Martin

Martin mě kontaktoval přes moje stránky a chtěl zhotovit reprezentativní fotky. Že prý si připadá nefotogenický, má problematickou pleť a chce se proto svěřit do rukou někomu, kdo s tím má zkušenosti. Stigma špatných fotek je, zdá se, poměrně rozšířené. Ale jak už bylo objasněno dříve, nefotogeničnost je mýtus – každý může mít dobrou fotku. A Martin udělal dobře, že se rozhodl to stigma prolomit.

Mužům více svědčí boční, kontrastnější svícení. Zvolil jsem proto větší softbox s mřížkou umístěný zleva a docela blízko, tak aby světlo bylo v zásadě měkké, ale přesto kontrastní. Pod softbox na levé straně jsem umístil odraznou desku, tak abych jeho obličej světlem více „obalil“ a trochou světla vyplnil stíny. Boční světlo je sice kontrastní a zvýrazňuje nerovnosti pleti, to ale platí hlavně pro přední část obličeje. Jelikož zde je problematická část na boku, udělalo v tomto případě přesný opak – prosvítilo celou strukturu kolmo a snížilo tím kontrast v klíčové oblasti. Zezadu zprava jsem pak přidal ještě druhý (menší) softbox s mřížkou, abych Martina oddělil od pozadí. A protože světlo není téměř nikdy bílé, přidal jsem barevné gely (slabý oranžový ¼ CTO a modrý ½ CTB), aby ve fotce byl nejen kontrast jasový (světlo x stín), ale také lehký barevný.

Možná si řeknete, že ten druhý blesk neudělal Martinově pleti nejlepší službu, protože její struktura na (jeho) levé tváři je docela viditelná. Možná máte pravdu. Mohl jsem druhý blesk vypnout nebo jej otočit směrem na pravou polovinu pozadí. Silueta by krásně vynikla a struktura pleti by zmizela ve stínech. To jsem ale úplně nechtěl. Nefotil jsem šampónka pro reklamu do módního časopisu. Fotil jsem portrét. A jeho pleť k němu patří, je součástí jeho osobnosti. Nechtěl jsem svítit tak, abych vytvářel zmanipulovaný obraz reality. Chtěl jsem svítit tak, abych realitu jen malinko ohnul v jeho prospěch.

Pokud bych mohl něco udělat jinak, rozsvítil bych světla v rozích garáže před Martinem (tj. za mnou). Ne, že by měly šanci jakkoli promluvit do expozice, na to jsou asi moc daleko. Ale zařídily by, aby se Martinovi stáhly oční zornice, takže by měl daleko větší a barevnější duhovky.

Pak už stačilo jen pohlídat klíčové atributy pro S&O (sebevědomí a otevřenost), tj. zřetelnou linii čelistí, nepatrně přimhouřená dolní víčka a malý úsměv. A bylo hotovo 🙂

. . . [ o ] . . .

Portrét začínající fotografky

Letošní první fotomisí byl portrét začínající fotografky Anny. Jednou už jsem měl tu čest a důvěru zachytit důležité okamžiky z jejího života. Tentokrát byl však účel jiný – pár fotek, které by mohla použít na profil svých stránek a sociálních sítí.

Když fotíte něčí profil, jako první musí nejdříve přijít otázka:

Koho fotím? Kdo je můj klient a co chci vlastně prezentovat?“

Zatímco já často tíhnu k relativně větší produkci a není pro mě výjimkou si na focení přinést 20 i více kg vybavení (což souvisí s tím, jaké fotky chci dělat), Anna je z mého pohledu maximálně minimalistická. Jedno tělo (fotoaparátu), k němu jeden kvalitní pevný objektiv a přirozené světlo. To je všechno, co potřebuje a co jí stačí. Což (nečekaně) souvisí zase s tím, jaké fotky chce dělat ona. Vím sice, že má i menší odraznou desku a systémový blesk, ale nic z toho jsem ji ještě neviděl používat. Fotí sice teprve krátce, ale z jejích fotek je znát, že se světlem pracuje citlivě a dobře. Navíc minimalistické vybavení naznačuje, že při focení se soustředí hlavně na práci s klienty a ne na mačkání tlačítek. A to je dobře.

Pro výsledek proto byly klíčové dva atributy – přítomnost „nářadí“ na fotce a žádný blesk, pouze přirozené světlo. Dopředu jsme domluvili oblečení a já si mezitím připravil asi tři lokace – jednu „bezpečnou“ (otevřený stín, severozápadní stěna), jednu se sytými barvami a jednu navíc. S výjimkou první „bezpečné“ lokace to bylo nejvíc o hledání světla, které by nebylo fádní a nudné. Trošku jako když Antonín Kratochvíl hledal světlo s Davidem Bowiem. A tak, když jsem na jednom místě „našel“ sluneční prasátka a na tom druhém zajímavé „kapsy“ pozdněodpoledního slunka (rozhraní světla a stínu) prostupujícího nedalekým keřem, nebylo nad čím váhat. Třešničkou na dortu pro mě bylo retrospektivní zjištění, že všechny tři fotky jsou zhotovené jedním (byť zoomovým) objektivem, tedy stejně minimalistickým kitem, který používá Anna.

. . . [o] . . .

Stolní světlo

Nedávno jsem tu dával článeček o světle ze supermarketu. Dnes to bude o světle, kterému se ve fotografické hantýrce říká „stolní“ (table-top light).

To totiž máte tak. Před minulým víkendem mi Rusovlasá slíbila, že se mnou zajde do garáže otestovat nové postupy ve svícení. A toho bylo potřeba využít. V podstatě by se dalo říct, že to byl workshop. Pro mě. Pro ni to byla malá procházka a pár (ona říká, že hodně) chvil otužování v 6°C.

Když se řekne stolní světlo, je to přesně to, co slyšíte. Světlo zvednete nahoru nad hlavu a namíříte svisle dolů na zem, tak aby jeho plocha byla vodorovně – jako deska stolu (odtud „table-top“). Takové světlo však může vytvářet poměrně hluboké stíny, a proto je vhodné volit světlo s větší plochou (čím větší, tím lepší), od věci není ani přidání odrazky pod světlo, tak aby se část světla mohla odrazit zpět nahoru a prosvítit stíny. Máte-li jen jeden blesk, odrazku potřebujete umístit těsně pod dolní hranu snímku. Sílu odrazu pak můžete částečně regulovat buď vzdáleností (nahoru/dolů), náklonem nebo volbou barvy odrazky (stříbrná/bílá). Regulace je ale v tomto případě poněkud omezená. Pokud máte blesků více, můžete odrazku jen tak ledabyle pohodit na zem a druhým bleskem svítit dolů na odrazku. Regulaci síly odrazu (a tím pádem vzájemný poměr množství světla shora a zespodu) pak máte plně pod kontrolou. Fotografovanou osobu umístíte těsně za okraj softboxu a odrazky, takže světlo vlastně svítí do prostoru mezi vámi a modelem.

Vzhledem k tomu, že takové světlo je frontální, má dvě zásadní výhody:

  • Do značné míry potlačuje nerovnosti a vady pleti, a proto je jako stvořené pro ženy. Pokud ženě dopřejete takové světlo, bude vás za to milovat.
  • Poloha světla je univerzální vzhledem k poloze modelu, tzn. není potřeba dělat žádné změny, pokud se model natočí na jinou stranu.

