Nedávno jsem dostal další příležitost fotit newborn. S vidinou, že jedu do relativně malého bytu, jsem se tentokrát snažil mít to z fotografického hlediska jednoduché – dvě těla, na jednom světelný základní zoom (24-70 mm, f/2,8), druhé spíš jako zálohu. Odraznou desku 5v1. A kdyby bylo se světlem nejhůř, pro jistotu i jeden stojan, oktabox a 2 blesky (jeden řídící a jeden řízený).
Světla sice nebylo mnoho, ale výkon dnešních semi-pro foťáků už je tak dobrý, že to většinou stačí. Mnohem důležitější než absolutní množství světla je vědět, jak s ním máte pracovat. Jak se světlo šíří prostorem a jak rychle (nebo pomalu) jej ubývá se zvětšující se vzdáleností od zdroje. No a pak už jen pozorovat, vnímat a cvakat ve správnou chvíli. Blesky a oktabox nakonec (na rozdíl od odrazné desky) ani nepřišly ke slovu. Poučení pro příště.
Rodiče byli s fotkami moc spokojení. Nebo aspoň říkali, že jsou. Mně se nejvíc líbí fotka úvodní (protože moment a diagonální kompozice) a pak taky tato:
Není nijak kompozičně strojená, ba ani světelně ohromující. Prostě si nehraje na uměleckost. Rezonuje ve mně všednost toho okamžiku a zároveň jeho intimita. A zachycená hmatatelnost a povaha jejich vztahu. Trochu mi to připomíná Jindřicha Štreita. Možná proto, že jsem asi v emocionálním vleku jeho výjimečného díla. Možná se mi to jen zdá, kdo ví. Každopádně beru jako velký dar, že jsem u těchto chvil mohl být. Fotoaparát je vstupenkou.
. . . [ o ] . . .