Ze života hradu

…aneb o pohledu na Špilberk, který běžně neuvidíte.

Nejde o to, že byste se nedostali na místo, odkud byla zkomponována tato fotka. Tam se dostanete (téměř) kdykoliv. Pohled z tohoto místa je nejklasičtější, notoricky známý a troufnu si říct, že z tohoto místa se Špilberk fotografuje nejčastěji. Zastavte se do kiosku s turistickými suvenýry, pohled z tohoto místa bude doslova na každé čumkartě.

Nejde o to, že byste nepřišli dost brzy na to, abyste viděli svítící lucerny. Kvůli pěkné fotce si zcela nepochybně každý rád přivstane (nechápu, že by to někdo mohl mít jinak).

Nejde o to, že byste neviděli Špilberk ve vycházejícím slunci.

Jde o to, že obojí – rozsvícené lucerny i vycházející slunce – neuvidíte
V JEDEN OKAMŽIK.

V tomto případě jde o kombinaci dvou fotek, které byly pořízeny ze stejného místa, ale v různé časové okamžiky. Mám odpozorováno, že noční osvětlení hradu se vypíná automaticky dvěma způsoby – buď časovým spínačem v cca 6:00, nebo spínačem světelným, pokud intenzita denního světla je v době před šestou ranní dostatečná.

Chtěl jsem přijít v době, kdy lucerny ještě svítí, ale denní světlo už je dostatečně silné, aby obloha za hradem nebyla úplně černá – tedy v době ranní modré hodinky (před východem slunce). Nejvhodnější doba k tomuto druhu fotonávštěv je na jaře a na podzim, těsně před změnou času. Okamžiky vypnutí osvětlení a východu slunce jsou nejblíže k sobě, takže nebudete na místě tvrdnout 2,5 hodiny, a přitom nemusíte vstávat ve 3 v noci, abyste to stihli. To se mi naštěstí podařilo, noční osvětlení celého hradu ještě svítilo. Rozložení stativu, první fotka (5:47). Noční osvětlení a temná modrá evokují – jak jinak – noc.

Následně pohaslo osvětlení hradu, lucerny zatím zůstávají (5:48). Už se to hodně blíží tomu, co jsem měl v plánu.

Krátce nato (a bohužel dříve, než jsem čekal) zhasly i lucerny (5:52). Domníval jsem se, že tím mám hotovo, a vyrazil jsem hledat další kompozice. Po pár minutách ale začalo neuvěřitelné světelné divadlo, kdy první rudé paprsky vycházejícího slunce posvítily na věž hradu a pomalu se posunovaly po zdech směrem dolů. Nešlo se nevrátit na původní místo a nepokusit se to představení zachytit (lepší kompozici jsem mezitím nenašel). Poslední fotka – 6:20.

Dlouho jsem si nebyl jistý, jak fotky zpracovat. Každá z nich zvlášť byla jakási neúplná, zkrátka „něco“ mi v nich chybělo. Po deseti měsících od stisku spouště, uleželé skoro jako dobré portské, přišly na řadu.

A co kdybych se pokusil prolnout dva různé časové okamžiky, které by v jedné fotce spojily to nejlepší z obou?“

Trocha hraní ve Photoshopu a fotka byla na světě. Konečně má ten správný drajv. Sluneční paprsky opět vítězí v každé ráno se opakující bitvě a vyhání pomalu ustupující noc a chladnou temnotu ze zdí hradu. Večer bude situace opačná…

Je přijatelné vytvářet fotky, které v realitě nemohl nikdo vidět? Volně odkazuji na polemiku o etice digitálních úprav.

. . . [ o ] . . .

Jedna odpověď na “Ze života hradu”

  1. Škoda jen těch hospodských deštníků (to není výtka pro fotografa), jinak je to moc krásná fotka 😉

Leave a Reply to ŠvagrováCancel reply