Nedávno jsem dostal další příležitost fotit newborn. S vidinou, že jedu do relativně malého bytu, jsem se tentokrát snažil mít to z fotografického hlediska jednoduché – dvě těla, na jednom světelný základní zoom (24-70 mm, f/2,8), druhé spíš jako zálohu. Odraznou desku 5v1. A kdyby bylo se světlem nejhůř, pro jistotu i jeden stojan, oktabox a 2 blesky (jeden řídící a jeden řízený).
Světla sice nebylo mnoho, ale výkon dnešních semi-pro foťáků už je tak dobrý, že to většinou stačí. Mnohem důležitější než absolutní množství světla je vědět, jak s ním máte pracovat. Jak se světlo šíří prostorem a jak rychle (nebo pomalu) jej ubývá se zvětšující se vzdáleností od zdroje. No a pak už jen pozorovat, vnímat a cvakat ve správnou chvíli. Blesky a oktabox nakonec (na rozdíl od odrazné desky) ani nepřišly ke slovu. Poučení pro příště.
Rodiče byli s fotkami moc spokojení. Nebo aspoň říkali, že jsou. Mně se nejvíc líbí fotka úvodní (protože moment a diagonální kompozice) a pak taky tato:
Není nijak kompozičně strojená, ba ani světelně ohromující. Prostě si nehraje na uměleckost. Rezonuje ve mně všednost toho okamžiku a zároveň jeho intimita. A zachycená hmatatelnost a povaha jejich vztahu. Trochu mi to připomíná Jindřicha Štreita. Možná proto, že jsem asi v emocionálním vleku jeho výjimečného díla. Možná se mi to jen zdá, kdo ví. Každopádně beru jako velký dar, že jsem u těchto chvil mohl být. Fotoaparát je vstupenkou.
Leckdo by si mohl říct, že fotka vznikla k příležitosti třetího výročí svatby Kačky a Martina. Bylo to ale jen tak, při krátké společné procházce. Většinou na takové procházky beru foťák nebo dva (prý to takhle fotografové často dělávají). Sem tam zmáčknu spoušť a sem tam z toho vyjde něco docela pěkného.
Jak na to? Slunko dejte zezadu, to udělá ty krásné světlé kontury. Za sebou mějte nejlépe otevřenou oblohu, abyste nachytali co nejvíc výplňového světla, které projasní stíny. Pokud máte s sebou asistenta a větší odraznou desku, můžete trochu toho slunka odrazit zpět na ně. Ale to pravda nemá každý. Výsledek je pak lepší, ale není to nezbytně nutné – dá se to dohnat několika lokálními úpravami v postprocesu.
Hodí se mít trochu větší odstup od pozadí a fotit delším sklem, alespoň 100 mm (zde to bylo 135 mm), kterým je izolujete a budete mít vzadu méně rušivých prvků. Nemějte úplně otevřenou clonu – mohlo by se pak stát, že někdo z nich bude vlivem malé hloubky ostrosti nedocloněný. Kolem f/5 bývá ideál.
Zlehka je naveďte, co mají plus mínus dělat, a zbytek nechte na nich. Na prcka stačí udělat pár obličejů nebo máchat rukama. Pokud zrovna nefotíte komisní, přísnou tetu, můžete zkusit do placu prohodit něco vtipného, třeba jako „A teď řeknou všichni „varlataaa“!“ O přirozený smích nebudete mít nouzi.
Tentokrát s Luckou a Zdendou, kteří už brzy nebudou jen dva, ale tři… Měl jsem velkou radost, když mi to Lucka oznámila. A měl jsem větší, když chtěla, abych udělal pár fotek. Termínově jsem navrhl cca 30.-32. týden. V té době je bříško obvykle už dost velké a zároveň náročnost pro nastávající maminku je ještě snesitelná. Z dostupných možností nakonec padla volba na Fotostudio Krejčí na okraji Bučovic.
