A zase na Dářku…

Rok jsem tu nebyl. Letos na jaře jsem měl velké plány na focení. Vesmír se pak jaksi postaral, že na focení aktuálně nezbývá moc času ani energie.

Když jsem letos k Dářku přijel a za hudebního doprovodu jakéhosi Kabát revivalu jsem z kempu vyrazil po hrázi směrem k přístavu plachetnic, cítil jsem všudypřítomnou roztěkanost a nedařilo se mi najít myšlenkový klid ke kompozici. Foukal docela silný vítr, mraky jely rychle a voda poměrně hodně vlnkovala. Podmínky jak dělané na dlouhou expozici. Roztáhl jsem stativ a začal si štelovat obraz v hledáčku. Dlouhá pauza ve focení byla hodně znát. Vnitřně mě naprosto šokovalo, jak těžce jsem z útrob paměti lovil, jak se tenhle typ fotek vlastně dělá. Co musím kde nastavit a v jakém pořadí. Zatáhnout stativ, zaostřit a přepnout na manuální ostření, polarizační filtr, šedý filtr, dálková spoušť, kabel, stínítko očnice. Z expoziční tabulky vybrat správnou hodnotu času. Vyfotit. Odhadem podle stupnice na objektivu přeostřit na pozadí. Vyfotit znovu. Měl jsem za to, že je to jako plavání nebo jízda na kole. Že tohle se nezapomíná. Opak je zřejmě pravdou.

Než jsem se propracoval ke kompozici, se kterou jsem byl spokojený, obloha se vyčistila a mraky byly tytam. Ale poslední světlo se mi naštěstí podařilo zachytit. Udělal jsem na místě celkem asi 160 fotek. Tato se mi zatím líbí nejvíc, hromadu z nich ještě nemám zpracovaných. I tuto první postuji s asi měsíčním zpožděním. Plány jsou hezká věc – když vycházejí. Doufám, že se na Dářko příští rok zase vrátím. Je to v plánu.

. . . [ o ] . . .

Martin

Martin mě kontaktoval přes moje stránky a chtěl zhotovit reprezentativní fotky. Že prý si připadá nefotogenický, má problematickou pleť a chce se proto svěřit do rukou někomu, kdo s tím má zkušenosti. Stigma špatných fotek je, zdá se, poměrně rozšířené. Ale jak už bylo objasněno dříve, nefotogeničnost je mýtus – každý může mít dobrou fotku. A Martin udělal dobře, že se rozhodl to stigma prolomit.

Mužům více svědčí boční, kontrastnější svícení. Zvolil jsem proto větší softbox s mřížkou umístěný zleva a docela blízko, tak aby světlo bylo v zásadě měkké, ale přesto kontrastní. Pod softbox na levé straně jsem umístil odraznou desku, tak abych jeho obličej světlem více „obalil“ a trochou světla vyplnil stíny. Boční světlo je sice kontrastní a zvýrazňuje nerovnosti pleti, to ale platí hlavně pro přední část obličeje. Jelikož zde je problematická část na boku, udělalo v tomto případě přesný opak – prosvítilo celou strukturu kolmo a snížilo tím kontrast v klíčové oblasti. Zezadu zprava jsem pak přidal ještě druhý (menší) softbox s mřížkou, abych Martina oddělil od pozadí. A protože světlo není téměř nikdy bílé, přidal jsem barevné gely (slabý oranžový ¼ CTO a modrý ½ CTB), aby ve fotce byl nejen kontrast jasový (světlo x stín), ale také lehký barevný.

Možná si řeknete, že ten druhý blesk neudělal Martinově pleti nejlepší službu, protože její struktura na (jeho) levé tváři je docela viditelná. Možná máte pravdu. Mohl jsem druhý blesk vypnout nebo jej otočit směrem na pravou polovinu pozadí. Silueta by krásně vynikla a struktura pleti by zmizela ve stínech. To jsem ale úplně nechtěl. Nefotil jsem šampónka pro reklamu do módního časopisu. Fotil jsem portrét. A jeho pleť k němu patří, je součástí jeho osobnosti. Nechtěl jsem svítit tak, abych vytvářel zmanipulovaný obraz reality. Chtěl jsem svítit tak, abych realitu jen malinko ohnul v jeho prospěch.

Pokud bych mohl něco udělat jinak, rozsvítil bych světla v rozích garáže před Martinem (tj. za mnou). Ne, že by měly šanci jakkoli promluvit do expozice, na to jsou asi moc daleko. Ale zařídily by, aby se Martinovi stáhly oční zornice, takže by měl daleko větší a barevnější duhovky.

Pak už stačilo jen pohlídat klíčové atributy pro S&O (sebevědomí a otevřenost), tj. zřetelnou linii čelistí, nepatrně přimhouřená dolní víčka a malý úsměv. A bylo hotovo 🙂

. . . [ o ] . . .

K narozeninám

Zhruba před dvěma lety se mě Rusovlasá ptala, co bych chtěl k narozeninám. Řekl jsem, že chci „opušťák“ na Moravské Toskánsko, do krajinářské Mekky naší republiky. S přespáním, abych tam byl jak na večerní, tak ranní světlo. Už už jsem se chystal, že vyrazím, na konci března to mělo být to pravé. Pak přišel covid, všechny nás zavřel doma a dárek musel být odložen na neurčito.

