Dnes přichází na řadu krátká polemika o manipulaci digitálního obrazu. Podíváme se na to, proč se fotografie upravují a jaká je etika digitálních úprav.
Co jsou to úpravy?
Nejprve a také pro celistvost článku je zřejmě nutné vypořádat se s pojmem (digitální) „úprava fotky“. Pokud neuvedu jinak, budu tím myslet jakýkoliv zásah do zdrojové fotky (digitálního negativu) v obrazovém editoru typu Lightroom, Photoshop atd. A to jak globální (celé fotky), tak také lokální (části fotky).
Pokud se domníváte, že úpravy fotek jsou doménou dnešní digitální éry, jste na omylu. Fotky se upravovaly už od nepaměti. A kupodivu nešlo jen o úpravy globální. Již v dobách dávno minulých trávili fotografové v temných komorách hodiny či dny experimentováním, aby při vyvolávání filmového negativu zesvětlili nebo naopak ztmavili jen jednu vybranou část fotky. Jindy vzali štětce a retušovali škrábance nebo třeba původně černobílé negativy ručně kolorovali. A jindy zase skládali fotku z více různých snímků (či z jednoho, použitého vícekrát). Dnešní doba se od té minulé liší pouze použitým médiem a tím, že úprav dnes dosahujeme podstatně jednodušeji a efektivněji než dříve. V dobách kinofilmu byly postupy o něco složitější. Pokud jste chtěli fotku zesvětlit, bylo nutné na negativ na příslušném místě déle svítit. Pokud jste chtěli větší nebo menší kontrast, bylo nutné použít rozdílné druhy papíru. Pokud jste chtěli saturovanější barvy nebo naopak fotky černobílé, bylo nutné do fotoaparátu založit jiný film. Stejně jako když jste chtěli fotit s vyšší citlivostí ISO. A nedej bože, když jste měli fotit v interiéru s převážně umělým světlem. OPĚT založit jiný film. Dnes stačí jen pomačkat pár čudlíků a pootočit rollerem a máte všechno nastaveno. A pokud ani to nezvládnete, není ještě nic ztraceno. Množství detailů zachycené v digitálním negativu (zrcadlovky) je úctyhodné a pokud správně potaháte táhla v editoru, může i z původně zdánlivě zkažené fotky vzniknout obstojný výsledek. Dnes, zkrátka, je to jednodušší a fotky může upravovat každý pablb (třeba já). Což ovšem neznamená, že to v hledáčku můžete odfláknout. Za prvé, ani Photoshop NEMÁ žádný filtr s názvem „odpodělat“. A za druhé: v okamžiku, kdy si začnete myslet „to je dobrý, to zachráním v PC“, to můžete zabalit, protože se z vás stal líný fotograf a takoví se moc daleko nedostanou (teda, doufám).
Proč se fotky upravují?
Podle motivu bych rozdělil úpravy do dvou základních skupin – korekční a estetické/umělecké. Ty první používají zejména ti z nás, kteří mají problém správně exponovat nebo zapomínají správně nastavit vyvážení bílé. Cílem je napravit chyby, které jsme natropili před stiskem spouště. Ty druhé používají zejména ti, kteří mají vizi, a fotografie právě zachycená neodpovídá tomu, jak scénu vidí, co cítí a co chtějí fotografií vyjádřit oni sami. Do této skupiny patří i takové úpravy, které něco přidávají, ubírají nebo libovolně křiví zachycenou „realitu“ (záměrně zde používám uvozovky, protože dále se pokusím lehce nabourat běžnou percepci fotografie jako žánru) tak, že vlastně vznikne něco, co v původní předloze neexistovalo.
Já osobně vnímám úpravy v editoru jako druhou polovinu kreativního procesu. První polovina je správně vyfotit to, co mám před sebou. Správně zkomponovat – najít bod nejsilnějšího vidění. Světlem, perspektivou a hloubkou ostrosti zdůraznit důležité a potlačit irelevantní. Poté správně exponovat – zachytit dostatečné množství detailů ve světlech a ve stínech. Ve druhé polovině procesu potom fotku „vyvolat“ – zdůraznit důležité a potlačit irelevantní, pokud se to z libovolného důvodu nepovedlo už při kompozici (což ovšem není omluva). Vtisknout fotce osobní vizi.
Jaké úpravy jsou eticky přijatelné?
Od samého začátku se nabízí otázka, která je podstatou tohoto článku – zda jsou úpravy fotek eticky přijatelné a do jaké míry.
Odpověď v zásadě závisí na žánru fotografie. Pokud fotíme dokument nebo reportáž, snažíme se reprodukovat realitu – zobrazit ji co nejvěrněji, takovou, jaká skutečně byla. V takovém případě jsou akceptovatelné maximálně úpravy korekční. Pokud ale je naším cílem fotografie coby umělecké dílo, jsme podle mého názoru oprávněni dělat jakékoliv úpravy. Tvoříme-li umělecké dílo, realita nebývá mnohdy až tak podstatná, protože často je jen nástrojem – v obraze reality se ukrývá obraz něčeho jiného, něčeho, co chtěl umělec komunikovat směrem k divákovi svého díla.
Obecně zažité dogma, že fotky by se neměly upravovat „nerealisticky“ (vždyť přece fotoaparátem zachycujeme reálně existující věci), je veskrze liché. Tvoříme-li umělecké dílo, nemůžeme se přece nechat svázat něčím tak plytkým, jako je realita. Základem uměleckého díla je vize, která vzniká v autorově hlavě. Podívejme se na jiné žánry umění. Například v hudbě existují tóny, samy o sobě však nic neznamenají. Teprve až je skladatel zkompiluje v určitém pořadí, vzniká harmonie celku – umělecké dílo. Přitom toto dílo nemá žádnou (a to ani nepřímou) souvislost s realitou. Pokud malíř maluje obraz na plátno, začíná z ničeho a postupně tvoří jednotlivé vrstvy, dokud obraz nevypadá tak, jak malíř sám chtěl. Přitom toto dílo nemusí mít žádnou souvislost s realitou (malíř si maluje co chce a jak chce). Píše-li spisovatel román nebo báseň, používá sice slova, ale konkrétní význam jim dává až smysl celé věty (odstavce/kapitoly). Přitom může popisovat situace, které se nikdy nestaly (fantasy). Nebo může popisovat situace, které se staly, ale jednotlivé detaily si upravuje, přidává a ubírá podle svého uvážení. Jeho dílo taktéž nemusí (a zpravidla ani nebývá) zakotveno v realitě. Proč by tedy fotograf měl být existencí reality omezen? Protože používá médium, které má schopnost zachytit obraz skutečnosti? To je argument dost chabý. Výběr formy přece nemůže determinovat prostředky a hranice uměleckého díla. Právě z podstaty toho, co je to umělecké dílo. Úpravy fotografií tedy mohou mít jen jediné kritérium přijatelnosti – jestli se mi subjektivně líbí a umožňují směrem k divákovi komunikovat to, co jsem chtěl sdělit. Potom mohu použít jakoukoliv úpravu. A bude to přijatelné.
