Life at shutter speed.
Už několikrát zde padlo, že ve fotografii převádíte trojrozměrný svět kolem nás do dvourozměrného obrázku, přičemž je jedno, jestli ve finále skončí na papíře, nebo jen na monitoru. Pokračovat ve čtení „Popředí, střední pole, pozadí“
Čas od času se pro inspiraci koukám na 500px a když v galeriích vidím ty skvělé fotky krajin, přepadá mě frustrace. Dokonalé úsvity a západy slunce, vodopády, mléčné dráhy, polární záře, písečné duny. Island, Alpy, Patagonie, pacifické pobřeží Oregonu, Nový Zéland. Taky by se mi líbilo jezdit po všech těch zemích a cvakat si ikonické scény.
Pak si ale uvědomím, že udělat pěknou fotku v těchto místech světa není zase tak těžké. Když dokážete včas vstát a dobře zkomponovat, máte téměř vyhráno. Atraktivita dané lokality pracuje pro vás. Ale co takhle udělat pěknou fotku pár kroků od vašeho domu? Že tam není nic k vidění? Chyba. Nedíváte se správně. Všude je něco k vidění. A i na prázdné louce kousek od domu můžete udělat zajímavou fotku.
Až příště jen tak půjdete někudy, kde zdánlivě nic není, zkuste se lépe dívat 😉
Před nějakou dobou jsem měl příležitost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na plátno. 90×60 cm. Poté přišel samolepící plakát 60×40 cm. Nyní jsem měl možnost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na hliníkovou desku. 120×80 cm! Nikdy jsem nic tak velkého nedělal.
Přitom to začalo docela nevinně.
„Chtěl bych nějakou tvou fotku do chatičky. Abych se díval do přírody, když vejdu.“
„No jo, na té straně nemáš vokno. Po libosti, vyber si. A jak velký? Chtělo by to aspoň 90×60.“
Výběr padl na břízy ve větru. Po zvážení klimatických podmínek v chatičce (0-30 °C a kolísající vlhkost) jsem zavrhl papír i plátno a zvolil hliníkovou desku. 90×60 bylo ok. Jenže kdesi vzadu v hlavě mě šimrala zvědavost. Co takhle trochu prozkoumat možnosti a rezervy mé 8 let staré D7000? Pojďme do toho. Největší co mají ve formátu 3:2 – 120×80. Za tři pracovní dny přišla zpráva o expedici. Když jsem o další dva dny později přijel do trafiky, kde si hotové zakázky normálně vyzvedávám, nikde jsem žádný větší placatý balík neviděl. Že by tady ještě nebyl? To je divný.
„Dobrý den, jdu si vyzvednout zakázku z Fotolabu.“
„Jo jo, museli jsme to kvůli velikosti dát tady za roh…“
Málem mi vypadly oči z důlků. Pane bože, to je monstrum, běželo mi hlavou. Jak dám tohle do auta?!? Naštěstí se vešlo, s odřeným balením. Nad hlavy všem, jako druhá střecha. Další úžas čekal doma po rozbalení. Nádherné detaily, krásné barvy, kontrast, ostrost… zkrátka – jiná liga. Těším se, až uvidím reakci budoucího majitele.
…A kdesi vzadu v hlavě se skládá plán. Tohle musím ještě někdy zopakovat.
Po dlouhé pauze opět s fotopřístrojem v ruce. Respektive, na stativu. Nadešel čas adventní a centrum Brna se již tradičně ponořilo do záplavy stánků. Na náměstích se mísí vůně svařeného vína a punče s pronikavou vůní skořicových trdelníků, pečeného masa a uzených klobás. Letos má však Brno jednu premiérovou atrakci – třiatřicetimetrové ruské kolo.
Poměrně dlouho jsem hledal kompozici, která by kolu slušela – aby bylo v čistém prostoru a nevedla přes něj žádná šňůra světel. A zároveň aby popředí nedominovaly všudypřítomné odpadkové koše, což při stanovišti na zemi a širokém ohnisku (10 mm na APS-C) byl trošku problém. Původně jsem měl připravenou kompozici s dvojicí pouličních lamp po krajích. Ale lampy z nějakého důvodu nesvítily, čímž v kompozici ztratily svoje opodstatnění, a tak jsem tuto variantu opustil.
I při tak širokém ohnisku bylo potřeba fotoaparát mírně naklonit vzhůru. I když focení trvalo jen pár minut, neuchránil jsem objektiv od dešťových kapek. Napřed jsem počasí ten den (šedé plechové zataženo a mírný déšť) proklínal. Když jsem ale uviděl fotku, byl jsem mile překvapen – barevné rozostřené skvrny mi nejen nevadily, ale naopak pro mě dotvořily atmosféru studeného sychravého počasí, které k adventu patří stejně neodmyslitelně jako zálohované kelímky ohřívající svým obsahem prokřehlé ruce návštěvníků.
Třešničkou na pomyslném dortu pak byla paní ve žluté bundě, která notnou chvíli hypnotizovala kolo. Možná přemýšlela, jestli stojí za to vystát frontu a dát jednu jízdu. Možná si jen užívala svůj kelímek a nasávala atmosféru blížících se Vánoc.
Po roce opět na Velkém Dářku. Tentokrát však ne tradičně od hráze se západem slunce. Letos od Radostína – s východem slunce.