Vyšlo to až letos. Sice v trochu jiném formátu, než jsem původně zamýšlel, to ale nebylo na škodu. Šardice, Svatobořice-Mistřín, Násedlovice. Krásných pár hodin strávených v inspirativní zemědělské krajině, kde dobrý záběr můžete najít o dost častěji než jinde. Klíčem je dlouhé tele (klidně 200 mm a víc) a dobrý stativ. No a dobré světlo (ale to je potřeba vždycky, přece byste nečekali něco jiného). Když na ně máte trochu štěstí, je to jako v pohádce. Jediné co vás štve je, že nemůžete být aspoň na dvaceti různých místech současně. Tím pádem ale máte 19 dobrých důvodů, proč se sem vrátit 🙂

Vstával jsem v 5 hodin, abych tam byl první. Povedlo se, u rozhledny Soudek nad Šardicemi jsem byl ještě před kolegy z Bohemian Journeys. Celé ráno ale bylo totálně zatažené, šedé, nijaké. Navíc se mi nedařilo najít kompozici, která by stála za to. Nakonec jsem to (asi trošku znechuceně) zabalil a vyrazil objevovat nové pohledy jinam. Cestou jsem na chvíli zastavil nedaleko autovrakoviště Šardice-Rajčatárna. Asi na 3 minuty se slunko prodralo vrstvou mraků a já měl zrovna to štěstí, že jsem stál vedle auta s foťákem v ruce. Pár cvaků na každou stranu a kouzlo zase zmizelo.

Takovou fotku si dokážu představit ve velkém fomátu na zdi. Toho dvouletého odkladu nelituji. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám. A já už teď vím, že se tam budu vracet častěji.

. . . [ o ] . . .

Stolní světlo

Nedávno jsem tu dával článeček o světle ze supermarketu. Dnes to bude o světle, kterému se ve fotografické hantýrce říká „stolní“ (table-top light).

To totiž máte tak. Před minulým víkendem mi Rusovlasá slíbila, že se mnou zajde do garáže otestovat nové postupy ve svícení. A toho bylo potřeba využít. V podstatě by se dalo říct, že to byl workshop. Pro mě. Pro ni to byla malá procházka a pár (ona říká, že hodně) chvil otužování v 6°C.

Když se řekne stolní světlo, je to přesně to, co slyšíte. Světlo zvednete nahoru nad hlavu a namíříte svisle dolů na zem, tak aby jeho plocha byla vodorovně – jako deska stolu (odtud „table-top“). Takové světlo však může vytvářet poměrně hluboké stíny, a proto je vhodné volit světlo s větší plochou (čím větší, tím lepší), od věci není ani přidání odrazky pod světlo, tak aby se část světla mohla odrazit zpět nahoru a prosvítit stíny. Máte-li jen jeden blesk, odrazku potřebujete umístit těsně pod dolní hranu snímku. Sílu odrazu pak můžete částečně regulovat buď vzdáleností (nahoru/dolů), náklonem nebo volbou barvy odrazky (stříbrná/bílá). Regulace je ale v tomto případě poněkud omezená. Pokud máte blesků více, můžete odrazku jen tak ledabyle pohodit na zem a druhým bleskem svítit dolů na odrazku. Regulaci síly odrazu (a tím pádem vzájemný poměr množství světla shora a zespodu) pak máte plně pod kontrolou. Fotografovanou osobu umístíte těsně za okraj softboxu a odrazky, takže světlo vlastně svítí do prostoru mezi vámi a modelem.

Vzhledem k tomu, že takové světlo je frontální, má dvě zásadní výhody:

  • Do značné míry potlačuje nerovnosti a vady pleti, a proto je jako stvořené pro ženy. Pokud ženě dopřejete takové světlo, bude vás za to milovat.
  • Poloha světla je univerzální vzhledem k poloze modelu, tzn. není potřeba dělat žádné změny, pokud se model natočí na jinou stranu.

Suma sumárum, k fotce: 150 cm bílý odrazný deštník s rozptylnou vrstvou nahoře. Opravdu velká plocha, takže velmi měkké světlo. Není jako mořská vlna, která se nečekaně přižene a nevybíravě vás uhodí do tváře. Je spíš … jako by vás někdo položil do mechu. Na zemi přímo pod deštníkem leží stříbrná odrazka, do které pálím druhým bleskem, pro urychlení jej držím jen tak v levé ruce. Na pozadí pak miniaturním výkonem svítí třetí blesk s mřížkou domácí výroby. Jeden blesk v sáňkách fotoaparátu v režimu Commander řídí ty tři služebníky.

Jeden blesk jim vládne všem, jeden jim všem káže, …

. . . [ o ] . . .

Best of 2021

Je konec roku a s ním přichází i tradiční bilancování a nízký průlet nad letošními fotkami. Tentokrát je jich víc, protože jsem víc fotil. Přírůstek digitálního archivu za tento rok jen o chlup nedosáhl pěti tisíc snímků. Přeji všem klidný závěr roku a úspěšný vstup do toho příštího. 🙂

. . . [ o ] . . .

Těhotenský portrét + BTS

Tato fotka je sice už pár měsíců stará, ale teprve nedávno jsem dostal svolení ji zveřejnit. Už si úplně přesně nepamatuju, jestli mě o fotky požádala, nebo jsem jí svou nabídku tak trochu vnutil. Známe se totiž už drahně let a fotil jsem ji za tu dobu už tolikrát, že jsem si tak nějak nechtěl připustit, že bych u tak důležité věci, jako je první těhotenství, se svým objektivem nebyl.

Zadání tedy bylo jasné – série fotek jak párových, tak samostatných. Obvykle si světlo na fotce tvořím sám, místo abych se přizpůsoboval tomu, co zrovna je. Jelikož se ale člověk musí neustále zlepšovat a posouvat („U gotta keep movin‘, bro!“), byla tentokrát strategie malinko jiná – jako základ pracovat s přirozeným světlem a pomocně přiblýsknout jen v případě, že to bude potřeba. A většina fotek opravdu byla jen s přirozeným světlem, byť v zatažený lednový den toho světla nebylo úplně moc – průměrná expozice vycházela přibližně na 1/40 sec. při f/4,5 a ISO 800.

