Štítek: HDR

HDR – zpracování v PC

První díl: Jak fotit HDR (1)

Usedli jste doma k PC, připojili fotoaparát nebo vetkli paměťovou kartu do čtečky a netrpělivě čekáte, až se vám fotografie objeví na monitoru. Ještě před samotným prolínáním je potřeba udělat základní přípravu snímků (já ji provádím v Adobe Lightroom). Vyberete si jeden dobře exponovaný snímek (typicky „střed“ či ten světlejší ze dvou), na kterém uděláte nezbytné korekce – vyvážení bílé, vyklonování smetí na čipu/objektivu či objektů, které se vám do snímku nehodí, případně drobné úpravy expozice. U zbývajících snímků jen synchronizujete nastavení se základní fotkou tak, aby kromě expozice byly všechny stejné. Poté všechny fotky ze série označíte a exportujete do aplikace, ve které budete prolínat. V tomto bodě je nutné vybrat, jakým způsobem chcete pokračovat dál. Jak už to tak bývá, máte na výběr dvě možnosti – automatickou a manuální.

Automatická

metoda spočívá v tom, že prolnutí snímků přenecháte počítači (nebo funkci vestavěné do vašeho fotoaparátu) a ten udělá vše za vás. Fotky prolne podle svého nejlepšího uvážení a nabídne vám výsledek, se kterým můžete dále pracovat. Pro PC existuje bezpočet aplikací, které svěřený úkol lépe či hůře zvládnou – z nejznámějších jsou to třeba Photomatix, Aurora HDR, HDR Efex Pro a další. Výhody – je to rychlé. Ale to je tak vše. Jak už to tak u automatických věcí bývá, nemáte nad procesem kontrolu a počítač automaticky kalkuluje a prolíná všechny obrazové body. Pár let jsem tu a tam s různými programy experimentoval, ale nikdy se mi nepodařilo dosáhnout uspokojivého výsledku. Fotky většinou vypadaly tak uměle (až groteskně), že první, co mě při pohledu na ně napadlo, bylo: „Hele, tady někdo prohnal fotky Photoshopem a moc to nezvládl“. A to je podle mě špatně. Já chci, aby vás jako první napadlo: „Wow, úžasné světlo! To musel být kouzelný okamžik. A to množství detailů… Moment, není to HDR? Nevím, nejsem si jistý.“ Dělat HDR proto, aby bylo na první pohled zřejmé, že je to HDR, a jakým softwarem bylo procesované (jako například zde), to není můj šálek kávy. Možná to fungovalo před sedmi, deseti lety (cca 2006), kdy to bylo neokoukané. Nechci samozřejmě nikomu upírat jeho záměr. Ať si každý dělá, co chce. Já to dělat nebudu. A tak jsem software pro automatické prolínání expozic proklel a navždy zavrhnul.

Manuální

metoda je pracnější a její podstatou je to, že fotky „navrstvíte“ na sebe, z každé necháte viditelné jen něco a ostatní části skryjete. Můžete si to (velmi zjednodušeně) představit jako skládačku. Položíte na stůl základní obrázek, ze kterého ale má být vidět jen spodní část. Pak vezmete jiný obrázek (resp. stejný obrázek, ale jinak exponovaný), ze kterého má být vidět jen horní část. Spodek mu vygumujete a umístíte na stávající vrstvu. Ve výsledku tak vidíte z každého obrázku jen část. Tento postup ale předpokládá, že aspoň trochu víte, jak se ve Photoshopu dělají výběry a co je to maska vrstvy. Klíčové je dobře zvládnout přechody mezi jednotlivými vrstvami, tak aby nebylo poznat, kde jedna fotka končí a jiná začíná. Jakmile jsou expozice dobře prolnuté, můžete pokračovat libovolně dlouho v dalších úpravách. Je to více práce s předpokladem trochy samostudia. Ale odměnou za vynaložené úsilí vám budou fotky, které vypadají realisticky, aniž by z nich hlasitě křičelo „Hodina a dvacet minut v editoru!“.

Samotný proces prolínání ve Photoshopu je víceméně technická záležitost a její úspěšnost závisí do velké míry na zkušenostech. A já jsem si na začátku předsevzal, že tento blog bude více o fotkách než o technice, a to chci dodržet. Podrobnější vysvětlení by vydalo na několik samostatných kapitol a zahrnovalo by velké množství pro laiky obskurně znějících termínů, takže se do toho raději nebudu pouštět (vážní zájemci si vygooglí „luminosity masks“). Tak se místo toho radši pokochejte prvními pokusy 🙂

… [ o ] …

Co je to HDR a dynamický rozsah

HDR je zkratka pro „High Dynamic Range“ neboli „vysoký dynamický rozsah“. Obvykle se tím označuje fotografie, která zachycuje dynamický rozsah vyšší, než dokáže náš fotoaparát pojmout do jednoho snímku. Nejlepší ale asi bude začít hezky od začátku.

Každá scéna má určitý rozdíl mezi jasy (světlé části scény) a stíny (tmavé části). Tomuto rozpětí mezi nejvyššími jasy a nejhlubšími stíny se říká dynamický rozsah. Různé scény mají různý dynamický rozsah. Tam, kde je malý rozdíl mezi jasy a stíny (např. při zamračeném dni), je malý/nízký dynamický rozsah. Tam, kde je velký rozdíl mezi intenzitou světla ve světlých částech a intenzitou světla v tmavých částech scény, je velký dynamický rozsah (typicky když svítí slunce). Při focení (zejména krajin) se velmi často setkáváme se scénami, které mají vysoký dynamický rozsah. Digitální fotoaparáty zatím bohužel nejsou tak dokonalé, aby dokázaly vysoký dynamický rozsah zachytit do jednoho snímku. O část detailů tak obvykle přijdeme. Typicky si musíme vybrat, zda budeme exponovat „na stíny“ (tj. zachytíme dostatek detailů a kresby v tmavých částech, ale přijdeme o detaily v jasech), nebo „na světla“ (takže máme dobře zachycené jasy, ale přijdeme o detaily ve stínech), nebo „na střed“ (zachytíme maximum obrazových informací, ale obětujeme nejvyšší jasy a zároveň nejhlubší stíny).

