Vznikl jen pár desítek minut před tímto. V garáži. Jedno světlo, jedna odrazka. Tentokrát žádný barevný gel. Nic komplikovaného. Chvíli jsem si myslel, že se tam s tím lukem s namontovanými mířidly, vahadly, odkládacím stojánkem, asistentem a vším okolo nevlezeme.
Velký bílý deštník s jedním bleskem, trochu přivřený (odhadem tak na průměr 120 cm). A velká odrazná deska, která posvítila i tam, kam deštník nezvládl. Jak totiž víme, světlo se šíří lineárně a neumí se ohýbat, jen odrážet. Díky odrazné desce jsou dobře prokresleny všechny detaily na místech, kde by jinak byla tma. Proč žádný gel? Nesnažím se tu simulovat denní světlo, které zpravidla nebývá bílé. Jsme v atelieru a každý to pozná. A nechtěl jsem barvy pro efekt. Jen čisté neutrální světlo, které nebude rušit a nutit diváka přemýšlet o tom, proč tam ty barvy vlastně jsou. Světlo, které zcela nesobecky přenechá veškerou pozornost portrétované, ale přitom samo nebude ploché a nezajímavé.
„A co mám vlastně dělat, jak mám stát?„, přišla zcela logická otázka.
„Chci, abys držela ten luk před sebou a na chvíli se ponořila do závodního soustředění.“
To bylo celé zadání. Jednoduché, účinné, efektivní. Během chvíle bylo hotovo.
Klíčem je dát portrétované osobě nějakou roli, do které se může vžít, nebo myšlenku, o které může přemýšlet. Na zadání stačí méně slov a výsledek (zejména autenticita výrazu) často vypadá lépe a více přirozeně než při rozsáhlé přímé režii.
Původně jsem sice chtěl, aby horní půlka luku byla vidět celá až po špičku, ale na fotce už bylo na můj vkus příliš mnoho negativního prostroru. Taková fotka by se spíš hodila jako editoriál pro časopis. Tento těsnější ořez více zdůrazňuje to podstatné a zajímavé – konstrukci luku (mířidla) a výraz v obličeji, které jsou navíc vzájemně dobře vyvážené. Levá paže směruje a uceluje tok fotografie – pozornost jde nejprve k místu s nejvyšším jasem a kontrastem (tvář), poté sklouzne dolů po krku na paži, která ji přivede do prostoru vahadel a mířidel, odkud se snadno vrátí zpět k tváři.
. . . [ o ] . . .