Suma sumárum, k fotce: 150 cm bílý odrazný deštník s rozptylnou vrstvou nahoře. Opravdu velká plocha, takže velmi měkké světlo. Není jako mořská vlna, která se nečekaně přižene a nevybíravě vás uhodí do tváře. Je spíš … jako by vás někdo položil do mechu. Na zemi přímo pod deštníkem leží stříbrná odrazka, do které pálím druhým bleskem, pro urychlení jej držím jen tak v levé ruce. Na pozadí pak miniaturním výkonem svítí třetí blesk s mřížkou domácí výroby. Jeden blesk v sáňkách fotoaparátu v režimu Commander řídí ty tři služebníky.

Jeden blesk jim vládne všem, jeden jim všem káže, …

. . . [ o ] . . .

U jezírka

Kdesi v polích mezi lesy leží poměrně důmyslně ukryté Maršovské jezírko. Když v létě sestoupíte k jeho hladině, máte pocit, že jste u menší verze Stříbrného jezera s pokladem. Julie navrhla fotit u něj, na mně bylo vymyslet ten zbytek. Oblečení jsme volili tak, aby nebylo moc křiklavé a hlavně – aby se mohla namočit (určitě jste si už všimli, že vodu, u vody a nebo ve vodě fotím poměrně často).

Největší výzvou (jakkoli to v současnosti zprofanované slovo nemám rád) se ukázalo nikoliv focení, ale samotná cesta k jezírku. Pro běžná auta není moc přístupné, a proto jsme museli necelý kilometr dojít pěšky. Což v zásadě není problém, pokud s sebou nemáte 25 kg vybavení, z čehož zhruba polovinu nesete v rukách. Na zádech batoh a v něm dvě těla (záloha pro případ selhání) se dvěma objektivy (širokáč a tele), pár blesků a dalších drobností – šedý ND filtr, korekční gely na blesk atd. No a na ruce pak zbyl stativ, světelný stojan, zátěžový pytel, vak se softboxem a deka. Julie se sice nabízela, že mi pomůže něco vzít, ale to jsem nemohl připustit, protože modelka je na krásu a ne na nošení věcí.

Po příchodu k jezírku jsme si vysvětlili, jak bude první fotka vypadat (tak trochu jako z Erbenovy Kytice), a každý jsme zaujali svou pozici. Potíž byla v tom, že za těch asi 800 metrů cesty byly moje ruce tak vysílené, že jsem nedokázal udržet foťák v klidu a musel jsem si vzít na pomoc stativ. Kdybychom přidali dýmovnici, byla by fotka možná ještě lepší. Něco si ale musím nechat i na příště.

Na fotce v úvodu bylo nejtěžší najít kompozici tak, aby žádná ze dvou linií (vody a kraje lesa) neprocházela Julii hlavou. Středová kompozice se vyloženě nabízela – vzhledem k liniím, které přirozeně vedou oko ze všech čtyř rohů do středu. Na pravidlo třetin (či jakékoliv další) zapomeňte. Kompozice totiž není soubor pravidel, ale ZPŮSOB VIDĚNÍ. O zbytek už se postaral barevný kontrast oranžové (poloviční CTO na blesku) a modré (WB 3600 K).

Na pastvině nad jezírkem jsme pak udělali ještě tuto fotku a pak už nás čekala jen cesta zpět k autu s původní zátěží.

Fyzicky zřejmě nejnáročnější focení, které jsem kdy absolvoval. Ponaučení? Pokud chcete fotit něco víc než jen běžné výcvaky, pořiďte si asistenta 😀

. . . [ O ] . . .

Těhotenský portrét + BTS

Tato fotka je sice už pár měsíců stará, ale teprve nedávno jsem dostal svolení ji zveřejnit. Už si úplně přesně nepamatuju, jestli mě o fotky požádala, nebo jsem jí svou nabídku tak trochu vnutil. Známe se totiž už drahně let a fotil jsem ji za tu dobu už tolikrát, že jsem si tak nějak nechtěl připustit, že bych u tak důležité věci, jako je první těhotenství, se svým objektivem nebyl.

Zadání tedy bylo jasné – série fotek jak párových, tak samostatných. Obvykle si světlo na fotce tvořím sám, místo abych se přizpůsoboval tomu, co zrovna je. Jelikož se ale člověk musí neustále zlepšovat a posouvat („U gotta keep movin‘, bro!“), byla tentokrát strategie malinko jiná – jako základ pracovat s přirozeným světlem a pomocně přiblýsknout jen v případě, že to bude potřeba. A většina fotek opravdu byla jen s přirozeným světlem, byť v zatažený lednový den toho světla nebylo úplně moc – průměrná expozice vycházela přibližně na 1/40 sec. při f/4,5 a ISO 800.

Základem každého portrétního focení jsou dobré pózy. A ty musí zvládat fotograf. Portrétovaní, pokud to nejsou profesionální modelové a modelky, toho většinou o pózování moc neví, takže očekávají, že je fotograf „nastaví“ tak, aby to dobře vypadalo. Je fotografův job říct svému modelu, co chce. Portrétovaný se totiž nevidí, takže nemůže posoudit, jak právě vypadá. Zadání přitom musí být dostatečně konkrétní (typu „levou nohu dej na schodek a loktem se opři o koleno“), aby se nemnožily okamžiky nechápavě pozvednutého obočí („a teď udělej něco trochu jinak, ne ještě jinak…“). Výborně funguje přímo předvedení nebo například zrcadlení – fotograf dělá to, co chce po portrétovaném, a portrétovaný dělá to co fotograf, jako by se díval na svůj obraz do zrcadla. Výhodou je, že tato technika nepotřebuje rozsáhlou slovní zásobu 😀

Po prozkoumání možností a limitů přirozeného světla jsem přece jen vytáhl blesk a trochu přeskupil světelné poměry v místnosti. Chtěl jsem něco tmavšího, kontrastnějšího, kompozičně výraznějšího. Stáhnul jsem tedy expozici na -2 EV a rozsvítil lampu, abych pozadí trochu prosvětlil – jsme přece v interiéru a tam umělé žárovkové světlo očekáváte. Těhuli jsem posadil na kraj židle v popředí a z pravé strany – odkud mimochodem přicházelo přirozené světlo oknem – jsem přisvítil 90 cm softboxem. Ke kompoziční výraznosti jsem si dopomohl širokým ohniskem (24 mm). Abych ale zachoval tu tmavší a kontrastnější atmosféru, potřeboval jsem mít absolutní kontrolu nad rozptylem a směrováním světla tak, aby blesk svítil jenom tam kam chci a ne jinam. Na softbox jsem proto přidal mřížku. Použít na přisvícení něco jako odraz od bílého stropu nebo průsvitný deštník, světlo by se rozletělo všude a atmosféra by byla zcela zabitá.

A pak je tu ještě barva světla. Žárovka je červená (3000 K), zatímco blesk má barvu neutrálního denního světla (5400 K). To moc nejde dohromady. Navíc světlo není téměř nikdy neutrálně bílé. Zde se snažím bleskem simulovat přirozené existující světlo, nechci žádné divoké teatrální efekty. A jelikož divák ve fotce vidí svítit žárovky, PŘEDPOKLÁDÁ, že nastávající maminka je osvětlená právě tímto zdrojem světla. Kdyby ale světlo v popředí mělo barevně výrazně jiné spektrum, byl by tam logický rozpor. Pro částečné „sblížení“ teplot obou světel jsem proto na blesk přidal čtvrtinový CTO gel. Setup vypadal přibližně takto:

Fotky se líbily. To mě moc těší. Mně se z nich nejvíc líbí ta úvodní a jsem rád, že jsem ji tady mohl vyvěsit.

