Sportovní portrét + BTS

Vznikl jen pár desítek minut před tímto. V garáži. Jedno světlo, jedna odrazka. Tentokrát žádný barevný gel. Nic komplikovaného. Chvíli jsem si myslel, že se tam s tím lukem s namontovanými mířidly, vahadly, odkládacím stojánkem, asistentem a vším okolo nevlezeme.

Velký bílý deštník s jedním bleskem, trochu přivřený (odhadem tak na průměr 120 cm). A velká odrazná deska, která posvítila i tam, kam deštník nezvládl. Jak totiž víme, světlo se šíří lineárně a neumí se ohýbat, jen odrážet. Díky odrazné desce jsou dobře prokresleny všechny detaily na místech, kde by jinak byla tma. Proč žádný gel? Nesnažím se tu simulovat denní světlo, které zpravidla nebývá bílé. Jsme v atelieru a každý to pozná. A nechtěl jsem barvy pro efekt. Jen čisté neutrální světlo, které nebude rušit a nutit diváka přemýšlet o tom, proč tam ty barvy vlastně jsou. Světlo, které zcela nesobecky přenechá veškerou pozornost portrétované, ale přitom samo nebude ploché a nezajímavé.

A co mám vlastně dělat, jak mám stát?„, přišla zcela logická otázka.
Chci, abys držela ten luk před sebou a na chvíli se ponořila do závodního soustředění.
To bylo celé zadání. Jednoduché, účinné, efektivní. Během chvíle bylo hotovo.
Klíčem je dát portrétované osobě nějakou roli, do které se může vžít, nebo myšlenku, o které může přemýšlet. Na zadání stačí méně slov a výsledek (zejména autenticita výrazu) často vypadá lépe a více přirozeně než při rozsáhlé přímé režii.

Původně jsem sice chtěl, aby horní půlka luku byla vidět celá až po špičku, ale na fotce už bylo na můj vkus příliš mnoho negativního prostroru. Taková fotka by se spíš hodila jako editoriál pro časopis. Tento těsnější ořez více zdůrazňuje to podstatné a zajímavé – konstrukci luku (mířidla) a výraz v obličeji, které jsou navíc vzájemně dobře vyvážené. Levá paže směruje a uceluje tok fotografie – pozornost jde nejprve k místu s nejvyšším jasem a kontrastem (tvář), poté sklouzne dolů po krku na paži, která ji přivede do prostoru vahadel a mířidel, odkud se snadno vrátí zpět k tváři.

. . . [ o ] . . .

Velký pomocník malému blesku

Každý, kdo zavítal na tento blog, určitě pochopil, že rád fotím s bleskem. Proč? Protože blesk mi dává svobodu. Ne, že bych jej s sebou nosil pořád. Fotit bez něj je (pokud je to z hlediska množství dostupného světla možné) jednodušší a rychlejší. Fotit s ním je v mnoha směrech omezující – množství vybavení a jeho váha („Nosič!“), baterie, synchročas atd. Všechno toto jsem ochoten podstoupit výměnou za možnost zcela změnit světelné podmínky na scéně ve svůj prospěch.

V exteriérech obvykle bývá světla habakuk, ale často má světlo malou kvalitu nebo špatnou směrovost. Často obojí. A protože ve svém jednočlenném fotoklubu nemám asistenta, který by mi držel odraznou desku (aby tu kvalitu a směrovost aspoň trošičku vylepšil), nezbývá mi než dát deštník na stojan a prohnat skrze něj trochu blesku, aby tu a tam prosvětlil stíny nebo aby třeba kompletně změnil rozložení světla přede mnou, což je právě dnešní případ.

Na úvodní fotce jsem chtěl malou hloubku ostrosti. Té, jak už víme z příslušné kapitoly Fotoškoly, dosáhneme použitím delšího ohniska a malého clonového čísla. To samo o sobě není problém, pokud nasadíte třeba něco jako 85 mm f/1,8. A aby to stálo za to, přepnete na prioritu clony a rovnou nastavíte plnou díru (zde tedy minimální clonové číslo 1,8). Pokud totiž budete fotit na F=8 nebo F=11, tak to pozadí moc rozostřené nebude a divák bude obtížněji hledat, co je na fotce nedůležitější.

* * *

Ten den bylo sice zataženo, ale expoziční čas při ISO 100 a F=1,8 vycházel 1/2000 sec. Pozadí jsem chtěl trochu podexponovat, aby se nepřetahovalo o pozornost s Druhorozenou. Zhruba o 2 expoziční stupně, v praktické rovině to znamenalo čas 1/8000. A popředí vypíchnout bleskem. Zde ale nastal malý problém. Nejen, že moje D750 umí „jen“ 1/4000, ono se to ještě dál komplikuje tím bleskem. Ten totiž za normálních okolností může blýskat s časem 1/250 (maximální synchročas, také se označuje zkratkou x-sync) a delším. Jestli počítám správně, množství přirozeného světla je o 5 EV (tedy 32x) větší, než bych pro focení s bleskem potřeboval. Některé fotoaparáty a blesky naštěstí umí vysokorychlostní synchronizaci (HSS), která dovolí fotit s časy kratšími než x-sync. To je ale vykoupeno poměrně velkým úbytkem výkonu blesku (technické detaily dnes vynechám). A když máte jen malý systémový blesk, toho výkonu opravdu není na rozdávání. Ale jak z toho ven?

Jedna varianta je fotit bez blesku a fotku náležitě „zretušovat“ v PC. To ale asi nikdy nebude vypadat stejně jako fotka focená s bleskem. Další variantou je pořídit silnější blesk (kterým to usvítíte i na nejkratší čas závěrky). Ne malý systémový, ale klasický studiový. Na baterii (potřebujeme jej přece vzít ven), s vysokorychlostní synchronizací a dostatečným výkonem. To se ale bavíme o investici cca 15-25 tisíc – v případě, že si vyberete levnější značku.

Třetí variantou je nějak omezit množství světla, které prochází objektivem do fotoaparátu, a tím se přiblížit tomu prokletému synchročasu, abychom to malým systémovým bleskem měli šanci usvítit a zároveň jej neždímali až na samou hranici jeho možností. (Jak dlouho vám asi bude jezdit auto, když mu budete motor neustále vytáčet do červené zóny?) Naštěstí s sebou v batohu nosím šedé neutrální filtry. Nasadil jsem tedy „třístopý“ filtr (prodlužuje expozici o 3 EV, tj. 8x), což mi umožnilo místo času 1/8000 fotit s časem 1/1000. No a to už je jen 2 EV nad synchročas (1/250), tam ten zmíněný úbytek výkonu ještě není tak úplně fatální. Na nízké clonové číslo (1,8) lze na cca metr, metr a půl, usvítit i standardní deštník o průměru 100 cm.