Příklad: Ráno vstaneme a přijedeme k vodě. Slunce právě vychází – ideální čas na focení. Najdeme vhodné popředí pro kompozici a uděláme kvalifikovaný odhad: od nejjasnějšího slunce po nejtmavší stíny má scéna rozsah, dejme tomu třeba, 16 EV (expozičních stupňů). Náš fotoaparát však zvládne jen asi 12 EV. Logika věci napovídá, že když je něčeho 16, tak se to jen těžko vejde do něčeho s kapacitou 12. Při fotografování tak musíme zvolit, zda zachytíme rozsah 0-12 EV (stíny), 4-16 EV (světla) nebo něco mezi tím: 2-14 EV (střed).

Abychom mohli mít celý dynamický rozsah v jednom snímku tj. dobře prokreslené nejvyšší jasy i nejhlubší stíny, musíme na to jít oklikou. Jinými slovy, obejít fyzikální limity nedokonalé techniky. Tento problém může dost dobře vyřešit přechodový filtr, který ztmaví pouze vybranou – nejsvětlejší – část obrazu (zpravidla oblohu) a tím sníží dynamický rozsah scény. Kdo jej nemá nebo z nejrůznějších důvodů nechce používat, může si pomoci metodou HDR. Podstatou HDR je pořídit více snímků s různou expozicí, abychom zachytili dostatek detailů jak v jasech, tak ve stínech, a poté v PC obrazy prolnout tak, aby divák měl pocit, že se dívá na jedinou fotku.

Jak fotit HDR?

Existují v zásadě dvě metody. Jedna je víceméně automatická, druhá vyžaduje o trochu více práce. Obě metody se označují anglickým „bracketing“, v překladu něco jako „odstupňování expozice“.

Automaticky – většina dnešních fotoaparátů je vybavena funkcí bracketing („BKT“), která umožňuje vyfotit předem daný počet snímků s předem daným odstupňováním. Pokud chceme tuto metodu použít, stačí funkci na fotoaparátu aktivovat, nastavit parametry a pak už jen mačkat spoušť (jednou či vícekrát podle toho, zda náš fotoaparát umí/neumí sekvenční snímání). Já typicky používám nastavení „3 snímky s rozdílem 2 EV“ (jedna expozice na střed, jeden snímek podexponovaný o 2 EV od středu a jeden přeexponovaný o 2 EV nad střed); tím dokážu zachytit o 4 EV větší rozsah, než je můj fotoaparát schopen zvládnout – třeba těch výše uvedených 16 EV. Fotit můžete v jakémkoliv automatickém (P, Auto) nebo poloautomatickém (A, S) režimu (vše kromě manuálu). Výhodou této metody je, že focení je velmi rychlé a nemusíme nad ničím přemýšlet. Nevýhodou je, že jsme omezeni přednastaveným počtem snímků (podle modelu fotoaparátu), že rozsah scény nemusíme odhadnout úplně přesně a že fotoaparátem změřený „střed“ je úplně jinde, než bychom si sami představovali.

Manuálně – tato metoda je o něco pracnější, podává však výsledky s nekompromisní přesností. Základem je manuální expoziční režim (ISO, čas i clonu nastavujeme ručně). Typicky zvolíme nejnižší ISO (kvůli šumu) a vhodnou clonu (kvůli hloubce ostrosti) a postupně měníme pouze čas expozice, přičemž nejsme omezeni počtem snímků. Fotíme prostě tolik snímků, kolik potřebujeme k zachycení celého dynamického rozsahu a s takovým odstupem, který si sami zvolíme. Na histogramu pak kontrolujeme, abychom zachytili dostatek detailů ve stínech i v jasech. Výhodou je ta nekompromisní přesnost. Potenciálním problémem mohou být pohybující se předměty (typicky vodní vlny a mraky), které mezi jednotlivými expozicemi mění svou polohu, a je tedy nutné při prolínání v PC dávat větší pozor.

Při obou metodách se vyplatí použít stativ. Jednak snímky (a to nejen ty exponované „na stíny“) mohou mít expoziční čas tak dlouhý, jaký z ruky nedokážeme bezpečně udržet, a jednak později při zpracování bude mít váš počítač jednodušší práci se zarovnáváním. Kdo má dálkovou spoušť, mohu ji jen doporučit (nic nenaštve víc, než když fotoaparát pečlivě umístěný na stativu roztřesete vlastní rukou při mačkání spouště). Mějte na paměti, že čím vyšší odstup mezi jednotlivými snímky zvolíte, tím hůře se vám pak budou v PC prolínat. 2 EV jsou takové rozumné maximum, více už bych nedoporučoval. Focení do RAW snad nemusím připomínat. Jakou metodu zvolíte, už nechám na vás. Není to tak, že by jedna byla dobrá a druhá špatná. Každá má své výhody a nevýhody. Zvolte tu, která bude více vyhovovat povaze vaší fotografické osobnosti J.

Pořízením zdrojových snímků končí první polovina cesty k HDR fotografii. Pokud jste smysluplně zkomponovali a neroztřásli, čekají vás doma u PC vzrušující chvíle při druhé polovině kreativního procesu – vyvolávání snímku metodou prolínání více expozic (multiple exposure blending).

2. díl: HDR – zpracování v PC

… [ o ] …