Autor: David Taranza

Publikováno

Jak fotit panorama

Co je to panorama

Panoramatická fotografie je fotka zpravidla širokoúhlá. Poměr stran takové fotky je větší než klasické standardizované formáty (3:2 nebo 4:3), zpravidla 16:9 a více. Panorama můžeme vytvořit dvěma způsoby:
1. falešné panorama – vyfotíme scénu širokoúhlým objektivem a fotku v editoru shora a zespodu ořízneme;
2. pravé panorama – vyfotíme několik fotek, které v editoru složíme dohromady.

Proč se to dělá

Inu, důvody mohou být různé. Nemáme-li dostatečně širokoúhlý objektiv, je to cesta, jak dostat do záběru celou scénu. Nemáme-li dostatečné rozlišení, je to cesta, jak vytvořit fotku s několikanásobně jemnějšími detaily pro tisk na velké formáty. Ale když o tom tak přemýšlím,  počty megapixelů v dnešních fotoaparátech několikanásobně převyšují požadavky běžných lidí (na tisk formátu A4 stačí 3 Mpix).

 

Kde je zádrhel

Jak asi tušíte, vyfotit a poskládat dobré panorama není tak úplně triviální záležitost. I když software pro skládání panoramat je čím dál dokonalejší, musíme ctít určité principy a postupy, abychom na konci dostali uspokojivý výsledek. Při pořizování zdrojových snímků musíme totiž mezi jednotlivými stisky spouště hýbat (rotovat) s fotoaparátem. Přitom ale není jedno, jak rotujeme – ideálně by se fotoaparát měl otáčet kolem tzv. nodálního bodu, aby nedocházelo k chybě paralaxe (parallax error). Nodální bod se nachází v objektivu fotoaparátu, přesněji tam, kde je umístěna clona. Pokud nebude fotoaparát rotovat kolem nodálního bodu, dojde k paralaxní chybě. Tím se značně zvyšuje riziko, že naše panorama nebude poskládané dobře – uvidíme nenavazující linie nebo např. posuny blízkých objektů po pozadí.

O takové panorama asi nikdo nestojí… Zkusme to tedy lépe.

Jak najít nodální bod

Nejlépe tak, že si najdeme dva objekty, které jsou od nás různě daleko (jeden v popředí, jeden v pozadí), a umístíme je do vzájemného zákrytu (oba body spolu s naším fotoaparátem leží v přímce). Pokud při rotaci fotoaparátu na pravou nebo levou stranu body mění vzájemnou polohu, dochází k paralaxní chybě. Je nutno zvolit jiný bod otáčení. Pokud při rotaci fotoaparátu nepozorujeme změnu vzájemné polohy obou bodů, našli jsme nodální bod. (Jupí!)

 

Jak fotit

V praxi se tedy snažíme paralaxní chybu odstranit nebo maximálně minimalizovat, aby software v počítači měl vůbec šanci panorama správně složit (čím menší bude paralaxní chyba, tím jednodušší to pro něj bude). Důležité je dostatečné překrytí jednotlivých snímků – obecně se doporučuje 30% (čím více, tím lépe). Existují cca tři základní metody, které se liší množstvím vybavení a – přirozeně – přímo úměrně tomu také dokonalostí složeného panoramatu:

1. Bez vybavení

Pokud máte jen fotoaprát, nemusíte ho ještě házet do žita. Základem metody je za pevný bod prohlásit svoji levou nohu a přenést na ni celou váhu těla. Kolem této nohy (jako pomyslného středu kružnice) budete otáčet celé tělo tak, že pravou nohou opíšete část kružnice směrem vzad. Přitom se budete snažit držet fotoaparát v nezměněné pozici (výška, náklon atd.). Nejméně přesná metoda, ale budete-li mít trochu štěstí a dobrý software, vyjde to.

