O fotoserverech…

Když jsem s focením začínal, našel jsem si jistý lokální fotoserver. Jednou z jeho funkcí je možnost vkládat fotky do virtuální galerie, kde si je ostatní uživatelé (členové komunity?) mohou prohlížet a chtějí-li, tak i komentovat a hodnotit bodovým skóre. Takových fotoserverů existuje bezpočet od lokálních (fotoaparát, digiarena, megapixel atd.) až po globální (např. picasa, flickr, 500px atd.). A tak jsem začal pravidelně vkládat svoje fotky. Byl jsem pyšný na to, že vystavuji do stejné galerie jako (někteří lokální) profesionálové a že moje fotky nedopadají v hodnocení vyloženě špatně.

Postupem času jsem dostal pocit, že úroveň (navzdory zavedení omezení v počtu vkládaných fotek) v průměru klesá a atmosféra se zhoršuje. Z komunity online kamarádů, kteří se snaží se vzájemně respektovat, pomáhat si a posouvat jeden druhého dál, vyrostla komunita poloarogantních samozvaných odborníků na uměleckou tvorbu. Poznámky typu „kompo“ bez dalšího vysvětlení, bodové srážky za kdejakou hloupost. Nadprůměrné hodnocení pro kamaráda, aby nebyl zklamaný, přestože daná fotka je z vlastního pohledu banální výcvak. Někteří jedinci praktikovali dokonce i bodové vendety, pokud někdo jejich „skvělou“ fotku neohodnotil tak, jak si dotyční sami představovali (ano, zažil jsem to na vlastní jedničkonulnou kůži).

Došlo mi, že celý tento koncept angažování se na fotoserveru, diskuse a bodování fotek je pouze a jen… počkejte si na to… ŠUM. Na začátku jsem se vždycky trochu bál, jak asi vybraná fotka v komunitě dopadne. Jestli bude mít vysoký průměr. A jak ji asi ohodnotí ti, jejichž fotky obdivuji. A když nedopadla dobře, byl jsem zklamaný a přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Ale to jsem ještě netušil, že jdu špatným směrem. Že se příliš mnoho zabývám tím, co si myslí ostatní. Že si každý den tak trochu lžu do kapsy a nechávám odvádět svou pozornost od toho podstatného – vlastních pocitů.

Aktuálně to cítím tak, že moje fotka je dobrá tehdy, pokud se líbí mně. Pokud se na ni mohu dívat dlouho, aniž by mě omrzela. Pokud se na ni podívám a ona se mnou rezonuje. Pokud ve mně vyvolá emoci. Pak splnila svůj účel. Došlo mi, že cestu vpřed nenajdu u ostatních, ale jen sám u sebe. Když se ostatním lidem líbí, je to samozřejmě fajn a jsem za to rád. Ale není to pro mě měřítko kvality fotky. (Jen aby nedošlo k nějaké desinterpretaci – nebojím se konfrontace, zpětnou vazbu na svoje fotky neodmítám, ale vítám – dokud je konstruktivní. Za zbytečné považuji nutnost obhajovat svoje metody, kompozici atd. před ostatními. Moje fotky vypadají tak, jak jsem chtěl, aby vypadaly.) Snažím se být sám sobě největším kritikem. Jedině srovnání sám se sebou má totiž nějaký smysl. Jestli se posouvám. Jestli jsou moje fotky dnes lepší než moje fotky před rokem. Ale o podstatě srovnávání až někdy příště…

Po pronájmu vlastní domény jsem fotoserver opustil. Místo na hodnocení samozvanými „odborníky“ jsem se zaměřil na sebe a svoje vlastní pocity. Od té doby jsem šťastnější. Nezažívám předposrání z případného nepřijetí fotky komunitou. Nezažívám následné zklamání. Nezaměstnávám svůj mozek přemýšlením o tom, proč tato (pro mě skvělá) fotka propadla a naopak co na téhle (veskrze průměrné) všichni vidí.

Fotím si sobě pro radost. Fotím srdcem. Jsem šťastnější. A moje fotky jsou lepší.

*

P. S. Abych nebyl jen negativní. Musím přiznat, že tomu fotoserveru (a fotce v úvodu) vděčím za kamarádku. Přestože nás dělí generační rozdíl a víc než 300 kilometrů vzdálenosti, je to moje druhá nejlepší kamarádka (ta první nejlepší je moje žena). Díky, Liško… 😉

5 odpovědí na “O fotoserverech…”

  1. „Předposrání“…. to mě rozsekalo 😀
    Ale jinak palec nahoru, co člověk to názor… A Tvůj názor je nejdůležitější 😉

    1. No ba! Jenom škoda, že to trvalo tak dlouho. Ale už jsem si zvykl, že jsem pomalejší než ostatní 😀

  2. 🙂 KRASNE NAPSANO (RECENO).. A JE TO POUZE VSE O NASEM VLASTNIM STRACHU (nebudou mě mít rádi – nemají mě rádi, byt lepší než druzí).JAK NADHERNA JE SVOBODA KDYZ SI DOVOLIME TEN LUXUS A VENUJEM SI JI 😉

    1. A přitom ten vlastní strach je iracionální. Teprve až se od něj oprostíme, dostává tvorba smysl.
      Díky za návštěvu 😉

Napsat komentář