Eva

Garáž photoshoot 2017-2 + BTS

 

Eva. Známe se jen krátce, ale od samého začátku mám pocit, jako bychom byli staří známí. Po tom, co jsem fotil Roberta, jsem jen tak naslepo nadhodil, jestli by se za mnou nechtěla zastavit jeho přítelkyně.

Možná ji přesvědčily Robertovy fotky, možná zvědavost, nevím. Ale slovo dalo slovo a pět týdnů poté se objevila před mým objektivem. Ženu jako je Eva už jsem dlouho nepotkal. Někteří lidé jsou….křečovití. Ve své podstatě to chápu – jdete k někomu, koho neznáte moc dobře, a on vás chce fotit. Přitom vy se nefotíte rád(a), protože máte pocit, že na všech fotkách vypadáte úplně hrozně. Ale Eva byla jiná. Tak……vnitřně vyrovnaná, až jsem měl pocit, že je nepřetržitě ve stavu zenu. Spolupráce byla naprosto ukázková, od začátku bylo poznat, že mi stoprocentně věří, a to se nestává často. Bez jakéhokoliv náznaku ostychu, strachu nebo studu byla pro každou ptákovinu, kterou jsem vymyslel. Když máte před objektivem křečovitého či nejistého člověka, napnete všechny síly, abyste uvolnili atmosféru a pomohli člověku osvobodit se od jeho předsudků („Já ale vůbec nejsem fotogenický!„). Tentokrát jsem měl pocit, že ten kdo by potřeboval pomoct jsem nejvíc já sám. Nevěnoval jsem dostatek času přípravě a na výsledku to podle mě bylo hodně znát. Naštěstí to Evina tvář a charisma všechno utáhly.

Fotka, o které chci dnes psát, není ta v úvodu (to je opět klasický rembrandt s velkým odrazným, částečně zavřeným deštníkem). Dnes chci rozebírat tuto:

Pořád jen jedno a to stejné světlo – velký odrazný deštník, částečně zavřený. Od fotky v úvodu se liší tím, že světlo je asi o půl metru jinde. Zatímco u fotky v úvodu je deštník (po mé levé ruce) mezi mnou a Evou tak, že já i ona máme jeden okraj deštníku na dosah ruky a ten je namířen do prostoru mezi nás (neznalý člověk by se možná mohl ptát, proč nesvítím na Evu, ale na prázdný prostor mezi námi), u této fotky je střed deštníku na úrovni jejího ramena, až téměř za ní, a namířený zpět do prostoru mezi nás tak, že nejžhavější jádro světla Evu míjí. Od profesionálů jsem se naučil, že na kraji je světlo měkčí a méně agresivní než v centru světelného toku, a proto se snažím hlavní proud fotonů namířit a „vyplýtvat“ do prázdného prostoru. Lidé od řemesla tomu říkají

feathering the light

přičemž „feather“ je v překladu „peří“, takže asi odtušíte, co tím mají na mysli. Aby však bližší strana její tváře nebyla v úplné tmě, přidal jsem velký bílý odrazný panel. Když se od něj světlo odrazí, roztříští se do všech stran. A protože je opravdu velký a v malé vzdálenosti od Evy, odražené světlo je opravdu měkké, nevytváří žádné stíny a krásně neagresivně osvětluje bližší stranu tváře. V jejím levém oku můžete odraz bílého panelu vidět. Schválně si všimněte, o kolik razantněji je osvětlena vzdálenější strana její tváře.

* * *

Fotky jsou už pár měsíců staré. Kvůli nedostatku času v uplynulých měsících a hlavně kvůli nechuti. V letošním roce jsem byl v garáži dvakrát. („Cože, to jako fakt? S takovou frekvencí to, kámo, moc daleko neposuneš…„)

Díky Evě za její čas a ochotu zúčastnit se garážshootu. 🙂

. . . [ o ] . . .

Napsat komentář