2. Stativ

Obyčejný stativ (zde najdete rady, jak vhodný stativ vybrat) má každý fotograf, který to myslí jen trochu vážně. Použití pro panorama je ale lehce odlišné – rozhodně nečekejte, že upnout fotoaparát na stativ a točit hlavou (stativu) je správný postup! Místo toho zkuste hlavu stativu sevřít do pěsti a palec vytrčit nahoru jako opěrný bod. Na špičku palce potom umístíte objektiv a fotoaparát budete rotovat na tomto opěrném bodu. Je to o hodně přesnější než první metoda, navíc máte možnost poměrně dobře kontrolovat míru paralaxní chyby.

3. Stativ + panoramatická hlava

Specializované vybavení pro tvorbu panoramat. Pokud jím disponujete, máte zcela vyhráno. Kvalitní pano hlava má dvě nezávislá ramena a dovoluje přesně najít a zachovat nodální bod. Pořídit ji můžete „již od“ bratru lidových 5-6 tisíc Kč. Chcete-li se panoramatické fotografii věnovat cíleně, je to volba pro vás.

 

Poznámka k nastavení fotoaparátu

V průběhu fotografování se doporučuje používat manuální režim – jednotlivé fotografie je možné bezchybně a jednolitě spojit pouze v případě, že jsou stejně exponované a stejně barevné. V automatickém nebo poloautomatickém režimu změříte expozici jednotlivých částí scény. Pokud se hodnoty liší, zvolíte rozumný kompromis a hodnoty času, clonového čísla a citlivosti nastavíte v manuálním režimu. Totéž platí pro nastavení bílé (!) – zejména v případě, kdy fotíte do JPEG (kdo fotí do RAW, může si směle dovolit na nastavení bílé zapomenout). Rovněž doporučuji vypnout automatické zaostřování, aby každý snímek nebyl „omylem“ zaostřen někam jinam.

Poté už zbývá jen svěřit fotografie počítači, který si s jejich složením poradí. K nejlepším programům pro skládání panoramat patří AutoPano Giga, Photoshop (CS6 a novější) a Lightroom CC.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Expozice (5) – shrnutí

Opakování

Nyní už víme, které parametry ovlivňují expozici – jsou to čas, clona a ISO. Změna hodnoty každého z nich vede ke změně expozice – pokud jeden parametr změníme a zbylé dva necháme stejné, fotka bude jinak exponovaná – světlejší nebo tmavší – v závislosti na tom, kterým směrem parametr změníme.

Z předchozích kapitol si pamatujeme, že fotka bude světlejší, když:

  • prodloužíme čas (za delší čas pronikne ke snímači více světla)
  • otevřeme clonu (větším otvorem pronikne více světla)
  • zvýšíme ISO (snímač bude citlivější na světlo)

Fotka bude tmavší, pokud parametry změníme opačným směrem, tj. zkrátíme čas, zavřeme clonu (zvýšíme clonové číslo) nebo snížíme ISO. A teď přijde to podstatné.

Expoziční reciprocita

Z první kapitoly víme, že každá scéna má určité (vnějšími podmínkami dané) množství (přirozeného) světla, které nemůžeme ovlivnit. Tomuto množství světla (=expozici) odpovídá určitá kombinace expozičních parametrů, například:

ISO 200, čas 1/250, clona f/8

Pokud se nám hodnota některého z parametrů nelíbí, můžeme ji změnit na takovou, jakou zrovna potřebujeme. Aby však nedošlo ke změně expozice (tj. aby fotka nebyla světlejší nebo tmavší než má být), musíme tuto změnu zároveň kompenzovat změnou ostatních parametrů. Teď už asi tušíte, k čemu je ta slavná hodnota EV, a proč jsou jednotlivé parametry expozice odstupňovány konstantním násobitelem. Je to proto, abychom mohli jednoduše měnit parametry podle aktuálních potřeb a záměru a kompenzovat je recipročním způsobem tak, aby nedošlo k ovlivnění expozice. Změníme-li čas o -1 EV, musíme změnit ostatní parametry o +1 EV. Přitom (většinou) nezáleží na tom, který z ostatních parametrů změníme. Ve výsledku se součet změn musí vždy rovnat nule, aby nedošlo k ovlivnění expozice.

