakoby přemýšlela, kam to ten den může ještě gradovat. Přímý oční kontakt. Konečně bez ostychu a spontánních obranných mechanismů, které člověk nevědomky zapojuje, když na něj někdo namíří objektiv. Konečně TEN kontakt, který hledám.
Míša. S ostrým charakterním světlem s hlubokými stíny. Se světlem, které jí sluší.