. . . [ o ] . . .

Business portrét koučky + BTS

Před pár týdny jsem fotil portrét začínající koučky. V zadání rezonovalo „business“ a „reprezentativní“, aby to byla první fotka, která by na vás měla vykouknout z jejích stránek. Janu jsem několikrát fotil už dřív – vždy to byla laskavost z její strany na moje pozvání. A bylo na čase, abych jí to oplatil.

Začali jsme na parkovišti u rustikální betonové zdi. Lepší pozadí si nemůžete přát. Trochu podexponovat (-0,7 EV), white balance téměř na žárovku (4000 K) a přidat blesk s polovičním CTO gelem – (nejen) můj oblíbený trik. Tentokrát v 60 cm softboxu s mřížkou, aby rozptyl byl co nejmenší.

Pokračovali jsme v interiéru. Využil jsem zábradlí jako vodící linii (a k pohodovému opření), rychle klesající slunko ještě vytvořilo zajímavý barevný kontrast na pozadí. Svíceno 90 cm softboxem (bez mřížky). Větší měkčí světlo, menší kontrast.

Následovala série fotek „v akci“, kdy Jana vysvětluje…….. ….no zkrátka to co zrovna potřebovala vysvětlit 😊 Vzhledem k tomu, že jsme byli ve standardní konferenční místnosti, kde světla nebylo úplně nazbyt, zkusil jsem trik, který jsem okoukal u Jerryho Ghionise – blesk jednoduše nasadíte do patice fotoaparátu, hlava otočená o 90° do strany (do zdi) a režim TTL bez kompenzace necháte dělat, co umí. Nikon využívá sofistikovaných technologií a má za sebou desítky let vývoje, tak proč toho nevyužít. Výsledkem je jemně rozptýlené boční světlo.

Nakonec jsem ve zbytku času chtěl ještě udělat klasický headshot s bílým pozadím. Použil jsem jen jeden blesk, takže bílá úplně nevyšla, ale myslím že to tentokrát moc nevadí.

. . . [ o ] . . .

Podzimní portrét

Obrázek ze společného víkendu s Martinem a Kačkou. Zrovna jsme natrefili na peak podzimních barev a vymetenou oblohu. Při procházce zámeckým parkem se Druhorozená chtěla válet v hromadě ořechového listí, to jsme jí naštěstí vymluvili. Jako náhradu za „zkaženou legraci“ jsem vymyslel aspoň tento skupinový portrétek v podzimních barvách a padajícím listí, které Prvorozený i Druhorozená hodili do vzduchu. Momentální malý nápad, do kterého se podařilo vměstnat místo, barvy, počasí, lidi a hlavně pohodovou atmosféru.

Malý nápad, ze kterého mám velkou radost.

Fotka, ve které je vše podstatné.

Fotka, která pro mě zůstane mementem toho víkendu.

Důvod, proč v prvé řadě bereme foťák do ruky.

. . . [ o ] . . .

Světlo ze supermarketu

Muže nefotím příliš často. Když ale mám takovou příležitost na dosah, neodmítnu ji. A pokud jde o muže se silným charismatickým pohledem, jdu té příležitosti aktivně naproti.

Tento portrét vznikl víceméně jako doplněk při práci na jiné zakázce. Jednoduchý one-light headshot ve zbytku času. Ten „zbytek času“ byl možná jádrem problému. Použité (téměř frontální) svícení, které fantasticky sluší ženám (ženu jsem fotil pro tu jinou zakázku), se k němu moc nehodí. Jeho tvář prozrazuje, že tento chlapík prožil bohatý a plný život. Že má zkušeností na rozdávání. A za to by si zasloužil lépe padnoucí světlo.

Je to asi jako když si na sebe místo obleku ušitého na míru vezmete oblek ze supermarketu. Bude relativně dobrý, ale ne dokonalý. Protože obleky ze supermarketu mají univerzální střih – aby padly relativně dobře na průměrnou postavu. Jenže lidé nejsou univerzální ani průměrní, lidé jsou individuality.

A toto bylo takové univerzální světlo ze supermarketu. Kdybych fotil znovu nebo měl trochu víc času, volil bych jiný typ svícení – tvrdší, kontrastnější, s druhým bleskem kontra a tmavším pozadím – tak aby se světlo lépe hodilo k té drsné tváři. (Podrobněji na toto téma také zde.)

Naštěstí pro mě, jeho tvář a pohled mají TOLIK charakteru, že celou fotku „utáhnou“ i přes to supermarketové svícení.

. . . [ o ] . . .

A zase ta Julie

Julii jsem fotil už dřív. Tentokrát jsme však knížky vyměnili za housle a z atelieru vyrazili do plenéru. Hraje totiž už od základky a já rád fotím lidi při tom, co dělají. Snažil jsem se, ostatně jako vždy, vytvořit několik různých vzhledů, aby bylo z čeho vybírat. Lokaci jsem si obhlížel nedávno.

Fotka v úvodu byla třešničkou na dortu celého focení. Chtěl jsem barevný kontrast, oblohu po západu slunka a hlavně pohyb. Řešení tedy bylo jasné – šaty barevně kontrastní k modré a zelené a delší expoziční čas. Přestože už bylo jen chvíli před setměním, obloha na západě pořád svítila skoro nukleárně, a tak jsem musel nasadit neutrální šedý filtr, abych se na ten relativně delší čas vůbec dostal. Odhadoval jsem, že na zobrazení pohybu bude nutné použít přibližně ¼ sekundy. Julii bylo také nutné prosvítit bleskem, aby to celé nebyla jen divná tmavá mazanice se světlou oblohou. Ten správný čas byl nakonec 1/8 sec. (ISO 50 a f/5,6), blesk na druhou lamelu, aby na konci expozice vyřízl ostrý zmrazený obraz.

Za dobu, co jsme fotili, zahrála pěkných pár písniček a byla radost ji poslouchat. Několikrát jsem se přistihl, že místo focení jen poslouchám. Několik skvělých fotek jsme udělali i u jezírka, ale o těch (a o strastech k nim vedoucích) zase někdy příště.

. . . [ o ] . . .

Nový život

Nedávno jsem si vyzkoušel, jaké to je fotit newborn. Mám sice dvě vlastní děti, na kterých jsem toho vyzkoušel docela dost, ale toto je něco jiného. K vlastním dětem totiž nejspíš nepřistupujete jako k zakázce s jasným zadáním a časovým rámcem („Když to nevyjde dnes, tak to zkusím zase zítra, pozítří, den poté….“). Ne však, když jedete k někomu domů.

Docela dlouho jsem neměl ponětí, co vlastně mám dělat. Tak jsem se aspoň snažil nasát co nejvíc informací z tutoriálů. Ono to totiž moc není o tom, co dokážete, ale o tom, co dokážete v mezích, které vám ten maličký nový človíček vytyčí. Proto se newborn fotí ve druhém nebo třetím týdnu – v době, kdy človíček ještě většinu dne prospí.

