Linie

Linie je nejjednodušším a zároveň nejsilnějším grafickým prvkem. Přitom je ideálním nástrojem pro vedení oka obrazem. Lidské oko totiž, jakmile linii uzří, instinktivně ji následuje a sklouzne se po ní jako po banánové slupce. Linií tedy můžete chytře využít ve svůj prospěch – pokud například fotografovaný objekt umístíte na jejich konec, budou fungovat jako vodící linky (leading lines) a divákovo oko se – chtě nechtě – sveze přímo k cíli.

Přitom linie nemusí být nutně rovná a dokonce ani nemusí být spojitá (souvislá). Pokud dokážete najít sérii vhodně uspořádaných samostatných bodů, náš mozek si linii „vytvoří“ sám na základě vlastních zkušeností s existujícími koncepty. Dobrý příklad je třeba úvodní fotka z článku o perspektivě:

Přestože hlavice a patky pilířů jsou jen sérií diskrétních „bodů“ v prostoru, jejich uspořádání je takové, že náš mozek jednotlivé body podvědomě propojí a vytvoří vodící linie pro oko, které se zastaví na fotografovaném objektu (turisté).

Důležité na liniích je však především to, jaký pocit navozují. Svislé a vodorovné linie působí klidně a staticky, protože zvykově představují objekty nehybně stojící (stromy) či ležící (horizont, vodní hladina). Naproti tomu linie diagonální působí značně dynamicky, protože připomínají objekty v procesu pádu. Zajímavé je, když se obojí potká v jedné fotce – například zde je všudypřítomný rytmus statických svislých linií narušen jedinou diagonálou. S ní fotka nepůsobí ani zdaleka tak poklidným a tichým dojmem, jakým by působila jen se svislými kmeny. Šikmý strom do fotky vnáší značný neklid, nestabilitu a dynamiku (přestože se ve skutečnosti nikam nepohybuje).

Přitom nemusí jít jen o fotky krajiny – vzpomeňte na příspěvek o Robertovi, kde byly aplikovány stejné principy.

Podobně lze uvažovat i o tvaru linie – je-li oblá, zakřivená či jde-li třeba o vlnovku, navozuje daleko větší pocit dynamiky než rovná linie, která působí klidněji (i když je třeba orientována diagonálně).

A jak to všechno zužitkovat při hledání odpovědi na otázku jak komponovat? Především musíte jít do sebe a nejprve vycházet z toho, jak na Vás scéna před Vámi působí nebo jaký pocit chcete na diváka přenést. Pokud cítíte ticho, klid a mír, volte kompozici statickou, aby Vaše fotka takové pocity přenesla. Cítíte-li neklid, pohyb a energii, komponujte dynamicky s výraznými diagonálními liniemi.

. . . [ o ] . . .

Co je kompozice?

Konečně přichází pokračování Fotoškoly. V prvním modulu jsme se seznámili s tím, jak fotografie funguje po technické stránce. Druhý modul budeme věnovat tomu, jakým způsobem uspořádat obraz tak, aby dával smysl, aby byl co nejpůsobivější a abyste dokázali přivést oko diváka tam, kam chcete. Už v Prologu jsem sliboval, že druhý modul bude náročnější. Že se budete muset trošku zamyslet. Takže, je to tu.

Předstupněm tohoto příspěvku (a vlastně druhého modulu Fotoškoly jako celku) je článek „Kompozice aneb úvaha o definicích“. Komu se nechce článek číst, shrnu podstatu:

Kompozice je způsob vidění.
Dobrá kompozice je taková, při které je způsob vidění nejsilnější.

Ve své podstatě jde o to, že nemá smysl zabývat se dogmatickými pravidly „dobrých“ či „špatných“ kompozic. Fotograf má (resp. měl by) sám v sobě hledat emocionální odezvu na to, co před sebou vidí, a pomocí obrazových prvků (např. linií, tvarů atd.) a výrazových prvků (např. perspektivy, hloubky ostrosti, světla atd.) hledat nejvhodnější způsob, jak oko diváka navést tam, kam chce. Zní to možná trochu složitě, ale zkuste se nad tím zamyslet. Pokud výše uvedenou tezi přijmete, odměnou vám bude až euforický pocit osvobození. Nejen že nebudete muset memorovat a myslet na desítky „zaručených“ pravidel z učebnic a aplikovat je. Nemusíte myslet ani na to, které z nich zrovna porušujete, a jestli je to v dané situaci opodstatněné. Všechno tohle totiž obvykle děláte v případě, že sami nemáte jasnou vizi, nebo ještě hůře – z obavy, co na to řeknou jiní/ostatní. Není ale důležité, co daná fotografie znamená pro VÁS? Obraťte pozornost dovnitř sebe sama a s tímto vědomím pak budete moci všechno s klidem hodit za hlavu a soustředit se na to podstatné – co před sebou vidíte a ze kterého bodu je vaše vidění nejsilnější.

Abyste ale mohli vyhodnotit místo a strategii nejsilnějšího vidění, musíte si nejprve odpovědět na to fundamentální:

CO vlastně fotím? Co je TO, co mě zaujalo?
Co chci svým divákům ukázat?

A nebuďte v odpovědích zbytečně obecní. Nebuďte líní zamyslet se a pojmenovat (stačí jednou větou) objekt vašeho zájmu. Pokud totiž nedokážete přesně říct, co fotíte, jak to pak chcete dobře zkomponovat? A jak potom chcete, aby to zprostředkovaně z vaší fotky pochopil divák, když to nevíte ani vy sami? Dovoluje-li to situace, obětujte JEDNU MINUTU konkretizování a pojmenování svého záměru. Věřte mi, že vám ta minuta bude připadat mučivě dlouhá. Jděte do detailu. Nestačí říct „přírodu“. V přírodě je spousta věcí – třeba jak mlha leží v údolí, jak slunce osvětluje vrcholky hor, jak se voda v jezírku točí a unáší barevné listí, jak stromy vrhají stíny atd. Nestačí říct „Moniku“ nebo „Robina“. I Monika a Robin se smějí, mračí, koukají přísně/vyděšeně/překvapeně/popleteně. I Monika i Robin mají nějakou osobnost, nějaký styl, nějakou činnost, kterou rádi dělají. Pojmenujte jednou větou to, co chcete na fotce ukázat. Možná váš překvapí, jak těžké to může být.

Jakmile budete mít v tomhle jasno (jedna minuta!), přejděte k další fázi. To jediné, co byste měli mít na paměti teď, je následující:

„Jednoduchost jako základní princip kompozice.
Cokoliv, co nepřispívá k fotografii, rozptyluje od ní.“

Jinými slovy – až se budete příště dívat do hledáčku nebo na displej vašeho přístroje, upamatujte se, co je námětem vaší fotografie. A podívejte se, co kromě vašeho námětu v hledáčku ještě vidíte. A cokoliv, co není oním námětem nebo s ním přímo nesouvisí, se pokuste z fotografie eliminovat. Změnou stanoviště, změnou ohniska, změnou perspektivy, rozostřením. Mějte na fotografii pouze to, co je námětem. Ostatní musí pryč, protože to odvádí pozornost od námětu. Že to nejde? Jeden filozof kdysi řekl, že „překážky jsou ony obávané věci, které spatříme, když odvrátíme pohled od svého cíle.“ Cílem je v našem případě mít na fotografii JEN ten námět. Je jasné, že to nejde vždycky a absolutně. Ale zkuste – namísto plácnutí fotky z výše očí a z místa, kde právě stojíte – hledat cestu, jak se co nejvíce k tomu cíli přiblížit.

Prostředkem, jak toho dosáhnout, je řada obrazových a výrazových prvků. Některé z nich, jako třeba linie či tón a kontrast, si přiblížíme v následujících kapitolách. Jiné, jako např. hloubka ostrosti či perspektiva, už máme v malíku od prvního modulu.

Nuže tedy, až příště vezmete fotoaparát do ruky, zkuste se na chvíli zastavit a zamyslet se v prvé řadě nad tím, co to vlastně fotíte a odkud je vaše vize nejsilnější. V druhé řadě – zda máte ve fotografii věci, které nesouvisí s námětem, a jestli by je nešlo nějakým způsobem dostat pryč. Pokud na tyto dvě věci dokážete pomyslet ještě před stisknutím spouště, jste na cestě k lepším fotografiím.

Praktické cvičení:

  1. Věnujte jednu celou minutu pojmenováním námětu.
  2. Podívejte se do hledáčku a zjistěte, co dalšího kromě námětu ještě vidíte. Zamyslete se, jaký vztah to má k hlavnímu námětu.
  3. Pokuste se všechno, co nemá spojitost s námětem, eliminovat či minimalizovat změnou stanoviště, perspektivy, úhlu pohledu či clonovým rozostřením.
  4. Opakujte body 1-3.
. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Hloubka ostrosti

Co je to hloubka ostrosti

Každá fotografie (nebo aspoň většina těch povedených) je zaostřena do určitého místa, do určité vzdálenosti od objektivu. Tomu místu, kam je zaostřeno, se říká „rovina zaostření“. Vše, co se nachází v této rovině či její bezprostřední blízkosti (před a za ní), je na výsledné fotografii ostré. Vše, co je mimo rovinu zaostření a její bezprostřední blízkost, vnímá naše oko jako neostré (rozostřené). A právě rozsah této „bezprostřední blízkosti od roviny zaostření“ nazýváme hloubka ostrosti (Depth of Field, zkráceně DOF). Jednoduše řečeno je hloubka ostrosti pásmo, odkud kam vnímá naše oko objekty na fotografii jako přijatelně ostré. Zjednodušeně rozlišujeme velkou a malou hloubku ostrosti. O velké hloubce ostrosti hovoříme, když je na fotografii ostrá většina objektů (vše od popředí až do pozadí), typicky u krajinářské fotografie. Malá hloubka ostrosti naopak znamená, že ostré je pouze něco. Přitom platí, že pokud je na fotografii něco neostré, mělo by jít o záměr fotografa, nikoliv o jeho selhání.

Příklad fotografie s velkou hloubkou ostrosti (rozklikněte pro větší verzi):

 

 K čemu slouží hloubka ostrosti

Hloubka ostrosti  je jedním ze základních výrazových prvků fotografie. Schopnost hloubku ostrosti kontrolovat a pracovat s ní patří k elementárním dovednostem každého fotografa. Obecně se dá říci, že „co je ostré, to je důležité“ (a obráceně – co je důležité, mělo by být ostré). Náš mozek totiž pracuje tak, že ostrým místům obrazu automaticky přiřazuje vyšší prioritu a místům neostrým přiřadí prioritu nižší. Proto vlastně fotografové úmyslně některé části fotografie rozostřují – chtějí pozornost diváka nasměrovat do těch míst, která považují za důležitá, a naopak jiná místa, pro danou fotografii nedůležitá, upozadit. Tím fotograf divákovi podstatně usnadňuje proces „čtení“ a vyhodnocení fotografie – podprahově tím vlastně říká „chci, aby ses díval hlavně sem, ostatní části jsou pro mě nedůležité“.

Velká hloubka ostrosti se typicky používá u krajinářské fotografie (chceme ostré vše od popředí do pozadí). Malá hloubka ostrosti se typicky používá u portrétů, kdy za důležitou část fotky se považuje pouze portrétovaná osoba.

Fotografie s malou hloubkou ostrosti:

 

Čím je hloubka ostrosti ovlivněna

Chceme-li s hloubkou ostrosti pracovat, musíme v prvé řadě vědět, které proměnné ji ovlivňují a jakým způsobem. Pro potřeby základního modulu Fotoškoly se omezím na konstatování, jakým směrem jednotlivé prvky DOF ovlivňují  a nebudu zabíhat do matematických vzorců (nikdy jsem to v praxi ani nepotřeboval).

A) Poměr vzdáleností fotoaparát – objekt – pozadí

Čím dál je zaostřený objekt (rovina zaostření) od fotoaparátu, tím je hloubka ostrosti větší. Čím je blíže, tím je DOF nižší. DOF je také tím nižší, čím větší je odstup zaostřeného objektu od pozadí. Lidsky řečeno – chcete-li mít rozostřené pozadí, mějte rovinu zaostření (=objekt zájmu) blízko k fotoaparátu a daleko od pozadí.

B) Velikost clonového otvoru

Pro malou hloubku ostrosti nastavujeme malá clonová čísla, např. F=2,8. Pro velkou hloubku ostrosti nastavujeme vyšší clonová čísla (např. F=16). (Funkční důkaz zahrnuje delší vysvětlení včetně zavedení definice další veličiny, čímž tady nechci zatěžovat – prostě to přijměte jako fakt.)

C) Ohnisková vzdálenost

Obecně platí, že čím kratší je ohnisková vzdálenost, tím vyšší je DOF. Chceme-li tedy něco/někoho více „odpíchnout“ od pozadí (pozadí více rozostřit), dosáhneme toho lépe s delší ohniskovou vzdáleností (teleobjektivy).

D) Velikost záznamového média

Souvisí s předchozím bodem C). Větší čip generuje nižší hloubku ostrosti, protože pro zobrazení „normálního“ zorného úhlu je potřeba delší ohnisková vzdálenost. Za „normální zorný úhel“ považujeme to, co vidíme vlastním okem. Ne náhodou je to (zhruba) stejný zorný úhel, jaký má objektiv s ohniskovou vzdáleností 50 mm na full-frame fotoaparátu (čip velikosti 24×36 mm). Proto se „padesátce“ často říká základní objektiv. Na menším APS-C čipu (23,7×15,6 mm) se stejného zorného úhlu dosahuje s objektivem 35 mm. Běžné kompaktní fotoaparáty s čipem o velikosti 6×8 mm dosahují stejného zorného úhlu při ohniskové vzdálenosti třeba 5 mm, takže u takových fotoaparátů lze s hloubkou ostrosti pracovat jen ve velmi omezené míře. Velikost čipu je však parametr, který nelze běžně měnit. Volíme jej pouze jednou – při pořízení fotoaparátu. Proto před nákupem více než o výrobci fotoaparátu a rozlišení přemýšlejte o velikosti čipu. Kdo říká, že na velikosti nezáleží, ten neví o čem mluví nebo záměrně lže. VĚTŠÍ JE LEPŠÍ! 😉

Hyperfokální vzdálenost

Pojednáváme-li o hloubce ostrosti, nelze tento termín vynechat. Pokud fotografujeme objekty, které jsou velmi blízko k objektivu (třeba půl metru či méně), a zároveň chceme mít ostré i pozadí (jako na příkladu nahoře), velmi často nedosáhneme dostatečně velké hloubky ostrosti ani při krátkém ohnisku a vysokém zaclonění. Ostření „na hyperfokální vzdálenost“ pak může být jedním z řešení. V podstatě jde o to, že pokud zaostříme přesně na nejbližší objekt, část hloubky ostrosti nacházející se před rovinou ostrosti je nevyužitá. Je tedy možné zaostřit „kousek za“ nejbližší objekt, čímž využijeme i přední část hloubky ostrosti a zároveň tím podstatně prodloužíme zadní hranici hloubky ostrosti.

Hyperfokální vzdálenost je potom vzdálenost, na kterou je potřeba zaostřit, tak aby vše od nejbližšího objektu až po nekonečno bylo přijatelně ostré.

Na internetu lze dohledat tabulky hyperfokálních vzdáleností pro jednotlivá ohniska a clonová čísla. V současné době boomu digitální fotografie však považuji tuto techniku již za zastaralou. Nesrovnatelně lepších výsledků v kvalitě fotografií lze dosáhnout technikou tzv. „vrstvení zaostření“ (focus stacking). Tato technika spočívá v pořízení více fotografií (alespoň 2) zaostřených na různá místa v celém poli a pozdější prolnutí fotografií v editoru tak, aby z každého snímku zůstala viditelná pouze ta zaostřená část. Pokud ovládnete techniku focus stackingu společně třeba s metodou HDR, dokonalým krajinářským fotkám už může stát v cestě jen to, že nedokážete vstát dost brzy ráno ;-).

 

Praktické závěry

Chceme-li vyšší hloubku ostrosti, budeme volit kratší ohniskové vzdálenosti, vyšší clonová čísla a rovinu zaostření umístíme dále od fotoaparátu (a blíže k pozadí). Chceme-li DOF nižší, zvolíme delší ohnisko, odcloníme objektiv třeba na F=2,8 nebo méně (Cože, na vašem přístroji to nejde nastavit?!? Tak alou do obchodu pro delší a světelnější objektiv! Takový Nikkor 200 mm f/2 je na portréty doslova k nezaplacení!) a pokud to jde, zmenšíme vzdálenost mezi fotoaparátem a fotografovaným objektem (rovinou zaostření) a naopak zvětšíme vzdálenost mezi rovinou zaostření a pozadím.

. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Histogram

Co je to histogram

Když už se bavíme o digitální fotografii, není možné nezmínit histogram. Ale nebojte se. Není to nic zásadního ani složitého. Užitná hodnota pro běžného fotografa v podstatě končí s rozlišením „moc vlevo“, „moc vpravo“ a „akorát“. Jakkoli můžete slovo histogram považovat za obscénní až sprosté, jedná se o statistiku rozložení jasů ve fotce. Ve své podstatě je to dvourozměrný sloupcový graf, kde na vodorovné ose je hodnota jasu od 0 (černá) přes všechny odstíny šedé až po 255 (bílá). Na svislé ose je znázorněna četnost, tj. kolik pixelů má konkrétní hodnota jasu (součet všech pixelů v histogramu by měl zhruba odpovídat rozlišení Vašeho fotoaparátu). Obvykle vypadá jasový histogram nějak takto:

histogram

Z tohoto konkrétního histogramu můžeme vyčíst: úplně černá (sloupec zcela vlevo) je zastoupena jen velmi málo, úplně bílá (sloupec zcela vpravo) není zastoupena dokonce vůbec. Drtivá většina pixelů se nachází někde mezi bílou a černou (což je správně). Četněji jsou zastoupeny tmavší tóny (velký tlustý kopec v levé polovině).

Dnes už běžně můžeme kromě jasového histogramu vidět i RGB verzi, který četnosti jasů dekomponuje na jednotlivé barevné kanály (R-červená, G-zelená, B-modrá).

histogram-RGB

Respektive, histogram celkového jasu (v obrázku ten světle šedý nahoře) je tvořen součtem jasů v jednotlivých barevných kanálech (děleno počtem kanálů). Každý bod (pixel) ve výsledné fotce je reprezentován kombinací těchto tří barev a jim příslušných hodnot jasů. Vzpomenu-li „střední šedou“ z příspěvku o expoziční kompenzaci, ta je reprezentována zápisem RGB (127,127,127). To znamená, že ve střední šedé jsou zastoupeny všechny tři barevné složky stejnou hodnotou jasu – a přesně uprostřed mezi 0 a 255.

K čemu se používá

Histogram každé fotky si můžeme (většinou) nechat zobrazit na displeji fotoaparátu. Jeho hlavní funkcí je umožnit fotografovi posoudit, zda exponoval správně. Zda nemá ve fotce místa s hodnotou RGB (255,255,255), tj. vypálená bílá bez jakékoliv kresby (clipping highlights), nebo naopak plochy s hodnotou RGB (0,0,0), tj. černočerná tma (clipping shadows). Tyto hodnoty obvykle nebývají záměrem fotografa. Fotograf je poměrně sobecký tvor a CHCE, aby na jeho fotce bylo něco vidět. Takže jej zajímají ty hodnoty „mezi“. S hodnotami „mezi“ se totiž dá pracovat v grafických editorech –  světlá místa jdou ztmavit, tmavá místa zase zesvětlit – potřebujeme ale mít mezi jednotlivými pixely jasovou a barevnou variabilitu, aby zůstala zachována kresba. Přepálenou bílou (255,255,255) můžeme sice taky ztmavit, třeba na (210,210,210), ale zůstává nám jednolitá, téměř bílá plocha bez kresby a barvy, která je k ničemu. Analogicky s jednolitou černou (0,0,0). Můžeme ji sice zesvětlit na šedou (např. 50,50,50), ale pořád to bude jen flek jednolité šedé  (všechny barvy jsou ve stejném poměru, žádná nepřevažuje). Proto se snažíme přepálenou bílou a černočernou tmu ve fotce pokud možno nemít.

Jak může histogram vypadat

Histogram nám může leccos napovědět. Může nám říct, že jsme fotku podexponovali (ve snímku jsou zastoupeny převážně tmavé tóny – histogram je natlačený doleva), nebo že jsme ji přeexponovali (ve snímku jsou zastoupeny převážně světlé tóny – histogram je natlačený doprava):

histogram-3

Může nám také prozradit, zda scéna, kterou fotíme, má nízký nebo vysoký kontrast (velikost rozpětí mezi světly a stíny) a zda je náš fotoaparát vůbec schopen dané rozpětí do jedné fotky zachytit. Takto například vypadá histogram scény s malým kontrastem (hluboké stíny ani vysoké jasy nejsou zastoupeny):

histogram-4

A takto vypadá histogram scény s vysokým kontrastem (někdy také říkáme „s vysokým dynamickým rozsahem“): černá (v obrázku zvýrazněna modře) i bílá (v obrázku zvýrazněna červeně) jsou zastoupeny hojně (vysoké sloupce na levém i pravém kraji) a bezpochyby existují tóny tmavší než „naše černá“ a tóny světlejší než „naše bílá“. Ale náš fotoaparát není schopen je do jedné fotky zachytit:

histogram-5

Intuice nám napovídá, že pokud náš fotoaparát nedokáže zachytit celý rozsah jasů i stínů do jedné fotky, o „cosi“ se připravujeme. V takovém případě můžeme buď zvolit svoje priority – exponovat dobře tu část, která je pro nás důležitá a zbytek obětovat – nebo zkusit např. metodu HDR.

Zkrátka, histogram je dobrou pomůckou digitálního fotografa. Kinofilmoví kolegové si o takové vymoženosti mohou nechat leda zdát. Na výsledek si musí počkat, až jejich film projde procesem vyvolání v temné komoře, zatímco my, děti digitální éry, vidíme výsledek na displeji ihned. Neberte však histogram nijak dogmaticky. Ano, obecně je dobré zachytit celý dynamický rozsah. Ale ve fotografii jsou mnohem, mnohem důležitější věci, než snažit se urputně exponovat tak, aby na fotce nebyly bílé body nebo kousek černé. O tom ale až někdy příště ;-).

Co byste si měli zapamatovat

  1. Co je to histogram
  2. K čemu se používá
  3. Jak vypadá histogram podexponované a přeexponované fotky
  4. Co je to kontrast (dynamický rozsah) scény
. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Expoziční kompenzace

Expoziční kompenzace (exposure compensation), někdy také nazývaná „korekce expozice“ jako jedna z funkcí fotoaparátu je v podstatě „vychýlení“ aktuálně použitých expozičních parametrů od hodnot, které naměřil expozimetr fotoaparátu, směrem ke světlejší nebo k tmavší výsledné fotce. Abychom snadněji pochopili, jak to funguje a k čemu je to dobré, musíme si nejdříve přiblížit, jak fotoaparáty expozici měří.

Jak fotoaparáty měří expozici

Všichni asi tak nějak tušíme, že dnešní fotoaparáty samy automaticky měří expozici a navrhují nám konkrétní hodnoty expozičních parametrů, které považují za správné. Jak tedy expozimetr funguje? Když fotoaparát na něco namíříme, expozimetr analyzuje množství světla odraženého do objektivu z různých částí snímku. V některých částech je světla více, v některých méně. Všechny naměřené hodnoty nějakým způsobem zprůměruje a navrhne nám takové parametry času, clony a citlivosti, které míří „někam doprostřed“, přesněji na „střední šedou“. Střední šedá je hodnota jasu, která subjektivně leží uprostřed mezi nejsvětlejší (bílou) a nejtmavší (černou) změřenou částí obrazu (proto střední šedá). Výchozím předpokladem přitom je, že průměrná odrazivost všech předmětů na scéně je průměrná. Fotoaparát se tak snaží nějakým rozumným kompromisem zachytit co možná nejvíce detailů ve světlých i v tmavých částech obrazu.

Režimy měření expozice

Zde je na místě zmínit, že fotoaparát obvykle disponuje třemi režimy měření expozice – zónové, středové a bodové. Ve své podstatě jde o určení oblasti snímku, ze které má fotoaparát vyhodnocovat expozici. Zónové měření (označuje se také jako poměrové nebo Matrix-metering) vyhodnocuje jas ze všech oblastí snímku, resp. z určitého počtu obrazových bodů, které jsou rozmístěny po celé ploše senzoru. Středové měření (center-weighted metering) vyhodnocuje jas pouze ze středové oblasti snímače (u lepších fotoaparátů lze volit velikost této oblasti). Okrajové části přitom ignoruje a dbá na to, aby středová oblast měla expozici středního jasu. Bodové měření (spot metering) vyhodnocuje expozici pouze z maličké oblasti snímku, která je zpravidla svázána s konkrétním zaostřovacím bodem (což je logické – místo, kam máte zaostřeno, je považováno za nejdůležitější, a proto by mělo být i správně exponované).

Někdy automatika selhává

V určitých situacích je automatické měření expozice sice správné matematicky, ale ne logicky. Jedná se o situace, kdy se na scéně objeví předměty, které mají o hodně vyšší nebo naopak o hodně nižší než průměrnou odrazivost (hodně světlé nebo hodně tmavé předměty). Expozimetr totiž nedokáže vyhodnotit odrazivost – neví, zda se dívá na slabě osvětlený předmět s vysokou odrazivostí, nebo na silně osvětlený předmět s nízkou odrazivostí. Umí vyhodnotit jen množství odraženého světla. Když je světla moc, bude navrhovat krátké časy a hodně zavřené clony. Pokud je odraženého světla málo, bude navrhovat delší časy a otevřené clony. V takových situacích je pak na nás, fotografech, abychom fotoaparátu řekli, že automaticky naměřené hodnoty jsou z logického hlediska nesprávné. Že jsme si vědomi toho, že na scéně jsou předměty s neprůměrnou odrazivostí a že jím (fotoaparátem) změřenou expozici chceme korigovat tak, aby byla logicky správná (odtud název „korekce expozice“). A k tomu právě slouží funkce kompenzace (korekce) expozice. Na fotoaparátu hledejte piktogram čtverce rozděleného úhlopříčně, s plusem a mínusem v jednotlivých polovinách:

Expoziční kompenzace funguje vychýlením po číselné ose v jednotkách EV směrem od nuly na jednu nebo na druhou stranu. Automaticky změřená expozice má na ose hodnotu 0,0. Chceme-li fotku světlejší, kompenzujeme do plusových hodnot (např. +1 EV), chceme-li fotku tmavší, kompenzujeme do mínusu. Fotoaparát na základě tohoto pokynu upraví expoziční parametry, které nemá pevně dané z podstaty pracovního režimu. Pracuje-li např. v režimu priority clony (A), kompenzuje expoziční čas (případně ISO), protože clonové číslo volí fotograf (parametry pevně nastavené fotografem měnit nemůže).

Příklady z praxe

Typickou situací, kdy automatika selhává, jsou fotky v zimě na sněhu. Sníh má vysokou odrazivost, do objektivu tak odrazí abnormálně vysoké množství světla. Expozimetr na to reaguje se strojovou přesností sobě vlastní a navrhne nízké ISO, krátký čas a velké clonové číslo tak, aby scéna byla ve výsledku na fotce „středně šedá“. My však víme, že sníh není středně šedý (tedy, většinou), ale bílý. Musíme tak korigovat expozici do plusu, abychom fotoaparátu vzkázali: „Hej kámo, tohle je sníh. A ten má být hodně světlý!“ Na následující fotce květinky spící pod sněhem vidíme, jak to vyhodnotil expozimetr – střední šedá. Pro přijatelný výsledek však bylo nutné korigovat expozici o 2 stupně do plusu. Sníh hned vypadá o poznání přirozeněji:

Exp-comp

Analogicky, když namíříme hledáček na něco tmavého (například uhlí), expozimetr vyhodnotí nedostatek odraženého světla. Bude navrhovat delší časy a otevřenou clonu, aby výsledná fotka byla středně šedá. My však víme, že uhlí má nižší než průměrnou odrazivost a že pokud budeme věřit automatice, ve výsledku bude fotka přeexponovaná (co mělo být tmavé, má teď střední jas). Musíme proto fotoaparátu říct: „Hej kámo, uber. Fotím uhlí.“ Následující fotka vyžadovala korekci -1 EV, protože je na ní převaha velmi tmavých tónů. Kdybych nechal expozimetru volnou ruku, nechal by se tmavými tóny zmást a nejvíce osvětlené části tváře muže by byly přeexponované bílé fleky bez kresby.

DSC_4648-Edit

Ale jak mám poznat, kdy kompenzovat a o kolik?

Inu, ze zkušenosti. Vezměte si fotoaparát a foťte různé scény (to je domácí úkol z této kapitoly;-)). Ale tentokrát nemačkejte spoušť bezmyšlenkovitě jako doposud. Tentokrát zkuste dopředu odhadnout, jak expozimetr scénu vyhodnotí. Fotíte-li převážně tmavou scénu, bude zřejmě potřeba korigovat expozici do mínusu. Fotíte-li převážně světlou scénu, bude zřejmě potřeba korigovat do plusu. O kolik? Čím je scéna světlejší, tím víc. Pro přesnější a snáze předvídatelné výsledky přepněte na bodové měření expozice. Než uděláte 100 fotek, budete mít docela dobrý odhad, jak expozimetr vašeho fotoaparátu pracuje, a ve kterých situacích je potřeba korekci expozice použít.

. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Jak fotit panorama

Co je to panorama

Panoramatická fotografie je fotka zpravidla širokoúhlá. Poměr stran takové fotky je větší než klasické standardizované formáty (3:2 nebo 4:3), zpravidla 16:9 a více. Panorama můžeme vytvořit dvěma způsoby:
1. falešné panorama – vyfotíme scénu širokoúhlým objektivem a fotku v editoru shora a zespodu ořízneme;
2. pravé panorama – vyfotíme několik fotek, které v editoru složíme dohromady.

Proč se to dělá

Inu, důvody mohou být různé. Nemáme-li dostatečně širokoúhlý objektiv, je to cesta, jak dostat do záběru celou scénu. Nemáme-li dostatečné rozlišení, je to cesta, jak vytvořit fotku s několikanásobně jemnějšími detaily pro tisk na velké formáty. Ale když o tom tak přemýšlím,  počty megapixelů v dnešních fotoaparátech několikanásobně převyšují požadavky běžných lidí (na tisk formátu A4 stačí 3 Mpix).

 

Kde je zádrhel

Jak asi tušíte, vyfotit a poskládat dobré panorama není tak úplně triviální záležitost. I když software pro skládání panoramat je čím dál dokonalejší, musíme ctít určité principy a postupy, abychom na konci dostali uspokojivý výsledek. Při pořizování zdrojových snímků musíme totiž mezi jednotlivými stisky spouště hýbat (rotovat) s fotoaparátem. Přitom ale není jedno, jak rotujeme – ideálně by se fotoaparát měl otáčet kolem tzv. nodálního bodu, aby nedocházelo k chybě paralaxe (parallax error). Nodální bod se nachází v objektivu fotoaparátu, přesněji tam, kde je umístěna clona. Pokud nebude fotoaparát rotovat kolem nodálního bodu, dojde k paralaxní chybě. Tím se značně zvyšuje riziko, že naše panorama nebude poskládané dobře – uvidíme nenavazující linie nebo např. posuny blízkých objektů po pozadí.

O takové panorama asi nikdo nestojí… Zkusme to tedy lépe.

Jak najít nodální bod

Nejlépe tak, že si najdeme dva objekty, které jsou od nás různě daleko (jeden v popředí, jeden v pozadí), a umístíme je do vzájemného zákrytu (oba body spolu s naším fotoaparátem leží v přímce). Pokud při rotaci fotoaparátu na pravou nebo levou stranu body mění vzájemnou polohu, dochází k paralaxní chybě. Je nutno zvolit jiný bod otáčení. Pokud při rotaci fotoaparátu nepozorujeme změnu vzájemné polohy obou bodů, našli jsme nodální bod. (Jupí!)

 

Jak fotit

V praxi se tedy snažíme paralaxní chybu odstranit nebo maximálně minimalizovat, aby software v počítači měl vůbec šanci panorama správně složit (čím menší bude paralaxní chyba, tím jednodušší to pro něj bude). Důležité je dostatečné překrytí jednotlivých snímků – obecně se doporučuje 30% (čím více, tím lépe). Existují cca tři základní metody, které se liší množstvím vybavení a – přirozeně – přímo úměrně tomu také dokonalostí složeného panoramatu:

1. Bez vybavení

Pokud máte jen fotoaprát, nemusíte ho ještě házet do žita. Základem metody je za pevný bod prohlásit svoji levou nohu a přenést na ni celou váhu těla. Kolem této nohy (jako pomyslného středu kružnice) budete otáčet celé tělo tak, že pravou nohou opíšete část kružnice směrem vzad. Přitom se budete snažit držet fotoaparát v nezměněné pozici (výška, náklon atd.). Nejméně přesná metoda, ale budete-li mít trochu štěstí a dobrý software, vyjde to.

2. Stativ

Obyčejný stativ (zde najdete rady, jak vhodný stativ vybrat) má každý fotograf, který to myslí jen trochu vážně. Použití pro panorama je ale lehce odlišné – rozhodně nečekejte, že upnout fotoaparát na stativ a točit hlavou (stativu) je správný postup! Místo toho zkuste hlavu stativu sevřít do pěsti a palec vytrčit nahoru jako opěrný bod. Na špičku palce potom umístíte objektiv a fotoaparát budete rotovat na tomto opěrném bodu. Je to o hodně přesnější než první metoda, navíc máte možnost poměrně dobře kontrolovat míru paralaxní chyby.

3. Stativ + panoramatická hlava

Specializované vybavení pro tvorbu panoramat. Pokud jím disponujete, máte zcela vyhráno. Kvalitní pano hlava má dvě nezávislá ramena a dovoluje přesně najít a zachovat nodální bod. Pořídit ji můžete „již od“ bratru lidových 5-6 tisíc Kč. Chcete-li se panoramatické fotografii věnovat cíleně, je to volba pro vás.

 

Poznámka k nastavení fotoaparátu

V průběhu fotografování se doporučuje používat manuální režim – jednotlivé fotografie je možné bezchybně a jednolitě spojit pouze v případě, že jsou stejně exponované a stejně barevné. V automatickém nebo poloautomatickém režimu změříte expozici jednotlivých částí scény. Pokud se hodnoty liší, zvolíte rozumný kompromis a hodnoty času, clonového čísla a citlivosti nastavíte v manuálním režimu. Totéž platí pro nastavení bílé (!) – zejména v případě, kdy fotíte do JPEG (kdo fotí do RAW, může si směle dovolit na nastavení bílé zapomenout). Rovněž doporučuji vypnout automatické zaostřování, aby každý snímek nebyl „omylem“ zaostřen někam jinam.

Poté už zbývá jen svěřit fotografie počítači, který si s jejich složením poradí. K nejlepším programům pro skládání panoramat patří AutoPano Giga, Photoshop (CS6 a novější) a Lightroom CC.

. . . [ o ] . . .

Expozice (5) – shrnutí

Opakování

Nyní už víme, které parametry ovlivňují expozici – jsou to čas, clona a ISO. Změna hodnoty každého z nich vede ke změně expozice – pokud jeden parametr změníme a zbylé dva necháme stejné, fotka bude jinak exponovaná – světlejší nebo tmavší – v závislosti na tom, kterým směrem parametr změníme.

Z předchozích kapitol si pamatujeme, že fotka bude světlejší, když:

  • prodloužíme čas (za delší čas pronikne ke snímači více světla)
  • otevřeme clonu (větším otvorem pronikne více světla)
  • zvýšíme ISO (snímač bude citlivější na světlo)

Fotka bude tmavší, pokud parametry změníme opačným směrem, tj. zkrátíme čas, zavřeme clonu (zvýšíme clonové číslo) nebo snížíme ISO. A teď přijde to podstatné.

Expoziční reciprocita

první kapitoly víme, že každá scéna má určité (vnějšími podmínkami dané) množství (přirozeného) světla, které nemůžeme ovlivnit. Tomuto množství světla (=expozici) odpovídá určitá kombinace expozičních parametrů, například:

ISO 200, čas 1/250, clona f/8

Pokud se nám hodnota některého z parametrů nelíbí, můžeme ji změnit na takovou, jakou zrovna potřebujeme. Aby však nedošlo ke změně expozice (tj. aby fotka nebyla světlejší nebo tmavší než má být), musíme tuto změnu zároveň kompenzovat změnou ostatních parametrů. Teď už asi tušíte, k čemu je ta slavná hodnota EV, a proč jsou jednotlivé parametry expozice odstupňovány konstantním násobitelem. Je to proto, abychom mohli jednoduše měnit parametry podle aktuálních potřeb a záměru a kompenzovat je recipročním způsobem tak, aby nedošlo k ovlivnění expozice. Změníme-li čas o -1 EV, musíme změnit ostatní parametry o +1 EV. Přitom (většinou) nezáleží na tom, který z ostatních parametrů změníme. Ve výsledku se součet změn musí vždy rovnat nule, aby nedošlo k ovlivnění expozice.

Vezměme v úvahu naši modelovou expozici ISO 200, 1/250, f/8. Chceme-li fotit na nižší clonu f/4, je to změna o +2 EV. Abychom zachovali stejnou expozici, musíme zkrátit čas na 1/1000 (-2 EV) nebo zkrátit čas na 1/500 (-1 EV) a zároveň snížit ISO na 100 (-1 EV). Expozice ISO 200, 1/250, f/8 je tedy stejná jako expozice ISO 100, 1/500, f/4. A je také stejná jako ISO 800 (+2 EV), 1/125 (+1 EV), f/22 (-3 EV).

V praxi

Abychom nemuseli zdlouhavě počítat změny EV v terénu, fotoaparát expozici měří a reciproční změny dopočítává sám v závislosti na zvoleném režimu fotografování. Jsme-li v automatickém režimu, o nic se nemusíme starat a fotoaparát vše spočítá a nastaví za nás. Automatický režim je však dobrý leda tak pro slečinky, které dělají selfíčka mobajlem na fejsbůk nebo instáč a slovo expozice je pro ně stejně obskurní a sprosté jako třeba mytí nádobí. To ale není náš případ. My jsme fotografové, a tak používáme režimy poloautomatické – prioritu clony „A“ (Aperture priority – nastavujeme clonové číslo, fotoaparát dopočítá čas) a prioritu času „S“ (Shutter priority – nastavujeme čas, fotoaparát dopočítá clonu), případně můžeme sáhnout i po plném manuálu „M“ (nastavujeme clonu i čas). My fotografové totiž víme, kdy potřebujeme krátký a kdy dlouhý čas. Víme, kdy potřebujeme velkou clonu. A víme také, jak to na fotoaparátu nastavit (kdo neví, zastydí se, že si nevzal k srdci mou dobře míněnou radu z Prologu, a přečte si návod k obsluze fotoaparátu).

Co byste si měli zapamatovat:
  1. Opakování základních řad expozičních parametrů (zejm. clonových čísel);
  2. Co je to expoziční reciprocita;
  3. Ve kterých režimech lze nastavit které parametry;
. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Expozice (4) – ISO citlivost

Citlivost ISO udává citlivost snímače na světlo. Přitom snímač samotný nijak přímo ovlivnit nemůžeme, ten pracuje pořád stejně – měří úroveň světla, tzv. signál. Za snímačem (myšleno cestou ze snímače na paměťovou kartu) je však zařízení, které signál zesílí, pokud je slabý (rozumějte je-li málo světla). A my můžeme ovlivňovat, jak moc ten signál zesílíme. Funguje to podobně jako zesilovač hlasitosti na televizi nebo rádiu – otáčením kolečka hlasitost zesilujeme nebo zeslabujeme.

Citlivost se standardně udává v normovaných ISO jednotkách a zhruba odpovídá citlivosti kinofilmů. Mezi jednotlivými hodnotami citlivosti jsou (opět zcela překvapivě) odstupy se základním násobitelem 2 (1 EV). Základní stupnice tedy vypadá takto:

50   100   200   400   800   1600   3200   6400 …atd.,

přičemž opět můžeme volit zpravidla dvě mezihodnoty. Největší výhodou digitální fotografie ve srovnání s kinofilmem je skutečnost, že citlivost můžeme měnit mezi jednotlivými fotkami zcela libovolně, stejně jednoduše jako clonu nebo čas. U kinofilmových fotoaparátů změna citlivosti vyžaduje vyměnit roličku filmu za jinou, jiné citlivosti (jiné hrubosti zrn světlocitlivých chemikálií), což je v terénu dost nepraktické (Bůh požehnej digitál).

 

Citlivost ISO a šum

Mohlo by se to zdát jako absolutní výhra. Zesílení signálu (vyšší ISO) s sebou však přináší jeden negativní jev – obrazový šum. Šum je vlastně falešný náboj, který na snímači vzniká působením tepla (elektronika se zahřívá) a který nenese žádnou obrazovou informaci. Ve fotce se projeví barevnými body vyššího jasu a nejvíce se objevuje v tmavých částech fotky. Jeho rozmístění a struktura jsou ryze náhodné (Gaussovské). Šum snižuje ostrost fotky a celkově ji znehodnocuje. Fotka s šumem vypadá asi takto (je to ten barevný bordel ve fotce):

DSC_4144

 

Teoreticky si to můžeme představit asi tak, že náš snímač při každé fotce generuje určitou hladinu náhodného náboje (=šumu), kterou nemůžeme ovlivnit. Jeho úroveň bude například 1. Pokud fotíme v dostupném světle, jehož úroveň bude dostatečná pro dobrou expozici (například 50), nebudeme muset signál zesilovat. Klesne-li však úroveň dostupného osvětlení na polovinu (o 1 EV, tj. na 25), musíme 2x zesílit signál, abychom dostali správnou expozici. S úrovní signálu však zesilujeme i šum, takže nyní máme sice signál zesílený na úroveň 50, ale šum již na úrovni 2. Klesne-li úroveň dostupného osvětlení o 3 EV (na 6), můžeme sice čudlíčkem zesílit citlivost o 3 EV (cca 8x), takže výstupní hodnota signálu bude opět 50, ale 8x zesílíme také šum, který už bude na úrovni 8. Na základní citlivosti tedy v našem teoretickém příkladě máme poměr signálu k šumu 50:1. Zesílíme-li citlivost o 3 EV, poměr signálu k šumu bude 50:8. Platí tedy, že čím vyšší ISO, tím vyšší šum, přičemž zároveň roste podíl šumu v obraze (jinými slovy klesá odstup signálu od šumu).

Velikost snímače a šum

Úroveň a projev šumu v obraze přímo závisí na velikosti světlocitlivé buňky, neboli „pixelu“ (to jsou ty titěrné věcičky, kterých má váš snímač několik „mega“). Fyzika je jednoduchá – čím větší je každá jednotlivá buňka, tím více světla (signálu) dokáže zachytit (můžete si to představit třeba jako okno do místnosti – čím je větší, tím více světla může projít). Čím více signálu dokáže buňka zachytit, tím méně je potřeba signál při zpracování zesilovat. No a čím méně je potřeba signál zesilovat – tadáááá, jsme doma – tím nižší je obrazový šum, který degraduje fotku. Pokud tedy vezmu dva snímače stejné velikosti, z nichž jeden bude mít rozlišení 10 Mpix a druhý 20 Mpix, buňky na tom druhém musí mít logicky poloviční velikost, aby se tam všechny vešly. A buňka poloviční velikosti logicky zachytí méně světla. Snímač s vyšším rozlišením tak  bude, ceteris paribus, nevyhnutelně generovat vyšší šum.

Snímače v malých kompaktních fotoaparátech jsou řádově mnohem menší, než snímače v zrcadlovkách, a snímače v mobilních telefonech a tabletech jsou zase řádově menší než snímače v kompaktních fotoaparátech. Přesto disponují srovnatelným rozlišením (dnes v řádu 12-15 Mpix). Za slunného dne OK. Pokud ale klesne hladina dostupného světla a je potřeba volit vyšší ISO, fotky z malých snímačů bývají víceméně nepoužitelné. Megapixely holt nejsou všechno a na tomto poli marketing drtivě zvítězil nad zdravým rozumem. Uvažujete-li o koupi nového fotoaparátu, spíše než vyšší rozlišení volte větší velikost snímače.

 

Co byste si měli zapamatovat:
  1. základní stupnice citlivosti ISO
  2. zvýšení citlivosti zesiluje nejen signál, ale i šum

 

. . . [ o ] . . .

