Maršovské jezírko

Kdesi v půli cesty mezi Lažánkami a Maršovem, mezi poli, několik metrů pod úrovní okolní krajiny a obklopený kouskem lesa, se nachází skrytý poklad. Oáza klidu, čisté vody, kousek krajiny nezatížený civilizačním bordelem.

Na doporučení Julie jsem si tam zajel na scouting – hledat lokaci na naše příští focení. Bylo zrovna po dvou dnech intenzivních dešťů a přeháněk. Když jsem hledal přístupovou cestu k jezírku, našel jsem jen jednu. Byl to sice poněkud strmý svah vymletý tekoucí vodou, ale rozhodl jsem se to risknout. No neudělal jsem dobře, protože asi tak na 20. metru sestupu (z 25 celkem) jsem se moc hezky vyválel v blatíčku. Radost z toho měla zejména Rusovlasá, protože měla čím naplnit pračku 🙂

Chtěl jsem vytáhnout stativ s panohlavou a polarizační filtr. Ale všude bylo asi 3 cm bahna, tak ani nebylo kam pložit batoh…. Tak jsem to risknul z ruky – panorama ze 4 fotek vertikálně. Svítilo slunko a zároveň pršelo. Při obcházení jezírka jsem pak našel tu druhou cestu. Budete-li mít někdy čas, zajeďte si a chvíli poseďte. Je tam krásně.

. . . [ o ] . . .

Na skok v české Itálii

Vloni na jaře jsem plánoval vyrazit do tuzemské Mekky krajinářských fotografů – Moravského Toskánska. Už pár let mě totiž ze zdi dráždí velkoformátové kalendáře Ladislava Kamaráda, ve kterých se pravidelně fotky z této lokality objevují. Vláda to ale vymyslela jinak a zavřela nás doma. Letos se to konečně povedlo. Sice jen na skok a s drobnými obtížemi na začátku – jedno pozdní odpoledne, navíc zkrácené o hodinový průjezd ucpaným Brnem – ale stálo to za to.

Na některých místech se dá fotit přímo z auta – jen stáhnete okýnko a můžete cvakat. Čtyři z pěti lidí, kteří tam zastaví a z auta vystoupí (popřípadě slezou z motorky), mají v ruce foťák s větším teleobjektivem. Ten pátý foťák v ruce nemá, protože z kufru svého auta vytahuje drona… A pokud chcete objet více míst, pravděpodobně některého z těch pěti lidí ještě potkáte.

Bylo to hodně uspěchané, abychom se s Prvorozeným stihli vrátit domů ve slušnou hodinu. Ale bylo to boží. Stojíte tam a zažíváte obrázky hodně podobné těm, které vidíte v luxusním kalendáři od špičkového Pana krajináře. Nasáváte genia loci. A skoro nemůžete uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

. . . [ o ] . . .

Sobotní fotolov

Včera ráno při pohledu z okna moje fotografické srdce zaplesalo. Hle – MLHA! Využil jsem toho, že bylo navařeno, a hned po snídani vytáhl všechny členy domácnosti (s výjimkou křečka, ten nechtěl a radši se šel zahrabat) na celodopolední procházku na přehradu. Po posledních mrazech je ještě zamrzlá, ale místy už praská a při krajích je na ledu už malá vrstvička vody. S sebou samozřejmě batoh se dvěma těly, širokáč, tele a stativ. Máloco ve fotografii mám totiž raději, než procházky v mlze.

Mlha se víc držela ve vyšších polohách, takže se mi ji podařilo ulovit také, ale i na přehradě trocha zbyla k volnému použití. A když jsem uviděl tenhle klacek kousek od kraje, bylo jasno. Není to sice typická fotka mlhy, ale líbí se mi pro svou jednoduchost – kompoziční i barevnou. Plánem pro letošní rok je více minimalistických fotek, a na to je mlha jako stvořená. Od Rusovlasé se mi sice záhy dostalo důrazného upozornění, že jako otec mám jít dětem lepším příkladem, ale nešlo to. Dobrá hospodyňka totiž pro pírko i přes plot skočí a dobrý fotograf pro fotku i na netlustý led vleze.

16 mm, f/9, 1/80 sec. a „zapomenutých“ ISO 200.

. . . [ o ] . . .