Základem každého portrétního focení jsou dobré pózy. A ty musí zvládat fotograf. Portrétovaní, pokud to nejsou profesionální modelové a modelky, toho většinou o pózování moc neví, takže očekávají, že je fotograf „nastaví“ tak, aby to dobře vypadalo. Je fotografův job říct svému modelu, co chce. Portrétovaný se totiž nevidí, takže nemůže posoudit, jak právě vypadá. Zadání přitom musí být dostatečně konkrétní (typu „levou nohu dej na schodek a loktem se opři o koleno“), aby se nemnožily okamžiky nechápavě pozvednutého obočí („a teď udělej něco trochu jinak, ne ještě jinak…“). Výborně funguje přímo předvedení nebo například zrcadlení – fotograf dělá to, co chce po portrétovaném, a portrétovaný dělá to co fotograf, jako by se díval na svůj obraz do zrcadla. Výhodou je, že tato technika nepotřebuje rozsáhlou slovní zásobu 😀

Po prozkoumání možností a limitů přirozeného světla jsem přece jen vytáhl blesk a trochu přeskupil světelné poměry v místnosti. Chtěl jsem něco tmavšího, kontrastnějšího, kompozičně výraznějšího. Stáhnul jsem tedy expozici na -2 EV a rozsvítil lampu, abych pozadí trochu prosvětlil – jsme přece v interiéru a tam umělé žárovkové světlo očekáváte. Těhuli jsem posadil na kraj židle v popředí a z pravé strany – odkud mimochodem přicházelo přirozené světlo oknem – jsem přisvítil 90 cm softboxem. Ke kompoziční výraznosti jsem si dopomohl širokým ohniskem (24 mm). Abych ale zachoval tu tmavší a kontrastnější atmosféru, potřeboval jsem mít absolutní kontrolu nad rozptylem a směrováním světla tak, aby blesk svítil jenom tam kam chci a ne jinam. Na softbox jsem proto přidal mřížku. Použít na přisvícení něco jako odraz od bílého stropu nebo průsvitný deštník, světlo by se rozletělo všude a atmosféra by byla zcela zabitá.

A pak je tu ještě barva světla. Žárovka je červená (3000 K), zatímco blesk má barvu neutrálního denního světla (5400 K). To moc nejde dohromady. Navíc světlo není téměř nikdy neutrálně bílé. Zde se snažím bleskem simulovat přirozené existující světlo, nechci žádné divoké teatrální efekty. A jelikož divák ve fotce vidí svítit žárovky, PŘEDPOKLÁDÁ, že nastávající maminka je osvětlená právě tímto zdrojem světla. Kdyby ale světlo v popředí mělo barevně výrazně jiné spektrum, byl by tam logický rozpor. Pro částečné „sblížení“ teplot obou světel jsem proto na blesk přidal čtvrtinový CTO gel. Setup vypadal přibližně takto:

Fotky se líbily. To mě moc těší. Mně se z nich nejvíc líbí ta úvodní a jsem rád, že jsem ji tady mohl vyvěsit.

. . . [ o ] . . .

Na sídlišti

Párkrát už jsem tu psal, že víc než fotek z atraktivních destinací si vážím fotek, které vzniknou v okolí bydliště. Když totiž přijedete do Alp, na Seychely nebo na Island, udělat pěknou fotku je takové…. jednodušší. Už jen z toho důvodu, že máte smysly zbystřené a našponované a očekáváte, že o dobré fotky budete doslova zakopávat na každém kroku.

Zatímco v okolí domova nejste většinou ve střehu a máte pocit, že všechno, co tam je, už jste viděli tisíckrát. Musíte vyvinout mnohem víc vědomého úsilí k tomu, abyste v té změti tisíckrát viděného našli fotku. Něco podobného se mi stalo minulý víkend, když jsem vyšel z domu, abych odvezl auto do garáže. Normálně totiž vidíte toto:

Jen když napnete smysly, uvidíte v tom zmatku „běžných“ věcí, které tak na sídlišti obvykle čekáte, i fotku v úvodu. Obě jsou focené ze stejného místa, jen jiným ohniskem (a ta úvodní s neutrálním šedým filtrem k prodloužení expozičního času). Upoutalo mě totiž, jak vítr třepotá podzimem zbarvenými javorovými listy (věnujte jednu celou minutu pojmenování toho, co fotíte!). A zachytit to se nakonec povedlo.

. . . [ o ] . . .

Světlo ze supermarketu

Muže nefotím příliš často. Když ale mám takovou příležitost na dosah, neodmítnu ji. A pokud jde o muže se silným charismatickým pohledem, jdu té příležitosti aktivně naproti.

Tento portrét vznikl víceméně jako doplněk při práci na jiné zakázce. Jednoduchý one-light headshot ve zbytku času. Ten „zbytek času“ byl možná jádrem problému. Použité (téměř frontální) svícení, které fantasticky sluší ženám (ženu jsem fotil pro tu jinou zakázku), se k němu moc nehodí. Jeho tvář prozrazuje, že tento chlapík prožil bohatý a plný život. Že má zkušeností na rozdávání. A za to by si zasloužil lépe padnoucí světlo.

Je to asi jako když si na sebe místo obleku ušitého na míru vezmete oblek ze supermarketu. Bude relativně dobrý, ale ne dokonalý. Protože obleky ze supermarketu mají univerzální střih – aby padly relativně dobře na průměrnou postavu. Jenže lidé nejsou univerzální ani průměrní, lidé jsou individuality.

A toto bylo takové univerzální světlo ze supermarketu. Kdybych fotil znovu nebo měl trochu víc času, volil bych jiný typ svícení – tvrdší, kontrastnější, s druhým bleskem kontra a tmavším pozadím – tak aby se světlo lépe hodilo k té drsné tváři. (Podrobněji na toto téma také zde.)

Naštěstí pro mě, jeho tvář a pohled mají TOLIK charakteru, že celou fotku „utáhnou“ i přes to supermarketové svícení.

. . . [ o ] . . .

K čemu je širokáč

Spousta lidí vlastní a spousta lidí plánuje si pořídit širokoúhlý objektiv – lidově širokáč, širočina nebo široko. To je objektiv, který má krátkou ohniskovou vzdálenost (např. 24 mm, 20 mm, 15 mm) a široký úhel záběru. Ne každý jej ale používá správně.

