Jak fotit panorama

Co je to panorama

Panoramatická fotografie je fotka zpravidla širokoúhlá. Poměr stran takové fotky je větší než klasické standardizované formáty (3:2 nebo 4:3), zpravidla 16:9 a více. Panorama můžeme vytvořit dvěma způsoby:
1. falešné panorama – vyfotíme scénu širokoúhlým objektivem a fotku v editoru shora a zespodu ořízneme;
2. pravé panorama – vyfotíme několik fotek, které v editoru složíme dohromady.

Proč se to dělá

Inu, důvody mohou být různé. Nemáme-li dostatečně širokoúhlý objektiv, je to cesta, jak dostat do záběru celou scénu. Nemáme-li dostatečné rozlišení, je to cesta, jak vytvořit fotku s několikanásobně jemnějšími detaily pro tisk na velké formáty. Ale když o tom tak přemýšlím,  počty megapixelů v dnešních fotoaparátech několikanásobně převyšují požadavky běžných lidí (na tisk formátu A4 stačí 3 Mpix).

 

Kde je zádrhel

Jak asi tušíte, vyfotit a poskládat dobré panorama není tak úplně triviální záležitost. I když software pro skládání panoramat je čím dál dokonalejší, musíme ctít určité principy a postupy, abychom na konci dostali uspokojivý výsledek. Při pořizování zdrojových snímků musíme totiž mezi jednotlivými stisky spouště hýbat (rotovat) s fotoaparátem. Přitom ale není jedno, jak rotujeme – ideálně by se fotoaparát měl otáčet kolem tzv. nodálního bodu, aby nedocházelo k chybě paralaxe (parallax error). Nodální bod se nachází v objektivu fotoaparátu, přesněji tam, kde je umístěna clona. Pokud nebude fotoaparát rotovat kolem nodálního bodu, dojde k paralaxní chybě. Tím se značně zvyšuje riziko, že naše panorama nebude poskládané dobře – uvidíme nenavazující linie nebo např. posuny blízkých objektů po pozadí.

O takové panorama asi nikdo nestojí… Zkusme to tedy lépe.

Jak najít nodální bod

Nejlépe tak, že si najdeme dva objekty, které jsou od nás různě daleko (jeden v popředí, jeden v pozadí), a umístíme je do vzájemného zákrytu (oba body spolu s naším fotoaparátem leží v přímce). Pokud při rotaci fotoaparátu na pravou nebo levou stranu body mění vzájemnou polohu, dochází k paralaxní chybě. Je nutno zvolit jiný bod otáčení. Pokud při rotaci fotoaparátu nepozorujeme změnu vzájemné polohy obou bodů, našli jsme nodální bod. (Jupí!)

 

Jak fotit

V praxi se tedy snažíme paralaxní chybu odstranit nebo maximálně minimalizovat, aby software v počítači měl vůbec šanci panorama správně složit (čím menší bude paralaxní chyba, tím jednodušší to pro něj bude). Důležité je dostatečné překrytí jednotlivých snímků – obecně se doporučuje 30% (čím více, tím lépe). Existují cca tři základní metody, které se liší množstvím vybavení a – přirozeně – přímo úměrně tomu také dokonalostí složeného panoramatu:

1. Bez vybavení

Pokud máte jen fotoaprát, nemusíte ho ještě házet do žita. Základem metody je za pevný bod prohlásit svoji levou nohu a přenést na ni celou váhu těla. Kolem této nohy (jako pomyslného středu kružnice) budete otáčet celé tělo tak, že pravou nohou opíšete část kružnice směrem vzad. Přitom se budete snažit držet fotoaparát v nezměněné pozici (výška, náklon atd.). Nejméně přesná metoda, ale budete-li mít trochu štěstí a dobrý software, vyjde to.

2. Stativ

Obyčejný stativ (zde najdete rady, jak vhodný stativ vybrat) má každý fotograf, který to myslí jen trochu vážně. Použití pro panorama je ale lehce odlišné – rozhodně nečekejte, že upnout fotoaparát na stativ a točit hlavou (stativu) je správný postup! Místo toho zkuste hlavu stativu sevřít do pěsti a palec vytrčit nahoru jako opěrný bod. Na špičku palce potom umístíte objektiv a fotoaparát budete rotovat na tomto opěrném bodu. Je to o hodně přesnější než první metoda, navíc máte možnost poměrně dobře kontrolovat míru paralaxní chyby.

3. Stativ + panoramatická hlava

Specializované vybavení pro tvorbu panoramat. Pokud jím disponujete, máte zcela vyhráno. Kvalitní pano hlava má dvě nezávislá ramena a dovoluje přesně najít a zachovat nodální bod. Pořídit ji můžete „již od“ bratru lidových 5-6 tisíc Kč. Chcete-li se panoramatické fotografii věnovat cíleně, je to volba pro vás.

 

Poznámka k nastavení fotoaparátu

V průběhu fotografování se doporučuje používat manuální režim – jednotlivé fotografie je možné bezchybně a jednolitě spojit pouze v případě, že jsou stejně exponované a stejně barevné. V automatickém nebo poloautomatickém režimu změříte expozici jednotlivých částí scény. Pokud se hodnoty liší, zvolíte rozumný kompromis a hodnoty času, clonového čísla a citlivosti nastavíte v manuálním režimu. Totéž platí pro nastavení bílé (!) – zejména v případě, kdy fotíte do JPEG (kdo fotí do RAW, může si směle dovolit na nastavení bílé zapomenout). Rovněž doporučuji vypnout automatické zaostřování, aby každý snímek nebyl „omylem“ zaostřen někam jinam.

Poté už zbývá jen svěřit fotografie počítači, který si s jejich složením poradí. K nejlepším programům pro skládání panoramat patří AutoPano Giga, Photoshop (CS6 a novější) a Lightroom CC.

. . . [ o ] . . .

Jak vybrat stativ

Jelikož jsem se s tímto tématem sám nedávno potýkal, rozhodl jsem se, že se pokusím vám ostatním usnadnit cestu prostřednictvím tohoto postu. Výběr stativu totiž není radno podceňovat (ostatně stejně jako výběr jakékoliv jiné věci), protože se jedná o investici na několik let dopředu a ne o tatranku ke svačině (ovšem, ani tu se nevyplatí podcenit).

Svůj první stativ jsem si koupil ještě za dávných studentských let. Stál 799 Kč a šlo o model Hama Star 63. Hliníkové nohy, vypadal poměrně robustně oproti svým hubenějším sourozencům, kteří byli o něco levnější. V tu chvíli jsem ještě netušil, kolik trápení s ním budu v příštích letech mít. Teprve postupně jsem zjišťoval, kolik věcí ten krám nemá a neumí (grrrrrrrr Hama), a fotil jsem s ním stále víc a víc nerad. Nemám totiž rád vybavení, které překáží v práci. Až jednoho dne pověstný pohár trpělivosti přetekl a nastal čas výměny.

Následující řádky obsahují pár postřehů o tom, jak vybrat vhodný funkční stativ, který vám nebude při práci překážet, a na co si dát pozor. Předem upozorňuji, že půjde o fotografický tripod, nikoliv o monopod či stativ pro natáčení videa.

Materiál základny

Hlavní otázkou je volba materiálu. Mainstream má dnes dvě paralelní koleje, a to hliník a karbon. Jak se dá asi očekávat, každý má své výhody a nevýhody. Hliníkový stativ je řádově levnější. Má také vyšší hmotnost, což je nepohodlné pro cestování. Výhodou však je, že když vám upadne na zem nebo s ním nešťastnou náhodou klepnete o kámen, nic se mu nestane (maximálně poškrábete lak). Stativ karbonový má podstatně nižší hmotnost. Čím nižší však je hmotnost, tím je také menší stabilita (relativně k váze fotoaparátu plus objektivu). Čím těžší fotoaparát máte, tím robustnější by měl být i váš stativ. Není totiž nic horšího, než když stativ neplní svou základní funkci – být stabilní. Se stabilitou souvisí i další parametr – počet sekcí nohou. Zpravidla máte na výběr 3, 4 nebo 5 sekcí, přičemž platí pravidlo, že čím méně sekcí, tím vyšší stabilita (méně vůči sobě pohyblivých částí). Méně sekcí však znamená také větší transportní velikost.

