Proč se to dělá?

Nejčastěji proto, abyste do dvourozměrné fotky dostali zdání pohybu. Dejme tomu, že je hezky větrno. A vy chcete ten pocit větru, nestability a pohybu přenést do fotky, tak aby i každý divák měl pocit, že ten vítr cítí na své tváři. Nebo jste třeba na výletě na zámku a chtěli byste hezkou fotku zámku bez lidí. Jenže <lidi> pro váš záměr nemají pochopení a najednou jakoby se VŠICHNI domluvili, nacpou se vám do záběru a ne a ne odejít pryč, i kdybyste tam stáli celý den. Dlouhá expozice pak může být pro takovou situaci dobrým řešením, protože dokud <lidi> setrvávají v pohybu, na výsledné fotce prakticky zmizí (kéž by šlo některé lidi zmizet i ve skutečnosti).

 

Co k tomu potřebujete?

Fotoaparát s plně manuálním režimem. A – jednoduše řečeno – dlouhý čas. Obvyklé světelné podmínky však nebývají takové, abyste mohli jednoduše nastavit expozici v řádu jednotek nebo desítek sekund, za které se ten pohyb stihne „nachytat“ na snímač (případně film, ať mě někdo nenařkne z diskriminace). Absolutní množství světla v určitý čas na určitém místě je zkrátka dané a i když nastavíte nejnižší ISO a hodně zacloníte, čas je pro zachycení dojmu pohybu prostě příliš krátký. Můžete sice počkat, až se setmí, ale tou dobou už dost pravděpodobně nebude foukat, případně vás ze zámecké zahrady vyžene ostraha. Potřebujete tedy něco, čím omezíte množství světla procházející objektivem – neutrální šedý filtr. Označuje se ND (neutral density) s číslem, jak moc expozici prodlužuje. Např. filtr s označením ND 8x prodlužuje expozici na osminásobek (tedy o 3 EV, neboli z 1/250 sec. na 1/30 sec.). Jenže to stačí tak na lehké rozmáznutí tekoucí vody. Abyste dostali opravdu dlouhý čas i za běžného slunného dne, je lepší mít filtr tmavší (ideálně ND 1000x, který prodlužuje expoziční čas tisíckrát, tedy o 10 EV, neboli z 1/250 sec. na 4 sekundy (kdo nevěří, ať si to spočítá). Ukáže-li expozimetr bez filtru čas 1/60 sec., s filtrem to bude celých 15 sekund. K filtru se vyplatí vyrobit si tabulku přepočtených hodnot časů, abyste pak na místě nemuseli pro každou situaci zdlouhavě počítat správný ekvivalent.

K takto dlouhým časům už nezbytně potřebujete stativ a pro nejlepší výsledky také drátěnou spoušť nebo dálkové ovládání, abyste fotoaparát neroztřásli rukama. Pokud fotíte zrcadlovkou, potřebujete ještě něco, čím po dobu expozice zakryjete očnici. Mohlo by se vám to zdát jako prkotina, opak je však pravdou. Pokud nebude očnice zakrytá, bude jí dovnitř vnikat parazitní světlo, které naprosto znehodnotí fotku. Už jsem takhle párkrát seděl u monitoru, koukal na fotku a říkal si „Šmarjáááááá, co je to tady kudla za binec?!?“ A on parazit světelný, co prosákl očnicí, hranolem a matnicí až k čipu. Zaútočil z týla a odrovnal fotku stejně jako onehdy ta malá perská skupina odrovnala udatnou spartskou armádu u Thermopyl. Dražší a profesionální přístroje mají už to „něco“ vestavěné v očnici. Přístroje pro běžné lidi bohužel spadají do kategorie „dodělej si doma sám“, takže si musíte nějak poradit. Já si třeba poradil tak, že po celou dobu expozice držím přes očnici pouzdro od stativu. V plánu mám však vyrobit obdélníček z černého polystyrenu, který v rozích propíchnu a pomocí gumiček uchytím na očnici. Není to sice hi-tech nápad hodný dnešní vyspělé doby, ale bude to rozhodně lepší než držet hadr rukama 🙂

Jak na to?

1.  Najdeme požadovanou kompozici.
2.  Fotoaparát umístíme na stativ.
3.  Nastavíme nejnižší ISO. Ujistíme se, že funkce Auto ISO, pokud ji fotoaparát má, je vypnutá. Nechceme mít fotku znehodnocenou šumem.
4.  V některém z poloautomatických režimů změříme expozici. Já používám režim „A“ (priorita clony). Jak měním hodnotu clony, vidím zároveň odpovídající změny expozičního času.
5.  V tabulce pro přepočet expozičních časů filtru najdeme odpovídající ekvivalent.
6.  Přepneme do manuálního režimu a nastavíme zvolenou clonu a přepočtený čas. S takto tmavým filtrem vestavěný expozimetr fotoaparátu nepracuje správně.
7.  Zaostříme a vypneme autofokus (přepneme na ruční zaostřování). To proto, že s filtrem AF modul už nic nevidí a nezaostřil by.
8.  Nasadíme filtr na objektiv.
9.  „Něčím“ zakryjeme očnici.
10.  Exponujeme snímek. Volitelně můžeme použít předsklopení zrcátka pro větší ostrost. Kdo rád experimentuje, může si třeba vyzkoušet zoomování v průběhu expozice, ať už jedním či druhým směrem. Výsledný efekt bude záviset na tom, jakou rychlostí, jakým směrem a jak velkou část expozičního času bude probíhat zoomování.

 

Pár expozic vám bude trvat, než si proces zautomatizujete, ale pak už to jde bez nejmenšího zaváhání.

Možné komplikace

Některé filtry, přestože mají označení „neutrální“ až tak docela neutrální nejsou. Obvykle mívají větší či menší barevný nádech. Můj filtr B+W, přestože nebyl z nejlevnějších, táne silně do červena. Není to však nic nepřekonatelného. S nasazeným filtrem prostě vyvážíte bílou manuálně (jak se to dělá, se dočtete v uživatelské příručce svého fotoaparátu). No a poté už stačí jen nezapomenout někde mezi body 1. a 10. nastavit tu uživatelsky změřenou „bílou“.

Někdy, když je málo přirozeného světla (třeba večer), vychází časy hodně dlouhé – v řádu minut. Většina fotoaparátů však povoluje časy závěrky (s automatickým uzavřením) maximálně 30 sekund. Pokud vám vychází vypočtený čas delší, máte na výběr dvě možnosti – buď použijete propustnější filtr, se kterým se vlezete do půlminuty (pokud takový máte), nebo nastavíte čas „bulb“. Ten funguje tak, že na první stisk spouště se závěrka fotoaparátu otevře a na druhý stisk spouště se uzavře. To však s sebou nese drobnou komplikaci – musíte mít s sebou sekundární měřič času – hodinky či stopky na telefonu.

Nade všechny problémy potom je, když přestane fungovat dálkové ovládání 😀