Podzimní vycházková

Zřejmě nejbarevnější víkend tohoto roku je za námi. Kdo vyrazil, měl skvělé podmínky. Ranní mlhy, barvy na vrcholu, slunko. Ne každý ale bydlí v Českém Švýcarsku, v Alpách nebo Beskydech, které se ikonickými vyhlídkami do krajiny hemží stejně jako příslušník SNB zajímavými příběhy. Ne vždy máte podmínky, abyste mohli vyrazit ve správný čas a na správné místo. Jednou už jsem o tom psal tady.

O to cennější je pak fotka z úplně obyčejné procházky, na kterou vyrazíte v neděli odpoledne s rodinou. Žádná mlha, téměř zataženo. Chce to jen vidět ten správný výřez. Kompozici příliš nekomplikovat – čím jednodušší, tím lepší. Všechno, co tam nepatří, musí pryč. Nic složitého. Dvě linie, protnuté uprostřed. Jemná dynamika drobného náklonu spolu s výraznou diagonálou, značící probíhající proces změny. Barevný kontrast. A samozřejmě čisté okraje. Víc netřeba.

Joo, vlastně ještě něco. Mít foťák s sebou a cvaknout. Bez toho to fakt nejde.

. . . [ o ] . . .

Minimalistická

Tato fotka vznikla dnes ráno jako vedlejší produkt. Čeho? Touhy posouvat hranice vlastních možností a schopností. Říká se, že člověk má zkoušet nové věci, aby si rozšiřoval obzory. Já jsem se třeba ještě nikdy nekoupal v brněnské přehradě v říjnu, tak to teď, lehce inspirován Wimem Hofem, trochu zkouším.

Dnes ráno byla parádní mlha, asi 9 °C. A protože mám mlhu rád, vzal jsem si s sebou kromě plavek a ručníku i foťák. Co kdyby náhodou. Vyplatilo se. Po plných dvou minutách náležitého tělesného i duševního tužení (a plašení ryb nedaleko sedícím rybářům) jsem zašel k blízkému molu, po delší době zase kouknout na svět skrz hledáček a prozkoumat kompoziční možnosti. Jednoduché fotky mě totiž baví. A minimalismus ve fotografii mě doslova uchvacuje, byť to tak z mého portfolia nevypadá (tohle prostě moc neumím). Mlha je v takovém případě vynikajícím pomocníkem.

Po pár úvodních fotkách mě zaujaly trubky žebříku a dokonalá absence horizontu za nimi. Prostě jen trubky a pak už nic. Žlutá bójka. Její barevný kontrast s namodralým chladným tichým ránem. A kde se vzali, tu se vzali, dva rybáři na loďce. Posouvali se po hladině docela pomalu, takže stačilo jen o 2 kroky změnit stanoviště, přikleknout, zkomponovat a čekat, až naplují do správného místa. Do místa, kde opticky vyváží žlutou bójku. Čisté okraje. Svislé svislice. Jen malý kousek mola. Negativní prostor. Namáčknout, zaostřit. Nádech, výdech. Cvak. A bylo to tam. Jedna z nejlepších krajinářských fotek, co jsem kdy udělal. A definitivně nejlepší moment dneška.

. . . [ o ] . . .

Zelená

Po dlouhé době zapršelo a do lesů se vrátila zelená. Konečně! Ještě před měsícem vypadal les takhle. Jaro mám asi nejradši ze všech ročních období. Už není zima, ještě není vedro a vidět v lese čerstvou zelenou je v dnešní kůrovcové době jako pastva nejen pro oči, ale i pro duši. Projít takovým lesem je jako napojit se na velkou všeobjímající nabíječku. Foceno včera při procházce s Prvorozeným, Druhorozenou a Rusovlasou, abychom na chvíli oddechli od domácího vyučování, domácího zaměstání, domácího všeho. ISO 100, f/8, 1/6 sec. z ruky. Měl jsem i stativ. Ale než jsem stihl nasát atmosféru a energii toho místa a zkomponovat, tak mi všichni utekli kamsi dopředu. Tak jsem jej ani nevytáhl. Abych je ještě našel.

Jestli existuje Fotobůh, chtěl bych mu poděkovat za stabilizátor.

Vyjdete z lesa ven, oberete všechna cestou nachytaná klíšťata a cítíte se jako znovuzrození.

. . . [o] . . .

