Totalitně úniková

Obvykle sem souvislé reportáže z akcí nedávám, ale tentokrát udělám výjimku. Na třicáté výročí 17. listopadu ’89 měli Prvorozený i Druhorozená možnost vrátit se v čase zpět do doby dětství svých rodičů a zúčastnit se ve škole tématické únikové hry s názvem „Cesta z totality do svobody„. A já se přidal jako pozorovatel/fotoreportér.

Hru připravili učitelé a rodiče pod vedením Kateřiny Bukovjanové, aby dnešní děti měly možnost vidět a okusit něco z toho, co zažívali naši rodiče a pak částečně i my.

Akci zahájil bojový poplach, po němž režimu věrní zpívali na seřadišti Internacionálu a provolávali nejrůznější budovatelská hesla. Poblíž se shodou okolností objevil i Václav Havel, známý disident a rozvratitel socialistické vlasti (asi šel zrovna provětrat plíce). Jelikož však na celou akci dohlížela všudypřítomná veřejná bezpečnost, byl V. H. preventivně zatčen a odveden do vazební věznice, aby nemohl mezi veřejnost šířit nebezpečné ideály svobody a demokracie. Dav režimem již znechucených občanů (žáků) se sice pokusil Havla vysvobodit, ale po několika nekoordinovaných pokusech prolomit ostrahu věznice to raději vzdali. Zatímco totiž příslušníci VB mávali nad hlavami obušky, lidé sympatizující s Havlem měli jen holé ruce…

Následovalo strategické přeskupení do několika menších operačních skupin, ve kterých občané prostřednictvím plnění různých úkolů získávali kusy symbolického klíče ke svobodě. Složením celého klíče měli nejen vysvobodit V. H. z vězení, ale také sami uniknout před totalitním stylem výuky ve zbytku běžného školního týdne. Jedním z úkolů bylo mimo jiné „koupit“ v připravené socialistické prodejně ovoce a zeleniny pomeranč. Člověk by jim i odpustil, že spartakiádu nenacvičili perfektně, nebo že o soudruhu Gottwaldovi slyšeli toho dne poprvé. Lehce šokující byl ale do naha obnažený fakt, že generace dnešních dětí není ochotna na něco čekat (otevření obchodu) a už vůbec si neuvědomuje reálný význam pojmu nedostatek („Cože? Jak jako pomeranče došly???„). Na druhou stranu ale občané prokázali nadstandardní míru soudržnosti a empatie, když ve skupinách i samostatně navštěvovali V. H. ve vězení a nosili mu různé pamlsky. Občas sice museli příslušníci VB proti některým revoltujícím občanům použít donucovací prostředky, jelikož se ale vesměs jednalo jen o drobné prohřešky proti režimu, byli po napomenutí propuštěni.

Nad správností a úplností řešení jednotlivých úkolů bděly patřičně přísné soudružky z kádrové komise. Nakonec se ale všem týmům podařilo klíč složit. V. H. byl z vazby propuštěn a školou se za zpěvu Marty Kubišové provalila vlna všeobecné euforie z konce vlády jedné strany. Naštěstí. Neumím si představit, co by bylo, kdyby se revoluce nepovedla a v areálu ZŠ a MŠ Pramínek by dál panovala totalita.

. . . [ o ] . . .

 

Napsat komentář