Na peníze to vychází asi tak, že za cenu karbonové základny můžete mít robustní hliník a kvalitní hlavu k tomu (a ještě zbyde na tatranky ke svačině). Existuje ještě jedna varianta – čínský karbon. Cena jako evropský hliník. Lákavé, že? Já jsem se však rozhodl neriskovat. Takový stativ si musíte nechat dovézt (minimálně přes Amazon) a v případě reklamace či nutnosti servisního zásahu se vám taková levná koupě hezky prodraží, jelikož v tuzemsku nenajdete ani prodejní partnery, natož pak oficiální zastoupení nebo servisní středisko.

Já jsem šel cestou poměrně konzervativní. Materiál hliník, počet sekcí 4. Rozumný kompromis mezi stabilitou, hmotností a transportní velikostí. A k tomu evropská cena.

Hlava

Nedílnou součástí stativu je tzv. „hlava“, neboli ta část, na kterou se upevňuje fotoaparát. Levnější stativy mají hlavu pevně spojenou se základnou. Standardem ale je mít zvlášť základnu a zvlášť hlavu, abyste mohli jedno nebo druhé v případě potřeby vyměnit. Hlavy bývají nejčastěji kulové (univerzální) nebo třícestné s možností aretovat nezávisle jednotlivé osy pohybu. (Zvláštní třídou jsou potom hlavy panoramatické. Ty záměrně vynechám, protože to už je v podstatě jednoúčelové specializované příslušenství, které běžný amatér nevlastní.) Já jsem vybral kulovou hlavu, jelikož umožňuje snadnou a téměř neomezenou manipulaci a je nejvhodnější pro situace, kdy základna stativu nestojí vodorovně. A to v přírodě bývá dost často. Rychlejší a pohodlnější než zkracovat a prodlužovat jednotlivé nohy stativu metodou pokus-omyl (grrrrrrrrrrr Hama) je srovnat fotoaparát „do váhy“ (resp. do horizontu) pomocí kulové hlavy. Opět platí pravidlo, že čím větší a těžší fotoaparát a objektivy máte, tím robustnější by měla být i samotná hlava.

Další funkce

Dobrý stativ má možnost vyklopit jednotlivé nohy základny do více než jedné polohy (např. 45°, 80°, 90°), a to nezávisle na sobě. Můžete se tak s fotoaparátem dostat k zemi blíže než na půl metru (grrrrrr Hama). Vybírejte takový stativ, který má samostatný středový sloupek. Ten se zpravidla dá vertikálně posouvat, v lepším případě také otočit vzhůru nohama (pro makro fotky blízko u země) a vyklopit do horizontální polohy. Kombinace nezávislých vyklápěcích nohou, výklopného středového sloupku a kulové hlavy vám poskytne dostatečnou polohovací volnost na v podstatě jakoukoliv situaci. Příjemné je, když horní části nohou stativu – tam, kde je zpravidla držíte rukama – jsou obaleny pěnovou gumou. To oceníte zejména v zimě, kdy vám nebudou ruce (a jazyky) přimrzat k hliníkovým nohám (grrrrrrrrr Hama). Kdo se rozhodne pro karbon, je v pohodě. Samozřejmostí by měla být rychloupínací destička. Tu přišroubujete k tělu vašeho fotoaparátu a upevnění ke stativu je pak otázkou vteřiny.

Shrnutí

Záměrně nejmenuji žádné značky. Určitě bych na nějakou zapomněl a majitelé těchto stativů, kteří sem náhodou zabrousí, by po mně mohli házet virtuální kameny. Nakonec přidám souhrn nejdůležitějších bodů, které je vhodné při výběru stativu vzít v úvahu:

  • materiál: jde-li vám o peníze, berte hliník. Jde-li vám o váhu, zvolte karbon;
  • hlava: určitě na ní nešetřete, nebojte se za ni dát stejné peníze jako za základnu;
  • základna: preferujte nezávislé plně výklopné nohy a také středový sloupek pro maximální volnost polohování;
  • váha a nosnost jak základny tak hlavy stativu by měly být dostatečně dimenzované na hmotnost těla vašeho fotoaparátu plus největšího objektivu.

Já jsem zvolil Vanguard AltaPro 264 s kulovou hlavou AB-100. Je to pořádný kus poctivého nářadí. Není z nejlehčích, 2,3 kg. Váha je zřejmě jeho největší slabinou, ale zároveň jeho největší výhodou. A mám-li zvolit mezi váhou a stabilitou, beru za všech okolností stabilitu. K čemu mi bude 637 gramů váhy, které jsem nemusel přinést na lokaci, když se stativ kymácí ve větru?

. . . [ O ] . . .

Jak fotit HDR (2)

HDR – zpracování v PC

První díl: Jak fotit HDR (1)

Usedli jste doma k PC, připojili fotoaparát nebo vetkli paměťovou kartu do čtečky a netrpělivě čekáte, až se vám fotografie objeví na monitoru. Ještě před samotným prolínáním je potřeba udělat základní přípravu snímků (já ji provádím v Adobe Lightroom). Vyberete si jeden dobře exponovaný snímek (typicky „střed“ či ten světlejší ze dvou), na kterém uděláte nezbytné korekce – vyvážení bílé, vyklonování smetí na čipu/objektivu či objektů, které se vám do snímku nehodí, případně drobné úpravy expozice. U zbývajících snímků jen synchronizujete nastavení se základní fotkou tak, aby kromě expozice byly všechny stejné. Poté všechny fotky ze série označíte a exportujete do aplikace, ve které budete prolínat. V tomto bodě je nutné vybrat, jakým způsobem chcete pokračovat dál. Jak už to tak bývá, máte na výběr dvě možnosti – automatickou a manuální.

Automatická

metoda spočívá v tom, že prolnutí snímků přenecháte počítači (nebo funkci vestavěné do vašeho fotoaparátu) a ten udělá vše za vás. Fotky prolne podle svého nejlepšího uvážení a nabídne vám výsledek, se kterým můžete dále pracovat. Pro PC existuje bezpočet aplikací, které svěřený úkol lépe či hůře zvládnou – z nejznámějších jsou to třeba Photomatix, Aurora HDR, HDR Efex Pro a další. Výhody – je to rychlé. Ale to je tak vše. Jak už to tak u automatických věcí bývá, nemáte nad procesem kontrolu a počítač automaticky kalkuluje a prolíná všechny obrazové body. Pár let jsem tu a tam s různými programy experimentoval, ale nikdy se mi nepodařilo dosáhnout uspokojivého výsledku. Fotky většinou vypadaly tak uměle (až groteskně), že první, co mě při pohledu na ně napadlo, bylo: „Hele, tady někdo prohnal fotky Photoshopem a moc to nezvládl“. A to je podle mě špatně. Já chci, aby vás jako první napadlo: „Wow, úžasné světlo! To musel být kouzelný okamžik. A to množství detailů… Moment, není to HDR? Nevím, nejsem si jistý.“ Dělat HDR proto, aby bylo na první pohled zřejmé, že je to HDR, a jakým softwarem bylo procesované (jako například zde), to není můj šálek kávy. Možná to fungovalo před sedmi, deseti lety (cca 2006), kdy to bylo neokoukané. Nechci samozřejmě nikomu upírat jeho záměr. Ať si každý dělá, co chce. Já to dělat nebudu. A tak jsem software pro automatické prolínání expozic proklel a navždy zavrhnul.

Manuální

metoda je pracnější a její podstatou je to, že fotky „navrstvíte“ na sebe, z každé necháte viditelné jen něco a ostatní části skryjete. Můžete si to (velmi zjednodušeně) představit jako skládačku. Položíte na stůl základní obrázek, zehdr-1 kterého ale má být vidět jen spodní část. Pak vezmete jiný obrázek (resp. stejný obrázek, ale jinak exponovaný), ze kterého má být vidět jen horní část. Spodek mu vygumujete a umístíte na stávající vrstvu. Ve výsledku tak vidíte z každého obrázku jen část. Tento postup ale předpokládá, že aspoň trochu víte, jak se ve Photoshopu dělají výběry a co je to maska vrstvy. Klíčové je dobře zvládnout přechody mezi jednotlivými vrstvami, tak aby nebylo poznat, kde jedna fotka končí a jiná začíná. Jakmile jsou expozice dobře prolnuté, můžete pokračovat libovolně dlouho v dalších úpravách. Je to více práce s předpokladem trochy samostudia. Ale odměnou za vynaložené úsilí vám budou fotky, které vypadají realisticky, aniž by z nich hlasitě křičelo „Hodina a dvacet minut v editoru!“.