Hlavní účel širokáče

Tím, že má objektiv široký zorný úhel, vleze se do záběru hodně věcí.

Podstata širokáče ale nespočívá v tom, abyste do záběru dostali všechno. Podstata spočívá v tom, že širokáč dokáže zvýraznit perspektivu.

Takový objektiv se tedy hodí zejména ke zdůraznění popředí. Důležité také je, abyste se k tomu popředí, které má být zvýrazněno, hodně přiblížili. Podrobněji v tomto samostatném článku o perspektivě.

Jistě, někdy je širokáč dobrý k tomu, abyste do záběru dostali například celý zámek. Ale to pravé ořechové nastává, když se přiblížíte na dosah ruky nebo blíž. Nebojte se klidně na dvacet, třicet centimetrů. Čím blíže budete, tím výraznější bude i perspektivní zkreslení.

Na co si dát pozor

  1. Správný výběr popředí – čím výraznější popředí bude, tím víc úsilí musíte věnovat výběru dobrého (zajímavého) motivu.
  2. Minimální zaostřovací vzdálenost objektivu – každý asi chápe, že by popředí nemělo být od objektivu v menší vzdálenosti, než na jakou dokáže objektiv zaostřit.
  3. Hloubka ostrosti – přestože širokáče mívají velkou hloubku ostrosti, při velkém přiblížení je dobré volit vyšší clonová čísla (f/11, f/16 apod.), případně exponovat vícekrát s různou zaostřovací vzdáleností a následně fotky složit v editoru (focus stacking).
  4. Linie – tím, že se do širokého záběru vlezou celé domy, je snadné nechat se zlákat a při focení trochu naklopit foťák dozadu (chcete přece i střechu…). A máte zaděláno na častý problém amatérských snímků architektury – kácející se linie. Jde to sice korigovat v editoru, ale jak už to tak bývá – čím víc naklopíte, tím hůř se to pak napravuje.

Až příště nasadíte širokáč (nebo zazůmujete na široký konec setového objektivu), vzpomeňte si, k čemu široký úhel záběru vlastně je. Ne proto, abyste tam měli víc věcí. Ale proto, aby věci ve předu byly víc vidět. Správně použitý širokáč pak dokáže vyprodukovat divácky velmi atraktivní snímky.

. . . [ o ] . . .

Vlasy

Tentokrát ovšem nejde o slavný muzikál, ale právě o obyčejné vlasy. No, vlastně ne tak úplně obyčejné. Jde o vlasy, které se nestříhaly déle než dva roky. A mým úkolem bylo je obrazově ztvárnit před tím, než je ostré břity znovu zkrátí.

Vzhledem k tomu, že vrcholilo léto, byly k dispozici louky a pole s obilím – tj. zelená a žlutá. Zvolili jsme proto zelené šaty – jdou dobře ke žluté i zelené a jsou kontrastní k oranžové. Ke zvýraznění vlasů se nejlépe hodí protisvtětlo, a tak jsem se snažil mít pozdně-odpolední slunko nejvíc na pozici kolem desáté nebo druhé hodiny.

Místo obvyklých stojanů s blesky, softboxy a deštníky jsem se tentokrát snažil pracovat jen s přirozeným světlem a zúročit nakoukané tutoriály o pózování. Jestli se to povedlo nebo ne, posuďte sami.

Zhruba za týden po focení vjel do pole s obilím kombajn a do vlasů nůžky. Pevně svázané lokny putovaly do krabice a směrem k dobrovolníkům v noveharo.cz, kteří jim brzy najdou nového majitele.

. . . [ o ] . . .

A zase ta Julie

Julii jsem fotil už dřív. Tentokrát jsme však knížky vyměnili za housle a z atelieru vyrazili do plenéru. Hraje totiž už od základky a já rád fotím lidi při tom, co dělají. Snažil jsem se, ostatně jako vždy, vytvořit několik různých vzhledů, aby bylo z čeho vybírat. Lokaci jsem si obhlížel nedávno.

Fotka v úvodu byla třešničkou na dortu celého focení. Chtěl jsem barevný kontrast, oblohu po západu slunka a hlavně pohyb. Řešení tedy bylo jasné – šaty barevně kontrastní k modré a zelené a delší expoziční čas. Přestože už bylo jen chvíli před setměním, obloha na západě pořád svítila skoro nukleárně, a tak jsem musel nasadit neutrální šedý filtr, abych se na ten relativně delší čas vůbec dostal. Odhadoval jsem, že na zobrazení pohybu bude nutné použít přibližně ¼ sekundy. Julii bylo také nutné prosvítit bleskem, aby to celé nebyla jen divná tmavá mazanice se světlou oblohou. Ten správný čas byl nakonec 1/8 sec. (ISO 50 a f/5,6), blesk na druhou lamelu, aby na konci expozice vyřízl ostrý zmrazený obraz.

Za dobu, co jsme fotili, zahrála pěkných pár písniček a byla radost ji poslouchat. Několikrát jsem se přistihl, že místo focení jen poslouchám. Několik skvělých fotek jsme udělali i u jezírka, ale o těch (a o strastech k nim vedoucích) zase někdy příště.

. . . [ o ] . . .

Maršovské jezírko

Kdesi v půli cesty mezi Lažánkami a Maršovem, mezi poli, několik metrů pod úrovní okolní krajiny a obklopený kouskem lesa, se nachází skrytý poklad. Oáza klidu, čisté vody, kousek krajiny nezatížený civilizačním bordelem.