Poslední světlo nad lesem

Nedávno cestou z garáže, to ještě nebyly listy na stromech, jsem si všiml, že poslední paprsky zapadajícího slunka jen tak letmo olizují kraj lesa. Den na to jsem se tam vrátil ve stejnou dobu, kouknul hledáčkem a byl téměř nadšen. Téměř. Dokonalou kompozici kazila jen osvětlená bříza v levém dolním rohu. Jak to jen udělat, aby na ni nesvítilo? Když dost dlouho počkám, napadlo mě, nebude svítit nikam. Roztáhl jsem stativ, pevně utáhl, našteloval expozici (tuším -1,7 EV, na pohled byl les dost tmavý) a sem tam zmáčknul. Celkem jsem tam stál asi 25 minut, ale měl obě fotky – tu osvětlenou i tu bez světla. Ve Photoshopu jsem pak obě fotky prolnul a světlo na bříze bylo v mžiku to tam.

. . . [o] . . .

Protisvětlo v barvách podzimu

Uplynulé dva týdny vrcholil podzim. Teplé počasí, ranní mlhy, a ve srovnání s předchozími roky letos opravdu dlouhé období bohatých barev, navíc umocněné nadprůměrným počtem slunečných dnů. Kdo nevyrazil, už tolik příležitostí mít letos nebude.

Barvy podzimu. A protisvětlo. Spojení dvou věcí, které mě tolik baví. Dřív jsem si myslel, že fotit do protisvětla je složité a těžké a že nejlepší je fotit po světle. Trochu mi to připomíná tu památnou větu z pohádky, jak není umění vařit se solí. Protisvětlo však dokáže náladu a energii fotky posunout úplně jinam. A když se taková fotka podaří, radost je o to větší 🙂

. . . [ o ] . . .

Antifrustrační

Čas od času se pro inspiraci koukám na 500px a když v galeriích vidím ty skvělé fotky krajin, přepadá mě frustrace. Dokonalé úsvity a západy slunce, vodopády, mléčné dráhy, polární záře, písečné duny. Island, Alpy, Patagonie, pacifické pobřeží Oregonu, Nový Zéland. Taky by se mi líbilo jezdit po všech těch zemích a cvakat si ikonické scény.

Pak si ale uvědomím, že udělat pěknou fotku v těchto místech světa není zase tak těžké. Když dokážete včas vstát a dobře zkomponovat, máte téměř vyhráno. Atraktivita dané lokality pracuje pro vás. Ale co takhle udělat pěknou fotku pár kroků od vašeho domu? Že tam není nic k vidění? Chyba. Nedíváte se správně. Všude je něco k vidění. A i na prázdné louce kousek od domu můžete udělat zajímavou fotku.

Až příště jen tak půjdete někudy, kde zdánlivě nic není, zkuste se lépe dívat 😉

. . . [o] . . .

Na hliník

Před nějakou dobou jsem měl příležitost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na plátno. 90×60 cm. Poté přišel samolepící plakát 60×40 cm. Nyní jsem měl možnost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na hliníkovou desku. 120×80 cm! Nikdy jsem nic tak velkého nedělal.

Přitom to začalo docela nevinně.

„Chtěl bych nějakou tvou fotku do chatičky. Abych se díval do přírody, když vejdu.“
„No jo, na té straně nemáš vokno. Po libosti, vyber si. A jak velký? Chtělo by to aspoň 90×60.“

Výběr padl na břízy ve větru. Po zvážení klimatických podmínek v chatičce (0-30 °C a kolísající vlhkost) jsem zavrhl papír i plátno a zvolil hliníkovou desku. 90×60 bylo ok. Jenže kdesi vzadu v hlavě mě šimrala zvědavost. Co takhle trochu prozkoumat možnosti a rezervy mé 8 let staré D7000? Pojďme do toho. Největší co mají ve formátu 3:2 – 120×80. Za tři pracovní dny přišla zpráva o expedici. Když jsem o další dva dny později přijel do trafiky, kde si hotové zakázky normálně vyzvedávám, nikde jsem žádný větší placatý balík neviděl. Že by tady ještě nebyl? To je divný.

„Dobrý den, jdu si vyzvednout zakázku z Fotolabu.“
„Jo jo, museli jsme to kvůli velikosti dát tady za roh…“

Málem mi vypadly oči z důlků. Pane bože, to je monstrum, běželo mi hlavou. Jak dám tohle do auta?!? Naštěstí se vešlo, s odřeným balením. Nad hlavy všem, jako druhá střecha. Další úžas čekal doma po rozbalení. Nádherné detaily, krásné barvy, kontrast, ostrost… zkrátka – jiná liga. Těším se, až uvidím reakci budoucího majitele.

…A kdesi vzadu v hlavě se skládá plán. Tohle musím ještě někdy zopakovat.

. . . [ o ] . . .