Samotný proces prolínání ve Photoshopu je víceméně technická záležitost a její úspěšnost závisí do velké míry na zkušenostech. A já jsem si na začátku předsevzal, že tento blog bude více o fotkách než o technice, a to chci dodržet. Podrobnější vysvětlení by vydalo na několik samostatných kapitol a zahrnovalo by velké množství pro laiky obskurně znějících termínů, takže se do toho raději nebudu pouštět (vážní zájemci si vygooglí „luminosity masks“). Tak se místo toho radši pokochejte prvními pokusy 🙂

… [ o ] …

Jak fotit HDR (1)

Co je to HDR a dynamický rozsah

HDR je zkratka pro „High Dynamic Range“ neboli „vysoký dynamický rozsah“. Obvykle se tím označuje fotografie, která zachycuje dynamický rozsah vyšší, než dokáže náš fotoaparát pojmout do jednoho snímku. Nejlepší ale asi bude začít hezky od začátku.

Každá scéna má určitý rozdíl mezi jasy (světlé části scény) a stíny (tmavé části). Tomuto rozpětí mezi nejvyššími jasy a nejhlubšími stíny se říká dynamický rozsah. Různé scény mají různý dynamický rozsah. Tam, kde je malý rozdíl mezi jasy a stíny (např. při zamračeném dni), je malý/nízký dynamický rozsah. Tam, kde je velký rozdíl mezi intenzitou světla ve světlých částech a intenzitou světla v tmavých částech scény, je velký dynamický rozsah (typicky když svítí slunce). Při focení (zejména krajin) se velmi často setkáváme se scénami, které mají vysoký dynamický rozsah. Digitální fotoaparáty zatím bohužel nejsou tak dokonalé, aby dokázaly vysoký dynamický rozsah zachytit do jednoho snímku. O část detailů tak obvykle přijdeme. Typicky si musíme vybrat, zda budeme exponovat „na stíny“ (tj. zachytíme dostatek detailů a kresby v tmavých částech, ale přijdeme o detaily v jasech), nebo „na světla“ (takže máme dobře zachycené jasy, ale přijdeme o detaily ve stínech), nebo „na střed“ (zachytíme maximum obrazových informací, ale obětujeme nejvyšší jasy a zároveň nejhlubší stíny).

Příklad: Ráno vstaneme a přijedeme k vodě. Slunce právě vychází – ideální čas na focení. Najdeme vhodné popředí pro kompozici a uděláme kvalifikovaný odhad: od nejjasnějšího slunce po nejtmavší stíny má scéna rozsah, dejme tomu třeba, 16 EV (expozičních stupňů). Náš fotoaparát však zvládne jen asi 12 EV. Logika věci napovídá, že když je něčeho 16, tak se to jen těžko vejde do něčeho s kapacitou 12. Při fotografování tak musíme zvolit, zda zachytíme rozsah 0-12 EV (stíny), 4-16 EV (světla) nebo něco mezi tím: 2-14 EV (střed).

Abychom mohli mít celý dynamický rozsah v jednom snímku tj. dobře prokreslené nejvyšší jasy i nejhlubší stíny, musíme na to jít oklikou. Jinými slovy, obejít fyzikální limity nedokonalé techniky. Tento problém může dost dobře vyřešit přechodový filtr, který ztmaví pouze vybranou – nejsvětlejší – část obrazu (zpravidla oblohu) a tím sníží dynamický rozsah scény. Kdo jej nemá nebo z nejrůznějších důvodů nechce používat, může si pomoci metodou HDR. Podstatou HDR je pořídit více snímků s různou expozicí, abychom zachytili dostatek detailů jak v jasech, tak ve stínech, a poté v PC obrazy prolnout tak, aby divák měl pocit, že se dívá na jedinou fotku.

3ptych-2

Jak fotit HDR?

Existují v zásadě dvě metody. Jedna je víceméně automatická, druhá vyžaduje o trochu více práce. Obě metody se označují anglickým „bracketing“, v překladu něco jako „odstupňování expozice“.

Automaticky – většina dnešních fotoaparátů je vybavena funkcí bracketing („BKT“), která umožňuje vyfotit předem daný počet snímků s předem daným odstupňováním. Pokud chceme tuto metodu použít, stačí funkci na fotoaparátu aktivovat, nastavit parametry a pak už jen mačkat spoušť (jednou či vícekrát podle toho, zda náš fotoaparát umí/neumí sekvenční snímání). Já typicky používám nastavení „3 snímky s rozdílem 2 EV“ (jedna expozice na střed, jeden snímek podexponovaný o 2 EV od středu a jeden přeexponovaný o 2 EV nad střed); tím dokážu zachytit o 4 EV větší rozsah, než je můj fotoaparát schopen zvládnout – třeba těch výše uvedených 16 EV. Fotit můžete v jakémkoliv automatickém (P, Auto) nebo poloautomatickém (A, S) režimu (vše kromě manuálu). Výhodou této metody je, že focení je velmi rychlé a nemusíme nad ničím přemýšlet. Nevýhodou je, že jsme omezeni přednastaveným počtem snímků (podle modelu fotoaparátu), že rozsah scény nemusíme odhadnout úplně přesně a že fotoaparátem změřený „střed“ je úplně jinde, než bychom si sami představovali.

Manuálně – tato metoda je o něco pracnější, podává však výsledky s nekompromisní přesností. Základem je manuální expoziční režim (ISO, čas i clonu nastavujeme ručně). Typicky zvolíme nejnižší ISO (kvůli šumu) a vhodnou clonu (kvůli hloubce ostrosti) a postupně měníme pouze čas expozice, přičemž nejsme omezeni počtem snímků. Fotíme prostě tolik snímků, kolik potřebujeme k zachycení celého dynamického rozsahu a s takovým odstupem, který si sami zvolíme. Na histogramu pak kontrolujeme, abychom zachytili dostatek detailů ve stínech i v jasech. Výhodou je ta nekompromisní přesnost. Potenciálním problémem mohou být pohybující se předměty (typicky vodní vlny a mraky), které mezi jednotlivými expozicemi mění svou polohu, a je tedy nutné při prolínání v PC dávat větší pozor.

Při obou metodách se vyplatí použít stativ. Jednak snímky (a to nejen ty exponované „na stíny“) mohou mít expoziční čas tak dlouhý, jaký z ruky nedokážeme bezpečně udržet, a jednak později při zpracování bude mít váš počítač jednodušší práci se zarovnáváním. Kdo má dálkovou spoušť, mohu ji jen doporučit (nic nenaštve víc, než když fotoaparát pečlivě umístěný na stativu roztřesete vlastní rukou při mačkání spouště). Mějte na paměti, že čím vyšší odstup mezi jednotlivými snímky zvolíte, tím hůře se vám pak budou v PC prolínat. 2 EV jsou takové rozumné maximum, více už bych nedoporučoval. Focení do RAW snad nemusím připomínat. Jakou metodu zvolíte, už nechám na vás. Není to tak, že by jedna byla dobrá a druhá špatná. Každá má své výhody a nevýhody. Zvolte tu, která bude více vyhovovat povaze vaší fotografické osobnosti J.

Pořízením zdrojových snímků končí první polovina cesty k HDR fotografii. Pokud jste smysluplně zkomponovali a neroztřásli, čekají vás doma u PC vzrušující chvíle při druhé polovině kreativního procesu – vyvolávání snímku metodou prolínání více expozic (multiple exposure blending).

2. díl: HDR – zpracování v PC

… [ o ] …

Jak fotit svatbu (6) – Úpravy v PC

Předchozí díly:

Jak fotit svatbu (1) – Úvod
Jak fotit svatbu (2) – Přípravy
Jak fotit svatbu (3) – Obřad a portréty skupin
Jak fotit svatbu (4) – Portréty novomanželů
Jak fotit svatbu (5) – Hostina

 

Svatba skončila, přijeli jste domů. Co obvykle dělám ihned po návratu nebo jako první věc druhý den ráno, je ZÁLOHA. Přehraju všechny fotky do počítače, ale na paměťových kartách je zatím nechávám. Na čím více místech jsou, tím menší je pravděpodobnost, že o ně přijdete.