Nakoukal jsem pár základních póz a s vidinou, že mě čeká paneláková 1+1, pravděpodobně s přebytkem věcí a nedostatkem denního světla, se vybavil dvojicí pevných skel (50/1,8 + 85/1,8), pro jistotu velkým deštníkem (150 cm) a dvěma blesky (jeden svítí, druhý řídí) a dvojicí černých a dvojicí bílých pozadí, které používám v atelieru. K tomu jsme se domluvili na černých a bílých tričkách pro tatínka i maminku.

Světlo v kuchyni bylo naštěstí docela luxusní (jako softbox 2×2 metry), a tak jsem si většinu doby vystačil s denním světlem a „padesátkou“. Fotilo se s bílou zdí v pozadí a kuchyňským stolem mezi námi. Pak jsme na chvíli z bílé zdi udělali černou, se stolem nešlo udělat nic. V druhém pokoji bylo světla o poznání méně (předsazený zasklený balkon), ale ani to nebyl pro D750 a pevné světelné sklo vyloženě problém. Kde to nestačilo (fotka dole – protisvětlo), tam jsme přidali odraznou desku a trochu toho protisvětla přesměrovali. Když jsme nefotili předem připravené pózy, snažil jsem se zachytit detaily a to, čemu se říká mateřská něha…

Bílá trika na bílém pozadí a černá trika na černém pozadí vybízela k finálnímu monochromatickému vyvedení. Jim se víc líbily plnobarevné, mně tentokrát ne. Původní předpoklad byl 4-5 hodin, podle toho, co človíček dovolí. Zvládli jsme to celé za 2 hodiny. Všehovšudy bylo asi 200 fotek, z čehož jsem ve výsledku vybral necelých 30. Mám zase o zkušenost víc. A děkuji za ni dvěma milým hodným lidem, kteří měli dostatek odvahy a důvěry na to, aby v této době a do tak intimních momentů vpustili téměř cizího člověka.

. . . [ o ] . . .

Lockdown a poučení z archivu

Jedním z pozitiv toho, že nás vláda zavřela doma, je příležitost ohlédnout se zpátky. Můžete zasednout ke svému digitálnímu archivu a projít se pár let do minulosti. Obvykle s tím přichází – aspoň u mě to tak je – několik různých pocitů a myšlenek. Jedním z nich je „Páni, to je ale fotek.“ Hodně často (častěji, než bych sám chtěl) je to zdvižené obočí ve smyslu „Boha jeho, na co jsem myslel, když jsem toto fotil?!?“ No a někdy se stane, že objevím obrázek, u kterého si řeknu „Počkat, jak jsem TOHLE mohl přehlédnout?“ V každém případě pak máte příležitost se něco naučit. Protože jak postupně získáváte více zkušeností, děláte věci jinak, lépe. A když se pak ohlédnete zpátky, vidíte všechny ty věci, které byste dnes udělali jinak.

Jednou z takových „přehlédnutých“ fotek je i tento charakterní portrét nejlepšího přítele, který sedí na hard disku už pěkných pár let (portrét, ne přítel). Chvíle relaxu s nezdravou rekvizitou na konci focení (a taky netriviální porušení provozního řádu objektu). Jednoduché křížové svícení. Zprava zepředu čtyřiadvacetipalcový softbox. Zleva zezadu jen holý blesk s modrým gelem.

A co bych udělal dnes jinak?


1. Relativní tvrdost/měkkost světel. Když zepředu svítíte docela zblízka softboxem 60×60 cm, nemůžete zezadu, z dvakrát větší vzdálenosti, svítit holým bleskem s velikostí výbojky 4×5 cm. Stíny z různých světel jsou pak různě tvrdé, vy na to koukáte, něco vám na tom vadí, ale nemůžete přesně přijít na to, co to je. Používáte-li více světel, jejich relativní velikosti by měly být obdobné.

2. Barva světla. Zadní blesk má modrý nádech – v pořádku. Vpředu je však blesk bez barvy – čistě bílý. Jenže světlo není téměř nikdy čistě bílé. Kdybych přidal poloviční CTO gel, dosáhl bych většího barevného kontrastu a celkově lepší chromatické komplexity snímku. No jo, jenže já tehdy o barvě ještě moc nepřemýšlel.

3. Oblečení. Tohle nejspíš mělo být na prvním místě. Bílé tílko a holá ramena mají vysokou odrazivost, tím pádem vysoký jas a hodně přitahují pozornost. I když jsem se snažil v editoru rozložení světla trochu změnit a vést oko diváka k tomu, co považuji za důležité, stejně to není dost. Tmavá košile – nebo ještě lépe kabát – by udělaly ohromné množství práce, pokud jde o rozložení světla. Detailům se totiž vyplatí věnovat pozornost. Každý se holt učí. A nejlíp se učí z vlastních chyb.

. . . [ o ] . . .

Jana za 5 minut (BTS)

Před půl rokem jsem tu dával příspěvek o Janě – o záměru a jeho přípravě. O tom, že se vyplatí věnovat pozornost detailům. Dnes se podíváme na to, jak to celé probíhalo na místě a jak dlouho trvá takovou fotku udělat (ano, v nadpisu je spoiler). Kameramana, co by o tom natočil video, zatím nemám (hlaste se!), tak bude muset stačit běžný popis (ano, to je totálně oldschool, jako já).


OK, jsme na místě – Kozí horka, brněnská přehrada. Přicházím od auta ověšený jako vánoční stromeček. Je vlahý červencový večer a na tomto konkrétním místě bohužel i plno komárů a žravých mušek. Vědět tohle dopředu, objednal bych pár včelařů s dýmákem. Na břehu rozkládám stojan, gumovou šňůrou k němu přivazuji pytel s pískem, aby se stojan náhodně nepřevrátil a já v přehradě neutopil blesk za 12 tisíc….to by byla drahá sranda. Na ramínko dávám velkou mámu, do ní SB-910 s plným CTO filtrem. Celý „rig“ přemísťuji do vody. Všechny následující fotky jsou SOOC (straight out of camera), tedy bez jakýchkoli úprav.

19:58:20 – První zkouška (zatím bez Jany): Manuální režim, od oka ladím ISO 100, 1/60, f/5,6. WB – 4000K.

Zhodnocení: Pozadí je moc tmavé, jsme tu později, než jsem původně plánoval (zakecali jsme se v garáži). Mám 3 možnosti: prodloužit čas na 1/30 (to už je docela na hraně, to z ruky nejspíš neudržím), odclonit na f/4 (na plnou díru je ale kresba trochu měkká a taky chci mít rozumnou hloubku ostrosti), zbývá zvýšit ISO na 200. To zní jako nejrozumnější možnost. Šum bude pořád na nízké úrovni, taky tím relativně zvýším dosah blesku a nebudu jej ždímat na hranici výkonnosti.

19:58:30 – Oprava.

To už je lepší. Povolávám Janu s knihou dle vlastního výběru, dávám základní instrukce.

20:00:08 – První „ostrá“ fotka.

Zhodnocení: Moc blesku, Jana příliš oranžová, pozadí by mohlo být ještě světlejší. Blesk svítí i na vodu kolem Janiných nohou, to nechci. Koriguji WB na 3100K (posun spektra směrem ke studenějším barvám), prodlužuji čas na 1/40 (spoléhám na stabilizátor v objektivu), výkon blesku snižuji o 1 EV a velkou mámu trochu klopím z původně svislé roviny směrem nahoru k nebi, abych omezil osvětlení vody a nohou.

