Rubrika: Na cestách

Publikováno

Konec zimy na Vysočině

Před pár týdny jsme s Rusovlasou, Prvorozeným a Druhorozenou vyrazili na výlet na naši oblíbenou Vysočinu – plán byl obejít Velké Dářko, pak pozdní oběd ve vyhlášené restauraci Tisůvka v Cikháji a když už tam budeme, tak prohlídka svatostánku na Zelené hoře, kde jsme byli naposledy ještě za bezdětna. Ranní teplota a vlhkost atakovaly rosný bod, takže už z okna našeho bytu jsme měli výhled na skvělé atmosférické podmínky.

Ty naštěstí vydržely dost dlouho na to, abychom si je mohli užít i po příjezdu k Dářku. Mlžný opar mezi stromy prosvícený zezadu zatím ještě relativně nízko stojícím slunkem…co víc si může krajinář přát 😊

Procházka kolem Dářka na konci zimy je hodně mokrá, místy trochu bahnitá, když v polomu ztratíte cestu tak trochu dobrodružná, ale neskutečně příjemná a psychicky vzpružující. Vysočinu znám jen v létě a takhle jsem ji ještě nezažil. Po krátkém přejezdu na Cikháj jsme sice museli půl hodiny čekat na místo v restauraci, to nám ale nevadilo. Vidina božské many z tamní kuchyně byla silnější. Škoda jen, že přesně o tu půlhodinu jsme pak nestihli poslední prohlídku na Zelené hoře.

Ale co, tak někdy příště. Vždyť to máme kousek. Jak mi říkal jeden Američan ze Salt Lake City: „Mně se líbí, že tady v Evropě je všechno hezky blízko u sebe. To u nás v JŮ ES EJ – všechno daleko.“

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Srpnové šplouchání

Na konci července jsme jako „správní Češi“ vyrazili autem do Chorvatska. Naplánovat cestu, rámcově vymyslet program, zařídit nezbytné cestovní formality a jde se na to. Pochopitelně bez konzerv a jídla na dva týdny, protože zas TAK správní být nemusíme.

Baterky v obou tělech plně nabité, paměťové karty zformátované, skla vyleštěná, stativ v pohotovosti. Vzal jsem s sebou širokáč 16-35, tele 70-200 (resp. 105-300 na crop těle D7000) a obligátní padesátku (která si ovšem na bajonetu moc nepobyla), protože je malá a lehká. Jedeme přece k moři, tam bude spousta vody v pohybu a tím pádem i fotografických příležitostí. Z ostatního vybavení ještě standardní výbavu filtrovou (polarizák a dva neutrální šedé – vari-ND 2-5 EV a 10 EV), dálkovou spoušť a panoramatickou hlavu. Aniž bych z těch posledních dvou zmíněných věcí cokoli použil, takže to ve výsledku bylo spíš dobrovolné závaží, abych po výletech a po horách nechodil moc nalehko a neodfouknul mě vítr.

Příležitostí bylo opravdu hodně a zejména u vody jsem se hodně vyřádil. Domů jsem přivezl přes 2600 fotek, z čehož sice velká část byla odpad, ale i přesto zbyly po selekci skoro čtyři stovky na tvorbu fotoknihy. Bude tlustá. Tak to má ale být. K čemu by ty fotky jinak byly, kdyby nešly na papír.

Publikováno

Kyjovsko s dlouhým sklem

Nedávno jsem se opět vydal na krajinářskou fotovýpravu s přespačkou do malebného kraje Moravského Toskánska – kraje, který je za poslední dekádu řádně zprofanovaný a navštěvují ho fotografové z celého světa, o čemž ostatně svědčilo setkání s jednou skupinou z východní Asie, jednou skupinou z Polska a přátelským Samuelem z Izraele.

