Tématem druhého kola projektu DEDPXL byly opakující se tvary, formy, vzorek a rytmus. Toto kolo bylo subjektivně o dost těžší než první. Linie, ty máte všude – ať už jako spojité čáry (horizont, plaňky plotu či zábradlí, hrany schodů atd.), nebo linie imaginární, tvořené posloupností diskrétních prvků či například hranicí světla a stínu.Prvních několik dní jsem jen chodil a rozhlížel se kolem sebe po nejrůznějších věcech, ale nic neviděl. Teprve až asi čtvrtý nebo pátý den přišlo začáteční prozření a vystřídalo tak rychle nastupující frustraci z vlastní neschopnosti.
První fotka je vesměs přímočará – opakující se čtverce, ozvláštněné vrženým stínem. Je jednoduchá, mám ji rád. Tvarový a barevný rytmus kavárenských židlí má moje nejmenší sympatie, přesto byl vybrán do závěrečné kritiky a sklidil rychlé „C“ (průměr). Moje nejoblíbenější fotka je kavárenský vzor – primární tvořený pěticí stolů s židlemi, sekundární tvořený dlažbou ve tvaru šestiúhelníku. „Život“ fotce dodávají dvě postavy – servírka a návštěvník kavárny. Přestože v tu chvíli nejsou v přímém (lidském) kontaktu, existuje mezi nimi věcný a logický vztah – jako skladebné prvky obrazu fungují dokonale. Chvíli jsem váhal, jestli mám oříznout horní třetinu fotky a tím „vyčistit“ a zjednodušit kompozici. Pátý stůl ale logicky souvisí se čtveřicí v dolní polovině a dotváří primární vzor. Tonálně – protože světlo na něj dopadá pod jiným úhlem – je však spojen s pianem v pravém horním rohu. Fotka je tak o dost komplexnější, ale právě tou „vyšší“ složitostí mě oslovuje. Předposlední fotka je lehce abstraktní – není úplně jednoduché rozklíčovat, co to vlastně máme před sebou – a opakující se tvar ve třech různých rovinách byl jasnou volbou. Poslední fotka je jen studií většího množství opakujících se tvarů v jednom obraze.