Těhotenské focení ve Fotostudiu Krejčí

Tentokrát s Luckou a Zdendou, kteří už brzy nebudou jen dva, ale tři… Měl jsem velkou radost, když mi to Lucka oznámila. A měl jsem větší, když chtěla, abych udělal pár fotek. Termínově jsem navrhl cca 30.-32. týden. V té době je bříško obvykle už dost velké a zároveň náročnost pro nastávající maminku je ještě snesitelná. Z dostupných možností nakonec padla volba na Fotostudio Krejčí na okraji Bučovic.

Prostorný, útulně zařízený stometrový byt a k němu odhadem dalších sto metrů venkovní terasy. Tu jsme ale nevyužili. Venku totiž nebylo úplně teplo, a tak jsme si vystačili uvnitř. Studio nabízí dostatek prostoru, vybavení a rekvizit pro všemožné nápady, včetně několika rolí pozadí. Z fotografického hlediska je vybavené párem stálých světel (Nanlite Forza se softboxy), jedním konstantním kruhovým světlem a jedním bleskem (Alien Bee 1600 ve velkém deštníku, ale na malém stojanu). K plnému komfortu a pocitu bezpečí (myšleno bezpečí používané techniky) mi trochu chyběla přídavná ramena („boom-arm“) a zátěžové pytle na světelné stojany. A odrazná deska. Studio však má francouzská okna a navíc je situované jižním směrem, takže ve většině situací si vystačíte i bez světel.

Dopředu jsme si domluvili typ a barvy oblečení a pár rekvizit, Já si do notesu jako obvykle napsal, co všechno si mám vzít s sebou, aby mě žádná situace nezaskočila („Když jsi blbej, kup si notes. Já mám dva!“). Dvě těla, tři skla, záložní baterky, záložní karty, odraznou desku, jeden stojan, pár malých blesků a jeden velký. Co kdyby náhodou, znáte to.

Tříhodinový blok jsme využili plně. Dalo by se určitě stihnout a vymyslet víc, ale nechtěl jsem, aby si Lucka se Zdendou připadali jako na závodech. Je podle mě lepší mít pohodovou atmosféru než pár fotek navíc za cenu permanentního stresu. Krátké přestávky přišly vhod. Bál jsem se, že se Zdenda bude nudit a trpět, ale snažil jsem se jej co nejvíc zapojovat, tak aby na nudu neměl čas. S výsledkem byli oba spokojení, což je pro mě nejvyšší stupeň uznání. Vstupenku do jejich životů jsem myslím už získal. A moc se těším na to, že ještě dostanu další příležitosti podívat se na ně skrz hranoly svých fotoaparátů :-).

. . . [ o ] . . .

Barokní portrét

Nedávno jsem pro kolegyni dělal nějakou práci. Ptala se mě, co budu chtít na oplátku. Jelikož poměrně často mluví o tom, že její synové dělají historický šerm (dobově spadající do třicetileté války), nebylo snazší volby.

Dohodli jsme datum, které oběma stranám vyhovovalo, a sešli jsme se (zcela tématicky) u hradu Veveří. Jelikož ale ten den nebylo úplně vlídné počasí (prudká průtrž opticky těžkých mraků s kroupami dvě hodiny před setkáním leccos napověděla), po pár úvodních fotkách nás zahnal poměrně intenzivní déšť. Naštěstí mám svou útulnou garáž, tak jsme focení přesunuli tam.

V garáži jsem chtěl udělat portréty, které by vypadaly dobově. Třicetiletá válka, to je věk Rembrandta. Jeho obrazy jsou charakteristicky tmavé, typicky osvětlené jedním (výše umístěným) oknem s mistrným zvládnutím kontrastu. A o to jsem se pokusil i tady. Jeden blesk do octaboxu zleva shora, doplněný odraznou deskou vpravo (Rembrandt odrazky nejspíš nepoužíval, zato mohl svým štětcem exponovat každou část obrazu jinak), jednolité pozadí, na které jsem v editoru přidal jednu nebo dvě textury. Většina obrázku v tmavých tónech, vysoký lokální kontrast v oblasti obličeje a viditelná gradace světla od hlavy směrem dolů. Aby bylo světlo ještě plastičtější, natočil jsem jej schválně rameny v ose světla, tak aby torzo nebylo osvětlené rovnoměrně. Pak už stačilo fotku jen barevně sjednotit a bylo hotovo.

V plánu toho bylo víc. Počasí však bylo proti, a tak jsme se dohodli, že zbytek dofotíme příště. Kluci byli nadšení, že budou mít co dát na sociální sítě, a pozornost fotoaparátu si náležitě užívali. A já byl zase spokojený, že budu mít pár nových fotek do portfolia, tentokrát trochu jiných, než jaké dělám obvykle. Lepší odměnu za práci jsem si zkrátka nemohl přát.

. . . [ o ] . . .

Andrea pro LinkedIn + BTS

Nedávno mi zavolal spolužák ze střední, jestli ještě fotím. Že jeho přítelkyně by potřebovala fotku s bílým pozadím pro platformu LinkedIn a že se jim to doma s telefonem úplně nedaří. „Šůr. Bílý pozadí umím, číslo máš, tak ať mi zavolá a můžem rovnou domluvit konkrétní termín.“ O dva dny později stála v mé garáži. Jelikož mě nejvíc baví headshoty, navrhl jsem, že kromě oficiálního zadání (fotka do půli těla, bílé pozadí), bychom pak mohli udělat i pár fotek „navíc“.

Jako pozadí posloužila velká bílá „5-in-1“ rozptylka, nasvícená malými blesky do kříže (to kvůli lepší uniformitě). Jako hlavní světlo jsem použil 90 cm oktabox vlevo. Napravo na zeď a taky dolů pod úroveň pasu jsem přidal bílé odrazné desky, aby vrátily trochu světla tam, kam z levé strany nemohlo dopadnout. Finální fotka oficiálního zadání zde:

Pak jsme se přesunuli k fotkám „navíc“. Světlo jsem hodně sklopil (skoro do tabletopu) a dolní odraznou desku posunul trochu nahoru, aby jeho plocha byla relativně větší a světlo měkčí. Andrea naštěstí umí bravurně ovládat jednotlivé části svého těla (což vůbec není samozřejmost), a tak pro ni nebyl žádný problém nasadit sebevědomí a otevřenost. Za necelou hodinku bylo hotovo, přičemž podstatnou část jsme proklábosili :-D. Viděli jsme se sice (v podstatě) poprvé v životě, ale celá session byla od začátku nenucená a příjemně uvolněná.

Příspěvek na LinkedIn, pro který měla fotka sloužit, je na podporu celosvětové kampaně #EmbraceEquity. Páni. Moje fotka z garáže slouží celosvětové kampani?!? Tak to by mě na začátku, když mi spolužák volal jestli ještě fotím, ani nenapadlo.

. . . [ o ] . . .