Vezměme v úvahu naši modelovou expozici ISO 200, 1/250, f/8. Chceme-li fotit na nižší clonu f/4, je to změna o +2 EV. Abychom zachovali stejnou expozici, musíme zkrátit čas na 1/1000 (-2 EV) nebo zkrátit čas na 1/500 (-1 EV) a zároveň snížit ISO na 100 (-1 EV). Expozice ISO 200, 1/250, f/8 je tedy stejná jako expozice ISO 100, 1/500, f/4. A je také stejná jako ISO 800 (+2 EV), 1/125 (+1 EV), f/22 (-3 EV).

V praxi

Abychom nemuseli zdlouhavě počítat změny EV v terénu, fotoaparát expozici měří a reciproční změny dopočítává sám v závislosti na zvoleném režimu fotografování. Jsme-li v automatickém režimu, o nic se nemusíme starat a fotoaparát vše spočítá a nastaví za nás. Automatický režim je však dobrý leda tak pro slečinky, které dělají selfíčka mobajlem na fejsbůk nebo instáč a slovo expozice je pro ně stejně obskurní a sprosté jako třeba mytí nádobí. To ale není náš případ. My jsme fotografové, a tak používáme režimy poloautomatické – prioritu clony „A“ (Aperture priority – nastavujeme clonové číslo, fotoaparát dopočítá čas) a prioritu času „S“ (Shutter priority – nastavujeme čas, fotoaparát dopočítá clonu), případně můžeme sáhnout i po plném manuálu „M“ (nastavujeme clonu i čas). My fotografové totiž víme, kdy potřebujeme krátký a kdy dlouhý čas. Víme, kdy potřebujeme velkou clonu. A víme také, jak to na fotoaparátu nastavit (kdo neví, zastydí se, že si nevzal k srdci mou dobře míněnou radu z Prologu, a přečte si návod k obsluze fotoaparátu).

Co byste si měli zapamatovat:
  1. Opakování základních řad expozičních parametrů (zejm. clonových čísel);
  2. Co je to expoziční reciprocita;
  3. Ve kterých režimech lze nastavit které parametry;
. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Publikováno

Learning curve

Čas od času v dlouhých zimních večerech nemáte co dělat. Všichni už vzorně spí – děti ve svém pokojíčku, manželka u televize. A tak máte sem tam čas ponořit se do archivu fotografií a hledáte ztracené klenoty.

Někdy narazíte na fotku, kterou jste předtím přehlédli, nebo se vám prostě jen nezdála dost dobrá. A tak se vrátíte zpět k původnímu negativu. Kliknete na fotku pravým myšítkem a z místní nabídky zvolíte Develop Settings → Reset. A vyvoláváte negativ znovu od začátku. Uvědomíte si, jak vám zrovna je a co potřebujete z fotky cítit, když se na ni podíváte. Jak se časem zlepšují vaše dovednosti, fotka na konci procesu vypadá úplně jinak, než když jste ji tehdy vyvolali poprvé. Úplně jinak. Tak nějak…    …líp.

Nezáleží na tom, co děláte. Jestli fotíte, malujete, vaříte, vyšíváte, nebo střílíte na terč. Trénujte a pracujte na sobě. Výsledky se po čase dostaví a budete ze sebe mít radost. A to stojí za to, věřte mi.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Expozice (4) – ISO citlivost

Citlivost ISO udává citlivost snímače na světlo. Přitom snímač samotný nijak přímo ovlivnit nemůžeme, ten pracuje pořád stejně – měří úroveň světla, tzv. signál. Za snímačem (myšleno cestou ze snímače na paměťovou kartu) je však zařízení, které signál zesílí, pokud je slabý (rozumějte je-li málo světla). A my můžeme ovlivňovat, jak moc ten signál zesílíme. Funguje to podobně jako zesilovač hlasitosti na televizi nebo rádiu – otáčením kolečka hlasitost zesilujeme nebo zeslabujeme.