Blesk vám umožní dostat světlo tam, kde je opravdu potřebujete mít. Světlo z blesku můžete snadno přemístit, směrovat, dávkovat a ovlivňovat jeho kvalitu i barvu. S denním světlem to jde o poznání hůř (zkuste si posunout slunce o metr doleva a 20 cm níž). Fotit s bleskem znamená trochu práce navíc a nějaké kompromisy. Ale za tu svobodu to rozhodně stojí.

. . . [ o ] . . .

Ve volné chvíli

Alenku a Máru znám už asi 8 let. Kromě jiného byli oba i u mě v garáži a focení bylo tak pohodové a uvolněné, že mi před čtyřmi lety svěřili zachycení jejich nejdůležitějšího dne. Tentokrát se opět fotilo krátce v garáži a pak na přehradě. A při čekání na večerní modrou hodinku (pro jinou fotku) máte na výběr. Můžete jít do hospody, je-li poblíž, na pivo a buřta. Nebo můžete udělat další fotku. Zvládli jsme obojí. Nevyužít krásného nízkého protisvětla by byl totiž jistojistě hřích (a fotit s prázdným břichem se nedoporučuje všeobecně).

Moc si vážím toho, že se nebáli postavit se před můj objektiv. A taky toho, že se nebáli to udělat opakovaně. Ale nejvíc si vážím našeho přátelství. Fotky jsou jen bonusem, onou pověstnou třešničkou na dortu. 🙂

. . . [ o ] . . .

Jana

Garáž & Prýgl photoshoot 2020/1

Jednou jsem ji už fotil, bylo to téměř před dvanácti lety.  Byla plachá, stydlivá a já teprve začínal objevovat taje a krásy fungování blesku mimo fotoaparát. Teda, jestli se tak dá říkat jednomu odraznému deštníku uvnitř malé bílé místnosti. Asi si dokážete představit, jak to světlo vypadalo. Pokračovat ve čtení „Jana“

20 let

Na začátku letošního roku tomu bylo dvacet let, co jsme spolu začali chodit. Víc, než polovina našich dosavadních životů. Ze začátku to nebyla taková ta bláznivá zamilovanost, která časem opadne. Pokračovat ve čtení „20 let“

Covid Diaries

Současný nouzový režim se sice nedá nazvat jako úplně striktní lockdown, ale jak všichni víme, bezpečné je sedět doma a netrajdat. Kromě sezení, práce v režimu home office (každé zablikání ikony MS Teams na monitoru, ať už se uděje kdykoliv, je v podstatě povolávací rozkaz k akci), domácí výuky dětí a péče o domácnost (uvařit – umýt nádobí – opakovat) je také ideální (no, říkejme spíše dobrá) příležitost k atelierové tvorbě. Fotit totiž nemusíte jen hotové domácí úkoly a pracovní listy pro paní učitelky, ale zejména máte příležitost k zachycení svých blízkých (cizí k vám totiž zatím nesmí). Dejte se tedy do toho, stačí vám jedno světlo. Pokud máte, přidejte kus čisté zdi nebo látkové pozadí, a odrazku (klidně v podobě hlasově ovládaného stojanu s kusem bílého polystyrenu). A můžete začít. Mladším za spolupráci slibte nějakou odměnu, třeba perníček, budou ochotněji spolupracovat. A sebe odměňte chvílí volné tvorby a fotkou do rodinného alba či do práce na nástěnku.

Vzdáleností světla od fotografované osoby (tj. změnou relativní velikosti světelného zdroje) budete ovlivňovat měkkost/tvrdost světla, vzdáleností odrazky pak množství výplňového světla, které bude prosvětlovat stinnou stranu tváře. Kdo nemá blesk, může místo něj použít okno domu nebo bytu, jen asi bude mít o něco větší lavírování s expozičními parametry.

Pojďte do toho. Až vláda rozvolní pravidla do normálu, vyběhnete ven a domů se vrátíte nejspíš až s prvním sněhem.

. . . [ o ] . . .

Zakázka téměř komerční

Nedávno jsem tu psal o únikové hře, kterou spáchali učitelé a rodiče dětí ze ZŠ a MŠ Pramínek k třicátému výročí sametové revoluce. Někomu klíčovému se asi musely líbit moje fotky, tak mi v mejlu přistála prosba o zhotovení fotek pro nový školní web.

Kromě obrázků z výuky (mateřská škola plus oba stupně základní školy) jsem měl obsáhnout také podobenky cca 45 zaměstnanců školy – což není úplně málo – a to celé v časové dotaci necelých 5,5 hodin. Představa byla asi taková, že učitelé budou zachyceni přímo „v akci“, tedy při výuce. Téměř instinktivně jsem tuto ideu zavrhl. Představa nekontrolovaného prostředí a nutnosti přizpůsobovat se světlu, času a průběhu výuky mě upřímně děsila. Místo toho jsem se chtěl držet postupu, který umím nejlépe a který bude mít ve výsledku nějakou štábní kulturu.

Svůj garážový atelier jsem tedy nacpal do auta a přemístil do ředitelny školy, kterou k tomu účelu velkoryse poskytla paní ředitelka. Chvíli si možná myslela, že se tam chci rovnou nastěhovat, ale zcela profesionálně nedala na venek nic znát.

Místnost byla sice asi o půl metru kratší, než jsem si přál, ale připravený plán nebylo nutné nijak revolučně modifikovat. V zásadě jsem zvolil univerzální dvousvětelný set-up, přičemž hlavní světlo v ose objektivu (a odrazná deska pod ním) osvětlovalo osobu a druhé, taktéž v ose, odrazem o zeď relativně rovnoměrně osvětlovalo pozadí – bílou rozptylku:

Tak je zajištěno, že na rozdíl od „klasického“ svícení ze 45° úhlu může portrétovaný nastavit libovolnou stranu tváře včetně „ánfasu“ a všechny fotky vypadají stejně. Navíc se jednalo téměř výhradně o dámy, takže s nějakým bočním svícením – které zvýrazňuje nerovnosti pleti a nemůže si je proto dovolit každý – jsem se nechtěl pouštět na tenký led. Spíš jsem chtěl děvčatům trochu polichotit a k tomu se nejlépe hodí frontální svícení shora a zespoda (tzv. clamshell lighting).

Nepřišli sice všichni, ale i tak – málokdo chce/může v nabitém programu běžného pracovního dne strávit s fotografem víc než dvě nebo tři minuty. A i za ten kratičký čas musí fotograf udělat maximum pro to, aby fotky byly v každém individuálním případě nejen použitelné, ale i reprezentativní.

Kvůli tomu přece angažovali specialistu. Někoho, kdo držel foťák v ruce víc než jednou.

. . . [ o ] . . .

Barevné hrátky

Barva je ve fotografii důležitým výrazovým prvkem. Čisté světlo z blesku je  sterilně bílé (tj. má neutrální spektrum), barevná teplota cca 5400 K. Někdy takové světlo chceme.

Většinou ale ne. Ze života kolem nás totiž známe mnoho světelných zdrojů – slunce, oheň, nejrůznější typy žárovek, zářivek, LED zdrojů, pouličních neonů atd. Ale téměř žádný z nich není neutrálně bílý. Možná tak slunce na bezmračné obloze kolem poledního. Ale při východu a západu je nejprve červené, pak tmavě oranžové a s rostoucí intenzitou sytost barvy slábne. A ve stínu má světlo modrý nádech.

Někdy se snažíme bleskem emulovat různé typy osvětlení, aby to vypadalo, že svíceno není bleskem. Kdo to takhle umí, může se považovat za mistra. My ostatní se ještě musíme hodně učit.

Někdy se ale nesnažíme nic emulovat. Někdy je primárním účelem ta barva a nebojíme se to naplno přiznat. Proč? Protože je prostě cool a zábavné mít nahoře modrý jazyk a po stranách růžový.

Ale o tom, jaký je rozdíl mezi emulací světelného zdroje a bláznivou divadelní paletou zase až někdy jindy. Teorie barev je sama o sobě dost složitá.

. . . [ o ] . . .

Zrcátková legrácka

…aneb experiment, BTS a neplánované selhání.

Při focení v atelieru vyznávám osobní mantru: Pokaždé vyzkoušet něco nového. Ne moc revolučně. Trošičku. Mám-li v plánu 5 fotek, jedna z nich musí být experimentální, taková, jakou jsem ještě nedělal. Za prvé, nutí mě to o nadcházející session přemýšlet dopředu a přicházet s kreativními nápady. Za druhé, řemeslně se posouvám dopředu (nebo, aspoň v to věřím).

Tentokrát s Julií. V čem je fotka „běžná“? Atelier. Dva blesky. Modrý (CTB) a oranžový (CTO) gel. Normálka. V čem je fotka nová? Především použitým tvarovačem hlavního světla. Dnes žádný deštník, žádný softbox. Žádný beauty dish, který tak rádi používají módní fotografové. Obyčejné domácí zrcátko. A pár kusů kvalitní šedé lepící pásky, takzvané „gafy“ (Gaffer tape).

 

BTS:

Pozadí: Jeden blesk s CTB gelem, malý softbox.

Popředí: Stíny malinko prosvětluje odražené modré světlo z pozadí. Oči osvětluje druhý blesk s CTO gelem, který má Julie po své pravé ruce a mírně za sebou. Světlo vyletí z blesku, obarví se gelem na oranžovo (na teplotu žárovky). Dál putuje mřížkou, aby se mu nezachtělo příliš do stran. Proletí spořádaně Julii těsně kolem hlavy a dopadá na zrcátko, jehož plocha je částečně přelepena gafou tak, aby vznikl nepravidelný tvar (téměř trojúhelník). Od zrcátka se odráží a konečně dopadá Julii do tváře. Povrch zrcátka paprsky odráží, avšak nerozptyluje (!) a vytváří tak nepravidelný tvar s ostrými hranicemi.

Selhání: Za zrcátkem po mé pravé ruce byl ještě velký 150 cm deštník, který měl velmi malým výkonem projasnit místa, kde Julie není osvětlená zrcátkem (tedy skoro všude). Jenže jsem nemehlo a při manipulaci se světly mezi fotkami jsem si blesk omylem přepnul do jiného režimu. Takže nebleskal. Co na to říct? Napadá mě akorát: „Pane Bu, proč já?!?“

. . . [ o ] . . .

Sešívané portréty

Už delší dobu tu nebylo nic z praktického focení. Dnes si řekneme něco o sešívaných portrétech (stitched portraits). Nebudou to – jak by se možná na první pohled mohlo zdát – portréty hráčů pražské Slavie, ale portréty vzniklé složením z několika fotek. Je to v podstatě jistý druh panoramatu, na rozdíl od klasických panoramat má však svoje specifika a účel, který stojí v pozadí jeho vzniku. Focení portrétů tímto specifickým způsobem se také říká „Brenizerova metoda“, protože jejím autorem a průkopníkem je talentovaný newyorský svatební fotograf Ryan Brenizer.

Proč Brenizerova metoda vznikla

Cílem a výsledkem této metody jsou portréty s nízkou hloubkou ostrosti, takže postava se nám zdá „odpíchnutá“ od pozadí, nebo že z fotky téměř vystupuje (máme silnější pocit prostorovosti fotky). Nízké hloubky ostrosti samozřejmě lze, jak již víme z příslušné lekce Fotoškoly, dosáhnout i jinak – nastavením nižšího clonového čísla či změnou poměru vzdáleností „fotoaparát – objekt – pozadí“. Brenizerova metoda však dosahuje lepších a efektivnějších výsledků – většího rozostření pozadí – kterých lze standardními postupy dosáhnout jen obtížně. Ne každý si může dovolit skla se světelností f/1,4 (nebo dokonce ještě méně) a jediný další „standardní“ způsob, kterým lze obdobného výsledku docílit, je výměna fotoaparátu za jiný – s větším formátem čipu. Koho nezajímají technické detaily, může zbytek tohoto odstavce s klidným svědomím přeskočit. Čím větší je totiž formát čipu/filmu, tím delší objektiv potřebujete k zobrazení běžného úhlu záběru. Je-li pro full-frame fotoaparát (24×36 mm) „základní“ objektiv 50 mm (základní je takový, který má zobrazovací úhel stejný jako lidské oko), pro fotoaparát s menším APS-C čipem (23,7×15,6 mm) je základním objektivem 35 mm. Pro středoformátové přístroje s čipem větším než full frame (např. 44×33 mm) je základním objektivem třeba 80 mm. Jinými slovy, se třemi různými fotoaparáty a třemi různými objektivy uděláte ze stejného místa zcela stejný záběr. Každý ze záběrů ale bude pořízen jinou ohniskovou vzdáleností a za takových podmínek bude nutně mít (při stejném clonovém čísle) jinou hloubku ostrosti. Protože čím delší ohnisko, tím nižší hloubka ostrosti.

Jak to správně provést

Postup focení je v podstatě shodný s focením panoramatu – pro snadné „sešívání“ potřebujete:

  • Světelný objektiv (alespoň f/2,8);
  • Fotoaparát v manuálním režimu a pro všechny dílčí fotky stejné expoziční hodnoty včetně nastavení bílé;
  • Fotoaparát ve stabilní poloze – tj. mezi jednotlivými snímky s ním pokud možno nepohnout dopředu nebo dozadu (stativ nebo „palcová metoda“);
  • Manuální ostření (resp. zaostření a následná deaktivace autofokusu);
  • Dostatečně velké překrytí jednotlivých snímků (alespoň 1/3);
  • Software pro sešívání fotek (Lightroom CC, Photoshop, Autopano Giga atd.).

Oproti klasickému panoramatu (krajiny či architektury) však budete pracovat s nízkým clonovým číslem (jde nám přece o nízkou hloubku ostrosti), a tak stabilita fotoaparátu (zejména ta předozadní) hraje klíčovou roli – pohybem fotoaparátu o pár centimetrů se můžete snadno dostat mimo rovinu zaostření. Posledním, neméně důležitým požadavkem je, aby se portrétovaná osoba mezi dílčími snímky nepohnula. Nebo, pokud možno, co nejméně. Jestliže se totiž bude hýbat, počítač může mít problém jednotlivé snímky spojit. A pokud nebude mít problém je spojit, zaručeně je spojí tak, jak nechcete (použije ty nesprávné části). Murphyho zákony fungují, věřte mi.

No a pak už si stačí určit jen počet snímků, které chcete použít, a systematicky je odfotit. Ze začátku bývá trochu problém s odhadem prostoru (zejména u těch snímků, na kterých nemáte vizuální záchytný bod), ale jakmile získáte trochu cviku, není to problém.

Nejčastější chyby

Pominu-li nevypnutý autofokus a polo- či plně automatický režim expozice, nejčastější chybou bývá použití příliš krátkého ohniska objektivu. Pamatujte, že čím kratší ohnisko, tím více se projevuje perspektivní zkreslení a počítači dá velkou práci takové snímky k sobě dobře slepit. Často pak vznikají prázdná místa, která musíte složitě vyplňovat, deformovat či hodně ořezávat. S delším ohniskem je práce jednodušší a efekt celé metody větší. Za rozumné minimum považuji ohnisko základní, tj. 35 mm na APS-C či 50 mm na full-frame přístroji.

Používejte také co možná nejnižší clonová čísla. Při f/5,6 nebo f/8 téměř celý efekt této metody jednoduše zahodíte. „Na jistotu“ z hlediska hloubky ostrosti bývá tak f/2,8. Můžete-li méně, rozhodně se toho nebojte. O to více ale hlídejte, abyste fotoaparátem nepohnuli.

Vyberete-li pozadí bez detailu, počítač může mít problém takové snímky k sobě spojit. Buďte tedy opatrní s pozadím typu bezmračná modrá obloha, hustá mlha atd.

Osudným pro celý portrét může být také nedostatečné překrytí mezi jednotlivými snímky. Obecně se doporučuje minimálně 30%, čím více to ale bude, tím lépe. Raději pár snímků přidejte, než abyste o celý portrét přišli proto, že nejde slepit dohromady. To stejné platí pro orámování celé fotky. Raději kolem portrétované osoby nechejte více místa – věřte mi, že se to vyplatí (oříznout můžete vždy).

Příklady

Fotka v úvodu článku je sešita z 22 dílčích fotek. Obvykle to však z praktických důvodů bývá méně, zpravidla 3 – 9. Jednak portrétované osoby nemívají tolik trpělivosti, jednak s prodlužující se dobou mezi první a poslední fotkou roste riziko pohybu objektu či fotoaparátu. Zde přidávám několik portrétů vzniklých Brenizerovou metodou. Nejvíce vzrušující je to netrpělivé čekání, jestli se výsledná fotka podaří. O to větší je pak radost, když ano 🙂

. . . [ o ] . . .

Eva

Garáž photoshoot 2017-2 + BTS

 

Eva. Známe se jen krátce, ale od samého začátku mám pocit, jako bychom byli staří známí. Po tom, co jsem fotil Roberta, jsem jen tak naslepo nadhodil, jestli by se za mnou nechtěla zastavit jeho přítelkyně. Pokračovat ve čtení „Eva“

Robert

Garáž photoshoot 2017-1 + BTS

Zase jednou po dlouhé době ve svém miniatelieru. Tentokrát s kolegou a kamarádem Robertem. Cílem shootu bylo – jako obvykle – udělat paletu čtyř, pěti vzhledově odlišných fotek a vyzkoušet něco nového. Vše jsem opět pečlivě naplánoval dopředu, abychom se „na place“ nezdržovali. Za prvé, plán byl na určený časový rozvrh poměrně ambiciozní a zahrnoval i focení v exteriéru. Za druhé, když si na place dáte jednu ruku v bok a druhou se začnete škrábat na pleši (kdo nemá, tak třeba za uchem) a přemýšlet, co že jste to vlastně chtěli, nepůsobí to moc profesionálně. A vy jako profesionál působit rozhodně chcete.

Fotka v úvodu je klasické rembrandtovské svícení – jedno světlo umístěné před modelem, vytažené docela nahoru, tak aby světlo dopadající křížem přes obličej vysvítilo na tmavší straně typický trojúhelník pod okem.

* * *

Druhá fotka je cvičením v pozorování a použití barevného světla. Zkušení říkají, že

light is almost never white“,

tedy že světlo není téměř nikdy bílé. A je to pravda – většinu dne má světlo nějaký nádech – červený, oranžový, modrý. Ale naše blesky jsou vyváženy tak, aby jejich spektrum bylo právě bílé! Běžné zábleskové světlo působí ve výsledku uměle a sterilně. Naším cílem je však svítit tak, aby naše světla byla nenápadná – chceme, aby působila jako denní světlo ve svých různých polohách a necvičené oko diváka nepoznalo, že jde o umělá světla. A to bez barev nejde. Proč? Protože světlo není téměř nikdy bílé. Hlavní světlo osvětlující tvář má oranžový nádech, boční světla modrý. Nepopírám, že inspirací byla fotka Bruce Springsteena na obálce časopisu TIME, jejímž autorem je mistr mistrů Gregory Heisler. Fotka samotná působí dynamicky a vibrantně – jednak díky použitým barvám světla (žádná sterilní bílá), jednak diagonální linie nakloněné hlavy dodává portrétu značnou dynamiku. Robertův výrazný energický pohled byl posledním dílkem, který perfektně zapadl do celé fotoskládačky.

* * *

Fotka v exteriéru („Robin a Bora“) byla více než co jiného závodem s časem. Jelikož jsme začali později než bylo původně v plánu a jednotlivé varianty fotek ve studiu se ještě trochu natáhly, tu „správnou“ polohu slunka jsme o pár desítek vteřin nestihli. Focení bylo zpestřené poměrně silným větrem, ve kterém roztažený jedenapůlmetrový deštník fungoval jako plachta na Santa Marii. Trochu jsem se bál, aby ty dva blesky uvnitř nepotkal Drtivý dopad na asfalt (to by byla sakra drahá fotka). Jeden z blesků byl opět vybaven oranžovým korekčním gelem, abych barvu světla přiblížil zapadajícímu slunku.

* * *

Poslední fotka je klasickou ukázkou tzv. děleného svícení (split lighting), při kterém ostrá hranice světla a stínu rozděluje (odtud ten název) fotografovanou tvář  na dvě poloviny – jednu plně osvětlenou, druhou v hlubokém stínu. Přestože svícení je hodně kontrastní (dalo by se říct až agresivně), fotka jako celek působí klidně až tiše – zejména díky zobrazenému gestu. Neméně důležitou úlohu hraje také statická kompozice v podobě vertikální linie hranice světla a stínu a horizontální linie obou ramen.

V záloze mám ještě další dvě fotky, ale ty přijdou na řadu až jako součást dvou jiných projektů.

. . . [ o ] . . .

Dvojí funkce odrazné desky

Fotíte-li portréty, odrazná deska 5in1 je pravděpodobně tím prvním vybavením (po fotoaparátu a objektivu), které si pořídíte. Je to levné víceúčelové zařízení, které vám dovolí pracovat s dostupným světlem – odrážet ho, směrovat do tmavých míst, rozptylovat, změkčovat, pohlcovat, případně měnit jeho charakter tím, jaký povrch máte zrovna nasazen (bílý, stříbrný, zlatý…).

. . .

Odraznou desku však můžete použít i způsobem, který výrobce původně nezamýšlel – například k vytvoření proudu vzduchu, kterým rozevlajete dlouhé vlasy modelu, který zrovna fotografujete (pokud zrovinka nemáte před objektivem partičku skinů). Stačí jedno mocné máchnutí ze strany a máte fotku, jako je tato. Pravda, potřebujete k tomu máchání asistenta. Ale – řekněme si to na rovinu – kdo, v dnešní době, jednoho nebo dva na každém focení nemá, že? 🙂

. . . [ o ] . . .

Na plátno

„Víš, moje maminka bude mít narozeniny, a já bych jí chtěla nechat udělat fotku dětí na plátno“, oslovila mě nedávno kolegyně. „Šůr“, řekl jsem já, a v hlavě se mi začala roztáčet kolečka.

Kolik dětí je? V jakém věku? Kde budeme fotit? Prostor se našel nečekaně snadno. Nevyužitá místnost bez oken, kde se nacvičuje divadlo. Prostor cca 5×5 metrů s bílým promítacím plátnem na zdi. Ideální atelier. Bohužel mi neříká „pane“ 🙁 Ale jak svítit? Obecně jsou dvě možnosti: sázka na jistotu nebo experiment. Sázka na jistotu je víceméně můj životní styl. Zároveň je to ale trochu nuda. Chtěl bych zkusit experiment podle své stávající filozofie – na každém shootu něco nového.

Jsem ale dost frajer na to, abych si na akci „na zakázku“, kde navíc budu fotit úplně cizí lidi, dovolil risknout techniku, kterou jsem ještě nikdy nezkoušel?
Co když to podělám?!? Proboha, vždyť ona na mě spoléhá.

Jenže kdo se bojí, nesmí do lesa. Základním úkolem fotografa je přenést 3D objekt do 2D fotografie, ale přitom zachovat dojem prostorovosti. Z běžného života jsme zvyklí vnímat prostorovost okolního světa pomocí světla a stínu. Framework byl tedy na světě:

  1. Hlavní světlo (key light) – menší odrazný deštník – pro svícení zboku a tím vytvoření plasticity (prostorovosti) snímku. Toto světlo má dominovat (protože je hlavní).
  2. Velký 150 cm deštník přímo za fotoaparátem jako výplňové světlo (fill light), které jen zlehka dosvítí stíny. Přitom ale nevnímáte, že tam tohle světlo je. Spávně použitého výplňového světla si totiž všimnete až ve chvíli, kdy jej vypnete – v tom okamžiku všechny části, které nejsou osvětleny malým deštníkem (hlavním světlem), zůstanou černé. Což je tady ale nežádoucí – babička určitě potřebuje chce svoje vnoučata dobře vidět. Změnou vzájemného poměru intenzity hlavního a výplňového světla potom určujete kontrast mezi světlými a tmavými částmi snímku (resp. tváří).

Na fotoaparátu nastavuji již odzkoušené „ateliérové“ hodnoty – ISO 100, čas 1/250 a clonu f/6,3. Kombo, které spolehlivě odstraní veškeré stávající světlo (zářivky), zajistí dostatečnou hloubku ostrosti a zároveň nevycucá tužkové baterky v obou blescích do sucha. Výkonově to na blescích (SB-900) vychází někam mezi 1/8 a 1/4 výkonu.

Nejdříve zhruba nastavuji světla, přitom se lehce seznamuji s dětmi. Přeci jen jsem pro ně úplně cizí a je na nich vidět, že tak trochu neví, co mají čekat. Musíme si na sebe trochu zvyknout, také děti si musí zvyknout na blesky. Třeba jim trochu pomůže, když zapojím maminky. Ne kvůli fotkám, které by se měly uchovat. Kvůli tomu, abychom se všichni dostali do provozní teploty a já měl možnost správně nastavit poměr hlavního a výplňového světla. Následuje pár individuálních fotek, poté přecházíme na skupinky. Poměr key:fill ladím „podle chuti“. Pro individuální fotky trochu výplňového světla uberu, pro skupinové trochu přidám.

Dopředu mám na papírku vypsané nějaké nápady (nikdy nepodceňujte přípravu!) a focení odsýpá poměrně rychle. Žádné z dětí nenechávám dlouho zahálet a snažím se jejich pozornost udržet „na place“. Odměňují mě příkladnou spoluprací. Ani ten nejmenší přede mnou neutekl, a to považuji za úspěch. Někde v průběhu vzniká fotka na plátno (úvodní). Po hodině mi dochází nápady (i ty z papírku), a tak dávám „padla“. Ale ne, přece jen jsem na něco zapomněl. Kompozit z profilů. Ještě je prosím o posledních 5 minut. Z kufru tahám teleobjektiv 70-200 mm, čtyřiadvacetipalcový softbox Lastolite Ezybox. Do prostoru dávám jedinou židli, na které se postupně vystřídají všichni tři. Světlo na deseti hodinách vzhledem k židli. Potřebuji, aby světlo vykreslilo profil, dopadlo na hranu tváře a pak náhle zmizelo – aby stín vytvořil dostatečně kontrastní prostor pro další profil. Doma ve Photoshopu potom poskládám finální obrázek:

Po příchodu domů následuje klasický postup – výběr nejlepších fotek, retušování, upřesnění „té“ fotky pro tisk na plátno a rozměrů a odeslání do labu na zpracování (o samotném procesu přípravy fotky pro plátno v některém z příštích příspěvků). Po pár dnech je obraz připraven k vyzvednutí. Rozbalení, kontrola výsledku a opětovné pečlivé zabalení. Teď už bude plátno jen čekat na svého nového majitele 😉

 . . . [ o ] . . .

Míša

Garáž photoshoot 2016-2 + BTS

Co dělat, když máte volné odpoledne bez dětí? Můžete jít na pivo. Nebo hodíte nohy na stůl a uděláte si doma pohodu. Nebo, něco vytvoříte. Třeba portrét kolegyně z práce. Má totiž jednu z těch tváří, která si dokáže získat objektiv.

Strategie byla jednoduchá. Začít s jedním velkým superměkkým světlem (a případně odrazkou) a pokud to půjde, nevytahovat jich víc. DSC_3203

Hmm, typická začáteční fotka. Docela to ujde, ale není to ono. „Něco“ tomu chybí. Ale, co by to mělo být? Snad se podaří na to přijít časem. Přidáme trochu pohybu a posouváme se k úvodní fotce příspěvku. Dynamika, akce, výrazná barva. Něco pro uvolnění atmosféry. Tahle fotka už nevypadá úplně obyčejně. Lepší, ale pořád to ještě není ono. Ještě to pořád nemá ten správný „drajv“.

Co dál? Odstraníme odraznou desku, hlavní světlo posuneme dál (bude vzhledem k tváři relativně menší) a přidáme druhé světlo. Ale pořád to není ono. To hlavní světlo je takové moc……velké a měkké. Že by?

Pro Míšu málo charakterní.

To je ono, už jsem na to přišel. Málo charakterní. Teď se asi budete divit, jak může mít světlo charakter? Je to jednoduché. Světlo je něco jako řeč. Fotograf světlem mluví. Vypráví. V řeči můžete volit různé intenzity a barvy hlasu. Můžete šeptat, můžete mluvit normálně, chraptět, zvýšit hlas, můžete křičet. Do hlasu můžete vetknout emoce, které se hodí dané situaci. To stejné můžete udělat i se světlem – jeho intenzitou, barvou, relativní velikostí (měkkostí nebo tvrdostí) či pozicí přímo ovlivňujete charakter světla. A ne každému sluší velké měkké světlo. Takže uděláme poměrně radikální změnu v relativní velikosti světla – místo 150 cm softboxu použijeme 50 cm softbox a ještě na něj dáme mřížku. Výsledkem je světlo pořád ještě relativně dost velké (protože je umístěné velmi blízko, hned za okrajem záběru), ale díky mřížce je poměrně dost tvrdé. DSC_3419

BUM! TO JE ONO! Konečně jsem našel světlo, které jí sluší. A teď pojď, dávej, dávej! Ještě trocha experimentů. Blesk, který ji odděluje od pozadí (rim light), umístíme dozadu tak, aby svítil přímo do objektivu. Předpokladem je, že jak se bude světlo v objektivu odrážet sem a tam mezi jednotlivými čočkami, udělá prasátko (lens flare). Něco podobného je, když vám zasvítí do objektivu sluníčko. Hle, je to tak. Jako bonus je prasátko krásně barevné. Jen drobnými změnami úhlu vychytat pozici prasátka tak, aby nebylo přímo v obličeji. Povedlo se!DSC_3332

diagram-misaZajímavý experiment. Pro každý photoshoot se snažím vymyslet jiný. Zkrátka, pokaždé zkusit něco nového, co jsem předtím ještě nikdy nedělal. Tentokrát z toho vyšla světelně zajímavá fotka. Největším překvapením pro mě však bylo zjištění, že to „správné“ světlo bude mnohem tvrdší, než jsem původně předpokládal. Život je zkrátka samé překvapení…

Pro mě nejlepší portrét je však ten bez prasátka. Na čistém černém pozadí. Když ten šudypřítomný úsměv jí najednou z tváře zmizel a zůstal jen lehce tajemný výraz. Ráno ještě vůbec netušila, že odpoledne bude sedět v garáži na židli a kusem polystyrenu v ruce odrážet světlo. Jakoby přemýšlela, kam to ten den může ještě gradovat. Přímý oční kontakt. Konečně bez ostychu a spontánních obranných mechanismů, které člověk nevědomky zapojuje, když na něj někdo namíří objektiv. Konečně TEN kontakt, který hledám.

Míša. S ostrým charakterním světlem s hlubokými stíny. Se světlem, které jí sluší.

DSC_3355

. . . [ O ] . . .

Alena

Garáž photoshoot 2016-1 + BTS

Portrét drahé kamarádky. Čekal jsem asi 3,5 roku, než stane před mým objektivem. Až dostuduje. Až zhubne. Až se trošku opálí, aby nebyla bledá (kromě toho dostudování by se dalo všechno zařídit i ve Photoshopu, ale proč to dělat složitě). Všechno dohromady se sešlo až toto léto. Potkali jsme se v garáži, kde obvykle fotím. Protože se známe už 4 roky, atmosféra byla od začátku příjemná a nenucená a já jsem z její strany cítil stoprocentní důvěru.

Před samotným focením jsem přemýšlel, jaké světlo jí bude slušet. Volba nakonec padla na velký deštníkový softbox (150 cm, bílý interiér, difúzní vrstva), jehož použití se prolínalo téměř celým focením jako červená nit. Velké měkké světlo. Je jako něžný podvečerní vánek. Není ostré a tvrdé jako facka. Ani energické a devastující jako přílivová vlna. Je jako do vzduchu hozený hedvábný šátek. Velké, měkké, příjemné. Všeobjímající. Jako dělané pro krásnou ženu. Velký box jsem sem tam doplňoval bílou odraznou či černou pohlcující deskou (tzv. „V-flat„) nebo deštníkem.

Joe McNally často říká, že začínat máte vždy jen s jedním světlem a nevytahovat jich z tašky víc, pokud to není nutné. Tak fajn. Ten pán už má něco za sebou, tak na tom asi něco bude. Začínáme s jedním světlem na boku a lehce vzadu (plus černý V-flat vpravo, aby se světlo v malém prostoru garáže neodráželo všude kolem). Výsledkem je dle očekávání hodně kontrastní fotka s hlubokými stíny.DSC_1786-2

Pro fotku v úvodu (nad příspěvkem) jsem černý V-flat nahradil bílým odrazným a přidal druhé světlo. Velký box vlevo a lehce vpředu a menší box (odrazný deštník ve verzi Softlighter) vpravo vzadu, odkud osvětloval její levou stranu a odděloval od pozadí. Jemný dotek světla na její levé tváři je od světla z boxu, odraženého zpět. Možná se budete ptát, proč oba boxy nemíří přímo na ni, ale kousek mimo. Ze zkušenosti vím, že zhruba někde uprostřed světelného zdroje je světlo nejsilnější a směrem k okrajům jeho intenzita slábne. Raději než se samotným jádrem světla pracuji s jeho měkčím okrajem. Proto jádro boxu natáčím „kousek před“ nebo „kousek za“. Anglický výraz „feathering the light“ (feather=peří) to myslím vystihuje poměrně přesně. Jednak je na okraji světlo méně agresivní a jednak mám také prostor část světla odrazkou natvarovat a vrátit tam, kde by chybělo (na stinné straně tváře). Boxy pak umisťuji tak blízko, jak to jen z hlediska záběru jde. Jejich relativní velikost vzhledem k subjektu (a tím pádem měkkost světla) je tak největší možná a postačí menší výkon blesků.

lighting-diagram-alena1

* * *

Jako další jsem chtěl vyzkoušet high-key vzhled (převaha světlých tónů) s velkýmlighting-diagram-alena3 boxem vzadu a dvěma deštníky po stranách. High-key fotky podle mě nejlépe vynikají v černobílé (případně monochromaticky tónované do nějakého odstínu).

DSC_1903-2

* * *

Povinné, předem namyšlené fotky splněny. Přišel čas na zábavu. Velké světlo pryč a na řadu přichází malé hraní s barevnými gely. Zelená a oranžová, modrá a červená. Barvy, které se navzájem dobře doplňují. DSC_1925-2lighting-diagram-alena4

Tmavé, zamyšlené, tajemné. Úplně jiné než všechny předchozí.

* * *

Známe se čtyři roky a za tu dobu jsme se stali dobrými přáteli. A protože se známe tak dobře, bylo celé focení příjemné. Tak uvolněné, nenucené. Tak snadné. 3,5 roku jsem čekal, až to přijde. A to čekání stálo za to.

…  [ O ]  …

5 důvodů, proč fotit portrét v atelieru

Váháte, jestli vyzkoušet focení v ateliéru? Třeba vám těchto 5 důvodů pomůže v rozhodování.

1. Můžete fotit kdykoliv

Focení v exteriéru většinou počítá s tím, že bude nějaké světlo. A že bude takové normální, nejlépe otevřený stín. Že nebude moc tma, že nebude světla příliš, že nebude ostré slunko, které dělá ošklivé ostré stíny. A že třeba bude hezky barevné, což většinou bývá jen brzy ráno a pak večer. Naproti tomu v atelieru (interieru) nejste na množství a kvalitě denního světla (vlastně na jeho existenci vůbec) zcela závislí. V atelieru zpravidla bývá nějaké umělé světlo, které vám postačí k tomu, aby fungovalo automatické ostření fotoaparátu. Pokud chcete, můžete toto světlo využít expozičně. Pokud nechcete, můžete ho ze scény pohodlně vymazat nastavením rychlého času závěrky, větší clony nebo nízké citlivosti ISO. Ráno, v poledne či ve 2 hodiny v noci. Čas fotografování můžete přizpůsobit svým aktuálním potřebám.

 

2. Nejste ovlivněni počasím

V interiéru můžete fotit, i když venku prší, praží slunce, mrzne, nebo z nebe padají kroupy, trakaře a komunisti. Nemusíte čekat, až slunce zajde za mrak nebo naopak vysvitne (protože zrovna chcete protisvětlo). Fouká-li venku byť jen mírný větřík, není radno dávat na stojany fotografické deštníky, větší softboxy  nebo odrazné desky. Tyto věci rády fungují jako plachta na lodi a není-li stojan zatížen pár pytlíky s pískem, spolehlivě uletí. Neuletí sice moc daleko, ale můžete počítat se škodou na vybavení, která v případě blesků může jít do desítek tisíc Kč. V lepším případě uletí jen jeden stojan, v horším případě vezme po cestě ještě něco dalšího s sebou. V interiéru můžete sice způsobit něco podobného vlastní nešikovností, ale riziko je podstatně menší.

 

3. Nemusíte přenášet vybavení na lokaci

V interiéru máte všechno hezky na jednom místě. Chcete-li fotit v exteriéru, vyplatí se cestovat na lehko. Někomu postačí fotoaparát a jeden objektiv. Někdo přidá odraznou desku, někdo blesk, někdo dva. Nemáte-li po ruce asistenta, k odrazce či blesku potřebujete stojan. A nedej bože, když chcete použít blesk i odrazku zároveň. Pokud pofukuje, bude potřeba pytlík se zátěží (sandbag) v počtu alespoň jeden na každý stojan. K tomu přidejte stativ, abyste nemuseli pořád zvedat a pokládat fotoaparát (a měnit tím kompozici, byť nechtěně). V některých situacích to bez něj v podstatě nejde. Ani se nenadějete a máte toho plný kufr auta.
Nosič, prosím!

 

4. Máte k dispozici zázemí

V interiéru je většinou k dispozici veškeré zázemí – toaleta, tekoucí voda, elektřina, u zámožnějších také catering. Teda, pokud nemáte atelier někde v detašované garáži. V interiéru také máte možnost připojit notebook nebo PC a právě vyfocené fotky rovnou nahlížet na monitoru. Tedy, ne že v exteriéru by taková možnost nebyla. Tablety už jsou na tom dnes s kvalitou baterií a displejů na vysoké úrovni. A když už těch krámů stejně máte plný kufr, tak jeden tablet už se tam ztratí. 😉

 

5. Nemusíte dělat expoziční kompromisy

V exteriéru se musíte přizpůsobovat aktuálním světelným podmínkám. Jen málokdy jsou zrovna takové podmínky, abyste nemuseli dělat expoziční kompromisy. Bez blesku to není samozřejmě problém, můžete volit expoziční hodnoty dle libosti. Pokud ale zaměstnáte blesk, začínají kompromisy od samého začátku. Musíte se „vejít“ do synchročasu fotoaparátu. Obvyklé maximum bývá 1/250 sekundy (rychleji to mechanická závěrka nezvládne), což s sebou přináší nutnost volit podstatně vyšší clony. Je-li správná (resp. vámi chtěná) expozice pozadí 1/8000 sec. při f/2, s bleskem můžete mít maximálně 1/250 sec. a f/11 (při kratších časech závěrky neosvětlí blesk celou plochu snímku). A při tak vysoké cloně nemůže být o hezky rozostřeném pozadí ani řeč. Dále, musíte mít k dispozici dostatečně výkonný blesk, aby mohl konkurovat úrovni okolního osvětlení v závislosti na nastavené cloně. Čím vyšší clona, tím kratší vzdálenost blesk dosvítí.

To bylo top 5 důvodů, proč fotit portréty v interiéru. Tímto neříkám, že nefotím v exteriéru nebo že se rád zavírám doma. Obě prostředí mají své přednosti a omezení. V exteriéru se dá fotit bez blesku a poskytuje nepřeberné množství pozadí.  Interiér naopak skýtá prostředí, ve kterém máte ultimátní kontrolu nad situací a světlo je jen takové, jaké si sami uděláte. Neznamená to však, že obě prostředí se apriori vylučují. Když se dobře naučíte řemeslo, můžete obě prostředí skloubit do nekonečné řady působivých kompozitů, jako třeba Joel Grimes.

3D nadšenec

Portrét Prvorozeného s 3D brýlemi aneb další náhled pod fotografovu pokličku. Co vše obnáší fotka jako je tahle? Tak především zdrojovou fotku.

Zdrojová fotka

Jako primární a zcela nezbytné se jeví využít počátečního nadšení Prvorozeného ze zapůjčených brýlí. Železo se má kout, dokud je žhavé… A vzhledem k tomu, že jeho přirozená ochota spolupracovat při focení s rostoucím věkem klesá, musíte konat rychle.
Fotoaparát v manuálním režimu, ISO 100 (pro nejnižší šum), clona 5,6 (pro dobrou hloubku ostrosti) a čas 1/250 (maximální synchročas blesku).
Svíceno je třemi blesky. Hlavní světlo je 50 cm softbox uprostřed, těsně nad objektivem. Světla po stranách jsou dva deštníky (Fomei EW-114) s odnímatelným návlekem.

lighting-diagram-14

Deštníky jsou svléknuté jen napůl. Potřebuji, aby světlo šlo jen dopředu, nikoliv na pozadí. A takový „polonaháč“ poskytuje (pro tuto situaci) dostatečné množství kontroly nad světlem. Zde je potřeba pohlídat, aby světla po stranách byla symetrická, tj. aby deštníky byly stejně veliké, ve stejné vzdálenosti od fotografovaného a blesky nastaveny na stejný výkon (ideálně by to měly být dvě identické jednotky). Polovina každého deštníku směřující na pozadí je zakrytá, takže světlo nepropouští a nedělá pozadí zbytečně světlé. Toto světelné schéma (tmavší pozadí + boční světla) mi poskytuje maximální flexibilitu pro pozdější úpravy v editoru – zejména pro snadné vyříznutí postavy od pozadí a tím možnost vytvořit působivý kompozit. Zde je fotka tak, jak vypadla z fotoaparátu:

DSC_5965

Retuš

V Adobe Lightroom (Lr) jsem provedl jen základní úpravu tonality, expozice (zesvětlit) a kontrastu (pro začátek snížit; přidat mohu kdykoliv později). Bílá je vyvážená dobře, fotka nemá žádný barevný nádech. Pro složitější úpravy se přesouvám do Adobe Photoshopu (Ps). Zde dochází k úpravám, které nelze provést v Lr – retuš pleti, odstranění odlesků v pravém sklíčku brýlí (klonovacím razítkem), zesvětlení očí, lehké zesvětlení zubů, vytažení detailů ve stínech, zvýšení kontrastu ve středních tónech. Také jsem si všimnul, že na této fotce je velikost hlavy a těla v lehoučkém nepoměru – to je způsobeno tím, že Prvorozený je v pase lehce nakloněn směrem k fotoaparátu. Objektiv střední délky 50 mm nedokáže zcela potlačit perspektivní zkreslení, na to by bylo potřeba delšího teleobjektivu (nebo větší celkové vzdálenosti Prvorozeného od fotoaparátu). Rozhodl jsem se tento nepoměr ještě trošku zvýraznit a umocnit tak jeho nadšený výraz lehkou karikaturou. Filtrem „Zkapalnit“ – jsem nepatrně zvětšil hlavu a stejně tak nepatrně zmenšil ramena. Precizní „vyříznutí“ mi pak umožnilo přidat nové pozadí, vyplnit je doplňkovou barvou k modrým brýlím (co je doplňková barva se dočtete zde) a částečně zesvětlit od středu do stran radiálním gradientem (zní to jako hodně sprosté slovo, ale je to obyčejný kruhový přechod). Celkem asi 15 vrstev úprav, nic moc složitého. Nakonec už jen doostřit a dílo je hotovo. Pro srovnání přidám ještě šoupací obrázek „před/po“ úpravách:

Archiv roku 2014.

Druhorozená

Druhorozená. Anděl s ďáblem v těle. Je jako kočka – dělá si, co chce. Pokud má udělat něco, co chce kdokoliv jiný (vypnout televizi, jít si vyčistit zuby, převléknout se atd.), nese to velmi nelibě. Na svůj věk nadprůměrně zdatná v mnoha disciplínách, například:

  • jízda na kole (brzdí zásadně pokřikem „Tatííííí, zastaviiiiiiiit!!!“)
  • škemrání o sladkosti
  • psaní číslic a písmen (téměř stejně dobře jako Prvorozený)
  • vztekání se
  • sociální interakce
  • lepení náplastí kamkoliv
  • malování na vlastní obličej
  • psychologická manipulace (zejména s dospělými)

Překypuje sebevědomím. Překypuje energií. Zejména ve chvílích, kdy je zakázáno běhat nebo je čas jít spát.

Živel.
Anděl s ďáblem v těle.
Správná ženská.
Druhorozená.
Moje.

DSC_3383

Projekt Portrét: část třetí

Podtitul: Fotokniha

Poslední část, která uzavírá odyseu tohoto osobního projektu. V první části jsem se snažil oprostit se od strachu z oslovování cizích lidí. V druhé části jsem hledal zajímavé tváře. Jednou z původních ideí projektu bylo, aby každá další část byla nádstavbou na tu předchozí. Podstatou třetí části tedy není nic jiného než hledat zajímavé tváře a oslovovat je s nabídkou focení. Tentokrát ale koncepčně – formou TFP (Time For Prints) s pozvánkou do miniatelieru, případně nabídkou příjezdu do smluveného místa. Výměnou za čas a úsilí budou tištěné fotky zdarma.

Jako přesvědčovací nástroj bude sloužit pro tento účel poskládaná fotokniha s ukázkami portrétů, které jsem doposud nasbíral. Není tlustá. Dá se prolistovat za 15-20 vteřin. Ostatně, víc ani není potřeba. Během té krátké chvíle si většina lidí dokáže sesumírovat první dojem a vycítit, zda mi chce říct spíše

Hele, neotravuj s kravinama!
nebo spíše
Hej, tohle se mi ještě nestalo… A celé je to zdarma, říkáš?

Může to být zajímavý sociální experiment. Kolik (procent) lidí v naší krajině je ochotno něčemu takovému věnovat čas?

*

Jste Vy ochotni něčemu takovému věnovat čas?

*

*

Prvorozený

Můj prvorozený.

Nic vám nezmění život tak, jako příchod prvního dítěte. Ani se nenadějete a je mu šest. Ani se nenadějete znovu a bude maturovat (a dá-li Pan Bu, tak i promovat, ženit se atd.). Někdy mě ta rychlost plynutí času děsí. A proto fotím, fotím, fotím, abych navždy zachytil tu prchavost okamžiků, které prožívám. A až budu mít jednou čas, proberu se těmi stovkami zdánlivě bezvýznamných každodenních výcvaků a znovu prožiju tu nejkrásnější dobu svého života.

Proč zrovna tato fotka? Pro ten letmý dotek světla. Pro ten něžný kontrast monotónních odstínů. Stejně něžný a citlivý, jako je jeho duše.

*
*
*

(Ano, vím, že tento příspěvek není nic než jen obrovská hromada sentimentu.)

*

(No a co? 😀 )

Monika

Garáž photoshoot 2015-1 + BTS

Hodil jsem rukavici a čekal, až ji zvedne. Trvalo to snad dva roky. Až dostuduje. Až zhubne (jakoby měla co). Až nebude ona ani já na dovolené. Až bude v atelieru víc než 7 a míň než 30 stupňů (což se zařizuje dost komplikovaně, když v každém z rohů máte neustále 90). Ale nakonec ji přece jen zvedla a přijela. Pokračovat ve čtení „Monika“

Kdo je fotogenický?

Lidé mi často říkají

„Ale já vůbec nejsem fotogenický!“

Není-li to jen výmluva, jak nabídku focení zahrát „do autu“ („Co budeš fotit takovýho dědka, vyber si radši nějakou mladou holku…“), ani sami netuší, že  žijí ve lži. Celý konstrukt „nejsem fotogenický“ je špatný už od svého základu. Staví totiž na mylném předpokladu, že fotogeničnost souvisí s fotografovaným objektem. Pokračovat ve čtení „Kdo je fotogenický?“