Na doporučení Julie jsem si tam zajel na scouting – hledat lokaci na naše příští focení. Bylo zrovna po dvou dnech intenzivních dešťů a přeháněk. Když jsem hledal přístupovou cestu k jezírku, našel jsem jen jednu. Byl to sice poněkud strmý svah vymletý tekoucí vodou, ale rozhodl jsem se to risknout. No neudělal jsem dobře, protože asi tak na 20. metru sestupu (z 25 celkem) jsem se moc hezky vyválel v blatíčku. Radost z toho měla zejména Rusovlasá, protože měla čím naplnit pračku 🙂

Chtěl jsem vytáhnout stativ s panohlavou a polarizační filtr. Ale všude bylo asi 3 cm bahna, tak ani nebylo kam pložit batoh…. Tak jsem to risknul z ruky – panorama ze 4 fotek vertikálně. Svítilo slunko a zároveň pršelo. Při obcházení jezírka jsem pak našel tu druhou cestu. Budete-li mít někdy čas, zajeďte si a chvíli poseďte. Je tam krásně.

. . . [ o ] . . .

Na skok v české Itálii

Vloni na jaře jsem plánoval vyrazit do tuzemské Mekky krajinářských fotografů – Moravského Toskánska. Už pár let mě totiž ze zdi dráždí velkoformátové kalendáře Ladislava Kamaráda, ve kterých se pravidelně fotky z této lokality objevují. Vláda to ale vymyslela jinak a zavřela nás doma. Letos se to konečně povedlo. Sice jen na skok a s drobnými obtížemi na začátku – jedno pozdní odpoledne, navíc zkrácené o hodinový průjezd ucpaným Brnem – ale stálo to za to.

Na některých místech se dá fotit přímo z auta – jen stáhnete okýnko a můžete cvakat. Čtyři z pěti lidí, kteří tam zastaví a z auta vystoupí (popřípadě slezou z motorky), mají v ruce foťák s větším teleobjektivem. Ten pátý foťák v ruce nemá, protože z kufru svého auta vytahuje drona… A pokud chcete objet více míst, pravděpodobně některého z těch pěti lidí ještě potkáte.

Bylo to hodně uspěchané, abychom se s Prvorozeným stihli vrátit domů ve slušnou hodinu. Ale bylo to boží. Stojíte tam a zažíváte obrázky hodně podobné těm, které vidíte v luxusním kalendáři od špičkového Pana krajináře. Nasáváte genia loci. A skoro nemůžete uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

. . . [ o ] . . .

Sobotní fotolov

Včera ráno při pohledu z okna moje fotografické srdce zaplesalo. Hle – MLHA! Využil jsem toho, že bylo navařeno, a hned po snídani vytáhl všechny členy domácnosti (s výjimkou křečka, ten nechtěl a radši se šel zahrabat) na celodopolední procházku na přehradu. Po posledních mrazech je ještě zamrzlá, ale místy už praská a při krajích je na ledu už malá vrstvička vody. S sebou samozřejmě batoh se dvěma těly, širokáč, tele a stativ. Máloco ve fotografii mám totiž raději, než procházky v mlze.

Mlha se víc držela ve vyšších polohách, takže se mi ji podařilo ulovit také, ale i na přehradě trocha zbyla k volnému použití. A když jsem uviděl tenhle klacek kousek od kraje, bylo jasno. Není to sice typická fotka mlhy, ale líbí se mi pro svou jednoduchost – kompoziční i barevnou. Plánem pro letošní rok je více minimalistických fotek, a na to je mlha jako stvořená. Od Rusovlasé se mi sice záhy dostalo důrazného upozornění, že jako otec mám jít dětem lepším příkladem, ale nešlo to. Dobrá hospodyňka totiž pro pírko i přes plot skočí a dobrý fotograf pro fotku i na netlustý led vleze.

16 mm, f/9, 1/80 sec. a „zapomenutých“ ISO 200.

. . . [ o ] . . .

CAMPování s dětmi

Babička si objednala fotku dětí, že prý potřebuje čerstvou, aby měla na co koukat. Nou problém. Jdu na to jako obvykle – způsobem, který se tak nějak spontánně zformoval praxí za dobu, co fotím. Pye Jirsa (provozující skvělý web SLRLounge.com) tento přístup uceleně popsal a říká mu „C.A.M.P. framework“.

Jde o zkratku z počátečních písmen slov „Composition“ (kompozice), „Ambient“ (přirozené světlo), „Modify/Add“ (upravit/přidat) a „Photograph“ (vyfotit).

Strategie je jasná. Fotíme v interiéru, chce to nízké clonové číslo – zejména proto, že tam není úplně moc světla. Podmínky jsou konstantní, takže manuální režim dává smysl. Ze všeho nejdříve najdeme vhodnou kompozici – světýlka na nábytku působí jako zajímavý grafický prvek – a naskládáme děti („Composition“). Dál určíme požadovanou expozici přirozeného světla. Mně se líbí pozadí o něco podexponovat – zde vyšla 1/100 s. při f/2,8 a ISO 200 („Ambient“). Takový kompromis mezi rozumnou hloubkou ostrosti, nízkým šumem a časem, který jde při ohnisku 85 mm bezpečně udržet z ruky. A jak na popředí? Když to nechám jen na přirozeném světle, budou totálně ve tmě. Přidávám tedy blesk do čtyřiadvacetipalcového softboxu (pozice centrálně shora zcela před dětmi) a na zem po celé šířce rozprostírám stříbrný obal na velkou odrazku („Modify/Add“). Tím, že blesk svítí ze softboxu a téměř svisle dolů, nerozplizává se nekontrolovatelně po celé místnosti (jako kdybych svítil třeba deštníkem) a neruší atomosféru ambientního osvětlení. Jeho úkolem je jen expozičně „odpíchnout“ děti od pozadí. Velká stříbrná odrazka zase zařídí, že nemají tmu v očích a pod bradami. Výkon blesku? Nic velkého. Trochu. Vyváženě. Ne nukleárně. Ne tornádo, které odnáší střechy, krávy a auta. S citem smíchat s již existující expozicí. Jako když v létě foukne větřík do vysoké trávy. Bylo to tuším TTL -1,7 EV. A fotíme („Photograph“).