Citlivost se standardně udává v normovaných ISO jednotkách a zhruba odpovídá citlivosti kinofilmů. Mezi jednotlivými hodnotami citlivosti jsou (opět zcela překvapivě) odstupy se základním násobitelem 2 (1 EV). Základní stupnice tedy vypadá takto:

50   100   200   400   800   1600   3200   6400 …atd.,

přičemž opět můžeme volit zpravidla dvě mezihodnoty. Největší výhodou digitální fotografie ve srovnání s kinofilmem je skutečnost, že citlivost můžeme měnit mezi jednotlivými fotkami zcela libovolně, stejně jednoduše jako clonu nebo čas. U kinofilmových fotoaparátů změna citlivosti vyžaduje vyměnit roličku filmu za jinou, jiné citlivosti (jiné hrubosti zrn světlocitlivých chemikálií), což je v terénu dost nepraktické (Bůh požehnej digitál).

 

Citlivost ISO a šum

Mohlo by se to zdát jako absolutní výhra. Zesílení signálu (vyšší ISO) s sebou však přináší jeden negativní jev – obrazový šum. Šum je vlastně falešný náboj, který na snímači vzniká působením tepla (elektronika se zahřívá) a který nenese žádnou obrazovou informaci. Ve fotce se projeví barevnými body vyššího jasu a nejvíce se objevuje v tmavých částech fotky. Jeho rozmístění a struktura jsou ryze náhodné (Gaussovské). Šum snižuje ostrost fotky a celkově ji znehodnocuje. Fotka s šumem vypadá asi takto (je to ten barevný bordel ve fotce):

DSC_4144

 

Teoreticky si to můžeme představit asi tak, že náš snímač při každé fotce generuje určitou hladinu náhodného náboje (=šumu), kterou nemůžeme ovlivnit. Jeho úroveň bude například 1. Pokud fotíme v dostupném světle, jehož úroveň bude dostatečná pro dobrou expozici (například 50), nebudeme muset signál zesilovat. Klesne-li však úroveň dostupného osvětlení na polovinu (o 1 EV, tj. na 25), musíme 2x zesílit signál, abychom dostali správnou expozici. S úrovní signálu však zesilujeme i šum, takže nyní máme sice signál zesílený na úroveň 50, ale šum již na úrovni 2. Klesne-li úroveň dostupného osvětlení o 3 EV (na 6), můžeme sice čudlíčkem zesílit citlivost o 3 EV (cca 8x), takže výstupní hodnota signálu bude opět 50, ale 8x zesílíme také šum, který už bude na úrovni 8. Na základní citlivosti tedy v našem teoretickém příkladě máme poměr signálu k šumu 50:1. Zesílíme-li citlivost o 3 EV, poměr signálu k šumu bude 50:8. Platí tedy, že čím vyšší ISO, tím vyšší šum, přičemž zároveň roste podíl šumu v obraze (jinými slovy klesá odstup signálu od šumu).

Velikost snímače a šum

Úroveň a projev šumu v obraze přímo závisí na velikosti světlocitlivé buňky, neboli „pixelu“ (to jsou ty titěrné věcičky, kterých má váš snímač několik „mega“). Fyzika je jednoduchá – čím větší je každá jednotlivá buňka, tím více světla (signálu) dokáže zachytit (můžete si to představit třeba jako okno do místnosti – čím je větší, tím více světla může projít). Čím více signálu dokáže buňka zachytit, tím méně je potřeba signál při zpracování zesilovat. No a čím méně je potřeba signál zesilovat – tadáááá, jsme doma – tím nižší je obrazový šum, který degraduje fotku. Pokud tedy vezmu dva snímače stejné velikosti, z nichž jeden bude mít rozlišení 10 Mpix a druhý 20 Mpix, buňky na tom druhém musí mít logicky poloviční velikost, aby se tam všechny vešly. A buňka poloviční velikosti logicky zachytí méně světla. Snímač s vyšším rozlišením tak  bude, ceteris paribus, nevyhnutelně generovat vyšší šum.