Vzpomínka na jaro

Někde jsou závaly sněhu, v Brně to vypadá jakoby zima ještě ani pořádně nezačala. A do jara je daleko. Už mi ale chybí, tak vzpomínám.

Foceno 21. dubna 2018, mezi Žebětínem a Veselkou.

. . . [o] . . .

Zase po roce

Po roce opět na Velkém Dářku. Tentokrát však ne tradičně od hráze se západem slunce. Letos od Radostína – s východem slunce.

Budíček ve 4:30. Adrenalinová jízda kolmo potmě lesem s baterkou na hrudní přezce batohu. Můj bajk totiž žádné svítilny nemá (jsou pro trapáky a je to zbytečná zátěž). Naštěstí se nikdo nepokoušel Pomáhat a chránit. Hodinu do půli stehen ve vodě a hledání nejlepší kompozice a světla. ND filtr a kabelová spoušť zastrčené v plavkách, střídavě dle potřeby vytahuji jedno nebo druhé a to zbývající se snažím neutopit ve vodě. Série odstupňovaných expozic (bracketing pro HDR) s různým časem, různou clonou (f/9 pro maximální ostrost popředí a horizontu, f/22 pro sluneční paprsky) a různou zaostřovací vzdáleností (focus stacking).

Když už je slunko docela vysoko, balím, suším nohy a jedu lesem zpět. Tentokrát už bez baterky. Ještě dlouho před snídaní jsem doma. Někteří ještě leží v posteli 🙂

Miluju tichá rána. Jen já, foťák, příroda a světlo. Nic víc. To stačí.

. . . [ o ] . . .

 

Slunečnicová

Budíček ve 4:40. Obloha roztažená, silnice mokrá – v noci pršelo.
4:50 odjezd autem do lokality mezi Kníničkami a Jinačovicemi, zastávka u prvního slunečnicového pole.
To, co dnes hledám, je anomálie. Slunečnice, která ráno NENÍ otočená na východ. Rebelka, která dokáže popřít svoji přirozenost. A – východ slunce. Nejlépe obojí v jedné fotce. Pár takových slunečnic jsem našel. Koukají na jih (na rozdíl od zbytku stáda, které tupě zírá na východ a čeká na nevyhnutelné).
Jediné, co tu není, je lepší světlo. Protisvětlo. Východ slunka blokuje kopec. Než se přes něj slunko přehoupne, bude už pozdě. Měním lokaci.

Přesun do Jinačovic. Mlha, skoro až tma. No go.

Přejezd k lehce vyvýšeným Rozdrojovicím. Slunečnicový lán svažující se na severovýchod. Pár desítek metrů pode mnou se po silnici líně převaluje mlha. Slunko vykoukne co nevidět. Co víc si přát? Hledám Rebelku. Nenacházím. Široko daleko ani jedna. Asi mají lepší disciplínu než ty holky dole pod kopcem. Škoda. Už není čas hledat dál.

Rozevírám stativ a exponuji. Priorita clony. Zaostřit na popředí, clona f/9 pro maximální ostrost. Přeostřit na horizont (resp., na nekonečno), clona f/20 pro delší paprsky sluneční hvězdy. 

Lightroom. Vyvolání obou fotek – vyrovnání (sblížení, chcete-li) jednotlivých expozic („exposure matching“). Photoshop. Prolnutí obou fotek. Retuš tmavých skvrnek, způsobených nečistotami na čipu, které jsou při f/20 už hodně vidět. Slaboučké barevné tónování – stíny do modra, jasy do červena. Ortonův efekt, doostření, ořez. Uložit.

Rebelku jsem našel. Bohužel na nevyhovujícím místě. Tato fotka má však pro mě daleko silnější atmosféru, kouzlo okamžiku.
Podlehl jsem. Zvítězila forma nad obsahem?

Poslední světlo

Ve fotografii přírody je máloco tak vděčného, jako světelné podmínky, které můžete vidět jen pár minut za den. Obvykle ráno a v podvečer. Tady jsem zase po dlouhé době měl štěstí. Poslední paprsky na rozkvetlých stromech kolem silnice mezi Žebětínem a Troubskem. Čekal jsem, že nejlepší fotka bude s protisvětlem. Boční světlo vyhrálo. Čekal jsem rovnou linii silnice. Že linie lesa v pozadí bude kopírovat linii korun stromů, to byl tedy, ehm, samozřejmě,… jaksi…. kompoziční záměr, že ano. 🙂

Jen tak, pro radost. Mám rád přírodu. A miluju stromy.

. . . [ o ] . . .

Velké Dářko

Po roce opět na Vysočině.

Velké Dářko.

Tak rád se sem vracím.

Kvůli západům.

Jsou tak… uvolňující. Tak… relaxační. Tak… nabíjecí.

Proto.

Většinou při focení namočím nohy.

Někdy neplánovaně i s botami, jako letos.

Ale co, za ten výsledek to stojí.

. . . [ o ] . . .

Jak fotit panorama

Co je to panorama

Panoramatická fotografie je fotka zpravidla širokoúhlá. Poměr stran takové fotky je větší než klasické standardizované formáty (3:2 nebo 4:3), zpravidla 16:9 a více. Panorama můžeme vytvořit dvěma způsoby:
1. falešné panorama – vyfotíme scénu širokoúhlým objektivem a fotku v editoru shora a zespodu ořízneme;
2. pravé panorama – vyfotíme několik fotek, které v editoru složíme dohromady.

Proč se to dělá

Inu, důvody mohou být různé. Nemáme-li dostatečně širokoúhlý objektiv, je to cesta, jak dostat do záběru celou scénu. Nemáme-li dostatečné rozlišení, je to cesta, jak vytvořit fotku s několikanásobně jemnějšími detaily pro tisk na velké formáty. Ale když o tom tak přemýšlím,  počty megapixelů v dnešních fotoaparátech několikanásobně převyšují požadavky běžných lidí (na tisk formátu A4 stačí 3 Mpix).

 

Kde je zádrhel

Jak asi tušíte, vyfotit a poskládat dobré panorama není tak úplně triviální záležitost. I když software pro skládání panoramat je čím dál dokonalejší, musíme ctít určité principy a postupy, abychom na konci dostali uspokojivý výsledek. Při pořizování zdrojových snímků musíme totiž mezi jednotlivými stisky spouště hýbat (rotovat) s fotoaparátem. Přitom ale není jedno, jak rotujeme – ideálně by se fotoaparát měl otáčet kolem tzv. nodálního bodu, aby nedocházelo k chybě paralaxe (parallax error). Nodální bod se nachází v objektivu fotoaparátu, přesněji tam, kde je umístěna clona. Pokud nebude fotoaparát rotovat kolem nodálního bodu, dojde k paralaxní chybě. Tím se značně zvyšuje riziko, že naše panorama nebude poskládané dobře – uvidíme nenavazující linie nebo např. posuny blízkých objektů po pozadí.

O takové panorama asi nikdo nestojí… Zkusme to tedy lépe.

Jak najít nodální bod

Nejlépe tak, že si najdeme dva objekty, které jsou od nás různě daleko (jeden v popředí, jeden v pozadí), a umístíme je do vzájemného zákrytu (oba body spolu s naším fotoaparátem leží v přímce). Pokud při rotaci fotoaparátu na pravou nebo levou stranu body mění vzájemnou polohu, dochází k paralaxní chybě. Je nutno zvolit jiný bod otáčení. Pokud při rotaci fotoaparátu nepozorujeme změnu vzájemné polohy obou bodů, našli jsme nodální bod. (Jupí!)

 

Jak fotit

V praxi se tedy snažíme paralaxní chybu odstranit nebo maximálně minimalizovat, aby software v počítači měl vůbec šanci panorama správně složit (čím menší bude paralaxní chyba, tím jednodušší to pro něj bude). Důležité je dostatečné překrytí jednotlivých snímků – obecně se doporučuje 30% (čím více, tím lépe). Existují cca tři základní metody, které se liší množstvím vybavení a – přirozeně – přímo úměrně tomu také dokonalostí složeného panoramatu:

1. Bez vybavení

Pokud máte jen fotoaprát, nemusíte ho ještě házet do žita. Základem metody je za pevný bod prohlásit svoji levou nohu a přenést na ni celou váhu těla. Kolem této nohy (jako pomyslného středu kružnice) budete otáčet celé tělo tak, že pravou nohou opíšete část kružnice směrem vzad. Přitom se budete snažit držet fotoaparát v nezměněné pozici (výška, náklon atd.). Nejméně přesná metoda, ale budete-li mít trochu štěstí a dobrý software, vyjde to.

2. Stativ

Obyčejný stativ (zde najdete rady, jak vhodný stativ vybrat) má každý fotograf, který to myslí jen trochu vážně. Použití pro panorama je ale lehce odlišné – rozhodně nečekejte, že upnout fotoaparát na stativ a točit hlavou (stativu) je správný postup! Místo toho zkuste hlavu stativu sevřít do pěsti a palec vytrčit nahoru jako opěrný bod. Na špičku palce potom umístíte objektiv a fotoaparát budete rotovat na tomto opěrném bodu. Je to o hodně přesnější než první metoda, navíc máte možnost poměrně dobře kontrolovat míru paralaxní chyby.