Z loňska jsem věděl, že ohnisko 300 mm je tady často docela málo. Půjčil jsem si proto vesměs chváleného Nikkora 200-500 mm f/5,6. V plánu byla klasika – čejkovická třešeň, Šardice, vlnky u Čejče, kolečko nad Svatobořicemi-Mistřínem. Sklo má skvělý dosah a rozumnou světelnost, spolehlivý stabilizátor a váhu atakující bezmála 2,5 kg. K tomu připočtěte váhu těla fotoaparátu a za pár hodin nošení máte solidně vytahané ruce. Když je taková sestava na stativu, stačí aby kolem proletěl čmelák a už máte záběr rozklepaný a neostrý. Z tohoto úhlu pohledu naprosto chápu, že někteří přecházejí na Olympus.

V sobotu bylo od rána zataženo a deštivo. Když jsem se odpoledne po dálnici blížil k Velkým Bílovicím, byla v podstatě bouřková tma a hustě lilo. V duchu jsem si mnul ruce, jaké mám štěstí – fotek s ideální atmosférou a slunkem těsně nad horizontem kreslící dlouhé stíny mají odtud všichni plno, ale zataženo a déšť bude mít jen málokdo (možná pan Radek Severa). Déšť ale pomalu ustával, mraky se tu a tam roztrhly a slunko nakonec i párkrát vykouklo.

No a když si myslíte, že zdejší krajina je jako dělaná pro dlouhá skla, překvapí vás skvělými kompozicemi na 16 mm :-D.

Půjčit takhle dlouhé sklo se opravdu vyplatilo – jednak mi dovolilo udělat záběry, které nemá každý, ale také mi pomohlo uvědomit si několik věcí – že takový rozsah má jen omezené použití, že je opravdu velké a těžké (na běžné nošení), že fotit s ním není vždy snadné (kvůli malé hloubce ostrosti, velké váze, množství atmosférických jevů atd.) a že i když jedete primárně pro záběry ultradlouhým sklem, najdete mezitím i ultraširoké záběry. Už teď se těším na příště 🙂

. . . [ o ] . . .

Publikováno

K narozeninám

Zhruba před dvěma lety se mě Rusovlasá ptala, co bych chtěl k narozeninám. Řekl jsem, že chci „opušťák“ na Moravské Toskánsko, do krajinářské Mekky naší republiky. S přespáním, abych tam byl jak na večerní, tak ranní světlo. Už už jsem se chystal, že vyrazím, na konci března to mělo být to pravé. Pak přišel covid, všechny nás zavřel doma a dárek musel být odložen na neurčito.

Vyšlo to až letos. Sice v trochu jiném formátu, než jsem původně zamýšlel, to ale nebylo na škodu. Šardice, Svatobořice-Mistřín, Násedlovice. Krásných pár hodin strávených v inspirativní zemědělské krajině, kde dobrý záběr můžete najít o dost častěji než jinde. Klíčem je dlouhé tele (klidně 200 mm a víc) a dobrý stativ. No a dobré světlo (ale to je potřeba vždycky, přece byste nečekali něco jiného). Když na ně máte trochu štěstí, je to jako v pohádce. Jediné co vás štve je, že nemůžete být aspoň na dvaceti různých místech současně. Tím pádem ale máte 19 dobrých důvodů, proč se sem vrátit 🙂

Vstával jsem v 5 hodin, abych tam byl první. Povedlo se, u rozhledny Soudek nad Šardicemi jsem byl ještě před kolegy z Bohemian Journeys. Celé ráno ale bylo totálně zatažené, šedé, nijaké. Navíc se mi nedařilo najít kompozici, která by stála za to. Nakonec jsem to (asi trošku znechuceně) zabalil a vyrazil objevovat nové pohledy jinam. Cestou jsem na chvíli zastavil nedaleko autovrakoviště Šardice-Rajčatárna. Asi na 3 minuty se slunko prodralo vrstvou mraků a já měl zrovna to štěstí, že jsem stál vedle auta s foťákem v ruce. Pár cvaků na každou stranu a kouzlo zase zmizelo.

