V Praze jako doma

Měli jsme letos letět na Krétu. S dětmi poprvé k moři. Okolnosti ale byly proti. Pak rychlé rozhodnutí jako náhrada za zrušenou Krétu. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí letošního podivného roku.

Prahu už jsme plánovali asi 2 roky. Víceméně jsme chtěli jen do ZOO – kvůli dětem. Nakonec jsme využili akce V Praze jako doma, zabůkovali pobyt na 4 noci na samotné pulzující tepně mezi Staroměstským náměstím a Karlovým mostem (to aby bylo všechno u ruky) a dětem udělali takový základní okruh hlavním městem.

Bylo vedro. Bylo plno zážitků. Mít Karlův most sami pro sebe je něco, co můžete zažít jen letos. Několik desítek nabídek na projížďky lodí či kočárem od zástupců černé pleti jsme statečně odmítli (v nejmenovaných spojených státech by nás určitě označili za rasisty). Všechno plánované jsme sice nestihli, ale to už tak bývá. Aspoň víme, kam příště. Máme uchozené nohy. A já jsem ufocený téměř do bezvědomí. Bylo zatraceně krásno.

Z fotografického hlediska poměrně dlouhé dilema nad vybavením. Ne, že bych toho měl celkově tolik, ale (s představou celodenního nošení batohu s věcmi běžné potřeby) jen jedno tělo s jedním širokáčem jen tak volně přes rameno (plus stativ na večery). Stačilo. Už se těším na příště.

. . . [ o ] . . .

Zpátky do dětství

Nedávno jsem si s dětmi udělal dlouho plánovaný výlet – do Rájce-Jestřebí. Jako dítě jsem tu na prázdninách u babičky a dědy strávil spoustu krásných dní. Bylo to jako návrat do minulosti a tentokrát poměrně zvláštní pocit – nostalgicky brouzdat místy, kterými jsem chodil před čtvrt stoletím a která se za to dobu ale VŮBEC nezměnila. Kovomat je pořád tam, kde býval, drogerie taky a sámoška jakbysmet… Jedním z navštívených míst byl také zámecký park. Kupodivu, nebo možná díky bohu, se za těch 25 let také vůbec nezměnil… I většina staletých dubů pořád ještě stála tak, jak si je pamatuji z dětství. Prošel jsem jej nesčetněkrát, ale nikdy jsem jej neviděl takhle – ve zlatavé záři podzimu. Vždy jen na vrcholu zeleného rozpuku. Jak taky jinak, když prázdniny jsou uprostřed léta. Přece jen se, aniž bych v to jakkoliv doufal, při návštěvě starých míst našlo něco nového.

. . . [ O ] . . .

Na cestách – Lednice

Čas od času se mi podaří na rodinném výletě udělat docela slušnou fotku, tak mě napadlo, že bych si tu otevřel takové malé cestovatelské okénko pro občasné odlehčení od fotografických filosofických témat (snad nebude moc velký průvan). Fotky nebudou takové, na jaké jsme zvyklí z výstav a galerií. Bohužel se musím přizpůsobovat zejména možnostem a potřebám Prvorozeného a Druhorozené a tím pádem zpravidla neideální denní době. Uvidíte zde vybrané obrázky z navštívených míst, tak jak je vidělo moje oko.

Začínáme u perly jižní Moravy – Lednice.
Minulou sobotu jsem dal do hlasování, zda v neděli výšlap na kopec (z Pavlova na zříceninu hradu Děvičky) nebo courání po zámeckém parku Lednice s rozhlednou a lodičkami. Obojí – pochopitelně – s obědem v hospodě s kofolou a hranolkami. Bez toho bych mohl vyrazit leda sám 😀 Jsouce oba lehce leniví, vyhrála druhá varianta. Ráno se asi už nemohli dočkat, takže Druhorozená přiťapkala ve čtvrt na šest se slovy „Tatííí, mamíííííííí, už bude snídaně?“

Plán byl veskrze typický – od zámku procházkou přes akvadukt k minaretu (2 km), odtud lodičkou na Janohrad a z Janohradu procházkou zpět k zámku (2,5 km). Poté pozdní oběd v Restauraci U Tlustých.
Zámek Lednice
Po prohlídce zámeckého tropického skleníku jsme vyrazili. Již v půlce cesty k minaretu Druhorozenou „straašně bolela nožička, ale počkej, ještě musím vylézt tady na ten pařez“. Po prohlídce minaretu směřujeme na přístaviště. 20 minut před odjezdem jsme koupili lodní lístky a ve zbylém čase jsem si odskočil (kvůli úvodní fotce). Po návratu na mě čekala změna plánu. Únava je totiž prevít a bylo nutné zamířit na hranolky a kofolu. Tak alespoň pár fotek cestou.Lednice2
Ale co, tak už to někdy bývá. Buďme vděční za to, co máme. Janohrad přijde na řadu při příští návštěvě 🙂