20:00:57 – Další fotka.

Zhodnocení: Naprosto přesně taková, jakou jsem chtěl. Teď už jen správně vyladit výšku fotoaparátu, správnou projekci Janiny pózy a uhlídat náklon horizontu. Zažívám ultimátní opojení a fotím jako o život, než přijdu o světlo.

20:03:36 – Vzniká fotka, pro kterou jsem přišel. Pro srovnání dávám verzi bez úprav i s úpravami, abyste měli představu o rozsahu retuše.

Zdrželi jsme se pak ještě o trochu déle, abych udělal skládaný portrét – ten jsem použil v původním příspěvku. To už ale byl jen příjemný bonus.

Nakonec ještě BTS fotka, jak to celé vypadalo. 20:21:10.

Doprovázím Janu ke břehu, nabízím ručník na osušení. Mezitím balím věci, odcházíme. Za těch pár štípanců to rozhodně stálo! 🙂

. . . [ o ] . . .

Rusovlasá ladí do podzimu

Když jsme minulý víkend jen tak procházeli lesem, byla všude spousta zelené a žluté. Dvě barvy oku lahodící, které spolu sousedí na barevném kruhu. Ale něco jim tam chybělo. Ještě jedna barva, která sedí hned vedle. Naštěstí ji Rusovlasá nosí všude s sebou, tak mi na pár fotek trochu půjčila.

. . . [ o ] . . .

Sportovní portrét + BTS

Vznikl jen pár desítek minut před tímto. V garáži. Jedno světlo, jedna odrazka. Tentokrát žádný barevný gel. Nic komplikovaného. Chvíli jsem si myslel, že se tam s tím lukem s namontovanými mířidly, vahadly, odkládacím stojánkem, asistentem a vším okolo nevlezeme.

Velký bílý deštník s jedním bleskem, trochu přivřený (odhadem tak na průměr 120 cm). A velká odrazná deska, která posvítila i tam, kam deštník nezvládl. Jak totiž víme, světlo se šíří lineárně a neumí se ohýbat, jen odrážet. Díky odrazné desce jsou dobře prokresleny všechny detaily na místech, kde by jinak byla tma. Proč žádný gel? Nesnažím se tu simulovat denní světlo, které zpravidla nebývá bílé. Jsme v atelieru a každý to pozná. A nechtěl jsem barvy pro efekt. Jen čisté neutrální světlo, které nebude rušit a nutit diváka přemýšlet o tom, proč tam ty barvy vlastně jsou. Světlo, které zcela nesobecky přenechá veškerou pozornost portrétované, ale přitom samo nebude ploché a nezajímavé.

A co mám vlastně dělat, jak mám stát?„, přišla zcela logická otázka.
Chci, abys držela ten luk před sebou a na chvíli se ponořila do závodního soustředění.
To bylo celé zadání. Jednoduché, účinné, efektivní. Během chvíle bylo hotovo.
Klíčem je dát portrétované osobě nějakou roli, do které se může vžít, nebo myšlenku, o které může přemýšlet. Na zadání stačí méně slov a výsledek (zejména autenticita výrazu) často vypadá lépe a více přirozeně než při rozsáhlé přímé režii.

Původně jsem sice chtěl, aby horní půlka luku byla vidět celá až po špičku, ale na fotce už bylo na můj vkus příliš mnoho negativního prostroru. Taková fotka by se spíš hodila jako editoriál pro časopis. Tento těsnější ořez více zdůrazňuje to podstatné a zajímavé – konstrukci luku (mířidla) a výraz v obličeji, které jsou navíc vzájemně dobře vyvážené. Levá paže směruje a uceluje tok fotografie – pozornost jde nejprve k místu s nejvyšším jasem a kontrastem (tvář), poté sklouzne dolů po krku na paži, která ji přivede do prostoru vahadel a mířidel, odkud se snadno vrátí zpět k tváři.

. . . [ o ] . . .

Velký pomocník malému blesku

Každý, kdo zavítal na tento blog, určitě pochopil, že rád fotím s bleskem. Proč? Protože blesk mi dává svobodu. Ne, že bych jej s sebou nosil pořád. Fotit bez něj je (pokud je to z hlediska množství dostupného světla možné) jednodušší a rychlejší. Fotit s ním je v mnoha směrech omezující – množství vybavení a jeho váha („Nosič!“), baterie, synchročas atd. Všechno toto jsem ochoten podstoupit výměnou za možnost zcela změnit světelné podmínky na scéně ve svůj prospěch.

V exteriérech obvykle bývá světla habakuk, ale často má světlo malou kvalitu nebo špatnou směrovost. Často obojí. A protože ve svém jednočlenném fotoklubu nemám asistenta, který by mi držel odraznou desku (aby tu kvalitu a směrovost aspoň trošičku vylepšil), nezbývá mi než dát deštník na stojan a prohnat skrze něj trochu blesku, aby tu a tam prosvětlil stíny nebo aby třeba kompletně změnil rozložení světla přede mnou, což je právě dnešní případ.

Na úvodní fotce jsem chtěl malou hloubku ostrosti. Té, jak už víme z příslušné kapitoly Fotoškoly, dosáhneme použitím delšího ohniska a malého clonového čísla. To samo o sobě není problém, pokud nasadíte třeba něco jako 85 mm f/1,8. A aby to stálo za to, přepnete na prioritu clony a rovnou nastavíte plnou díru (zde tedy minimální clonové číslo 1,8). Pokud totiž budete fotit na F=8 nebo F=11, tak to pozadí moc rozostřené nebude a divák bude obtížněji hledat, co je na fotce nedůležitější.

* * *

Ten den bylo sice zataženo, ale expoziční čas při ISO 100 a F=1,8 vycházel 1/2000 sec. Pozadí jsem chtěl trochu podexponovat, aby se nepřetahovalo o pozornost s Druhorozenou. Zhruba o 2 expoziční stupně, v praktické rovině to znamenalo čas 1/8000. A popředí vypíchnout bleskem. Zde ale nastal malý problém. Nejen, že moje D750 umí „jen“ 1/4000, ono se to ještě dál komplikuje tím bleskem. Ten totiž za normálních okolností může blýskat s časem 1/250 (maximální synchročas, také se označuje zkratkou x-sync) a delším. Jestli počítám správně, množství přirozeného světla je o 5 EV (tedy 32x) větší, než bych pro focení s bleskem potřeboval. Některé fotoaparáty a blesky naštěstí umí vysokorychlostní synchronizaci (HSS), která dovolí fotit s časy kratšími než x-sync. To je ale vykoupeno poměrně velkým úbytkem výkonu blesku (technické detaily dnes vynechám). A když máte jen malý systémový blesk, toho výkonu opravdu není na rozdávání. Ale jak z toho ven?

Jedna varianta je fotit bez blesku a fotku náležitě „zretušovat“ v PC. To ale asi nikdy nebude vypadat stejně jako fotka focená s bleskem. Další variantou je pořídit silnější blesk (kterým to usvítíte i na nejkratší čas závěrky). Ne malý systémový, ale klasický studiový. Na baterii (potřebujeme jej přece vzít ven), s vysokorychlostní synchronizací a dostatečným výkonem. To se ale bavíme o investici cca 15-25 tisíc – v případě, že si vyberete levnější značku.

Třetí variantou je nějak omezit množství světla, které prochází objektivem do fotoaparátu, a tím se přiblížit tomu prokletému synchročasu, abychom to malým systémovým bleskem měli šanci usvítit a zároveň jej neždímali až na samou hranici jeho možností. (Jak dlouho vám asi bude jezdit auto, když mu budete motor neustále vytáčet do červené zóny?) Naštěstí s sebou v batohu nosím šedé neutrální filtry. Nasadil jsem tedy „třístopý“ filtr (prodlužuje expozici o 3 EV, tj. 8x), což mi umožnilo místo času 1/8000 fotit s časem 1/1000. No a to už je jen 2 EV nad synchročas (1/250), tam ten zmíněný úbytek výkonu ještě není tak úplně fatální. Na nízké clonové číslo (1,8) lze na cca metr, metr a půl, usvítit i standardní deštník o průměru 100 cm.

Blesk vám umožní dostat světlo tam, kde je opravdu potřebujete mít. Světlo z blesku můžete snadno přemístit, směrovat, dávkovat a ovlivňovat jeho kvalitu i barvu. S denním světlem to jde o poznání hůř (zkuste si posunout slunce o metr doleva a 20 cm níž). Fotit s bleskem znamená trochu práce navíc a nějaké kompromisy. Ale za tu svobodu to rozhodně stojí.

. . . [ o ] . . .

Ve volné chvíli

Alenku a Máru znám už asi 8 let. Kromě jiného byli oba i u mě v garáži a focení bylo tak pohodové a uvolněné, že mi před čtyřmi lety svěřili zachycení jejich nejdůležitějšího dne. Tentokrát se opět fotilo krátce v garáži a pak na přehradě. A při čekání na večerní modrou hodinku (pro jinou fotku) máte na výběr. Můžete jít do hospody, je-li poblíž, na pivo a buřta. Nebo můžete udělat další fotku. Zvládli jsme obojí. Nevyužít krásného nízkého protisvětla by byl totiž jistojistě hřích (a fotit s prázdným břichem se nedoporučuje všeobecně).

Moc si vážím toho, že se nebáli postavit se před můj objektiv. A taky toho, že se nebáli to udělat opakovaně. Ale nejvíc si vážím našeho přátelství. Fotky jsou jen bonusem, onou pověstnou třešničkou na dortu. 🙂

. . . [ o ] . . .

Jana

Garáž & Prýgl photoshoot 2020/1

Jednou jsem ji už fotil, bylo to téměř před dvanácti lety.  Byla plachá, stydlivá a já teprve začínal objevovat taje a krásy fungování blesku mimo fotoaparát. Teda, jestli se tak dá říkat jednomu odraznému deštníku uvnitř malé bílé místnosti. Asi si dokážete představit, jak to světlo vypadalo. Pokračovat ve čtení „Jana“

20 let

Na začátku letošního roku tomu bylo dvacet let, co jsme spolu začali chodit. Víc, než polovina našich dosavadních životů. Ze začátku to nebyla taková ta bláznivá zamilovanost, která časem opadne. Pokračovat ve čtení „20 let“

Covid Diaries

Současný nouzový režim se sice nedá nazvat jako úplně striktní lockdown, ale jak všichni víme, bezpečné je sedět doma a netrajdat. Kromě sezení, práce v režimu home office (každé zablikání ikony MS Teams na monitoru, ať už se uděje kdykoliv, je v podstatě povolávací rozkaz k akci), domácí výuky dětí a péče o domácnost (uvařit – umýt nádobí – opakovat) je také ideální (no, říkejme spíše dobrá) příležitost k atelierové tvorbě. Fotit totiž nemusíte jen hotové domácí úkoly a pracovní listy pro paní učitelky, ale zejména máte příležitost k zachycení svých blízkých (cizí k vám totiž zatím nesmí). Dejte se tedy do toho, stačí vám jedno světlo. Pokud máte, přidejte kus čisté zdi nebo látkové pozadí, a odrazku (klidně v podobě hlasově ovládaného stojanu s kusem bílého polystyrenu). A můžete začít. Mladším za spolupráci slibte nějakou odměnu, třeba perníček, budou ochotněji spolupracovat. A sebe odměňte chvílí volné tvorby a fotkou do rodinného alba či do práce na nástěnku.

Vzdáleností světla od fotografované osoby (tj. změnou relativní velikosti světelného zdroje) budete ovlivňovat měkkost/tvrdost světla, vzdáleností odrazky pak množství výplňového světla, které bude prosvětlovat stinnou stranu tváře. Kdo nemá blesk, může místo něj použít okno domu nebo bytu, jen asi bude mít o něco větší lavírování s expozičními parametry.

Pojďte do toho. Až vláda rozvolní pravidla do normálu, vyběhnete ven a domů se vrátíte nejspíš až s prvním sněhem.

. . . [ o ] . . .

Zakázka téměř komerční

Nedávno jsem tu psal o únikové hře, kterou spáchali učitelé a rodiče dětí ze ZŠ a MŠ Pramínek k třicátému výročí sametové revoluce. Někomu klíčovému se asi musely líbit moje fotky, tak mi v mejlu přistála prosba o zhotovení fotek pro nový školní web.

Kromě obrázků z výuky (mateřská škola plus oba stupně základní školy) jsem měl obsáhnout také podobenky cca 45 zaměstnanců školy – což není úplně málo – a to celé v časové dotaci necelých 5,5 hodin. Představa byla asi taková, že učitelé budou zachyceni přímo „v akci“, tedy při výuce. Téměř instinktivně jsem tuto ideu zavrhl. Představa nekontrolovaného prostředí a nutnosti přizpůsobovat se světlu, času a průběhu výuky mě upřímně děsila. Místo toho jsem se chtěl držet postupu, který umím nejlépe a který bude mít ve výsledku nějakou štábní kulturu.

Svůj garážový atelier jsem tedy nacpal do auta a přemístil do ředitelny školy, kterou k tomu účelu velkoryse poskytla paní ředitelka. Chvíli si možná myslela, že se tam chci rovnou nastěhovat, ale zcela profesionálně nedala na venek nic znát.

Místnost byla sice asi o půl metru kratší, než jsem si přál, ale připravený plán nebylo nutné nijak revolučně modifikovat. V zásadě jsem zvolil univerzální dvousvětelný set-up, přičemž hlavní světlo v ose objektivu (a odrazná deska pod ním) osvětlovalo osobu a druhé, taktéž v ose, odrazem o zeď relativně rovnoměrně osvětlovalo pozadí – bílou rozptylku:

Tak je zajištěno, že na rozdíl od „klasického“ svícení ze 45° úhlu může portrétovaný nastavit libovolnou stranu tváře včetně „ánfasu“ a všechny fotky vypadají stejně. Navíc se jednalo téměř výhradně o dámy, takže s nějakým bočním svícením – které zvýrazňuje nerovnosti pleti a nemůže si je proto dovolit každý – jsem se nechtěl pouštět na tenký led. Spíš jsem chtěl děvčatům trochu polichotit a k tomu se nejlépe hodí frontální svícení shora a zespoda (tzv. clamshell lighting).