Takovou fotku si dokážu představit ve velkém fomátu na zdi. Toho dvouletého odkladu nelituji. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám. A já už teď vím, že se tam budu vracet častěji.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Maršovské jezírko

Kdesi v půli cesty mezi Lažánkami a Maršovem, mezi poli, několik metrů pod úrovní okolní krajiny a obklopený kouskem lesa, se nachází skrytý poklad. Oáza klidu, čisté vody, kousek krajiny nezatížený civilizačním bordelem.

Na doporučení Julie jsem si tam zajel na scouting – hledat lokaci na naše příští focení. Bylo zrovna po dvou dnech intenzivních dešťů a přeháněk. Když jsem hledal přístupovou cestu k jezírku, našel jsem jen jednu. Byl to sice poněkud strmý svah vymletý tekoucí vodou, ale rozhodl jsem se to risknout. No neudělal jsem dobře, protože asi tak na 20. metru sestupu (z 25 celkem) jsem se moc hezky vyválel v blatíčku. Radost z toho měla zejména Rusovlasá, protože měla čím naplnit pračku 🙂

Chtěl jsem vytáhnout stativ s panohlavou a polarizační filtr. Ale všude bylo asi 3 cm bahna, tak ani nebylo kam pložit batoh…. Tak jsem to risknul z ruky – panorama ze 4 fotek vertikálně. Svítilo slunko a zároveň pršelo. Při obcházení jezírka jsem pak našel tu druhou cestu. Budete-li mít někdy čas, zajeďte si a chvíli poseďte. Je tam krásně.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Na skok v české Itálii

Vloni na jaře jsem plánoval vyrazit do tuzemské Mekky krajinářských fotografů – Moravského Toskánska. Už pár let mě totiž ze zdi dráždí velkoformátové kalendáře Ladislava Kamaráda, ve kterých se pravidelně fotky z této lokality objevují. Vláda to ale vymyslela jinak a zavřela nás doma. Letos se to konečně povedlo. Sice jen na skok a s drobnými obtížemi na začátku – jedno pozdní odpoledne, navíc zkrácené o hodinový průjezd ucpaným Brnem – ale stálo to za to.

Na některých místech se dá fotit přímo z auta – jen stáhnete okýnko a můžete cvakat. Čtyři z pěti lidí, kteří tam zastaví a z auta vystoupí (popřípadě slezou z motorky), mají v ruce foťák s větším teleobjektivem. Ten pátý foťák v ruce nemá, protože z kufru svého auta vytahuje drona… A pokud chcete objet více míst, pravděpodobně některého z těch pěti lidí ještě potkáte.

Bylo to hodně uspěchané, abychom se s Prvorozeným stihli vrátit domů ve slušnou hodinu. Ale bylo to boží. Stojíte tam a zažíváte obrázky hodně podobné těm, které vidíte v luxusním kalendáři od špičkového Pana krajináře. Nasáváte genia loci. A skoro nemůžete uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

V Praze jako doma

Měli jsme letos letět na Krétu. S dětmi poprvé k moři. Okolnosti ale byly proti. Pak rychlé rozhodnutí jako náhrada za zrušenou Krétu. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí letošního podivného roku.

Prahu už jsme plánovali asi 2 roky. Víceméně jsme chtěli jen do ZOO – kvůli dětem. Nakonec jsme využili akce V Praze jako doma, zabůkovali pobyt na 4 noci na samotné pulzující tepně mezi Staroměstským náměstím a Karlovým mostem (to aby bylo všechno u ruky) a dětem udělali takový základní okruh hlavním městem.

Bylo vedro. Bylo plno zážitků. Mít Karlův most sami pro sebe je něco, co můžete zažít jen letos. Několik desítek nabídek na projížďky lodí či kočárem od zástupců černé pleti jsme statečně odmítli (v nejmenovaných spojených státech by nás určitě označili za rasisty). Všechno plánované jsme sice nestihli, ale to už tak bývá. Aspoň víme, kam příště. Máme uchozené nohy. A já jsem ufocený téměř do bezvědomí. Bylo zatraceně krásno.

