Můj prvorozený.
Nic vám nezmění život tak, jako příchod prvního dítěte. Ani se nenadějete a je mu šest. Ani se nenadějete znovu a bude maturovat (a dá-li Pan Bu, tak i promovat, ženit se atd.). Někdy mě ta rychlost plynutí času děsí. A proto fotím, fotím, fotím, abych navždy zachytil tu prchavost okamžiků, které prožívám. A až budu mít jednou čas, proberu se těmi stovkami zdánlivě bezvýznamných každodenních výcvaků a znovu prožiju tu nejkrásnější dobu svého života.
Proč zrovna tato fotka? Pro ten letmý dotek světla. Pro ten něžný kontrast monotónních odstínů. Stejně něžný a citlivý, jako je jeho duše.
*
*
*
(Ano, vím, že tento příspěvek není nic než jen obrovská hromada sentimentu.)
*
(No a co? 😀 )
To je krásný příspěvek, jednička s hvězdičkou za něj! 😉
Faakt až tak? Díky za zastavení! (happyface)
Jooo, až tak 🙂 Je to taková srdcovka…
A jakýpak zastavení, sem chodím pravidelně 😉