Budíček ve 4:30. Adrenalinová jízda kolmo potmě lesem s baterkou na hrudní přezce batohu. Můj bajk totiž žádné svítilny nemá (jsou pro trapáky a je to zbytečná zátěž). Naštěstí se nikdo nepokoušel Pomáhat a chránit. Hodinu do půli stehen ve vodě a hledání nejlepší kompozice a světla. ND filtr a kabelová spoušť zastrčené v plavkách, střídavě dle potřeby vytahuji jedno nebo druhé a to zbývající se snažím neutopit ve vodě. Série odstupňovaných expozic (bracketing pro HDR) s různým časem, různou clonou (f/9 pro maximální ostrost popředí a horizontu, f/22 pro sluneční paprsky) a různou zaostřovací vzdáleností (focus stacking).
Když už je slunko docela vysoko, balím, suším nohy a jedu lesem zpět. Tentokrát už bez baterky. Ještě dlouho před snídaní jsem doma. Někteří ještě leží v posteli 🙂
Miluju tichá rána. Jen já, foťák, příroda a světlo. Nic víc. To stačí.
Ranní „modrá hodinka“ je kouzelná. Tma se pomalu mění v pološero, světlo je ještě dlouhé desítky minut daleko. Brněnská přehrada. Postáváte na břehu s rukama v kapsách a sledujete, jak se obloha na východě začíná červenat. Pokračovat ve čtení „Brněnská přehrada za úsvitu“
Žena lehce ochořela, druhorozená 3 dny po ní. Já a prvorozený se zatím držíme (a snad se i udržíme). Ráno klasický nákup, rychlé vaření, nedělní oběd. Jenže co odpoledne? Jaký je plán? Předně minimalizovat riziko nákazy zdravých jedinců zkrácením pobytu v zavirované zóně našeho bytu. OK, na přehradu chodíme pořád, tak pro změnu vyrazíme do centra. Je krásně šedivě zataženo, lehce větrno, počasíčko jak dělané pro toulky s fotoaparátem :-). Dlouhodobě plánuji zdokumentovat současné Brno – v černobílé, hezky „postaru“. Takový pokus o fine art.
Jsme oblečení, chystám potřebné vybavení. Šalinkarta, klíče, peněženka, svačina. Jdu nalehko – D7000 + širokáč, základní zoom jako záloha pro nečekané situace a vybavení pro dlouhé expozice – stativ, šedý filtr (ND 1000x), dálkový ovladač a krytka očnice. Po cestě musím zaparkovat auto do garáže (do centra jedeme tramvají). Takže ještě klíče od auta a klíče od garáže. Taky musím zavolat babičce a zajistit hlídání na zítra pro druhorozenou, já i žena musíme do práce. Mobil mám v kapse. Takže zbývá batoh, klíče, stativ na rameno. Ještě odpadky cestou vyhodit. Bundu mám v autě před domem od dopoledních nákupů. Prvorozený jde po schodech, já sjíždím výtahem. Popelnice, nasednout do auta, přejezd do garáže, cesta na tramvaj. Zavolat babičce. Tramvaj už jede. Nasedáme a jsme konečně na cestě do centra.
V plánu je Petrov, dominanta nejbrněnštější. Uděláme si kolečko, mrkneme dovnitř, vystoupáme do věží na vyhlídku. Stativ mám u nohou, batoh vedle něj. D7000 se širokáčem mi visí přes rame….? (Okamžik zmatení). Moment, proč mi foťák nevisí přes rameno? Ajo, mám ho přece v batohu. Hlava děravá. Zběžná kontrola batohu. Náhradní objektiv, lahev s pitím, doklady, peněženka, dva pardubické perníky na svačinu.
A D7000 se širokáčem doma v obýváku na skříni…
Šok. Míra okamžité frustrace: 100%. Doplněná o pocit marnosti, že celé odpoledne s sebou budu vláčet věci, které nemám šanci využít (zejména ten tříkilový stativ…). Vracet se už nemá cenu, jsme 3 zastávky od nástupu. Než bychom se vrátili domů, protáhlo by to celou výpravu minimálně o tři čtvrtě hodiny (je neděle, tramvaje jezdí ne častěji než po deseti minutách). Pokračujeme podle plánu. Akorát ty fotky žádné nebudou… Přichází mi na mysl slova jednoho slovenského sportovního komentátora:
„Naši hráči majú chuť, ale nemajú puk…“
I tak to byl výlet krásný, zpestřený nečekaným duněním kostelního zvonu 3 metry nad hlavou a náhodným nákupem sušeného ovoce a zeleninových chipsů :-).
Úvodní fotka pořízena před dvěma dny. Hrad Špilberk, 144 sekund, f/16, ISO 100.
Nejčastěji proto, abyste do dvourozměrné fotky dostali zdání pohybu. Dejme tomu, že je hezky větrno. A vy chcete ten pocit větru, nestability a pohybu přenést do fotky, tak aby i každý divák měl pocit, že ten vítr cítí na své tváři. Nebo jste třeba na výletě na zámku a chtěli byste hezkou fotku zámku bez lidí. Jenže <lidi> pro váš záměr nemají pochopení a najednou jakoby se VŠICHNI domluvili, nacpou se vám do záběru a ne a ne odejít pryč, i kdybyste tam stáli celý den. Dlouhá expozice pak může být pro takovou situaci dobrým řešením, protože dokud <lidi> setrvávají v pohybu, na výsledné fotce prakticky zmizí (kéž by šlo některé lidi zmizet i ve skutečnosti). Pokračovat ve čtení „Jak fotit – dlouhá expozice“