Software

Na úpravy fotek se mi nejvíce osvědčil Adobe Lightroom (LR). Aby zde nedošlo k elementární desinterpretaci. Popisuji zde svůj vlastní způsob. Nikomu nic nevnucuji, jsem si vědom, že každý má své vlastní postupy, takže tento díl berte spíš jako náhled toho, jak se to taky dá dělat (když o tom tak přemýšlím, platí to vlastně pro všechny díly Průvodce). Volím právě LR – kvůli skvělému workflow už od okamžiku, kdy vložíte paměťovou kartu do čtečky. V jednom kroku fotky hromadně překopírujete na HDD počítače, importujete do katalogu LR pro úpravy, můžete jim také přiřadit klíčová slova, do metadat vložit informace o copyrightu a třeba provést přednastavenou základní tonální úpravu. Ještě v tomtéž kroku můžete zvolit, zda chcete vytvořit sekundární zálohu všech fotek.

Úpravy

Poté, ještě před úpravou, všechny fotky jednu po druhé prohlédnu a označuji odpad pro smazání – fotky neostré, expozičně a kompozičně zpackané, horší z dvojic atd. Prostě všechny, u nichž „odpad“ je to první, co vás při pohledu na ně napadne. Obvykle to bývá plus mínus 10% z celkového počtu. Beru to tak, že čím víc fotek smažu, tím míň jich budu v další fázi zpracovávat. Po smazání odpadu přicházejí na řadu úpravy. Barevnost, tonalita, základní retuš (pokud je nezbytná), ostrost, vinětace, ořez. Podstatnou výhodou LR je možnost kopírovat úpravy z jedné fotky na jinou – takže u typově stejných fotek upravíte zpravidla jen tu první a u ostatních prostě jen synchronizujete nastavení (teď už víte, proč se vyplatí fotit obřad v manuálním režimu) a individuálně doladíte jen ořez. Každý upravuje podle sebe a vlastního vkusu, takže asi nemá smysl chodit do větších podrobností.
DSC_9806-final2

Edit

Jakmile jsou fotky upraveny, přichází na řadu edit. Zde si dovolím otevřít malé lingvistické okénko: anglické „edit“ se do češtiny obvykle překládá otrocky jako „úprava“, přičemž se tím myslí úprava barevných a tonálních parametrů fotky. Tyto úpravy se však v angličtině řadí pod výraz „retouch“ (retušovat) nebo (v terminologii LR) přesnější „develop“ (vyvolat), což zřejmě cíleně evokuje temnou komoru z doby kinofilmu. Proces se v podstatě nezměnil, akorát chemikálie teď mají podobu jedniček a nul (a nepáchnou). „Edit“ významově odpovídá procesu tvorby výběru (omezení počtu). LR dovoluje každé fotce přiřadit až pět stupňů hodnocení. Všechny fotky znovu prohlédnu a ty, které se mi líbí, označím třemi hvězdičkami. Mám na paměti, že vyprávím příběh svatebního dne, takže v tomto primárním výběru nesmí chybět žádný důležitý okamžik. Tento prvotní edit poté redukuji tak dlouho, dokud nezbude finální výběr o velikosti 70-110 fotek (cca 10-15% celkového počtu). To zabere několik dní (člověk získá větší odstup) a obvykle vyžaduje spolupráci další osoby (nezaujatý pohled). Poté všechny fotky exportuji do univerzálního formátu jpg (obvykle ve třech velikostech rozlišení – původní, střední pro tisk do 12×18 a malé pro web a posílání mejlem. Samozřejmostí je záloha provedených úprav pro každou fotku (abych případně příště nemusel fotky upravovat znovu).

LR nabízí další možnosti zpracování hotových fotek v modulech Tisk, Web (vytvoření jednoduché html fotogalerie a odeslání na FTP server), Kniha (design fotoknihy a odeslání do výroby ke zpracovateli Blurb do USA, což je sice technicky možné, ale pro nás Evropany asi zbytečně drahé) a Slideshow (tvorba videoklipu). Já osobně tyto moduly nevyužívám, což samozřejmě neznamená, že úpravou fotek to pro mě končí. Můžete také nabídnout řadu doplňkových služeb.

Webová galerie

Jakmile je finální výběr připravený, ujasním si chronologické a logické pořadí fotek v příběhu svatebního dne a vytvořím na svém webu novou stránku s galerií (internet už mají dnes všichni a toto je nejrychlejší způsob doručení). Přístup na stránku opatřím (dočasně) heslem, které poté sdělím novomanželům – mají právo vidět fotky jako první a mají také právo si vybrat, komu povolí přístup (pamatujete se na to, když jsem zdůrazňoval, že všechno řídí oni?). Poskytuje jim to také určitý čas k tomu, aby fotky zhodnotili a případně upozornili, pokud se jim některé z nich nelíbí a proč. Jakmile novomanželé dovolí, heslo odstraním a galerii používám pro vlastní prezentaci.

Záloha

Fotky předávám novomanželům vypálené na DVD. Focení mě neživí (aktuálně, ale nikdy neříkej nikdy), takže si mohu dovolit dělat věci, které profesionální fotografové běžně nedělají. Kdyby profesionál dal novomanželům DVD s fotkami ve vysokém rozlišení, už by si od něj asi nekoupili tištěné fotky. Špatné pro business. Kromě tohoto DVD jsou všechny fotky vč. zdrojových souborů zálohovány u mě. Gigabyty jsou dnes levné a technologicko-cenový výhled do budoucna je veskrze příznivý.

Tisk

Pokud se na tom domluvíte, můžete zajistit i další služby – tisk fotografií dle vlastního výběru (vlastního novomanželům, ne vlastního vám) nebo třeba vytvoření luxusní fotoknihy. Pokud si novomanželé budou tisk zajišťovat sami, doporučte kvalitní minilab, se kterým máte zkušenosti. Bohužel se i tak někdy nevyhnete situaci, kdy ze své strany odvedete maximum – fotíte kvalitními skly, do RAWů, abyste zachytili maximum detailů, ladíte barvy Kelvin po Kelvinu na nelevném kalibrovaném monitoru tak aby byly co nejpřesnější atd. – a v posledním kroku celého procesu novomanželé vaše dosavadní úsilí o kvalitní výsledek spláchnou do toalety tím, že fotky pošlou vytisknout do nejmenované drogerie. Protože tam právě probíhá akce 0,99 Kč/ks na 100+ kusů. No nevemte to, když je to tak levné… Co na tom, že jsou na fotkách všichni oranžoví jako mandarinka. Tohle je prostě risk, který musíte být připraveni přijmout, když dáte z ruky digitální soubory. Útěchou vám může být to, že se na takové fotky nebudete muset dívat:-). Pokud takový risk nechcete přijmout, nedávejte digitální soubory ve vysokém rozlišení z ruky. Výčet doplňkových služeb tím zdaleka nemusí skončit. Záleží jen na vaší fantazii, jak pestrou paletu možností chcete nabízet.

* * *

Tímto vám upřímně gratuluji, prokousali jste se šestidílným pokusem o sepsání Fotografova průvodce po svatebním dni. Nečekal jsem, že to vydržíte tak dlouho. Pokud vám Průvodce v nějakém směru pomohl lépe se připravit, utřídit myšlenky či optimalizovat proces focení svatby, pak splnil svůj účel. Pokud ne, tak buď A) jste frajeři a máte to zmáknuté, nebo B) někde jsem udělal chybu. Pokud B) je správně a víte kde, dejte mi prosím vědět. Díky a dobré světlo!

 

Návrat na Přehled

Jak fotit svatbu (5) – Hostina

Předchozí díly:

Jak fotit svatbu (1) – Úvod
Jak fotit svatbu (2) – Přípravy
Jak fotit svatbu (3) – Obřad a portréty skupin
Jak fotit svatbu (4) – Portréty novomanželů

 

DSC_9584
Tady jste už zase fotoreportérem, takže mějte oči otevřené, čočky čisté a buďte připraveni.

Hostina má v českých luzích a hájích určitá pravidla, pramenící ze zvyklostí. Mezi okamžiky, které by určitě neměly na fotkách chybět, patří zejména:

– úvodní přípitek novomanželů s překvapením aneb kdo bude nosit „kalhoty“
– zametání střepů
– slavnostně prostřená svatební tabule
– společné krmení
– dort a jeho krájení
– proslovy důležitých a přípitek
– první tanec

Času je dost, teď už se nikam nespěchá. Soustřeďte se tedy na to, ať máte pokryto vše důležité. Můžete přidat portréty svatebních hostů v průběhu večera, zejména u rodin s dětmi to mívá smysl.

Za velmi důležité považuji detaily. Pro celistvost příběhu asi nemá moc význam fotka, na které švagr tlačí knedlík do hlavy. Bude-li ale v konečném výběru chybět detail dortu nebo výzdoby stolů, je to trošičku průšvih. V této fázi platí více než kde jinde: detaily, detaily, DETAILY! K většině focení budete asi potřebovat blesk na drobné přisvětlení. Je-li to možné, využijte přirozeného světla. Platí zde vesměs to stejné, co pro obřad. Těžkou práci koná přirozené světlo (pokud je).

 

Experimentujte

Máte-li stativ, můžete u večerních radovánek zkusit pár experimentů s expozičním časem, nastavení bílé atd. Zkuste zapojit i blesk. Kombinace dlouhých časů závěrky a synchronizace blesku na druhou lamelu umí vyprodukovat zajímavé výsledky. (Poznámka pro nezasvěcené, věci znalí mohou přeskočit: dlouhý čas závěrky způsobí, že fotka je rozmazaná. Čím delší čas, tím je fotka rozmazanější. Pokud scénu osvětlíte bleskem na konci expozice, na malilinkatou chviličku, těsně před zavřením závěrky, všechno zmrazíte. Blesk je totiž opravdu bleskový, trvá třeba tisícinu nebo dvoutisícinu vteřiny.) S rychlostí závěrky experimentujte, zkuste půl vteřiny, vteřinu, dvě, tři a vraťte se k tomu, co podle vás fungovalo nejlíp. Když v průběhu expozice ještě „zazoomujete“, vznikne například něco takového:DSC_0120

Znovu zdůrazním, že v této fázi je dostatek času na experimenty. Tou dobou už stejně 99% všech fotek i důležitých momentů máte za sebou, takže už nemůžete nic ztratit, jen získat. Zkuste použít i blesk mimo sáňky fotoaparátu (jak jste si v minulé kapitole prokázali tu laskavost). Někdy se vám může podařit fotka, kterou jste původně ani nečekali (ale to novomanželům neříkejte – celou dobu se musíte tvářit, že víte, co děláte ;-)). Takhle třeba nasadíte blesk na stojan, na blesk plný CTO gel, aktivujete bezdrátový režim (nebo připojíte rádiový odpalovač) a postavíte ho na chodník před recepci (spolu s asistentkou, která stojan pohlídá, aby nepadl do nepravých rukou). A simulujete západ slunce, který v červnu v 5 hodin odpoledne je i na severní hemisféře na míle a hodiny daleko. Vhodnou kombinací expozičního času, clony a výkonu blesku sladíte denní světlo s tím bleskovým (pozor na synchročas) a je to :-). Scénu si nachystejte dopředu a realisticky vyhodnoťte její potenciál, ať novomanžele nezatěžujete půl hodiny něčím, co pak v PC rovnou smažete.DSC_3177


Rada č. 9
sestává ze dvou pravidel a je asi tou nejuniverzálnější, na kterou jsem kdy narazil. Neplatí jen pro svatby, ale veškeré focení čehokoliv.
Pravidlo č. 1: Vyfoťe to.
Pravidlo č. 2: Vyfoťte to líp.
Smyslem prvního pravidla je, abyste nezmeškali žádný důležitý okamžik (jakákoliv fotka je lepší než žádná fotka). Smyslem druhého pravidla je, abyste neusnuli na vavřínech. Na každou fotku, kterou uděláte, existuje lepší fotka té samé věci. Najděte ji a vyfoťte. Pokud uvidíte něco, co vás vizuálně přitahuje, udělejte klidně dvacet fotek toho samého. Každou trošku jinou, pochopitelně. Drobná změna kompozice, světla či focení z úplně jiné strany. Cokoliv. Cítíte-li potenciál, vyždímejte ho do sucha. Stojí to za to. Času je dost a pixely jsou zadarmo (i ty, co jsou mega), tak toho využijte.

 

Následuje: Jak fotit svatbu (6) – Úpravy v PC

Jak fotit svatbu (4) – Portréty novomanželů

Předchozí díly:

Jak fotit svatbu (1) – Úvod
Jak fotit svatbu (2) – Přípravy
Jak fotit svatbu (3) – Obřad a portréty skupin

 

Tato fáze přichází obvykle mezi obřadem a hostinou nebo před obřadem. Pokuste se zajistit, abyste na focení měli minimálně jednu celou hodinu času. Za každou chvíli navíc buďte rádi, ale hodinu považuji za rozumné minimum. Máte-li možnost, vezměte si s sebou asistenta nebo asistentku, která bude svítit, odrážet světlo a dbát na detaily (!), které vy jako fotograf můžete přehlédnout (nesrovnaný závoj, vykukující konec kravaty apod.). Zkrátka, víc očí víc vidí a víc uhlídá. Nemáte-li vlastního asistenta, zkuste pohledat mezi hosty. Na každé svatbě se najde někdo, kdo si rád zpestří program nevšedním zážitkem, který mu nabídkou asistence poskytnete.DSC_5256

Vaší devízou je možnost popustit uzdu svojí fantazii bez jakýchkoliv omezení. Vaším cílem je vytvořit ty nejkrásnější a nejoriginálnější fotky novomanželů, které jste kdy udělali. I vy se přece chcete zlepšovat a vyvíjet, takže se pokuste překonat výkon z minulé svatby. A příště zase zkusíte překonat výkon z této svatby.

Rekognoskujte

Rada č. 8: Máte-li tu možnost, zajeďte si na místo obřadu ještě před svatbou a v klidu si projděte možné lokace v okolí, pokud jste tam ještě nebyli. Ve svatební den už budete mít díky tomu představu kam zajít a kam se naopak nepouštět. Někdy se třeba stává, že se u zámku či v kostele objeví lešení, jindy se může kácet starý strom apod. Jinými slovy – čas, který ušetříte při hledání vhodné lokace, můžete věnovat focení. A to je podle mě lepší 😉

Tvořte

V ostatních fázích dne jste víceméně pozorovatelem a snažíte se pečlivě vybrat a zachytit důležité okamžiky, které se dějí okolo vás. V této fázi naopak – jste architektem situací. Nezapomeňte, že svatební den patří novomanželům. Ale také vězte, že tato fáze je nejkreativnější z celého dne. Role se do určité míry obracejí a právě v této fázi můžete (a často musíte) novomanželům říkat, co mají dělat, aby fotky vypadaly dobře. Zkrátka, tady se od vás přímo očekává, že si budete vědět rady. Vy jste umělec, vy jste zodpovědný za výsledek. Pokud se fotky nepovedou, nebude za to moci nikdo jiný, než právě vy. Pro focení můžete mít připravené různé scénáře. Mám však za to, že lepší než vytvářet konkrétní situace, je vytvářet podmínky pro situace. Vytvoříte-li pouze podmínky a ne celou situaci, mají vzniklé okamžiky něco důležitého navíc – autenticitu. Docela se mi osvědčilo přivést novomanžele na lokaci a dát jim nekonkrétní úkol, např. „věnujte se sami sobě“. DSC_9201
Tím jsem vytvořil podmínky. Jak novomanželé se situací naloží, co udělají a jak se budou chovat, je jen na nich. Vaším úkolem je zachytit tyto jejich autentické momenty, pracovat se světlem a hlídat si pozadí a kompozici. V průběhu můžete udílet drobné pokyny, abyste vylepšili fotku, kterou jste právě udělali. Některé páry kooperují lépe než jiné a samy vymýšlejí variace situací. Když máte možnost spolupracovat s takovým párem, radujte se a nechte je tvořit, případně dotahujte jejich myšlenky do konce. Ve většině případů však vy jako fotograf vytváříte kostru (tzv. „drátěný model“) dění. Pokud se vám zdá, že situace „nefunguje“, přejděte dál a/nebo vymyslete něco jiného.

Když jste nafotili „jistotu“, zkuste trochu experimentovat. Světelně, kompozičně. Záleží jen na vás, kde máte hranu, jak moc k ní nebo za ni hodláte zajít a kolik z vašich návrhů budou novomanželé ochotni akceptovat.

Jak na světlo

Z hlediska světelného to bývá zpravidla o tom, jestli svítí ostré slunce nebo ne. Možnosti jsou zhruba následující:

  • Je pod mrakem

Máte vesměs volné pole působnosti. Lokačně nejste nijak omezeni – můžete jít, kam chcete (a kam nevěsta v šatech a lodičkách zvládne). Nebudete mít ostré hluboké stíny, což je bezpochyby výhoda. Ale pokud chcete vytvořit světelně zajímavější fotky, bude to chtít asi blesk.

  • Svítí slunce

V tomto případě máte k dispozici více světelných variant a možností, se kterými ale musíte umět pracovat. V každém případě se chcete vyhnout ostrým hlubokým stínům. Strategií je tedy

  1. najít (nebo vytvořit) expozičně milosrdný otevřený stín nebo
  2. polohovat novomanžele tak, abyste fotili do protisvětla (poloha slunce 10 až 14 hodin), čímž dostanete jejich obličeje do otevřeného stínu.

Variantou 1 se částečně přesouváte do situace „pod mrakem“, jen si pohlídejte pozadí. Varianta 2 je světelně zajímavější, někdy (častěji než zřídka) si však budete muset pomoci dodatečným světlem. Pokud se rozhodnete zaměstnat blesk, zpravidla budete nuceni volit vyšší clony (abyste se vešli do synchročasu blesku, zpravidla 1/200 nebo 1/250 sec.) a tím pádem budete mít méně rozostřené pozadí. Prokažte si jednu laskavost – v této fázi nepoužívejte přímý blesk nasazený na fotoaparátu. Pokud nevíte jak na to, začněte studovat (poděkujete mi později).DSC_9757

Alternativou je pak použití odrazné desky, kterou světlo ohnete zpět do tváří svatebního páru. Práce s odraznou deskou má 2 pravidla:
1. svítit z pozice „nad hlavou“ – spodní světlo je nepřirozené (většina běžného světla přichází shora), v extrémních situacích může být až strašidelné. A takové svatební fotky asi dělat nechcete.
2. čím je odrazná deska větší, tím více světla a na větší plochu můžete odrazit a tím lépe můžete světlo „dávkovat“. S odraznou deskou velikosti kapesního zrcátka moc velkou plochu nepokryjete. Plochu s rozměrem 1 metr považuji za minimum, nemusíte se bát ani mít odraznou desku velikosti (nad)průměrného asistenta, kterou můžete využít třeba i k vytvoření již zmíněného otevřeného stínu. Odrazná deska má proti blesku navíc 2 velké výhody: je levná a není omezena synchročasem. Můžete tedy používat libovolné kombinace expozičních hodnot tak, abyste co nejlépe dosáhli svého záměru (vize).

To je k této fázi asi tak všechno. Máte k dispozici omezený čas, tak ho využijte co nejlépe.

 

Následuje: Jak fotit svatbu (5) – Hostina

Jak fotit svatbu (3) – Obřad a skupiny

Předchozí díly:

Jak fotit svatbu (1) – Úvod
Jak fotit svatbu (2) – Přípravy

 

Když je všechno připraveno, celý ensemble nasedá do aut a odjíždí do místa, kde se koná obřad. Po příjezdu obvykle nějakou dobu trvá, než se všichni rozkoukají, posilní koláčkem a štamprlí něčeho ostřejšího a seřadí do tvaru. V tuto chvíli máte jako fotograf jedinečnou příležitost prosáknout do obřadní místnosti, „osahat“ si světlo a určit expoziční strategii.

Obřad

Jelikož ve většině obřadních síní, kostelů a kaplí se světlo nemění příliš dramaticky, osvědčilo se mi nastavit plně manuální režim (M) a následující hodnoty: čas takový, DSC_2732jaký bezpečně udržíte i na delším ohnisku svého zoomu (cca od 1/80 nahoru, podle toho, jak „gramlavé“ má kdo ruce), clonu někde v rozmezí f/4 až f/5,6 a citlivost ISO takovou, která vám dovolí správnou expozici, obvykle někde mezi 400 a 1600. Je to takový rozumný kompromis mezi dostatečně krátkým časem, dostatečnou hloubkou ostrosti a šumem, přičemž platí, že šum je rozhodně menší zlo než pohybová nebo clonová neostrost (odšumět se později v editoru dá, ale rozmazanou fotku nezachrání ani Scott Kelby). Výhodou manuálního režimu je to, že všechny fotky budou exponované stejně (resp. s minimálními rozdíly), což vám dost usnadní práci při úpravách. Na tělo nasazuji také externí blesk, který ve většině případů funguje jen pro přisvětlení stínů (režim TTL obvykle s kompenzací 1 až 2 EV do mínusu), protože

hlavní práci koná přirozené světlo

v místnosti. Všichni naštěstí známe fotky typu přepálená hlava v černém tunelu, takže víme, jak to nemá vypadat. Mám-li sekundární tělo (protože je A: zálohou hlavního těla pro případ problému a B: na detaily), nasazuji na ně delší pevné sklo s vyšší světelností (obvykle 85 mm f/1,8), které mívám v režimu priority clony (A) a nastavuji větší díru (f/2 až f/4 podle požadované hloubky ostrosti) a o stejnou hodnotu snižuji citlivost (ISO 200 většinou stačí).

DSC_8944

Velkou proměnnou v expoziční rovnici, kterou musíte vyřešit dopředu, je vyvážení bílé. Logicky máte na výběr buď denní světlo (piktogram sluníčka či blesku) nebo žárovka (piktogram žárovky). Zelenožluté barevně oscilující šílenství zvané zářivka jsem naštěstí v žádné obřadní síni ani kostele zatím nepotkal. Výběr bude záležet hlavně na tom, který druh světla v obřadní místnosti dominuje. Pokud převládá žárovkové světlo, nezapomeňte odpovídajícím způsobem barevně korigovat také blesk, jinak lidé v popředí (na které dosvítí blesk) budou mrtvolně namodralí. A to, zpravidla, nechcete.

Při tomto nastavení vás mohou překvapit už jen dvě věci: 1) skokově se měnící úroveň denního světla (když vyjde/zajde slunce), kterou musíte v manuálním režimu korigovat změnou parametrů expozice a 2) když si při východu z obřadní místnosti zapomenete foťák vrátit zpátky do některého z poloautomatických režimů ;-).

Při samotném obřadu už se řiďte citem – zachyťte všechny podstatné okamžiky, nejdůležitější lidi a taktéž se snažte průběh obřadu příliš nenarušovat. Čím méně budete vidět viděn, tím lépe. Pozor na polibek:
Rada č. 4: Svatební pár dopředu instruujte, že musí stát kolmo k vám (aby na fotce bylo víc než jen ženichova záda) a že mají při polibku napočítat do 3. Ta chvíle patří jen jim a byla by přece škoda, aby byla za vteřinu pryč. A vy jako fotograf budete mít dostatek času na 2 až 3 fotky, protože tohle se úspěšně opakovat opravdu nedá ;-).

Portréty skupin

Po obřadu je obvykle vhodný čas na fotky skupin. Je úkolem fotografa, aby si dav návštěvníků vhodně zorganizoval. Je asi zřejmé, že čím více lidí, tím obtížnější to je. Měli byste mít dopředu stanovené logické pořadí skupin, aby focení šlo co možná nejrychleji (pro svatební hosty to není bůhvíjaká zábava, všichni mají hlad a už se vidí na hostině) a abyste hosty nehonili zbytečně sem a tam. U velkých skupin si před stiskem spouště zkontrolujte, jestli všechny vidíte (pozor, někteří se rádi schovávají). Pro menší skupinky platí, že vyšší lidé by měli být blíže ke středu, menší pak na krajích. U všech skupin pak platí, že novomanželé patří doprostřed (protože kolem nich se ten den všechno točí).

Rada č. 5: Seznam skupin si napište dopředu. Pravděpodobně neznáte všechny účastníky svatby a jen obtížně budete odhadovat jejich důležitost pro svatební pár. Dopředu zaúkolujte budoucí novomanžele, aby vám poslali seznam skupin, které chtějí nafotit. Na běžné svatbě o 30-50 lidech bývá cca 10-15 skupin. Nevím jak vy, ale já si všechny nepamatuji. Jistě, můžete je namemorovat, pokud to dokážete. Já, protože jsem hlava děravá jak cedník, si do kapsy beru logicky uspořádaný seznam. Aneb jak říká moje oblíbené rčení: „Kdo je blbej, ať si koupí notes. Já mám dva!“ Minimalizuji tím pravděpodobnost, že na něco zapomenu.