3. Stativ + panoramatická hlava

Specializované vybavení pro tvorbu panoramat. Pokud jím disponujete, máte zcela vyhráno. Kvalitní pano hlava má dvě nezávislá ramena a dovoluje přesně najít a zachovat nodální bod. Pořídit ji můžete „již od“ bratru lidových 5-6 tisíc Kč. Chcete-li se panoramatické fotografii věnovat cíleně, je to volba pro vás.

 

Poznámka k nastavení fotoaparátu

V průběhu fotografování se doporučuje používat manuální režim – jednotlivé fotografie je možné bezchybně a jednolitě spojit pouze v případě, že jsou stejně exponované a stejně barevné. V automatickém nebo poloautomatickém režimu změříte expozici jednotlivých částí scény. Pokud se hodnoty liší, zvolíte rozumný kompromis a hodnoty času, clonového čísla a citlivosti nastavíte v manuálním režimu. Totéž platí pro nastavení bílé (!) – zejména v případě, kdy fotíte do JPEG (kdo fotí do RAW, může si směle dovolit na nastavení bílé zapomenout). Rovněž doporučuji vypnout automatické zaostřování, aby každý snímek nebyl „omylem“ zaostřen někam jinam.

Poté už zbývá jen svěřit fotografie počítači, který si s jejich složením poradí. K nejlepším programům pro skládání panoramat patří AutoPano Giga, Photoshop (CS6 a novější) a Lightroom CC.

. . . [ o ] . . .

Learning curve

Čas od času v dlouhých zimních večerech nemáte co dělat. Všichni už vzorně spí – děti ve svém pokojíčku, manželka u televize. A tak máte sem tam čas ponořit se do archivu fotografií a hledáte ztracené klenoty.

Někdy narazíte na fotku, kterou jste předtím přehlédli, nebo se vám prostě jen nezdála dost dobrá. A tak se vrátíte zpět k původnímu negativu. Kliknete na fotku pravým myšítkem a z místní nabídky zvolíte Develop Settings → Reset. A vyvoláváte negativ znovu od začátku. Uvědomíte si, jak vám zrovna je a co potřebujete z fotky cítit, když se na ni podíváte. Jak se časem zlepšují vaše dovednosti, fotka na konci procesu vypadá úplně jinak, než když jste ji tehdy vyvolali poprvé. Úplně jinak. Tak nějak…    …líp.

Nezáleží na tom, co děláte. Jestli fotíte, malujete, vaříte, vyšíváte, nebo střílíte na terč. Trénujte a pracujte na sobě. Výsledky se po čase dostaví a budete ze sebe mít radost. A to stojí za to, věřte mi.

. . . [ o ] . . .

Ranní (4)

Další cesta do práce s krátkou zajížďkou na Brněnskou přehradu, přesně do stejného místa, kde jsem vloni v červnu pořizoval tuto fotku pro článek o HDR. Jenže tentokrát je začátek března, krátce po zimě. Hladina přehrady je popuštěná asi o půl metru níž než obvykle. Přestože denní teploty už jdou hodně nad nulu, je přehrada ještě celá zamrzlá a jen u krajů, kde se v předešlých dnech opřelo slunko, se led místy rozpustil. Na vodě vidím plavat hezké „minikry“, jdu to prozkoumat blíž. Je ale zataženo, s vyhlídkou na celodenní déšť, a tak málem ani nevytáhnu foťák z brašny. Víceméně jen skepticky stojím tam, kde v létě už bývá voda, a tlačím do sebe banán (do snídaně s pořádnou, čerstvě mletou filtrovanou kávou je daleko). Nakonec přece jen foťák vytáhnu (stativ ani nesundávám z ramene), zkomponuji výrazné popředí a z ruky pořídím tři fotky. Když už jsem přece přijel, neodjedu s prázdnou. Z-A-S-E  se cítím vinen z porušení prvního přikázání („nevyfotíš bez dobrého pocitu“), což ze mě pro tuto chvíli dělá namísto forografa jen prachsprostého majitele fotoaparátu. Jinými slovy „děvku digitálu“, která cvakne, protože může.

