Maršovské jezírko

Kdesi v půli cesty mezi Lažánkami a Maršovem, mezi poli, několik metrů pod úrovní okolní krajiny a obklopený kouskem lesa, se nachází skrytý poklad. Oáza klidu, čisté vody, kousek krajiny nezatížený civilizačním bordelem.

Na doporučení Julie jsem si tam zajel na scouting – hledat lokaci na naše příští focení. Bylo zrovna po dvou dnech intenzivních dešťů a přeháněk. Když jsem hledal přístupovou cestu k jezírku, našel jsem jen jednu. Byl to sice poněkud strmý svah vymletý tekoucí vodou, ale rozhodl jsem se to risknout. No neudělal jsem dobře, protože asi tak na 20. metru sestupu (z 25 celkem) jsem se moc hezky vyválel v blatíčku. Radost z toho měla zejména Rusovlasá, protože měla čím naplnit pračku 🙂

Chtěl jsem vytáhnout stativ s panohlavou a polarizační filtr. Ale všude bylo asi 3 cm bahna, tak ani nebylo kam pložit batoh…. Tak jsem to risknul z ruky – panorama ze 4 fotek vertikálně. Svítilo slunko a zároveň pršelo. Při obcházení jezírka jsem pak našel tu druhou cestu. Budete-li mít někdy čas, zajeďte si a chvíli poseďte. Je tam krásně.

. . . [ o ] . . .

Na skok v české Itálii

Vloni na jaře jsem plánoval vyrazit do tuzemské Mekky krajinářských fotografů – Moravského Toskánska. Už pár let mě totiž ze zdi dráždí velkoformátové kalendáře Ladislava Kamaráda, ve kterých se pravidelně fotky z této lokality objevují. Vláda to ale vymyslela jinak a zavřela nás doma. Letos se to konečně povedlo. Sice jen na skok a s drobnými obtížemi na začátku – jedno pozdní odpoledne, navíc zkrácené o hodinový průjezd ucpaným Brnem – ale stálo to za to.

Na některých místech se dá fotit přímo z auta – jen stáhnete okýnko a můžete cvakat. Čtyři z pěti lidí, kteří tam zastaví a z auta vystoupí (popřípadě slezou z motorky), mají v ruce foťák s větším teleobjektivem. Ten pátý foťák v ruce nemá, protože z kufru svého auta vytahuje drona… A pokud chcete objet více míst, pravděpodobně některého z těch pěti lidí ještě potkáte.

Bylo to hodně uspěchané, abychom se s Prvorozeným stihli vrátit domů ve slušnou hodinu. Ale bylo to boží. Stojíte tam a zažíváte obrázky hodně podobné těm, které vidíte v luxusním kalendáři od špičkového Pana krajináře. Nasáváte genia loci. A skoro nemůžete uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

. . . [ o ] . . .

V Praze jako doma

Měli jsme letos letět na Krétu. S dětmi poprvé k moři. Okolnosti ale byly proti. Pak rychlé rozhodnutí jako náhrada za zrušenou Krétu. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí letošního podivného roku.

Prahu už jsme plánovali asi 2 roky. Víceméně jsme chtěli jen do ZOO – kvůli dětem. Nakonec jsme využili akce V Praze jako doma, zabůkovali pobyt na 4 noci na samotné pulzující tepně mezi Staroměstským náměstím a Karlovým mostem (to aby bylo všechno u ruky) a dětem udělali takový základní okruh hlavním městem.

Bylo vedro. Bylo plno zážitků. Mít Karlův most sami pro sebe je něco, co můžete zažít jen letos. Několik desítek nabídek na projížďky lodí či kočárem od zástupců černé pleti jsme statečně odmítli (v nejmenovaných spojených státech by nás určitě označili za rasisty). Všechno plánované jsme sice nestihli, ale to už tak bývá. Aspoň víme, kam příště. Máme uchozené nohy. A já jsem ufocený téměř do bezvědomí. Bylo zatraceně krásno.

