Ranní (4)

Další cesta do práce s krátkou zajížďkou na Brněnskou přehradu, přesně do stejného místa, kde jsem vloni v červnu pořizoval tuto fotku pro článek o HDR. Jenže tentokrát je začátek března, krátce po zimě. Hladina přehrady je popuštěná asi o půl metru níž než obvykle. Přestože denní teploty už jdou hodně nad nulu, je přehrada ještě celá zamrzlá a jen u krajů, kde se v předešlých dnech opřelo slunko, se led místy rozpustil. Na vodě vidím plavat hezké „minikry“, jdu to prozkoumat blíž. Je ale zataženo, s vyhlídkou na celodenní déšť, a tak málem ani nevytáhnu foťák z brašny. Víceméně jen skepticky stojím tam, kde v létě už bývá voda, a tlačím do sebe banán (do snídaně s pořádnou, čerstvě mletou filtrovanou kávou je daleko). Nakonec přece jen foťák vytáhnu (stativ ani nesundávám z ramene), zkomponuji výrazné popředí a z ruky pořídím tři fotky. Když už jsem přece přijel, neodjedu s prázdnou. Z-A-S-E  se cítím vinen z porušení prvního přikázání („nevyfotíš bez dobrého pocitu“), což ze mě pro tuto chvíli dělá namísto forografa jen prachsprostého majitele fotoaparátu. Jinými slovy „děvku digitálu“, která cvakne, protože může.

Doma mi to ale nedá a začnu nad fotkou přemýšlet. Představoval jsem si, že uvidím úžasný úsvit – těch nádherných pár desítek minut, kvůli kterým vstáváme tak brzo. Jenže realita nic moc. Přání je ale otcem myšlenky a už chyběl jen maličký krůček:

Co kdybych ten krásný východ slunce udělal?

V archivu mám několik desítek tisíc fotek. To by bylo, aby na některé z nich nějaký pěkný úsvit nebyl… Otevřu Photoshop a snažím se zužitkovat techniky, které jsem se za uplynulý rok naučil. Zdali se povedlo nebo ne, můžete zhodnotit sami. Tady jsou původní fotky:

Je to podvod, vytvářet něco, co v tu chvíli neexistovalo? Dnes spíš běžná praxe. Takhle nějak jsem si tu scénu představoval. Je podvod ztvárnit svoji vizi? Začínám milovat Photoshop. Pomáhá mi vytvářet svět podle mých představ. Přivolat úsvit, uklidit nepořádek, vymazat ze světa nepohodlné lidi. Jde přece o výsledek.

. . . [ o ] . . .

Dovolenková (2)

Někdy se vracím ke starším fotkám a vyvolávám je z digitálního negativu znovu. Proč? Jen tak. Pro trénink. Dřív jsem svoje fotky vyvolával podle toho, co moje oči viděly v okamžiku focení. Poslední dobou ale vyvolávám spíše podle toho, jak jsem se cítil. Nebo, jak se cítím ve chvíli, kdy retušuji. V různých časech nepřekvapivě má člověk různé nálady a rozpoložení a tak se stává, že z jednoho okamžiku mám fotky, které jsou úplně jiné. A nejinak je tomu i s touto. Pro srovnání, jak vypadala skoro stejná fotka (vyfocená o minutu dříve) po prvním vyvolání:

A jak vypadala ta úvodní ve formě negativu, když vypadla z paměťové karty:

Osvícení

Předminulou neděli jsem vyrazil na přehradu. Jen tak, oddychnout. Zabít čas, než se prvorozený s druhorozenou vyspí po obědě. A případně cvaknout, co oko zaujme. Počasí nic moc, zataženo odnevidímdonevidím, všechno tak zoufale šedé. Aspoň že nepršelo. Tentokrát jsem měl více duchapřítomnosti než onehdy na jaře a nezapomněl doma foťák (první předpoklad úspěchu splněn). Chvíli jsem jen tak bloudil a hledal kompozice, ale nenacházel nic pořádného, co by stálo za to. Ze samého zoufalství jsem se dokonce pokoušel vyexperimentovat abstrakci:

DSC_3855

Když pak najednou – z ničeho nic – došlo k Osvícení. Mraky se na malou chvíli rozestoupily. No, spíš se jen tak náhodou v jednom místě poskládaly do tenší vrstvy. A zpoza mraků prosvitlo sluníčko a rozzářilo řadu podzimně zbarvených stromů. Vyrazil jsem sprintem na blízké molo (přísahám, že jsem bych rychlejší než Bolt). Foťák na stativ a pár rychlých snímků. Celé to trvalo asi minutu a půl, možná dvě. Dočasně ztenšená vrstva mraků ztloustla a všechno bylo zase šedé jako předtím. Moc jsem toho nestihl.