Lucie

Seznámili jsme se na svatbě Martina a Kačky, kde svědčila a zařizovala spoustu věcí. Sympatická pohodářka s nadhledem, kterou hned tak něco nerozhodí. Od první chvíle jsem věděl, že jako lidi máme vysokou kompatibilitu. Pak jsme se viděli zase na svatbě, tentokrát na té její. A teď na začátku dubna přišla probudit můj miniatelier ze zimního spánku.

Ten den jsem zvolil trochu jiný přístup – méně režisérský, více spontánně plynoucí. Zahájili jsme běžnou společenskou konverzaci a zatímco jsem si nastavoval světla, nechal jsem ji vybrat jednu ze dvou židlí a dal jí volný prostor – ať se posadí tak, jak jí to bude nejpohodlnější. Během focení (vlastně bych spíš řekl, že to mnohem víc bylo povídání než focení) jsem pak ještě sem a tam přidal přímou režii. Jen trošku, abych to moc nepokazil.

Pokud jde o svícení, zvolil jsem osvědčený set-up pro lichocení ženám, takzvaný „tabletop clamshell beauty lighting“ – velký deštník shora naplacato a k tomu malý blesk do odrazné desky na zemi, podobně jako tady (jen tentokrát ta odrazka na zemi byla trochu menší a bílá). Výhodou tohoto světla je, že přestože je frontální a vyhlazuje pleť, zůstává stále směrové a plastické. Oblečení jsme záměrně zvolili tmavší – chtěl jsem, aby její tvář hrála ve fotce tonální prim.

Bylo to moc fajn a já se těším, že se budeme potkávat i mimo svatby, třeba jako tentokrát. 🙂

. . . [ o ] . . .

Těhotenské focení ve Star studiu Brno

Nedávno jsem dostal skvělou příležitost vyzkoušet si focení v bytovém atelieru Star studio. Nebudu se tajit tím, že to už nějakou dobu bylo moje velké přání. Zkoušel jsem sice párkrát přemluvit Rusovlasou ke glamour/boudoir session, ale motivace navzdory všem absolvovaným manažerským školením zřejmě ještě nepatří k mým silným stránkám, a tak zatím odolává.

Když mě Martin a Kačka na podzim oslovili s tím, že by chtěli pár těhotenských fotek, byly v zásadě tři možnosti – u nich doma, venku v přírodě, nebo v atelieru. Aniž bych je musel jakkoli přemlouvat, rozhodli se pro atelier. A udělali dobře. Venku je totiž na přelomu ledna a února ne každému příjemně a prostorové dispozice běžných bytů (a průměrné množství věcí v nich) nejsou vždy pro focení úplně ideální. Zabookovali proto brněnské Star studio, kde v pracovní den dopoledne můžete za v podstatě symbolický peníz řádit celých pět hodin.

Měli jsme štěstí, že v domluvený den bylo jasno a slunečno. Hned po osmé ráno mě příjemně překvapilo slunko dopadající do studia okny situovanými na jih. Neváhal jsem proto a než si Martin z domu přivezl zapomenutou košili, pustili jsme se s Kačkou do práce. Asi největší výhoda studia totiž spočívá v enormním množství denního světla, které můžete pomocí závěsů regulovat. Takže pokud patříte k „jáfotímjenvdennímsvětle“ fotografům a záblesky a trvalá světla buď neumíte nebo se bojíte používat, můžete kolem nich jen tak bez povšimnutí projít. Bude jim možná smutno, ale vzato čistě pragmaticky – pokud je nebudete používat, pravděpodobně je ani nerozbijete😊.

K dispozici jsou tři pokoje s velkými okny, ve kterých je focení radostí a zábavou. Je vidět, že při zařizování studia majitel přemýšlel a ví, co je potřeba. Postel, kosmetický stůl, zrcadla, křesla, sedačka s lampou na čtení, otománek s tunou polštářů, několik pěkných židlí. Pro případ hladu a žízně kuchyňská linka, pár rolí papírového pozadí, odrazné desky, hliníkové schůdky, ventilátor a taky velký plyšový medvěd na pomazlení. Není asi moc věcí, které by vám při focení chyběly – leda trochu kvalitnější stojany a mřížky k softboxům. Dostupné fotovybavení je totiž z kategorie těch superlevných, ale za víceméně symbolickou cenu pronájmu studia bych zde Elinchrom nebo Profoto opravdu nečekal.

Postupně jsme zrealizovali v podstatě všechny fotky, které byly na předem připraveném seznamu. V průběhu focení se mimo jiné potvrdilo, že oblíbené rčení „portrétování v interiéru je 10 % fotografie a 90 % přesouvání nábytku“ není žádným pouťovým výmyslem. I tak jsme ze studia odcházeli více než půl hodiny před koncem doby pronájmu.

Spolupráce s Kačkou a Martinem byla opět skvělá – asi jsem si nemohl přát lepší klienty. Uvědomuju si, že není snadné pustit někoho do svého života. Patří jim proto velký dík za důvěru, kterou mi dali, a za nasazení, s jakým realizovali všechny moje výmysly. Celou session jsme následně zakončili u vynikajícího oběda v nedaleké asijské restauraci Little Saigon.

. . . [ o ] . . .

Martin

Martin mě kontaktoval přes moje stránky a chtěl zhotovit reprezentativní fotky. Že prý si připadá nefotogenický, má problematickou pleť a chce se proto svěřit do rukou někomu, kdo s tím má zkušenosti. Stigma špatných fotek je, zdá se, poměrně rozšířené. Ale jak už bylo objasněno dříve, nefotogeničnost je mýtus – každý může mít dobrou fotku. A Martin udělal dobře, že se rozhodl to stigma prolomit.

Mužům více svědčí boční, kontrastnější svícení. Zvolil jsem proto větší softbox s mřížkou umístěný zleva a docela blízko, tak aby světlo bylo v zásadě měkké, ale přesto kontrastní. Pod softbox na levé straně jsem umístil odraznou desku, tak abych jeho obličej světlem více „obalil“ a trochou světla vyplnil stíny. Boční světlo je sice kontrastní a zvýrazňuje nerovnosti pleti, to ale platí hlavně pro přední část obličeje. Jelikož zde je problematická část na boku, udělalo v tomto případě přesný opak – prosvítilo celou strukturu kolmo a snížilo tím kontrast v klíčové oblasti. Zezadu zprava jsem pak přidal ještě druhý (menší) softbox s mřížkou, abych Martina oddělil od pozadí. A protože světlo není téměř nikdy bílé, přidal jsem barevné gely (slabý oranžový ¼ CTO a modrý ½ CTB), aby ve fotce byl nejen kontrast jasový (světlo x stín), ale také lehký barevný.

Možná si řeknete, že ten druhý blesk neudělal Martinově pleti nejlepší službu, protože její struktura na (jeho) levé tváři je docela viditelná. Možná máte pravdu. Mohl jsem druhý blesk vypnout nebo jej otočit směrem na pravou polovinu pozadí. Silueta by krásně vynikla a struktura pleti by zmizela ve stínech. To jsem ale úplně nechtěl. Nefotil jsem šampónka pro reklamu do módního časopisu. Fotil jsem portrét. A jeho pleť k němu patří, je součástí jeho osobnosti. Nechtěl jsem svítit tak, abych vytvářel zmanipulovaný obraz reality. Chtěl jsem svítit tak, abych realitu jen malinko ohnul v jeho prospěch.