Rada č. 6: Hlídejte si rozestupy. Na fotkách skupinek není nic horšího, než volný prostor mezi lidmi. Lidé nemají rádi, když někdo narušuje jejich osobní prostor a instinktivně si od ostatních udržují „bezpečný“ odstup. Pokud takovou fotku někdy uvidíte, svědčí to o nepřipravenosti fotografa. Vysvětlete celé skupině, že se musí tlačit co nejvíc do středu fotky. Vyjádřete empatii – i vy samozřejmě chápete, že mnohým je nepříjemné lepit se na jiné lidi, ale že na tu chvíli se musí překonat a pro novomanžele to udělat.

U mužů dávejte obzvláště dobrý pozor na postoj „penalta“ (kolmo k vám s rukama sepjatýma před tělem). Jakmile toto uvidíte (a to vám můžu garantovat, že to uvidíte na každé svatbě), poučte dotyčného gentlemana o lepší póze – natočit na 30-45 stupňů k ose objektivu a zadní rameno schovat za vedle stojícího člověka. A – namáčknout k sobě!
Tady je zdárný příklad toho, jak to NEMÁ vypadat (ano, je bohužel můj):
Takhle raději ne!

Rada č. 7: Buďte rázní a nekompromisní. Stojí před vámi velká nesourodá skupina lidí a vy jste teď její velitel. A velitel si musí sjednat respekt. Žabka Kuňkalka si nesjedná nic (a focení jí bude trvat třikrát déle). Nemusíte se bát být teatrální – cokoliv, co vám pomůže udržet pozornost davu.

Z expozičního hlediska zde nehledejte žádné záludnosti. Obvykle volím režim P (programová automatika) nebo A (priorita clony) a blesk v režimu TTL bez kompenzace. Fotky skupin jsou – více než cokoliv jiného – dokumentární. Na umění tady zapomeňte, to přijde později. Omezte se na zachycení toho, že na svatbu přijela i teta Růža z Pejřimova, aby byl pokud možno vidět její obličej a aby byla správně exponovaná (a na fotce ji tím pádem všichni poznali). Víc se od vás – v této fázi – snad ani nečeká.

Po nafocení skupin následuje buď focení portrétů novomanželů nebo přemístění na hostinu, podle časových dispozic dne.

 

Následuje: Jak fotit svatbu (4) – Portréty novomanželů

Jak fotit svatbu (2) – Přípravy

Předchozí díl: Jak fotit svatbu (1) – Úvod

Úvodní částí svatebního dne jsou přípravy. Jelikož obřad bývá obvykle někdy mezi 10:30 a 13:00, nevěsta vstává dost brzy. Český svatební styl je totiž dost odlišný od toho amerického, který tak často vídáme ve filmech. Americká svatba většinou probíhá tak, že se vybere místo, na kterém se všichni sejdou (budoucí novomanželé už den dopředu), a komplet celá svatba proběhne na jednom místě. Obřad začíná až později odpoledne, cca mezi třetí a šestou hodinou, takže na všechno je dostatek času. Nikoliv tak v naší krajině, kde zpravidla tři části ze čtyř probíhají na různých místech a vše komplikují přejezdy z místa příprav do místa obřadu a z místa obřadu do místa, kde se koná hostina. Celá tato fáze probíhá ve znamení menšího či většího zmatku a nervozity (někdy až chaosu), tak se na to psychicky připravte. Máte jasný úkol a chaosem se nesmíte nechat ovlivnit.

Nevěsta tedy vstává dost brzy, aby se všechno stihlo. Jako první obvykle přichází na řadu návštěva u kadeřnice, protože je nejdelší. Někdy se hairstyling koná v místě příprav, což je pro fotografa jednodušší. Pokud ne, je na fotografovi, zda se s nevěstou domluví na návštěvě u kadeřnice nebo ne. Budete-li fotit přípravy, dostanete přibližný čas, kdy se máte na místě objevit.

Rada č. 2: Přijeďte dříve než ve smluvený čas. O půl hodiny, o hodinu, záleží na vás. Nějaký čas trvá, než zjistíte, co se kolem děje, než odtušíte kdo je kdo a odpozorujete vazby. Pokud přijedete na místo příprav ve smluvený čas, zaručeně už proběhlo něco, co jste měli nebo chtěli fotit.

Líčení zpravidla probíhá v místě příprav. Vizážistky jsou na rozdíl od kadeřnic pružné a rády přijedou. Fotky z líčení doporučuji fotit až těsně před koncem, kdy je už téměř hotovo a nevěsta je ve finální podobě. Během líčení máte čas na vyfocení šatů.DSC_2462

K základním fotkám patří také oblékání nevěsty (a ženicha) do šatů (obleku). Máte-li štěstí, ženich se připravuje ve stejném místě jako nevěsta, takže zvládnete nafotit obojí, a příběh, který vyprávíte svými fotkami, bude kompletní. Pokud ne, zpravidla si musíte vybrat mezi přípravami ženicha a nevěsty. A vězte, že přípravy nevěsty jsou důležitější. Nebo si pořiďte asistenta, který k ženichovi zajede, zatímco vy budete fotit u nevěsty ;-).
Rozhodující je zde komfort nevěsty. Pokud nejste opravdu dobrý známý či rodinný příslušník, pravděpodobně vám nedovolí být při oblékání. Můžete se ale domluvit, že vás do místnosti vpustí na finále (až na to bude sama připravená) – šněrování atd. Nezapomeňte, že svatební den patří novomanželům – oni určují hranice, kam až vás s vaším zvědavým objektivem pustí a kam ne.DSC_2660

Práce se světlem

Z hlediska expoziční strategie si můžete dost dobře vystačit s přirozeným světlem. Je to dokonce lepší, než atmosféru fotek zabít přímým bleskem (to umí každý břídil). Pokud přirozeného světla není dost, můžete si pomoct odraženým bleskem, ale nepřehánějte to. Nebojte se zvýšit ISO, dnešní snímače už zvládají šum excelentně. Naučte se pracovat s bočním světlem (pozice 10 hodin/2 hodiny) a protisvětlem, snímky budou plastické. Mimochodem,

to jak pracujete se světlem, vás oddělí od ostatních.

Pokud to neumíte, nasměruje vás to dolů, do jednoho pytle k majitelům fotoaparátů. Pokud ale zvládnete práci se světlem kvalitně, budete pomalu stoupat nahoru, k fotografům ;-). Inspiraci můžete načerpat třeba zde.
Pokud scéna, kterou fotíte, není podle vašich představ (např. nevěsta je špatně otočená nebo stojí o dva kroky jinde než byste si z hlediska kompozice přáli), nebojte se říct, co potřebujete. Většina lidí chápe, že máte jisté poslání, a ráda vám vyjde vstříc.

Rada č. 3: Detaily! Máloco vypráví příběh tak dobře, jako detaily. Mějte jich raději více než méně. Korsáž, vývazky, myrty, jejich připínání na klopy. Detail šatů, připravené boty. Ruce, které zapínají knoflík na saku. Manžetové knoflíčky s monogramem. Stejně tak občerstvení – koláčky, jednohubky, slivovice z rodinného archivu. Cokoliv co vás zaujme nebo co má potenciál být důležitým.

DSC_8795

Něco osobního

Zeptejte se ženicha i nevěsty, zda mají něco osobního, co si berou s sebou na svatbu. Možná řeknou, že ne. Nic neztratíte. Ale možná vás překvapí nějakou drobností, která pro ně hodně znamená. Za osobními věcmi obvykle bývá emocionálně silný příběh, díky kterému se ta daná věc stala osobní. Byla by škoda takovou fotku nemít v albu. Protože pokaždé, když se na ni dotyčný podívá, vzpomene si na ten příběh. A to přece jako fotografové chceme na prvním místě. Aby naše fotky vyprávěly příběh a spouštěly v lidech emoce.

 

Následuje: Jak fotit svatbu (3) – Obřad a skupiny

Jak fotit svatbu (1) – Úvod

Možná jste se už někdy dostali do situace, ve které vás někdo známý požádal, abyste nafotili svatbu. Ten známý je dobrý známý a netroufli jste si proto odmítnout. Překonali jste úvodní záchvat paniky a teď hledáte návod, jak na to? Vítejte na palubě. Fotím už pár (párů) let a za tu dobu mám na kontě také pár (párů) svateb. A tudíž si i tak trošku neskromně myslím, že zkušenosti mám už takové, že si můžu dovolit radit. Pokusil jsem se tedy napsat krátkou kuchařku

Fotografův průvodce po svatebním dni

ve které vám nastíním, co vás jako fotografa v jednotlivých částech dne zhruba čeká, a poskytnu pár dobrých rad, abyste nebyli příliš zaskočeni. A přestože dnes je každá dobrá rada drahá, bude to celé netradičně zcela zdarma. Průvodce předpokládá, že jste obeznámeni se základními termíny z branže jako čas, clona, ISO a vyvážení bílé a že víte aspoň přibližně, kolik je jeden expoziční stupeň.