Z fotografického hlediska poměrně dlouhé dilema nad vybavením. Ne, že bych toho měl celkově tolik, ale (s představou celodenního nošení batohu s věcmi běžné potřeby) jen jedno tělo s jedním širokáčem jen tak volně přes rameno (plus stativ na večery). Stačilo. Už se těším na příště.

. . . [ o ] . . .

Zpátky do dětství

Nedávno jsem si s dětmi udělal dlouho plánovaný výlet – do Rájce-Jestřebí. Jako dítě jsem tu na prázdninách u babičky a dědy strávil spoustu krásných dní. Bylo to jako návrat do minulosti a tentokrát poměrně zvláštní pocit – nostalgicky brouzdat místy, kterými jsem chodil před čtvrt stoletím a která se za to dobu ale VŮBEC nezměnila. Kovomat je pořád tam, kde býval, drogerie taky a sámoška jakbysmet… Jedním z navštívených míst byl také zámecký park. Kupodivu, nebo možná díky bohu, se za těch 25 let také vůbec nezměnil… I většina staletých dubů pořád ještě stála tak, jak si je pamatuji z dětství. Prošel jsem jej nesčetněkrát, ale nikdy jsem jej neviděl takhle – ve zlatavé záři podzimu. Vždy jen na vrcholu zeleného rozpuku. Jak taky jinak, když prázdniny jsou uprostřed léta. Přece jen se, aniž bych v to jakkoliv doufal, při návštěvě starých míst našlo něco nového.

. . . [ O ] . . .

Na cestách – Lednice

Čas od času se mi podaří na rodinném výletě udělat docela slušnou fotku, tak mě napadlo, že bych si tu otevřel takové malé cestovatelské okénko pro občasné odlehčení od fotografických filosofických témat (snad nebude moc velký průvan). Fotky nebudou takové, na jaké jsme zvyklí z výstav a galerií. Bohužel se musím přizpůsobovat zejména možnostem a potřebám Prvorozeného a Druhorozené a tím pádem zpravidla neideální denní době. Uvidíte zde vybrané obrázky z navštívených míst, tak jak je vidělo moje oko.

Začínáme u perly jižní Moravy – Lednice.
Minulou sobotu jsem dal do hlasování, zda v neděli výšlap na kopec (z Pavlova na zříceninu hradu Děvičky) nebo courání po zámeckém parku Lednice s rozhlednou a lodičkami. Obojí – pochopitelně – s obědem v hospodě s kofolou a hranolkami. Bez toho bych mohl vyrazit leda sám 😀 Jsouce oba lehce leniví, vyhrála druhá varianta. Ráno se asi už nemohli dočkat, takže Druhorozená přiťapkala ve čtvrt na šest se slovy „Tatííí, mamíííííííí, už bude snídaně?“

Plán byl veskrze typický – od zámku procházkou přes akvadukt k minaretu (2 km), odtud lodičkou na Janohrad a z Janohradu procházkou zpět k zámku (2,5 km). Poté pozdní oběd v Restauraci U Tlustých.
Zámek Lednice
Po prohlídce zámeckého tropického skleníku jsme vyrazili. Již v půlce cesty k minaretu Druhorozenou „straašně bolela nožička, ale počkej, ještě musím vylézt tady na ten pařez“. Po prohlídce minaretu směřujeme na přístaviště. 20 minut před odjezdem jsme koupili lodní lístky a ve zbylém čase jsem si odskočil (kvůli úvodní fotce). Po návratu na mě čekala změna plánu. Únava je totiž prevít a bylo nutné zamířit na hranolky a kofolu. Tak alespoň pár fotek cestou.Lednice2
Ale co, tak už to někdy bývá. Buďme vděční za to, co máme. Janohrad přijde na řadu při příští návštěvě 🙂