Doma mi to ale nedá a začnu nad fotkou přemýšlet. Představoval jsem si, že uvidím úžasný úsvit – těch nádherných pár desítek minut, kvůli kterým vstáváme tak brzo. Jenže realita nic moc. Přání je ale otcem myšlenky a už chyběl jen maličký krůček:

Co kdybych ten krásný východ slunce udělal?

V archivu mám několik desítek tisíc fotek. To by bylo, aby na některé z nich nějaký pěkný úsvit nebyl… Otevřu Photoshop a snažím se zužitkovat techniky, které jsem se za uplynulý rok naučil. Zdali se povedlo nebo ne, můžete zhodnotit sami. Tady jsou původní fotky:

Je to podvod, vytvářet něco, co v tu chvíli neexistovalo? Dnes spíš běžná praxe. Takhle nějak jsem si tu scénu představoval. Je podvod ztvárnit svoji vizi? Začínám milovat Photoshop. Pomáhá mi vytvářet svět podle mých představ. Přivolat úsvit, uklidit nepořádek, vymazat ze světa nepohodlné lidi. Jde přece o výsledek.

. . . [ o ] . . .

Novoroční

Nový rok, 8:33 ráno. Moje první letošní fotka.

A smíšené pocity.
Jsem vděčný, že jsem se hned první den v novém roce dostal ven fotit.
Jsem zklamaný, že světlo nebylo ani zdaleka takové, jaké jsem si představoval.

Holt ne vždy má člověk štěstí na světlo, tak jako třeba tady nebo tady. Ale o tom krajinářská fotografie je. Chcete-li touto cestou jít, připravte se na zklamání. Sedmkrát z deseti případů vyjdete naprázdno. Ale o to větší radost a vzrušení prožijete v těch zbývajících třech případech. Základem je být tam venku a být připravený. A čas od času budete mít štěstí.

Nic jiného než se spolehnout na štěstí vám ani nezbyde, protože ten newsletter zatím není v provozu.

. . . [ o ] . . .

Dovolenková (2)

Někdy se vracím ke starším fotkám a vyvolávám je z digitálního negativu znovu. Proč? Jen tak. Pro trénink. Dřív jsem svoje fotky vyvolával podle toho, co moje oči viděly v okamžiku focení. Poslední dobou ale vyvolávám spíše podle toho, jak jsem se cítil. Nebo, jak se cítím ve chvíli, kdy retušuji. V různých časech nepřekvapivě má člověk různé nálady a rozpoložení a tak se stává, že z jednoho okamžiku mám fotky, které jsou úplně jiné. A nejinak je tomu i s touto. Pro srovnání, jak vypadala skoro stejná fotka (vyfocená o minutu dříve) po prvním vyvolání:

A jak vypadala ta úvodní ve formě negativu, když vypadla z paměťové karty:

2 minuty

O čem je dnešní příspěvek? Krajinářská fotografie – jak kritické je být na správném místě včas…

Občas si tak vykouknu z okna své ložnice do přírody na cestu pod domem, která vede kolem zahrádkářské kolonie nad Údolím oddechu. Chodím tam pozorovat světlo – jeho směr, intenzitu, barvu. Chodím je pozorovat několikrát denně. O víkendech, kdy jsem doma, tak i několikrát za jedno ráno. A když je světlo zajímavé, vyfotím ho. Pokaždé stejný pohled – stejný směr, stejný výřez. Jen měnící se světlo.

Jeden z nejkrásnějších pohledů je v zimě, na konci roku. Slunko je v takové pozici a v takovém úhlu, že není stíněno vedlejším domem. A když se povede, aby slunko na chvíli prosvitlo mezi horizontem a zimními mraky, a přidá se stoupající mlha a námraza na stromech, je to krásná podívaná. Netrvá ale dlouho. Fotky v úvodu příspěvku jsou vyfoceny s odstupem dvou minut – první v 8:12, druhá v 8:14. V jednu chvíli světlo je a vy máte pocit, že jste v pohádce (nevím proč mě zrovna napadl Mrazík). Za dvě minuty už není. Je to jako okno do jiné dimenze, které se otvírá jednou za čas a jen na krátkou chvíli. Podobně, jako zde nebo zde.

To ráno jsem vyfotil víc fotek. Třeba v 7:25, kdy slunko ještě nebylo nad horizontem (dole). Stejný pohled, úplně jiné světlo. Krajinářská fotografie stojí a padá se zajímavým světlem. A na tom, zda je dokážete zachytit. Na tom, jestli jste ve správnou chvíli na správném místě. Okno se otvírá jen někdy a jen na krátkou chvíli. Buďte připraveni. Buďte tam. Budete odměněni.