Snímače v malých kompaktních fotoaparátech jsou řádově mnohem menší, než snímače v zrcadlovkách, a snímače v mobilních telefonech a tabletech jsou zase řádově menší než snímače v kompaktních fotoaparátech. Přesto disponují srovnatelným rozlišením (dnes v řádu 12-15 Mpix). Za slunného dne OK. Pokud ale klesne hladina dostupného světla a je potřeba volit vyšší ISO, fotky z malých snímačů bývají víceméně nepoužitelné. Megapixely holt nejsou všechno a na tomto poli marketing drtivě zvítězil nad zdravým rozumem. Uvažujete-li o koupi nového fotoaparátu, spíše než vyšší rozlišení volte větší velikost snímače.

 

Co byste si měli zapamatovat:
  1. základní stupnice citlivosti ISO
  2. zvýšení citlivosti zesiluje nejen signál, ale i šum

 

. . . [ o ] . . .

Návrat na přehled

Publikováno

Ranní (4)

Další cesta do práce s krátkou zajížďkou na Brněnskou přehradu, přesně do stejného místa, kde jsem vloni v červnu pořizoval tuto fotku pro článek o HDR. Jenže tentokrát je začátek března, krátce po zimě. Hladina přehrady je popuštěná asi o půl metru níž než obvykle. Přestože denní teploty už jdou hodně nad nulu, je přehrada ještě celá zamrzlá a jen u krajů, kde se v předešlých dnech opřelo slunko, se led místy rozpustil. Na vodě vidím plavat hezké „minikry“, jdu to prozkoumat blíž. Je ale zataženo, s vyhlídkou na celodenní déšť, a tak málem ani nevytáhnu foťák z brašny. Víceméně jen skepticky stojím tam, kde v létě už bývá voda, a tlačím do sebe banán (do snídaně s pořádnou, čerstvě mletou filtrovanou kávou je daleko). Nakonec přece jen foťák vytáhnu (stativ ani nesundávám z ramene), zkomponuji výrazné popředí a z ruky pořídím tři fotky. Když už jsem přece přijel, neodjedu s prázdnou. Z-A-S-E  se cítím vinen z porušení prvního přikázání („nevyfotíš bez dobrého pocitu“), což ze mě pro tuto chvíli dělá namísto forografa jen prachsprostého majitele fotoaparátu. Jinými slovy „děvku digitálu“, která cvakne, protože může.

Doma mi to ale nedá a začnu nad fotkou přemýšlet. Představoval jsem si, že uvidím úžasný úsvit – těch nádherných pár desítek minut, kvůli kterým vstáváme tak brzo. Jenže realita nic moc. Přání je ale otcem myšlenky a už chyběl jen maličký krůček:

Co kdybych ten krásný východ slunce udělal?

V archivu mám několik desítek tisíc fotek. To by bylo, aby na některé z nich nějaký pěkný úsvit nebyl… Otevřu Photoshop a snažím se zužitkovat techniky, které jsem se za uplynulý rok naučil. Zdali se povedlo nebo ne, můžete zhodnotit sami. Tady jsou původní fotky:

Je to podvod, vytvářet něco, co v tu chvíli neexistovalo? Dnes spíš běžná praxe. Takhle nějak jsem si tu scénu představoval. Je podvod ztvárnit svoji vizi? Začínám milovat Photoshop. Pomáhá mi vytvářet svět podle mých představ. Přivolat úsvit, uklidit nepořádek, vymazat ze světa nepohodlné lidi. Jde přece o výsledek.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Na plátno

„Víš, moje maminka bude mít narozeniny, a já bych jí chtěla nechat udělat fotku dětí na plátno“, oslovila mě nedávno kolegyně. „Šůr“, řekl jsem já, a v hlavě se mi začala roztáčet kolečka.

Kolik dětí je? V jakém věku? Kde budeme fotit? Prostor se našel nečekaně snadno. Nevyužitá místnost bez oken, kde se nacvičuje divadlo. Prostor cca 5×5 metrů s bílým promítacím plátnem na zdi. Ideální atelier. Bohužel mi neříká „pane“ 🙁 Ale jak svítit? Obecně jsou dvě možnosti: sázka na jistotu nebo experiment. Sázka na jistotu je víceméně můj životní styl. Zároveň je to ale trochu nuda. Chtěl bych zkusit experiment podle své stávající filozofie – na každém shootu něco nového.

Jsem ale dost frajer na to, abych si na akci „na zakázku“, kde navíc budu fotit úplně cizí lidi, dovolil risknout techniku, kterou jsem ještě nikdy nezkoušel?
Co když to podělám?!? Proboha, vždyť ona na mě spoléhá.

Jenže kdo se bojí, nesmí do lesa. Základním úkolem fotografa je přenést 3D objekt do 2D fotografie, ale přitom zachovat dojem prostorovosti. Z běžného života jsme zvyklí vnímat prostorovost okolního světa pomocí světla a stínu. Framework byl tedy na světě:

  1. Hlavní světlo (key light) – menší odrazný deštník – pro svícení zboku a tím vytvoření plasticity (prostorovosti) snímku. Toto světlo má dominovat (protože je hlavní).
  2. Velký 150 cm deštník přímo za fotoaparátem jako výplňové světlo (fill light), které jen zlehka dosvítí stíny. Přitom ale nevnímáte, že tam tohle světlo je. Spávně použitého výplňového světla si totiž všimnete až ve chvíli, kdy jej vypnete – v tom okamžiku všechny části, které nejsou osvětleny malým deštníkem (hlavním světlem), zůstanou černé. Což je tady ale nežádoucí – babička určitě potřebuje chce svoje vnoučata dobře vidět. Změnou vzájemného poměru intenzity hlavního a výplňového světla potom určujete kontrast mezi světlými a tmavými částmi snímku (resp. tváří).

Na fotoaparátu nastavuji již odzkoušené „ateliérové“ hodnoty – ISO 100, čas 1/250 a clonu f/6,3. Kombo, které spolehlivě odstraní veškeré stávající světlo (zářivky), zajistí dostatečnou hloubku ostrosti a zároveň nevycucá tužkové baterky v obou blescích do sucha. Výkonově to na blescích (SB-900) vychází někam mezi 1/8 a 1/4 výkonu.

Nejdříve zhruba nastavuji světla, přitom se lehce seznamuji s dětmi. Přeci jen jsem pro ně úplně cizí a je na nich vidět, že tak trochu neví, co mají čekat. Musíme si na sebe trochu zvyknout, také děti si musí zvyknout na blesky. Třeba jim trochu pomůže, když zapojím maminky. Ne kvůli fotkám, které by se měly uchovat. Kvůli tomu, abychom se všichni dostali do provozní teploty a já měl možnost správně nastavit poměr hlavního a výplňového světla. Následuje pár individuálních fotek, poté přecházíme na skupinky. Poměr key:fill ladím „podle chuti“. Pro individuální fotky trochu výplňového světla uberu, pro skupinové trochu přidám.

Dopředu mám na papírku vypsané nějaké nápady (nikdy nepodceňujte přípravu!) a focení odsýpá poměrně rychle. Žádné z dětí nenechávám dlouho zahálet a snažím se jejich pozornost udržet „na place“. Odměňují mě příkladnou spoluprací. Ani ten nejmenší přede mnou neutekl, a to považuji za úspěch. Někde v průběhu vzniká fotka na plátno (úvodní). Po hodině mi dochází nápady (i ty z papírku), a tak dávám „padla“. Ale ne, přece jen jsem na něco zapomněl. Kompozit z profilů. Ještě je prosím o posledních 5 minut. Z kufru tahám teleobjektiv 70-200 mm, čtyřiadvacetipalcový softbox Lastolite Ezybox. Do prostoru dávám jedinou židli, na které se postupně vystřídají všichni tři. Světlo na deseti hodinách vzhledem k židli. Potřebuji, aby světlo vykreslilo profil, dopadlo na hranu tváře a pak náhle zmizelo – aby stín vytvořil dostatečně kontrastní prostor pro další profil. Doma ve Photoshopu potom poskládám finální obrázek:

Po příchodu domů následuje klasický postup – výběr nejlepších fotek, retušování, upřesnění „té“ fotky pro tisk na plátno a rozměrů a odeslání do labu na zpracování (o samotném procesu přípravy fotky pro plátno v některém z příštích příspěvků). Po pár dnech je obraz připraven k vyzvednutí. Rozbalení, kontrola výsledku a opětovné pečlivé zabalení. Teď už bude plátno jen čekat na svého nového majitele 😉

 . . . [ o ] . . .
Publikováno

Novoroční

Nový rok, 8:33 ráno. Moje první letošní fotka.

A smíšené pocity.
Jsem vděčný, že jsem se hned první den v novém roce dostal ven fotit.
Jsem zklamaný, že světlo nebylo ani zdaleka takové, jaké jsem si představoval.

Holt ne vždy má člověk štěstí na světlo, tak jako třeba tady nebo tady. Ale o tom krajinářská fotografie je. Chcete-li touto cestou jít, připravte se na zklamání. Sedmkrát z deseti případů vyjdete naprázdno. Ale o to větší radost a vzrušení prožijete v těch zbývajících třech případech. Základem je být tam venku a být připravený. A čas od času budete mít štěstí.

Nic jiného než se spolehnout na štěstí vám ani nezbyde, protože ten newsletter zatím není v provozu.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Expozice (3) – Clona

Obtížnost: Začátečník

Co je to clona

Clona (aperture) je mechanické zařízení, které (podobně jako závěrka) reguluje množství světla, které prochází objektivem k čipu/filmu. Na rozdíl od závěrky není umístěna v těle fotoaparátu, ale uvnitř objektivu. Konstrukčně jde nejčastěji o 7 nebo 9 lamel z tenkého kovu, které jsou umístěny po vnitřním obvodu objektivu a pohybují se ve vzájemné shodě tak, že vytvářejí přibližně kruhový otvor (ideální clona by byla geometricky kruhová o nulové tloušťce). Jak se clona otevírá nebo zavírá, průměr (označujeme D) a tím i plocha clonového otvoru se zvětšuje nebo zmenšuje a množství objektivem propuštěného světla je větší nebo menší. Jak clona pracuje, nám ukazuje následující obrázek:

clona

Clona a clonové číslo

Množství světla, které clonou projde, je přímo úměrné velikosti plochy otvoru. Zdvojnásobení průměru clony má za následek zvětšení plochy clony 4x, tedy propustí čtyřnásobné množství světla, tj. vede ke čtyřnásobné expozici (+2 EV, jak si nepochybně pamatujete z článku o expozičním čase). Chceme-li expozici změnit o +1 EV, tj. zdvojnásobit, musíme zdvojnásobit plochu clonového otvoru, což v praxi odpovídá změně průměru clony o odmocninu ze 2, tj. cca 1,4x (provést matematický důkaz by nebylo složité, ale kvůli tomu tu myslím nejsme).

Množství světla, které následně dopadá na senzor, však nezávisí jen na průměru clony, ale také na vzdálenosti, kterou musí světlo urazit od clony k senzoru. Této vzdálenosti se říká „ohnisková vzdálenost objektivu“ (označujeme f). Čím delší je ohnisková vzdálenost, tím méně světla k senzoru dorazí. Proč? Protože cestou se světlo „ředí“ na větší plochu. Jelikož velikost plochy roste s druhou mocninou, světla cestou od clony k senzoru ubývá také s druhou mocninou. Řečeno lidsky, pokud musí světlo urazit dvojnásobek vzdálenosti, jeho intenzita klesne 4x (zákon úbytku světla). To ovšem znamená, že množství světla dopadnuvšího na senzor fotoaparátu závisí nepřímo úměrně na ohniskové vzdálenosti objektivu.

