Autor: David Taranza

Publikováno

Míša

Garáž photoshoot 2016-2 + BTS

Co dělat, když máte volné odpoledne bez dětí? Můžete jít na pivo. Nebo hodíte nohy na stůl a uděláte si doma pohodu. Nebo, něco vytvoříte. Třeba portrét kolegyně z práce. Má totiž jednu z těch tváří, která si dokáže získat objektiv.

Strategie byla jednoduchá. Začít s jedním velkým superměkkým světlem (a případně odrazkou) a pokud to půjde, nevytahovat jich víc. DSC_3203

Hmm, typická začáteční fotka. Docela to ujde, ale není to ono. „Něco“ tomu chybí. Ale, co by to mělo být? Snad se podaří na to přijít časem. Přidáme trochu pohybu a posouváme se k úvodní fotce příspěvku. Dynamika, akce, výrazná barva. Něco pro uvolnění atmosféry. Tahle fotka už nevypadá úplně obyčejně. Lepší, ale pořád to ještě není ono. Ještě to pořád nemá ten správný „drajv“.

Co dál? Odstraníme odraznou desku, hlavní světlo posuneme dál (bude vzhledem k tváři relativně menší) a přidáme druhé světlo. Ale pořád to není ono. To hlavní světlo je takové moc……velké a měkké. Že by?

Pro Míšu málo charakterní.

To je ono, už jsem na to přišel. Málo charakterní. Teď se asi budete divit, jak může mít světlo charakter? Je to jednoduché. Světlo je něco jako řeč. Fotograf světlem mluví. Vypráví. V řeči můžete volit různé intenzity a barvy hlasu. Můžete šeptat, můžete mluvit normálně, chraptět, zvýšit hlas, můžete křičet. Do hlasu můžete vetknout emoce, které se hodí dané situaci. To stejné můžete udělat i se světlem – jeho intenzitou, barvou, relativní velikostí (měkkostí nebo tvrdostí) či pozicí přímo ovlivňujete charakter světla. A ne každému sluší velké měkké světlo. Takže uděláme poměrně radikální změnu v relativní velikosti světla – místo 150 cm softboxu použijeme 50 cm softbox a ještě na něj dáme mřížku. Výsledkem je světlo pořád ještě relativně dost velké (protože je umístěné velmi blízko, hned za okrajem záběru), ale díky mřížce je poměrně dost tvrdé. DSC_3419

BUM! TO JE ONO! Konečně jsem našel světlo, které jí sluší. A teď pojď, dávej, dávej! Ještě trocha experimentů. Blesk, který ji odděluje od pozadí (rim light), umístíme dozadu tak, aby svítil přímo do objektivu. Předpokladem je, že jak se bude světlo v objektivu odrážet sem a tam mezi jednotlivými čočkami, udělá prasátko (lens flare). Něco podobného je, když vám zasvítí do objektivu sluníčko. Hle, je to tak. Jako bonus je prasátko krásně barevné. Jen drobnými změnami úhlu vychytat pozici prasátka tak, aby nebylo přímo v obličeji. Povedlo se!DSC_3332

diagram-misaZajímavý experiment. Pro každý photoshoot se snažím vymyslet jiný. Zkrátka, pokaždé zkusit něco nového, co jsem předtím ještě nikdy nedělal. Tentokrát z toho vyšla světelně zajímavá fotka. Největším překvapením pro mě však bylo zjištění, že to „správné“ světlo bude mnohem tvrdší, než jsem původně předpokládal. Život je zkrátka samé překvapení…

Pro mě nejlepší portrét je však ten bez prasátka. Na čistém černém pozadí. Když ten šudypřítomný úsměv jí najednou z tváře zmizel a zůstal jen lehce tajemný výraz. Ráno ještě vůbec netušila, že odpoledne bude sedět v garáži na židli a kusem polystyrenu v ruce odrážet světlo. Jakoby přemýšlela, kam to ten den může ještě gradovat. Přímý oční kontakt. Konečně bez ostychu a spontánních obranných mechanismů, které člověk nevědomky zapojuje, když na něj někdo namíří objektiv. Konečně TEN kontakt, který hledám.

Míša. S ostrým charakterním světlem s hlubokými stíny. Se světlem, které jí sluší.

DSC_3355

. . . [ O ] . . .

Publikováno

Podzim…

…je tu.

Stejné místo a stejný strom, se kterým jsem před rokem a půl otvíral tenhle blog. Jiná roční doba. Jiné podmínky, jiné světlo, jiné barvy. Jiná perspektiva, jiná rychlost závěrky. A také úplně jiná nálada. Chmurná, pošmourná, chladná. Temnota, tiše a plíživě obklopující poslední ostrůvek optimismu. Brzy i on se bude muset vzdát a na nějaký čas předat vládu temné straně.

. . . [ O ] . . .

Publikováno

Kdy koupit lepší vybavení?

Dříve nebo později se dostanete do situace, kdy bude přemýšlet o pořízení nového, lepšího vybavení. Sem tam sledujete práci jiných fotografů a vidíte fotky, které byste chtěli také umět fotit. Při pohledu na technické detaily fotky zjistíte, že fotka byla pořízena fotoaparátem nebo objektivem, který nemáte. V ten moment si řeknete:

„Takhle bych chtěl taky fotit…. No jo, ale on(a) má D810 a Nikkor 14-24 mm f/2,8. Bez nich obdobné fotky asi neudělám… Měl bych si takové (nebo srovnatelné) vybavení koupit?“

Jestliže se musíte ptát, odpověď zní NE.

Jestliže se musíte ptát, nemáte jasno v tom, čím (a jestli vůbec) vám nové vybavení pomůže. Pokud vás nějaký kus výbavy svými vlastnostmi a výkonem omezuje v rozvoji a brání vám pořizovat takové fotky, jaké chcete, potom se nemusíte ptát. Pravděpodobně dobře víte, v čem omezení spočívá a co potřebujete, abyste jej odstranili. Prostě jděte a kupte si takové vybavení, jaké chcete potřebujete a jaké váš rozpočet dovolí.

Obvykle ale problém nebývá ve vybavení. Bývá kousek za fotoaparátem. Schopnost tvořit, vidět, komponovat a exponovat totiž není vlastností vybavení, ale schopností fotografa. Špatné fotky nejsou vinou vybavení, ale důsledkem neschopnosti fotografa. Spíše než na nové/lepší vybavení bychom měli myslet na to, jak vylepšit svoje současné fotografie a postupy k nim vedoucí.

Když jsem na lokaci a fotím, snažím se 100% momentální pozornosti věnovat tomu, jak si představuji výslednou fotku a jak jí co nejlépe dosáhnout. Co vidím v hledáčku a jak to na mě působí. Co všechno na fotce chci a co všechno tam nemá být. Jestli mám čisté okraje. Jestli to nejde vylepšit změnou pozice. Nepřemýšlím o tom, jestli mám fotit na tělo s full-frame nebo s APS-C snímačem. Nepřemýšlím o tom, zda stačí stativ, který mám, nebo jaké by to bylo s jiným. Nepřemýšlím o tom, jestli můj objektiv stál 3 tisíce nebo 58 tisíc. Lepší kompozice a lepší světlo je lepší než lepší objektiv (to jsem napsal schválně). Budu-li přemýšlet o vybavení, zbyde mi méně kapacity na přemýšlení o výsledku. Jinými slovy, každá mozková buňka, která se zabývá otázkou vybavení, se nezabývá otázkou tvorby a vylepšení fotky, kterou se chystám udělat. Signál a šum.

Pojďme přemýšlet o tom, jak dělat lepší fotky s vybavením, které máme. Věnujme více času hledání neobvyklého pohledu. Věnujme více času výběru motivu. Věnujme více času kompozici. Nezatěžujme se přemýšlením o vybavení. A ještě lépe – nezatěžujme se přemýšlením o vybavení, které ani nemáme!

Podtrženo a sečteno, rozlišujte mezi potřebou a chtíčem. Pokud víte, že vás konkrétní kus vybavení omezuje a víte v čem, jděte a kupte si lepší. To je potřeba. Pokud toužíte po lepších fotkách a myslíte si, že lepší kus vybavení vám k nim pomůže, je to chtíč a naivita. Je to Fotoďábel.

. . . [ O ] . . .

Publikováno

5 tipů pro focení krajiny

  1. STATIV!

Byť se vám to může zdát jako banalita, opak je pravdou. Pro fotky krajiny je stativ neocenitelný pomocník. Jelikož se zpravidla fotí na nejnižší ISO kvůli kvalitě obrazu (nízký šum) a často se hodně cloní kvůli hloubce ostrosti, expoziční časy mohou vycházet delší, než jste schopni z ruky udržet. A potom máte chuť tlouct se do hlavy, že jste stativ nechali doma ve skříni („Dneska FAKT nepotáhnu tu těžkou krávu…“).
Začněte stativ používat. Ještě žádný nemáte? Zkuste si nějaký dobrý vybrat. A až jej začnete používat, zkuste k tomu přidat ještě dálkovou spoušť (nebo samospoušť), případně předsklopení zrcátka (mirror lock-up), je-li touto funkcí vaše zrcadlovka vybavena. Někdy (nejčastěji na dlouhém ohnisku) se totiž může stát, že fotoaparát roztřese úder zrcátka při svém sklopení. Častěji to sice bývají ruce mačkající spoušť, ale proč zvyšovat pravděpodobnost neostrých fotek. Majitelé kompaktních fotoaparátů a bezzrcadlovek nemají co sklápět, takže mohou být o něco šťastnější. Zkuste to, budete překvapeni, o kolik ve vašich snímcích naroste ostrost. Fotíte-li dlouhé expozice či série snímků pro kompozity nebo HDR, tam už je stativ nezbytný.

  1. SVĚTLO

U krajinářské fotografie není nic důležitějšího, než je světlo. S krásou světla krajinářská fotografie stojí a padá. Nejlepší světlo je ráno při východu slunce a těsně před jeho západem. Tedy, ne že bez východu či západu slunce by se fotit nedalo, tak radikální bych zase nebyl. Mám třeba rád mlhy, protože umí skrýt nepotřebné. Ale když se ranní mlha sejde s protisvětlem vycházejícího slunce, je estetický dojem z fotky o poznání jinde. Se světlem to ovšem bývá o štěstí. A troufnul bych si říct, že třikrát z pěti případů je nebudete mít. Najednou se zatáhne, nebo mlha stoupne rychleji, než jste čekali, a je po všem. Ale když to štěstí máte, stojí to za to.

DSC_1532-Edit

  1. PLÁN A VČASNÝ PŘÍCHOD

Zjistěte si, odkud chcete fotit, kdy bude na tom místě vycházet nebo zapadat slunce, v jaké fázi bude měsíc a v jaké pozici najdete mléčnou dráhu (asi podle toho, co zrovna plánujete fotit). Pomocníkem vám mohou být mobilní aplikace jako PhotoPills nebo The Photographer’s Ephemeris. Pokud plánujete den dva dopředu, postačí vám vhodný čas odpozorovat, ze dne na den se časy nemění dramaticky. Pozor však na oblačnost, která může odhad času východu/západu slunce zkreslit. Chodit včas se vyplatí. Není totiž nic horšího, než přijít pozdě a zmeškat světlo. Ono totiž nepočká. Může trvat 10 minut, může trvat 2 minuty. Přijďte včas a buďte připraveni.

  1. POPŘEDÍ

V kompozici krajinářského obrazu je popředí velmi důležité. Snažte se vždy najít něco zajímavého, čím můžete popředí zaplnit. Hora ani strom či vodopád v pozadí vám nikam neutečou. Dejte si tu práci a doplňte je zajímavým popředím. Vhodně vám v tomto může pomoci širší ohnisko objektivu, jehož vlastností je zdůrazňovat perspektivu. Čím blíže umístíte fotoaparát se širokým ohniskem k popředí, tím výraznější popředí bude. Často se rámcově snažím dodržet pravidlo 0,5/0,5 – vyjádřeno slovy „první půlmetr před objektivem vyplní půl snímku“.

DSC_2048-Edit

  1. JDĚTE K ZEMI

Myšleno s fotoaparátem. Zkuste najít úhel pohledu, který je neobvyklý. Klekněte, sedněte nebo lehněte si na zem a podívejte se, jak kompozice z tohoto úhlu vypadá. Máte-li teleobjektiv, rozostřené popředí vám pomůže vizuálně zdůraznit motiv. Máte-li nasazeno široké ohnisko, přímo vás to k nízkému stanovišti vybízí. Primárním účelem širokoúhlého objektivu IMHO není, „aby se vám tam toho vešlo víc“, ale právě zdůraznění perspektivy (čímž se nepřímo vracíme k bodu Popředí).

Mahdia1

Shrneme-li všechny tipy do jedné věty: Mějte (alespoň základní) plán, přijďte včas, abyste chytili světlo, najděte zajímavé popředí a použijte stativ a dálkovou spoušť. Víc asi nemůžete na místě udělat 😉

. . . [ O ] . . .
Publikováno

Jak vybrat stativ

Jelikož jsem se s tímto tématem sám nedávno potýkal, rozhodl jsem se, že se pokusím vám ostatním usnadnit cestu prostřednictvím tohoto postu. Výběr stativu totiž není radno podceňovat (ostatně stejně jako výběr jakékoliv jiné věci), protože se jedná o investici na několik let dopředu a ne o tatranku ke svačině (ovšem, ani tu se nevyplatí podcenit).

Svůj první stativ jsem si koupil ještě za dávných studentských let. Stál 799 Kč a šlo o model Hama Star 63. Hliníkové nohy, vypadal poměrně robustně oproti svým hubenějším sourozencům, kteří byli o něco levnější. V tu chvíli jsem ještě netušil, kolik trápení s ním budu v příštích letech mít. Teprve postupně jsem zjišťoval, kolik věcí ten krám nemá a neumí (grrrrrrrr Hama), a fotil jsem s ním stále víc a víc nerad. Nemám totiž rád vybavení, které překáží v práci. Až jednoho dne pověstný pohár trpělivosti přetekl a nastal čas výměny.

Následující řádky obsahují pár postřehů o tom, jak vybrat vhodný funkční stativ, který vám nebude při práci překážet, a na co si dát pozor. Předem upozorňuji, že půjde o fotografický tripod, nikoliv o monopod či stativ pro natáčení videa.

Materiál základny

Hlavní otázkou je volba materiálu. Mainstream má dnes dvě paralelní koleje, a to hliník a karbon. Jak se dá asi očekávat, každý má své výhody a nevýhody. Hliníkový stativ je řádově levnější. Má také vyšší hmotnost, což je nepohodlné pro cestování. Výhodou však je, že když vám upadne na zem nebo s ním nešťastnou náhodou klepnete o kámen, nic se mu nestane (maximálně poškrábete lak). Stativ karbonový má podstatně nižší hmotnost. Čím nižší však je hmotnost, tím je také menší stabilita (relativně k váze fotoaparátu plus objektivu). Čím těžší fotoaparát máte, tím robustnější by měl být i váš stativ. Není totiž nic horšího, než když stativ neplní svou základní funkci – být stabilní. Se stabilitou souvisí i další parametr – počet sekcí nohou. Zpravidla máte na výběr 3, 4 nebo 5 sekcí, přičemž platí pravidlo, že čím méně sekcí, tím vyšší stabilita (méně vůči sobě pohyblivých částí). Méně sekcí však znamená také větší transportní velikost.

Na peníze to vychází asi tak, že za cenu karbonové základny můžete mít robustní hliník a kvalitní hlavu k tomu (a ještě zbyde na tatranky ke svačině). Existuje ještě jedna varianta – čínský karbon. Cena jako evropský hliník. Lákavé, že? Já jsem se však rozhodl neriskovat. Takový stativ si musíte nechat dovézt (minimálně přes Amazon) a v případě reklamace či nutnosti servisního zásahu se vám taková levná koupě hezky prodraží, jelikož v tuzemsku nenajdete ani prodejní partnery, natož pak oficiální zastoupení nebo servisní středisko.

Já jsem šel cestou poměrně konzervativní. Materiál hliník, počet sekcí 4. Rozumný kompromis mezi stabilitou, hmotností a transportní velikostí. A k tomu evropská cena.

Hlava

Nedílnou součástí stativu je tzv. „hlava“, neboli ta část, na kterou se upevňuje fotoaparát. Levnější stativy mají hlavu pevně spojenou se základnou. Standardem ale je mít zvlášť základnu a zvlášť hlavu, abyste mohli jedno nebo druhé v případě potřeby vyměnit. Hlavy bývají nejčastěji kulové (univerzální) nebo třícestné s možností aretovat nezávisle jednotlivé osy pohybu. (Zvláštní třídou jsou potom hlavy panoramatické. Ty záměrně vynechám, protože to už je v podstatě jednoúčelové specializované příslušenství, které běžný amatér nevlastní.) Já jsem vybral kulovou hlavu, jelikož umožňuje snadnou a téměř neomezenou manipulaci a je nejvhodnější pro situace, kdy základna stativu nestojí vodorovně. A to v přírodě bývá dost často. Rychlejší a pohodlnější než zkracovat a prodlužovat jednotlivé nohy stativu metodou pokus-omyl (grrrrrrrrrrr Hama) je srovnat fotoaparát „do váhy“ (resp. do horizontu) pomocí kulové hlavy. Opět platí pravidlo, že čím větší a těžší fotoaparát a objektivy máte, tím robustnější by měla být i samotná hlava.

Další funkce

Dobrý stativ má možnost vyklopit jednotlivé nohy základny do více než jedné polohy (např. 45°, 80°, 90°), a to nezávisle na sobě. Můžete se tak s fotoaparátem dostat k zemi blíže než na půl metru (grrrrrr Hama). Vybírejte takový stativ, který má samostatný středový sloupek. Ten se zpravidla dá vertikálně posouvat, v lepším případě také otočit vzhůru nohama (pro makro fotky blízko u země) a vyklopit do horizontální polohy. Kombinace nezávislých vyklápěcích nohou, výklopného středového sloupku a kulové hlavy vám poskytne dostatečnou polohovací volnost na v podstatě jakoukoliv situaci. Příjemné je, když horní části nohou stativu – tam, kde je zpravidla držíte rukama – jsou obaleny pěnovou gumou. To oceníte zejména v zimě, kdy vám nebudou ruce (a jazyky) přimrzat k hliníkovým nohám (grrrrrrrrr Hama). Kdo se rozhodne pro karbon, je v pohodě. Samozřejmostí by měla být rychloupínací destička. Tu přišroubujete k tělu vašeho fotoaparátu a upevnění ke stativu je pak otázkou vteřiny.

Shrnutí

Záměrně nejmenuji žádné značky. Určitě bych na nějakou zapomněl a majitelé těchto stativů, kteří sem náhodou zabrousí, by po mně mohli házet virtuální kameny. Nakonec přidám souhrn nejdůležitějších bodů, které je vhodné při výběru stativu vzít v úvahu:

  • materiál: jde-li vám o peníze, berte hliník. Jde-li vám o váhu, zvolte karbon;
  • hlava: určitě na ní nešetřete, nebojte se za ni dát stejné peníze jako za základnu;
  • základna: preferujte nezávislé plně výklopné nohy a také středový sloupek pro maximální volnost polohování;
  • váha a nosnost jak základny tak hlavy stativu by měly být dostatečně dimenzované na hmotnost těla vašeho fotoaparátu plus největšího objektivu.

Já jsem zvolil Vanguard AltaPro 264 s kulovou hlavou AB-100. Je to pořádný kus poctivého nářadí. Není z nejlehčích, 2,3 kg. Váha je zřejmě jeho největší slabinou, ale zároveň jeho největší výhodou. A mám-li zvolit mezi váhou a stabilitou, beru za všech okolností stabilitu. K čemu mi bude 637 gramů váhy, které jsem nemusel přinést na lokaci, když se stativ kymácí ve větru?

. . . [ O ] . . .
Publikováno

Dovolenková…

Na dovolené. Břestek, Chřiby. Malá ves v bezprostřední blízkosti hradu Buchlova. Do vsi se od Buchlovic sjíždí s kopce. Hned druhý den nad ránem jsem vyrazil zachytit ranní výhled na úrodné lány slováckého kraje.

Mám hrozně rád tu denní dobu. Přijedete zpátky, odložíte brašnu a stativ a plynule se připojíte k ostatním, kteří před chvílí vstali. Ale jste o něco bohatší. Viděli jste východ slunce nad obzorem. Slyšeli jste toho dne poprvé kokrhat kohouta. Viděli jste srny poklidně kráčet polem v tichu, jaké bývá jen před východem slunce. A to všechno v době, kdy ostatní ještě spali… 🙂

. . . [ O ] . . .
Publikováno

Svatba – Alena a Marek

Svatba - Alena a Marek

Alenka a Marek. Jsou jeden pro druhého stvořeni a spolu kráčí světem už pěkných pár let. A mně se dostalo té cti, být s nimi v jejich nejdůležitější den. Kdo nechce číst dál, může hned přejít na stránku s fotografiemi.

Když fotíte pro někoho, koho dobře znáte, je to o to těžší. Nemůžete si dovolit selhat. Tedy, ne že v komerční rovině byste si to dovolit mohli, ale u cizích lidí vás výčitky svědomí nestraší tak dlouho. Obvyklá ranní neuróza (moje) mi napovídala, že to určitě nedopadne špatně. Technika fungovala, jak měla (naštěstí!), harmonogram dne byl víceméně pozvolný a ani celková atmosféra nebyla nijak nervózně hektická a zmatečná, jak to na svatbě někdy umí být. A protože se svatbovalo na Valašsku, trnky tekly proudem od začátku až do samého konce.DSC_3737

Z fotografického hlediska šlo o běžný standard – tmavý kostel s lešením uvnitř a tmavá restaurace („Děkujeme Ti, Pane náš, za moderní nešumící čipy, světelná skla a externí blesky…“), a tak jsem stavěl na osvědčených pilířích – dostatek času na portrétové fotky a (tentokrát dopředu domluvená) asistentka Eva (svědkyně a sestra nevěsty), která skvěle zvládala všechny (nejen mnou) svěřené úkoly a funkce. O Alenku a Marka sem se bát nemusel. Oba byli uvolnění, bezprostřední a skvěle spolupracující. Přesně takoví, jak je znám z běžného života.

. . . [ O ] . . .
Publikováno

Jak fotit HDR (2)

HDR – zpracování v PC

První díl: Jak fotit HDR (1)

Usedli jste doma k PC, připojili fotoaparát nebo vetkli paměťovou kartu do čtečky a netrpělivě čekáte, až se vám fotografie objeví na monitoru. Ještě před samotným prolínáním je potřeba udělat základní přípravu snímků (já ji provádím v Adobe Lightroom). Vyberete si jeden dobře exponovaný snímek (typicky „střed“ či ten světlejší ze dvou), na kterém uděláte nezbytné korekce – vyvážení bílé, vyklonování smetí na čipu/objektivu či objektů, které se vám do snímku nehodí, případně drobné úpravy expozice. U zbývajících snímků jen synchronizujete nastavení se základní fotkou tak, aby kromě expozice byly všechny stejné. Poté všechny fotky ze série označíte a exportujete do aplikace, ve které budete prolínat. V tomto bodě je nutné vybrat, jakým způsobem chcete pokračovat dál. Jak už to tak bývá, máte na výběr dvě možnosti – automatickou a manuální.

Automatická

metoda spočívá v tom, že prolnutí snímků přenecháte počítači (nebo funkci vestavěné do vašeho fotoaparátu) a ten udělá vše za vás. Fotky prolne podle svého nejlepšího uvážení a nabídne vám výsledek, se kterým můžete dále pracovat. Pro PC existuje bezpočet aplikací, které svěřený úkol lépe či hůře zvládnou – z nejznámějších jsou to třeba Photomatix, Aurora HDR, HDR Efex Pro a další. Výhody – je to rychlé. Ale to je tak vše. Jak už to tak u automatických věcí bývá, nemáte nad procesem kontrolu a počítač automaticky kalkuluje a prolíná všechny obrazové body. Pár let jsem tu a tam s různými programy experimentoval, ale nikdy se mi nepodařilo dosáhnout uspokojivého výsledku. Fotky většinou vypadaly tak uměle (až groteskně), že první, co mě při pohledu na ně napadlo, bylo: „Hele, tady někdo prohnal fotky Photoshopem a moc to nezvládl“. A to je podle mě špatně. Já chci, aby vás jako první napadlo: „Wow, úžasné světlo! To musel být kouzelný okamžik. A to množství detailů… Moment, není to HDR? Nevím, nejsem si jistý.“ Dělat HDR proto, aby bylo na první pohled zřejmé, že je to HDR, a jakým softwarem bylo procesované (jako například zde), to není můj šálek kávy. Možná to fungovalo před sedmi, deseti lety (cca 2006), kdy to bylo neokoukané. Nechci samozřejmě nikomu upírat jeho záměr. Ať si každý dělá, co chce. Já to dělat nebudu. A tak jsem software pro automatické prolínání expozic proklel a navždy zavrhnul.

Manuální

metoda je pracnější a její podstatou je to, že fotky „navrstvíte“ na sebe, z každé necháte viditelné jen něco a ostatní části skryjete. Můžete si to (velmi zjednodušeně) představit jako skládačku. Položíte na stůl základní obrázek, zehdr-1 kterého ale má být vidět jen spodní část. Pak vezmete jiný obrázek (resp. stejný obrázek, ale jinak exponovaný), ze kterého má být vidět jen horní část. Spodek mu vygumujete a umístíte na stávající vrstvu. Ve výsledku tak vidíte z každého obrázku jen část. Tento postup ale předpokládá, že aspoň trochu víte, jak se ve Photoshopu dělají výběry a co je to maska vrstvy. Klíčové je dobře zvládnout přechody mezi jednotlivými vrstvami, tak aby nebylo poznat, kde jedna fotka končí a jiná začíná. Jakmile jsou expozice dobře prolnuté, můžete pokračovat libovolně dlouho v dalších úpravách. Je to více práce s předpokladem trochy samostudia. Ale odměnou za vynaložené úsilí vám budou fotky, které vypadají realisticky, aniž by z nich hlasitě křičelo „Hodina a dvacet minut v editoru!“.

Samotný proces prolínání ve Photoshopu je víceméně technická záležitost a její úspěšnost závisí do velké míry na zkušenostech. A já jsem si na začátku předsevzal, že tento blog bude více o fotkách než o technice, a to chci dodržet. Podrobnější vysvětlení by vydalo na několik samostatných kapitol a zahrnovalo by velké množství pro laiky obskurně znějících termínů, takže se do toho raději nebudu pouštět (vážní zájemci si vygooglí „luminosity masks“). Tak se místo toho radši pokochejte prvními pokusy 🙂

… [ o ] …
Publikováno

Alena

Garáž photoshoot 2016-1 + BTS

Portrét drahé kamarádky. Čekal jsem asi 3,5 roku, než stane před mým objektivem. Až dostuduje. Až zhubne. Až se trošku opálí, aby nebyla bledá (kromě toho dostudování by se dalo všechno zařídit i ve Photoshopu, ale proč to dělat složitě). Všechno dohromady se sešlo až toto léto. Potkali jsme se v garáži, kde obvykle fotím. Protože se známe už 4 roky, atmosféra byla od začátku příjemná a nenucená a já jsem z její strany cítil stoprocentní důvěru.

Před samotným focením jsem přemýšlel, jaké světlo jí bude slušet. Volba nakonec padla na velký deštníkový softbox (150 cm, bílý interiér, difúzní vrstva), jehož použití se prolínalo téměř celým focením jako červená nit. Velké měkké světlo. Je jako něžný podvečerní vánek. Není ostré a tvrdé jako facka. Ani energické a devastující jako přílivová vlna. Je jako do vzduchu hozený hedvábný šátek. Velké, měkké, příjemné. Všeobjímající. Jako dělané pro krásnou ženu. Velký box jsem sem tam doplňoval bílou odraznou či černou pohlcující deskou (tzv. „V-flat„) nebo deštníkem.

Joe McNally často říká, že začínat máte vždy jen s jedním světlem a nevytahovat jich z tašky víc, pokud to není nutné. Tak fajn. Ten pán už má něco za sebou, tak na tom asi něco bude. Začínáme s jedním světlem na boku a lehce vzadu (plus černý V-flat vpravo, aby se světlo v malém prostoru garáže neodráželo všude kolem). Výsledkem je dle očekávání hodně kontrastní fotka s hlubokými stíny.DSC_1786-2

Pro fotku v úvodu (nad příspěvkem) jsem černý V-flat nahradil bílým odrazným a přidal druhé světlo. Velký box vlevo a lehce vpředu a menší box (odrazný deštník ve verzi Softlighter) vpravo vzadu, odkud osvětloval její levou stranu a odděloval od pozadí. Jemný dotek světla na její levé tváři je od světla z boxu, odraženého zpět. Možná se budete ptát, proč oba boxy nemíří přímo na ni, ale kousek mimo. Ze zkušenosti vím, že zhruba někde uprostřed světelného zdroje je světlo nejsilnější a směrem k okrajům jeho intenzita slábne. Raději než se samotným jádrem světla pracuji s jeho měkčím okrajem. Proto jádro boxu natáčím „kousek před“ nebo „kousek za“. Anglický výraz „feathering the light“ (feather=peří) to myslím vystihuje poměrně přesně. Jednak je na okraji světlo méně agresivní a jednak mám také prostor část světla odrazkou natvarovat a vrátit tam, kde by chybělo (na stinné straně tváře). Boxy pak umisťuji tak blízko, jak to jen z hlediska záběru jde. Jejich relativní velikost vzhledem k subjektu (a tím pádem měkkost světla) je tak největší možná a postačí menší výkon blesků.

lighting-diagram-alena1

* * *

Jako další jsem chtěl vyzkoušet high-key vzhled (převaha světlých tónů) s velkýmlighting-diagram-alena3 boxem vzadu a dvěma deštníky po stranách. High-key fotky podle mě nejlépe vynikají v černobílé (případně monochromaticky tónované do nějakého odstínu).

DSC_1903-2

* * *

Povinné, předem namyšlené fotky splněny. Přišel čas na zábavu. Velké světlo pryč a na řadu přichází malé hraní s barevnými gely. Zelená a oranžová, modrá a červená. Barvy, které se navzájem dobře doplňují. DSC_1925-2lighting-diagram-alena4

Tmavé, zamyšlené, tajemné. Úplně jiné než všechny předchozí.

* * *

Známe se čtyři roky a za tu dobu jsme se stali dobrými přáteli. A protože se známe tak dobře, bylo celé focení příjemné. Tak uvolněné, nenucené. Tak snadné. 3,5 roku jsem čekal, až to přijde. A to čekání stálo za to.

…  [ O ]  …
Publikováno

Jak fotit HDR (1)

Co je to HDR a dynamický rozsah

HDR je zkratka pro „High Dynamic Range“ neboli „vysoký dynamický rozsah“. Obvykle se tím označuje fotografie, která zachycuje dynamický rozsah vyšší, než dokáže náš fotoaparát pojmout do jednoho snímku. Nejlepší ale asi bude začít hezky od začátku.

Každá scéna má určitý rozdíl mezi jasy (světlé části scény) a stíny (tmavé části). Tomuto rozpětí mezi nejvyššími jasy a nejhlubšími stíny se říká dynamický rozsah. Různé scény mají různý dynamický rozsah. Tam, kde je malý rozdíl mezi jasy a stíny (např. při zamračeném dni), je malý/nízký dynamický rozsah. Tam, kde je velký rozdíl mezi intenzitou světla ve světlých částech a intenzitou světla v tmavých částech scény, je velký dynamický rozsah (typicky když svítí slunce). Při focení (zejména krajin) se velmi často setkáváme se scénami, které mají vysoký dynamický rozsah. Digitální fotoaparáty zatím bohužel nejsou tak dokonalé, aby dokázaly vysoký dynamický rozsah zachytit do jednoho snímku. O část detailů tak obvykle přijdeme. Typicky si musíme vybrat, zda budeme exponovat „na stíny“ (tj. zachytíme dostatek detailů a kresby v tmavých částech, ale přijdeme o detaily v jasech), nebo „na světla“ (takže máme dobře zachycené jasy, ale přijdeme o detaily ve stínech), nebo „na střed“ (zachytíme maximum obrazových informací, ale obětujeme nejvyšší jasy a zároveň nejhlubší stíny).

Příklad: Ráno vstaneme a přijedeme k vodě. Slunce právě vychází – ideální čas na focení. Najdeme vhodné popředí pro kompozici a uděláme kvalifikovaný odhad: od nejjasnějšího slunce po nejtmavší stíny má scéna rozsah, dejme tomu třeba, 16 EV (expozičních stupňů). Náš fotoaparát však zvládne jen asi 12 EV. Logika věci napovídá, že když je něčeho 16, tak se to jen těžko vejde do něčeho s kapacitou 12. Při fotografování tak musíme zvolit, zda zachytíme rozsah 0-12 EV (stíny), 4-16 EV (světla) nebo něco mezi tím: 2-14 EV (střed).

Abychom mohli mít celý dynamický rozsah v jednom snímku tj. dobře prokreslené nejvyšší jasy i nejhlubší stíny, musíme na to jít oklikou. Jinými slovy, obejít fyzikální limity nedokonalé techniky. Tento problém může dost dobře vyřešit přechodový filtr, který ztmaví pouze vybranou – nejsvětlejší – část obrazu (zpravidla oblohu) a tím sníží dynamický rozsah scény. Kdo jej nemá nebo z nejrůznějších důvodů nechce používat, může si pomoci metodou HDR. Podstatou HDR je pořídit více snímků s různou expozicí, abychom zachytili dostatek detailů jak v jasech, tak ve stínech, a poté v PC obrazy prolnout tak, aby divák měl pocit, že se dívá na jedinou fotku.

3ptych-2

Jak fotit HDR?

Existují v zásadě dvě metody. Jedna je víceméně automatická, druhá vyžaduje o trochu více práce. Obě metody se označují anglickým „bracketing“, v překladu něco jako „odstupňování expozice“.

Automaticky – většina dnešních fotoaparátů je vybavena funkcí bracketing („BKT“), která umožňuje vyfotit předem daný počet snímků s předem daným odstupňováním. Pokud chceme tuto metodu použít, stačí funkci na fotoaparátu aktivovat, nastavit parametry a pak už jen mačkat spoušť (jednou či vícekrát podle toho, zda náš fotoaparát umí/neumí sekvenční snímání). Já typicky používám nastavení „3 snímky s rozdílem 2 EV“ (jedna expozice na střed, jeden snímek podexponovaný o 2 EV od středu a jeden přeexponovaný o 2 EV nad střed); tím dokážu zachytit o 4 EV větší rozsah, než je můj fotoaparát schopen zvládnout – třeba těch výše uvedených 16 EV. Fotit můžete v jakémkoliv automatickém (P, Auto) nebo poloautomatickém (A, S) režimu (vše kromě manuálu). Výhodou této metody je, že focení je velmi rychlé a nemusíme nad ničím přemýšlet. Nevýhodou je, že jsme omezeni přednastaveným počtem snímků (podle modelu fotoaparátu), že rozsah scény nemusíme odhadnout úplně přesně a že fotoaparátem změřený „střed“ je úplně jinde, než bychom si sami představovali.

Manuálně – tato metoda je o něco pracnější, podává však výsledky s nekompromisní přesností. Základem je manuální expoziční režim (ISO, čas i clonu nastavujeme ručně). Typicky zvolíme nejnižší ISO (kvůli šumu) a vhodnou clonu (kvůli hloubce ostrosti) a postupně měníme pouze čas expozice, přičemž nejsme omezeni počtem snímků. Fotíme prostě tolik snímků, kolik potřebujeme k zachycení celého dynamického rozsahu a s takovým odstupem, který si sami zvolíme. Na histogramu pak kontrolujeme, abychom zachytili dostatek detailů ve stínech i v jasech. Výhodou je ta nekompromisní přesnost. Potenciálním problémem mohou být pohybující se předměty (typicky vodní vlny a mraky), které mezi jednotlivými expozicemi mění svou polohu, a je tedy nutné při prolínání v PC dávat větší pozor.

Při obou metodách se vyplatí použít stativ. Jednak snímky (a to nejen ty exponované „na stíny“) mohou mít expoziční čas tak dlouhý, jaký z ruky nedokážeme bezpečně udržet, a jednak později při zpracování bude mít váš počítač jednodušší práci se zarovnáváním. Kdo má dálkovou spoušť, mohu ji jen doporučit (nic nenaštve víc, než když fotoaparát pečlivě umístěný na stativu roztřesete vlastní rukou při mačkání spouště). Mějte na paměti, že čím vyšší odstup mezi jednotlivými snímky zvolíte, tím hůře se vám pak budou v PC prolínat. 2 EV jsou takové rozumné maximum, více už bych nedoporučoval. Focení do RAW snad nemusím připomínat. Jakou metodu zvolíte, už nechám na vás. Není to tak, že by jedna byla dobrá a druhá špatná. Každá má své výhody a nevýhody. Zvolte tu, která bude více vyhovovat povaze vaší fotografické osobnosti J.

Pořízením zdrojových snímků končí první polovina cesty k HDR fotografii. Pokud jste smysluplně zkomponovali a neroztřásli, čekají vás doma u PC vzrušující chvíle při druhé polovině kreativního procesu – vyvolávání snímku metodou prolínání více expozic (multiple exposure blending).

2. díl: HDR – zpracování v PC

… [ o ] …