Robert

Garáž photoshoot 2017-1 + BTS

Zase jednou po dlouhé době ve svém miniatelieru. Tentokrát s kolegou a kamarádem Robertem. Cílem shootu bylo – jako obvykle – udělat paletu čtyř, pěti vzhledově odlišných fotek a vyzkoušet něco nového. Vše jsem opět pečlivě naplánoval dopředu, abychom se „na place“ nezdržovali. Za prvé, plán byl na určený časový rozvrh poměrně ambiciozní a zahrnoval i focení v exteriéru. Za druhé, když si na place dáte jednu ruku v bok a druhou se začnete škrábat na pleši (kdo nemá, tak třeba za uchem) a přemýšlet, co že jste to vlastně chtěli, nepůsobí to moc profesionálně. A vy jako profesionál působit rozhodně chcete.

Fotka v úvodu je klasické rembrandtovské svícení – jedno světlo umístěné před modelem, vytažené docela nahoru, tak aby světlo dopadající křížem přes obličej vysvítilo na tmavší straně typický trojúhelník pod okem.

* * *

Druhá fotka je cvičením v pozorování a použití barevného světla. Zkušení říkají, že

light is almost never white“,

tedy že světlo není téměř nikdy bílé. A je to pravda – většinu dne má světlo nějaký nádech – červený, oranžový, modrý. Ale naše blesky jsou vyváženy tak, aby jejich spektrum bylo právě bílé! Běžné zábleskové světlo působí ve výsledku uměle a sterilně. Naším cílem je však svítit tak, aby naše světla byla nenápadná – chceme, aby působila jako denní světlo ve svých různých polohách a necvičené oko diváka nepoznalo, že jde o umělá světla. A to bez barev nejde. Proč? Protože světlo není téměř nikdy bílé. Hlavní světlo osvětlující tvář má oranžový nádech, boční světla modrý. Nepopírám, že inspirací byla fotka Bruce Springsteena na obálce časopisu TIME, jejímž autorem je mistr mistrů Gregory Heisler. Fotka samotná působí dynamicky a vibrantně – jednak díky použitým barvám světla (žádná sterilní bílá), jednak diagonální linie nakloněné hlavy dodává portrétu značnou dynamiku. Robertův výrazný energický pohled byl posledním dílkem, který perfektně zapadl do celé fotoskládačky.

* * *

Fotka v exteriéru („Robin a Bora“) byla více než co jiného závodem s časem. Jelikož jsme začali později než bylo původně v plánu a jednotlivé varianty fotek ve studiu se ještě trochu natáhly, tu „správnou“ polohu slunka jsme o pár desítek vteřin nestihli. Focení bylo zpestřené poměrně silným větrem, ve kterém roztažený jedenapůlmetrový deštník fungoval jako plachta na Santa Marii. Trochu jsem se bál, aby ty dva blesky uvnitř nepotkal Drtivý dopad na asfalt (to by byla sakra drahá fotka). Jeden z blesků byl opět vybaven oranžovým korekčním gelem, abych barvu světla přiblížil zapadajícímu slunku.

* * *

Poslední fotka je klasickou ukázkou tzv. děleného svícení (split lighting), při kterém ostrá hranice světla a stínu rozděluje (odtud ten název) fotografovanou tvář  na dvě poloviny – jednu plně osvětlenou, druhou v hlubokém stínu. Přestože svícení je hodně kontrastní (dalo by se říct až agresivně), fotka jako celek působí klidně až tiše – zejména díky zobrazenému gestu. Neméně důležitou úlohu hraje také statická kompozice v podobě vertikální linie hranice světla a stínu a horizontální linie obou ramen.

V záloze mám ještě další dvě fotky, ale ty přijdou na řadu až jako součást dvou jiných projektů.

. . . [ o ] . . .

Napsat komentář

Tento web běží na redakčním systému WordPress | Šablona Baskerville 2 od Anders Noren.

Nahoru ↑

Sdíleno