Prostorný, útulně zařízený stometrový byt a k němu odhadem dalších sto metrů venkovní terasy. Tu jsme ale nevyužili. Venku totiž nebylo úplně teplo, a tak jsme si vystačili uvnitř. Studio nabízí dostatek prostoru, vybavení a rekvizit pro všemožné nápady, včetně několika rolí pozadí. Z fotografického hlediska je vybavené párem stálých světel (Nanlite Forza se softboxy), jedním konstantním kruhovým světlem a jedním bleskem (Alien Bee 1600 ve velkém deštníku, ale na malém stojanu). K plnému komfortu a pocitu bezpečí (myšleno bezpečí používané techniky) mi trochu chyběla přídavná ramena („boom-arm“) a zátěžové pytle na světelné stojany. A odrazná deska. Studio však má francouzská okna a navíc je situované jižním směrem, takže ve většině situací si vystačíte i bez světel.
Dopředu jsme si domluvili typ a barvy oblečení a pár rekvizit, Já si do notesu jako obvykle napsal, co všechno si mám vzít s sebou, aby mě žádná situace nezaskočila („Když jsi blbej, kup si notes. Já mám dva!“). Dvě těla, tři skla, záložní baterky, záložní karty, odraznou desku, jeden stojan, pár malých blesků a jeden velký. Co kdyby náhodou, znáte to.
Tříhodinový blok jsme využili plně. Dalo by se určitě stihnout a vymyslet víc, ale nechtěl jsem, aby si Lucka se Zdendou připadali jako na závodech. Je podle mě lepší mít pohodovou atmosféru než pár fotek navíc za cenu permanentního stresu. Krátké přestávky přišly vhod. Bál jsem se, že se Zdenda bude nudit a trpět, ale snažil jsem se jej co nejvíc zapojovat, tak aby na nudu neměl čas. S výsledkem byli oba spokojení, což je pro mě nejvyšší stupeň uznání. Vstupenku do jejich životů jsem myslím už získal. A moc se těším na to, že ještě dostanu další příležitosti podívat se na ně skrz hranoly svých fotoaparátů :-).
Nedávno jsem pro kolegyni dělal nějakou práci. Ptala se mě, co budu chtít na oplátku. Jelikož poměrně často mluví o tom, že její synové dělají historický šerm (dobově spadající do třicetileté války), nebylo snazší volby.
Dohodli jsme datum, které oběma stranám vyhovovalo, a sešli jsme se (zcela tématicky) u hradu Veveří. Jelikož ale ten den nebylo úplně vlídné počasí (prudká průtrž opticky těžkých mraků s kroupami dvě hodiny před setkáním leccos napověděla), po pár úvodních fotkách nás zahnal poměrně intenzivní déšť. Naštěstí mám svou útulnou garáž, tak jsme focení přesunuli tam.
V garáži jsem chtěl udělat portréty, které by vypadaly dobově. Třicetiletá válka, to je věk Rembrandta. Jeho obrazy jsou charakteristicky tmavé, typicky osvětlené jedním (výše umístěným) oknem s mistrným zvládnutím kontrastu. A o to jsem se pokusil i tady. Jeden blesk do octaboxu zleva shora, doplněný odraznou deskou vpravo (Rembrandt odrazky nejspíš nepoužíval, zato mohl svým štětcem exponovat každou část obrazu jinak), jednolité pozadí, na které jsem v editoru přidal jednu nebo dvě textury. Většina obrázku v tmavých tónech, vysoký lokální kontrast v oblasti obličeje a viditelná gradace světla od hlavy směrem dolů. Aby bylo světlo ještě plastičtější, natočil jsem jej schválně rameny v ose světla, tak aby torzo nebylo osvětlené rovnoměrně. Pak už stačilo fotku jen barevně sjednotit a bylo hotovo.