Pokud bych mohl něco udělat jinak, rozsvítil bych světla v rozích garáže před Martinem (tj. za mnou). Ne, že by měly šanci jakkoli promluvit do expozice, na to jsou asi moc daleko. Ale zařídily by, aby se Martinovi stáhly oční zornice, takže by měl daleko větší a barevnější duhovky.

Pak už stačilo jen pohlídat klíčové atributy pro S&O (sebevědomí a otevřenost), tj. zřetelnou linii čelistí, nepatrně přimhouřená dolní víčka a malý úsměv. A bylo hotovo 🙂

. . . [ o ] . . .

Stolní světlo

Nedávno jsem tu dával článeček o světle ze supermarketu. Dnes to bude o světle, kterému se ve fotografické hantýrce říká „stolní“ (table-top light).

To totiž máte tak. Před minulým víkendem mi Rusovlasá slíbila, že se mnou zajde do garáže otestovat nové postupy ve svícení. A toho bylo potřeba využít. V podstatě by se dalo říct, že to byl workshop. Pro mě. Pro ni to byla malá procházka a pár (ona říká, že hodně) chvil otužování v 6°C.

Když se řekne stolní světlo, je to přesně to, co slyšíte. Světlo zvednete nahoru nad hlavu a namíříte svisle dolů na zem, tak aby jeho plocha byla vodorovně – jako deska stolu (odtud „table-top“). Takové světlo však může vytvářet poměrně hluboké stíny, a proto je vhodné volit světlo s větší plochou (čím větší, tím lepší), od věci není ani přidání odrazky pod světlo, tak aby se část světla mohla odrazit zpět nahoru a prosvítit stíny. Máte-li jen jeden blesk, odrazku potřebujete umístit těsně pod dolní hranu snímku. Sílu odrazu pak můžete částečně regulovat buď vzdáleností (nahoru/dolů), náklonem nebo volbou barvy odrazky (stříbrná/bílá). Regulace je ale v tomto případě poněkud omezená. Pokud máte blesků více, můžete odrazku jen tak ledabyle pohodit na zem a druhým bleskem svítit dolů na odrazku. Regulaci síly odrazu (a tím pádem vzájemný poměr množství světla shora a zespodu) pak máte plně pod kontrolou. Fotografovanou osobu umístíte těsně za okraj softboxu a odrazky, takže světlo vlastně svítí do prostoru mezi vámi a modelem.

Vzhledem k tomu, že takové světlo je frontální, má dvě zásadní výhody:

  • Do značné míry potlačuje nerovnosti a vady pleti, a proto je jako stvořené pro ženy. Pokud ženě dopřejete takové světlo, bude vás za to milovat.
  • Poloha světla je univerzální vzhledem k poloze modelu, tzn. není potřeba dělat žádné změny, pokud se model natočí na jinou stranu.

Suma sumárum, k fotce: 150 cm bílý odrazný deštník s rozptylnou vrstvou nahoře. Opravdu velká plocha, takže velmi měkké světlo. Není jako mořská vlna, která se nečekaně přižene a nevybíravě vás uhodí do tváře. Je spíš … jako by vás někdo položil do mechu. Na zemi přímo pod deštníkem leží stříbrná odrazka, do které pálím druhým bleskem, pro urychlení jej držím jen tak v levé ruce. Na pozadí pak miniaturním výkonem svítí třetí blesk s mřížkou domácí výroby. Jeden blesk v sáňkách fotoaparátu v režimu Commander řídí ty tři služebníky.

Jeden blesk jim vládne všem, jeden jim všem káže, …

. . . [ o ] . . .

Světlo ze supermarketu

Muže nefotím příliš často. Když ale mám takovou příležitost na dosah, neodmítnu ji. A pokud jde o muže se silným charismatickým pohledem, jdu té příležitosti aktivně naproti.

Tento portrét vznikl víceméně jako doplněk při práci na jiné zakázce. Jednoduchý one-light headshot ve zbytku času. Ten „zbytek času“ byl možná jádrem problému. Použité (téměř frontální) svícení, které fantasticky sluší ženám (ženu jsem fotil pro tu jinou zakázku), se k němu moc nehodí. Jeho tvář prozrazuje, že tento chlapík prožil bohatý a plný život. Že má zkušeností na rozdávání. A za to by si zasloužil lépe padnoucí světlo.

Je to asi jako když si na sebe místo obleku ušitého na míru vezmete oblek ze supermarketu. Bude relativně dobrý, ale ne dokonalý. Protože obleky ze supermarketu mají univerzální střih – aby padly relativně dobře na průměrnou postavu. Jenže lidé nejsou univerzální ani průměrní, lidé jsou individuality.

A toto bylo takové univerzální světlo ze supermarketu. Kdybych fotil znovu nebo měl trochu víc času, volil bych jiný typ svícení – tvrdší, kontrastnější, s druhým bleskem kontra a tmavším pozadím – tak aby se světlo lépe hodilo k té drsné tváři. (Podrobněji na toto téma také zde.)

Naštěstí pro mě, jeho tvář a pohled mají TOLIK charakteru, že celou fotku „utáhnou“ i přes to supermarketové svícení.

. . . [ o ] . . .

Lockdown a poučení z archivu

Jedním z pozitiv toho, že nás vláda zavřela doma, je příležitost ohlédnout se zpátky. Můžete zasednout ke svému digitálnímu archivu a projít se pár let do minulosti. Obvykle s tím přichází – aspoň u mě to tak je – několik různých pocitů a myšlenek. Jedním z nich je „Páni, to je ale fotek.“ Hodně často (častěji, než bych sám chtěl) je to zdvižené obočí ve smyslu „Boha jeho, na co jsem myslel, když jsem toto fotil?!?“ No a někdy se stane, že objevím obrázek, u kterého si řeknu „Počkat, jak jsem TOHLE mohl přehlédnout?“ V každém případě pak máte příležitost se něco naučit. Protože jak postupně získáváte více zkušeností, děláte věci jinak, lépe. A když se pak ohlédnete zpátky, vidíte všechny ty věci, které byste dnes udělali jinak.

Jednou z takových „přehlédnutých“ fotek je i tento charakterní portrét nejlepšího přítele, který sedí na hard disku už pěkných pár let (portrét, ne přítel). Chvíle relaxu s nezdravou rekvizitou na konci focení (a taky netriviální porušení provozního řádu objektu). Jednoduché křížové svícení. Zprava zepředu čtyřiadvacetipalcový softbox. Zleva zezadu jen holý blesk s modrým gelem.

A co bych udělal dnes jinak?