Nepřišli sice všichni, ale i tak – málokdo chce/může v nabitém programu běžného pracovního dne strávit s fotografem víc než dvě nebo tři minuty. A i za ten kratičký čas musí fotograf udělat maximum pro to, aby fotky byly v každém individuálním případě nejen použitelné, ale i reprezentativní.

Kvůli tomu přece angažovali specialistu. Někoho, kdo držel foťák v ruce víc než jednou.

. . . [ o ] . . .

Barevné hrátky

Barva je ve fotografii důležitým výrazovým prvkem. Čisté světlo z blesku je  sterilně bílé (tj. má neutrální spektrum), barevná teplota cca 5400 K. Někdy takové světlo chceme.

Většinou ale ne. Ze života kolem nás totiž známe mnoho světelných zdrojů – slunce, oheň, nejrůznější typy žárovek, zářivek, LED zdrojů, pouličních neonů atd. Ale téměř žádný z nich není neutrálně bílý. Možná tak slunce na bezmračné obloze kolem poledního. Ale při východu a západu je nejprve červené, pak tmavě oranžové a s rostoucí intenzitou sytost barvy slábne. A ve stínu má světlo modrý nádech.

Někdy se snažíme bleskem emulovat různé typy osvětlení, aby to vypadalo, že svíceno není bleskem. Kdo to takhle umí, může se považovat za mistra. My ostatní se ještě musíme hodně učit.

Někdy se ale nesnažíme nic emulovat. Někdy je primárním účelem ta barva a nebojíme se to naplno přiznat. Proč? Protože je prostě cool a zábavné mít nahoře modrý jazyk a po stranách růžový.

Ale o tom, jaký je rozdíl mezi emulací světelného zdroje a bláznivou divadelní paletou zase až někdy jindy. Teorie barev je sama o sobě dost složitá.

. . . [ o ] . . .

Zrcátková legrácka

…aneb experiment, BTS a neplánované selhání.

Při focení v atelieru vyznávám osobní mantru: Pokaždé vyzkoušet něco nového. Ne moc revolučně. Trošičku. Mám-li v plánu 5 fotek, jedna z nich musí být experimentální, taková, jakou jsem ještě nedělal. Za prvé, nutí mě to o nadcházející session přemýšlet dopředu a přicházet s kreativními nápady. Za druhé, řemeslně se posouvám dopředu (nebo, aspoň v to věřím).

Tentokrát s Julií. V čem je fotka „běžná“? Atelier. Dva blesky. Modrý (CTB) a oranžový (CTO) gel. Normálka. V čem je fotka nová? Především použitým tvarovačem hlavního světla. Dnes žádný deštník, žádný softbox. Žádný beauty dish, který tak rádi používají módní fotografové. Obyčejné domácí zrcátko. A pár kusů kvalitní šedé lepící pásky, takzvané „gafy“ (Gaffer tape).

 

BTS:

Pozadí: Jeden blesk s CTB gelem, malý softbox.

Popředí: Stíny malinko prosvětluje odražené modré světlo z pozadí. Oči osvětluje druhý blesk s CTO gelem, který má Julie po své pravé ruce a mírně za sebou. Světlo vyletí z blesku, obarví se gelem na oranžovo (na teplotu žárovky). Dál putuje mřížkou, aby se mu nezachtělo příliš do stran. Proletí spořádaně Julii těsně kolem hlavy a dopadá na zrcátko, jehož plocha je částečně přelepena gafou tak, aby vznikl nepravidelný tvar (téměř trojúhelník). Od zrcátka se odráží a konečně dopadá Julii do tváře. Povrch zrcátka paprsky odráží, avšak nerozptyluje (!) a vytváří tak nepravidelný tvar s ostrými hranicemi.

Selhání: Za zrcátkem po mé pravé ruce byl ještě velký 150 cm deštník, který měl velmi malým výkonem projasnit místa, kde Julie není osvětlená zrcátkem (tedy skoro všude). Jenže jsem nemehlo a při manipulaci se světly mezi fotkami jsem si blesk omylem přepnul do jiného režimu. Takže nebleskal. Co na to říct? Napadá mě akorát: „Pane Bu, proč já?!?“

. . . [ o ] . . .

Sešívané portréty

Už delší dobu tu nebylo nic z praktického focení. Dnes si řekneme něco o sešívaných portrétech (stitched portraits). Nebudou to – jak by se možná na první pohled mohlo zdát – portréty hráčů pražské Slavie, ale portréty vzniklé složením z několika fotek. Je to v podstatě jistý druh panoramatu, na rozdíl od klasických panoramat má však svoje specifika a účel, který stojí v pozadí jeho vzniku. Focení portrétů tímto specifickým způsobem se také říká „Brenizerova metoda“, protože jejím autorem a průkopníkem je talentovaný newyorský svatební fotograf Ryan Brenizer.

Proč Brenizerova metoda vznikla

Cílem a výsledkem této metody jsou portréty s nízkou hloubkou ostrosti, takže postava se nám zdá „odpíchnutá“ od pozadí, nebo že z fotky téměř vystupuje (máme silnější pocit prostorovosti fotky). Nízké hloubky ostrosti samozřejmě lze, jak již víme z příslušné lekce Fotoškoly, dosáhnout i jinak – nastavením nižšího clonového čísla či změnou poměru vzdáleností „fotoaparát – objekt – pozadí“. Brenizerova metoda však dosahuje lepších a efektivnějších výsledků – většího rozostření pozadí – kterých lze standardními postupy dosáhnout jen obtížně. Ne každý si může dovolit skla se světelností f/1,4 (nebo dokonce ještě méně) a jediný další „standardní“ způsob, kterým lze obdobného výsledku docílit, je výměna fotoaparátu za jiný – s větším formátem čipu. Koho nezajímají technické detaily, může zbytek tohoto odstavce s klidným svědomím přeskočit. Čím větší je totiž formát čipu/filmu, tím delší objektiv potřebujete k zobrazení běžného úhlu záběru. Je-li pro full-frame fotoaparát (24×36 mm) „základní“ objektiv 50 mm (základní je takový, který má zobrazovací úhel stejný jako lidské oko), pro fotoaparát s menším APS-C čipem (23,7×15,6 mm) je základním objektivem 35 mm. Pro středoformátové přístroje s čipem větším než full frame (např. 44×33 mm) je základním objektivem třeba 80 mm. Jinými slovy, se třemi různými fotoaparáty a třemi různými objektivy uděláte ze stejného místa zcela stejný záběr. Každý ze záběrů ale bude pořízen jinou ohniskovou vzdáleností a za takových podmínek bude nutně mít (při stejném clonovém čísle) jinou hloubku ostrosti. Protože čím delší ohnisko, tím nižší hloubka ostrosti.

Jak to správně provést

Postup focení je v podstatě shodný s focením panoramatu – pro snadné „sešívání“ potřebujete:

  • Světelný objektiv (alespoň f/2,8);
  • Fotoaparát v manuálním režimu a pro všechny dílčí fotky stejné expoziční hodnoty včetně nastavení bílé;
  • Fotoaparát ve stabilní poloze – tj. mezi jednotlivými snímky s ním pokud možno nepohnout dopředu nebo dozadu (stativ nebo „palcová metoda“);
  • Manuální ostření (resp. zaostření a následná deaktivace autofokusu);
  • Dostatečně velké překrytí jednotlivých snímků (alespoň 1/3);
  • Software pro sešívání fotek (Lightroom CC, Photoshop, Autopano Giga atd.).

