Fotograf v Brně
Jednou jsem ji už fotil, bylo to téměř před dvanácti lety. Byla plachá, stydlivá a já teprve začínal objevovat taje a krásy fungování blesku mimo fotoaparát. Teda, jestli se tak dá říkat jednomu odraznému deštníku uvnitř malé bílé místnosti. Asi si dokážete představit, jak to světlo vypadalo. Pokračovat ve čtení „Jana“
Po dlouhé době volně navazuji na autoportrétový projekt a přidávám jedno garážové selfíčko. Pokračovat ve čtení „Garážová“
Na začátku letošního roku tomu bylo dvacet let, co jsme spolu začali chodit. Víc, než polovina našich dosavadních životů. Ze začátku to nebyla taková ta bláznivá zamilovanost, která časem opadne. Pokračovat ve čtení „20 let“
Tak ještě jednou, provedení stejné jako u předchozího příspěvku, jen tady asi ještě nebyla ta odrazka… 🙂
Současný nouzový režim se sice nedá nazvat jako úplně striktní lockdown, ale jak všichni víme, bezpečné je sedět doma a netrajdat. Kromě sezení, práce v režimu home office (každé zablikání ikony MS Teams na monitoru, ať už se uděje kdykoliv, je v podstatě povolávací rozkaz k akci), domácí výuky dětí a péče o domácnost (uvařit – umýt nádobí – opakovat) je také ideální (no, říkejme spíše dobrá) příležitost k atelierové tvorbě. Fotit totiž nemusíte jen hotové domácí úkoly a pracovní listy pro paní učitelky, ale zejména máte příležitost k zachycení svých blízkých (cizí k vám totiž zatím nesmí). Dejte se tedy do toho, stačí vám jedno světlo. Pokud máte, přidejte kus čisté zdi nebo látkové pozadí, a odrazku (klidně v podobě hlasově ovládaného stojanu s kusem bílého polystyrenu). A můžete začít. Mladším za spolupráci slibte nějakou odměnu, třeba perníček, budou ochotněji spolupracovat. A sebe odměňte chvílí volné tvorby a fotkou do rodinného alba či do práce na nástěnku.
Vzdáleností světla od fotografované osoby (tj. změnou relativní velikosti světelného zdroje) budete ovlivňovat měkkost/tvrdost světla, vzdáleností odrazky pak množství výplňového světla, které bude prosvětlovat stinnou stranu tváře. Kdo nemá blesk, může místo něj použít okno domu nebo bytu, jen asi bude mít o něco větší lavírování s expozičními parametry.
Pojďte do toho. Až vláda rozvolní pravidla do normálu, vyběhnete ven a domů se vrátíte nejspíš až s prvním sněhem.
Nedávno jsem tu psal o únikové hře, kterou spáchali učitelé a rodiče dětí ze ZŠ a MŠ Pramínek k třicátému výročí sametové revoluce. Někomu klíčovému se asi musely líbit moje fotky, tak mi v mejlu přistála prosba o zhotovení fotek pro nový školní web.
Kromě obrázků z výuky (mateřská škola plus oba stupně základní školy) jsem měl obsáhnout také podobenky cca 45 zaměstnanců školy – což není úplně málo – a to celé v časové dotaci necelých 5,5 hodin. Představa byla asi taková, že učitelé budou zachyceni přímo „v akci“, tedy při výuce. Téměř instinktivně jsem tuto ideu zavrhl. Představa nekontrolovaného prostředí a nutnosti přizpůsobovat se světlu, času a průběhu výuky mě upřímně děsila. Místo toho jsem se chtěl držet postupu, který umím nejlépe a který bude mít ve výsledku nějakou štábní kulturu.
Svůj garážový atelier jsem tedy nacpal do auta a přemístil do ředitelny školy, kterou k tomu účelu velkoryse poskytla paní ředitelka. Chvíli si možná myslela, že se tam chci rovnou nastěhovat, ale zcela profesionálně nedala na venek nic znát.
Místnost byla sice asi o půl metru kratší, než jsem si přál, ale připravený plán nebylo nutné nijak revolučně modifikovat. V zásadě jsem zvolil univerzální dvousvětelný set-up, přičemž hlavní světlo v ose objektivu (a odrazná deska pod ním) osvětlovalo osobu a druhé, taktéž v ose, odrazem o zeď relativně rovnoměrně osvětlovalo pozadí – bílou rozptylku:
Tak je zajištěno, že na rozdíl od „klasického“ svícení ze 45° úhlu může portrétovaný nastavit libovolnou stranu tváře včetně „ánfasu“ a všechny fotky vypadají stejně. Navíc se jednalo téměř výhradně o dámy, takže s nějakým bočním svícením – které zvýrazňuje nerovnosti pleti a nemůže si je proto dovolit každý – jsem se nechtěl pouštět na tenký led. Spíš jsem chtěl děvčatům trochu polichotit a k tomu se nejlépe hodí frontální svícení shora a zespoda (tzv. clamshell lighting).
Nepřišli sice všichni, ale i tak – málokdo chce/může v nabitém programu běžného pracovního dne strávit s fotografem víc než dvě nebo tři minuty. A i za ten kratičký čas musí fotograf udělat maximum pro to, aby fotky byly v každém individuálním případě nejen použitelné, ale i reprezentativní.
Kvůli tomu přece angažovali specialistu. Někoho, kdo držel foťák v ruce víc než jednou.
Barva je ve fotografii důležitým výrazovým prvkem. Čisté světlo z blesku je sterilně bílé (tj. má neutrální spektrum), barevná teplota cca 5400 K. Někdy takové světlo chceme.
Většinou ale ne. Ze života kolem nás totiž známe mnoho světelných zdrojů – slunce, oheň, nejrůznější typy žárovek, zářivek, LED zdrojů, pouličních neonů atd. Ale téměř žádný z nich není neutrálně bílý. Možná tak slunce na bezmračné obloze kolem poledního. Ale při východu a západu je nejprve červené, pak tmavě oranžové a s rostoucí intenzitou sytost barvy slábne. A ve stínu má světlo modrý nádech.
Někdy se snažíme bleskem emulovat různé typy osvětlení, aby to vypadalo, že svíceno není bleskem. Kdo to takhle umí, může se považovat za mistra. My ostatní se ještě musíme hodně učit.
Někdy se ale nesnažíme nic emulovat. Někdy je primárním účelem ta barva a nebojíme se to naplno přiznat. Proč? Protože je prostě cool a zábavné mít nahoře modrý jazyk a po stranách růžový.
Ale o tom, jaký je rozdíl mezi emulací světelného zdroje a bláznivou divadelní paletou zase až někdy jindy. Teorie barev je sama o sobě dost složitá.
Chci, aby lidé na mých portétech vypadali dobře. Aby se líbili sami sobě. Aby měli fotku, kterou se nebudou stydět ukázat. Pokračovat ve čtení „Sebevědomí a otevřenost“
…aneb experiment, BTS a neplánované selhání.
Při focení v atelieru vyznávám osobní mantru: Pokaždé vyzkoušet něco nového. Ne moc revolučně. Trošičku. Mám-li v plánu 5 fotek, jedna z nich musí být experimentální, taková, jakou jsem ještě nedělal. Za prvé, nutí mě to o nadcházející session přemýšlet dopředu a přicházet s kreativními nápady. Za druhé, řemeslně se posouvám dopředu (nebo, aspoň v to věřím).
Tentokrát s Julií. V čem je fotka „běžná“? Atelier. Dva blesky. Modrý (CTB) a oranžový (CTO) gel. Normálka. V čem je fotka nová? Především použitým tvarovačem hlavního světla. Dnes žádný deštník, žádný softbox. Žádný beauty dish, který tak rádi používají módní fotografové. Obyčejné domácí zrcátko. A pár kusů kvalitní šedé lepící pásky, takzvané „gafy“ (Gaffer tape).
BTS:
Pozadí: Jeden blesk s CTB gelem, malý softbox.
Popředí: Stíny malinko prosvětluje odražené modré světlo z pozadí. Oči osvětluje druhý blesk s CTO gelem, který má Julie po své pravé ruce a mírně za sebou. Světlo vyletí z blesku, obarví se gelem na oranžovo (na teplotu žárovky). Dál putuje mřížkou, aby se mu nezachtělo příliš do stran. Proletí spořádaně Julii těsně kolem hlavy a dopadá na zrcátko, jehož plocha je částečně přelepena gafou tak, aby vznikl nepravidelný tvar (téměř trojúhelník). Od zrcátka se odráží a konečně dopadá Julii do tváře. Povrch zrcátka paprsky odráží, avšak nerozptyluje (!) a vytváří tak nepravidelný tvar s ostrými hranicemi.
Selhání: Za zrcátkem po mé pravé ruce byl ještě velký 150 cm deštník, který měl velmi malým výkonem projasnit místa, kde Julie není osvětlená zrcátkem (tedy skoro všude). Jenže jsem nemehlo a při manipulaci se světly mezi fotkami jsem si blesk omylem přepnul do jiného režimu. Takže nebleskal. Co na to říct? Napadá mě akorát: „Pane Bu, proč já?!?“
Letošní rok je na fotky trochu chudší. O to více příprav na garážový highlight sezóny. Pokračovat ve čtení „Julie“