. . . [ o ] . . .

Osvícení

Předminulou neděli jsem vyrazil na přehradu. Jen tak, oddychnout. Zabít čas, než se prvorozený s druhorozenou vyspí po obědě. A případně cvaknout, co oko zaujme. Počasí nic moc, zataženo odnevidímdonevidím, všechno tak zoufale šedé. Aspoň že nepršelo. Tentokrát jsem měl více duchapřítomnosti než onehdy na jaře a nezapomněl doma foťák (první předpoklad úspěchu splněn). Chvíli jsem jen tak bloudil a hledal kompozice, ale nenacházel nic pořádného, co by stálo za to. Ze samého zoufalství jsem se dokonce pokoušel vyexperimentovat abstrakci:

DSC_3855

Když pak najednou – z ničeho nic – došlo k Osvícení. Mraky se na malou chvíli rozestoupily. No, spíš se jen tak náhodou v jednom místě poskládaly do tenší vrstvy. A zpoza mraků prosvitlo sluníčko a rozzářilo řadu podzimně zbarvených stromů. Vyrazil jsem sprintem na blízké molo (přísahám, že jsem bych rychlejší než Bolt). Foťák na stativ a pár rychlých snímků. Celé to trvalo asi minutu a půl, možná dvě. Dočasně ztenšená vrstva mraků ztloustla a všechno bylo zase šedé jako předtím. Moc jsem toho nestihl.

Jestli tam nahoře někdo poslouchá, chtěl bych navrhnout, aby takové momenty byly hlášeny minimálně dvě hodiny dopředu. Místo a čas konání a doba trvání. Stačil by mejlový newsletter, podle kterého by se člověk mohl rozhodnout, kam a kdy vyrazí. Byl by na místě včas, s drátěnou spouští v ruce připraven zachytit prchavé kouzlo okamžiku. Hned bych se přihlásil k odběru… Celý proces by byl racionalizovaný a ekonomický – najednou by odpadla veškerá nejistota a hodiny čekání na světlo, které nakonec nepřijde. Nádherných snímků by bylo více a z každé fotovýpravy byste se vraceli s kartou plnou dobrých úlovků (kdo by to nechtěl). Paretovské zlepšení? Záleží na úhlu pohledu. Najednou by se na určitých místech srocovaly davy fotografů čekajících na jeden okamžik. Možná by se přestali snažit přemýšlet o tom, jak udělat dobrou fotku (je to tutovka, psali to v tom mejlu přece). Vytratila by se z toho veškerá romantika. Odstranili byste jeden z primárních motivů – totiž to vzrušující čekání, jestli to vyšlo, nebo ne…

Osvícení bývá krátké. Ale obykle stojí za to. Mějte oči otevřené a buďte připraveni. Newsletter se nechystá.

. . . [ o ] . . .

Zpátky do dětství

Nedávno jsem si s dětmi udělal dlouho plánovaný výlet – do Rájce-Jestřebí. Jako dítě jsem tu na prázdninách u babičky a dědy strávil spoustu krásných dní. Bylo to jako návrat do minulosti a tentokrát poměrně zvláštní pocit – nostalgicky brouzdat místy, kterými jsem chodil před čtvrt stoletím a která se za to dobu ale VŮBEC nezměnila. Kovomat je pořád tam, kde býval, drogerie taky a sámoška jakbysmet… Jedním z navštívených míst byl také zámecký park. Kupodivu, nebo možná díky bohu, se za těch 25 let také vůbec nezměnil… I většina staletých dubů pořád ještě stála tak, jak si je pamatuji z dětství. Prošel jsem jej nesčetněkrát, ale nikdy jsem jej neviděl takhle – ve zlatavé záři podzimu. Vždy jen na vrcholu zeleného rozpuku. Jak taky jinak, když prázdniny jsou uprostřed léta. Přece jen se, aniž bych v to jakkoliv doufal, při návštěvě starých míst našlo něco nového.

. . . [ O ] . . .

Podzim…

…je tu.

Stejné místo a stejný strom, se kterým jsem před rokem a půl otvíral tenhle blog. Jiná roční doba. Jiné podmínky, jiné světlo, jiné barvy. Jiná perspektiva, jiná rychlost závěrky. A také úplně jiná nálada. Chmurná, pošmourná, chladná. Temnota, tiše a plíživě obklopující poslední ostrůvek optimismu. Brzy i on se bude muset vzdát a na nějaký čas předat vládu temné straně.

. . . [ O ] . . .