Oproti klasickému panoramatu (krajiny či architektury) však budete pracovat s nízkým clonovým číslem (jde nám přece o nízkou hloubku ostrosti), a tak stabilita fotoaparátu (zejména ta předozadní) hraje klíčovou roli – pohybem fotoaparátu o pár centimetrů se můžete snadno dostat mimo rovinu zaostření. Posledním, neméně důležitým požadavkem je, aby se portrétovaná osoba mezi dílčími snímky nepohnula. Nebo, pokud možno, co nejméně. Jestliže se totiž bude hýbat, počítač může mít problém jednotlivé snímky spojit. A pokud nebude mít problém je spojit, zaručeně je spojí tak, jak nechcete (použije ty nesprávné části). Murphyho zákony fungují, věřte mi.

No a pak už si stačí určit jen počet snímků, které chcete použít, a systematicky je odfotit. Ze začátku bývá trochu problém s odhadem prostoru (zejména u těch snímků, na kterých nemáte vizuální záchytný bod), ale jakmile získáte trochu cviku, není to problém.

Nejčastější chyby

Pominu-li nevypnutý autofokus a polo- či plně automatický režim expozice, nejčastější chybou bývá použití příliš krátkého ohniska objektivu. Pamatujte, že čím kratší ohnisko, tím více se projevuje perspektivní zkreslení a počítači dá velkou práci takové snímky k sobě dobře slepit. Často pak vznikají prázdná místa, která musíte složitě vyplňovat, deformovat či hodně ořezávat. S delším ohniskem je práce jednodušší a efekt celé metody větší. Za rozumné minimum považuji ohnisko základní, tj. 35 mm na APS-C či 50 mm na full-frame přístroji.

Používejte také co možná nejnižší clonová čísla. Při f/5,6 nebo f/8 téměř celý efekt této metody jednoduše zahodíte. „Na jistotu“ z hlediska hloubky ostrosti bývá tak f/2,8. Můžete-li méně, rozhodně se toho nebojte. O to více ale hlídejte, abyste fotoaparátem nepohnuli.

Vyberete-li pozadí bez detailu, počítač může mít problém takové snímky k sobě spojit. Buďte tedy opatrní s pozadím typu bezmračná modrá obloha, hustá mlha atd.

Osudným pro celý portrét může být také nedostatečné překrytí mezi jednotlivými snímky. Obecně se doporučuje minimálně 30%, čím více to ale bude, tím lépe. Raději pár snímků přidejte, než abyste o celý portrét přišli proto, že nejde slepit dohromady. To stejné platí pro orámování celé fotky. Raději kolem portrétované osoby nechejte více místa – věřte mi, že se to vyplatí (oříznout můžete vždy).

Příklady

Fotka v úvodu článku je sešita z 22 dílčích fotek. Obvykle to však z praktických důvodů bývá méně, zpravidla 3 – 9. Jednak portrétované osoby nemívají tolik trpělivosti, jednak s prodlužující se dobou mezi první a poslední fotkou roste riziko pohybu objektu či fotoaparátu. Zde přidávám několik portrétů vzniklých Brenizerovou metodou. Nejvíce vzrušující je to netrpělivé čekání, jestli se výsledná fotka podaří. O to větší je pak radost, když ano 🙂

. . . [ o ] . . .

Eva

Garáž photoshoot 2017-2 + BTS

 

Eva. Známe se jen krátce, ale od samého začátku mám pocit, jako bychom byli staří známí. Po tom, co jsem fotil Roberta, jsem jen tak naslepo nadhodil, jestli by se za mnou nechtěla zastavit jeho přítelkyně. Pokračovat ve čtení „Eva“

Robert

Garáž photoshoot 2017-1 + BTS

Zase jednou po dlouhé době ve svém miniatelieru. Tentokrát s kolegou a kamarádem Robertem. Cílem shootu bylo – jako obvykle – udělat paletu čtyř, pěti vzhledově odlišných fotek a vyzkoušet něco nového. Vše jsem opět pečlivě naplánoval dopředu, abychom se „na place“ nezdržovali. Za prvé, plán byl na určený časový rozvrh poměrně ambiciozní a zahrnoval i focení v exteriéru. Za druhé, když si na place dáte jednu ruku v bok a druhou se začnete škrábat na pleši (kdo nemá, tak třeba za uchem) a přemýšlet, co že jste to vlastně chtěli, nepůsobí to moc profesionálně. A vy jako profesionál působit rozhodně chcete.

Fotka v úvodu je klasické rembrandtovské svícení – jedno světlo umístěné před modelem, vytažené docela nahoru, tak aby světlo dopadající křížem přes obličej vysvítilo na tmavší straně typický trojúhelník pod okem.

* * *

Druhá fotka je cvičením v pozorování a použití barevného světla. Zkušení říkají, že

light is almost never white“,

tedy že světlo není téměř nikdy bílé. A je to pravda – většinu dne má světlo nějaký nádech – červený, oranžový, modrý. Ale naše blesky jsou vyváženy tak, aby jejich spektrum bylo právě bílé! Běžné zábleskové světlo působí ve výsledku uměle a sterilně. Naším cílem je však svítit tak, aby naše světla byla nenápadná – chceme, aby působila jako denní světlo ve svých různých polohách a necvičené oko diváka nepoznalo, že jde o umělá světla. A to bez barev nejde. Proč? Protože světlo není téměř nikdy bílé. Hlavní světlo osvětlující tvář má oranžový nádech, boční světla modrý. Nepopírám, že inspirací byla fotka Bruce Springsteena na obálce časopisu TIME, jejímž autorem je mistr mistrů Gregory Heisler. Fotka samotná působí dynamicky a vibrantně – jednak díky použitým barvám světla (žádná sterilní bílá), jednak diagonální linie nakloněné hlavy dodává portrétu značnou dynamiku. Robertův výrazný energický pohled byl posledním dílkem, který perfektně zapadl do celé fotoskládačky.

* * *

Fotka v exteriéru („Robin a Bora“) byla více než co jiného závodem s časem. Jelikož jsme začali později než bylo původně v plánu a jednotlivé varianty fotek ve studiu se ještě trochu natáhly, tu „správnou“ polohu slunka jsme o pár desítek vteřin nestihli. Focení bylo zpestřené poměrně silným větrem, ve kterém roztažený jedenapůlmetrový deštník fungoval jako plachta na Santa Marii. Trochu jsem se bál, aby ty dva blesky uvnitř nepotkal Drtivý dopad na asfalt (to by byla sakra drahá fotka). Jeden z blesků byl opět vybaven oranžovým korekčním gelem, abych barvu světla přiblížil zapadajícímu slunku.

* * *

Poslední fotka je klasickou ukázkou tzv. děleného svícení (split lighting), při kterém ostrá hranice světla a stínu rozděluje (odtud ten název) fotografovanou tvář  na dvě poloviny – jednu plně osvětlenou, druhou v hlubokém stínu. Přestože svícení je hodně kontrastní (dalo by se říct až agresivně), fotka jako celek působí klidně až tiše – zejména díky zobrazenému gestu. Neméně důležitou úlohu hraje také statická kompozice v podobě vertikální linie hranice světla a stínu a horizontální linie obou ramen.

V záloze mám ještě další dvě fotky, ale ty přijdou na řadu až jako součást dvou jiných projektů.

. . . [ o ] . . .