1. Relativní tvrdost/měkkost světel. Když zepředu svítíte docela zblízka softboxem 60×60 cm, nemůžete zezadu, z dvakrát větší vzdálenosti, svítit holým bleskem s velikostí výbojky 4×5 cm. Stíny z různých světel jsou pak různě tvrdé, vy na to koukáte, něco vám na tom vadí, ale nemůžete přesně přijít na to, co to je. Používáte-li více světel, jejich relativní velikosti by měly být obdobné.

2. Barva světla. Zadní blesk má modrý nádech – v pořádku. Vpředu je však blesk bez barvy – čistě bílý. Jenže světlo není téměř nikdy čistě bílé. Kdybych přidal poloviční CTO gel, dosáhl bych většího barevného kontrastu a celkově lepší chromatické komplexity snímku. No jo, jenže já tehdy o barvě ještě moc nepřemýšlel.

3. Oblečení. Tohle nejspíš mělo být na prvním místě. Bílé tílko a holá ramena mají vysokou odrazivost, tím pádem vysoký jas a hodně přitahují pozornost. I když jsem se snažil v editoru rozložení světla trochu změnit a vést oko diváka k tomu, co považuji za důležité, stejně to není dost. Tmavá košile – nebo ještě lépe kabát – by udělaly ohromné množství práce, pokud jde o rozložení světla. Detailům se totiž vyplatí věnovat pozornost. Každý se holt učí. A nejlíp se učí z vlastních chyb.

. . . [ o ] . . .

Sportovní portrét + BTS

Vznikl jen pár desítek minut před tímto. V garáži. Jedno světlo, jedna odrazka. Tentokrát žádný barevný gel. Nic komplikovaného. Chvíli jsem si myslel, že se tam s tím lukem s namontovanými mířidly, vahadly, odkládacím stojánkem, asistentem a vším okolo nevlezeme.

Velký bílý deštník s jedním bleskem, trochu přivřený (odhadem tak na průměr 120 cm). A velká odrazná deska, která posvítila i tam, kam deštník nezvládl. Jak totiž víme, světlo se šíří lineárně a neumí se ohýbat, jen odrážet. Díky odrazné desce jsou dobře prokresleny všechny detaily na místech, kde by jinak byla tma. Proč žádný gel? Nesnažím se tu simulovat denní světlo, které zpravidla nebývá bílé. Jsme v atelieru a každý to pozná. A nechtěl jsem barvy pro efekt. Jen čisté neutrální světlo, které nebude rušit a nutit diváka přemýšlet o tom, proč tam ty barvy vlastně jsou. Světlo, které zcela nesobecky přenechá veškerou pozornost portrétované, ale přitom samo nebude ploché a nezajímavé.

A co mám vlastně dělat, jak mám stát?„, přišla zcela logická otázka.
Chci, abys držela ten luk před sebou a na chvíli se ponořila do závodního soustředění.
To bylo celé zadání. Jednoduché, účinné, efektivní. Během chvíle bylo hotovo.
Klíčem je dát portrétované osobě nějakou roli, do které se může vžít, nebo myšlenku, o které může přemýšlet. Na zadání stačí méně slov a výsledek (zejména autenticita výrazu) často vypadá lépe a více přirozeně než při rozsáhlé přímé režii.

Původně jsem sice chtěl, aby horní půlka luku byla vidět celá až po špičku, ale na fotce už bylo na můj vkus příliš mnoho negativního prostroru. Taková fotka by se spíš hodila jako editoriál pro časopis. Tento těsnější ořez více zdůrazňuje to podstatné a zajímavé – konstrukci luku (mířidla) a výraz v obličeji, které jsou navíc vzájemně dobře vyvážené. Levá paže směruje a uceluje tok fotografie – pozornost jde nejprve k místu s nejvyšším jasem a kontrastem (tvář), poté sklouzne dolů po krku na paži, která ji přivede do prostoru vahadel a mířidel, odkud se snadno vrátí zpět k tváři.

. . . [ o ] . . .

Jana

Garáž & Prýgl photoshoot 2020/1

Jednou jsem ji už fotil, bylo to téměř před dvanácti lety.  Byla plachá, stydlivá a já teprve začínal objevovat taje a krásy fungování blesku mimo fotoaparát. Teda, jestli se tak dá říkat jednomu odraznému deštníku uvnitř malé bílé místnosti. Asi si dokážete představit, jak to světlo vypadalo. Pokračovat ve čtení „Jana“

20 let

Na začátku letošního roku tomu bylo dvacet let, co jsme spolu začali chodit. Víc, než polovina našich dosavadních životů. Ze začátku to nebyla taková ta bláznivá zamilovanost, která časem opadne. Pokračovat ve čtení „20 let“

Covid Diaries

Současný nouzový režim se sice nedá nazvat jako úplně striktní lockdown, ale jak všichni víme, bezpečné je sedět doma a netrajdat. Kromě sezení, práce v režimu home office (každé zablikání ikony MS Teams na monitoru, ať už se uděje kdykoliv, je v podstatě povolávací rozkaz k akci), domácí výuky dětí a péče o domácnost (uvařit – umýt nádobí – opakovat) je také ideální (no, říkejme spíše dobrá) příležitost k atelierové tvorbě. Fotit totiž nemusíte jen hotové domácí úkoly a pracovní listy pro paní učitelky, ale zejména máte příležitost k zachycení svých blízkých (cizí k vám totiž zatím nesmí). Dejte se tedy do toho, stačí vám jedno světlo. Pokud máte, přidejte kus čisté zdi nebo látkové pozadí, a odrazku (klidně v podobě hlasově ovládaného stojanu s kusem bílého polystyrenu). A můžete začít. Mladším za spolupráci slibte nějakou odměnu, třeba perníček, budou ochotněji spolupracovat. A sebe odměňte chvílí volné tvorby a fotkou do rodinného alba či do práce na nástěnku.

Vzdáleností světla od fotografované osoby (tj. změnou relativní velikosti světelného zdroje) budete ovlivňovat měkkost/tvrdost světla, vzdáleností odrazky pak množství výplňového světla, které bude prosvětlovat stinnou stranu tváře. Kdo nemá blesk, může místo něj použít okno domu nebo bytu, jen asi bude mít o něco větší lavírování s expozičními parametry.

Pojďte do toho. Až vláda rozvolní pravidla do normálu, vyběhnete ven a domů se vrátíte nejspíš až s prvním sněhem.

. . . [ o ] . . .

Zakázka téměř komerční

Nedávno jsem tu psal o únikové hře, kterou spáchali učitelé a rodiče dětí ze ZŠ a MŠ Pramínek k třicátému výročí sametové revoluce. Někomu klíčovému se asi musely líbit moje fotky, tak mi v mejlu přistála prosba o zhotovení fotek pro nový školní web.

Kromě obrázků z výuky (mateřská škola plus oba stupně základní školy) jsem měl obsáhnout také podobenky cca 45 zaměstnanců školy – což není úplně málo – a to celé v časové dotaci necelých 5,5 hodin. Představa byla asi taková, že učitelé budou zachyceni přímo „v akci“, tedy při výuce. Téměř instinktivně jsem tuto ideu zavrhl. Představa nekontrolovaného prostředí a nutnosti přizpůsobovat se světlu, času a průběhu výuky mě upřímně děsila. Místo toho jsem se chtěl držet postupu, který umím nejlépe a který bude mít ve výsledku nějakou štábní kulturu.

Svůj garážový atelier jsem tedy nacpal do auta a přemístil do ředitelny školy, kterou k tomu účelu velkoryse poskytla paní ředitelka. Chvíli si možná myslela, že se tam chci rovnou nastěhovat, ale zcela profesionálně nedala na venek nic znát.

Místnost byla sice asi o půl metru kratší, než jsem si přál, ale připravený plán nebylo nutné nijak revolučně modifikovat. V zásadě jsem zvolil univerzální dvousvětelný set-up, přičemž hlavní světlo v ose objektivu (a odrazná deska pod ním) osvětlovalo osobu a druhé, taktéž v ose, odrazem o zeď relativně rovnoměrně osvětlovalo pozadí – bílou rozptylku:

Tak je zajištěno, že na rozdíl od „klasického“ svícení ze 45° úhlu může portrétovaný nastavit libovolnou stranu tváře včetně „ánfasu“ a všechny fotky vypadají stejně. Navíc se jednalo téměř výhradně o dámy, takže s nějakým bočním svícením – které zvýrazňuje nerovnosti pleti a nemůže si je proto dovolit každý – jsem se nechtěl pouštět na tenký led. Spíš jsem chtěl děvčatům trochu polichotit a k tomu se nejlépe hodí frontální svícení shora a zespoda (tzv. clamshell lighting).

Nepřišli sice všichni, ale i tak – málokdo chce/může v nabitém programu běžného pracovního dne strávit s fotografem víc než dvě nebo tři minuty. A i za ten kratičký čas musí fotograf udělat maximum pro to, aby fotky byly v každém individuálním případě nejen použitelné, ale i reprezentativní.

Kvůli tomu přece angažovali specialistu. Někoho, kdo držel foťák v ruce víc než jednou.

. . . [ o ] . . .

Barevné hrátky

Barva je ve fotografii důležitým výrazovým prvkem. Čisté světlo z blesku je  sterilně bílé (tj. má neutrální spektrum), barevná teplota cca 5400 K. Někdy takové světlo chceme.

Většinou ale ne. Ze života kolem nás totiž známe mnoho světelných zdrojů – slunce, oheň, nejrůznější typy žárovek, zářivek, LED zdrojů, pouličních neonů atd. Ale téměř žádný z nich není neutrálně bílý. Možná tak slunce na bezmračné obloze kolem poledního. Ale při východu a západu je nejprve červené, pak tmavě oranžové a s rostoucí intenzitou sytost barvy slábne. A ve stínu má světlo modrý nádech.

Někdy se snažíme bleskem emulovat různé typy osvětlení, aby to vypadalo, že svíceno není bleskem. Kdo to takhle umí, může se považovat za mistra. My ostatní se ještě musíme hodně učit.

Někdy se ale nesnažíme nic emulovat. Někdy je primárním účelem ta barva a nebojíme se to naplno přiznat. Proč? Protože je prostě cool a zábavné mít nahoře modrý jazyk a po stranách růžový.

Ale o tom, jaký je rozdíl mezi emulací světelného zdroje a bláznivou divadelní paletou zase až někdy jindy. Teorie barev je sama o sobě dost složitá.

. . . [ o ] . . .

Zrcátková legrácka

…aneb experiment, BTS a neplánované selhání.

Při focení v atelieru vyznávám osobní mantru: Pokaždé vyzkoušet něco nového. Ne moc revolučně. Trošičku. Mám-li v plánu 5 fotek, jedna z nich musí být experimentální, taková, jakou jsem ještě nedělal. Za prvé, nutí mě to o nadcházející session přemýšlet dopředu a přicházet s kreativními nápady. Za druhé, řemeslně se posouvám dopředu (nebo, aspoň v to věřím).

Tentokrát s Julií. V čem je fotka „běžná“? Atelier. Dva blesky. Modrý (CTB) a oranžový (CTO) gel. Normálka. V čem je fotka nová? Především použitým tvarovačem hlavního světla. Dnes žádný deštník, žádný softbox. Žádný beauty dish, který tak rádi používají módní fotografové. Obyčejné domácí zrcátko. A pár kusů kvalitní šedé lepící pásky, takzvané „gafy“ (Gaffer tape).

 

BTS:

Pozadí: Jeden blesk s CTB gelem, malý softbox.

Popředí: Stíny malinko prosvětluje odražené modré světlo z pozadí. Oči osvětluje druhý blesk s CTO gelem, který má Julie po své pravé ruce a mírně za sebou. Světlo vyletí z blesku, obarví se gelem na oranžovo (na teplotu žárovky). Dál putuje mřížkou, aby se mu nezachtělo příliš do stran. Proletí spořádaně Julii těsně kolem hlavy a dopadá na zrcátko, jehož plocha je částečně přelepena gafou tak, aby vznikl nepravidelný tvar (téměř trojúhelník). Od zrcátka se odráží a konečně dopadá Julii do tváře. Povrch zrcátka paprsky odráží, avšak nerozptyluje (!) a vytváří tak nepravidelný tvar s ostrými hranicemi.

Selhání: Za zrcátkem po mé pravé ruce byl ještě velký 150 cm deštník, který měl velmi malým výkonem projasnit místa, kde Julie není osvětlená zrcátkem (tedy skoro všude). Jenže jsem nemehlo a při manipulaci se světly mezi fotkami jsem si blesk omylem přepnul do jiného režimu. Takže nebleskal. Co na to říct? Napadá mě akorát: „Pane Bu, proč já?!?“

. . . [ o ] . . .

Eva

Garáž photoshoot 2017-2 + BTS

 

Eva. Známe se jen krátce, ale od samého začátku mám pocit, jako bychom byli staří známí. Po tom, co jsem fotil Roberta, jsem jen tak naslepo nadhodil, jestli by se za mnou nechtěla zastavit jeho přítelkyně. Pokračovat ve čtení „Eva“

Robert

Garáž photoshoot 2017-1 + BTS

Zase jednou po dlouhé době ve svém miniatelieru. Tentokrát s kolegou a kamarádem Robertem. Cílem shootu bylo – jako obvykle – udělat paletu čtyř, pěti vzhledově odlišných fotek a vyzkoušet něco nového. Vše jsem opět pečlivě naplánoval dopředu, abychom se „na place“ nezdržovali. Za prvé, plán byl na určený časový rozvrh poměrně ambiciozní a zahrnoval i focení v exteriéru. Za druhé, když si na place dáte jednu ruku v bok a druhou se začnete škrábat na pleši (kdo nemá, tak třeba za uchem) a přemýšlet, co že jste to vlastně chtěli, nepůsobí to moc profesionálně. A vy jako profesionál působit rozhodně chcete.

Fotka v úvodu je klasické rembrandtovské svícení – jedno světlo umístěné před modelem, vytažené docela nahoru, tak aby světlo dopadající křížem přes obličej vysvítilo na tmavší straně typický trojúhelník pod okem.

* * *

Druhá fotka je cvičením v pozorování a použití barevného světla. Zkušení říkají, že

light is almost never white“,

tedy že světlo není téměř nikdy bílé. A je to pravda – většinu dne má světlo nějaký nádech – červený, oranžový, modrý. Ale naše blesky jsou vyváženy tak, aby jejich spektrum bylo právě bílé! Běžné zábleskové světlo působí ve výsledku uměle a sterilně. Naším cílem je však svítit tak, aby naše světla byla nenápadná – chceme, aby působila jako denní světlo ve svých různých polohách a necvičené oko diváka nepoznalo, že jde o umělá světla. A to bez barev nejde. Proč? Protože světlo není téměř nikdy bílé. Hlavní světlo osvětlující tvář má oranžový nádech, boční světla modrý. Nepopírám, že inspirací byla fotka Bruce Springsteena na obálce časopisu TIME, jejímž autorem je mistr mistrů Gregory Heisler. Fotka samotná působí dynamicky a vibrantně – jednak díky použitým barvám světla (žádná sterilní bílá), jednak diagonální linie nakloněné hlavy dodává portrétu značnou dynamiku. Robertův výrazný energický pohled byl posledním dílkem, který perfektně zapadl do celé fotoskládačky.

* * *

Fotka v exteriéru („Robin a Bora“) byla více než co jiného závodem s časem. Jelikož jsme začali později než bylo původně v plánu a jednotlivé varianty fotek ve studiu se ještě trochu natáhly, tu „správnou“ polohu slunka jsme o pár desítek vteřin nestihli. Focení bylo zpestřené poměrně silným větrem, ve kterém roztažený jedenapůlmetrový deštník fungoval jako plachta na Santa Marii. Trochu jsem se bál, aby ty dva blesky uvnitř nepotkal Drtivý dopad na asfalt (to by byla sakra drahá fotka). Jeden z blesků byl opět vybaven oranžovým korekčním gelem, abych barvu světla přiblížil zapadajícímu slunku.

* * *

Poslední fotka je klasickou ukázkou tzv. děleného svícení (split lighting), při kterém ostrá hranice světla a stínu rozděluje (odtud ten název) fotografovanou tvář  na dvě poloviny – jednu plně osvětlenou, druhou v hlubokém stínu. Přestože svícení je hodně kontrastní (dalo by se říct až agresivně), fotka jako celek působí klidně až tiše – zejména díky zobrazenému gestu. Neméně důležitou úlohu hraje také statická kompozice v podobě vertikální linie hranice světla a stínu a horizontální linie obou ramen.

V záloze mám ještě další dvě fotky, ale ty přijdou na řadu až jako součást dvou jiných projektů.

. . . [ o ] . . .

Míša

Garáž photoshoot 2016-2 + BTS

Co dělat, když máte volné odpoledne bez dětí? Můžete jít na pivo. Nebo hodíte nohy na stůl a uděláte si doma pohodu. Nebo, něco vytvoříte. Třeba portrét kolegyně z práce. Má totiž jednu z těch tváří, která si dokáže získat objektiv.

Strategie byla jednoduchá. Začít s jedním velkým superměkkým světlem (a případně odrazkou) a pokud to půjde, nevytahovat jich víc. DSC_3203

Hmm, typická začáteční fotka. Docela to ujde, ale není to ono. „Něco“ tomu chybí. Ale, co by to mělo být? Snad se podaří na to přijít časem. Přidáme trochu pohybu a posouváme se k úvodní fotce příspěvku. Dynamika, akce, výrazná barva. Něco pro uvolnění atmosféry. Tahle fotka už nevypadá úplně obyčejně. Lepší, ale pořád to ještě není ono. Ještě to pořád nemá ten správný „drajv“.

Co dál? Odstraníme odraznou desku, hlavní světlo posuneme dál (bude vzhledem k tváři relativně menší) a přidáme druhé světlo. Ale pořád to není ono. To hlavní světlo je takové moc……velké a měkké. Že by?

Pro Míšu málo charakterní.

To je ono, už jsem na to přišel. Málo charakterní. Teď se asi budete divit, jak může mít světlo charakter? Je to jednoduché. Světlo je něco jako řeč. Fotograf světlem mluví. Vypráví. V řeči můžete volit různé intenzity a barvy hlasu. Můžete šeptat, můžete mluvit normálně, chraptět, zvýšit hlas, můžete křičet. Do hlasu můžete vetknout emoce, které se hodí dané situaci. To stejné můžete udělat i se světlem – jeho intenzitou, barvou, relativní velikostí (měkkostí nebo tvrdostí) či pozicí přímo ovlivňujete charakter světla. A ne každému sluší velké měkké světlo. Takže uděláme poměrně radikální změnu v relativní velikosti světla – místo 150 cm softboxu použijeme 50 cm softbox a ještě na něj dáme mřížku. Výsledkem je světlo pořád ještě relativně dost velké (protože je umístěné velmi blízko, hned za okrajem záběru), ale díky mřížce je poměrně dost tvrdé. DSC_3419

BUM! TO JE ONO! Konečně jsem našel světlo, které jí sluší. A teď pojď, dávej, dávej! Ještě trocha experimentů. Blesk, který ji odděluje od pozadí (rim light), umístíme dozadu tak, aby svítil přímo do objektivu. Předpokladem je, že jak se bude světlo v objektivu odrážet sem a tam mezi jednotlivými čočkami, udělá prasátko (lens flare). Něco podobného je, když vám zasvítí do objektivu sluníčko. Hle, je to tak. Jako bonus je prasátko krásně barevné. Jen drobnými změnami úhlu vychytat pozici prasátka tak, aby nebylo přímo v obličeji. Povedlo se!DSC_3332

diagram-misaZajímavý experiment. Pro každý photoshoot se snažím vymyslet jiný. Zkrátka, pokaždé zkusit něco nového, co jsem předtím ještě nikdy nedělal. Tentokrát z toho vyšla světelně zajímavá fotka. Největším překvapením pro mě však bylo zjištění, že to „správné“ světlo bude mnohem tvrdší, než jsem původně předpokládal. Život je zkrátka samé překvapení…

Pro mě nejlepší portrét je však ten bez prasátka. Na čistém černém pozadí. Když ten šudypřítomný úsměv jí najednou z tváře zmizel a zůstal jen lehce tajemný výraz. Ráno ještě vůbec netušila, že odpoledne bude sedět v garáži na židli a kusem polystyrenu v ruce odrážet světlo. Jakoby přemýšlela, kam to ten den může ještě gradovat. Přímý oční kontakt. Konečně bez ostychu a spontánních obranných mechanismů, které člověk nevědomky zapojuje, když na něj někdo namíří objektiv. Konečně TEN kontakt, který hledám.

Míša. S ostrým charakterním světlem s hlubokými stíny. Se světlem, které jí sluší.

DSC_3355

. . . [ O ] . . .

Alena

Garáž photoshoot 2016-1 + BTS

Portrét drahé kamarádky. Čekal jsem asi 3,5 roku, než stane před mým objektivem. Až dostuduje. Až zhubne. Až se trošku opálí, aby nebyla bledá (kromě toho dostudování by se dalo všechno zařídit i ve Photoshopu, ale proč to dělat složitě). Všechno dohromady se sešlo až toto léto. Potkali jsme se v garáži, kde obvykle fotím. Protože se známe už 4 roky, atmosféra byla od začátku příjemná a nenucená a já jsem z její strany cítil stoprocentní důvěru.

Před samotným focením jsem přemýšlel, jaké světlo jí bude slušet. Volba nakonec padla na velký deštníkový softbox (150 cm, bílý interiér, difúzní vrstva), jehož použití se prolínalo téměř celým focením jako červená nit. Velké měkké světlo. Je jako něžný podvečerní vánek. Není ostré a tvrdé jako facka. Ani energické a devastující jako přílivová vlna. Je jako do vzduchu hozený hedvábný šátek. Velké, měkké, příjemné. Všeobjímající. Jako dělané pro krásnou ženu. Velký box jsem sem tam doplňoval bílou odraznou či černou pohlcující deskou (tzv. „V-flat„) nebo deštníkem.

Joe McNally často říká, že začínat máte vždy jen s jedním světlem a nevytahovat jich z tašky víc, pokud to není nutné. Tak fajn. Ten pán už má něco za sebou, tak na tom asi něco bude. Začínáme s jedním světlem na boku a lehce vzadu (plus černý V-flat vpravo, aby se světlo v malém prostoru garáže neodráželo všude kolem). Výsledkem je dle očekávání hodně kontrastní fotka s hlubokými stíny.DSC_1786-2

Pro fotku v úvodu (nad příspěvkem) jsem černý V-flat nahradil bílým odrazným a přidal druhé světlo. Velký box vlevo a lehce vpředu a menší box (odrazný deštník ve verzi Softlighter) vpravo vzadu, odkud osvětloval její levou stranu a odděloval od pozadí. Jemný dotek světla na její levé tváři je od světla z boxu, odraženého zpět. Možná se budete ptát, proč oba boxy nemíří přímo na ni, ale kousek mimo. Ze zkušenosti vím, že zhruba někde uprostřed světelného zdroje je světlo nejsilnější a směrem k okrajům jeho intenzita slábne. Raději než se samotným jádrem světla pracuji s jeho měkčím okrajem. Proto jádro boxu natáčím „kousek před“ nebo „kousek za“. Anglický výraz „feathering the light“ (feather=peří) to myslím vystihuje poměrně přesně. Jednak je na okraji světlo méně agresivní a jednak mám také prostor část světla odrazkou natvarovat a vrátit tam, kde by chybělo (na stinné straně tváře). Boxy pak umisťuji tak blízko, jak to jen z hlediska záběru jde. Jejich relativní velikost vzhledem k subjektu (a tím pádem měkkost světla) je tak největší možná a postačí menší výkon blesků.

lighting-diagram-alena1

* * *

Jako další jsem chtěl vyzkoušet high-key vzhled (převaha světlých tónů) s velkýmlighting-diagram-alena3 boxem vzadu a dvěma deštníky po stranách. High-key fotky podle mě nejlépe vynikají v černobílé (případně monochromaticky tónované do nějakého odstínu).

DSC_1903-2

* * *

Povinné, předem namyšlené fotky splněny. Přišel čas na zábavu. Velké světlo pryč a na řadu přichází malé hraní s barevnými gely. Zelená a oranžová, modrá a červená. Barvy, které se navzájem dobře doplňují. DSC_1925-2lighting-diagram-alena4

Tmavé, zamyšlené, tajemné. Úplně jiné než všechny předchozí.

* * *

Známe se čtyři roky a za tu dobu jsme se stali dobrými přáteli. A protože se známe tak dobře, bylo celé focení příjemné. Tak uvolněné, nenucené. Tak snadné. 3,5 roku jsem čekal, až to přijde. A to čekání stálo za to.

…  [ O ]  …

5 důvodů, proč fotit portrét v atelieru

Váháte, jestli vyzkoušet focení v ateliéru? Třeba vám těchto 5 důvodů pomůže v rozhodování.

1. Můžete fotit kdykoliv

Focení v exteriéru většinou počítá s tím, že bude nějaké světlo. A že bude takové normální, nejlépe otevřený stín. Že nebude moc tma, že nebude světla příliš, že nebude ostré slunko, které dělá ošklivé ostré stíny. A že třeba bude hezky barevné, což většinou bývá jen brzy ráno a pak večer. Naproti tomu v atelieru (interieru) nejste na množství a kvalitě denního světla (vlastně na jeho existenci vůbec) zcela závislí. V atelieru zpravidla bývá nějaké umělé světlo, které vám postačí k tomu, aby fungovalo automatické ostření fotoaparátu. Pokud chcete, můžete toto světlo využít expozičně. Pokud nechcete, můžete ho ze scény pohodlně vymazat nastavením rychlého času závěrky, větší clony nebo nízké citlivosti ISO. Ráno, v poledne či ve 2 hodiny v noci. Čas fotografování můžete přizpůsobit svým aktuálním potřebám.

 

2. Nejste ovlivněni počasím

V interiéru můžete fotit, i když venku prší, praží slunce, mrzne, nebo z nebe padají kroupy, trakaře a komunisti. Nemusíte čekat, až slunce zajde za mrak nebo naopak vysvitne (protože zrovna chcete protisvětlo). Fouká-li venku byť jen mírný větřík, není radno dávat na stojany fotografické deštníky, větší softboxy  nebo odrazné desky. Tyto věci rády fungují jako plachta na lodi a není-li stojan zatížen pár pytlíky s pískem, spolehlivě uletí. Neuletí sice moc daleko, ale můžete počítat se škodou na vybavení, která v případě blesků může jít do desítek tisíc Kč. V lepším případě uletí jen jeden stojan, v horším případě vezme po cestě ještě něco dalšího s sebou. V interiéru můžete sice způsobit něco podobného vlastní nešikovností, ale riziko je podstatně menší.

 

3. Nemusíte přenášet vybavení na lokaci

V interiéru máte všechno hezky na jednom místě. Chcete-li fotit v exteriéru, vyplatí se cestovat na lehko. Někomu postačí fotoaparát a jeden objektiv. Někdo přidá odraznou desku, někdo blesk, někdo dva. Nemáte-li po ruce asistenta, k odrazce či blesku potřebujete stojan. A nedej bože, když chcete použít blesk i odrazku zároveň. Pokud pofukuje, bude potřeba pytlík se zátěží (sandbag) v počtu alespoň jeden na každý stojan. K tomu přidejte stativ, abyste nemuseli pořád zvedat a pokládat fotoaparát (a měnit tím kompozici, byť nechtěně). V některých situacích to bez něj v podstatě nejde. Ani se nenadějete a máte toho plný kufr auta.
Nosič, prosím!

 

4. Máte k dispozici zázemí

V interiéru je většinou k dispozici veškeré zázemí – toaleta, tekoucí voda, elektřina, u zámožnějších také catering. Teda, pokud nemáte atelier někde v detašované garáži. V interiéru také máte možnost připojit notebook nebo PC a právě vyfocené fotky rovnou nahlížet na monitoru. Tedy, ne že v exteriéru by taková možnost nebyla. Tablety už jsou na tom dnes s kvalitou baterií a displejů na vysoké úrovni. A když už těch krámů stejně máte plný kufr, tak jeden tablet už se tam ztratí. 😉

 

5. Nemusíte dělat expoziční kompromisy

V exteriéru se musíte přizpůsobovat aktuálním světelným podmínkám. Jen málokdy jsou zrovna takové podmínky, abyste nemuseli dělat expoziční kompromisy. Bez blesku to není samozřejmě problém, můžete volit expoziční hodnoty dle libosti. Pokud ale zaměstnáte blesk, začínají kompromisy od samého začátku. Musíte se „vejít“ do synchročasu fotoaparátu. Obvyklé maximum bývá 1/250 sekundy (rychleji to mechanická závěrka nezvládne), což s sebou přináší nutnost volit podstatně vyšší clony. Je-li správná (resp. vámi chtěná) expozice pozadí 1/8000 sec. při f/2, s bleskem můžete mít maximálně 1/250 sec. a f/11 (při kratších časech závěrky neosvětlí blesk celou plochu snímku). A při tak vysoké cloně nemůže být o hezky rozostřeném pozadí ani řeč. Dále, musíte mít k dispozici dostatečně výkonný blesk, aby mohl konkurovat úrovni okolního osvětlení v závislosti na nastavené cloně. Čím vyšší clona, tím kratší vzdálenost blesk dosvítí.

To bylo top 5 důvodů, proč fotit portréty v interiéru. Tímto neříkám, že nefotím v exteriéru nebo že se rád zavírám doma. Obě prostředí mají své přednosti a omezení. V exteriéru se dá fotit bez blesku a poskytuje nepřeberné množství pozadí.  Interiér naopak skýtá prostředí, ve kterém máte ultimátní kontrolu nad situací a světlo je jen takové, jaké si sami uděláte. Neznamená to však, že obě prostředí se apriori vylučují. Když se dobře naučíte řemeslo, můžete obě prostředí skloubit do nekonečné řady působivých kompozitů, jako třeba Joel Grimes.

3D nadšenec

Portrét Prvorozeného s 3D brýlemi aneb další náhled pod fotografovu pokličku. Co vše obnáší fotka jako je tahle? Tak především zdrojovou fotku.

Zdrojová fotka

Jako primární a zcela nezbytné se jeví využít počátečního nadšení Prvorozeného ze zapůjčených brýlí. Železo se má kout, dokud je žhavé… A vzhledem k tomu, že jeho přirozená ochota spolupracovat při focení s rostoucím věkem klesá, musíte konat rychle.
Fotoaparát v manuálním režimu, ISO 100 (pro nejnižší šum), clona 5,6 (pro dobrou hloubku ostrosti) a čas 1/250 (maximální synchročas blesku).
Svíceno je třemi blesky. Hlavní světlo je 50 cm softbox uprostřed, těsně nad objektivem. Světla po stranách jsou dva deštníky (Fomei EW-114) s odnímatelným návlekem.

lighting-diagram-14

Deštníky jsou svléknuté jen napůl. Potřebuji, aby světlo šlo jen dopředu, nikoliv na pozadí. A takový „polonaháč“ poskytuje (pro tuto situaci) dostatečné množství kontroly nad světlem. Zde je potřeba pohlídat, aby světla po stranách byla symetrická, tj. aby deštníky byly stejně veliké, ve stejné vzdálenosti od fotografovaného a blesky nastaveny na stejný výkon (ideálně by to měly být dvě identické jednotky). Polovina každého deštníku směřující na pozadí je zakrytá, takže světlo nepropouští a nedělá pozadí zbytečně světlé. Toto světelné schéma (tmavší pozadí + boční světla) mi poskytuje maximální flexibilitu pro pozdější úpravy v editoru – zejména pro snadné vyříznutí postavy od pozadí a tím možnost vytvořit působivý kompozit. Zde je fotka tak, jak vypadla z fotoaparátu:

DSC_5965

Retuš

V Adobe Lightroom (Lr) jsem provedl jen základní úpravu tonality, expozice (zesvětlit) a kontrastu (pro začátek snížit; přidat mohu kdykoliv později). Bílá je vyvážená dobře, fotka nemá žádný barevný nádech. Pro složitější úpravy se přesouvám do Adobe Photoshopu (Ps). Zde dochází k úpravám, které nelze provést v Lr – retuš pleti, odstranění odlesků v pravém sklíčku brýlí (klonovacím razítkem), zesvětlení očí, lehké zesvětlení zubů, vytažení detailů ve stínech, zvýšení kontrastu ve středních tónech. Také jsem si všimnul, že na této fotce je velikost hlavy a těla v lehoučkém nepoměru – to je způsobeno tím, že Prvorozený je v pase lehce nakloněn směrem k fotoaparátu. Objektiv střední délky 50 mm nedokáže zcela potlačit perspektivní zkreslení, na to by bylo potřeba delšího teleobjektivu (nebo větší celkové vzdálenosti Prvorozeného od fotoaparátu). Rozhodl jsem se tento nepoměr ještě trošku zvýraznit a umocnit tak jeho nadšený výraz lehkou karikaturou. Filtrem „Zkapalnit“ – jsem nepatrně zvětšil hlavu a stejně tak nepatrně zmenšil ramena. Precizní „vyříznutí“ mi pak umožnilo přidat nové pozadí, vyplnit je doplňkovou barvou k modrým brýlím (co je doplňková barva se dočtete zde) a částečně zesvětlit od středu do stran radiálním gradientem (zní to jako hodně sprosté slovo, ale je to obyčejný kruhový přechod). Celkem asi 15 vrstev úprav, nic moc složitého. Nakonec už jen doostřit a dílo je hotovo. Pro srovnání přidám ještě šoupací obrázek „před/po“ úpravách:

Archiv roku 2014.

Monika

Garáž photoshoot 2015-1 + BTS

Hodil jsem rukavici a čekal, až ji zvedne. Trvalo to snad dva roky. Až dostuduje. Až zhubne (jakoby měla co). Až nebude ona ani já na dovolené. Až bude v atelieru víc než 7 a míň než 30 stupňů (což se zařizuje dost komplikovaně, když v každém z rohů máte neustále 90). Ale nakonec ji přece jen zvedla a přijela. Pokračovat ve čtení „Monika“