Jestli tam nahoře někdo poslouchá, chtěl bych navrhnout, aby takové momenty byly hlášeny minimálně dvě hodiny dopředu. Místo a čas konání a doba trvání. Stačil by mejlový newsletter, podle kterého by se člověk mohl rozhodnout, kam a kdy vyrazí. Byl by na místě včas, s drátěnou spouští v ruce připraven zachytit prchavé kouzlo okamžiku. Hned bych se přihlásil k odběru… Celý proces by byl racionalizovaný a ekonomický – najednou by odpadla veškerá nejistota a hodiny čekání na světlo, které nakonec nepřijde. Nádherných snímků by bylo více a z každé fotovýpravy byste se vraceli s kartou plnou dobrých úlovků (kdo by to nechtěl). Paretovské zlepšení? Záleží na úhlu pohledu. Najednou by se na určitých místech srocovaly davy fotografů čekajících na jeden okamžik. Možná by se přestali snažit přemýšlet o tom, jak udělat dobrou fotku (je to tutovka, psali to v tom mejlu přece). Vytratila by se z toho veškerá romantika. Odstranili byste jeden z primárních motivů – totiž to vzrušující čekání, jestli to vyšlo, nebo ne…

Osvícení bývá krátké. Ale obykle stojí za to. Mějte oči otevřené a buďte připraveni. Newsletter se nechystá.

. . . [ o ] . . .

Etika digitálních úprav

Dnes přichází na řadu krátká polemika o manipulaci digitálního obrazu. Podíváme se na to, proč se fotografie upravují a jaká je etika digitálních úprav.

Co jsou to úpravy?

Nejprve a také pro celistvost článku je zřejmě nutné vypořádat se s pojmem (digitální) „úprava fotky“. Pokud neuvedu jinak, budu tím myslet jakýkoliv zásah do zdrojové fotky (digitálního negativu) v obrazovém editoru typu Lightroom, Photoshop atd. A to jak globální (celé fotky), tak také lokální (části fotky).

Pokud se domníváte, že úpravy fotek jsou doménou dnešní digitální éry, jste na omylu. Fotky se upravovaly už od nepaměti. A kupodivu nešlo jen o úpravy globální. Již v dobách dávno minulých trávili fotografové v temných komorách hodiny či dny experimentováním, aby při vyvolávání filmového negativu zesvětlili nebo naopak ztmavili jen jednu vybranou část fotky. Jindy vzali štětce a retušovali škrábance nebo třeba původně černobílé negativy ručně kolorovali. A jindy zase skládali fotku z více různých snímků (či z jednoho, použitého vícekrát). Dnešní doba se od té minulé liší pouze použitým médiem a tím, že úprav dnes dosahujeme podstatně jednodušeji a efektivněji než dříve. V dobách kinofilmu byly postupy o něco složitější. Pokud jste chtěli fotku zesvětlit, bylo nutné na negativ na příslušném místě déle svítit. Pokud jste chtěli větší nebo menší kontrast, bylo nutné použít rozdílné druhy papíru. Pokud jste chtěli saturovanější barvy nebo naopak fotky černobílé, bylo nutné do fotoaparátu založit jiný film. Stejně jako když jste chtěli fotit s vyšší citlivostí ISO. A nedej bože, když jste měli fotit v interiéru s převážně umělým světlem. OPĚT založit jiný film. Dnes stačí jen pomačkat pár čudlíků a pootočit rollerem a máte všechno nastaveno. A pokud ani to nezvládnete, není ještě nic ztraceno. Množství detailů zachycené v digitálním negativu (zrcadlovky) je úctyhodné a pokud správně potaháte táhla v editoru, může i z původně zdánlivě zkažené fotky vzniknout obstojný výsledek. Dnes, zkrátka, je to jednodušší a fotky může upravovat každý pablb (třeba já). Což ovšem neznamená, že to v hledáčku můžete odfláknout. Za prvé, ani Photoshop NEMÁ žádný filtr s názvem „odpodělat“. A za druhé: v okamžiku, kdy si začnete myslet „to je dobrý, to zachráním v PC“, to můžete zabalit, protože se z vás stal líný fotograf a takoví se moc daleko nedostanou (teda, doufám).

