Jak fotit HDR (2)

HDR – zpracování v PC

První díl: Jak fotit HDR (1)

Usedli jste doma k PC, připojili fotoaparát nebo vetkli paměťovou kartu do čtečky a netrpělivě čekáte, až se vám fotografie objeví na monitoru. Ještě před samotným prolínáním je potřeba udělat základní přípravu snímků (já ji provádím v Adobe Lightroom). Vyberete si jeden dobře exponovaný snímek (typicky „střed“ či ten světlejší ze dvou), na kterém uděláte nezbytné korekce – vyvážení bílé, vyklonování smetí na čipu/objektivu či objektů, které se vám do snímku nehodí, případně drobné úpravy expozice. U zbývajících snímků jen synchronizujete nastavení se základní fotkou tak, aby kromě expozice byly všechny stejné. Poté všechny fotky ze série označíte a exportujete do aplikace, ve které budete prolínat. V tomto bodě je nutné vybrat, jakým způsobem chcete pokračovat dál. Jak už to tak bývá, máte na výběr dvě možnosti – automatickou a manuální.

Automatická

metoda spočívá v tom, že prolnutí snímků přenecháte počítači (nebo funkci vestavěné do vašeho fotoaparátu) a ten udělá vše za vás. Fotky prolne podle svého nejlepšího uvážení a nabídne vám výsledek, se kterým můžete dále pracovat. Pro PC existuje bezpočet aplikací, které svěřený úkol lépe či hůře zvládnou – z nejznámějších jsou to třeba Photomatix, Aurora HDR, HDR Efex Pro a další. Výhody – je to rychlé. Ale to je tak vše. Jak už to tak u automatických věcí bývá, nemáte nad procesem kontrolu a počítač automaticky kalkuluje a prolíná všechny obrazové body. Pár let jsem tu a tam s různými programy experimentoval, ale nikdy se mi nepodařilo dosáhnout uspokojivého výsledku. Fotky většinou vypadaly tak uměle (až groteskně), že první, co mě při pohledu na ně napadlo, bylo: „Hele, tady někdo prohnal fotky Photoshopem a moc to nezvládl“. A to je podle mě špatně. Já chci, aby vás jako první napadlo: „Wow, úžasné světlo! To musel být kouzelný okamžik. A to množství detailů… Moment, není to HDR? Nevím, nejsem si jistý.“ Dělat HDR proto, aby bylo na první pohled zřejmé, že je to HDR, a jakým softwarem bylo procesované (jako například zde), to není můj šálek kávy. Možná to fungovalo před sedmi, deseti lety (cca 2006), kdy to bylo neokoukané. Nechci samozřejmě nikomu upírat jeho záměr. Ať si každý dělá, co chce. Já to dělat nebudu. A tak jsem software pro automatické prolínání expozic proklel a navždy zavrhnul.

Manuální

metoda je pracnější a její podstatou je to, že fotky „navrstvíte“ na sebe, z každé necháte viditelné jen něco a ostatní části skryjete. Můžete si to (velmi zjednodušeně) představit jako skládačku. Položíte na stůl základní obrázek, zehdr-1 kterého ale má být vidět jen spodní část. Pak vezmete jiný obrázek (resp. stejný obrázek, ale jinak exponovaný), ze kterého má být vidět jen horní část. Spodek mu vygumujete a umístíte na stávající vrstvu. Ve výsledku tak vidíte z každého obrázku jen část. Tento postup ale předpokládá, že aspoň trochu víte, jak se ve Photoshopu dělají výběry a co je to maska vrstvy. Klíčové je dobře zvládnout přechody mezi jednotlivými vrstvami, tak aby nebylo poznat, kde jedna fotka končí a jiná začíná. Jakmile jsou expozice dobře prolnuté, můžete pokračovat libovolně dlouho v dalších úpravách. Je to více práce s předpokladem trochy samostudia. Ale odměnou za vynaložené úsilí vám budou fotky, které vypadají realisticky, aniž by z nich hlasitě křičelo „Hodina a dvacet minut v editoru!“.

Samotný proces prolínání ve Photoshopu je víceméně technická záležitost a její úspěšnost závisí do velké míry na zkušenostech. A já jsem si na začátku předsevzal, že tento blog bude více o fotkách než o technice, a to chci dodržet. Podrobnější vysvětlení by vydalo na několik samostatných kapitol a zahrnovalo by velké množství pro laiky obskurně znějících termínů, takže se do toho raději nebudu pouštět (vážní zájemci si vygooglí „luminosity masks“). Tak se místo toho radši pokochejte prvními pokusy 🙂

… [ o ] …

Napsat komentář

Tento web běží na redakčním systému WordPress | Šablona Baskerville 2 od Anders Noren.

Nahoru ↑

Sdíleno