Počítat při expozici s průměrem clony a navíc s ohniskovou vzdáleností objektivu by však bylo docela složité a nepraktické. Než bychom to spočítali, to, co bychom chtěli vyfotit, už by mezitím bylo dávno pryč. Proto fotografové přišli na způsob, jak výpočty zjednodušit. Vymysleli tzv. „clonová čísla“ (označujeme F), která z výpočtu ohniskovou vzdálenost eliminují. Clonové číslo (např. 5,6) zajistí vždy stejné množství světla bez ohledu na to, jaká je momentálně ohnisková vzdálenost objektivu. Fotoaparátu tedy stačí, když mu řekneme clonové číslo (F) a on si sám podle aktuální ohniskové vzdálenosti (f) spočítá, jaký průměr clony (D) má nastavit.

D=f/F
Průměr clony = aktuální ohnisková vzdálenost / clonové číslo

Řada clonových čísel

Řada clonových čísel je (zcela překvapivě) postavena tak, aby se sousední hodnoty lišily o 1 EV, stejně jako u expozičního času.

1   1,4   2,0   2,8   4,0   5,6   8,0   11   16   22   32   45

A aby to bylo jednodušší, můžeme na fotoaparátu stejně jako u expozičního času mezi jednotlivými clonovými čísly volit 2 mezihodnoty:

… 2,0  2,2  2,5  2,8  3,2  3,5  4,0  4,5  5,0  5,6  6,3  7,1  8,0  9,0  10  11 … atd.

Čím nižší clonové číslo zvolíme, tím více je clona otevřená, tj. vpouští více světla. Vnutit fotoaparátu konkrétní clonové číslo můžeme v manuálním režimu (M-manual) a v režimu priority clony (A-aperture).

Světelnost objektivu

Světelnost objektivu je údaj, který nám říká, jaké nejmenší clonové číslo je možné s tímto objektivem použít. Tento údaj je přímo vidět v označení objektivu, např. objektiv 50 mm f/1,8 říká, že nejmenší použitelné clonové číslo je 1,8. Jeho clona při největším otevření má tedy průměr 50/1,8=27,77 mm. Průměr zcela otevřené clony je vlastně shodný s průměrem zadní (nejmenší) čočky. Máme-li zcela otevřenou clonu, říkáme slangově, že fotíme „na plnou díru“ (wide open). Přitom obecně platí, že čím světelnější je objektiv, tím je kvalitnější (a zároveň také dražší, protože musí mít větší čočky). U levnějších zoom objektivů (u nichž se tubus objektivu fyzicky vysouvá a mění se tak vzdálenost mezi přední a zadní čočkou) se světelnost označuje dvěma čísly, např. 18-70 mm f/3,5-4,5. To znamená, že na „krátkém“ konci (18 mm – objektiv je „zasunutý“) je nejmenší použitelné clonové číslo 3,5. Na „dlouhém“ konci (70 mm – objektiv je „vysunutý“) pak 4,5. Nejlepší zoom objektivy mají světelnost konstantní v celém rozsahu ohniskových vzdáleností, např. 24-70 mm f/2,8 nebo 70-200 mm f/4 – jsou totiž zkonstruovány tak, že jejich velikost se při zoomování nemění (nevysouvají se). Objektivy s pevnou (neměnnou) ohniskovou vzdáleností (např. již vzpomínaný 50mm f/1,8) mají pochopitelně pouze jednu světelnost.

Čím světelnější objektiv je, tím více světla může naráz propustit (má větší čočky). A k čemu že to má být dobré? Tak především k tomu, že čím více světla může objektivem naráz projít, tím kratší expoziční čas je potřeba ke správné expozici. Čím kratší čas, tím menší riziko, že naše fotky budou nechtěně roztřesené. Další spojitost má clona s hloubkou ostrosti, kterou si přiblížíme v jedné z příštích kapitol. Obecně tedy – čím světelnější objektiv, tím lépe pro fotografa (a hůře pro jeho peněženku).

Co byste si měli zapamatovat:
  1. Co je to clona;
  2. Co je to clonové číslo;
  3. Řada clonových čísel;
  4. Proč jsou světelnější objektivy lepší.
. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled