Perspektiva

Článek o perspektivě uzavírá první modul Fotoškoly. Počínaje koncem tohoto článku budete vybaveni nezbytným teoretickým základem praktického fungování fotografie. Nuže, k věci.

Perspektiva je optický jev, jenž způsobuje to, že vzdálené objekty se zdánlivě jeví menší než objekty blízké. Vlivem perspektivy se taktéž vzdálené objekty jeví blíže u sebe než ty blízké, aniž by tomu tak skutečně bylo. Každému z nás se v mysli jistě vybaví obrázek zdánlivě se sbíhajících železničních kolejí či krajnic dlouhé rovné silnice. Něco podobného můžeme vidět na úvodní fotce z Květné zahrady v Kroměříži.

Tento jev je tím výraznější, čím blíže k fotoaparátu ty blízké objekty jsou. A opačně, čím větší vzdálenost od fotoaparátu, tím méně výrazná perspektiva je. K čemu ale tento jev využít ve fotografii? Přirozeně, jako kreativní nástroj. Je-li perspektiva výraznější pro blízký objekt, můžeme jej jeho přiblížením k fotoaparátu zvýraznit a tím na něj upozornit. Pokud naopak chceme popředí potlačit a zvýraznit pozadí, musí popředí být daleko od fotoaparátu, tj. co možná nejblíže k pozadí.

Jak to ale prakticky provést?

Klíčem k manipulaci s perspektivou je primárně poměr vzdáleností

FOTOAPARÁT – POPŘEDÍ – POZADÍ,

sekundárně ohnisková vzdálenost objektivu. Se širokoúhlým objektivem můžeme jít k objektu blíže (čímž změníme výše uvedený poměr vzdáleností). S teleobjektivem musíme být od objektu daleko, aby se nám vešel do záběru. A v tom je celý fígl.

Chceme-li zdůraznit perspektivu, použijeme krátké ohnisko
a jdeme co nejblíže.

Chceme-li perspektivu potlačit, použijeme teleobjektiv.

Čím kratší ohnisko, tím větší bude perspektivní zkreslení. Čím delší ohnisko, tím více bude perspektiva potlačena. Pro srovnání si ukážeme 3 fotky. Na všech je zruba to stejné – Druhorozená v popředí a jeřáb v pozadí. Všimněte si ale, jak se se změnou ohniskové vzdálenosti mění i relativní velikost obou (rozklikněte pro větší verzi).

Zatímco na prvním obrázku Druhorozená neoddiskutovatelně dominuje, na druhé fotce už to tak jasné není. A na té třetí fotce už se musíte docela snažit, abyste Druhorozenou vůbec našli. Mezi jednotlivými fotkami jsem přirozeně musel změnit stanoviště. První fotka je cca z metru a půl ohniskem 24 mm, druhá asi z 6 metrů ohniskem 75 mm a na třetí fotku jsem se musel vzdálit zhruba na 25 metrů při použití ohniskové vzdálenosti 138 mm. Změnou stanoviště došlo vždy ke změně poměru vzdáleností já – Druhorozená – jeřáb.

Při jakém ohnisku ale perspektivu ani nezdůrazňujeme ani nepotlačujeme?

Perspektiva je veskrze obecný jev, který se projevuje vždy. Za „normální“ úroveň perspektivy můžeme považovat takovou, která je stejná, jakou běžně vidíme svýma očima. Zornému úhlu lidského oka přibližně odpovídá objektiv délky 50 mm (ona pověstná „padesátka“) nasazená na fotoaparát se snímačem velikosti 24×36 mm, tedy plného políčka kinofilmu (odtud „full-frame“). Proto se padesátce také říká „základní“ objektiv. Máme-li ve fotoaparátu snímač menší velikosti než full-frame (např. APS-C, cca 24×15 mm), podobnému zornému úhlu odpovídá objektiv délky 35 mm. Je-li snímač ještě menší, stejný zorný úhel bude mít ještě kratší objektiv. Fotky pořízené objektivem o stejném úhlu záběru jako má naše oko (tedy se stejnou perspektivou) se nám zdají nejpřirozenější, protože takto celý život vidíme svět kolem sebe.

V reálu

Pokud fotíme portrét, obecně se doporučuje používat delší ohniska. Potlačená perspektiva je totiž lichotivá k lidské tváři – lidé pak nemají velké nosy a zdeformované tváře jako při použití krátkých (kratších než 50 mm) ohnisek. Případně, pokud velký nos mají, dá se relativně zmenšit použitím dlouhého ohniska. Nikde však není psáno, že široké ohnisko je zakázáno použít. Vše závisí na konkrétním kreativním záměru. Na této fotce jsou moje ruce od hlavy vzdáleny asi tak 20 cm. Přesto vypadají daleko větší než hlava, právě díky velkému perspektivnímu zkreslení širokoúhlého objektivu (f=15 mm).

David Taranza

 

U krajin jsou dobře použitelná všechna ohniska – záleží pouze na tom, jak právě nám to vyhovuje nejlépe pro danou kompozici, resp. při jaké perspektivě najdeme bod nejsilnějšího vidění. Na této fotce je vzdálenost mezi popředím a pozadím odhadem 1,5 kilometru, přesto relativní velikosti stromů jsou skoro srovnatelné (f=360 mm).

Zoomování nohama?

V jedné zaručeně kvalitní příručce jsem četl, že není nutné mít teleobjektiv, protože můžeme „zoomovat nohama“ a ke vzdálenějším objektům prostě přijít blíž. Autor této poučky si zřejmě neuvědomil (nebo to záměrně zatajil), že pokud změníme stanoviště, změníme tím i poměr vzdáleností fotoaparát-popředí-pozadí. Tím ale změníme i perspektivu! Nohama sice můžeme přijít blíž, ale nezanedbatelně tím změníme celkové optické poměry ve snímku. Zoomovat nohama je tedy, z hlediska perspektivy, holý nesmysl.

Co byste si měli zapamatovat:

Čím kratší ohnisko, tím výraznější může popředí být. Čím delší ohnisko, tím více je popředí potlačeno.

* * * * *

Na tomto místě nezbývá než pogratulovat – právě jste se pročetli na konec prvního bloku Fotoškoly. Informace z tohoto prvního bloku stačí si osvojit, není nutné o nich nijak složitě přemýšlet. V druhém bloku pokročíme trochu dále a zaměříme se na to, co je to kompozice a které prvky lze v kompozici využít.

Návrat na Přehled

. . . [ o ] . . .

Napsat komentář