Návrat na přehled

Expozice (3) – Clona

Obtížnost: Začátečník

Co je to clona

Clona (aperture) je mechanické zařízení, které (podobně jako závěrka) reguluje množství světla, které prochází objektivem k čipu/filmu. Na rozdíl od závěrky není umístěna v těle fotoaparátu, ale uvnitř objektivu. Konstrukčně jde nejčastěji o 7 nebo 9 lamel z tenkého kovu, které jsou umístěny po vnitřním obvodu objektivu a pohybují se ve vzájemné shodě tak, že vytvářejí přibližně kruhový otvor (ideální clona by byla geometricky kruhová o nulové tloušťce). Jak se clona otevírá nebo zavírá, průměr (označujeme D) a tím i plocha clonového otvoru se zvětšuje nebo zmenšuje a množství objektivem propuštěného světla je větší nebo menší. Jak clona pracuje, nám ukazuje následující obrázek:

clona

Clona a clonové číslo

Množství světla, které clonou projde, je přímo úměrné velikosti plochy otvoru. Zdvojnásobení průměru clony má za následek zvětšení plochy clony 4x, tedy propustí čtyřnásobné množství světla, tj. vede ke čtyřnásobné expozici (+2 EV, jak si nepochybně pamatujete z článku o expozičním čase). Chceme-li expozici změnit o +1 EV, tj. zdvojnásobit, musíme zdvojnásobit plochu clonového otvoru, což v praxi odpovídá změně průměru clony o odmocninu ze 2, tj. cca 1,4x (provést matematický důkaz by nebylo složité, ale kvůli tomu tu myslím nejsme).

Množství světla, které následně dopadá na senzor, však nezávisí jen na průměru clony, ale také na vzdálenosti, kterou musí světlo urazit od clony k senzoru. Této vzdálenosti se říká „ohnisková vzdálenost objektivu“ (označujeme f). Čím delší je ohnisková vzdálenost, tím méně světla k senzoru dorazí. Proč? Protože cestou se světlo „ředí“ na větší plochu. Jelikož velikost plochy roste s druhou mocninou, světla cestou od clony k senzoru ubývá také s druhou mocninou. Řečeno lidsky, pokud musí světlo urazit dvojnásobek vzdálenosti, jeho intenzita klesne 4x (zákon úbytku světla). To ovšem znamená, že množství světla dopadnuvšího na senzor fotoaparátu závisí nepřímo úměrně na ohniskové vzdálenosti objektivu.

Počítat při expozici s průměrem clony a navíc s ohniskovou vzdáleností objektivu by však bylo docela složité a nepraktické. Než bychom to spočítali, to, co bychom chtěli vyfotit, už by mezitím bylo dávno pryč. Proto fotografové přišli na způsob, jak výpočty zjednodušit. Vymysleli tzv. „clonová čísla“ (označujeme F), která z výpočtu ohniskovou vzdálenost eliminují. Clonové číslo (např. 5,6) zajistí vždy stejné množství světla bez ohledu na to, jaká je momentálně ohnisková vzdálenost objektivu. Fotoaparátu tedy stačí, když mu řekneme clonové číslo (F) a on si sám podle aktuální ohniskové vzdálenosti (f) spočítá, jaký průměr clony (D) má nastavit.

D=f/F
Průměr clony = aktuální ohnisková vzdálenost / clonové číslo

Řada clonových čísel

Řada clonových čísel je (zcela překvapivě) postavena tak, aby se sousední hodnoty lišily o 1 EV, stejně jako u expozičního času.

1   1,4   2,0   2,8   4,0   5,6   8,0   11   16   22   32   45

A aby to bylo jednodušší, můžeme na fotoaparátu stejně jako u expozičního času mezi jednotlivými clonovými čísly volit 2 mezihodnoty:

2,0  2,2  2,5  2,8  3,2  3,5  4,0  4,5  5,0  5,6  6,3  7,1  8,0  9,0  10  11 … atd.

Čím nižší clonové číslo zvolíme, tím více je clona otevřená, tj. vpouští více světla. Vnutit fotoaparátu konkrétní clonové číslo můžeme v manuálním režimu (M-manual) a v režimu priority clony (A-aperture).

Světelnost objektivu

Světelnost objektivu je údaj, který nám říká, jaké nejmenší clonové číslo je možné s tímto objektivem použít. Tento údaj je přímo vidět v označení objektivu, např. objektiv 50 mm f/1,8 říká, že nejmenší použitelné clonové číslo je 1,8. Jeho clona při největším otevření má tedy průměr 50/1,8=27,77 mm. Průměr zcela otevřené clony je vlastně shodný s průměrem zadní (nejmenší) čočky. Máme-li zcela otevřenou clonu, říkáme slangově, že fotíme „na plnou díru“ (wide open). Přitom obecně platí, že čím světelnější je objektiv, tím je kvalitnější (a zároveň také dražší, protože musí mít větší čočky). U levnějších zoom objektivů (u nichž se tubus objektivu fyzicky vysouvá a mění se tak vzdálenost mezi přední a zadní čočkou) se světelnost označuje dvěma čísly, např. 18-70 mm f/3,5-4,5. To znamená, že na „krátkém“ konci (18 mm – objektiv je „zasunutý“) je nejmenší použitelné clonové číslo 3,5. Na „dlouhém“ konci (70 mm – objektiv je „vysunutý“) pak 4,5. Nejlepší zoom objektivy mají světelnost konstantní v celém rozsahu ohniskových vzdáleností, např. 24-70 mm f/2,8 nebo 70-200 mm f/4 – jsou totiž zkonstruovány tak, že jejich velikost se při zoomování nemění (nevysouvají se). Objektivy s pevnou (neměnnou) ohniskovou vzdáleností (např. již vzpomínaný 50mm f/1,8) mají pochopitelně pouze jednu světelnost.

Čím světelnější objektiv je, tím více světla může naráz propustit (má větší čočky). A k čemu že to má být dobré? Tak především k tomu, že čím více světla může objektivem naráz projít, tím kratší expoziční čas je potřeba ke správné expozici. Čím kratší čas, tím menší riziko, že naše fotky budou nechtěně roztřesené. Další spojitost má clona s hloubkou ostrosti, kterou si přiblížíme v jedné z příštích kapitol. Obecně tedy – čím světelnější objektiv, tím lépe pro fotografa (a hůře pro jeho peněženku).

Co byste si měli zapamatovat:
  1. Co je to clona;
  2. Co je to clonové číslo;
  3. Řada clonových čísel;
  4. Proč jsou světelnější objektivy lepší.
. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled