Přestože bylo nedlouho po poledni, slunko už bylo docela nízko a střídavě se schovávalo za mraky. Vyrazil jsem s prvorozeným na proházku, protože…. znáte to: Všude dobře, tak co doma 🙂 . Foukal sice ledový vítr, ale když slunko zasvitlo, les byl najednou plný lehkosti a optimismu.
Nebyl to takový ten šedý vlhký listopadový hnus. Najednou jako byste se v kalendáři přenesli o měsíc zpět. Stojíte po kotníky v listí a vás i celý les zaplavuje všeobjímající záře, která vaším směrem vysílá neobyčejné množství pozitivní energie. Otočíte se čelem ke zdroji, abyste zachytili co možná nejvíc, zavřete oči, několikrát se zhluboka nadechnete a necháte se na pár okamžiků pohltit a nabít.
A než zase přijde mrak, rychle rozložíte stativ, nastavíte nejnižší ISO, střední clonu, která vám zaručí dostatečnou ostrost a hloubku pole (třeba f/10), a záměrně o jednu clonu přeexponujete. Abyste do fotky dostali tu lehkost a optimismus.
Povedlo a jak 🙂 Aneb chvilková lehkost lidského bytí.
Ano. Chvilková. A pak zase zpátky do reality 😀
Ale i ta chvilka stačila.