V plánu toho bylo víc. Počasí však bylo proti, a tak jsme se dohodli, že zbytek dofotíme příště. Kluci byli nadšení, že budou mít co dát na sociální sítě, a pozornost fotoaparátu si náležitě užívali. A já byl zase spokojený, že budu mít pár nových fotek do portfolia, tentokrát trochu jiných, než jaké dělám obvykle. Lepší odměnu za práci jsem si zkrátka nemohl přát.
Nedávno mi zavolal spolužák ze střední, jestli ještě fotím. Že jeho přítelkyně by potřebovala fotku s bílým pozadím pro platformu LinkedIn a že se jim to doma s telefonem úplně nedaří. „Šůr. Bílý pozadí umím, číslo máš, tak ať mi zavolá a můžem rovnou domluvit konkrétní termín.“ O dva dny později stála v mé garáži. Jelikož mě nejvíc baví headshoty, navrhl jsem, že kromě oficiálního zadání (fotka do půli těla, bílé pozadí), bychom pak mohli udělat i pár fotek „navíc“.
Jako pozadí posloužila velká bílá „5-in-1“ rozptylka, nasvícená malými blesky do kříže (to kvůli lepší uniformitě). Jako hlavní světlo jsem použil 90 cm oktabox vlevo. Napravo na zeď a taky dolů pod úroveň pasu jsem přidal bílé odrazné desky, aby vrátily trochu světla tam, kam z levé strany nemohlo dopadnout. Finální fotka oficiálního zadání zde:
Pak jsme se přesunuli k fotkám „navíc“. Světlo jsem hodně sklopil (skoro do tabletopu) a dolní odraznou desku posunul trochu nahoru, aby jeho plocha byla relativně větší a světlo měkčí. Andrea naštěstí umí bravurně ovládat jednotlivé části svého těla (což vůbec není samozřejmost), a tak pro ni nebyl žádný problém nasadit sebevědomí a otevřenost. Za necelou hodinku bylo hotovo, přičemž podstatnou část jsme proklábosili :-D. Viděli jsme se sice (v podstatě) poprvé v životě, ale celá session byla od začátku nenucená a příjemně uvolněná.
Příspěvek na LinkedIn, pro který měla fotka sloužit, je na podporu celosvětové kampaně #EmbraceEquity. Páni. Moje fotka z garáže slouží celosvětové kampani?!? Tak to by mě na začátku, když mi spolužák volal jestli ještě fotím, ani nenapadlo.
Seznámili jsme se na svatbě Martina a Kačky, kde svědčila a zařizovala spoustu věcí. Sympatická pohodářka s nadhledem, kterou hned tak něco nerozhodí. Od první chvíle jsem věděl, že jako lidi máme vysokou kompatibilitu. Pak jsme se viděli zase na svatbě, tentokrát na té její. A teď na začátku dubna přišla probudit můj miniatelier ze zimního spánku.
Ten den jsem zvolil trochu jiný přístup – méně režisérský, více spontánně plynoucí. Zahájili jsme běžnou společenskou konverzaci a zatímco jsem si nastavoval světla, nechal jsem ji vybrat jednu ze dvou židlí a dal jí volný prostor – ať se posadí tak, jak jí to bude nejpohodlnější. Během focení (vlastně bych spíš řekl, že to mnohem víc bylo povídání než focení) jsem pak ještě sem a tam přidal přímou režii. Jen trošku, abych to moc nepokazil.
Pokud jde o svícení, zvolil jsem osvědčený set-up pro lichocení ženám, takzvaný „tabletop clamshell beauty lighting“ – velký deštník shora naplacato a k tomu malý blesk do odrazné desky na zemi, podobně jako tady (jen tentokrát ta odrazka na zemi byla trochu menší a bílá). Výhodou tohoto světla je, že přestože je frontální a vyhlazuje pleť, zůstává stále směrové a plastické. Oblečení jsme záměrně zvolili tmavší – chtěl jsem, aby její tvář hrála ve fotce tonální prim.
