Kyjovsko s dlouhým sklem

Nedávno jsem se opět vydal na krajinářskou fotovýpravu s přespačkou do malebného kraje Moravského Toskánska – kraje, který je za poslední dekádu řádně zprofanovaný a navštěvují ho fotografové z celého světa, o čemž ostatně svědčilo setkání s jednou skupinou z východní Asie, jednou skupinou z Polska a přátelským Samuelem z Izraele.

Z loňska jsem věděl, že ohnisko 300 mm je tady často docela málo. Půjčil jsem si proto vesměs chváleného Nikkora 200-500 mm f/5,6. V plánu byla klasika – čejkovická třešeň, Šardice, vlnky u Čejče, kolečko nad Svatobořicemi-Mistřínem. Sklo má skvělý dosah a rozumnou světelnost, spolehlivý stabilizátor a váhu atakující bezmála 2,5 kg. K tomu připočtěte váhu těla fotoaparátu a za pár hodin nošení máte solidně vytahané ruce. Když je taková sestava na stativu, stačí aby kolem proletěl čmelák a už máte záběr rozklepaný a neostrý. Z tohoto úhlu pohledu naprosto chápu, že někteří přecházejí na Olympus.

V sobotu bylo od rána zataženo a deštivo. Když jsem se odpoledne po dálnici blížil k Velkým Bílovicím, byla v podstatě bouřková tma a hustě lilo. V duchu jsem si mnul ruce, jaké mám štěstí – fotek s ideální atmosférou a slunkem těsně nad horizontem kreslící dlouhé stíny mají odtud všichni plno, ale zataženo a déšť bude mít jen málokdo (možná pan Radek Severa). Déšť ale pomalu ustával, mraky se tu a tam roztrhly a slunko nakonec i párkrát vykouklo.

No a když si myslíte, že zdejší krajina je jako dělaná pro dlouhá skla, překvapí vás skvělými kompozicemi na 16 mm :-D.

Půjčit takhle dlouhé sklo se opravdu vyplatilo – jednak mi dovolilo udělat záběry, které nemá každý, ale také mi pomohlo uvědomit si několik věcí – že takový rozsah má jen omezené použití, že je opravdu velké a těžké (na běžné nošení), že fotit s ním není vždy snadné (kvůli malé hloubce ostrosti, velké váze, množství atmosférických jevů atd.) a že i když jedete primárně pro záběry ultradlouhým sklem, najdete mezitím i ultraširoké záběry. Už teď se těším na příště 🙂

. . . [ o ] . . .

Minimalistická II.

Jednoduchost a minimalismus je ve fotografii to, co mě baví. Ráno takhle vstanete a je obří mlha. Hodíte do sebe snídani, na sebe pár kousků oblečení (zahřeje vás přece zážitkový adrenalin), na záda batoh s foťákem nebo dvěma a vyrazíte do míst, o kterých víte, že tam ta mlha minimálně dopoledne vydrží. A když jsou u toho stromy, jen lépe. Co z toho, že v poledne nebude uvařeno? Toto je důležitější.

A tak chodíte, díváte se kolem sebe a cvakáte, hledáte kompozici. Až ji konečně najdete.

Jednoduchost.
Tvary.
Linie.
Kontrast téměř černé a téměř bílé.
A tisíce odstínů šedé mezi tím.
Ticho.
Čtyřúhelník, tvořený kmeny a větvemi stromů, rozkrojený vodorovnou linií horizontu.
Nebo jsou to dva trojúhelníky a obdélník dole?
Kdo ví.

. . . [ o ] . . .

K narozeninám

Zhruba před dvěma lety se mě Rusovlasá ptala, co bych chtěl k narozeninám. Řekl jsem, že chci „opušťák“ na Moravské Toskánsko, do krajinářské Mekky naší republiky. S přespáním, abych tam byl jak na večerní, tak ranní světlo. Už už jsem se chystal, že vyrazím, na konci března to mělo být to pravé. Pak přišel covid, všechny nás zavřel doma a dárek musel být odložen na neurčito.

Vyšlo to až letos. Sice v trochu jiném formátu, než jsem původně zamýšlel, to ale nebylo na škodu. Šardice, Svatobořice-Mistřín, Násedlovice. Krásných pár hodin strávených v inspirativní zemědělské krajině, kde dobrý záběr můžete najít o dost častěji než jinde. Klíčem je dlouhé tele (klidně 200 mm a víc) a dobrý stativ. No a dobré světlo (ale to je potřeba vždycky, přece byste nečekali něco jiného). Když na ně máte trochu štěstí, je to jako v pohádce. Jediné co vás štve je, že nemůžete být aspoň na dvaceti různých místech současně. Tím pádem ale máte 19 dobrých důvodů, proč se sem vrátit 🙂

Vstával jsem v 5 hodin, abych tam byl první. Povedlo se, u rozhledny Soudek nad Šardicemi jsem byl ještě před kolegy z Bohemian Journeys. Celé ráno ale bylo totálně zatažené, šedé, nijaké. Navíc se mi nedařilo najít kompozici, která by stála za to. Nakonec jsem to (asi trošku znechuceně) zabalil a vyrazil objevovat nové pohledy jinam. Cestou jsem na chvíli zastavil nedaleko autovrakoviště Šardice-Rajčatárna. Asi na 3 minuty se slunko prodralo vrstvou mraků a já měl zrovna to štěstí, že jsem stál vedle auta s foťákem v ruce. Pár cvaků na každou stranu a kouzlo zase zmizelo.

Takovou fotku si dokážu představit ve velkém fomátu na zdi. Toho dvouletého odkladu nelituji. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám. A já už teď vím, že se tam budu vracet častěji.

. . . [ o ] . . .

Protisvětlo v barvách podzimu

Uplynulé dva týdny vrcholil podzim. Teplé počasí, ranní mlhy, a ve srovnání s předchozími roky letos opravdu dlouhé období bohatých barev, navíc umocněné nadprůměrným počtem slunečných dnů. Kdo nevyrazil, už tolik příležitostí mít letos nebude.

Barvy podzimu. A protisvětlo. Spojení dvou věcí, které mě tolik baví. Dřív jsem si myslel, že fotit do protisvětla je složité a těžké a že nejlepší je fotit po světle. Trochu mi to připomíná tu památnou větu z pohádky, jak není umění vařit se solí. Protisvětlo však dokáže náladu a energii fotky posunout úplně jinam. A když se taková fotka podaří, radost je o to větší 🙂

. . . [ o ] . . .

Linie

Linie je nejjednodušším a zároveň nejsilnějším grafickým prvkem. Přitom je ideálním nástrojem pro vedení oka obrazem. Lidské oko totiž, jakmile linii uzří, instinktivně ji následuje a sklouzne se po ní jako po banánové slupce. Linií tedy můžete chytře využít ve svůj prospěch – pokud například fotografovaný objekt umístíte na jejich konec, budou fungovat jako vodící linky (leading lines) a divákovo oko se – chtě nechtě – sveze přímo k cíli.

Přitom linie nemusí být nutně rovná a dokonce ani nemusí být spojitá (souvislá). Pokud dokážete najít sérii vhodně uspořádaných samostatných bodů, náš mozek si linii „vytvoří“ sám na základě vlastních zkušeností s existujícími koncepty. Dobrý příklad je třeba úvodní fotka z článku o perspektivě:

Přestože hlavice a patky pilířů jsou jen sérií diskrétních „bodů“ v prostoru, jejich uspořádání je takové, že náš mozek jednotlivé body podvědomě propojí a vytvoří vodící linie pro oko, které se zastaví na fotografovaném objektu (turisté).

Důležité na liniích je však především to, jaký pocit navozují. Svislé a vodorovné linie působí klidně a staticky, protože zvykově představují objekty nehybně stojící (stromy) či ležící (horizont, vodní hladina). Naproti tomu linie diagonální působí značně dynamicky, protože připomínají objekty v procesu pádu. Zajímavé je, když se obojí potká v jedné fotce – například zde je všudypřítomný rytmus statických svislých linií narušen jedinou diagonálou. S ní fotka nepůsobí ani zdaleka tak poklidným a tichým dojmem, jakým by působila jen se svislými kmeny. Šikmý strom do fotky vnáší značný neklid, nestabilitu a dynamiku (přestože se ve skutečnosti nikam nepohybuje).

Přitom nemusí jít jen o fotky krajiny – vzpomeňte na příspěvek o Robertovi, kde byly aplikovány stejné principy.

Podobně lze uvažovat i o tvaru linie – je-li oblá, zakřivená či jde-li třeba o vlnovku, navozuje daleko větší pocit dynamiky než rovná linie, která působí klidněji (i když je třeba orientována diagonálně).

A jak to všechno zužitkovat při hledání odpovědi na otázku jak komponovat? Především musíte jít do sebe a nejprve vycházet z toho, jak na Vás scéna před Vámi působí nebo jaký pocit chcete na diváka přenést. Pokud cítíte ticho, klid a mír, volte kompozici statickou, aby Vaše fotka takové pocity přenesla. Cítíte-li neklid, pohyb a energii, komponujte dynamicky s výraznými diagonálními liniemi.

. . . [ o ] . . .

Poslední světlo

Ve fotografii přírody je máloco tak vděčného, jako světelné podmínky, které můžete vidět jen pár minut za den. Obvykle ráno a v podvečer. Tady jsem zase po dlouhé době měl štěstí. Poslední paprsky na rozkvetlých stromech kolem silnice mezi Žebětínem a Troubskem. Čekal jsem, že nejlepší fotka bude s protisvětlem. Boční světlo vyhrálo. Čekal jsem rovnou linii silnice. Že linie lesa v pozadí bude kopírovat linii korun stromů, to byl tedy, ehm, samozřejmě,… jaksi…. kompoziční záměr, že ano. 🙂

Jen tak, pro radost. Mám rád přírodu. A miluju stromy.

. . . [ o ] . . .