Street…

Když se řekne street fotografie

Street neboli pouliční fotografie je žánrem dokumentární fotografie, která zobrazuje lidi a věci v běžných, nearanžovaných situacích na veřejně přístupných místech. Často se koncentruje na jediný, tzv. „rozhodující“ okamžik. Jedním z jejích cílů je zachytit obraz doby.

Co je ale měřítkem kvality street fotografie? Co musí taková fotka mít, aby byla hodnotná z uměleckého hlediska a měla šanci stát se nadčasovou? Z různých lekcí klasického umění a zkoumáním street fotek nejznámějších autorů žánru (např. Henri Cartier-Bresson) dospívám k závěru, že je to zejména zřetelná geometrie v kompozicích (linie, křivky, tvary atd.), dále pak také podobnost či kontrast jak věcný, tak světelný (oddělující postavu od pozadí). Tedy prvky v umění platné a uznávané obecně, nezávisle na druhu umění či žánru.

Zatím nejlepším návodem pro street…

…který jsem měl možnost pochytit, je prekompozice. Významem tohoto pojmu je vyhlédnout si určitou scénu, vhodně zkomponovat obraz a počkat si na „rozhodující okamžik“, kdy lidé, předměty a jejich vzájemná pozice či interakce v situaci celý obraz dotvoří, jako například na této nebo ještě lépe na této fotografii Cartier-Bressona. Na tomto místě se automaticky nabízí otázka, zda je přípustné a vhodné člověka degradovat na pouhý objekt – kompoziční prvek. Osobně mám za to, že v rámci žánru je to nejen přípustné, ale i účelné – jde mi přece o to, uspořádat elementy v obraze a vytvořit tak z chaosu řád. A to bez určité míry abstrakce od podstaty elementů není možné.

Někdo může oponovat, že street je především o zachycení spontánních situací, které se vám nabídnou. Ano, samozřejmě. Také. Osobně se mi ale nechce věřit, že ta pečlivá geometrie nadčasových street fotografií je věcí náhody. Že jen tak jdete po ulici, cvaknete fotku a jen tak – náhodou – se v ní objeví linie, které oko divákovo navedou ke klíčovému bodu kompozice.

V tomto duchu jsem si žánr i vyzkoušel. Při tvorbě úvodní fotky jsem se schoval za tlusté mříže a zkusil zachytit kolemjdoucí postavu v okamžiku, kdy byla celá vidět mezi mřížemi. Po pár pokusech jsem si v duchu říkal: „Hele, co takhle zachytit dvě současně?“ A odtud už byl jen malý krůček k: „Hele, a kolik jich tam dokážu dostat?“

Na následující fotce jsem se snažil zachytit arabesku tvořenou hlavami lidí čekajících na hromadnou dopravu. Linie však byla ucelená teprve až v rozhodujícím okamžiku, kdy kolem zastávky náhodně procházela paní s taškou přes rameno…