Bylo to moc fajn a já se těším, že se budeme potkávat i mimo svatby, třeba jako tentokrát. 🙂
Nedávno jsem dostal skvělou příležitost vyzkoušet si focení v bytovém atelieru Star studio. Nebudu se tajit tím, že to už nějakou dobu bylo moje velké přání. Zkoušel jsem sice párkrát přemluvit Rusovlasou ke glamour/boudoir session, ale motivace navzdory všem absolvovaným manažerským školením zřejmě ještě nepatří k mým silným stránkám, a tak zatím odolává.
Když mě Martin a Kačka na podzim oslovili s tím, že by chtěli pár těhotenských fotek, byly v zásadě tři možnosti – u nich doma, venku v přírodě, nebo v atelieru. Aniž bych je musel jakkoli přemlouvat, rozhodli se pro atelier. A udělali dobře. Venku je totiž na přelomu ledna a února ne každému příjemně a prostorové dispozice běžných bytů (a průměrné množství věcí v nich) nejsou vždy pro focení úplně ideální. Zabookovali proto brněnské Star studio, kde v pracovní den dopoledne můžete za v podstatě symbolický peníz řádit celých pět hodin.
Měli jsme štěstí, že v domluvený den bylo jasno a slunečno. Hned po osmé ráno mě příjemně překvapilo slunko dopadající do studia okny situovanými na jih. Neváhal jsem proto a než si Martin z domu přivezl zapomenutou košili, pustili jsme se s Kačkou do práce. Asi největší výhoda studia totiž spočívá v enormním množství denního světla, které můžete pomocí závěsů regulovat. Takže pokud patříte k „jáfotímjenvdennímsvětle“ fotografům a záblesky a trvalá světla buď neumíte nebo se bojíte používat, můžete kolem nich jen tak bez povšimnutí projít. Bude jim možná smutno, ale vzato čistě pragmaticky – pokud je nebudete používat, pravděpodobně je ani nerozbijete😊.
K dispozici jsou tři pokoje s velkými okny, ve kterých je focení radostí a zábavou. Je vidět, že při zařizování studia majitel přemýšlel a ví, co je potřeba. Postel, kosmetický stůl, zrcadla, křesla, sedačka s lampou na čtení, otománek s tunou polštářů, několik pěkných židlí. Pro případ hladu a žízně kuchyňská linka, pár rolí papírového pozadí, odrazné desky, hliníkové schůdky, ventilátor a taky velký plyšový medvěd na pomazlení. Není asi moc věcí, které by vám při focení chyběly – leda trochu kvalitnější stojany a mřížky k softboxům. Dostupné fotovybavení je totiž z kategorie těch superlevných, ale za víceméně symbolickou cenu pronájmu studia bych zde Elinchrom nebo Profoto opravdu nečekal.
Postupně jsme zrealizovali v podstatě všechny fotky, které byly na předem připraveném seznamu. V průběhu focení se mimo jiné potvrdilo, že oblíbené rčení „portrétování v interiéru je 10 % fotografie a 90 % přesouvání nábytku“ není žádným pouťovým výmyslem. I tak jsme ze studia odcházeli více než půl hodiny před koncem doby pronájmu.
Spolupráce s Kačkou a Martinem byla opět skvělá – asi jsem si nemohl přát lepší klienty. Uvědomuju si, že není snadné pustit někoho do svého života. Patří jim proto velký dík za důvěru, kterou mi dali, a za nasazení, s jakým realizovali všechny moje výmysly. Celou session jsme následně zakončili u vynikajícího oběda v nedaleké asijské restauraci Little Saigon.
Martin mě kontaktoval přes moje stránky a chtěl zhotovit reprezentativní fotky. Že prý si připadá nefotogenický, má problematickou pleť a chce se proto svěřit do rukou někomu, kdo s tím má zkušenosti. Stigma špatných fotek je, zdá se, poměrně rozšířené. Ale jak už bylo objasněno dříve, nefotogeničnost je mýtus – každý může mít dobrou fotku. A Martin udělal dobře, že se rozhodl to stigma prolomit.
Mužům více svědčí boční, kontrastnější svícení. Zvolil jsem proto větší softbox s mřížkou umístěný zleva a docela blízko, tak aby světlo bylo v zásadě měkké, ale přesto kontrastní. Pod softbox na levé straně jsem umístil odraznou desku, tak abych jeho obličej světlem více „obalil“ a trochou světla vyplnil stíny. Boční světlo je sice kontrastní a zvýrazňuje nerovnosti pleti, to ale platí hlavně pro přední část obličeje. Jelikož zde je problematická část na boku, udělalo v tomto případě přesný opak – prosvítilo celou strukturu kolmo a snížilo tím kontrast v klíčové oblasti. Zezadu zprava jsem pak přidal ještě druhý (menší) softbox s mřížkou, abych Martina oddělil od pozadí. A protože světlo není téměř nikdy bílé, přidal jsem barevné gely (slabý oranžový ¼ CTO a modrý ½ CTB), aby ve fotce byl nejen kontrast jasový (světlo x stín), ale také lehký barevný.
Možná si řeknete, že ten druhý blesk neudělal Martinově pleti nejlepší službu, protože její struktura na (jeho) levé tváři je docela viditelná. Možná máte pravdu. Mohl jsem druhý blesk vypnout nebo jej otočit směrem na pravou polovinu pozadí. Silueta by krásně vynikla a struktura pleti by zmizela ve stínech. To jsem ale úplně nechtěl. Nefotil jsem šampónka pro reklamu do módního časopisu. Fotil jsem portrét. A jeho pleť k němu patří, je součástí jeho osobnosti. Nechtěl jsem svítit tak, abych vytvářel zmanipulovaný obraz reality. Chtěl jsem svítit tak, abych realitu jen malinko ohnul v jeho prospěch.
Pokud bych mohl něco udělat jinak, rozsvítil bych světla v rozích garáže před Martinem (tj. za mnou). Ne, že by měly šanci jakkoli promluvit do expozice, na to jsou asi moc daleko. Ale zařídily by, aby se Martinovi stáhly oční zornice, takže by měl daleko větší a barevnější duhovky.
Pak už stačilo jen pohlídat klíčové atributy pro S&O (sebevědomí a otevřenost), tj. zřetelnou linii čelistí, nepatrně přimhouřená dolní víčka a malý úsměv. A bylo hotovo 🙂
Letošní první fotomisí byl portrét začínající fotografky Anny. Jednou už jsem měl tu čest a důvěru zachytit důležité okamžiky z jejího života. Tentokrát byl však účel jiný – pár fotek, které by mohla použít na profil svých stránek a sociálních sítí.
Když fotíte něčí profil, jako první musí nejdříve přijít otázka:
„Koho fotím? Kdo je můj klient a co chci vlastně prezentovat?“
Zatímco já často tíhnu k relativně větší produkci a není pro mě výjimkou si na focení přinést 20 i více kg vybavení (což souvisí s tím, jaké fotky chci dělat), Anna je z mého pohledu maximálně minimalistická. Jedno tělo (fotoaparátu), k němu jeden kvalitní pevný objektiv a přirozené světlo. To je všechno, co potřebuje a co jí stačí. Což (nečekaně) souvisí zase s tím, jaké fotky chce dělat ona. Vím sice, že má i menší odraznou desku a systémový blesk, ale nic z toho jsem ji ještě neviděl používat. Fotí sice teprve krátce, ale z jejích fotek je znát, že se světlem pracuje citlivě a dobře. Navíc minimalistické vybavení naznačuje, že při focení se soustředí hlavně na práci s klienty a ne na mačkání tlačítek. A to je dobře.