Jak fotit svatbu (1) – Úvod

Nejdůležitější den v životě ženy

Svatební den je pro každý pár svátečním dnem. Moje žena (více než) jednou prohlásila, že “svatební den je nejdůležitějším dnem v životě ženy, všechno ostatní je navíc“ (ale to řekla ještě před prvním porodem, tak se musím zeptat, jestli nechce dodatečně změnit výpověď). A úkolem fotografa je v obrázcích odvyprávět příběh svatebního dne. Jako fotograf se na den stanete reportérem a pokusíte se zachytit to podstatné, navíc na esteticky co možná nejvyšší úrovni. Tak se na to podíváme a zkusíme se tím nejdůležitějším dnem v životě ženy nějak úspěšně propotit profotit (ach, automatické opravy).

Před každou svatbou se snažím domluvit si osobní schůzku s budoucími novomanželi, abychom probrali harmonogram dne a různé detaily kolem svatby. Snažím se upozornit na některá úskalí týkající se obřadu, protože některé okamžiky nelze opakovat a já i oba budoucí novomanželé musíme mít jistotu, že klíčové fotky nebudou chybět.

Samotný svatební den se dá rozdělit na čtyři logické části:

  1. Přípravy
  2. Obřad a portréty skupin
  3. Portréty novomanželů
  4. Hostina a večerní veselí

Každá z částí má svá specifika, na která se pokusím upozornit v následujících dílech Průvodce. V tomto úvodním dílu se podíváme na vybavení a taky zdůrazním tu nejzákladnější věc, kterou musíte mít neustále na paměti.

Vybavení

Slovy klasika (Joe McNally: The Moment it Clicks):

Nejdůležitějším kusem vybavení ve vaší brašně je váš přístup.“

Všichni ví, že máte „jako faaakt hustej“ foťák v mobilu, ale na svatbu to asi stačit nebude. Otázka množství vybavení závisí nejvíce na tom, jak moc jste zkušení a jak moc si troufáte. Znám fotografy, kteří si troufnou fotit svatbu s jedním tělem a jedním (pevným) sklem. Na full-frame padesátkou, na APS-C cropu (x1,5) pětatřicítkou. Já si (zatím) tak moc netroufám, takže si standardně beru dvě těla. Na jedno nasadím blesk a základní zoom pro většinu situací dne, na druhé potom světelné střední tele na detaily – 85 mm nebo 50 mm f/1,8 (nejspíš asi proto, že nemám 70-200 mm f/2,8). Pro případ malých místností beru i širokáč (10-20 mm) a teleobjektiv (70-300 mm) na portréty novomanželů po obřadu. Obvykle přijdou ke slovu všechny objektivy.

Z dalšího vybavení jsem začal brát druhý externí blesk na tyči s deštníkem (114 cm, odrazný i průsvitný v jednom), stativ, stojan na blesk (pro případ, že by žádný z přítomných svatebních hostů nechtěl dělat asistenta) a velkou odraznou/rozptylnou desku. Světelný stojan a odrazka zpravidla zůstávají v kufru auta jako pojistka pro neočekávané situace.

Baterie do obou těl i blesků vždy plně nabíjím den dopředu. Fotoaparáty vydrží na jedno nabití celý den s velkou rezervou. Pro blesky mívám v záloze jednu sadu tužkových baterií navíc. U těch se bohužel nedá kontrolovat, kolik kapacity mají ještě k dispozici a zda je máte pošetřit zvýšením citlivosti ISO, nebo můžete pedál bez obav sešlápnout až k zemi. Pro jistotu s sebou vozím i nabíječky. Zatím jsem je ještě nikdy nemusel použít a dá-li „Pan Bu“, ani nebudu muset.

Paměťové karty vždy naformátuji den dopředu. Beru s sebou ty největší, které mám. Ujistím se, že v hlavním těle, které má 2 sloty, je role druhého slotu nastavena na „backup“, tedy že na druhou kartu se zapisují kopie dat stejných jako na kartu v prvním slotu. Pro jistotu. Už 12 let používám karty SanDisk a zatím mi žádná neselhala, ale všechno je jednou poprvé. Znáte to – každým okamžikem vzrůstá pravděpodobnost, že se to stane. A zjistit po návratu ze svatby, že z karty nejde číst…

„Jééé, nooooo,… jaksi…….víte, …….ehm…. chcípla mi karta, takže ….… je to jako fakt blbý, ale fotky z nejdůležitějšího dne ve vašem životě jsou prostě v pr….. no, fuč. Tak sorry, no. Ale tohle se mi FAKT ještě nikdy nestalo!!!“

Rada č. 1: Mějte zálohu. Ke každému klíčovému kusu vybavení, který máte. Bez záložního blesku to asi nějak doklepete, ale není úplně příjemný pocit, když se vám na jediném těle, které máte, začne zasekávat zrcátko (znám). Pokud záložní tělo nevlastníte, můžete si je na den svatby půjčit (kéž by existovala taky půjčovna lidských těl, byl bych tam často). Že máte fotit do RAWu, to snad nemusím nijak zvlášť zdůrazňovat. Výhody tohoto formátu dalece převažují rozdíl v ceně menší a větší karty. Nehledě na to, že v mnoha případech dokáže RAW zachránit fotografův zadek.

To nejdůležitější

Na závěr prvního dílu si povíme o tom nejdůležitějším, co byste měli mít po celou dobu focení na paměti. Máte nabité baterie, zformátované karty, vyleštěné čočky a záložní vybavení. Jste připraveni vydat ze sebe maximum a udělat ty nejlepší fotky, které jste kdy udělali. Lepší než na předchozí svatbě (nic proti předchozím novomanželům, pro jejich svatbu platilo to stejné). A teď to opravdu důležité:

Svatební den patří novomanželům.

A vy jste tu kvůli nim a pro ně. Svatba je o nich a o jejich zážitku. Měli byste se snažit přispět k tomu, aby jejich vzpomínky na svatbu byly jen dobré. Jistě máte na seznamu spoustu dobrých nápadů na zajímavé a neotřelé fotky. Dejte ale pozor, abyste vlastním nápadům nepřikládali víc důležitosti než novomanželé. Všechno ŘÍDÍ ONI a vy jste tam pro ně. Jako jedno ozubené kolečko ve velkém stroji, kde ostatními kolečky jsou floristka, kadeřnice, vizážistka, klenotník, řidiči, cukrářka, personál restaurace, matrikářka atd. A všechna kolečka se musí otáčet tak, aby celý stroj dobře fungoval a plnil účel, ke kterému byl sestrojen. Když je svatba ve „Vinařství u kapličky“ v Zaječí, chcete jít ke kapličce. Protože ta lokalita je logická, má fotografický potenciál a dopředu jste se na tom domluvili. Ale když ženich řekne „Jdeme do sklepů!“, tak se prostě smíříte s tím, že kaplička nebude. Potlačíte svoje ego, otočíte se, zamíříte do sklepů a cestou přemýšlíte o expoziční strategii. Protože svatební den neřídíte vy. Svatební den patří novomanželům. Svatební-den-patří-novomanželům.

Následuje: Jak fotit svatbu (2) – Přípravy

Jak fotit – dlouhá expozice

Proč se to dělá?

Nejčastěji proto, abyste do dvourozměrné fotky dostali zdání pohybu. Dejme tomu, že je hezky větrno. A vy chcete ten pocit větru, nestability a pohybu přenést do fotky, tak aby i každý divák měl pocit, že ten vítr cítí na své tváři. Nebo jste třeba na výletě na zámku a chtěli byste hezkou fotku zámku bez lidí. Jenže <lidi> pro váš záměr nemají pochopení a najednou jakoby se VŠICHNI domluvili, nacpou se vám do záběru a ne a ne odejít pryč, i kdybyste tam stáli celý den. Dlouhá expozice pak může být pro takovou situaci dobrým řešením, protože dokud <lidi> setrvávají v pohybu, na výsledné fotce prakticky zmizí (kéž by šlo některé lidi zmizet i ve skutečnosti). Pokračovat ve čtení „Jak fotit – dlouhá expozice“