Z fotografického hlediska poměrně dlouhé dilema nad vybavením. Ne, že bych toho měl celkově tolik, ale (s představou celodenního nošení batohu s věcmi běžné potřeby) jen jedno tělo s jedním širokáčem jen tak volně přes rameno (plus stativ na večery). Stačilo. Už se těším na příště.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Zpátky do dětství

Nedávno jsem si s dětmi udělal dlouho plánovaný výlet – do Rájce-Jestřebí. Jako dítě jsem tu na prázdninách u babičky a dědy strávil spoustu krásných dní. Bylo to jako návrat do minulosti a tentokrát poměrně zvláštní pocit – nostalgicky brouzdat místy, kterými jsem chodil před čtvrt stoletím a která se za to dobu ale VŮBEC nezměnila. Kovomat je pořád tam, kde býval, drogerie taky a sámoška jakbysmet… Jedním z navštívených míst byl také zámecký park. Kupodivu, nebo možná díky bohu, se za těch 25 let také vůbec nezměnil… I většina staletých dubů pořád ještě stála tak, jak si je pamatuji z dětství. Prošel jsem jej nesčetněkrát, ale nikdy jsem jej neviděl takhle – ve zlatavé záři podzimu. Vždy jen na vrcholu zeleného rozpuku. Jak taky jinak, když prázdniny jsou uprostřed léta. Přece jen se, aniž bych v to jakkoliv doufal, při návštěvě starých míst našlo něco nového.

. . . [ O ] . . .

Publikováno

Na cestách – Lednice

Čas od času se mi podaří na rodinném výletě udělat docela slušnou fotku, tak mě napadlo, že bych si tu otevřel takové malé cestovatelské okénko pro občasné odlehčení od fotografických filosofických témat (snad nebude moc velký průvan). Fotky nebudou takové, na jaké jsme zvyklí z výstav a galerií. Bohužel se musím přizpůsobovat zejména možnostem a potřebám Prvorozeného a Druhorozené a tím pádem zpravidla neideální denní době. Uvidíte zde vybrané obrázky z navštívených míst, tak jak je vidělo moje oko.

Začínáme u perly jižní Moravy – Lednice.
Minulou sobotu jsem dal do hlasování, zda v neděli výšlap na kopec (z Pavlova na zříceninu hradu Děvičky) nebo courání po zámeckém parku Lednice s rozhlednou a lodičkami. Obojí – pochopitelně – s obědem v hospodě s kofolou a hranolkami. Bez toho bych mohl vyrazit leda sám 😀 Jsouce oba lehce leniví, vyhrála druhá varianta. Ráno se asi už nemohli dočkat, takže Druhorozená přiťapkala ve čtvrt na šest se slovy „Tatííí, mamíííííííí, už bude snídaně?“

Plán byl veskrze typický – od zámku procházkou přes akvadukt k minaretu (2 km), odtud lodičkou na Janohrad a z Janohradu procházkou zpět k zámku (2,5 km). Poté pozdní oběd v Restauraci U Tlustých.
Zámek Lednice
Po prohlídce zámeckého tropického skleníku jsme vyrazili. Již v půlce cesty k minaretu Druhorozenou „straašně bolela nožička, ale počkej, ještě musím vylézt tady na ten pařez“. Po prohlídce minaretu směřujeme na přístaviště. 20 minut před odjezdem jsme koupili lodní lístky a ve zbylém čase jsem si odskočil (kvůli úvodní fotce). Po návratu na mě čekala změna plánu. Únava je totiž prevít a bylo nutné zamířit na hranolky a kofolu. Tak alespoň pár fotek cestou.Lednice2
Ale co, tak už to někdy bývá. Buďme vděční za to, co máme. Janohrad přijde na řadu při příští návštěvě 🙂