Pro výsledek proto byly klíčové dva atributy – přítomnost „nářadí“ na fotce a žádný blesk, pouze přirozené světlo. Dopředu jsme domluvili oblečení a já si mezitím připravil asi tři lokace – jednu „bezpečnou“ (otevřený stín, severozápadní stěna), jednu se sytými barvami a jednu navíc. S výjimkou první „bezpečné“ lokace to bylo nejvíc o hledání světla, které by nebylo fádní a nudné. Trošku jako když Antonín Kratochvíl hledal světlo s Davidem Bowiem. A tak, když jsem na jednom místě „našel“ sluneční prasátka a na tom druhém zajímavé „kapsy“ pozdněodpoledního slunka (rozhraní světla a stínu) prostupujícího nedalekým keřem, nebylo nad čím váhat. Třešničkou na dortu pro mě bylo retrospektivní zjištění, že všechny tři fotky jsou zhotovené jedním (byť zoomovým) objektivem, tedy stejně minimalistickým kitem, který používá Anna.
Nedávno jsem tu dával článeček o světle ze supermarketu. Dnes to bude o světle, kterému se ve fotografické hantýrce říká „stolní“ (table-top light).
To totiž máte tak. Před minulým víkendem mi Rusovlasá slíbila, že se mnou zajde do garáže otestovat nové postupy ve svícení. A toho bylo potřeba využít. V podstatě by se dalo říct, že to byl workshop. Pro mě. Pro ni to byla malá procházka a pár (ona říká, že hodně) chvil otužování v 6°C.
Když se řekne stolní světlo, je to přesně to, co slyšíte. Světlo zvednete nahoru nad hlavu a namíříte svisle dolů na zem, tak aby jeho plocha byla vodorovně – jako deska stolu (odtud „table-top“). Takové světlo však může vytvářet poměrně hluboké stíny, a proto je vhodné volit světlo s větší plochou (čím větší, tím lepší), od věci není ani přidání odrazky pod světlo, tak aby se část světla mohla odrazit zpět nahoru a prosvítit stíny. Máte-li jen jeden blesk, odrazku potřebujete umístit těsně pod dolní hranu snímku. Sílu odrazu pak můžete částečně regulovat buď vzdáleností (nahoru/dolů), náklonem nebo volbou barvy odrazky (stříbrná/bílá). Regulace je ale v tomto případě poněkud omezená. Pokud máte blesků více, můžete odrazku jen tak ledabyle pohodit na zem a druhým bleskem svítit dolů na odrazku. Regulaci síly odrazu (a tím pádem vzájemný poměr množství světla shora a zespodu) pak máte plně pod kontrolou. Fotografovanou osobu umístíte těsně za okraj softboxu a odrazky, takže světlo vlastně svítí do prostoru mezi vámi a modelem.
Vzhledem k tomu, že takové světlo je frontální, má dvě zásadní výhody:
Do značné míry potlačuje nerovnosti a vady pleti, a proto je jako stvořené pro ženy. Pokud ženě dopřejete takové světlo, bude vás za to milovat.
Poloha světla je univerzální vzhledem k poloze modelu, tzn. není potřeba dělat žádné změny, pokud se model natočí na jinou stranu.
Suma sumárum, k fotce: 150 cm bílý odrazný deštník s rozptylnou vrstvou nahoře. Opravdu velká plocha, takže velmi měkké světlo. Není jako mořská vlna, která se nečekaně přižene a nevybíravě vás uhodí do tváře. Je spíš … jako by vás někdo položil do mechu. Na zemi přímo pod deštníkem leží stříbrná odrazka, do které pálím druhým bleskem, pro urychlení jej držím jen tak v levé ruce. Na pozadí pak miniaturním výkonem svítí třetí blesk s mřížkou domácí výroby. Jeden blesk v sáňkách fotoaparátu v režimu Commander řídí ty tři služebníky.
„Jeden blesk jim vládne všem, jeden jim všem káže, …“
