Alenka a Marek. Jsou jeden pro druhého stvořeni a spolu kráčí světem už pěkných pár let. A mně se dostalo té cti, být s nimi v jejich nejdůležitější den. Kdo nechce číst dál, může hned přejít na stránku s fotografiemi.
Když fotíte pro někoho, koho dobře znáte, je to o to těžší. Nemůžete si dovolit selhat. Tedy, ne že v komerční rovině byste si to dovolit mohli, ale u cizích lidí vás výčitky svědomí nestraší tak dlouho. Obvyklá ranní neuróza (moje) mi napovídala, že to určitě nedopadne špatně. Technika fungovala, jak měla (naštěstí!), harmonogram dne byl víceméně pozvolný a ani celková atmosféra nebyla nijak nervózně hektická a zmatečná, jak to na svatbě někdy umí být. A protože se svatbovalo na Valašsku, trnky tekly proudem od začátku až do samého konce.
Z fotografického hlediska šlo o běžný standard – tmavý kostel s lešením uvnitř a tmavá restaurace („Děkujeme Ti, Pane náš, za moderní nešumící čipy, světelná skla a externí blesky…“), a tak jsem stavěl na osvědčených pilířích – dostatek času na portrétové fotky a (tentokrát dopředu domluvená) asistentka Eva (svědkyně a sestra nevěsty), která skvěle zvládala všechny (nejen mnou) svěřené úkoly a funkce. O Alenku a Marka sem se bát nemusel. Oba byli uvolnění, bezprostřední a skvěle spolupracující. Přesně takoví, jak je znám z běžného života.
Naprostá spokojenost s fotkami, moc děkujeme 🙂 Pro Tebe to byly větší nervy, pro mě zase větší pohodička, protože jsi do prostředí velice pěkně zapadl a nemusela jsem nervit, že celý den je s náma někdo cizí.
Jéé, díky. Bylo to celé moc pěkné. A jsem rád, že se fotky líbí 🙂