Nejdůležitější element? Výraz. Snažil jsem se děti pozitivně motivovat, ale nějak se mi nedařilo je svým euforickým povzbuzováním strhnout k tomu samému. Dva metry za mnou to celé pozorovala Rusovlasá. Když viděla, jak se moje snaha zcela míjí účinkem a já začínám být zoufalý, elegantně přispěla svou troškou do mlýna:

„A Prvorozený štípne obě holky do zadku!“

A tohle je fotka, která následovala necelou vteřinu po tom. Když jsem pak na Rusovlasou upřel svůj pohled mixující rovným dílem úžas a obdiv, jen suše dodala: „Já vím. Nemáš zač. Až zas budeš příště potřebovat, tak si řekni.“

Úkol splněn. A já se už teď těším, jak budu příště zase CAMPovat.

. . . [ o ] . . .

Podzimní vycházková

Zřejmě nejbarevnější víkend tohoto roku je za námi. Kdo vyrazil, měl skvělé podmínky. Ranní mlhy, barvy na vrcholu, slunko. Ne každý ale bydlí v Českém Švýcarsku, v Alpách nebo Beskydech, které se ikonickými vyhlídkami do krajiny hemží stejně jako příslušník SNB zajímavými příběhy. Ne vždy máte podmínky, abyste mohli vyrazit ve správný čas a na správné místo. Jednou už jsem o tom psal tady.

O to cennější je pak fotka z úplně obyčejné procházky, na kterou vyrazíte v neděli odpoledne s rodinou. Žádná mlha, téměř zataženo. Chce to jen vidět ten správný výřez. Kompozici příliš nekomplikovat – čím jednodušší, tím lepší. Všechno, co tam nepatří, musí pryč. Nic složitého. Dvě linie, protnuté uprostřed. Jemná dynamika drobného náklonu spolu s výraznou diagonálou, značící probíhající proces změny. Barevný kontrast. A samozřejmě čisté okraje. Víc netřeba.

Joo, vlastně ještě něco. Mít foťák s sebou a cvaknout. Bez toho to fakt nejde.

. . . [ o ] . . .

Minimalistická

Tato fotka vznikla dnes ráno jako vedlejší produkt. Čeho? Touhy posouvat hranice vlastních možností a schopností. Říká se, že člověk má zkoušet nové věci, aby si rozšiřoval obzory. Já jsem se třeba ještě nikdy nekoupal v brněnské přehradě v říjnu, tak to teď, lehce inspirován Wimem Hofem, trochu zkouším.

Dnes ráno byla parádní mlha, asi 9 °C. A protože mám mlhu rád, vzal jsem si s sebou kromě plavek a ručníku i foťák. Co kdyby náhodou. Vyplatilo se. Po plných dvou minutách náležitého tělesného i duševního tužení (a plašení ryb nedaleko sedícím rybářům) jsem zašel k blízkému molu, po delší době zase kouknout na svět skrz hledáček a prozkoumat kompoziční možnosti. Jednoduché fotky mě totiž baví. A minimalismus ve fotografii mě doslova uchvacuje, byť to tak z mého portfolia nevypadá (tohle prostě moc neumím). Mlha je v takovém případě vynikajícím pomocníkem.

Po pár úvodních fotkách mě zaujaly trubky žebříku a dokonalá absence horizontu za nimi. Prostě jen trubky a pak už nic. Žlutá bójka. Její barevný kontrast s namodralým chladným tichým ránem. A kde se vzali, tu se vzali, dva rybáři na loďce. Posouvali se po hladině docela pomalu, takže stačilo jen o 2 kroky změnit stanoviště, přikleknout, zkomponovat a čekat, až naplují do správného místa. Do místa, kde opticky vyváží žlutou bójku. Čisté okraje. Svislé svislice. Jen malý kousek mola. Negativní prostor. Namáčknout, zaostřit. Nádech, výdech. Cvak. A bylo to tam. Jedna z nejlepších krajinářských fotek, co jsem kdy udělal. A definitivně nejlepší moment dneška.

. . . [ o ] . . .

Sportovní portrét + BTS

Vznikl jen pár desítek minut před tímto. V garáži. Jedno světlo, jedna odrazka. Tentokrát žádný barevný gel. Nic komplikovaného. Chvíli jsem si myslel, že se tam s tím lukem s namontovanými mířidly, vahadly, odkládacím stojánkem, asistentem a vším okolo nevlezeme.

Velký bílý deštník s jedním bleskem, trochu přivřený (odhadem tak na průměr 120 cm). A velká odrazná deska, která posvítila i tam, kam deštník nezvládl. Jak totiž víme, světlo se šíří lineárně a neumí se ohýbat, jen odrážet. Díky odrazné desce jsou dobře prokresleny všechny detaily na místech, kde by jinak byla tma. Proč žádný gel? Nesnažím se tu simulovat denní světlo, které zpravidla nebývá bílé. Jsme v atelieru a každý to pozná. A nechtěl jsem barvy pro efekt. Jen čisté neutrální světlo, které nebude rušit a nutit diváka přemýšlet o tom, proč tam ty barvy vlastně jsou. Světlo, které zcela nesobecky přenechá veškerou pozornost portrétované, ale přitom samo nebude ploché a nezajímavé.

A co mám vlastně dělat, jak mám stát?„, přišla zcela logická otázka.
Chci, abys držela ten luk před sebou a na chvíli se ponořila do závodního soustředění.
To bylo celé zadání. Jednoduché, účinné, efektivní. Během chvíle bylo hotovo.
Klíčem je dát portrétované osobě nějakou roli, do které se může vžít, nebo myšlenku, o které může přemýšlet. Na zadání stačí méně slov a výsledek (zejména autenticita výrazu) často vypadá lépe a více přirozeně než při rozsáhlé přímé režii.

Původně jsem sice chtěl, aby horní půlka luku byla vidět celá až po špičku, ale na fotce už bylo na můj vkus příliš mnoho negativního prostroru. Taková fotka by se spíš hodila jako editoriál pro časopis. Tento těsnější ořez více zdůrazňuje to podstatné a zajímavé – konstrukci luku (mířidla) a výraz v obličeji, které jsou navíc vzájemně dobře vyvážené. Levá paže směruje a uceluje tok fotografie – pozornost jde nejprve k místu s nejvyšším jasem a kontrastem (tvář), poté sklouzne dolů po krku na paži, která ji přivede do prostoru vahadel a mířidel, odkud se snadno vrátí zpět k tváři.

. . . [ o ] . . .

Velký pomocník malému blesku

Každý, kdo zavítal na tento blog, určitě pochopil, že rád fotím s bleskem. Proč? Protože blesk mi dává svobodu. Ne, že bych jej s sebou nosil pořád. Fotit bez něj je (pokud je to z hlediska množství dostupného světla možné) jednodušší a rychlejší. Fotit s ním je v mnoha směrech omezující – množství vybavení a jeho váha („Nosič!“), baterie, synchročas atd. Všechno toto jsem ochoten podstoupit výměnou za možnost zcela změnit světelné podmínky na scéně ve svůj prospěch.

V exteriérech obvykle bývá světla habakuk, ale často má světlo malou kvalitu nebo špatnou směrovost. Často obojí. A protože ve svém jednočlenném fotoklubu nemám asistenta, který by mi držel odraznou desku (aby tu kvalitu a směrovost aspoň trošičku vylepšil), nezbývá mi než dát deštník na stojan a prohnat skrze něj trochu blesku, aby tu a tam prosvětlil stíny nebo aby třeba kompletně změnil rozložení světla přede mnou, což je právě dnešní případ.

Na úvodní fotce jsem chtěl malou hloubku ostrosti. Té, jak už víme z příslušné kapitoly Fotoškoly, dosáhneme použitím delšího ohniska a malého clonového čísla. To samo o sobě není problém, pokud nasadíte třeba něco jako 85 mm f/1,8. A aby to stálo za to, přepnete na prioritu clony a rovnou nastavíte plnou díru (zde tedy minimální clonové číslo 1,8). Pokud totiž budete fotit na F=8 nebo F=11, tak to pozadí moc rozostřené nebude a divák bude obtížněji hledat, co je na fotce nedůležitější.

* * *

Ten den bylo sice zataženo, ale expoziční čas při ISO 100 a F=1,8 vycházel 1/2000 sec. Pozadí jsem chtěl trochu podexponovat, aby se nepřetahovalo o pozornost s Druhorozenou. Zhruba o 2 expoziční stupně, v praktické rovině to znamenalo čas 1/8000. A popředí vypíchnout bleskem. Zde ale nastal malý problém. Nejen, že moje D750 umí „jen“ 1/4000, ono se to ještě dál komplikuje tím bleskem. Ten totiž za normálních okolností může blýskat s časem 1/250 (maximální synchročas, také se označuje zkratkou x-sync) a delším. Jestli počítám správně, množství přirozeného světla je o 5 EV (tedy 32x) větší, než bych pro focení s bleskem potřeboval. Některé fotoaparáty a blesky naštěstí umí vysokorychlostní synchronizaci (HSS), která dovolí fotit s časy kratšími než x-sync. To je ale vykoupeno poměrně velkým úbytkem výkonu blesku (technické detaily dnes vynechám). A když máte jen malý systémový blesk, toho výkonu opravdu není na rozdávání. Ale jak z toho ven?

Jedna varianta je fotit bez blesku a fotku náležitě „zretušovat“ v PC. To ale asi nikdy nebude vypadat stejně jako fotka focená s bleskem. Další variantou je pořídit silnější blesk (kterým to usvítíte i na nejkratší čas závěrky). Ne malý systémový, ale klasický studiový. Na baterii (potřebujeme jej přece vzít ven), s vysokorychlostní synchronizací a dostatečným výkonem. To se ale bavíme o investici cca 15-25 tisíc – v případě, že si vyberete levnější značku.

Třetí variantou je nějak omezit množství světla, které prochází objektivem do fotoaparátu, a tím se přiblížit tomu prokletému synchročasu, abychom to malým systémovým bleskem měli šanci usvítit a zároveň jej neždímali až na samou hranici jeho možností. (Jak dlouho vám asi bude jezdit auto, když mu budete motor neustále vytáčet do červené zóny?) Naštěstí s sebou v batohu nosím šedé neutrální filtry. Nasadil jsem tedy „třístopý“ filtr (prodlužuje expozici o 3 EV, tj. 8x), což mi umožnilo místo času 1/8000 fotit s časem 1/1000. No a to už je jen 2 EV nad synchročas (1/250), tam ten zmíněný úbytek výkonu ještě není tak úplně fatální. Na nízké clonové číslo (1,8) lze na cca metr, metr a půl, usvítit i standardní deštník o průměru 100 cm.

Blesk vám umožní dostat světlo tam, kde je opravdu potřebujete mít. Světlo z blesku můžete snadno přemístit, směrovat, dávkovat a ovlivňovat jeho kvalitu i barvu. S denním světlem to jde o poznání hůř (zkuste si posunout slunce o metr doleva a 20 cm níž). Fotit s bleskem znamená trochu práce navíc a nějaké kompromisy. Ale za tu svobodu to rozhodně stojí.

. . . [ o ] . . .

Jana

Garáž & Prýgl photoshoot 2020/1

Jednou jsem ji už fotil, bylo to téměř před dvanácti lety.  Byla plachá, stydlivá a já teprve začínal objevovat taje a krásy fungování blesku mimo fotoaparát. Teda, jestli se tak dá říkat jednomu odraznému deštníku uvnitř malé bílé místnosti. Asi si dokážete představit, jak to světlo vypadalo. Pokračovat ve čtení „Jana“

20 let

Na začátku letošního roku tomu bylo dvacet let, co jsme spolu začali chodit. Víc, než polovina našich dosavadních životů. Ze začátku to nebyla taková ta bláznivá zamilovanost, která časem opadne. Pokračovat ve čtení „20 let“

Zelená

Po dlouhé době zapršelo a do lesů se vrátila zelená. Konečně! Ještě před měsícem vypadal les takhle. Jaro mám asi nejradši ze všech ročních období. Už není zima, ještě není vedro a vidět v lese čerstvou zelenou je v dnešní kůrovcové době jako pastva nejen pro oči, ale i pro duši. Projít takovým lesem je jako napojit se na velkou všeobjímající nabíječku. Foceno včera při procházce s Prvorozeným, Druhorozenou a Rusovlasou, abychom na chvíli oddechli od domácího vyučování, domácího zaměstání, domácího všeho. ISO 100, f/8, 1/6 sec. z ruky. Měl jsem i stativ. Ale než jsem stihl nasát atmosféru a energii toho místa a zkomponovat, tak mi všichni utekli kamsi dopředu. Tak jsem jej ani nevytáhl. Abych je ještě našel.