Proč se fotky upravují?

Podle motivu bych rozdělil úpravy do dvou základních skupin – korekční a estetické/umělecké. Ty první používají zejména ti z nás, kteří mají problém správně exponovat nebo zapomínají správně nastavit vyvážení bílé. Cílem je napravit chyby, které jsme natropili před stiskem spouště. Ty druhé používají zejména ti, kteří mají vizi, a fotografie právě zachycená neodpovídá tomu, jak scénu vidí, co cítí a co chtějí fotografií vyjádřit oni sami. Do této skupiny patří i takové úpravy, které něco přidávají, ubírají nebo libovolně křiví zachycenou „realitu“ (záměrně zde používám uvozovky, protože dále se pokusím lehce nabourat běžnou percepci fotografie jako žánru) tak, že vlastně vznikne něco, co v původní předloze neexistovalo.

Já osobně vnímám úpravy v editoru jako druhou polovinu kreativního procesu. První polovina je správně vyfotit to, co mám před sebou. Správně zkomponovat – najít bod nejsilnějšího vidění. Světlem, perspektivou a hloubkou ostrosti zdůraznit důležité a potlačit irelevantní. Poté správně exponovat – zachytit dostatečné množství detailů ve světlech a ve stínech. Ve druhé polovině procesu potom fotku „vyvolat“ – zdůraznit důležité a potlačit irelevantní, pokud se to z libovolného důvodu nepovedlo už při kompozici (což ovšem není omluva). Vtisknout fotce osobní vizi.

Jaké úpravy jsou eticky přijatelné?

Od samého začátku se nabízí otázka, která je podstatou tohoto článku – zda jsou úpravy fotek eticky přijatelné a do jaké míry.

Odpověď v zásadě závisí na žánru fotografie. Pokud fotíme dokument nebo reportáž, snažíme se reprodukovat realitu – zobrazit ji co nejvěrněji, takovou, jaká skutečně byla. V takovém případě jsou akceptovatelné maximálně úpravy korekční. Pokud ale je naším cílem fotografie coby umělecké dílo, jsme podle mého názoru oprávněni dělat jakékoliv úpravy. Tvoříme-li umělecké dílo, realita nebývá mnohdy až tak podstatná, protože často je jen nástrojem – v obraze reality se ukrývá obraz něčeho jiného, něčeho, co chtěl umělec komunikovat směrem k divákovi svého díla.

Obecně zažité dogma, že fotky by se neměly upravovat „nerealisticky“ (vždyť přece fotoaparátem zachycujeme reálně existující věci), je veskrze liché. Tvoříme-li umělecké dílo, nemůžeme se přece nechat svázat něčím tak plytkým, jako je realita. Základem uměleckého díla je vize, která vzniká v autorově hlavě. Podívejme se na jiné žánry umění. Například v hudbě existují tóny, samy o sobě však nic neznamenají. Teprve až je skladatel zkompiluje v určitém pořadí, vzniká harmonie celku – umělecké dílo. Přitom toto dílo nemá žádnou (a to ani nepřímou) souvislost s realitou. Pokud malíř maluje obraz na plátno, začíná z ničeho a postupně tvoří jednotlivé vrstvy, dokud obraz nevypadá tak, jak malíř sám chtěl. Přitom toto dílo nemusí mít žádnou souvislost s realitou (malíř si maluje co chce a jak chce). Píše-li spisovatel román nebo báseň, používá sice slova, ale konkrétní význam jim dává až smysl celé věty (odstavce/kapitoly). Přitom může popisovat situace, které se nikdy nestaly (fantasy). Nebo může popisovat situace, které se staly, ale jednotlivé detaily si upravuje, přidává a ubírá podle svého uvážení. Jeho dílo taktéž nemusí (a zpravidla ani nebývá) zakotveno v realitě. Proč by tedy fotograf měl být existencí reality omezen? Protože používá médium, které má schopnost zachytit obraz skutečnosti? To je argument dost chabý. Výběr formy přece nemůže determinovat prostředky a hranice uměleckého díla. Právě z podstaty toho, co je to umělecké dílo. Úpravy fotografií tedy mohou mít jen jediné kritérium přijatelnosti – jestli se mi subjektivně líbí a umožňují směrem k divákovi komunikovat to, co jsem chtěl sdělit. Potom mohu použít jakoukoliv úpravu. A bude to přijatelné.