Jestli existuje Fotobůh, chtěl bych mu poděkovat za stabilizátor.

Vyjdete z lesa ven, oberete všechna cestou nachytaná klíšťata a cítíte se jako znovuzrození.

. . . [o] . . .

Poslední světlo nad lesem

Nedávno cestou z garáže, to ještě nebyly listy na stromech, jsem si všiml, že poslední paprsky zapadajícího slunka jen tak letmo olizují kraj lesa. Den na to jsem se tam vrátil ve stejnou dobu, kouknul hledáčkem a byl téměř nadšen. Téměř. Dokonalou kompozici kazila jen osvětlená bříza v levém dolním rohu. Jak to jen udělat, aby na ni nesvítilo? Když dost dlouho počkám, napadlo mě, nebude svítit nikam. Roztáhl jsem stativ, pevně utáhl, našteloval expozici (tuším -1,7 EV, na pohled byl les dost tmavý) a sem tam zmáčknul. Celkem jsem tam stál asi 25 minut, ale měl obě fotky – tu osvětlenou i tu bez světla. Ve Photoshopu jsem pak obě fotky prolnul a světlo na bříze bylo v mžiku to tam.

. . . [o] . . .

Covid Diaries

Současný nouzový režim se sice nedá nazvat jako úplně striktní lockdown, ale jak všichni víme, bezpečné je sedět doma a netrajdat. Kromě sezení, práce v režimu home office (každé zablikání ikony MS Teams na monitoru, ať už se uděje kdykoliv, je v podstatě povolávací rozkaz k akci), domácí výuky dětí a péče o domácnost (uvařit – umýt nádobí – opakovat) je také ideální (no, říkejme spíše dobrá) příležitost k atelierové tvorbě. Fotit totiž nemusíte jen hotové domácí úkoly a pracovní listy pro paní učitelky, ale zejména máte příležitost k zachycení svých blízkých (cizí k vám totiž zatím nesmí). Dejte se tedy do toho, stačí vám jedno světlo. Pokud máte, přidejte kus čisté zdi nebo látkové pozadí, a odrazku (klidně v podobě hlasově ovládaného stojanu s kusem bílého polystyrenu). A můžete začít. Mladším za spolupráci slibte nějakou odměnu, třeba perníček, budou ochotněji spolupracovat. A sebe odměňte chvílí volné tvorby a fotkou do rodinného alba či do práce na nástěnku.

Vzdáleností světla od fotografované osoby (tj. změnou relativní velikosti světelného zdroje) budete ovlivňovat měkkost/tvrdost světla, vzdáleností odrazky pak množství výplňového světla, které bude prosvětlovat stinnou stranu tváře. Kdo nemá blesk, může místo něj použít okno domu nebo bytu, jen asi bude mít o něco větší lavírování s expozičními parametry.

Pojďte do toho. Až vláda rozvolní pravidla do normálu, vyběhnete ven a domů se vrátíte nejspíš až s prvním sněhem.

. . . [ o ] . . .

Barevné hrátky

Barva je ve fotografii důležitým výrazovým prvkem. Čisté světlo z blesku je  sterilně bílé (tj. má neutrální spektrum), barevná teplota cca 5400 K. Někdy takové světlo chceme.

Většinou ale ne. Ze života kolem nás totiž známe mnoho světelných zdrojů – slunce, oheň, nejrůznější typy žárovek, zářivek, LED zdrojů, pouličních neonů atd. Ale téměř žádný z nich není neutrálně bílý. Možná tak slunce na bezmračné obloze kolem poledního. Ale při východu a západu je nejprve červené, pak tmavě oranžové a s rostoucí intenzitou sytost barvy slábne. A ve stínu má světlo modrý nádech.

Někdy se snažíme bleskem emulovat různé typy osvětlení, aby to vypadalo, že svíceno není bleskem. Kdo to takhle umí, může se považovat za mistra. My ostatní se ještě musíme hodně učit.

Někdy se ale nesnažíme nic emulovat. Někdy je primárním účelem ta barva a nebojíme se to naplno přiznat. Proč? Protože je prostě cool a zábavné mít nahoře modrý jazyk a po stranách růžový.

Ale o tom, jaký je rozdíl mezi emulací světelného zdroje a bláznivou divadelní paletou zase až někdy jindy. Teorie barev je sama o sobě dost složitá.

. . . [ o ] . . .

Ranní štatl

Po dlouhé dlouhé době jsem opět vyrazil ráno na Špilberk. Abyste v polovině února stihli modrou hodinku a úsvit, nemusíte ještě vstávat uprostřed noci. Vyplatí se přijít včas – ještě potmě. Jednak chytíte nejlepší místo – ostatní se musí smířit jen s tím, co zbylo. Jednak máte šanci chytit ještě noční světla. Východ slunce totiž v 99 % případů přichází až dlouho poté, co zhasnou.

Stejně jako dnes. Dvě fotky, ze kterých je ta výsledná složena, dělilo celých 46 minut. Tuto techniku jsem již jednou popisoval zde.

A když budete mít štěstí, zastaví se u vás další fotograf z cizího státu a vy budete mít třeba možnost potrénovat konverzaci. Tak jako já dnes 🙂

. . . [ o ] . . .